Kladenská transcendence 2020

pondělí 27. července 2020

Vím naprosto přesně, kdy jsem se dozvěděla o existenci čtyřiadvacetihodinovky. Bylo to v roce 2013 krátce po startu Baroko maratonu. Vybíhali jsme s 12Honzou a Běžícím stínem na Kosťovu pomstu, neboli úvodní a závěrečný kilometrový kolečko kolem louky, u níž se startuje (a finišuje) a Stín vyprávěl, kterak nedávno zvítězil na 24hodinovce, neb jakožto čerstvý otec uvyklý spánkový deprivaci odolal lákání Hypnose a prostě jako jediný nešel spát. Vůbec jsem nechápala, o čem to sakra mluví. Jak nešel spát? Jak běhal celý den a celou noc? Jak dokola na kilometrovým okruhu? Co je TOHLE za blbost?
Dalších pět let jsem se zcela upřímně dušovala, že jsem pro každou špatnost, ale TAHLE blbost je prostě mimo i moje tabulky, a to jsou moje tabulky dost bizarní. Jenže pak přišlo jarní mistrovství v Temešváru, kde jsem sledovala online přenos a fandila naší výpravě a onen neustále se opakující pohyb na neustále stejným prostoru mi začal připadat vlastně docela magický. V létě jsem pak supportovala v Kladně mistra jedie a zbytek je už známá historie. 
Se čtyřiadvacetihodinovkou jsem to prostě měla jako s populárním hercem nebo zpěvákem, nad kterým ohrnujete nos a nechápete, co na něm všichni vidí? A pak jdete do kina nebo si pustíte písničku, a jste v tom až po uši. No, tak já v tom byla, řekněme, zhruba po pás a říkala si, že jednou bych si tohle chtěla taky zkusit. Zjistit, jaký to je, zjistit, kam až se dokážu dostat, co vydržím, jakou mind game mi zvládne kroužení na kilometrovým okruhu přichystat.
Že se z někdy stane teď, jsem si připustila až ve chvíli, kdy jsem sedala v Bad Blumau za volant. V tu chvíli bylo jasný, že to, co mi Petr před dvěma nebo třemi týdny napsal, se stalo. Bylo to něco v duchu: A když to v Bad Blumau zaběhnu tak, jak bych chtěl, půjdeš místo mě Kladno.
Tečka.
Ta tečka je tam důležitá.
Nebyl tam otazník - nebyla tam vlastně vůbec žádná otázka. Prostě tam půjdeš a zkusíš si, jaký to je - a uvidíme, co to s tebou udělá.

Na první pohled to vypadá jako vcelku neškodná záležitost. Jakmile odstartujete, v podstatě jste už vyhráli. Čas budete mít každopádně v cíli stejný jako vítěz a stačí kilometr a jste zapsaní ve výsledkový listině. Kolik za těch dvacet čtyři hodin zvládnete uběhnout, tolik uběhnete. Nikdo vás tam nebude držet do konce. Nebudete mít DNF, když odejdete dřív. Když se zastavíte a nebudete běhat, vaše volba. Když půjdete spát, půjdete. Když budete chodit, vaše věc. Vnímáte, jak veliký a ostrý háček v tom vězí? Jak těžký to ve svojí snadnosti je? 
Převýšení v podstatě nula, na Kladně pár ostrých, po několika hodinách hodně nepříjemných zatáček, ale skvělý zázemí, skvělý servis, nesmírně milí pořadatelé, hromada známých i kamarádů, parádní atmosféra. 
Jste neustále někomu na očích: Neustále vás někdo povzbuzuje, máte s sebou eventuálně svůj support, jehož jedinou náplní je vás den a noc oprašovat a plnit každé vaše přání. Jste venku a děláte, co vás baví.
A zároveň - jste neustále někomu na očích: Bolí vás to? Zapomeňte na to, že by vás nikdo neviděl, když máte slabou chvilku. Trpíte? Počítejte s diváky. Vždycky kolem vás někdo bude. Vždycky. Zvracíte? Motáte se? Nemůžete udělat už ani krok? Zapomeňte na kout, do kterýho byste si mohli zalízt. Jediný kout, který budete mít k dispozici, je uvnitř vlastní hlavy. A ani tam to nebude, minimálně chvílema, žádná Riviéra.

Kam až jste schopní zajít? Jak hluboko si dokážete hrábnout? Kolik toho vydrží vaše tělo? A kolik hlava?

S tou mojí si navíc už od čtvrtka nehezky pohrává vědomí, že jsem touhle dobou měla být v Lake Districtu. Měla jsem běžet to, co jsem si vysnila, to, co mě hnalo ven v zimě, když byla tma, co mě nutilo jít ještě o krok dál, ještě o dva. Měla jsem prožívat největší dobrodružství svýho života. Aspoň takový byl plán. Místo toho jsem se chystala poprat s absolutní antitezí ultratrailu. Ke všem otázkám se tak přidávala nevyhnutelně i ta pro mě nakonec vždycky, když dojde na lámání chleba (a ono na něj pokaždý dojde) nejzásadnější: Jak moc to chci?
V sobotu mě Petr vyzvedává před desátou. Jsem strašně nervózní. Strašně. Je větší teplo, než bych si přála ("A co čekáš, když jdeš na závod dvacátýho pátýho července?" pravil muž), od prosince je to první závod, navíc tam bude tolik známých tváří... 
Zázemí na Kladně vypadá přesně tak, jak si ho pamatuju. Dáváme si věci ke stanu, kde je usazený Radek Brunner a jeho support v podobě loňský mistryně a držitelky českýho rekordu na 24h Radky Churaňový (to je, mimochodem, jedno z kouzel ultra - v jakým jiným sportu se s vámi naprosto normálně baví ti nejlepší? A co baví? Podporují vás? Nevím, kolikrát se mě v následujících hodinách Radka ptala, jestli něco nechci, a nabízela mi různý věci, ale bylo to mockrát a bylo to od ní neskutečně milý). 
Dvacet minut před startem začíná představení účastníků. Hlavní organizátor postupně všechny vyvolá, přesuneme se z jednoho hloučku do druhýho a já zjišťuju, kolik lidí tu znám - je tu Honza, Veverka Pražský (který se vůbec nejmenuje Veverka, ať nejste zmatení jako moje maminka, která tuhle marně hledala jeho článek v Hrotu a furt tam nikde žádnýho Veverku neviděla), je tu Důša, který organizuje Okolo Vlasti a podzimní Strom ultra, jsou tu spartathlonisti - kluci, který tu váleli předloni, je tu Kosťa, který organizuje Baroko a je tu i Lenka Berrouche, který to běhá naprosto fenomenálně... V podstatě skoro každý, kdo u nás něco dlouhýho na silnici běhá, tu je - ať už jako účastník nebo v roli supportu. 
O komunitě a komunitním životě se teď hodně mluví - je to něco, co znovu objevujeme a zjišťujeme, že ono medvědí samotářství spoustě z nás vlastně vůbec nesvědčí. Pocit sounáležitosti se skupinou, která má cosi velkýho společnýho, je pro mě v tenhle moment nesmírně silný. 

V poledne se bez velkých cavyků připojujeme do proudu běžců na 48 hodin, kteří startovali už o den dřív. Plán je jasný - od začátku se budu snažit držet tepy pod 145, když vystoupají půjdu. A protože jsem rozhodnutá neudělat žádnou chybu, který se můžu vyvarovat, dělám ji rovnou a dělám ji pro sichr prvních pár hodin. Jenže se mi běží dobře a běží kolem všichni, přeci nebudu hned chodit? Je to těžký boj s egem a nějakou dobu prohrávám, ve chvíli, kdy mi konečně dojde, že tohle ale nemůžu vydržet, je dost možná už pozdě. 
Ve chvíli, kdy dostanu rozum, se nám režim ustálí do podoby, která je ve svojí pravidelnosti nesmírně uklidňující. Od stanu s občerstvením jdu, přebírám si od Petra to, co mi nachystal, zahýbám doleva na chodníček se zámkovou dlažbou, jím/piju a čekám, až mi spadnou tepy ke 120. V tu chvíli se obvykle dostávám zhruba do poloviny chodníčku a znovu se rozbíhám. Po zámkovce následuje asfalt a prudké esíčko - doleva a za chvilku doprava, to bolí už zkraje a je jasný, že čím později bude, tím to bude horší. A pak už jen asfalt parkem, na konci zatočit a zpátky ke startu. Tam zase prudká doleva a znovu přejít na chvíli do chůze. A znovu. A znovu. A znovu.
Na co jsi myslela? ptala se mě pak maminka. Na nic. Vážně. Čekala jsem hodiny přemítání o nesmrtelnosti chrousta, ale nemyslela jsem fakt na nic. Každou chvíli mě předbíhal někdo ze známých, většinou mi to nedalo a musela jsem na ně něco zavolat (v noci jsem je už trochu lekala, ale prostě mi to nedalo - tímto se omlouvám hlavně Lence, se kterou se osobně neznáme - ale běželas tak krásně, že to nešlo jinak, a ne, nejsem žádnej nebezpečnej stalker, neboj). Většinu času jsem myslela akorát na to, co bych snědla a vypila teď a že hurá, už jsem zase u tohohle koše, a teď u toho a tady to bude lehoulince z kopce a hele, už jsme v zázemí a teď to hezky sníst/vypít... 
Čas plynul, kilometry naskakovaly. Pak mě začla bolet pravá noha - v lékařským stanu mi holky se zlatýma ručičkama propíchly a zalepily ten den první a rozhodně ne poslední puchýř.
Přiblížil se večer. Těšila jsem se, až se setmí, po večerech se mi běhá dobře, mám ráda, jak v létě voní vzduch, když se den překlápí v noc, mám ráda ten pocit, kdy se začíná ochlazovat, a hlavně jsem věděla, že se pak nevyhnutelně převalí půlnoc a půjdeme do reálný druhý poloviny. 
Před půlnocí mám ale strašnou krizi. Chce se mi hrozně spát, prosím o pauzu, vymýšlím si tisíc a jeden důvod, proč musím zastavit. Nemohla bych si na chvíli sednout? Nemohla bych si na chvíli lehnout? Jenom na chviličku? Nakonec vymýšlím naprosto geniální řešení a dvě kola si vychutnávám jeho brilantnost. "Peťo, ty si tady stoupneš, jo, a nebudeš se vůbec hejbat a já si o tebe opřu hlavu a na minutu si zavřu oči. Jo? Na minutu, fakt slibuju, na minutu!!" Opírám se Petrovi o rameno a kdybych dokázala chvíli držet chlebárnu zavřenou, věřím, že bych fakt na minutu usnula. 
Po osmdesátým kilometru chytám druhý dech. Dalších zhruba deset je to čirá radost. A je to zároveň labutí píseň celýho dne. Krátce po stovce už to nejde. Bolí mě chodidla, bolí mě pravý koleno, jdu si nechat propíchnout a zalepit další puchýře, slečna mě masíruje, ve stanu zkysnu nakonec skoro hodinu. Klepu se jak Leonardo di Caprio na konci Titaniku. Když už konečně vstanu, vím, že dneska těch sto mil nepadne. 
Celý tělo od hlavy až k patě vyhlašuje stávku. Zvracím. Je mi sice o trochu líp, ale pokus to rozběhnout je naprosto marný. Mám před sebou perspektivu nějakých sedmi prochozených hodin s rozsekaným, podlamujícím se kolenem a morálkou pod psa. Sto čtyři nebo sto třicet čtyři, jaký je to v tom rozdíl? 
Po krátký poradě to balím. 
Tady už není co dál dokazovat. Ani sobě, ani nikomu jinýmu.
Loučíme se a mířím do Prahy. 
Celý dopoledne mi je hrozně zle. Tohle jsem ještě nikdy nezažila. Pak to postupně, podobně jako hodně těžká kocovina, odezní. Dneska jsem unavená, jasně, že jsem a jasně, že mě bolí nohy, ale koleno se zdá být vcelku v pořádku, stejně jako kotník. Rozum velí, že jsme udělali to nejlepší možný rozhodnutí, který mi umožní začít znovu brzy běhat.
Vím, kde jsem udělala chyby, kterých jsem se mohla a měla vyvarovat. Stejně tak vím, že bez Petra jako supportu bych se nedostala ani tam, kam jsem se dostala. Netuším, jak a jestli ti za to všechno dokážu někdy dostatečně poděkovat. Myslím, že ne. 
Vím i, co můžu zlepšit, až se (jestli se) zase ocitnu zpátky na straně toho, kdo míchá a podává - tenhle vhled z opačnýho břehu je absolutně nepřenositelný. 
Na racionální úrovni to bylo nějakých patnáct, šestnáct hodin strávených běháním - tak dlouho jsem v kuse vlastně ještě nikdy neběžela. V horách do kopců chodíte, pokud se do nich rovnou neplazíte. Terén je rozmanitý, vlní se, mění se jeho charakter. Navíc každá stovka dobrá, takže co.
Na iracionální to je o něčem jiným. Je to nesmírně intenzivní směs pocitů, zjištění, uvědomění si. 
Čtyřiadvacetihodinovka je... nelítostná. Krutá. Nemilosrdná. Nezná smilování a neodpouští. 
Je to úplně jiná disciplína, než cokoliv, co jsem doteď zažila.
Je to esence vytrvalostního běhu. Je to jeho samotný jádro. Je to běh osekaný o naprosto všechno. O krásu okolí, o endorfiny z rychlosti, o nesmírně motivující motor vidiny konkrétního cíle za konkrétní vzdálenost. Je to běh sám. Nic víc, nic míň. 
A když zjistíte, že tohle vám stačí, že víc nepotřebujete, máte najednou před sebou onu živnou půdu, ze který pak můžou vzejít ty stovky a tisíce kilometrů v tréninku. Ze který může vzejít jistota, že navzdory všemu jste tohle určitě nedělali naposledy. 

Vždycky se totiž můžete dostat o kus dál.

24h Bad Blumau 2020 aneb Luigi fandit jedině ferrari

čtvrtek 9. července 2020

Před dvěma lety jsem se jakožto správný padavan bez většího rozmýšlení zhostila role svačinářky a vodonoše na mistrovství republiky v běhu na 24 hodin na Kladně a s radostí a písní na rtech tam oprašovala mistra jedie
Nebylo to v zásadě nic těžkého, občas člověk podal tohle pití, občas jiné, na konci ho kluci, když omdlel, propleskli, odnesli na stupně vítězů, shrábli jsme mistrovský titul a jeli domů. Prostě mejdan jako každej druhej.
Za poslední roky se toho hodně změnilo. Teda, záleží (jako vždy) na úhlu pohledu. Čtyřiadvacetihodinovka je pořád dost bizarní disciplína a když se o ní zmíníte před běžnými lidmi, vyvolává různé reakce - od (nejobvyklejších) žádných přes "Proč tohle někdo dělá?" po "No já tohle chápu, taky dělám hromadu kravin, třeba jezdím kroužkovat labutě!" (pravil náš lukostřelecký instruktor na pondělní hodině, kdy jsem se svůj mizerný výkon chabě pokoušela svést na spánkovou deprivaci).
Na běžeckém poli se nicméně podstatně změnil Petrův přístup a výkon. Po sanremovském peaku následovalo spartathlonské dno - a tam, kde by se na celý tenhle cirkus snad každý vykašlal, se on rozhodl, že ode dna se nejlíp odráží a vzal to zu grunt. 
Sledovat jarní přípravu, kdy tam šlehal jeden mordor za druhým, běhal šedesát kilometrů na Letné v tempu 4:45, aby za dva týdny dal padesátku ve Stromovce ještě rychleji, bylo děsivý a fascinující zároveň. Zatímco se běžný svět zaobíral koronavirem a tím, jestli je nebo není nutný nosit roušky a když už sakra půjdou ty děti školy, Petr řešil, kde prodat formu. Jarní 24hodinovka v Basileji samozřejmě (spolu s hromadou plánů nás všech) padla a jak nás roušky štvaly čím dál víc a děti (alespoň některé) se vrátily do vzdělávacích institucí, začalo být nad slunce jasnější, že první letošní výlet za hranice bude směřovat do štýrského lázeňského městečka (spíš vesnice) Bad Blumau. Tam žijí nejspíš samí optimisté, kteří mají pro strach uděláno, a tak ohlášený závod nejen nezrušili, ale dokonce ho uskutečnili.

It's the final countdown
V pátek před závodem jsem na dopoledne odložila harpyje u Válků výměnou za Petra a jeho dva černé kufry plné závodní radosti a mohli jsme vyrazit. Množství propriet se zvýšilo stejnou měrou jako množství informací, se kterými jsem měla pracovat. Dostala jsem tabulky a opakovaný brífink, jak se co nabíjí, jak se co míchá a co se ode mě vlastně (ne)chce.
Jen co jsme se po pár světelných letech proplazili po D1 a za Ulanbátarem zahnuli na dálnici na Vídeň, ocitli jsme se konečně na dohled státní hranici. 
hlavní tah Brno - Vídeň
hlavní tah Brno - Vídeň
Do Bad Blumau jsme dorazili pozdě odpoledne. Sluníčko to solidně pralo, zázemí vypadalo vcelku sympaticky. Petr se upsal vlastní krví, že když tam umře, je to jen a jen jeho blbost a mohli jsme vyrazit okouknout trať. No, že by to bylo úplně runner friendly, to se teda říct nedalo. Chvíli jsme zkoumali, jestli se nám ta nakloněná rovina jen zdá nebo nezdá, zvažovali, kolik stínu tam asi přes den bude (žádný) a jak velký masakr bude představovat seběh po pěšince a následný dřevěný oblouček mostku s prudkou zatáčkou vpravo (velký). Očíhli jsme možná místa pro můj roh hojnosti (100% dokonalé) a pak už nebyl důvod tam dál okounět.
ééééé, Olda jak dál?
Po večeři, propočtu sacharidů v supplementech a stotřicátýosmý kontrole kufrů a tabulek už nezbývalo, než to pro pátek zabalit a poslat se do říše snů. 
Zítra to vypukne.

Guajira Guantanamera
Už po příjezdu do Bad Blumau je jasný, že dneska nikomu kosa nebude (pokud si neužene hodně libový úpal). Vybalujeme věci, chystám si, co budu potřebovat. Kolem krouží účastníci maratonu - to bylo trochu zvláštní. Na Kladně se kromě 24h běhala i 48h, tady v sobotu i v neděli ráno startoval maraton, běžela se i štafeta na 24 hodin, průběžně se tam objevovali lidi s čísly, která jsem nezvládla zařadit nikam a v deset v noci vybíhali dvanáctihodinovkáři (ježiš, to je slovo). Na úzké cestičce se tudíž neustále někdo motal - s pokročilou dobou čím dál víc. 
Pohoda vánoční - takhle se tam celou dobu tvářil, že děsně běhá a pak si prostě došel pro cenu

Kolem mě jsou další stany, stolky a obytňáky jiných podpůrných skupinek. Už teď se potím a to stojím ve stínu - jsem vděčná, že v tomhle nemusím nikam běžet, protože to bych daleko nedoběhla.
Dost bylo ale keců, je čas makat. 
Jdeme na start, kdosi odpočítává, zazní výstřel a všech 87 zúčastněných se dává do pohybu, aby se - pokud všechno půjde podle jejich plánu - dalších 24 hodin nezastavili.
Vracím se ke stolku, my watch just started.
První hodiny ubíhají rychle a zároveň velice klidně. Míchám pití, zapisuju tabulku, chodím sbírat vypitý a zahozený flašky. Kousek ode mě má svou deku a stan malý Ital se dvěma kluky, kteří podporují běžící Ukrajinku - po nějaký době vytahuje Talián kytaru a spouští Guantanameru. Vydrží mu to docela dlouho. Pro velký úspěch přidává ještě Feliz Navidad. Chvíli si čtu, chvíli pozoruju lidi kolem sebe.
Plešatý chlapík po mé pravici supportuje Rumuny. Nebo jsem si to aspoň zkraje myslela, ale zjevně dělal podporu hlavně Rumunce a nadšení z něj úplně tryskalo. Nadšenější už byla jen partnerka jednoho z běžců usazená přímo proti mně. Celou dobu čuměla do mobilu. Občas vstala a muži něco podala, ale většinu času se tvářila, že tam není. Párkrát odešla do krámu, o půlnoci si zalezla do stanu a já pak se směsí pobavení a soucitu pozorovala chlapíka, jak tam krouží zmatenej jak Goro před Tokiem a snaží se namíchat si pití. Ráno pak paní vstala, sbalila komplet výbavu, týpkovi tam nechala jen rozkládací židli (známý hospodský efekt "na ježka" už tři hodiny před zavíračkou) a když pak zvracel, nezúčastněně ho poplácávala v duchu Sheldona Coopera po zádech. 
Postarší dvojice s obytňákem pomáhá stejně starému kamarádovi, paní háčkuje, pán celou dobu sleduje výsledky na tabletu. V noci naštěstí svítí, takže i něco vidím.
Hodiny plynou, míchám, Petr běží. Kolem druhé poprvé zmiňuje, že ho začínají brát křeče. Vedro je k zalknutí, já jsem propocená a to popobíhám jen kousky s pitím. Snažím se znít pozitivně: vydrž, ve tři kulminuje teplota, pak se ochladí, je vedro, to bude dobrý. Už jen dvě hodiny! - Už jen dvě hodiny budu pak slibovat až do osmi, kdy se konečně opravdu začne lehce ochlazovat. 

Under pressure
Psát o někom jiným je vždycky trochu vošajstlich, obzvlášť když je jasný, že ten jiný není žádná fiktivní osoba. Těžko se hledá hranice, co ještě napsat a co už nechat na tom druhým. 
Křečový intermezzo nicméně znamenalo přeřazení na jinou rychlost - je tu problém a ten problém je potřeba vyřešit. Teď. Hned. 
Sypu do Petra solný tablety, leju do něj magnesium. Píšu Radkovi Brunnerovi, který mi vzápětí volá a radí, co ještě zkusit a co by mohlo zabrat. Dávám prášky podle rady, mraveneček křečuje dál, ale nezastavuje, popobíhá, chodí, poctivě polyká všechno, co mu dávám do ruky.
Tlačím očima hodiny dopředu. Je jasný, že dokud to vedro nepoleví, líp nebude. Držím si palce, hlavně aby nebylo hůř. Čas je naštěstí stejně neúprosný jako milosrdný a večer nakonec přijde. Stíny se protáhnou, sluníčko zaleze za kopec a najednou to zase jde. Najednou to zase běží.
Víte, jak to vypadá, když se z popela rodí fénix? Já už jo.

Noční běs
Padá soumrak. Křeče odeznívají, kombinace všeho možnýho i nemožnýho zjevně spolu s klesající teplotou zabrala. Do noci Petr vbíhá na prvním místě, kousek za ním je druhý Rumun a třetí Rakušák, kteří mu rozhodně nehodlají dát onen měkký cenný kov zadarmo. 
Na Kladně se noc vlekla, tady hodiny letí jako blázen. 
S každou další získává Petr náskok na původní plán - 240 kilometrů - sto metrů, dvě stě, čtyři sta. Zabíhá si osobák na sto mil.
Do konce zbývá strašně moc času. Do konce zbývá šíleně málo času.
Propočítávám jídlo, propočítávám pití, propočítávám tempa a časy, noc se mi slejvá - slibuju, že bude brzy světlo, chodím pro kafe a polívku. Sleduju, jak si vedou konkurenti. 
Na rozdíl od Kladna Petr vůbec nechodí. Běží furt furt furt furt pryč. Nezastavuje, snad na pár kroků, když je potřeba něco v rychlosti přendat, domluvit, ale i tak většinou popobíhám vedle, aby neztrácel cenný vteřiny, cenný metry. 
Pak se do tábořiště vplíží úsvit. 
Velice rychle se začne znovu oteplovat. Je jasný, že nejen soupeři, ale ani závod samotný to dneska nikomu neulehčí.

Time to do or die
Poslední dvě hodiny jsou nejhorší. Teda pro mě rozhodně. Mám strašný strach, že něco podělám, že blbě odhadnu, co Petr ještě snese, že začne blít, že mu dojde, že mu tam pošlu něco, co udělá paseku.
Opatrně se ptám: Chtělo by to v příštím kole gel, dáš ho ještě? - Jasně! // Zkusíme v příštím kole trochu piva? // Na, vypij ještě to magnesium, sichr je sichr. // Čepici, brýle, tyhle ne, ty se potí, vodu? Tak poslední maurten // Ještě by bylo dobrý, kdybys dopil ten sponser... aspoň trošku. // Poslední dnešní agave, zvládneš ho? - Jasně!
Poslední agave, poslední zápisek do tabulky, poslední hodina.
Viděla jsem v životě už hodně lidí rvát se za něco, co pro ně bylo důležitý. To, jak se rval v neděli ráno Petr, to jsem ještě neviděla.
A pak se všechna ta dřina posledních měsíců, všechny hodiny věnovaný přípravě, všechno úsilí, všechno přemáhání, všechny ty okamžiky, kdy se člověku strašně nechce a stejně jde, kdy vás všechno bolí a stejně to odběháte, protnuly. A na tabuli naskočilo 240 kilometrů. Za necelých 24 hodin.
Siréna přesně v deset zastavuje Petra po 241,99 kilometrech.
Je to tam. 
Je to tam se vší parádou.

Když světla zhasnou a hlediště se vyprázdní...
Vlna se láme, padá a na břeh dorazí už jen pěna. Najednou je ticho. Chodíme ve stínu, držím si palce, aby Petr neomdlel, protože ač jsem si od Veverky Pražského vyžádala whatsappový hopskurs oživování zemdlelých, nerada bych jej použila.
Chvíli to sice vypadá bledě, ale nakonec se podaří situaci utřepat. Petr leží na karimatce, nohy nahoře a snaží se rozdejchat všechnu tu nekonečnou tíhu okamžiku. Pět metrů od něj leží v křesílku zhroucená vítězka - a s nohama nahoře na pytli s odpadky se snaží o to samý.
Pobíhám tam jak kuře bez hlavy a snažím se všechno nějak sbalit. A vstřebat. Ne že by to šlo.
V poledne je v prostoru cíle vyhlášení vítězů.
Dorážíme chvíli před a nacházíme vítěznou Rumunku zhroucenou na lehátku. Vítězové mají držet při sobě, a tak se Petr hroutí na zem vedle ní. 
hlavu nemá, protože by se mi tam oba prostě nevešli

Je to prostě krásný, zdraví prospěšný koníček, který děláme pro radost - to říkám pořád. Jo a taky pro fotky na instagram a facebook, to dá rozum!
Ceremoniál je bizarní a naštěstí rychlý. Petr dostává kus šutru a šampaňský, jdu se umejt a vyrážíme na šestihodinovou cestu domů. Původní plán, že si předtím chvíli dáchnu, zamítám - dokud mám v sobě dost adrenalinu, jedeme.
Už jsem zjistila, že nejsurreálnější je na podobných podnicích návrat do reality. Pro svět tam venku, mimo naši bublinu, jsme prostě banda magorů, co by mohla stejně dobře kroužkovat labutě.

Supportovat na čtyřiadvacetihodinovce, a ještě navíc šampiona, je nesmírně zábavný. A náročný. A napínavý. A když to klapne, je z toho neskutečně silný zážitek.

Je načase, aby si to Petr taky zkusil. 
A radši dřív než později. 
Tak se uvidíme na Kladně. Držte mi palce, protože tahle labuť bude drsná.