24h Bad Blumau 2020 aneb Luigi fandit jedině ferrari

čtvrtek 9. července 2020

Před dvěma lety jsem se jakožto správný padavan bez většího rozmýšlení zhostila role svačinářky a vodonoše na mistrovství republiky v běhu na 24 hodin na Kladně a s radostí a písní na rtech tam oprašovala mistra jedie
Nebylo to v zásadě nic těžkého, občas člověk podal tohle pití, občas jiné, na konci ho kluci, když omdlel, propleskli, odnesli na stupně vítězů, shrábli jsme mistrovský titul a jeli domů. Prostě mejdan jako každej druhej.
Za poslední roky se toho hodně změnilo. Teda, záleží (jako vždy) na úhlu pohledu. Čtyřiadvacetihodinovka je pořád dost bizarní disciplína a když se o ní zmíníte před běžnými lidmi, vyvolává různé reakce - od (nejobvyklejších) žádných přes "Proč tohle někdo dělá?" po "No já tohle chápu, taky dělám hromadu kravin, třeba jezdím kroužkovat labutě!" (pravil náš lukostřelecký instruktor na pondělní hodině, kdy jsem se svůj mizerný výkon chabě pokoušela svést na spánkovou deprivaci).
Na běžeckém poli se nicméně podstatně změnil Petrův přístup a výkon. Po sanremovském peaku následovalo spartathlonské dno - a tam, kde by se na celý tenhle cirkus snad každý vykašlal, se on rozhodl, že ode dna se nejlíp odráží a vzal to zu grunt. 
Sledovat jarní přípravu, kdy tam šlehal jeden mordor za druhým, běhal šedesát kilometrů na Letné v tempu 4:45, aby za dva týdny dal padesátku ve Stromovce ještě rychleji, bylo děsivý a fascinující zároveň. Zatímco se běžný svět zaobíral koronavirem a tím, jestli je nebo není nutný nosit roušky a když už sakra půjdou ty děti školy, Petr řešil, kde prodat formu. Jarní 24hodinovka v Basileji samozřejmě (spolu s hromadou plánů nás všech) padla a jak nás roušky štvaly čím dál víc a děti (alespoň některé) se vrátily do vzdělávacích institucí, začalo být nad slunce jasnější, že první letošní výlet za hranice bude směřovat do štýrského lázeňského městečka (spíš vesnice) Bad Blumau. Tam žijí nejspíš samí optimisté, kteří mají pro strach uděláno, a tak ohlášený závod nejen nezrušili, ale dokonce ho uskutečnili.

It's the final countdown
V pátek před závodem jsem dopoledne odložila harpyje u Válků výměnou za Petra a jeho dva černé kufry plné závodní radosti a mohli jsme vyrazit. Množství propriet se zvýšilo stejnou měrou jako množství informací, se kterými jsem měla pracovat. Dostala jsem tabulky a opakovaný brífink, jak se co nabíjí, jak se co míchá a co se ode mě vlastně (ne)chce.
Jen co jsme se po pár světelných letech proplazili po D1 a za Ulanbátarem zahnuli na dálnici na Vídeň, ocitli jsme se konečně na dohled státní hranici. 
hlavní tah Brno - Vídeň
hlavní tah Brno - Vídeň
Do Bad Blumau jsme dorazili pozdě odpoledne. Sluníčko to solidně pralo, zázemí vypadalo vcelku sympaticky. Petr se upsal vlastní krví, že když tam umře, je to jen a jen jeho blbost a mohli jsme vyrazit okouknout trať. No, že by to bylo úplně runner friendly, to se teda říct nedalo. Chvíli jsme zkoumali, jestli se nám ta nakloněná rovina jen zdá nebo nezdá, zvažovali, kolik stínu tam asi přes den bude (žádný) a jak velký masakr bude představovat seběh po pěšince a následný dřevěný oblouček mostku s prudkou zatáčkou vpravo (velký). Očíhli jsme možná místa pro můj roh hojnosti (100% dokonalé) a pak už nebyl důvod tam dál okounět.
ééééé, Olda jak dál?
Po večeři, propočtu sacharidů v supplementech a stotřicátýosmý kontrole kufrů a tabulek už nezbývalo, než to pro pátek zabalit a poslat se do říše snů. 
Zítra to vypukne.

Guajira Guantanamera
Už po příjezdu do Bad Blumau je jasný, že dneska nikomu kosa nebude (pokud si neužene hodně libový úpal). Vybalujeme věci, chystám si, co budu potřebovat. Kolem krouží účastníci maratonu - to bylo trochu zvláštní. Na Kladně se kromě 24h běhala i 48h, tady v sobotu i v neděli ráno startoval maraton, běžela se i štafeta na 24 hodin, průběžně se tam objevovali lidi s čísly, která jsem nezvládla zařadit nikam a v deset v noci vybíhali dvanáctihodinovkáři (ježiš, to je slovo). Na úzké cestičce se tudíž neustále někdo motal - s pokročilou dobou čím dál víc. 
Pohoda vánoční - takhle se tam celou dobu tvářil, že děsně běhá a pak si prostě došel pro cenu

Kolem mě jsou další stany, stolky a obytňáky jiných podpůrných skupinek. Už teď se potím a to stojím ve stínu - jsem vděčná, že v tomhle nemusím nikam běžet, protože to bych daleko nedoběhla.
Dost bylo ale keců, je čas makat. 
Jdeme na start, kdosi odpočítává, zazní výstřel a všech 87 zúčastněných se dává do pohybu, aby se - pokud všechno půjde podle jejich plánu - dalších 24 hodin nezastavili.
Vracím se ke stolku, my watch just started.
První hodiny ubíhají rychle a zároveň velice klidně. Míchám pití, zapisuju tabulku, chodím sbírat vypitý a zahozený flašky. Kousek ode mě má svou deku a stan malý Ital se dvěma kluky, kteří podporují běžící Ukrajinku - po nějaký době vytahuje Talián kytaru a spouští Guantanameru. Vydrží mu to docela dlouho. Pro velký úspěch přidává ještě Feliz Navidad. Chvíli si čtu, chvíli pozoruju lidi kolem sebe.
Plešatý chlapík po mé pravici supportuje Rumuny. Nebo jsem si to aspoň zkraje myslela, ale zjevně dělal podporu hlavně Rumunce a nadšení z něj úplně tryskalo. Nadšenější už byla jen partnerka jednoho z běžců usazená přímo proti mně. Celou dobu čuměla do mobilu. Občas vstala a muži něco podala, ale většinu času se tvářila, že tam není. Párkrát odešla do krámu, o půlnoci si zalezla do stanu a já pak se směsí pobavení a soucitu pozorovala chlapíka, jak tam krouží zmatenej jak Goro před Tokiem a snaží se namíchat si pití. Ráno pak paní vstala, sbalila komplet výbavu, týpkovi tam nechala jen rozkládací židli (známý hospodský efekt "na ježka" už tři hodiny před zavíračkou) a když pak zvracel, nezúčastněně ho poplácávala v duchu Sheldona Coopera po zádech. 
Postarší dvojice s obytňákem pomáhá stejně starému kamarádovi, paní háčkuje, pán celou dobu sleduje výsledky na tabletu. V noci naštěstí svítí, takže i něco vidím.
Hodiny plynou, míchám, Petr běží. Kolem druhé poprvé zmiňuje, že ho začínají brát křeče. Vedro je k zalknutí, já jsem propocená a to popobíhám jen kousky s pitím. Snažím se znít pozitivně: vydrž, ve tři kulminuje teplota, pak se ochladí, je vedro, to bude dobrý. Už jen dvě hodiny! - Už jen dvě hodiny budu pak slibovat až do osmi, kdy se konečně opravdu začne lehce ochlazovat. 

Under pressure
Psát o někom jiným je vždycky trochu vošajstlich, obzvlášť když je jasný, že ten jiný není žádná fiktivní osoba. Těžko se hledá hranice, co ještě napsat a co už nechat na tom druhým. 
Křečový intermezzo nicméně znamenalo přeřazení na jinou rychlost - je tu problém a ten problém je potřeba vyřešit. Teď. Hned. 
Sypu do Petra solný tablety, leju do něj magnesium. Píšu Radkovi Brunnerovi, který mi vzápětí volá a radí, co ještě zkusit a co by mohlo zabrat. Dávám prášky podle rady, mraveneček křečuje dál, ale nezastavuje, popobíhá, chodí, poctivě polyká všechno, co mu dávám do ruky.
Tlačím očima hodiny dopředu. Je jasný, že dokud to vedro nepoleví, líp nebude. Držím si palce, hlavně aby nebylo hůř. Čas je naštěstí stejně neúprosný jako milosrdný a večer nakonec přijde. Stíny se protáhnou, sluníčko zaleze za kopec a najednou to zase jde. Najednou to zase běží.
Víte, jak to vypadá, když se z popela rodí fénix? Já už jo.

Noční běs
Padá soumrak. Křeče odeznívají, kombinace všeho možnýho i nemožnýho zjevně spolu s klesající teplotou zabrala. Do noci Petr vbíhá na prvním místě, kousek za ním je druhý Rumun a třetí Rakušák, kteří mu rozhodně nehodlají dát onen měkký cenný kov zadarmo. 
Na Kladně se noc vlekla, tady hodiny letí jako blázen. 
S každou další získává Petr náskok na původní plán - 240 kilometrů - sto metrů, dvě stě, čtyři sta. Zabíhá si osobák na sto mil.
Do konce zbývá strašně moc času. Do konce zbývá šíleně málo času.
Propočítávám jídlo, propočítávám pití, propočítávám tempa a časy, noc se mi slejvá - slibuju, že bude brzy světlo, chodím pro kafe a polívku. Sleduju, jak si vedou konkurenti. 
Na rozdíl od Kladna Petr vůbec nechodí. Běží furt furt furt furt pryč. Nezastavuje, snad na pár kroků, když je potřeba něco v rychlosti přendat, domluvit, ale i tak většinou popobíhám vedle, aby neztrácel cenný vteřiny, cenný metry. 
Pak se do tábořiště vplíží úsvit. 
Velice rychle se začne znovu oteplovat. Je jasný, že nejen soupeři, ale ani závod samotný to dneska nikomu neulehčí.

Time to do or die
Poslední dvě hodiny jsou nejhorší. Teda pro mě rozhodně. Mám strašný strach, že něco podělám, že blbě odhadnu, co Petr ještě snese, že začne blít, že mu dojde, že mu tam pošlu něco, co udělá paseku.
Opatrně se ptám: Chtělo by to v příštím kole gel, dáš ho ještě? - Jasně! // Zkusíme v příštím kole trochu piva? // Na, vypij ještě to magnesium, sichr je sichr. // Čepici, brýle, tyhle ne, ty se potí, vodu? Tak poslední maurten // Ještě by bylo dobrý, kdybys dopil ten sponser... aspoň trošku. // Poslední dnešní agave, zvládneš ho? - Jasně!
Poslední agave, poslední zápisek do tabulky, poslední hodina.
Viděla jsem v životě už hodně lidí rvát se za něco, co pro ně bylo důležitý. To, jak se rval v neděli ráno Petr, to jsem ještě neviděla.
A pak se všechna ta dřina posledních měsíců, všechny hodiny věnovaný přípravě, všechno úsilí, všechno přemáhání, všechny ty okamžiky, kdy se člověku strašně nechce a stejně jde, kdy vás všechno bolí a stejně to odběháte, protnuly. A na tabuli naskočilo 240 kilometrů. Za necelých 24 hodin.
Siréna přesně v deset zastavuje Petra po 241,99 kilometrech.
Je to tam. 
Je to tam se vší parádou.

Když světla zhasnou a hlediště se vyprázdní...
Vlna se láme, padá a na břeh dorazí už jen pěna. Najednou je ticho. Chodíme ve stínu, držím si palce, aby Petr neomdlel, protože ač jsem si od Veverky Pražského vyžádala whatsappový hopskurs oživování zemdlelých, nerada bych jej použila.
Chvíli to sice vypadá bledě, ale nakonec se podaří situaci utřepat. Petr leží na karimatce, nohy nahoře a snaží se rozdejchat všechnu tu nekonečnou tíhu okamžiku. Pět metrů od něj leží v křesílku zhroucená vítězka - a s nohama nahoře na pytli s odpadky se snaží o to samý.
Pobíhám tam jak kuře bez hlavy a snažím se všechno nějak sbalit. A vstřebat. Ne že by to šlo.
V poledne je v prostoru cíle vyhlášení vítězů.
Dorážíme chvíli před a nacházíme vítěznou Rumunku zhroucenou na lehátku. Vítězové mají držet při sobě, a tak se Petr hroutí na zem vedle ní. 
hlavu nemá, protože by se mi tam oba prostě nevešli

Je to prostě krásný, zdraví prospěšný koníček, který děláme pro radost - to říkám pořád. Jo a taky pro fotky na instagram a facebook, to dá rozum!
Ceremoniál je bizarní a naštěstí rychlý. Petr dostává kus šutru a šampaňský, jdu se umejt a vyrážíme na šestihodinovou cestu domů. Původní plán, že si předtím chvíli dáchnu, zamítám - dokud mám v sobě dost adrenalinu, jedeme.
Už jsem zjistila, že nejsurreálnější je na podobných podnicích návrat do reality. Pro svět tam venku, mimo naši bublinu, jsme prostě banda magorů, co by mohla stejně dobře kroužkovat labutě.

Supportovat na čtyřiadvacetihodinovce, a ještě navíc šampiona, je nesmírně zábavný. A náročný. A napínavý. A když to klapne, je z toho neskutečně silný zážitek.

Je načase, aby si to Petr taky zkusil. 
A radši dřív než později. 
Tak se uvidíme na Kladně. Držte mi palce, protože tahle labuť bude drsná.

26 komentářů:

  1. Petruv vykonostni rust je nejen konzistentne vzrustajici (kde se to zastavi?), ale i motivujici a demotivujici soucasne:). Kdyz si uvedomim, ze na jeho prvnim Kladnu jsem dal skoro o 30km vic... ale on se od te doby posunul vpred o 110km(!). Ooo jak by to bylo mile, kdybych ubehl jen o 30-40 km mene nez on:).
    Na Kladno budu drzet palce... jak se zpivalo v 60 letech.. je nebezpecne dotykat se hvezd:)... a ono i kratsi pobyt s takovou osobou jako je PV, natoz ho miti jako kamarada, trenera, delat mu support... To cloveka posune. Minimalne v tom, ze je schopen se vysvleknout a nahy skocit mezi kaktusy, protoze.. protoze mu to v tu chvili pripadalo jako "dobry napad"..:)
    At se dari! Mas Petra, na Kladne to bude osobak! O tom zadna, na to si klidne vsadim!
    12:)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. :-) Tak jasně, nač malé ambice, viď?
      Těším se! :-)

      Smazat
  2. Ty tak krasne pises❤️ Od tebe bych si precetla klidne i o krouzkovani labuti, az se na to das!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :-* Labutě nikdy, proboha, těch se bojí i na dálku! :-)

      Smazat
  3. Latka je tedy nasazena vysoko... rada bych v Niedernsillu privitala DVA rekordmany. Gratulace obema :-). A.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Tak jsem se na chvilku zasnila a zpátky na zem - u mě to bude spíš survival, než cokoliv jiného :-) Ale živou mě nedostanou!

      Smazat
  4. Naprosto mimo lidskou představivost, Petr je borec a i ty máš na jeho skvělém výkonu, důležité zásluhy. Díky ti.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuju ;-) Bylo to jak z nějakýho dokumentu od Salomonu! Přiběhneš se podívat na Kladno?

      Smazat
  5. Parádně jsi popsala, co "normální" člověk mimo naši bublinu nepochopí. Jste borci. Skvělý běžecký výkon bez neuvěřitelného výkonu a nasazení v zázemí není možný. Vy jste sehraní a zvládli jste vše na 1 s * :-) Moc gratuluji a držím dvojici Padavan a Mistr Jedi pěsti na K24!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc! :-) Upřímně - jak jsem to sledovala, bez supportu ztrácí člověk strašně rychle spoustu času - Petr za těch 24 hodin podle garmina stál jenom 12 minut (!); když ti někdo ty věci nachystá a podává (a je fuk, jestli jsou to vlastní zásoby nebo třeba i pití/jídlo z občerstvovačky), jde to prostě rychlejc. Na druhou stranu už na tom musíš být tak, že zastavovat nepotřebuješ... :-)

      Smazat
  6. Jíťo, báječně jste to oba zvládli. A moc hezky jsi to napsala, jako ostatně vždycky. :-) A když jsi si četla, dávala sis nějaký alarm, aby Petra nepropásla a nebo jsi četla jen něco, od čeho se dá odskakovat? A obdivuji, že jsi pak byla schopná řídit. Adrenalin, vím, ale stejně. Těším se na labuť. :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc :-) Nedávala, věděla jsem, že mám cca pět minut, takže nějakých pět stránek s rezervou - ale stejně jsem to moc dlouho nevydržela, protože než jsem to nachystala do dalšího kola, Petr už měl skoro odběhnuto - navíc se mi postupně z toho křesílka čím dál hůř vstávalo, takže jsem většinu času stála. S řízením - upřímně: toho jsem se už předem bála asi nejvíc, ale nakonec to bylo, myslím, v pohodě :-). Labuť bude krutá, taky se těším :-)

      Smazat
  7. Nad tím výkonem zůstává rozum stát, je to nepředstavitelny. Držím už teď všechny pěsti na Kladno. A toto si motivace budu číst, až se mi nebude chtít vyběhnout, protože je moc/málo vedro, moc/málo fouká či cokoli. Jste výborní!

    OdpovědětSmazat
  8. Děkuju moc - palce budou sakra potřeba :-) A přesně, taky na tyhle terminátory myslím, když mám pocit, že už nemůžu, že mám bebíčko, že venku je tak nebo onak... :-)

    OdpovědětSmazat
  9. Skvěle napsáno a popsáno, být support, na to asi nemám "koule", je to ohromná zodpovědnost. Držím palce na další supportování :-)
    mapo

    OdpovědětSmazat
  10. Krásně a dojemně je to napsaný, prostě jsi Božena Němcová českého ultra ... Jituš, předvedla jsi špičkový, nejlepší výkon na poli supportu a nechápu, jak jsi dokázala všechno (co jsem sežral) logicky spočítat a zkombinovat tak, aby to fungovalo a já 24 hodin běžel. Běželo se mi fakt skvěle a vyšlo nám to, říká se, že dnes je 24h týmová záležitost a vyhrává ten s nejlepším supportem. Je to tak. Slibuju, že na Kladně se budu taky snažit, abys zaběhla ne osobáček, ale pořádnej výkon a že nebude čas a myšlenky na nějaký krmení labutí :-) Už teď mám z Kladna trému! MOC DĚKUJU, P.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Naprosto jednoduše - dyť jsem měla notičky, že bych musela být negramotná, aby tihle kapříci nepřipluli! :-) Já děkuju tobě, protože tohle jsou opravdu veliký chvíle a jen ta možnost být u toho a trochu se na tom všem přiživit, to mi fakt už nikdo nevezme ;-) Kladnu zdar!! (To bude teprve ňáký porno!)

      Smazat
  11. Úplnej doják je to, jak´s to napsala, ale jste fakt oba neskutečný. Neopomenutelný člen teamu je paní Válková, zaslouží si s váma taky potlesk před nastoupenou jednotkou. Těším se na nějakou příští hospodu, abych si na vás šáhla, že se mi nezdáte ! A držím palce do dalších bojů, babice

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! A rozhodně - to říkám pořád, že bez zázemí, které nám ty naše labutě toleruje, by to vůbec nešlo. Ty dny, kdy se vyndáš v nějakým závodě, jsou divácky samozřejmě nejzajímavější, ale ve finále je mnohem náročnější s tím naším bláznivým koníčkem skloubit skutečný život.

      Smazat
  12. Muzu se ,prosim,optat kolik km tydne behas a vetsinu v jakem tempu? Diky a hodne stesti na 24.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, teď mezi 80-100 týdně; tempo pomalý, zhruba 5:40-6:30. Díky!

      Smazat
  13. Jste oba úžasní! A krásně píšeš - asi nejvíc, i když trochu hořce, mě pobavil popis té support kolegyně od naproti :) A o surreálnosti návratů by se daly vést dlouhé diskuze, že jo...
    Když vidím startovku na Kladně, tak se snad budu muset vypravit aspoň podívat - vždyť to vypadá jako neoficiální mistrovství iTB :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Díky moc :-) Hele, tak byla výborná! Doma mi T. říkal: "Tak jsi aspoň viděla, jak by to v praxi vypadalo, kdybych musel tohle dělat já!" A přijeď, konečně se uvidíme (jestli mi v tu dobu bude ještě fungovat zrak :-D)!

      Smazat
  14. Oba jste tento závod zvládli na výbornou. Moc vám fandím. Když budete cítit potřebu doplnit zásoby zdravé pestré stravy, mrkněte se na tento kvalitní eshop.

    OdpovědětSmazat
  15. Pane jo, to je čtivo! Úplně jsem se tam potila s vámi. Držím palce do dalších výzev!

    OdpovědětSmazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!