Žiješ ještě vůbec?

No jo, jasně, že žiju.

A běháš ještě vůbec?

No to je ale blbá otázka. Vzhledem k tomu, že je splněná základní premisa (žiju), tak je snad jasné, že i běhám - maratonec Olda přeci běhá pořád! 

No dobře. Tak pořád ne.

Neběhá třeba tehdy, když si vyběhá znovu ten samý problém, co měl před necelým rokem a místo, aby ho řešil v zárodku, s ním jako to pako běhá dál a dál a dál, až pak už vlastně ani moc neběhá, ale spíš jen pajdá, aby to nakonec musel vzdát a kapitulovat.

Po vítězném únoru, přišel hořký březen.

V dubnu jsem šlapala a doufala, že to bude stačit. 

Samozřejmě to nestačilo.

Pak přišel konečně Ten Týden a s ním prvních čtyřicet, pak šedesát, pak osmdesát... 

Účes i noha držely a tak jsem se mohla pomalu (a snad jistě) začít zase rozbíhat. 

Postupně jsme si mohli konečně přestat hrát na bandity...

...a jen co znovu otevřely obchoďáky, vyprázdnily se nejen polabské stezky, ale i pražské lesy.

Mě ovšem z lesů, luk a strání cesta má zavedla na místo, na které bych ještě před pár lety přísahala, že nikdy nevlezu, děkuju pěkně, gymnaziální tělocvik stačil.

A tam, v kouzelné zahradě uprostřed jednoho velkého sídliště, jejíž bránu otevírá každý den v osm ráno místní správce, se ocitnete v naprosto jiném světě. Na místě, které může pro mnohé (právem) představovat nejdokonalejší symbol úmorné dřiny, jsem si uvědomila, že jsem už strašně dlouho běhala ze setrvačnosti. 

Kolem až dusivě voněly keře, uprostřed kopali kluci fotbal a ve mně se na dráze probudilo dítě, který tak rádo běhalo - a běhalo rychle. A uvědomila jsem si, že tahle radost mi scházela už hodně dlouho. Ne že by mě běhání nebavilo, spíš se z něj tím věčným opakováním stejných tras něco vytratilo.

A tak teď chodím aspoň dvakrát týdně do kouzelné zahrady schovaný mezi paneláky a snažím se donutit tělo, aby si nejen vzpomnělo na to, že ho běhat rychle bavívalo, ale aby to zase znovu dokázalo. Ne že by mi to dvakrát šlo, ale tak snad není všem dnům konec.

Jo a taky jsem si potvrdila, že jsem skutečně s definitivní platností úchyl: objevila jsem dokonalou eau de běžec - vůně rozpáleného tartanu. Ach!

#26

Philip Pullman

JANTAROVÉ KUKÁTKO

Poslední díly -logií to mají od samého začátku těžké. Musí - nebo se to od nich alespoň očekává - všechno (do)vysvětlit, neexistující uzlíky svázat, existující dotáhnout, vypořádat se s postavami a situacemi, do nichž je autoři stihli dostat a kde je naposledy zanechali.

A Jantarové kukátko to rozhodně nemělo lehké.

Protože to je v zásadě pohádkový příběh, nemůže chybět uvazování a utahování každé jedné nitky, takže se dočkáme závěrečné bitvy, velkých gest i velké lásky.  A protože to je všechno, jen ne pohádkový příběh, je tu snad každá podoba bolesti z loučení, je tu odvaha z přesvědčení, je tu statečnost pramenící z pevného charakteru, kterou bychom chtěli disponovat asi všichni. Pullmanovy Temné esence sází na dobro v nás, na to, že se nakonec všechno převrátí na světlou stranu Síly. Věří, že konec nepřijde a že když budeme chtít, budeme vždycky spolu, byť třeba ne tak, jak bychom si přáli ze všeho nejvíc. Je to oslava rozumu a zvídavého ducha. Je to kniha vybízející k vzájemnému chápání, k tomu, abychom k jiným světům přistupovali s otevřenou myslí a srdcem a žili, dokud můžeme. Je to útěšný příběh.

Pochovejme své deamony. Všichni je máme. A vyprávějme!

 

Kdo nenašel odpovědi, nečetl pozorně.

A kdo si nepřečte pozorně zadání, dostane za pět.

#27

Matěj Balga

SAUDADE: NA KOLE A V KAJAKU KOLEM SVĚTA

Na začátek si uděláme malý pokus - jaké emoce ve vás vyvolává následující věta?

"No jo, jenomže v realitě ve svém srdci jdu místo romantickou japonskou zahradou s růžovýma sakurama jenom smutným osamělým korytem vyschlé řeky, kde už dokonce ani při oblevě mého zmrzlého srdce nepotečou žádné  potoky slz, nýbrž jenom hořké sliny mých nenarozených dětí, a cíl, který mě čeká, není hebký načechraný domácký pelíšek, ale oprýskaný turistický ukazatel nabízející volbu mezi dvěma studenýma polňačkama na kamenitém, větrném konci světa, z nichž jedna vede krajem s otrávenými jablky a ta druhá vyprahlou pustinou k příslibům, ke kterým nikdy nemusím stihnout dojít a které se dost možná nikdy nenaplní." (s. 379)

Jste inspirování? Nadšeni? Uneseni hloubkou myšlenek a poetikou jazyka?

Pak můj komentář ignorujte, přimyslete si, kolik chcete hvězd a šup do krámu pro knížku!

Pokud jste se už jen z téhle věty otočili naruby, bacha na to, tohle možná nebude čtení pro vás.

Pro mě teda rozhodně nebylo.

Ano, autor zvládl objet celý svět na kole, stopem, autobusem, přeletět letadlem a čtyři měsíce (plus mínus autobus) se plavit po jihoamerické Napo a pak i po Amazonce. Zjevně o tom psal blog a pak mu v Albatrosu v rámci vlny rozpoutané Ládíkem Ziburou, na níž se svezl každý, kdo někam šel nebo jel, čím bizarnějším způsobem, tím lépe, ten blog vydali.

Kdo čeká nějaké poznatky z cesty, bude zklamán. Na ty pro velké myšlenky a pravdy nezbylo místo. Z bezmála čtyřsetstránkové knihy mě opravdu bavila jen pasáž z Aljašky a to ještě jen místo, kde se autor snažil přebrodit divokou řeku i s kolem. Tam bylo vidět, že potenciál tu je, leč se totálně utopil v neskutečném množství balastu a takového klišé, že jsem ke konci pojala podezření, že si z nás Balga dělá celou dobu ukrutnou prdel a skvěle se baví tím, jak rádobypoeticko hlubokomyslnou sračku vyplodil a jak na to bude balit holky.

Když bychom text osekali od toho neskutečného množství rozjímavých větiček, zbudou nám tři roky ve společnosti chudáka zlomeného ukňouraného svedeného opuštěného (pasáže, kdy s autorem pláčeme nad ztracenou láskou, nad zlomeným srdíčkem a nad tím, jak je svět chladné místo), který je téměř nonstop v lihu (kniha by se totiž mohla klidně jmenovat S alkoholikem na kole a kajaku kolem světa a komu vadilo, že Zibura leje v Arménii, Balgovi se vyhne obloukem)/ je sjetej/sjetej a v lihu a zároveň nesmírně poeticky ohne všechno, co se hejbe a ohnout se nechá, případně o ohejbání aspoň (poeticky!) sní. Do toho, asi aby vyvážil tu hlubokomyslnost, máme pravidelnou dávku defekace, její kvality a podoby a nadávání na zkaženost konzumního světa a jeho tupých a nudných obyvatel, loutek, které se nechávají manipulovat systémem.

Ehm.

Po prvních pár stránkách mě napadlo, že takhle by psal Jan Němec, kdyby neuměl psát.

O množství hrubek ani nemluvě (korektorka by měla vrátit honorář - slunce vychází s malým s, měsíc svítí s malým m a mně a mě nestřílíme od boku...)

Já zůstanu u Zibury, na tohle jsem buď moc stará a cynická nebo jsem holt ta loutka uvízlá v tenatech materialismu, co hloubku svobodného ducha českého wannabe Kerouaca prostě nedokáže ocenit.

#28

Petr Borkovec

WERNISCH

Výrek

Dnes žádné plyšové teče,

krouhá to do tmy vším ostrým,

co se namane. Ráno mladý kos

zíval do světa a vypadal

jak tmavý kosatec než praskne.

A pozdě odpoledne, tak po páté,

přilétl na štít a opakoval to.

"Co nevidíš, na to nemyslíš,

a to, co vidíš - na to jako bys vzpomínal.

Já s tebou neumím žít."

(s. 75)

Některé více, jiné méně, některé hodně, jiné vůbec, někdy jen kousek, jindy všechno, tuhle jen slovo, onde celé řádky.

Ale pořád mnohem víc ano než ne.

#29

Helen Walshová

    TAK UŽ SPI

Přestože o tom už pěkných pár minut uvažuju, nedokážu přijít na to, komu je tahle kniha určená.

Ženy, které si těhotenstvím, porodem, šestinedělím a následující nekonečnou řadou nedělí, jimž okolí už nepřisuzuje větší váhu a které s to větší vahou dopadají na matky samotné, neprošly, tohle nemají absolutně šanci pobrat (to není machrování, tak to prostě je). Ženy, které už tohle mají za sebou, vědí, že tohle je prostě celé tak přitažené za vlasy, že to snad autorka ani nemůže myslet vážně (osm dní po porodu zvažovat sex s cizím člověkem? Helen podle všeho dítě má, tak musí vědět už jen to, co a odkud odevšad z člověka v téhle fázi teče... a že poslední věc, na kterou byste měli byť jen pomyšlení, je sex).

Hlavní hrdince, třicetileté Rachel, se podařilo během jediného setkání s první láskou, s níž se neviděla 15 let, otěhotnět (vnímáte tu originalitu? Jo? Protože já mám na tenhle motiv už tak strašnou alergii, že ve mně vyvolává touhu knihám, v nichž ženy na jeden zásun těhotní jak na běžícím pásu, udělat něco moc moc ošklivého...). Je rozhodnutá onomu muži o dítěti neříct (základní premisa jinak podle všeho racionální, vzdělané, empatické ženy je, že by o ni a dítě stejně nestál a navíc se ucházel o skvělé pracovní místo a co kdyby ho dostal? To by se o něm přeci mohl postarat, teda pardon, jsem se spletla - to by mu to přeci mohla překazit! WTF??) a všechno zvládnout sama.

Dopadne to tak, jak očekáváte - nezvládne to vůbec. Má sice milujícího otce, milující nevlastní matku, milující, starostlivé přátele, ale k čertu s nima. Rachel radši půjdu s pětitýdenním miminem k cizí holce, kterou právě potkala a tam se vožere. Jako vážně. A rozhodně ne poprvé.

Rachel totiž utrpí trauma při přirozeném porodu (wtf2 - znám opravdu děsivé množství žen, kterým se na duši i těle velice, velice neblaze podepsal lékařsky vedený porod a následná "péče", neznám ani jednu, kterou by zdevastoval porod přirozený, vlastně jsem až doteď o něčem takovém neměla ani ponětí... Tohle fakt existuje?), jenž skončil příchodem zcela zdravého miminka na svět, aniž by na její tělesné schránce zanechalo nějaké zásadnější stopy.

Rachel se nicméně od tohohle okamžiku začne chovat jako totální magor. Tvrdí, že miminko vůbec nespí (podle všeho spí docela dost - nebo normálně, soudě dle osobních zkušeností), že má problémy s kojením a zároveň si odmítá nechat od kohokoliv pomoct, téměř od prvního týdne chlastá, nechává miminko samotné doma a běhá po venku, ztrácí kontakt s realitou a celkově se chová jako absolutně nezodpovědný jedinec, který by měl mít na starost maximálně dřevěnýho kačera a ne mimino.

Takže zpátky na začátek: Pro koho je tahle kniha vlastně určená? Totiž: netuším, jak by mi ve chvíli, kdy jsem se sama probděla se řvoucím dítětem až k halucinacím a opravdu nepěkným  myšlenkám, mohlo pomoct čtení o ženské, které vědomě ubližuje vlastnímu dítěti. To je totiž téma, na které jste ve chvíli, kdy máte sami mimino, nesmírně citliví (na tom se asi shodneme). Stejně tak nechápu, co by mi v době, kdy jsem děti neměla, mohla tahle kniha dát? Že je porod a mateřství absolutní peklo? Aha, tak to chceš!A co mi mohla dát teď? Eeeeee... býlý?

Takže tu pochválím překlad a velice, velice vtipnou a zdařilou obálku. A půjdem zase o dům dál.

#30

Omar Chajjám

ROBÁ'IJJÁT

"Prý v ráji húrisky jsou, plné krás,

tam mléko, strdí, víno v každý čas -

tak proč bych nepil víno, nemiloval krásky,

když nakonec to stejné bude zas?!"

(s. 52)

Bravurně sestavený výbor z díla jednoho z největší velikánů, které kdy nosila zem, v úžasných překladech doplněný přepisem skvělé přednášky našeho předního odborníka Jana Rypky a studiemi Evy Štolbové, jež má na svědomí většinu ve výboru uvedených překladů (jaký génius a jaká zvůle minulého režimu!), a Jiřího Bečky, jenž navíc celý výbor k vydání připravil.  

"Do ouška kolo nebes zašeptá ti:

- Tajemství Osudu snad chtěl bys znáti?

Kdybych mělo moc nad svým vlastním kroužením,

samo sebe bych spasit chtělo od závrati!"

(s. 61)

Bez ohledu na to, zda právě pro vás bude Chajjám básníkem pesimismu nebo budete v jeho rozverných, kacířských verších nacházet optimistické tóny, tento výbor by vám rozhodně neměl ujít. Jsou verše plné tak velké životní moudrosti, že kdybychom si ze čtení odnesli byť jen zlomek, budeme poslední stránku otáčet o tolik bohatší.

"Jako nejlepší tvůj kamarád dám ti radu:

neboj se nebes, točících se bez řádu a ladu.

Usedni v koutku svého dvorku spokojenosti

a pozoruj ten svět a jeho maškarádu."

(s. 112)