O lásce k horám aneb Žil byl jeden kluk

pátek 1. května 2020

Filip Šilhan
CESTA DO HOR
Žil byl jeden kluk. Jmenoval se Filip Šilhan, miloval hory a tohle je jeho příběh.

"Půjčím ti knížku od Šilhana, je to takový autentický vhled do lezcovy duše." Něco v tomhle smyslu mi vloni na podzim řekl VP poté, co jsem s ním sdílela své nadšení z The Dawn Wall, Meru a Free Solo.  
(Horo)lezení mě fascinuje a přitahuje už dlouho. Nikdy jsem se ale nedostala k tomu, abych skutečně někde lezla - když nepočítám výlety do Prahy na umělou stěnou v gymnaziálních letech, kam mě vzal známý přesně třikrát, než mě jeho přítelkyně vyhodnotila jako personu non grata. 
Od té doby jsem doufala, že se k lezení třeba někdy dostanu jinou cestou - ale stejně jako technicky zvládnutý kraul i lezení nadále zůstává v chlívečku "jednou".

Neustále tu žehrám na to, že vychází příliš mnoho knih se sportovní tématikou. Dlouho nebyly téměř žádné a bum, v posledních pár letech se knižní trh nasytil a přesytil a dál chrlí titul za titulem - snad pro ty, kteří o běhání raději čtou a sní, než aby se mu doopravdy věnovali. Protože ti, co to dělají, se musí z těch hromad planých keců zákonitě voloupat.  
Najít v té záplavě čtení, které vám něco doopravdy může dát, které vás zaujme, ze kterého si něco odnesete, je čím dál těžší. Rozhodně neplatí, že každý, kdo dobře běhá nebo leze, i dobře píše a měl by psát - bohužel kola ekonomiky se musí otáčet a ego je zrádná mrcha, která si pekelně užívá drbání. A ztratit soudnost je tak nejspíš velice, velice snadné.

Je to tak jiné a zvláštní, rozdílné pocity v rozdílných podmínkách (výsledek mé rozpolcené povahy, mé nebo naší, proboha, přece nemůžu mluvit za všechny, co chtějí nahoru!). Euforie, nadšení a jistota (oho, tolikrát ztracená, prokletá a opětovně vzývaná jistota) v rozloženém spektru slunečního svitu, který se odráží od zrcadlových brýlí, ta pohoda krásných (a třeba těžkých) výstupů bez komplikací a bez problémů... A na druhé straně beznaděj, nenávist (ano, i nenávist!), zaklínání "již nikdy více", škrábání vlastního dna plechového kastrůlku s připálenými vajíčky na dně - pátrání po vlastních limitách (sic!), podávání důkazů o vlastních schopnostech. 
(s. 55)

Filip Šilhan žil, byl a lezl a tohle je kniha, kterou po jeho tragické a absurdně předčasné smrti vydal časopis Montana, pro nějž Filip roky psal. Jsou to jeho zážitky z cest, jeho pocity, dojmy, jsou to jeho zamyšlení o roli, kterou lezení v životech (horo)lezců hraje. O tom, proč to vlastně dělá - on a všichni ostatní, horami postižení. A jeho úvahy jsou nám, postiženým trochu jiným, podstatně méně nebezpečným sportem, nesmírně blízké. Protože i my máme tendence zblbnout a podřídit životy běhání. Protože nám tolik dává, i když často i strašně moc bere.
Je to zároveň nesmírně autentický deník raně porevolučních let a posléze i transformace, kterou si naše barev a zážitků lačná společnost po všech těch béžových, hnědých a šedých letech prošla. A je tu všechno: tipy na cestování za hubičku stejně jako okamžiky kamarádství tak ryzího, že se až brečet chce. A brečet se chce hlavně nad tím, že takovýhle člověk, který očividně miloval život a chlemtal ho tak, že mu tekl po bradě až k pasu, tu není, protože prostě blbá chyba. Co by asi řekl na kluky, co zlezli Meru, o což se pokoušel i on (a v knížce si o jeho pokusu taky přečtete), co by řekl na Alexe a vůbec na současný stav lezení?
Jeho poznámky, deníky a v závěru knihy i vybrané články z Montany jsou přesně tím, co VP sliboval: nakoukáním do horolezcovy duše. Ano, můžeme namítat, že by mu rozhodně neuškodilo redakční přičísnutí a že ty články z Montany neřeknou dnešnímu zasvěcenému čtenáři lautr nic (tam, kde mi všechny ty štandy a frendy nevadily, tam jsem se v polemikách s jinými horolezci a jejich pohledy na lezení definitivně ztrácela). A Filip by je do své knihy, kterou by třeba jednou napsal (anebo taky ne), třeba vůbec nezařadil. My je tu ale máme a jsou minimálně důkazem rozsahu jeho znalostí a zápalu pro věc.
A nebojte, není to žádný srdceryvný čumění do západu slunce. Většinu času je to vtipný, drsný, sprostý a tak přirozený a skutečný, že budete mít pocit, jako byste tam mrzli, radovali se, cucali bonbony a srkali čínskou polívku spolu s nima.

Drkotáme s Dejvem zuby a sledujeme Marouse, jak baletí po plotně. Co chvilku se zastaví a dýchá si na ruce. Potom si vyzouvá boty a v důlku pod kolenem se snaží vytvořit zákoutí v kotelně, kam opakovaně přikládá zmrzlá chodidla.
"Nic tady není, mrd, je to strašně zasraný, jojojo, tady to zvednu, tááák, Máro, pojď, pojď, potichounku, mrd, mrd..." posloucháme ten Márův ranní lament a držíme ho na plotně očima. Čas potichu plyne, plíží se nám za zády jako nájemný vrah.
"Jahýjáá, mrrrd!" řve Mára nahoře u štandu a mává na nás dolů.
Oddechli jsme si. Tak tohle nám zase vyšlo.
(s. 104-105)

Prosím víc takových knih.
A víc Filipů.

2 komentáře:

  1. :)... Ja jsem (jako naprosty nesportovec, clovek se silenou zavrati) na koleji bydlel s nadsenym horolezcem, MŠ, kterého občas potkávám na punkových ultra akcích:). Ty historky a vhled do jejich krásného, drsného světa mě vždycky rozhodily. Navíc v posledních letech na výletech pravidelné historky od Veverky Sudetského způsobovaly, že jsem pár dní měl hodně divoké sny:).
    Tak ti držím palce k nějakým horolezeckým zážítkům... se šťastným koncem! 12:)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Já jsem na tom se závratěmi a hrůzou z výšek úplně stejně - běhání mě toho trochu zbavilo, ale že by mi to bylo extra příjemný, to fakt není :-) Takže uvidíme, uvidíme...

      Smazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!