Pojď sem ke mně, drahoušku

dám ti pusu na roušku!

5. dubna jsem v rámci nadlidského úsilí, které jsem musela vyvinout, abych nesnížila počet obyvatel naší bytové jednotky poprvé po třítýdenní (?), naprosto nekonečné pauze strávené na rotopedu a cvičením, vyběhla.

Protože jsme se díky tomu dožili šestého dubna v nezměněném složení, opakovala jsem ten samý postup den následující a den po něm a ten po něm taky.

Vrátila jsem se v čase do loňské zimy a znovu se pokusila přetřít svůj život na modro (a tentokrát, prosím, nejíst netopýre!), a protože noha jinak bolela, na průměrných 180 kroků za minutu se mi podařilo dostat o poznání snáz. Jen to znamená, že se téměř nehýbu z místa.

A tak teď neběhám na kilometry, ale na minuty a na hodiny - zprávy hlásí: půjdeš šedesát až sedmdesát minut, devadesát minut, dneska poprvé po týdnech placatění se sto dvacet... Je to velká škola trpělivosti - se sportem, který jsem byl roky zvyklá dělat nějak a hlavně se sebou samou. Ale noha nebolí - a nic jinýho by mě nemělo zajímat.

To, co se dalo očekávat, se totiž stalo realitou a minulý týden přišel e-mail oznamující, že se letošní ročník Lakeland 100 ruší. Kdo chce, může si nechat převést startovné na příští rok. Ano, prosím, Plha se hlásí!

Nebudu tu spekulovat o tom, jak moc to bylo nebo nebylo nutné, jak moc to je nebo není správné, prostě to tak je. Věřím, že organizátoři udělali skutečně nelehké rozhodnutí a tím to pro mě končí.

Tak ale co dál? Kam teda teď? Minulý týden si Mr. Jedi s Radkem zaběhli PVLH. O téhle akci jsme se už nějakou dobu bavily s Janou Š., k její realizaci nakonec nikdy nedošlo (přiznávám, že kvůli mně, ten výkonnostní rozdíl mě víc než jen trochu děsí), tak že by? Třeba? V létě? Hm? Ten náramek, co dostávají finišeři, je totiž boží a takových šperků není nikdy dost - snít a běhat se totiž musí.

#20

Jan Němec

MOŽNOSTI MILOSTNÉHO ROMÁNU

Jan Němec hodně a rád čte a nebojí se vám do dokázat.

Jestli jsem si k Opuštěné společnosti Erika Taberyho napsala něco ve smyslu, že by jeho kniha mohla mít klidně podtitul "Z lásky k Masarykovi, z lásky k Havlovi", mohlo by na té Němcově stát: "Z lásky k jazyku, z lásky ke slovům" aneb o tom, jak jsem se nechal unést vlastním géniem.

Málokdy se mi stává, že toho o nějaké knize přečtu pomalu víc, než kolik čítá titul samotný. U Možností milostného románu by se mi to nejspíš stalo, nebýt to román natolik rozsáhlý... A přestože musím v zásadě souhlasit se vším, co o něm Honza Heller napsal na iLit, nebyla jsem a nejsem schopná se přimět, aby se mi ta kniha líbila, aby mě bavila, aby mi přišla zajímavá. Tam, kde jsem se u Énardova Kompasu přiklonila k tomu, že mě ty exhibice znalostí a intelektu vlastně asi baví, tady se to převáhlo na druhou stranu. 

Možná je to tím, že se Němcovi povedlo přesně to, co zamýšlel (?) a vytvořil antihrdinu tak živého, že jsem zkrátka nemohla jinak a nějaký vztah jsem si k němu prostě musela vytvořit a spolu s ním i nějaký ten názor. A pro mě je zkrátka literární Janek onen muž, který se upaluje v zrcadle. A jak píše Petříček Sellier, ty prostě nikdo nemá rád.

Schopnost exploatace vlastních zkušeností a zkušeností lidí kolem nás patří nejspíš do nezbytného autorského arzenálu, nicméně sled navštívených míst, obývaných bytů, pohlavních styků a vypitých capuccin mě zmořil ještě víc, než autorovo mentorství a situace, které existují jen proto, aby bylo možné někoho o něčem poučit, dát najevo svou poetičnost a dramatičnost v jednom (setřeme slzy i sperma jedním kapesníkem, jsme přeci ekologové třetího tisíciletí!) ideálně ve velmi umělecky vyznívajících větách, jež jako by se v textu vyskytovaly jen proto, že jsou prostě pěkné.

Jednou z charakteristik, které kritika románu připsala, je to, že vás nenechá chladným - ať už budete nadšení nebo ne a to je svatá pravda. 

Dějiny světla mě uhranuly. Tady jsme se s Janem rozešli záhy poté, co jsme se dali do řeči - zjistili jsme totiž, že mluvíme úplně jinými jazyky. 

#21

Michal Vrba

OKOLO JAKUBA

Čas nikdy neumírá,

kruh není kulatý.

(Před deštěm, 1994)

"...a knížku, kterou napsal kluk o vesnici kousek od nás, jmenuje se to Kolem Jakuba, to je ten rybník cestou..." odpovídala sestra na dotaz, co jí přinesl Ježíšek. Představila jsem si další samonákladem vydaný bizár lokálního nadšence.

Jak jen jsem se mýlila!

Kolem Jakuba je pětice (místy trošku zbytečně násilně) provázaných povídek, jež spojuje tíživá, hutná a tím správným počtem správných slov na správných místech zbudovaná atmosféra, která zachycuje okamžiky dějin, momenty, ze kterých se svírá srdce i dech. A vy jen v duchu prosíte, aby aspoň tohle dopadlo dobře. Aspoň tohle!

Jenže takhle to zkrátka nechodí, život není peříčko ani hasičský bál a od samého začátku, kdy uvidíte letopočet 1639, víte, že tohle nebude lehké, usměvavé čtení.

Z pohledu dějin zanedbatelná dramata malých lidí, kteří se přimotali k okamžikům zásadním anebo taky vůbec ne, opakující se motivy toho špatného, co v sobě máme do jisté míry všichni a někdy to zkrátka převáží (a třeba i s pocitem, že je to oprávněné a že si to ten hajzl zasloužil!). Strach, bolest, rodná zem, smutek, láska, rodina, vzpomínky... A čas se kolem nás nezadržitelně valí, i když bychom ho kolikrát chtěli zoufale chytit za šosy a držet a nepouštět, ještě aspoň chvíli, prosím... A lidé mizí a přicházejí další a další a přestože se mění kulisy, rozměry šachovnice zůstávají stejné.

Za mě zcela oprávněná nominace na letošní magnesii literu.

#22

Tomáš Šebek

NEBE NAD JEMENEM

"...dál krvácela, navíc měla mrtvý vývod tlustého střeva, stomii. Vypláchli jsme břicho, teklo to všude a nikde. Přešili jsme stomii a původního Hartmanna, který byl vysoko, jsme přešili na loop stoma. Bude se to lépe zanořovat. A to nevadí, že tomu ne všichni rozumíte. Taky koukáte na Dr. House, kterému občas nerozumí ani doktor,  a nevadí vám to. No ne?" (str. 45)

Vždycky jsem chovala nesmírný respekt vůči všem zdravotníkům, kteří svému povolání nezasvětili jen život, ale i duši. Netuším, jestli se nesmírnost dá stupňovat, ale po přečtení Nebe nad Jemenem v to doufám.

Literární stránku hodnotit nebudu, je to prostě zpráva o tom, jak vypadá taková mise s lékaři bez hranic, jak tihle lidé žijí, fungují, jak uvažují, jak se chovají, co je čeká, čemu musí čelit a jak se s tím vypořádávají. Je to civilní, lidské, místy vtipné, jinde smutné. A jsou tu toho skvělé fotografie.

Sice na mě s postupem textu bylo té rozvernosti už moc, vtípky začaly působit lehce násilně, některé pasáže jsem nepochopila vůbec (řetízek) a zprasená odborná revize textu mi rvala žíly (když něco dělám, dělám to pořádně), ALE to, proč to pan Šebek nejspíš celé dělá, se rozhodně povedlo - dneska jsem nastavila trvalý příkaz na konto MSF. Protože to, co s kolegy dělají, to je prostě úžasné.

#23

Robert Plomin

KÓD ŽIVOTA

Zahrajeme si hru: Do jaké míry myslíte, že vás definuje vaše DNA? A na co všechno má vliv? Co třeba schizofrenie? Výška? Barva očí? A co takhle schopnost se učit? Doba, kterou strávíte ve škole? Anebo paměť na obličeje?

Behaviorální genetik Robert Plomin strávil celý život bádáním o tom, do jaké míry nás determinuje naše DNA, jak moc se o našem životě rozhoduje v momentě prvního buněčného dělení. Výsledky, k nimž dospěl, jsou v některých případech překvapivé (nicméně zcela logické, pokud se vám teda nepříčí samotná premisa), v jiných potvrzují to, co už tak nějak víme.

První část knihy je povídavější, pro laika přístupnější, v té druhé už se od vás očekává, že nějaký ten mozkový závit zapnete.

V duchu amerických populárně naučných knih vám bude kdeco několikrát zopakováno (protože čtenář je debil a co kdyby to náhodou nepobral ani napodruhý nebo napotřetí), což mi ve finále vadilo podstatně míň, než zbastlené poznámky čítající desítky stran.

Nešťastný je u nich už sám formát, kdy nejsou značené nijak - číslem nebo alespoň nějakou značkou - a vy tudíž nemáte tucha, jestli je nějaký údaj dále vysvětlen (u pár je to výslovně řečeno, ale skutečně jen u pár). Poznámku si zařazujete podle úryvku textu na určité straně - čili listujete pořád nakonec a koukáte, jestli náhodou něco není dovysvětleno. Zkraje navíc zařádil šotek a neodpovídá číslování stránek a v celých poznámkách pak nesedí části citovaných vět - buď překládal poznámky někdo jiný nebo je tam použita verze překladu před redakcí, jiné vysvětlení mě nenapadá. 

Pokud vás zajímá, jestli má cenu platit dětem drahé soukromé školy nebo proč na vás jako na rodičích, pokud tedy děti jen tak z plezíru denně neřežete kabelem od žehličky, vlastně zas až tolik nesejde, Plominova kniha pro vás má odpovědi.

#24

Adonis

TOTO JE MÉ JMÉNO

Toto je mé jméno, sbírka z roku 1971 patří k Adonisovým nejkratším (má necelých sto stran) a obsahuje všehovšudy tři básně. Přeložit by zasloužily všechny, do výboru může kvůli rozsahu jen jedna - ikonický (30stránkový, ach to zas bylo něco) Hrob pro New York, nezvykle politicky angažované, místa až horečnaté zápisky z Adonisovy cesty do USA. 

"New York + New York = hrob nebo cokoliv, co z něj přichází,

New York - New York = slunce."