Kladenská transcendence 2020

pondělí 27. července 2020

Vím naprosto přesně, kdy jsem se dozvěděla o existenci čtyřiadvacetihodinovky. Bylo to v roce 2013 krátce po startu Baroko maratonu. Vybíhali jsme s 12Honzou a Běžícím stínem na Kosťovu pomstu, neboli úvodní a závěrečný kilometrový kolečko kolem louky, u níž se startuje (a finišuje) a Stín vyprávěl, kterak nedávno zvítězil na 24hodinovce, neb jakožto čerstvý otec uvyklý spánkový deprivaci odolal lákání Hypnose a prostě jako jediný nešel spát. Vůbec jsem nechápala, o čem to sakra mluví. Jak nešel spát? Jak běhal celý den a celou noc? Jak dokola na kilometrovým okruhu? Co je TOHLE za blbost?
Dalších pět let jsem se zcela upřímně dušovala, že jsem pro každou špatnost, ale TAHLE blbost je prostě mimo i moje tabulky, a to jsou moje tabulky dost bizarní. Jenže pak přišlo jarní mistrovství v Temešváru, kde jsem sledovala online přenos a fandila naší výpravě a onen neustále se opakující pohyb na neustále stejným prostoru mi začal připadat vlastně docela magický. V létě jsem pak supportovala v Kladně mistra jedie a zbytek je už známá historie. 
Se čtyřiadvacetihodinovkou jsem to prostě měla jako s populárním hercem nebo zpěvákem, nad kterým ohrnujete nos a nechápete, co na něm všichni vidí? A pak jdete do kina nebo si pustíte písničku, a jste v tom až po uši. No, tak já v tom byla, řekněme, zhruba po pás a říkala si, že jednou bych si tohle chtěla taky zkusit. Zjistit, jaký to je, zjistit, kam až se dokážu dostat, co vydržím, jakou mind game mi zvládne kroužení na kilometrovým okruhu přichystat.
Že se z někdy stane teď, jsem si připustila až ve chvíli, kdy jsem sedala v Bad Blumau za volant. V tu chvíli bylo jasný, že to, co mi Petr před dvěma nebo třemi týdny napsal, se stalo. Bylo to něco v duchu: A když to v Bad Blumau zaběhnu tak, jak bych chtěl, půjdeš místo mě Kladno.
Tečka.
Ta tečka je tam důležitá.
Nebyl tam otazník - nebyla tam vlastně vůbec žádná otázka. Prostě tam půjdeš a zkusíš si, jaký to je - a uvidíme, co to s tebou udělá.

Na první pohled to vypadá jako vcelku neškodná záležitost. Jakmile odstartujete, v podstatě jste už vyhráli. Čas budete mít každopádně v cíli stejný jako vítěz a stačí kilometr a jste zapsaní ve výsledkový listině. Kolik za těch dvacet čtyři hodin zvládnete uběhnout, tolik uběhnete. Nikdo vás tam nebude držet do konce. Nebudete mít DNF, když odejdete dřív. Když se zastavíte a nebudete běhat, vaše volba. Když půjdete spát, půjdete. Když budete chodit, vaše věc. Vnímáte, jak veliký a ostrý háček v tom vězí? Jak těžký to ve svojí snadnosti je? 
Převýšení v podstatě nula, na Kladně pár ostrých, po několika hodinách hodně nepříjemných zatáček, ale skvělý zázemí, skvělý servis, nesmírně milí pořadatelé, hromada známých i kamarádů, parádní atmosféra. 
Jste neustále někomu na očích: Neustále vás někdo povzbuzuje, máte s sebou eventuálně svůj support, jehož jedinou náplní je vás den a noc oprašovat a plnit každé vaše přání. Jste venku a děláte, co vás baví.
A zároveň - jste neustále někomu na očích: Bolí vás to? Zapomeňte na to, že by vás nikdo neviděl, když máte slabou chvilku. Trpíte? Počítejte s diváky. Vždycky kolem vás někdo bude. Vždycky. Zvracíte? Motáte se? Nemůžete udělat už ani krok? Zapomeňte na kout, do kterýho byste si mohli zalízt. Jediný kout, který budete mít k dispozici, je uvnitř vlastní hlavy. A ani tam to nebude, minimálně chvílema, žádná Riviéra.

Kam až jste schopní zajít? Jak hluboko si dokážete hrábnout? Kolik toho vydrží vaše tělo? A kolik hlava?

S tou mojí si navíc už od čtvrtka nehezky pohrává vědomí, že jsem touhle dobou měla být v Lake Districtu. Měla jsem běžet to, co jsem si vysnila, to, co mě hnalo ven v zimě, když byla tma, co mě nutilo jít ještě o krok dál, ještě o dva. Měla jsem prožívat největší dobrodružství svýho života. Aspoň takový byl plán. Místo toho jsem se chystala poprat s absolutní antitezí ultratrailu. Ke všem otázkám se tak přidávala nevyhnutelně i ta pro mě nakonec vždycky, když dojde na lámání chleba (a ono na něj pokaždý dojde) nejzásadnější: Jak moc to chci?
V sobotu mě Petr vyzvedává před desátou. Jsem strašně nervózní. Strašně. Je větší teplo, než bych si přála ("A co čekáš, když jdeš na závod dvacátýho pátýho července?" pravil muž), od prosince je to první závod, navíc tam bude tolik známých tváří... 
Zázemí na Kladně vypadá přesně tak, jak si ho pamatuju. Dáváme si věci ke stanu, kde je usazený Radek Brunner a jeho support v podobě loňský mistryně a držitelky českýho rekordu na 24h Radky Churaňový (to je, mimochodem, jedno z kouzel ultra - v jakým jiným sportu se s vámi naprosto normálně baví ti nejlepší? A co baví? Podporují vás? Nevím, kolikrát se mě v následujících hodinách Radka ptala, jestli něco nechci, a nabízela mi různý věci, ale bylo to mockrát a bylo to od ní neskutečně milý). 
Dvacet minut před startem začíná představení účastníků. Hlavní organizátor postupně všechny vyvolá, přesuneme se z jednoho hloučku do druhýho a já zjišťuju, kolik lidí tu znám - je tu Honza, Veverka Pražský (který se vůbec nejmenuje Veverka, ať nejste zmatení jako moje maminka, která tuhle marně hledala jeho článek v Hrotu a furt tam nikde žádnýho Veverku neviděla), je tu Důša, který organizuje Okolo Vlasti a podzimní Strom ultra, jsou tu spartathlonisti - kluci, který tu váleli předloni, je tu Kosťa, který organizuje Baroko a je tu i Lenka Berrouche, který to běhá naprosto fenomenálně... V podstatě skoro každý, kdo u nás něco dlouhýho na silnici běhá, tu je - ať už jako účastník nebo v roli supportu. 
O komunitě a komunitním životě se teď hodně mluví - je to něco, co znovu objevujeme a zjišťujeme, že ono medvědí samotářství spoustě z nás vlastně vůbec nesvědčí. Pocit sounáležitosti se skupinou, která má cosi velkýho společnýho, je pro mě v tenhle moment nesmírně silný. 

V poledne se bez velkých cavyků připojujeme do proudu běžců na 48 hodin, kteří startovali už o den dřív. Plán je jasný - od začátku se budu snažit držet tepy pod 145, když vystoupají půjdu. A protože jsem rozhodnutá neudělat žádnou chybu, který se můžu vyvarovat, dělám ji rovnou a dělám ji pro sichr prvních pár hodin. Jenže se mi běží dobře a běží kolem všichni, přeci nebudu hned chodit? Je to těžký boj s egem a nějakou dobu prohrávám, ve chvíli, kdy mi konečně dojde, že tohle ale nemůžu vydržet, je dost možná už pozdě. 
Ve chvíli, kdy dostanu rozum, se nám režim ustálí do podoby, která je ve svojí pravidelnosti nesmírně uklidňující. Od stanu s občerstvením jdu, přebírám si od Petra to, co mi nachystal, zahýbám doleva na chodníček se zámkovou dlažbou, jím/piju a čekám, až mi spadnou tepy ke 120. V tu chvíli se obvykle dostávám zhruba do poloviny chodníčku a znovu se rozbíhám. Po zámkovce následuje asfalt a prudké esíčko - doleva a za chvilku doprava, to bolí už zkraje a je jasný, že čím později bude, tím to bude horší. A pak už jen asfalt parkem, na konci zatočit a zpátky ke startu. Tam zase prudká doleva a znovu přejít na chvíli do chůze. A znovu. A znovu. A znovu.
Na co jsi myslela? ptala se mě pak maminka. Na nic. Vážně. Čekala jsem hodiny přemítání o nesmrtelnosti chrousta, ale nemyslela jsem fakt na nic. Každou chvíli mě předbíhal někdo ze známých, většinou mi to nedalo a musela jsem na ně něco zavolat (v noci jsem je už trochu lekala, ale prostě mi to nedalo - tímto se omlouvám hlavně Lence, se kterou se osobně neznáme - ale běželas tak krásně, že to nešlo jinak, a ne, nejsem žádnej nebezpečnej stalker, neboj). Většinu času jsem myslela akorát na to, co bych snědla a vypila teď a že hurá, už jsem zase u tohohle koše, a teď u toho a tady to bude lehoulince z kopce a hele, už jsme v zázemí a teď to hezky sníst/vypít... 
Čas plynul, kilometry naskakovaly. Pak mě začla bolet pravá noha - v lékařským stanu mi holky se zlatýma ručičkama propíchly a zalepily ten den první a rozhodně ne poslední puchýř.
Přiblížil se večer. Těšila jsem se, až se setmí, po večerech se mi běhá dobře, mám ráda, jak v létě voní vzduch, když se den překlápí v noc, mám ráda ten pocit, kdy se začíná ochlazovat, a hlavně jsem věděla, že se pak nevyhnutelně převalí půlnoc a půjdeme do reálný druhý poloviny. 
Před půlnocí mám ale strašnou krizi. Chce se mi hrozně spát, prosím o pauzu, vymýšlím si tisíc a jeden důvod, proč musím zastavit. Nemohla bych si na chvíli sednout? Nemohla bych si na chvíli lehnout? Jenom na chviličku? Nakonec vymýšlím naprosto geniální řešení a dvě kola si vychutnávám jeho brilantnost. "Peťo, ty si tady stoupneš, jo, a nebudeš se vůbec hejbat a já si o tebe opřu hlavu a na minutu si zavřu oči. Jo? Na minutu, fakt slibuju, na minutu!!" Opírám se Petrovi o rameno a kdybych dokázala chvíli držet chlebárnu zavřenou, věřím, že bych fakt na minutu usnula. 
Po osmdesátým kilometru chytám druhý dech. Dalších zhruba deset je to čirá radost. A je to zároveň labutí píseň celýho dne. Krátce po stovce už to nejde. Bolí mě chodidla, bolí mě pravý koleno, jdu si nechat propíchnout a zalepit další puchýře, slečna mě masíruje, ve stanu zkysnu nakonec skoro hodinu. Klepu se jak Leonardo di Caprio na konci Titaniku. Když už konečně vstanu, vím, že dneska těch sto mil nepadne. 
Celý tělo od hlavy až k patě vyhlašuje stávku. Zvracím. Je mi sice o trochu líp, ale pokus to rozběhnout je naprosto marný. Mám před sebou perspektivu nějakých sedmi prochozených hodin s rozsekaným, podlamujícím se kolenem a morálkou pod psa. Sto čtyři nebo sto třicet čtyři, jaký je to v tom rozdíl? 
Po krátký poradě to balím. 
Tady už není co dál dokazovat. Ani sobě, ani nikomu jinýmu.
Loučíme se a mířím do Prahy. 
Celý dopoledne mi je hrozně zle. Tohle jsem ještě nikdy nezažila. Pak to postupně, podobně jako hodně těžká kocovina, odezní. Dneska jsem unavená, jasně, že jsem a jasně, že mě bolí nohy, ale koleno se zdá být vcelku v pořádku, stejně jako kotník. Rozum velí, že jsme udělali to nejlepší možný rozhodnutí, který mi umožní začít znovu brzy běhat.
Vím, kde jsem udělala chyby, kterých jsem se mohla a měla vyvarovat. Stejně tak vím, že bez Petra jako supportu bych se nedostala ani tam, kam jsem se dostala. Netuším, jak a jestli ti za to všechno dokážu někdy dostatečně poděkovat. Myslím, že ne. 
Vím i, co můžu zlepšit, až se (jestli se) zase ocitnu zpátky na straně toho, kdo míchá a podává - tenhle vhled z opačnýho břehu je absolutně nepřenositelný. 
Na racionální úrovni to bylo nějakých patnáct, šestnáct hodin strávených běháním - tak dlouho jsem v kuse vlastně ještě nikdy neběžela. V horách do kopců chodíte, pokud se do nich rovnou neplazíte. Terén je rozmanitý, vlní se, mění se jeho charakter. Navíc každá stovka dobrá, takže co.
Na iracionální to je o něčem jiným. Je to nesmírně intenzivní směs pocitů, zjištění, uvědomění si. 
Čtyřiadvacetihodinovka je... nelítostná. Krutá. Nemilosrdná. Nezná smilování a neodpouští. 
Je to úplně jiná disciplína, než cokoliv, co jsem doteď zažila.
Je to esence vytrvalostního běhu. Je to jeho samotný jádro. Je to běh osekaný o naprosto všechno. O krásu okolí, o endorfiny z rychlosti, o nesmírně motivující motor vidiny konkrétního cíle za konkrétní vzdálenost. Je to běh sám. Nic víc, nic míň. 
A když zjistíte, že tohle vám stačí, že víc nepotřebujete, máte najednou před sebou onu živnou půdu, ze který pak můžou vzejít ty stovky a tisíce kilometrů v tréninku. Ze který může vzejít jistota, že navzdory všemu jste tohle určitě nedělali naposledy. 

Vždycky se totiž můžete dostat o kus dál.

24h Bad Blumau 2020 aneb Luigi fandit jedině ferrari

čtvrtek 9. července 2020

Před dvěma lety jsem se jakožto správný padavan bez většího rozmýšlení zhostila role svačinářky a vodonoše na mistrovství republiky v běhu na 24 hodin na Kladně a s radostí a písní na rtech tam oprašovala mistra jedie
Nebylo to v zásadě nic těžkého, občas člověk podal tohle pití, občas jiné, na konci ho kluci, když omdlel, propleskli, odnesli na stupně vítězů, shrábli jsme mistrovský titul a jeli domů. Prostě mejdan jako každej druhej.
Za poslední roky se toho hodně změnilo. Teda, záleží (jako vždy) na úhlu pohledu. Čtyřiadvacetihodinovka je pořád dost bizarní disciplína a když se o ní zmíníte před běžnými lidmi, vyvolává různé reakce - od (nejobvyklejších) žádných přes "Proč tohle někdo dělá?" po "No já tohle chápu, taky dělám hromadu kravin, třeba jezdím kroužkovat labutě!" (pravil náš lukostřelecký instruktor na pondělní hodině, kdy jsem se svůj mizerný výkon chabě pokoušela svést na spánkovou deprivaci).
Na běžeckém poli se nicméně podstatně změnil Petrův přístup a výkon. Po sanremovském peaku následovalo spartathlonské dno - a tam, kde by se na celý tenhle cirkus snad každý vykašlal, se on rozhodl, že ode dna se nejlíp odráží a vzal to zu grunt. 
Sledovat jarní přípravu, kdy tam šlehal jeden mordor za druhým, běhal šedesát kilometrů na Letné v tempu 4:45, aby za dva týdny dal padesátku ve Stromovce ještě rychleji, bylo děsivý a fascinující zároveň. Zatímco se běžný svět zaobíral koronavirem a tím, jestli je nebo není nutný nosit roušky a když už sakra půjdou ty děti školy, Petr řešil, kde prodat formu. Jarní 24hodinovka v Basileji samozřejmě (spolu s hromadou plánů nás všech) padla a jak nás roušky štvaly čím dál víc a děti (alespoň některé) se vrátily do vzdělávacích institucí, začalo být nad slunce jasnější, že první letošní výlet za hranice bude směřovat do štýrského lázeňského městečka (spíš vesnice) Bad Blumau. Tam žijí nejspíš samí optimisté, kteří mají pro strach uděláno, a tak ohlášený závod nejen nezrušili, ale dokonce ho uskutečnili.

It's the final countdown
V pátek před závodem jsem dopoledne odložila harpyje u Válků výměnou za Petra a jeho dva černé kufry plné závodní radosti a mohli jsme vyrazit. Množství propriet se zvýšilo stejnou měrou jako množství informací, se kterými jsem měla pracovat. Dostala jsem tabulky a opakovaný brífink, jak se co nabíjí, jak se co míchá a co se ode mě vlastně (ne)chce.
Jen co jsme se po pár světelných letech proplazili po D1 a za Ulanbátarem zahnuli na dálnici na Vídeň, ocitli jsme se konečně na dohled státní hranici. 
hlavní tah Brno - Vídeň
hlavní tah Brno - Vídeň
Do Bad Blumau jsme dorazili pozdě odpoledne. Sluníčko to solidně pralo, zázemí vypadalo vcelku sympaticky. Petr se upsal vlastní krví, že když tam umře, je to jen a jen jeho blbost a mohli jsme vyrazit okouknout trať. No, že by to bylo úplně runner friendly, to se teda říct nedalo. Chvíli jsme zkoumali, jestli se nám ta nakloněná rovina jen zdá nebo nezdá, zvažovali, kolik stínu tam asi přes den bude (žádný) a jak velký masakr bude představovat seběh po pěšince a následný dřevěný oblouček mostku s prudkou zatáčkou vpravo (velký). Očíhli jsme možná místa pro můj roh hojnosti (100% dokonalé) a pak už nebyl důvod tam dál okounět.
ééééé, Olda jak dál?
Po večeři, propočtu sacharidů v supplementech a stotřicátýosmý kontrole kufrů a tabulek už nezbývalo, než to pro pátek zabalit a poslat se do říše snů. 
Zítra to vypukne.

Guajira Guantanamera
Už po příjezdu do Bad Blumau je jasný, že dneska nikomu kosa nebude (pokud si neužene hodně libový úpal). Vybalujeme věci, chystám si, co budu potřebovat. Kolem krouží účastníci maratonu - to bylo trochu zvláštní. Na Kladně se kromě 24h běhala i 48h, tady v sobotu i v neděli ráno startoval maraton, běžela se i štafeta na 24 hodin, průběžně se tam objevovali lidi s čísly, která jsem nezvládla zařadit nikam a v deset v noci vybíhali dvanáctihodinovkáři (ježiš, to je slovo). Na úzké cestičce se tudíž neustále někdo motal - s pokročilou dobou čím dál víc. 
Pohoda vánoční - takhle se tam celou dobu tvářil, že děsně běhá a pak si prostě došel pro cenu

Kolem mě jsou další stany, stolky a obytňáky jiných podpůrných skupinek. Už teď se potím a to stojím ve stínu - jsem vděčná, že v tomhle nemusím nikam běžet, protože to bych daleko nedoběhla.
Dost bylo ale keců, je čas makat. 
Jdeme na start, kdosi odpočítává, zazní výstřel a všech 87 zúčastněných se dává do pohybu, aby se - pokud všechno půjde podle jejich plánu - dalších 24 hodin nezastavili.
Vracím se ke stolku, my watch just started.
První hodiny ubíhají rychle a zároveň velice klidně. Míchám pití, zapisuju tabulku, chodím sbírat vypitý a zahozený flašky. Kousek ode mě má svou deku a stan malý Ital se dvěma kluky, kteří podporují běžící Ukrajinku - po nějaký době vytahuje Talián kytaru a spouští Guantanameru. Vydrží mu to docela dlouho. Pro velký úspěch přidává ještě Feliz Navidad. Chvíli si čtu, chvíli pozoruju lidi kolem sebe.
Plešatý chlapík po mé pravici supportuje Rumuny. Nebo jsem si to aspoň zkraje myslela, ale zjevně dělal podporu hlavně Rumunce a nadšení z něj úplně tryskalo. Nadšenější už byla jen partnerka jednoho z běžců usazená přímo proti mně. Celou dobu čuměla do mobilu. Občas vstala a muži něco podala, ale většinu času se tvářila, že tam není. Párkrát odešla do krámu, o půlnoci si zalezla do stanu a já pak se směsí pobavení a soucitu pozorovala chlapíka, jak tam krouží zmatenej jak Goro před Tokiem a snaží se namíchat si pití. Ráno pak paní vstala, sbalila komplet výbavu, týpkovi tam nechala jen rozkládací židli (známý hospodský efekt "na ježka" už tři hodiny před zavíračkou) a když pak zvracel, nezúčastněně ho poplácávala v duchu Sheldona Coopera po zádech. 
Postarší dvojice s obytňákem pomáhá stejně starému kamarádovi, paní háčkuje, pán celou dobu sleduje výsledky na tabletu. V noci naštěstí svítí, takže i něco vidím.
Hodiny plynou, míchám, Petr běží. Kolem druhé poprvé zmiňuje, že ho začínají brát křeče. Vedro je k zalknutí, já jsem propocená a to popobíhám jen kousky s pitím. Snažím se znít pozitivně: vydrž, ve tři kulminuje teplota, pak se ochladí, je vedro, to bude dobrý. Už jen dvě hodiny! - Už jen dvě hodiny budu pak slibovat až do osmi, kdy se konečně opravdu začne lehce ochlazovat. 

Under pressure
Psát o někom jiným je vždycky trochu vošajstlich, obzvlášť když je jasný, že ten jiný není žádná fiktivní osoba. Těžko se hledá hranice, co ještě napsat a co už nechat na tom druhým. 
Křečový intermezzo nicméně znamenalo přeřazení na jinou rychlost - je tu problém a ten problém je potřeba vyřešit. Teď. Hned. 
Sypu do Petra solný tablety, leju do něj magnesium. Píšu Radkovi Brunnerovi, který mi vzápětí volá a radí, co ještě zkusit a co by mohlo zabrat. Dávám prášky podle rady, mraveneček křečuje dál, ale nezastavuje, popobíhá, chodí, poctivě polyká všechno, co mu dávám do ruky.
Tlačím očima hodiny dopředu. Je jasný, že dokud to vedro nepoleví, líp nebude. Držím si palce, hlavně aby nebylo hůř. Čas je naštěstí stejně neúprosný jako milosrdný a večer nakonec přijde. Stíny se protáhnou, sluníčko zaleze za kopec a najednou to zase jde. Najednou to zase běží.
Víte, jak to vypadá, když se z popela rodí fénix? Já už jo.

Noční běs
Padá soumrak. Křeče odeznívají, kombinace všeho možnýho i nemožnýho zjevně spolu s klesající teplotou zabrala. Do noci Petr vbíhá na prvním místě, kousek za ním je druhý Rumun a třetí Rakušák, kteří mu rozhodně nehodlají dát onen měkký cenný kov zadarmo. 
Na Kladně se noc vlekla, tady hodiny letí jako blázen. 
S každou další získává Petr náskok na původní plán - 240 kilometrů - sto metrů, dvě stě, čtyři sta. Zabíhá si osobák na sto mil.
Do konce zbývá strašně moc času. Do konce zbývá šíleně málo času.
Propočítávám jídlo, propočítávám pití, propočítávám tempa a časy, noc se mi slejvá - slibuju, že bude brzy světlo, chodím pro kafe a polívku. Sleduju, jak si vedou konkurenti. 
Na rozdíl od Kladna Petr vůbec nechodí. Běží furt furt furt furt pryč. Nezastavuje, snad na pár kroků, když je potřeba něco v rychlosti přendat, domluvit, ale i tak většinou popobíhám vedle, aby neztrácel cenný vteřiny, cenný metry. 
Pak se do tábořiště vplíží úsvit. 
Velice rychle se začne znovu oteplovat. Je jasný, že nejen soupeři, ale ani závod samotný to dneska nikomu neulehčí.

Time to do or die
Poslední dvě hodiny jsou nejhorší. Teda pro mě rozhodně. Mám strašný strach, že něco podělám, že blbě odhadnu, co Petr ještě snese, že začne blít, že mu dojde, že mu tam pošlu něco, co udělá paseku.
Opatrně se ptám: Chtělo by to v příštím kole gel, dáš ho ještě? - Jasně! // Zkusíme v příštím kole trochu piva? // Na, vypij ještě to magnesium, sichr je sichr. // Čepici, brýle, tyhle ne, ty se potí, vodu? Tak poslední maurten // Ještě by bylo dobrý, kdybys dopil ten sponser... aspoň trošku. // Poslední dnešní agave, zvládneš ho? - Jasně!
Poslední agave, poslední zápisek do tabulky, poslední hodina.
Viděla jsem v životě už hodně lidí rvát se za něco, co pro ně bylo důležitý. To, jak se rval v neděli ráno Petr, to jsem ještě neviděla.
A pak se všechna ta dřina posledních měsíců, všechny hodiny věnovaný přípravě, všechno úsilí, všechno přemáhání, všechny ty okamžiky, kdy se člověku strašně nechce a stejně jde, kdy vás všechno bolí a stejně to odběháte, protnuly. A na tabuli naskočilo 240 kilometrů. Za necelých 24 hodin.
Siréna přesně v deset zastavuje Petra po 241,99 kilometrech.
Je to tam. 
Je to tam se vší parádou.

Když světla zhasnou a hlediště se vyprázdní...
Vlna se láme, padá a na břeh dorazí už jen pěna. Najednou je ticho. Chodíme ve stínu, držím si palce, aby Petr neomdlel, protože ač jsem si od Veverky Pražského vyžádala whatsappový hopskurs oživování zemdlelých, nerada bych jej použila.
Chvíli to sice vypadá bledě, ale nakonec se podaří situaci utřepat. Petr leží na karimatce, nohy nahoře a snaží se rozdejchat všechnu tu nekonečnou tíhu okamžiku. Pět metrů od něj leží v křesílku zhroucená vítězka - a s nohama nahoře na pytli s odpadky se snaží o to samý.
Pobíhám tam jak kuře bez hlavy a snažím se všechno nějak sbalit. A vstřebat. Ne že by to šlo.
V poledne je v prostoru cíle vyhlášení vítězů.
Dorážíme chvíli před a nacházíme vítěznou Rumunku zhroucenou na lehátku. Vítězové mají držet při sobě, a tak se Petr hroutí na zem vedle ní. 
hlavu nemá, protože by se mi tam oba prostě nevešli

Je to prostě krásný, zdraví prospěšný koníček, který děláme pro radost - to říkám pořád. Jo a taky pro fotky na instagram a facebook, to dá rozum!
Ceremoniál je bizarní a naštěstí rychlý. Petr dostává kus šutru a šampaňský, jdu se umejt a vyrážíme na šestihodinovou cestu domů. Původní plán, že si předtím chvíli dáchnu, zamítám - dokud mám v sobě dost adrenalinu, jedeme.
Už jsem zjistila, že nejsurreálnější je na podobných podnicích návrat do reality. Pro svět tam venku, mimo naši bublinu, jsme prostě banda magorů, co by mohla stejně dobře kroužkovat labutě.

Supportovat na čtyřiadvacetihodinovce, a ještě navíc šampiona, je nesmírně zábavný. A náročný. A napínavý. A když to klapne, je z toho neskutečně silný zážitek.

Je načase, aby si to Petr taky zkusil. 
A radši dřív než později. 
Tak se uvidíme na Kladně. Držte mi palce, protože tahle labuť bude drsná.

Žiješ ještě vůbec?

pátek 12. června 2020

No jo, jasně, že žiju.
A běháš ještě vůbec?
No to je ale blbá otázka. Vzhledem k tomu, že je splněná základní premisa (žiju), tak je snad jasné, že i běhám - maratonec Olda přeci běhá pořád! 

No dobře. Tak pořád ne.
Neběhá třeba tehdy, když si vyběhá znovu ten samý problém, co měl před necelým rokem a místo, aby ho řešil v zárodku, s ním jako to pako běhá dál a dál a dál, až pak už vlastně ani moc neběhá, ale spíš jen pajdá, aby to nakonec musel vzdát a kapitulovat.
Po vítězném únoru, přišel hořký březen.
V dubnu jsem šlapala a doufala, že to bude stačit. 
Samozřejmě to nestačilo.
Pak přišel konečně Ten Týden a s ním prvních čtyřicet, pak šedesát, pak osmdesát... 
Účes i noha držely a tak jsem se mohla pomalu (a snad jistě) začít zase rozbíhat. 
Postupně jsme si mohli konečně přestat hrát na bandity...
...a jen co znovu otevřely obchoďáky, vyprázdnily se nejen polabské stezky, ale i pražské lesy.

Mě ovšem z lesů, luk a strání cesta má zavedla na místo, na které bych ještě před pár lety přísahala, že nikdy nevlezu, děkuju pěkně, gymnaziální tělocvik stačil.
A tam, v kouzelné zahradě uprostřed jednoho velkého sídliště, jejíž bránu otevírá každý den v osm ráno místní správce, se ocitnete v naprosto jiném světě. Na místě, které může pro mnohé (právem) představovat nejdokonalejší symbol úmorné dřiny, jsem si uvědomila, že jsem už strašně dlouho běhala ze setrvačnosti. 
Kolem až dusivě voněly keře, uprostřed kopali kluci fotbal a ve mně se na dráze probudilo dítě, který tak rádo běhalo - a běhalo rychle. A uvědomila jsem si, že tahle radost mi scházela už hodně dlouho. Ne že by mě běhání nebavilo, spíš se z něj tím věčným opakováním stejných tras něco vytratilo.
A tak teď chodím aspoň dvakrát týdně do kouzelné zahrady schovaný mezi paneláky a snažím se donutit tělo, aby si nejen vzpomnělo na to, že ho běhat rychle bavívalo, ale aby to zase znovu dokázalo. Ne že by mi to dvakrát šlo, ale tak snad není všem dnům konec.
Jo a taky jsem si potvrdila, že jsem skutečně s definitivní platností úchyl: objevila jsem dokonalou eau de běžec - vůně rozpáleného tartanu. Ach!

#26
Philip Pullman
JANTAROVÉ KUKÁTKO
Poslední díly -logií to mají od samého začátku těžké. Musí - nebo se to od nich alespoň očekává - všechno (do)vysvětlit, neexistující uzlíky svázat, existující dotáhnout, vypořádat se s postavami a situacemi, do nichž je autoři stihli dostat a kde je naposledy zanechali.
A Jantarové kukátko to rozhodně nemělo lehké.
Protože to je v zásadě pohádkový příběh, nemůže chybět uvazování a utahování každé jedné nitky, takže se dočkáme závěrečné bitvy, velkých gest i velké lásky.  A protože to je všechno, jen ne pohádkový příběh, je tu snad každá podoba bolesti z loučení, je tu odvaha z přesvědčení, je tu statečnost pramenící z pevného charakteru, kterou bychom chtěli disponovat asi všichni. Pullmanovy Temné esence sází na dobro v nás, na to, že se nakonec všechno převrátí na světlou stranu Síly. Věří, že konec nepřijde a že když budeme chtít, budeme vždycky spolu, byť třeba ne tak, jak bychom si přáli ze všeho nejvíc. Je to oslava rozumu a zvídavého ducha. Je to kniha vybízející k vzájemnému chápání, k tomu, abychom k jiným světům přistupovali s otevřenou myslí a srdcem a žili, dokud můžeme. Je to útěšný příběh.
Pochovejme své deamony. Všichni je máme. A vyprávějme!
 
Kdo nenašel odpovědi, nečetl pozorně.

A kdo si nepřečte pozorně zadání, dostane za pět.

#27
Matěj Balga
SAUDADE: NA KOLE A V KAJAKU KOLEM SVĚTA
Na začátek si uděláme malý pokus - jaké emoce ve vás vyvolává následující věta?
"No jo, jenomže v realitě ve svém srdci jdu místo romantickou japonskou zahradou s růžovýma sakurama jenom smutným osamělým korytem vyschlé řeky, kde už dokonce ani při oblevě mého zmrzlého srdce nepotečou žádné  potoky slz, nýbrž jenom hořké sliny mých nenarozených dětí, a cíl, který mě čeká, není hebký načechraný domácký pelíšek, ale oprýskaný turistický ukazatel nabízející volbu mezi dvěma studenýma polňačkama na kamenitém, větrném konci světa, z nichž jedna vede krajem s otrávenými jablky a ta druhá vyprahlou pustinou k příslibům, ke kterým nikdy nemusím stihnout dojít a které se dost možná nikdy nenaplní." (s. 379)

Jste inspirování? Nadšeni? Uneseni hloubkou myšlenek a poetikou jazyka?
Pak můj komentář ignorujte, přimyslete si, kolik chcete hvězd a šup do krámu pro knížku!

Pokud jste se už jen z téhle věty otočili naruby, bacha na to, tohle možná nebude čtení pro vás.
Pro mě teda rozhodně nebylo.

Ano, autor zvládl objet celý svět na kole, stopem, autobusem, přeletět letadlem a čtyři měsíce (plus mínus autobus) se plavit po jihoamerické Napo a pak i po Amazonce. Zjevně o tom psal blog a pak mu v Albatrosu v rámci vlny rozpoutané Ládíkem Ziburou, na níž se svezl každý, kdo někam šel nebo jel, čím bizarnějším způsobem, tím lépe, ten blog vydali.
Kdo čeká nějaké poznatky z cesty, bude zklamán. Na ty pro velké myšlenky a pravdy nezbylo místo. Z bezmála čtyřsetstránkové knihy mě opravdu bavila jen pasáž z Aljašky a to ještě jen místo, kde se autor snažil přebrodit divokou řeku i s kolem. Tam bylo vidět, že potenciál tu je, leč se totálně utopil v neskutečném množství balastu a takového klišé, že jsem ke konci pojala podezření, že si z nás Balga dělá celou dobu ukrutnou prdel a skvěle se baví tím, jak rádobypoeticko hlubokomyslnou sračku vyplodil a jak na to bude balit holky.
Když bychom text osekali od toho neskutečného množství rozjímavých větiček, zbudou nám tři roky ve společnosti chudáka zlomeného ukňouraného svedeného opuštěného (pasáže, kdy s autorem pláčeme nad ztracenou láskou, nad zlomeným srdíčkem a nad tím, jak je svět chladné místo), který je téměř nonstop v lihu (kniha by se totiž mohla klidně jmenovat S alkoholikem na kole a kajaku kolem světa a komu vadilo, že Zibura leje v Arménii, Balgovi se vyhne obloukem)/ je sjetej/sjetej a v lihu a zároveň nesmírně poeticky ohne všechno, co se hejbe a ohnout se nechá, případně o ohejbání aspoň (poeticky!) sní. Do toho, asi aby vyvážil tu hlubokomyslnost, máme pravidelnou dávku defekace, její kvality a podoby a nadávání na zkaženost konzumního světa a jeho tupých a nudných obyvatel, loutek, které se nechávají manipulovat systémem.
Ehm.
Po prvních pár stránkách mě napadlo, že takhle by psal Jan Němec, kdyby neuměl psát.
O množství hrubek ani nemluvě (korektorka by měla vrátit honorář - slunce vychází s malým s, měsíc svítí s malým m a mně a mě nestřílíme od boku...)

Já zůstanu u Zibury, na tohle jsem buď moc stará a cynická nebo jsem holt ta loutka uvízlá v tenatech materialismu, co hloubku svobodného ducha českého wannabe Kerouaca prostě nedokáže ocenit.

#28
Petr Borkovec
WERNISCH
Výrek

Dnes žádné plyšové teče,
krouhá to do tmy vším ostrým,
co se namane. Ráno mladý kos
zíval do světa a vypadal
jak tmavý kosatec než praskne.
A pozdě odpoledne, tak po páté,
přilétl na štít a opakoval to.
"Co nevidíš, na to nemyslíš,
a to, co vidíš - na to jako bys vzpomínal.
Já s tebou neumím žít."
(s. 75)

Některé více, jiné méně, některé hodně, jiné vůbec, někdy jen kousek, jindy všechno, tuhle jen slovo, onde celé řádky.
Ale pořád mnohem víc ano než ne.

#29
Helen Walshová
    TAK UŽ SPI
Přestože o tom už pěkných pár minut uvažuju, nedokážu přijít na to, komu je tahle kniha určená.
Ženy, které si těhotenstvím, porodem, šestinedělím a následující nekonečnou řadou nedělí, jimž okolí už nepřisuzuje větší váhu a které s to větší vahou dopadají na matky samotné, neprošly, tohle nemají absolutně šanci pobrat (to není machrování, tak to prostě je). Ženy, které už tohle mají za sebou, vědí, že tohle je prostě celé tak přitažené za vlasy, že to snad autorka ani nemůže myslet vážně (osm dní po porodu zvažovat sex s cizím člověkem? Helen podle všeho dítě má, tak musí vědět už jen to, co a odkud odevšad z člověka v téhle fázi teče... a že poslední věc, na kterou byste měli byť jen pomyšlení, je sex).
Hlavní hrdince, třicetileté Rachel, se podařilo během jediného setkání s první láskou, s níž se neviděla 15 let, otěhotnět (vnímáte tu originalitu? Jo? Protože já mám na tenhle motiv už tak strašnou alergii, že ve mně vyvolává touhu knihám, v nichž ženy na jeden zásun těhotní jak na běžícím pásu, udělat něco moc moc ošklivého...). Je rozhodnutá onomu muži o dítěti neříct (základní premisa jinak podle všeho racionální, vzdělané, empatické ženy je, že by o ni a dítě stejně nestál a navíc se ucházel o skvělé pracovní místo a co kdyby ho dostal? To by se o něm přeci mohl postarat, teda pardon, jsem se spletla - to by mu to přeci mohla překazit! WTF??) a všechno zvládnout sama.
Dopadne to tak, jak očekáváte - nezvládne to vůbec. Má sice milujícího otce, milující nevlastní matku, milující, starostlivé přátele, ale k čertu s nima. Rachel radši půjdu s pětitýdenním miminem k cizí holce, kterou právě potkala a tam se vožere. Jako vážně. A rozhodně ne poprvé.
Rachel totiž utrpí trauma při přirozeném porodu (wtf2 - znám opravdu děsivé množství žen, kterým se na duši i těle velice, velice neblaze podepsal lékařsky vedený porod a následná "péče", neznám ani jednu, kterou by zdevastoval porod přirozený, vlastně jsem až doteď o něčem takovém neměla ani ponětí... Tohle fakt existuje?), jenž skončil příchodem zcela zdravého miminka na svět, aniž by na její tělesné schránce zanechalo nějaké zásadnější stopy.
Rachel se nicméně od tohohle okamžiku začne chovat jako totální magor. Tvrdí, že miminko vůbec nespí (podle všeho spí docela dost - nebo normálně, soudě dle osobních zkušeností), že má problémy s kojením a zároveň si odmítá nechat od kohokoliv pomoct, téměř od prvního týdne chlastá, nechává miminko samotné doma a běhá po venku, ztrácí kontakt s realitou a celkově se chová jako absolutně nezodpovědný jedinec, který by měl mít na starost maximálně dřevěnýho kačera a ne mimino.
Takže zpátky na začátek: Pro koho je tahle kniha vlastně určená? Totiž: netuším, jak by mi ve chvíli, kdy jsem se sama probděla se řvoucím dítětem až k halucinacím a opravdu nepěkným  myšlenkám, mohlo pomoct čtení o ženské, které vědomě ubližuje vlastnímu dítěti. To je totiž téma, na které jste ve chvíli, kdy máte sami mimino, nesmírně citliví (na tom se asi shodneme). Stejně tak nechápu, co by mi v době, kdy jsem děti neměla, mohla tahle kniha dát? Že je porod a mateřství absolutní peklo? Aha, tak to chceš!A co mi mohla dát teď? Eeeeee... býlý?
Takže tu pochválím překlad a velice, velice vtipnou a zdařilou obálku. A půjdem zase o dům dál.

#30
Omar Chajjám
ROBÁ'IJJÁT
"Prý v ráji húrisky jsou, plné krás,
tam mléko, strdí, víno v každý čas -
tak proč bych nepil víno, nemiloval krásky,
když nakonec to stejné bude zas?!"
(s. 52)

Bravurně sestavený výbor z díla jednoho z největší velikánů, které kdy nosila zem, v úžasných překladech doplněný přepisem skvělé přednášky našeho předního odborníka Jana Rypky a studiemi Evy Štolbové, jež má na svědomí většinu ve výboru uvedených překladů (jaký génius a jaká zvůle minulého režimu!), a Jiřího Bečky, jenž navíc celý výbor k vydání připravil.  

"Do ouška kolo nebes zašeptá ti:
- Tajemství Osudu snad chtěl bys znáti?
Kdybych mělo moc nad svým vlastním kroužením,
samo sebe bych spasit chtělo od závrati!"
(s. 61)

Bez ohledu na to, zda právě pro vás bude Chajjám básníkem pesimismu nebo budete v jeho rozverných, kacířských verších nacházet optimistické tóny, tento výbor by vám rozhodně neměl ujít. Jsou verše plné tak velké životní moudrosti, že kdybychom si ze čtení odnesli byť jen zlomek, budeme poslední stránku otáčet o tolik bohatší.

"Jako nejlepší tvůj kamarád dám ti radu:
neboj se nebes, točících se bez řádu a ladu.
Usedni v koutku svého dvorku spokojenosti
a pozoruj ten svět a jeho maškarádu."
(s. 112)

O lásce k horám aneb Žil byl jeden kluk

pátek 1. května 2020

Filip Šilhan
CESTA DO HOR
Žil byl jeden kluk. Jmenoval se Filip Šilhan, miloval hory a tohle je jeho příběh.

"Půjčím ti knížku od Šilhana, je to takový autentický vhled do lezcovy duše." Něco v tomhle smyslu mi vloni na podzim řekl VP poté, co jsem s ním sdílela své nadšení z The Dawn Wall, Meru a Free Solo.  
(Horo)lezení mě fascinuje a přitahuje už dlouho. Nikdy jsem se ale nedostala k tomu, abych skutečně někde lezla - když nepočítám výlety do Prahy na umělou stěnou v gymnaziálních letech, kam mě vzal známý přesně třikrát, než mě jeho přítelkyně vyhodnotila jako personu non grata. 
Od té doby jsem doufala, že se k lezení třeba někdy dostanu jinou cestou - ale stejně jako technicky zvládnutý kraul i lezení nadále zůstává v chlívečku "jednou".

Neustále tu žehrám na to, že vychází příliš mnoho knih se sportovní tématikou. Dlouho nebyly téměř žádné a bum, v posledních pár letech se knižní trh nasytil a přesytil a dál chrlí titul za titulem - snad pro ty, kteří o běhání raději čtou a sní, než aby se mu doopravdy věnovali. Protože ti, co to dělají, se musí z těch hromad planých keců zákonitě voloupat.  
Najít v té záplavě čtení, které vám něco doopravdy může dát, které vás zaujme, ze kterého si něco odnesete, je čím dál těžší. Rozhodně neplatí, že každý, kdo dobře běhá nebo leze, i dobře píše a měl by psát - bohužel kola ekonomiky se musí otáčet a ego je zrádná mrcha, která si pekelně užívá drbání. A ztratit soudnost je tak nejspíš velice, velice snadné.

Je to tak jiné a zvláštní, rozdílné pocity v rozdílných podmínkách (výsledek mé rozpolcené povahy, mé nebo naší, proboha, přece nemůžu mluvit za všechny, co chtějí nahoru!). Euforie, nadšení a jistota (oho, tolikrát ztracená, prokletá a opětovně vzývaná jistota) v rozloženém spektru slunečního svitu, který se odráží od zrcadlových brýlí, ta pohoda krásných (a třeba těžkých) výstupů bez komplikací a bez problémů... A na druhé straně beznaděj, nenávist (ano, i nenávist!), zaklínání "již nikdy více", škrábání vlastního dna plechového kastrůlku s připálenými vajíčky na dně - pátrání po vlastních limitách (sic!), podávání důkazů o vlastních schopnostech. 
(s. 55)

Filip Šilhan žil, byl a lezl a tohle je kniha, kterou po jeho tragické a absurdně předčasné smrti vydal časopis Montana, pro nějž Filip roky psal. Jsou to jeho zážitky z cest, jeho pocity, dojmy, jsou to jeho zamyšlení o roli, kterou lezení v životech (horo)lezců hraje. O tom, proč to vlastně dělá - on a všichni ostatní, horami postižení. A jeho úvahy jsou nám, postiženým trochu jiným, podstatně méně nebezpečným sportem, nesmírně blízké. Protože i my máme tendence zblbnout a podřídit životy běhání. Protože nám tolik dává, i když často i strašně moc bere.
Je to zároveň nesmírně autentický deník raně porevolučních let a posléze i transformace, kterou si naše barev a zážitků lačná společnost po všech těch béžových, hnědých a šedých letech prošla. A je tu všechno: tipy na cestování za hubičku stejně jako okamžiky kamarádství tak ryzího, že se až brečet chce. A brečet se chce hlavně nad tím, že takovýhle člověk, který očividně miloval život a chlemtal ho tak, že mu tekl po bradě až k pasu, tu není, protože prostě blbá chyba. Co by asi řekl na kluky, co zlezli Meru, o což se pokoušel i on (a v knížce si o jeho pokusu taky přečtete), co by řekl na Alexe a vůbec na současný stav lezení?
Jeho poznámky, deníky a v závěru knihy i vybrané články z Montany jsou přesně tím, co VP sliboval: nakoukáním do horolezcovy duše. Ano, můžeme namítat, že by mu rozhodně neuškodilo redakční přičísnutí a že ty články z Montany neřeknou dnešnímu zasvěcenému čtenáři lautr nic (tam, kde mi všechny ty štandy a frendy nevadily, tam jsem se v polemikách s jinými horolezci a jejich pohledy na lezení definitivně ztrácela). A Filip by je do své knihy, kterou by třeba jednou napsal (anebo taky ne), třeba vůbec nezařadil. My je tu ale máme a jsou minimálně důkazem rozsahu jeho znalostí a zápalu pro věc.
A nebojte, není to žádný srdceryvný čumění do západu slunce. Většinu času je to vtipný, drsný, sprostý a tak přirozený a skutečný, že budete mít pocit, jako byste tam mrzli, radovali se, cucali bonbony a srkali čínskou polívku spolu s nima.

Drkotáme s Dejvem zuby a sledujeme Marouse, jak baletí po plotně. Co chvilku se zastaví a dýchá si na ruce. Potom si vyzouvá boty a v důlku pod kolenem se snaží vytvořit zákoutí v kotelně, kam opakovaně přikládá zmrzlá chodidla.
"Nic tady není, mrd, je to strašně zasraný, jojojo, tady to zvednu, tááák, Máro, pojď, pojď, potichounku, mrd, mrd..." posloucháme ten Márův ranní lament a držíme ho na plotně očima. Čas potichu plyne, plíží se nám za zády jako nájemný vrah.
"Jahýjáá, mrrrd!" řve Mára nahoře u štandu a mává na nás dolů.
Oddechli jsme si. Tak tohle nám zase vyšlo.
(s. 104-105)

Prosím víc takových knih.
A víc Filipů.

Pojď sem ke mně, drahoušku

sobota 25. dubna 2020

dám ti pusu na roušku!

5. dubna jsem v rámci nadlidského úsilí, které jsem musela vyvinout, abych nesnížila počet obyvatel naší bytové jednotky poprvé po třítýdenní (?), naprosto nekonečné pauze strávené na rotopedu a cvičením, vyběhla.

Protože jsme se díky tomu dožili šestého dubna v nezměněném složení, opakovala jsem ten samý postup den následující a den po něm a ten po něm taky.

Vrátila jsem se v čase do loňské zimy a znovu se pokusila přetřít svůj život na modro (a tentokrát, prosím, nejíst netopýre!), a protože noha jinak bolela, na průměrných 180 kroků za minutu se mi podařilo dostat o poznání snáz. Jen to znamená, že se téměř nehýbu z místa.

A tak teď neběhám na kilometry, ale na minuty a na hodiny - zprávy hlásí: půjdeš šedesát až sedmdesát minut, devadesát minut, dneska poprvé po týdnech placatění se sto dvacet... Je to velká škola trpělivosti - se sportem, který jsem byl roky zvyklá dělat nějak a hlavně se sebou samou. Ale noha nebolí - a nic jinýho by mě nemělo zajímat.

To, co se dalo očekávat, se totiž stalo realitou a minulý týden přišel e-mail oznamující, že se letošní ročník Lakeland 100 ruší. Kdo chce, může si nechat převést startovné na příští rok. Ano, prosím, Plha se hlásí!

Nebudu tu spekulovat o tom, jak moc to bylo nebo nebylo nutné, jak moc to je nebo není správné, prostě to tak je. Věřím, že organizátoři udělali skutečně nelehké rozhodnutí a tím to pro mě končí.

Tak ale co dál? Kam teda teď? Minulý týden si Mr. Jedi s Radkem zaběhli PVLH. O téhle akci jsme se už nějakou dobu bavily s Janou Š., k její realizaci nakonec nikdy nedošlo (přiznávám, že kvůli mně, ten výkonnostní rozdíl mě víc než jen trochu děsí), tak že by? Třeba? V létě? Hm? Ten náramek, co dostávají finišeři, je totiž boží a takových šperků není nikdy dost - snít a běhat se totiž musí.


#20
Jan Němec
MOŽNOSTI MILOSTNÉHO ROMÁNU
Jan Němec hodně a rád čte a nebojí se vám do dokázat.

Jestli jsem si k Opuštěné společnosti Erika Taberyho napsala něco ve smyslu, že by jeho kniha mohla mít klidně podtitul "Z lásky k Masarykovi, z lásky k Havlovi", mohlo by na té Němcově stát: "Z lásky k jazyku, z lásky ke slovům" aneb o tom, jak jsem se nechal unést vlastním géniem.

Málokdy se mi stává, že toho o nějaké knize přečtu pomalu víc, než kolik čítá titul samotný. U Možností milostného románu by se mi to nejspíš stalo, nebýt to román natolik rozsáhlý... A přestože musím v zásadě souhlasit se vším, co o něm Honza Heller napsal na iLit, nebyla jsem a nejsem schopná se přimět, aby se mi ta kniha líbila, aby mě bavila, aby mi přišla zajímavá. Tam, kde jsem se u Énardova Kompasu přiklonila k tomu, že mě ty exhibice znalostí a intelektu vlastně asi baví, tady se to převáhlo na druhou stranu. 
Možná je to tím, že se Němcovi povedlo přesně to, co zamýšlel (?) a vytvořil antihrdinu tak živého, že jsem zkrátka nemohla jinak a nějaký vztah jsem si k němu prostě musela vytvořit a spolu s ním i nějaký ten názor. A pro mě je zkrátka literární Janek onen muž, který se upaluje v zrcadle. A jak píše Petříček Sellier, ty prostě nikdo nemá rád.
Schopnost exploatace vlastních zkušeností a zkušeností lidí kolem nás patří nejspíš do nezbytného autorského arzenálu, nicméně sled navštívených míst, obývaných bytů, pohlavních styků a vypitých capuccin mě zmořil ještě víc, než autorovo mentorství a situace, které existují jen proto, aby bylo možné někoho o něčem poučit, dát najevo svou poetičnost a dramatičnost v jednom (setřeme slzy i sperma jedním kapesníkem, jsme přeci ekologové třetího tisíciletí!) ideálně ve velmi umělecky vyznívajících větách, jež jako by se v textu vyskytovaly jen proto, že jsou prostě pěkné.
Jednou z charakteristik, které kritika románu připsala, je to, že vás nenechá chladným - ať už budete nadšení nebo ne a to je svatá pravda. 
Dějiny světla mě uhranuly. Tady jsme se s Janem rozešli záhy poté, co jsme se dali do řeči - zjistili jsme totiž, že mluvíme úplně jinými jazyky. 

#21
Michal Vrba
OKOLO JAKUBA
Čas nikdy neumírá,
kruh není kulatý.
(Před deštěm, 1994)

"...a knížku, kterou napsal kluk o vesnici kousek od nás, jmenuje se to Kolem Jakuba, to je ten rybník cestou..." odpovídala sestra na dotaz, co jí přinesl Ježíšek. Představila jsem si další samonákladem vydaný bizár lokálního nadšence.
Jak jen jsem se mýlila!
Kolem Jakuba je pětice (místy trošku zbytečně násilně) provázaných povídek, jež spojuje tíživá, hutná a tím správným počtem správných slov na správných místech zbudovaná atmosféra, která zachycuje okamžiky dějin, momenty, ze kterých se svírá srdce i dech. A vy jen v duchu prosíte, aby aspoň tohle dopadlo dobře. Aspoň tohle!
Jenže takhle to zkrátka nechodí, život není peříčko ani hasičský bál a od samého začátku, kdy uvidíte letopočet 1639, víte, že tohle nebude lehké, usměvavé čtení.
Z pohledu dějin zanedbatelná dramata malých lidí, kteří se přimotali k okamžikům zásadním anebo taky vůbec ne, opakující se motivy toho špatného, co v sobě máme do jisté míry všichni a někdy to zkrátka převáží (a třeba i s pocitem, že je to oprávněné a že si to ten hajzl zasloužil!). Strach, bolest, rodná zem, smutek, láska, rodina, vzpomínky... A čas se kolem nás nezadržitelně valí, i když bychom ho kolikrát chtěli zoufale chytit za šosy a držet a nepouštět, ještě aspoň chvíli, prosím... A lidé mizí a přicházejí další a další a přestože se mění kulisy, rozměry šachovnice zůstávají stejné.

Za mě zcela oprávněná nominace na letošní magnesii literu.

#22
Tomáš Šebek
NEBE NAD JEMENEM
"...dál krvácela, navíc měla mrtvý vývod tlustého střeva, stomii. Vypláchli jsme břicho, teklo to všude a nikde. Přešili jsme stomii a původního Hartmanna, který byl vysoko, jsme přešili na loop stoma. Bude se to lépe zanořovat. A to nevadí, že tomu ne všichni rozumíte. Taky koukáte na Dr. House, kterému občas nerozumí ani doktor,  a nevadí vám to. No ne?" (str. 45)

Vždycky jsem chovala nesmírný respekt vůči všem zdravotníkům, kteří svému povolání nezasvětili jen život, ale i duši. Netuším, jestli se nesmírnost dá stupňovat, ale po přečtení Nebe nad Jemenem v to doufám.

Literární stránku hodnotit nebudu, je to prostě zpráva o tom, jak vypadá taková mise s lékaři bez hranic, jak tihle lidé žijí, fungují, jak uvažují, jak se chovají, co je čeká, čemu musí čelit a jak se s tím vypořádávají. Je to civilní, lidské, místy vtipné, jinde smutné. A jsou tu toho skvělé fotografie.

Sice na mě s postupem textu bylo té rozvernosti už moc, vtípky začaly působit lehce násilně, některé pasáže jsem nepochopila vůbec (řetízek) a zprasená odborná revize textu mi rvala žíly (když něco dělám, dělám to pořádně), ALE to, proč to pan Šebek nejspíš celé dělá, se rozhodně povedlo - dneska jsem nastavila trvalý příkaz na konto MSF. Protože to, co s kolegy dělají, to je prostě úžasné.

#23
Robert Plomin
KÓD ŽIVOTA
Zahrajeme si hru: Do jaké míry myslíte, že vás definuje vaše DNA? A na co všechno má vliv? Co třeba schizofrenie? Výška? Barva očí? A co takhle schopnost se učit? Doba, kterou strávíte ve škole? Anebo paměť na obličeje?

Behaviorální genetik Robert Plomin strávil celý život bádáním o tom, do jaké míry nás determinuje naše DNA, jak moc se o našem životě rozhoduje v momentě prvního buněčného dělení. Výsledky, k nimž dospěl, jsou v některých případech překvapivé (nicméně zcela logické, pokud se vám teda nepříčí samotná premisa), v jiných potvrzují to, co už tak nějak víme.
První část knihy je povídavější, pro laika přístupnější, v té druhé už se od vás očekává, že nějaký ten mozkový závit zapnete.
V duchu amerických populárně naučných knih vám bude kdeco několikrát zopakováno (protože čtenář je debil a co kdyby to náhodou nepobral ani napodruhý nebo napotřetí), což mi ve finále vadilo podstatně míň, než zbastlené poznámky čítající desítky stran.
Nešťastný je u nich už sám formát, kdy nejsou značené nijak - číslem nebo alespoň nějakou značkou - a vy tudíž nemáte tucha, jestli je nějaký údaj dále vysvětlen (u pár je to výslovně řečeno, ale skutečně jen u pár). Poznámku si zařazujete podle úryvku textu na určité straně - čili listujete pořád nakonec a koukáte, jestli náhodou něco není dovysvětleno. Zkraje navíc zařádil šotek a neodpovídá číslování stránek a v celých poznámkách pak nesedí části citovaných vět - buď překládal poznámky někdo jiný nebo je tam použita verze překladu před redakcí, jiné vysvětlení mě nenapadá. 

Pokud vás zajímá, jestli má cenu platit dětem drahé soukromé školy nebo proč na vás jako na rodičích, pokud tedy děti jen tak z plezíru denně neřežete kabelem od žehličky, vlastně zas až tolik nesejde, Plominova kniha pro vás má odpovědi.

#24
Adonis
TOTO JE MÉ JMÉNO
Toto je mé jméno, sbírka z roku 1971 patří k Adonisovým nejkratším (má necelých sto stran) a obsahuje všehovšudy tři básně. Přeložit by zasloužily všechny, do výboru může kvůli rozsahu jen jedna - ikonický (30stránkový, ach to zas bylo něco) Hrob pro New York, nezvykle politicky angažované, místa až horečnaté zápisky z Adonisovy cesty do USA. 

"New York + New York = hrob nebo cokoliv, co z něj přichází,
New York - New York = slunce."

Dva vlci

středa 15. dubna 2020

Mladičký indián se vyptává dědečka:

„Dědečku, smím se tě na něco zeptat?“

„Jen se ptej, chlapče,“ odpoví stařec. „Ty víš, že se mě můžeš zeptat na cokoli.“

„Dědečku,“ povídá chlapec, „často se mi stává, že v mé duši zápasí různé touhy a přání. Také se ti to stává? A proč to tak je?“

„Chlapče, v duši každého člověka probíhá zápas mezi dvěma vlky. Nemilosrdný zápas na život a na smrt.“

„Kdo jsou ti vlci, dědečku?“

„První vlk je zlý – je to pýcha, nenávist, hloupost, sobectví, závist, msta a žárlivost. Druhý vlk je dobrý – je to radost, láska, důvěra, soucit, laskavost, věrnost, šlechetnost a štědrost. Takový zápas se odehrává v nitru každého smrtelníka. Ve dne v noci, rok za rokem.“

Chlapec se odmlčí, přemýšlí a nakonec se ptá:

„A který vlk vyhraje, dědečku?“

Starý indián se tajemně usměje:

„Ten, kterého krmíš.“

(indiánská pohádka)


#13
Philip Pullman
JEDINEČNÝ NŮŽ
Skvělé pokračování - šachovnice nakreslená, figurky rozestavěné, konečně se mohl dát mistr do díla. A že se do toho pořádně obul.
Zapomeňte na dětsky vyhlížející (krásnou) obálku s kočkou - tohle není čtení pro děti nebo snad pro děti krajně otrlé. Dětský je pouze věk hlavních hrdinů. V tomhle příběhu se trpí, bojuje, krade, lže, umírá...
Napínavý příběh Jedinečného nože obsahuje tolik úchvatných metafor a nápadů, až z toho jde hlava kolem.
Personifikované duše, jež jsou vždy opačného pohlaví, než jejich nositel, neboť ženský či mužský prvek v sobě máme do jisté míry všichni, přízraky duše vysávající zanechávající nositele věčné apatii, výjimečné postavení dětí v tom všem a existence paralelních vesmírů, mezi nimiž je možné cestovat - a to je jen malá ochutnávka, protože je to toho mnohem, mnohem víc.
Chápu, že církev měla s trilogií veliký problém a chápu i ty záštiplné komentáře, jež se snaží shazovat autora, ale milánci, tohle vám nikdo, kdo má všech pět pohromadě a knihy četl, nesežere. Jediné, čeho dosáhnete, je potvrzení toho, že na Pullmanově psaní té pravdy bude možná ještě víc, než bychom chtěli.

#14, 15, 16
Raina Telgemeierová
ÚSMĚV, SÉGRY A DUCHOVÉ
Milý příběh a krásná kresba, sympatická autorka a tím pádem i hlavní hrdinka příběhu, který jsme si v různých variacích nejspíš prožily všechny. Ocenění i kladné ohlasy jsou zcela na místě.

Je fuk, jestli máte ségru nebo bráchu, jestli se milujete nebo nenávidíte, jestli vám je deset nebo sedmdesát, stejně jako v případě Úsměvu, i v Ségrách vsadila autorka na zachycení vlastních zkušeností a komiks je díky tomu vtipný, trefný a skutečný. Raina je navíc nesmírně talentovaná - málokterý kreslíř umí takhle psát a málokterý spisovatel takhle kreslit (palec nahoru za zdařilý překlad a pečlivost, s jakou je kniha vyvedená).

Třetí česky vydaná kniha nadané spisovatelky a ilustrátorky tentokrát o poznání hloubavější a melancholičtější. Raina se nicméně ani tentokrát nevzdaluje ze své pevné půdy a opět věnuje rodinným vztahům a tématice zmatených emocí spojených s dospíváním. Celkové poselství knihy je kouzelné.
(M. má z Raininy produkce Duchy jednoznačně nejraději.)

#17
Markéta Schneiderová
U NÁS VE VILE
Stejně lehkou rukou psané volné pokračování U nás na skládce. Tentokrát ovšem v er formě - a s odstupem tří let.
Anča zůstala žít se svými chlapy, ze skládky se nicméně nedobrovolně přesunuli do paneláku. Teď navíc zjišťuje, že vůbec není na celým světě sama, že má ve skutečnosti babičku, tetu a strýce a ti mají onu v názvu avizovanou vilu.
Z nějakého, pro mě nepochopitelného, důvodu se Anča po maturitě přesouvá od chlapů do vily a zapojuje se do fungování rodiny, o níž neměla celý život ani ponětí.
Je tu pár výstupů s kluky, pár výstupů s babičkou-ležákem, s nešťastnou tetičkou i prapodivným podnájemníkem.
Kouzlo prvního dílu se pro mě ve druhém tak trochu vytratilo, oceňovaná civilnost v náznacích zůstala, ale už se tu vyrojilo na můj vkus příliš mnoho aha a ale a cože momentů, stejně jako náhod a překotných řešení.
Co zůstalo je nesmírně sympatický styl psaní, vyprávěcí styl, který plyne jako ten potok, nenuceně, samovolně, plynule... a vy do něj uhranutě koukáte a nemůžete odtrhnout oči, protože i když to nejsou žádné Niagarské vodopády, je v něm cosi magnetizujícího.
Škoda, že tím jsem zásobu autorčiných děl vyčerpala. Ráda bych se nechala upoutávat dál...

#18
Petr Borkovec
PETŘÍČEK SELLIER & PETŘÍČEK BELLOT
"Lesk na mém penisu?" -- Tohle jsem chtěla napsat já - nebo spíš, tohle bych napsala, kdybych opravdu uměla psát, ne jen na objednávku skládat moudře vyhlížející (doufejme!) slova za sebe, případně převracet v dlani cizí slova a stejně cizí je sázet v mateřštině na papír. Takhle bych chtěla psát, až budu velká. Jenže mám smůlu, velká už jsem, takže můžu jenom číst.
Opravdu dobrou knížku poznám tak, že z ní mám neutuchající puzení číst tomu nejbližšímu (nebo aspoň těm, kdo jsou zrovna ochotní poslouchat, když se někdo takový namane) nahlas. A z téhle jsem četla nahlas hodně. Opravdu hodně. Kdyby ten nejbližší trávil doma víc času, nejspíš bych mu ji přečetla celou.
Po dlouhé době se mi navíc stalo - nebo se mi to stalo úplně poprvé? - že jsem si knihu cíleně šetřila. Nikdy jsem nechápala lidi, co to dělají - šetří se peníze, čas, energie, drahý drink, ale kniha? Ta se naopak jako dobré jídlo vdechuje, hltá a polyká, aby nevystydla. Ty skvělé nerostou v puse ani v očích (jen následně v hlavě), tak na co je šetřit? Ale tohle bylo jiné, tady mě nevyhnutelnost konce nutila odcházet k jiným knihám, abych si tenhle zážitek ještě trochu prodloužila. Stejně jsem ji nakonec vdechla, aspoň že mi teď může kořenit v hlavě.
A ta dívka je šílená!

#19
Gail Honeymanová
ELEANOR SE MÁ VÁŽNĚ SKVĚLE
Eleanor. Zvláštní, trochu podivná, možná až nepříjemná, na první pohled nepříjemně stereotypní single třicátnice trávící víkendy s pizzou a vodkou.
Eleanor. Poznamenaná, poraněná, nikdy neošetřená. Ta, co ani netušila, že by ošetřit potřebovala, že ty rány se dají opečovat, že její "normálnost" vůbec normálností být nemusí.

Ano, kritizovat by se toho dalo spousta, kdybych chtěla. Jenže já nechci. Já si z téhle knihy odnáším velice intenzívní zážitek, kdy jsem po poslechu prvních jedenácti kapitol nevydržela a sáhla po papíru, protože ačkoliv Petra Špalková čte opravdu skvěle, já potřebovala vědět, co bude dál, prostě rychleji. Palec nahoru za skvělý překlad.

Neběhám, tedy nejsem

pondělí 6. dubna 2020

...zoufala jsem si. Zároveň je ale nutné jedním dechem přiznat, že jsem za celou tu patálii s úponem asi vděčná, protože poskytuje neprůstřelné (byť dost bolavé) alibi, proč neběhat. Na to totiž v současný době opravdu prostor nezbývá.
Vím, vím, já jsem poslední, kdo by tohle měl říkat, vždyť jsem vždycky razila (a stále razím) teorii, že čas si může udělat každý a celý je to jen otázka priorit a vůle. Jenže teď prostě není, kde brát - doma obě děti, na krku homeschooling, muže zasekaného na novém projektu, kterému celá tahle situace značně znepříjemnila příchod na svět, pracovní povinnosti a navrch všechny ty běžný věci kolem, který prostě nějaký ten čas sežerou, ať chceme nebo ne.
A do toho ještě běhat?

Hihi.
Kachna.

Takže týden nedělám podle plánu nic.
Jako opravdu nic.
Teda - dělám všechno, jen nesportuju. A necvičím.
*Jsem klidný, vyrovnaný, óm mane padme hum jedinec.*

Po týdnu už začínám být víc než jen hodně popudlivá a konečně mužů (doslova) oprášit svůj skládací sranda rotoped s odporem nula nula nic, na kterým se můžete sice skvěle zpotit, ale žádnou velkou rychlost z něj nevymáčknete. A cvičím. Ježiš, já fakt cvičím - upřímně, cvičení nesnáším a hlava mi nebere, jak to někdo může dělat s chutí, ale tak lepší než drátem do oka.
Po letech příležitostnýho plácání sebou o koberec jako vyvržený vorvaň (tato činnost bývá obvykle pevně spjata s blížícím se závodem a tím pádem oprávněnou hrůzou z toho, že můj povolený střed těla mi to dá zase pěkně sežrat) se dostávám v Hard Core workoutu na druhý level. Vydržím to dva dny. Pak se mi na loktech udělají strupy velikosti padesátikorun a s cvičením je na chvíli konec.
Šlapu. Šlapu ráno a šlapu večer. Šlapu v obýváku, protože to může dělat, když jsem s dětma sama doma.
*Jsem klidný, vyrovnaný, óm mane padme hum jedinec.*

Mezitím přicházejí ze světa tam venku zprávy, který sice čekám, ale stejně je nechci slyšet.
Přesouváme letenky na červen.
Organizátoři Lakelandu začínají účastníky připravovat na to, že se akce možná nebude konat.
Angláni jsou stejný jako já a slyšet to nechtějí. Mám na ně kvůli tomu vztek, protože jestli budou zavřený hranice a akce se stejně bude konat, netuším, jestli mi třeba převedou startovný na další rok.
Co když opravdu budou ještě v červenci zavřený hranice?
Děsivá představa.
Protože je letošek tak nakloněný realizaci cestovatelských plánů, poprvé jsme už v lednu zaplatili letní dovolenou.
Přichází e-mail z cestovky.
Necháváme to koňovi (čti: nic neměníme), ten má na to hlavu - chci věřit tomu, že v srpnu už bude všechno dobrý nebo aspoň na dobrý cestě.
*Jsem klidný, vyrovnaný, óm mane padme hum jedinec.*

Přesvědčuju se, že šlapání na kole je vlastně fajn. Pohybuju se přitom na škále od hurá, konečně zase můžu něco dělat, přes ale to bude dobrý, jsi skvělá, bojuj, přidej, to-bude-dobrý - což prá dní mohutně podporuju sledováním motivačních videí na youtube po dopsíprdelejátonenávidím! Ve chvíli, kdy se mi nevyhnutelně nepěkně osype ta jediná část těla, která je v kontaktu s koženkovým sedlem a já po 14 dnech bez běhání vyběhnu, abych zjistila, že se v šátku dusím a noha dál bolí, přestanu být *klidný, vyrovnaný, óm mane padme hum jedinec* - kromě všech kolem to odnese i nebohé skládací kolo, kterému buším do displeje tak dlouho, dokud neopadne. Ehm.
*Jsem naprosto nevyrovnaný jedinec, který nechce nic jinýho, než aby se jeho život vrátil zpátky do normálu. Protože tak, jak to bylo, mi to naprosto vyhovovalo, díky pěkně.*

(Světélko na konci tunelu - včera mě ratolest vytočila do takovýho bílý žáru, že jsem šla pozdě večer běhat a bylo to fajn. Bylo to moc fajn. - tak snad to není lokomotiva.)

#07
Miřenka Čechová
BALETKY
Některé knihy jsou jako vana plná horké vody. Nořit se do nich musíte opatrně a pomalu, chvíli to trvá, ale pak je to nesmírně příjemné. Jiné jsou jako vlažná sprcha v horkém dni - osvěžující, nicméně pocit z nich moc dlouho nevydrží, protože jste stejně za chvíli zase zpocení. Jsou samozřejmě i knihy, které připomínají kohoutky chrlící hnědou sračku, v níž byste neopláchli snad ani vašeho psa, který se právě vyválel v dobře uleželé chcíplotině. A pak jsou tu knihy, které jsou jako skotský střik - namíří na vás a mezi oči vám napálí pořádně prudký proud ledové vody; je to nepříjemné jako ďas, ale utéct nemůžete, proud míří níž a vy kuckáte a dusíte se, jen abyste o chvilku později schytali zásah na solar tak prudký, až vás to odhodí na vykachlíkovanou zeď za vámi. Sklouznete na zem, zůstanete ležet, nicméně proud vás na pokoji nechá teprve tehdy, kdy bude on chtít.
Tak přesně takové jsou Baletky.

Je to nesmírně intenzívní proud cynických obrazů, výjevů, fragmentů, vzpomínek, pocitů a poznámek holky, která se ocitla zkraje divokých devadesátých let v deseti letech sama na pražském intru. Protože chtěla dělat to, co nejvíc milovala. Nebo si to aspoň myslela. A protože ji vybrali. Kdo by nechtěl být elita?
Ale pozor, není to žádný ubulený, ufňukaný příběh zhrzené ženy, která se nedokáže vypořádat s vlastními traumaty. Není to ani nakoukání klíčovou dírkou do světa špiček a Čajkovského. Jsou to rozražené dveře se zvednutým prostředníčkem. Bolelo to? Jasně. Chtěla jsem to? Jasně. Bylo toho na jednu malou holku příliš? O tom nepochybuj.
Nečekejte dojemný příběh o éterických vílách, které dřou jako koně, ale nakonec uspějí. Tohle vás dojímat nebude. Tohle vás s rozběhem nakopne do žaludku (anebo prdele) a vy tomu ještě poděkujete.


Miřenko, jsi hustá, díky ti za ten kopanec, už dlouho se mi nestalo, abych knihu zhltla bez kousání na jeden zátah. Na dva, tři, jasně, ale na jeden?

#09
Vítězslav Nezval
EDISON
"Už zas trhat ve snách bledé lilie
už zas jíti do kavárny Slávie
už zas srkat každodenní černou kávu
už zas míti stesk a nachýlenou hlavu
už zas nespát už zas nemít záruky
už zas pálit vše co přijde do ruky
už zas slyšet tóny tlumeného pláče
už zas mít svůj stín hazardního hráče

Naše životy jsou jako noc a den
na shledanou hvězdy ptáci ústa žen
na shledanou smrti pod kvetoucím hlohem
na shledanou sbohem na shledanou sbohem
na shledanou dobrou noc a dobrý den
dobrou noc
sladký sen"

#10
Philip Pullman
ZLATÝ KOMPAS
Napínavý úvod do epického vyprávění o dobru a zlu, o lásce a nenávisti, o přátelství a zradě, zkrátka o všem, co k pořádným příběhům patří. A protože je to tak trochu pohádka (spíše pro dospělé nebo dospělejší, na děti je to přeci jen trochu drsné), nechybí kouzelné bytosti a originální nápady, za kterými v momentě, kdy příběh přestanete vnímat jako pohádku, naleznete metaforu mnohého.

(Nedivím se, že církev řvala. Měla důvod.)

#11
Markéta Schneiderová
U NÁS NA SKLÁDCE
Civilní, lidský a reálný protipól hysterickým, absurdně populárním novelám, napsaný lehkou rukou, s humorem a nadhledem a vším, co "etablovaným" autorkám tolik chybí.

Jaká škoda, že o téhle knížce skoro nikdo neví a že si ji asi málokdo přečte. Je to subtilní příběh o tom, že můžeme milovat i ty, kteří chybují - a že je lze milovat i s těmi jejich chybami, že dobrotou lze ubít nenávist a že žít se prostě musí.

#12
Přemysl Krejčík
MALEJ NY
Rap pro mě byli a asi už navždy zůstanou ti týpci, co čuměli čuměli čuměli na bednu, až z toho měli prdel dřevěnou a už se nezvedli a žili na Jižním městě, periferii... Klukům, kteří si hráli na černochy, jsme se v dobách dospívání z povýšenecké pozice temných gothiků (ano, to jako vážně) smáli (kam on maj big black batha, let's smoke some crack in da neighbe'hood, let's beat some cooops...) a Malej NY pro mě fungoval právě proto, že z textu bylo jasně patrné, že má autor od doby svého dospívání odstup.
Slang a pohled do komunity, která mi byla až do teď naprosto skrytá, mě bavil, stejně jako mě bavila všechna ta známá místa, protože Malej NY byl, je a bude navždycky moje město, to vám holt z krve nikdo nevydestiluje. Je super, že o tom našem městečku, kde se zastavil čas, píše konečně i někdo jinej (peace, pane Hrabal, no offence).
Kulisy, jazyk, terapie jako šikovný nástroj, jak postavu rozmluvit, to všechno mě bavilo, stejně jako samotná zápletka. To, jakým způsobem ji autor rozvinul už o něco méně - ano, do jisté míry je pravda, že tu kámen šuká cihlu a že je to tu jedna velká, solidně provázaná vesnice (což jsme si měli možnost ověřit na vlastní kůži, že?), nicméně na mě těch náhod a svázaných konců bylo příliš mnoho (a ty uzly byly příliš velké). Stejně jako bylo příliš mnoho cliffhangerů na koncích kapitol a vedlejších, s dějem nijak nesouvisejících příběhů, které možná stálo za to spíš uschovat a použít v jiném vyprávění.
Nicméně nejsem čtenář žánru, těch pár knih, co  se mi v poslední době z kategorie thriller dostalo do ruky a které se, soudě dle ohlasů, opravdu povedly, mě o tomhle tušení jen utvrdily. Čili možná jsem to celé četla blbě. Každopádně pro odrostlé fanoušky rapu to bude, hádám, návrat do mládí, co půjde na komoru, pro mě to byl zajímavý výlet do neprobádaných vod.
Enjoy, bitches!

Petra Dvořáková
VRÁNY
Vrána sedí na křesle a kouká do blba. Právě doposlouchala audioverzi knihy, která hýbe internetem a která jí měla změnit život a přemýšlí, co ji sakra přimělo k tomu, aby za tohle dala skoro tři stovky. Kdyby je radši prožrala.

Obrovská vlna nadšení a emocí, které Vrány vyvolaly, mě přiměly porušit slib, jenž jsem si dala (už žádnou Dvořákovou, stačilo) a knihu jsem si pořídila. Ach jo. Příště prosím nějakého mého Kendyho, aby mi, až budu zase holce skládat básničky, dal přes hubu. Díky.
Jsem totiž buď emočně zakrnělá nebo jsem slyšela něco absolutně jiného, než všichni ostatní četli. Ne, nechci zlehčovat problematiku týraných dětí, ale takový Harry Potter, Faramir nebo Matylda zkusili víc a nikdo nad nimi nebrečí...
Od začátku mě iritovalo, jak jasně se autorka rozhodla postavy vykreslit, jak je jasné, kdo je dobrý a kdo zlý, kdo je bílý a kdo černý, kde je ta propracovaná psychologie z komentářů? Matka je omezený primitiv, což je hned jasné, protože stejně jako v Popelce nadržuje jedné z dcer - jedné dceři říká hezky a druhé hnusně, jedné nestříhá vlasy, druhé ano a jednu obléká barevně a druhou ne tak moc. Jo a obě je nutí uklízet, protože to je jasný znak primitivnosti - když máte doma rádi uklizeno a dokonce, bohajeho, žehlíte, musíte být divná. Žádná jiná charakteristika netřeba. Pak tu máme dceru, které má být dvanáct, ale většinu času se projevuje jako o dost mladší dítě, až jsem si říkala, jestli není třeba opožděná? Její (zlá) sestra je v podstatě jen figurka. o té nevíme nic, a otec víceméně taky, toho charakterizuje jen to, že si doma dává pivo a čte knihy o válce (docela jako asshole z ikonické písně Denise Learyho) a asi je trochu divnej. Proč jsou v rodině tak strašně podělaný vztahy, se nedozvíme, protože to asi není podstatný.
Děj se má nejspíš odehrávat v současnosti, nicméně všechno, až na zmínky o filmové verzi Pána prstenů a mobilu, který hrdinka vezme za celou knihu do ruky dvakrát (!!! máte kolem sebe 12leté dítě? Víte, jak často drží 12leté dítě v ruce mobil? A co teprve osamělé 12leté dítě? A viděli jste už V síti? Tak to byste měli), aby poslala smsku (mámě a ségře), by spíš odpovídalo přelomu 80. až 90. let, možná raným devadesátkám, kdy jsme jako děti byly auf z vložek, návodů v tampónech a lesklých krabiček s kondomy. Tohle už ale není žádné novum. A btw holčičí časopisy už v podstatě nevychází, dneska si každý najde všechno na internetu... jo, to by ale středostavovská rodina s domem musela mít doma počítač... ehm.
Největší kámen úrazu jsou pro mě ale neustále se opakující témata, která se táhnou celou autorčinou tvorbou. V Já jsem hlad jsem měla od určitého momentu pocit, že ještě jednou se bude řešit menstruace a rodidla, budu řvát nahlas. A tady to máme zas. Menstruace, výtoky, sexuálně chtivý muže, sexem manipulující ženy, atd. atd. Mě to prostě nebaví.
Petra Dvořáková je pro mě prostě další Radka Třeštíková - obě umí psát čtivě, nicméně to mně nestačí. Ne, abych o něčem řekla, že je to dobré.
Jo a ty metaforický vrány, ty měly celému příběhu dodat nějakou lyricko-mystickou hloubku?

Poznámka k audioverzi: Přestože se obě narátorky snaží a poslouchají se hezky, nemohla jsem se ubránit úvahám o tom, jak by celá kniha vyzněla, kdyby byla matka čtená jinak - ne hystericky a exaltovaně, ale unaveně, strhaně, ztrápeně. Jako člověk, který se upřímně snaží, ale stejně má doma dítě, kterému prostě vůbec, ale vůbec nerozumí a ono mu v tom pochopení nijak nepomůže.