Příjemné čtení do nepříjemné doby

sobota 14. listopadu 2020

 Luboš Brabec

JEŠTĚ JEDEN MARATON

„Proč jsem se tedy v jedné slabé chvíli rozhodl znovu se pořádně rozběhnout, ačkoli mám mizivou šanci, že se budu zlepšovat? Kde je aktuálně ukryté kouzlo, které ve svém snažení vidím? Co mě žene skoro každý den ven?“ ptá se sám sebe ve své poslední knize Ještě jeden maraton novinář a běžec Luboš Brabec. Všichni, kdo pravidelně běháme, známe tyhle otázky v různých obměnách až moc dobře. A právě tento pocit sounáležitosti vyzdvihuje Ještě jeden maraton nad šedý průměr regálů „běžecké literatury“.

Hrdí na své rekordy

Luboš Brabec (*1974) není pro čtenáře běžecké literatury žádné neznámé jméno. Je autorem několika knih se sportovní tematikou a zkušeným sportovním novinářem a editorem, což se na jeho knize pozitivní způsobem odráží. Na rozdíl od řady jiných, na českém trhu dostupných běžeckých publikací, které jsou jen sebranými, halabala za sebe naházenými blogovými zápisky, nechybí Ještě jednomu maratonu jednotící linka v podobě eponymního ještě jednoho dobrého maratonu.

Stejně jako ve své prvotině Maraton a jiné pošetilosti, i ve své poslední knize reflektuje Brabec nejen vlastní běhání, ale i aktuální otázky, která hýbají běžeckým světem. Najdeme tu témata ryze osobní a vážná, jako je nevyhnutelné stárnutí a zhoršující se výkonnost: „Osobních rekordů bychom si měli uctivě vážit. Všech. Být na ně hrdí, jak to jenom v té chvíli dokážeme. Protože nikdy nevíme, jestli zrovna tenhle nebyl náš poslední. A takový okamžik jednou přijde, věřte mi. Je to základní jistota našich běžeckých osudů.“ (s. 153) To je něco, o čem se příliš nemluví – jak se vypořádat s tím, že už mi to neběhá jako dřív? Co dělat s vědomím, že už nejspíš ani nikdy nebude?

Brabec se v knize ale věnuje i tématům odlehčenějším, jako jsou hledání ideální snídaně (bábovka? houska? řízek?!) nebo popis věčného boje s vnitřním schweinehundem, zákeřným našeptávačem, kterého zná každý běžec a jenž připomene ikonického Blerche amerického kreslíře Oatmeala. Vedle osobní roviny je tu i rovina obecnější (nakouknutí za oponu ultramaratonu ze sedadla spolujezdce) a ryze obecná (vzestup popularity (půl)maratonu a pád bosoběhu z piedestalu jediné správné cesty a stoprocentně účinného receptu na běžecké osvícení).

Osobní zážitky a postřehy se střídají s fakty, konkrétní směřuje k obecnému a naopak, to vše v kultivované formě, která vyčnívá vysoko nad průměr, jemuž je český čtenář sportovní literatury vystaven, ať už jde třeba o ghostwritery psané paměti bývalých kopaček nebo mnohdy poloamatérské překlady zahraničních titulů. Obzvlášť pak pobaví citace z dobového tisku, jako třeba ta z Rudého práva z roku 1980 o Košickém maratonu, na němž směli startovat i sportovci z jiných, než atletických disciplín: „‚Na trati jsme viděli i jednotlivce, kteří své síly přecenili. Již po čtvrtině trati mleli z posledního, chvílemi si museli odpočinout tak, že šli prostě pěšky. Některé z nich potom odváželi sběrací vozy, protože dále už jejich končetiny odmítaly poslušnost. A ti, kdo se přece jen silou vůle doplazili s téměř dvouhodinovým zpožděním za vítězem na stadion, připomínali spíše lidské trosky a ne závodníky…‘ Pro kontext se sluší připomenout, že… na posledním místě doběhla 49letá ‚lidská troska‘ v čase 4:05:24.“ (s. 142-43).

Běžci versus gaučáci

V porovnání s první Brabcovou knihou, která měla stejnou formu, působí ta poslední podstatně smířlivěji. Jako kdyby mu další roky a tisíce kilometrů obrousily hrany. Stále se ovšem nebojí prezentovat vlastní názory včetně těch, o nichž je dopředu jasné, že mu příliš mnoho plusových bodů u řady běžců nepřinese. Ať už je to jeho averze vůči prezentaci běhu jako novodobé ambry nebo sportu pro všechny provozovaného hromadně, jenž bez záznamu na stravě nebo v podobě selfíčka zveřejněného na sociální síti, jako by nebyl. „Jestli naše komunita dokáže být něčím protivná, je to právě… povyšování se nad ostatní, tahle do vznešených slov zahalená arogance, ty hromady nevyžádaných rad a doporučení, jak by druzí měli naložit se svým životem. ‚Rozběháme celou zemi!‘ Ty vole… Ne, svět nefunguje pouze v krajnostech. Není to my versus oni. Ušlechtilí běžci versus líní gaučáci. Protože vztah k běhání nikdy nebyl dělící linkou mezi životními úspěchy a neúspěchy…“ (s. 178). Nakonec je to však spíše než odsouzení některých přístupů zamyšlení nad tím, kam vytrvalostní běh dospěl a co jej v budoucnu čeká.

Ani kritičtější kapitoly nemohou zastřít celkový pocit, který ve vás kniha nevyhnutelně vyvolá bez ohledu na to, zda se najdete v popisech věčného zápasu o lepší časy, nebo vás zaujmou spíš obecnější témata: Ještě jeden maraton je prostě milá kniha. Kniha, která vám může pomoct překonat tuhle nemilou dobu a uvěřit, že na jejím konci na nás čeká třeba právě ještě jeden dobrý maraton.

(text původně vznikl pro Bezva Běh)


Hračka, dárek i překvapení

sobota 10. října 2020

 Zbyněk Vondrák

ULTRAPŮLMARATONEC

"...šel jsem za ním, abych si vyzvedl spartathlonské plechovky piva a on mi povídá: 'A proč tam jako jedeš, když víš, že to nevyhraješ?' Dodneška nevím, jestli si dělal srandu..." vyprávěl v poslední ITB hospodě šéftrenér. Myslím, že jeho první interakce se Zbyňkem shrnuje leccos.
Co si myslím o vydávání sebraných blogových zápisků není žádné tajemství. Pro ty, co to třeba nevědí, vězte, že jsem přesvědčená, že je to v drtivé většina případů naprosté plýtvání papírem a ano, měli bychom chránit naše lesy a krotit přebujelá ega, protože to, že jsem vždycky chtěl být spisovatelem nebo to, že mě kamarádi v komentářové sekci plácají po zádech a ujišťují mě, že bych rozhodně měl něco napsat, je samozřejmě dostatečný důvod něco napsat, ale už ne to vydávat. 
Ještěže existují výjimky. Bez nich by ta pravidla stála za prd.
Rovnou říkám, že pokud Zbyňkův blog čtete, v knížce vás (až na bonusovou kapitolu o zvláštňý běžecké škole) nic nepřekvapí. Dostanete nějakých dvě stě stran obvykle dvou až třístránkových zápisků s fotkama v měkké vazbě (pro jistotu tištěném na "na papíře zvaném matná křída gramáže 115 gramů/m2 s velmi malou savostí"). Čím tedy tak zásadně vybočuje?
V prvé i poslední řadě a ve všech řadách mezi tím je to v českých běžeckých vodách výjimečná schopnost dělat si značně nekorektní a místy opravdu drsnou srandu sám ze sebe (a z ostatních; nebojte - nebo bojte? - někde tam jste nejspíš taky!). Nenajdete tu žádné rady ani návody. Žádné tipy jak uběhnout Spartathlon nebo jak stlačit čas na maratonu pod 2:50. Zbyněk nenese pochodeň běžecké pravdy, kterou vás - tramtadadá - v další vteřině ozáří, když se tedy necháte (a zaplatíte u vchodu tři a půl tisíce), píše prostě o tom, jak se k běhání dostal a jak u něj už zůstal. 
Druhou nevídanou věcí je fakt, že Zbyněk nemá problém říkat na plná ústa, co si myslí - nejen o určitých módních trendech, na tom by nebylo nic až tak zvláštního, ale hlavně i lidech - o velice konkrétních lidech, navíc velice konkrétně. Tam, kde jiní chodí okolo horké kaše, bere Zbyněk lžíci a prostě ji do sebe hází. Svými výkony navíc úspěšně bere munici všem, kdo by ho chtěli obviňovat z toho, že je ve skutečnosti stejně jen závistivý škaredý trpaslík.
Samostatnou kapitolou jsou nesmírně morbidní běžecké mikropovídky, škoda, že jich není víc, mohla by z nich být rozkošně makabrózní sbírka, jakýsi temný protipól proti loukám ozářeným zapadajícím sluncem, na nichž pobíhají věčně šťastní běžci, kteří v onom mnohdy úmorném kladení levé před pravou a pravé před levou našli spásu a nevysychající zdroj lásky a radosti. 
All Runners are Beautiful. Opravdu vtipní jsou ale jen někteří.

zrzavá asistentka

"Až ty jednou napíšeš knížku o běhání...

pondělí 14. září 2020

 ...tak si ji koupím!"


Slibovalo / vyhrožovalo mi za existenci blogu už docela dost lidí.

Váš čas přišel.

A teď se (prosím!) ukažte.


O co vlastně jde?

Vloni v září se mi ozval Aleš Dvořák s tím, že by chtěl, abych se podílela na jeho nové knížce. S Alešem jsme se poprvé "potkali" poté, co vyšla jeho první kniha Z hospody na maraton. Tehdy mi nechal poslat recenzní výtisk. Slovo pak dalo slovo (mě pobavila jeho kritická citace jednoho z mých haha článků na bezva běhu, jeho moc nepobavila má kritika jazykové úrovně) a já nakonec jeho druhou knížku, Měl bys běžet, jestli to chceš stihnout, redigovala. 
Na druhou jmenovanou jste pomáhali v rámci kampaně na Hit hitu vybírat i vy (nebo někteří z vás) a kniha nakonec skutečně vyšla.
A protože Aleš zarytě věří některým věcem (že by se člověk měl aspoň trochu hýbat, že i málo je víc než nic) a je přesvědčený, že když to bude lidem dostatečně meldovat a podloží to ještě nějakými těmi tvrdými fakty, což jako biochemik skutečně umí (v druhé knize míval poměrně často u textu rámečky se vzkazy typu: Zjednoduš! // Nerozumím! // Nechápu! // Jsem ztracena!), třeba to aspoň pár vezme na vědomí a zkusí na svém životním stylu něco změnit.
Alešovy knížky nejsou tréninkové návody, nejsou to ani knihy od výkonnostního běžce - jsou to knížky od kluka, který běhá, vede v zásadě aktivní život a do toho rozumí tomu, co se s naším tělem děje, když jíme nebo nejíme to a to, když lezeme moc vysoko do hor, když se tréninkově přepínáme nebo naopak, když neděláme nic... 

Jeho třetí knížka je jiná. Tentokrát se rozhodl, že sezve pár svých známých z různých oborů a požádá je, aby přispěli svou troškou do mlýna. Mezi přírodovědci jsem se tak trochu omylem ocitla i já a všem je asi jasné, že ode mě se vysvětlení citrátového cyklu nedočkáte. Aleš mě ujišťoval, že vůbec nevadí, že jsem jediný humanitní smraďoch v autorském kolektivu a že budu psát aspoň jinak. No, to se asi splnilo. 
Moje kapitola se nakonec točí kolem otázky, která mě nepřestává fascinovat: Proč vlastně běháme? Kdy jsme začali? Co nás k tomu vede? A co nás vede k tomu, abychom se snažili běžet daleko a pak ještě o kus dál? 
Jestli se mi to povedlo, budete muset rozhodnou vy sami. Stejně jako Alešovu předchozí knihu, je i vydání téhle možné aktuálně - a další tři týdny - podpořit v rámci kampaně na HitHitu.


Snad se bude líbit.

(Rovnou říkám, že kapitoly ostatních jsem nečetla, ale Aleš píše zajímavé věci, to už víme a Pavla Hubálková je pravidelnou spolupracovnicí Hrotu a její texty o vědě jsou vážně dobré. Ostatní budou určitě stejně dobří.)

You are my Everesting love!

čtvrtek 10. září 2020

 Lidé mého věku si dozajista vybaví tenhle hit bourající svého času hitparádu Eso. Ti, co ho byli dodneška ušetření, potěším:

Ok, řekněme, že klip od jedné z celé řady generických chlapeckých kapel, které nás celá devadesátá léta neúnavně pronásledovaly, jsem si ho mohla odpustit, ale uznejte, že vás to minimálně pobavilo. 

Stejně zábavná - a na rozdíl od Worlds Apart i užitečná - může být i výzva Everesting for RWTTC. Všechny informace o tom, co je to za akci, na co se vybírá a proč, najdete na jejich stránkách. Osobně se účastnit nebudu, řeším nějaké blbosti se zdravím (o tom napíšu výhledově, až budu vědět, jak se věci (ne)vyvíjí), ale třeba by měl někdo chuť přetavit nastoupané kilometry v něco dalšího a třeba někoho vědomí, že tím pomáhá jiným, Everesting namotivuje ty výškové metry vůbec nastoupat.

Směle do toho!

(Knih  je stále hodně, tak si tu zase nějaké odložím, jo?)

#53
Michel Houellebecq
SEROTONIN

Florent-Claude má stejně jako naše zářná západní civilizace krizi středního věku jako prase.
Je mu šestačtyřicet a má za sebou v zásadě naprosto pohodlný a zároveň úděsně nudný život. Jedináček vychovaný milujícími rodiči, kteří zavčasu zmizeli ze scény, aby se s nimi jako dospělý nemusel nijak otravovat. Jako bonus mu zanechali dostatečně velkou rentu, aby mohl, ale zároveň nemusel pracovat. Florent má všechno, co bychom tak mohli chtít a co nemá o to buď vůbec nestojí nebo se o to připravil vlastní blbostí - a přesně tím taky řadu čtenářů popouzí. Co si ten chlap vlastně myslí? Ať jde do háje! Na jeho místě bych...
Ten chlap si ale nemyslí nic, ten chlap je ubitý a uvláčený životem, nic ho už nemůže vzrušit, nic ho už nemůže vytrhnout z letargie. Snad záblesky z minulosti - ale i tak je možnému připisována mnohem větší vážnost než tomu, co skutečně je (dívka od benzinky se tak snadno stane na pár let objektem zbožňování, zatímco zoofilní porno nebo gang bang, který natočí aktuální milenka, jsou prostě jen trochu nechutné záležitosti, nad nimiž tak akorát pokrčíte rameny, holku vykopnete a už si na ni ani nevzpomenete, čert vem společné roky) - opravdové vztahy se už nemají šanci zarýt, protože jsme omletí do té míry, že si všechno dřív, než se nás to zvládne byť dotknout, vyláme zuby. A i kdyby se něco zakousnout na chvíli dokázalo, uvnitř není nic. Nada. Ničevo. Prázdno a pusto. Florenta nedokáže vytrhnout z jeho leklosti vlastně vůbec nic. Snad jen jídlo. Na chvíli.
Florent je přesycený - pohodlím, věcmi, lidmi, sexem, požitky...
A stejně tak je přesycená naše civilizace, je to stejný emoční kripl jako Florent.
Jen se nad tím zamyslete.
Fanynka Houellebecqa ze mě po Serotoninu ani nebude a nějak nemám chuť pouštět se do dalších jeho knih. Ale bylo to mnohem lepší, než jsem čekala. 

(Poznámka k audioverzi: Otakar Brousek ml. má sice příjemný hlas a čte hezky, nicméně je podstatně starší než hlavní hrdina a svádí spíše k představě uvadajícího dědka než chlapa, který by měl být na vrcholu sil plus by mu někdo měl říct, že z homosexuálů už si srandu neděláme, to už naštěstí není cool.). 


#54
Raymond E. Feist
MÁG
Lineární, naivní vykrádačka Tolkiena, jejíž název mi zůstává i po 415 (nebo kolika) stranách záhadou, neb eponymní Mág Učedník se v knize objevuje jen chvíli a za celou dobu udělá (omylem) jedno kouzlo.
Ale budiž.
Celé je to ve své rozmáchlé prostotě vlastně roztomilé.
Postavy mizí a zase objevují, časové posuny se odbývají jednou větou a Midkemie zní spíš jako něco, co nechcete chytnout, než velkolepá říše.
Říkám si, že by bývalo bylo zábavné udělat si před čtením seznam všeho, co mám s Tolkienovými knihami spojené a pak se bavit odškrtáváním - anebo to pojmout jako chlastací hru, ale to by mi má játra asi nepoděkovala.
Roztomile prostý text máme navíc v roztomile prostém překladu, kdy obzvlášť dialogy jsou místy takový cringe, že je to fakt až na pohlazení a lízátko.
Bizarní ovšem je, že ten druhý díl si stejně přečtu. Proto za dvě.

#55
Yasmina Khadra
ČERNÁ VDOVA
Tohle je ovšem průšvih.
Když máte blbou knihu, která si na nic nehraje, je to v podstatě v pořádku - i u literatury se dá, koneckonců, vypnout beztrestně mozek.
Když ale máte v ruce knihu, která chce přinášet zásadní sdělení a zpracovávat palčivá témata jako bonus ještě s přesahem, a je naprosto neumětelsky napsaná (a navíc blbě přeložená), je průšvih neřku-li průser na světě.
Na to, abyste se stali spisovatelem světové úrovně vám totiž nestačí vydávat knihy pod ženským pseudonymem - a to ani v případě, že jste Alžířan. Nestačí na to ani, když si vezmete témata, která - samozřejmě - sama o sobě tu hloubku a přesah mají. Na to už prostě musíte umět psát.
Když to neumíte, vyleze z toho jen jeden velký wtf otazník.
Proč někdo s alžírskou životní zkušeností píše o problematice identity palestinský Izraelců? Proč se radši nevěnuje tomu, jak těžké je být občanem druhé kategorie VE VLASTNÍ ZEMI? (Tedy v Alžírsku, aby bylo jasno.) Jak má čtenář věřit čemukoliv, co autor předkládá, když to celé od samého začátku není nic, než na sebe vršené floskule pronášené naprosto koženými postavami, které se chovají naprosto nepochopitelně? A proč to vyšlo v češtině?
Ano, témě sebevražedných atentátů samozřejmě zajímavé je, stejně jako věčná otázka, na kolik známe toho, s kým žijeme, ale tohle fakt, fakt nebrat.
Odporná obálka a překlad plný perel typu (namátkou): "'Ještě jsem se neoděl do smutku.'" (s. 142); "Vrátil jsem se domů mírně stříknutý, ale vnitřně očištěn." (s. 162); "Pohled na světélkující ciferník budíku mě poučil, že je čtvrt na čtyři ráno." (s. 25) definitivně pohřbívá to, co by autorovo snažení možná ještě mohlo přežít.
K otázce identity palestinských Izraelců: vždycky Kašua; k životu Izraelců: Gavron; k životu přistěhovalců: Gundar-Gošenová; k pohledu ze strany Palestinců: Abulhawa.
Jednou provždy: Už žádný vyphotoshopovaný oči vykukující z niqábu na obálkách knih z BV! Nikdy!! 


Co jsem viděla a četla a přišlo mi to zajímavý IX

neděle 30. srpna 2020

 Oukej, přiznávám, že už to začíná trvat moc dlouho, tak to trošku urychlíme, protože ty přečtený knihy nějak ne a ne vyčerpat. Co mi ovšem začíná tak trochu docházet (kromě trpělivosti), jsou zajímavý videa. Jedno z posledních, který jsem měla připravený, je upoutávka na desetidílnou reality show (?), která vznikla vloni během Eco Challenge Fiji. Dost možná jste o Eco Challenge do loňska, kdy se ho zúčastnil český tým, stejně jako já, nikdy neslyšeli, a možná jste se, tak jako já, po shlédnutí DVTV  , případně poslechnutí rozhovoru na Radiožurnálu, těšili, až budete moct českýmu týmu retrospektivně fandit. 



Celý seriál produkoval Amazon Prime a ke shlédnutí je na jejich kanálu. Ten jste si ještě v srpnu mohli vyzkoušet na týden zdarma - nevím, jestli nabídka ještě platí - každopádně já to zhltla bez kousání za jeden večer a následující dopoledne. Pokud by vám šlo jen o český tým, neplýtvejte časem - přestože dosáhl skvělého umístění, jeho, jak sami členové říkají, bezproblémová cesta závodem, kamery nijak nezaujala a za deset dílů se v záběru ani nemihli. 
Je to dramatické, je to americké, je to napínavé a muselo to být neskutečně brutální. 

#49
Miřenka Čechová
MISS AMERIKA
Po všech stránkách výborná, zábavná, fascinující, vtipná, kritická (...a další superlativy si doplňte sami, už mě nic nenapadá) kniha, jejíž vizuální stránka dokonale podtrhuje a doplňuje obsah. Dvojjazyčné přepínání a kolísání mezi češtinou a angličtinou dokonale vyjadřuje onen pocit rozdvojené identity, kterou člověk chca nechca začne po nějaké době v cizí zemi, jejímž jazykem hovoří, prožívat.
Víc Miřenky, prosím!!
Víc a větší kapky!

#50
Chálid Chalífa
SMRT JE DŘINA
Základní zápletka posledního románu syrského spisovatele Chálida Chalífy by mohla čtenáře svést ke zcela mylné představě černé, na hraně absurdity bruslící komedie: Trojice odcizených sourozenců se
rozhodne splnit poslední přání svého otce a pohřbít ho v jeho rodné vesnici na severu válkou zmítané země. Naloží tedy mrtvolu do mikrobusu, obloží ji ledem a vyrazí na road trip.
Žádné zábavné scénky z této situaci ovšem nevzniknou. Naopak. Na poměrně malém prostoru nějakých 150 stran vás chytí a už nepustí tak koncentrovaná depka, že se srdce svírá. Nenapravitelně poničené
rodinné vztahy, osudy plné smutku, bolesti, kapitulace a prázdnoty. Do toho kdysi tak nádherná země rozervaná boji, kdy se největších brutalit dopouští ti, kteří v Sýrii vůbec nejsou doma a vlastně tam
nemají co dělat. Hnus a bezmoc a absurdní situace z ní pramenící. To všechno je Smrt je dřina.
Nepřestává mě fascinovat, jaký odpor mají čeští nakladatelé k modernímu arabskému románu. Nerozumím tomu. Roky obcházím nakladatelství a prstem hrabu za vydání nějakého aktuálního textu.
Jenže na české poměry jsou málo veselé a příjemné. Jenže co čekají? Ať se podívají na mapu a uvědomí si, čím si oblast prochází! To si vážně někdo myslí, že v místech, kde je jedinou jistotou smrt, má někdo chuť psát něco "feel good"?
Budu doufat, že tohle je vlaštovka, která udělá jaro a český čtenář si konečně bude moct udělat trochu jiný obrázek o životě v arabském světě, než jen ten na základě narativů o holkách, co si vzaly Araba,
odstěhovaly se někam na vesnici a byly děsně překvapené, že je tam čeká solidní peklo (dost bylo vyfotošopovaných zahalených ksichtů!). Arabský svět totiž opravdu nejsou jen utlačované ženy a wádí plná negramotných fanatiků.

#51
Petr Třešňák a Petra Třešňáková
ZVUKY PROBOUZENÍ
Vyjadřovat se k tak niternému a osobnímu textu, který vyznívá částečně jako otevřená náruč připravená obejmout každého, kdo se ocitl ve stejné situaci jako autoři, a částečně jako terapeutické psaní, mi přijde dost chucpe.
A tak zůstanu u toho, že je skvělé, že se ozývají hlasy, které otevřeně mluví o tom, že autismus není jen "my spot", "tapiokový pudink" a "horká voda opařila dítě", že to může být taky solidní peklo, které neizoluje ve vlastní hlavě jen člověka poruchou stiženého, ale i všechny jeho nejbližší. Musí to být nesmírně těžké. Nesmírně.

#52
Nikkarin
130: HODNÍ, ZLÍ A OŠKLIVÍ
Už zase. Už zase jsem si nevědomky z knihovny odnesla druhý díl ságy. Už zase to není nikde na přebalu napsané - ano ták! Co od čtenáře chcete?
Svému počátečnímu zmatení se tedy podivuji už méně a jdu si zarezervovat zbývající díly, tahle směsice Malého prince a Falloutu byla totiž i bez kontextu velice sympatická, jsem zvědavá na dojmy z celku (a kresba je boží!).

Co jsem viděla a četla a přišlo mi to zajímavý VIII

čtvrtek 27. srpna 2020

Kam až? Kam až je možné zajít?

Uultramaratonské šílenství má různé, poměrně jasně rozlišitelné stupně. A kdesi nahoře v mracích se ztrácí Tor des Géants (případně Tor des Glaciers, kdyby vám to bylo málo).


#46
Paolo Cognetti
DIVOKÝ KLUK
Můj třetí Cognetti a opět nezklamal, i tentokrát se čtenáři dostane poetického a zároveň zbytečně neužvaněného popisu hor, střípků života, obrazů setkání - se zvířaty, lidmi, trávou, vodou, skalami... Zážitky a okamžiky plynou volně a nenásilně meditativní atmosféra mě opět okouzlila.
Co jsem ovšem nepochopila byl místy až pasivně agresivní doslov. V odeonkách obvykle očekávám krátkou studii, která mi prozradí něco o autorovi, zasadí právě přečtenou knihu do kontextu jeho tvorby, případně třeba i do širšího rámce národní nebo žánrové literatury, tentokrát jsem ale dostala blábol o čůrání u maringotky a českých potních chýších proložený citacemi z knihy, kterou jsem právě dočetla. Jako proč?

#47
Max Andersson
VYKOPÁVKA
Vítejte v té nejhorší noční můře, jmenuji se Max a budu váš průvodce! Už dlouho se mi nestalo, abych při četbě prožívala takhle intenzivní pocit hnusu a odporu, což je asi záměr. A to jsem si myslela, že mně se zdávají hrozné sny...

#48
Michaela Klevisová
SNĚŽNÝ MĚSÍC
Vezměte Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých Olgy Tokarczukové a autorčinu prvotinu Kroky vraha, strčte to do demižonu, přilijte Beskydy, nechte chvíli kvasit a voila! Máme tu Sněžný měsíc.
Pomalý, nijak zvlášť dramatický děj by mi nevadily, to, že jsem vraha tušila od poloviny, taky ne. Té "inspirace" na mě ale bylo prostě trochu moc. Pokud ale oceňujete nekrvavé detektivky z českého prostředí, máte rádi pevně svázané všechny konce a dořečené veškeré dějové linky a vykrádání sebe sama vám nevadí (případně si autorčiny knihy tak docela nepamatujete), určitě nebude zklamaní.
V audioverzi mě nesmírně iritovaly rozjuchané hudební předěly, které hrubě kontrastovaly s melancholickým (místy až trochu unylým) přednesem Kristýny Kociánové. Zajímalo by mě, jestli hudební dramaturg (mají audioknihy někoho takového?) vůbec věděl, k čemu hudbu vybírá. Nebo jestli je jako v řadě nakladatelství s PR oddělením, které píše zcestné anotace na přebaly?


Co jsem viděla a četla a přišlo mi to zajímavý VII

středa 26. srpna 2020

Z Walesu se přesuneme kousek na sever, do Skotska.

Tam organizátoři Dragon's Back Race-u pořádají jiný, osmidenní závod s názvem Cape Wrath Ultra. Je to něco tak nádherného (a tak drahého), že to ve mně vyvolává démonicky živé představy absolvování s pár podobně laděnými blázny po vlastní ose.

Na Cape Wrath, kde závod končí, jsme se mimochodem během loňské dovolené ve Skotsku chtěli dojet aspoň podívat. No dobře, JÁ jsem se tam chtěla aspoň dojet podívat, nicméně jsem měla smůlu ne proto, že by zbytek rodiny odmítl (neodmítl, vidina majáku na severním skotském útesu je kupodivu dost lákala), ale proto, že tam nevede jediná silnice, jediná cesta. Na Cape Wrath se dostanete jen po moři anebo po svých...

(Bonus: hledejte české barvy)


 #43
Nassim Nicholas Taleb
NASADIT VLASTNÍ KŮŽI
Poslední kniha Talebova kniha jeho fanoušky nezklame. Ti ostatní budou dost koukat.

Celou knihou se jako ústřední téma vine jedno ze základních pravidel slušného chování, které (doufám) nám všem vštěpovali rodiče od útlého věku, a sice: chovej se k druhým tak, jak chceš, aby se chovali oni k tobě a nedělej nikdy nikomu nic, co bys nechtěl, aby dělal on tobě, zkráceně „jak vy k my, tak my k vy“. Nasadit vlastní kůži se pohybuje kdesi na pomezí mezi motivační knihou (jak přemýšlet a chovat se, abyste nebyli za pitomce, ale naopak za pašáky) a filozofickými úvahami protkanými aforismy. Bohužel ke škodě textu příliš často sklouzává k agresivní filipice v podstatě proti všem, kterým autor nefandí a kteří si jej dokonce – samozřejmě naprosto neoprávněně – dovolili kritizovat .

Hlavním problémem Nasadit vlastní kůži je Talebovo prezentování vlastních, ničím nepodložených názorů jako obecně platných pravd. Další slabinou knihy je její repetetivnost. Opakování sice je matkou moudrosti, ale nevím, zda je nutné, číst neustále dokola o Talebem oblíbených věcech a lidech (sem patří namátkou Putin, Asad, Írán a šíité, pizza, pracující třída, Donald Trump, mrtvý tah a antika) a o podstatně větším počtu těch neoblíbených (novináři, intelektuálové, Hillary Clintonová, sunnité, Saúdská Arábie, Thomas Piketty, všichni, kdo nepracují rukama – a ne, psaní na klávesnici není práce rukama –, elitní americké univerzity, vytrvalci, GMO potraviny a už jsem zmiňovala Clintonovou a Saúdskou Arábii?). Ty navíc prokládá několika opakujícími se vtipy, kterým vysloveně chybí nahraný smích publika.

Velkým plusem knihy je zdařilý překlad Jana Kalandry, který vystřídal předchozího Talebova překladatele Jana Hořínka. Díky krátkým kapitolám a jejich dalšímu dělení do krátkých tematických oddílů je kniha čtenářsky velice přístupná.

Nassim Taleb nemá problém říkat, co si myslí. A to je problém. Způsob, jakým prezentuje své názory a postoje, totiž od odvahy plynule sklouzává k hulvátství. A ve snaze vyjádřit se ke všemu vlastně nakonec neříká skoro nic, co by stálo za pozornost.

Je ovšem stejně dobře možné, že jakožto korunovaný „intelektuál, ale debil“ jen nejsem schopná pobrat autorovu velikost.

(Dvoustránková recenze ke knize mi vyšla v, tuším, jednom červnovém Ekonomu, kdyby někoho zajímala, pošlu.)

#44
Karin Lednická
ŠIKMÝ KOSTEL
A protože brečet nechtěla a umřít nemohla, vstala a šla dělat to, co bylo potřeba.

Ambiciózně rozkročená rodinná freska, ve které není nouze o smutné i veselé okamžiky, o svérázné charaktery a o až neuvěřitelnou náhodu (i když - proč vlastně ne?). A zatímco se lidé potkávají, žení a vdávají, žijí, rodí se a umírají, fárají, dřou do úmoru, dějiny se nezadržitelně valí vpřed a my z pozice těch z budoucnosti víme, co oni ještě nevědí...  
Tohle mě bavilo - bavilo mě, jak skutečné mi všechny postavy připadaly, kolik jsem se toho nenásilně dozvěděla a i Vilma Cibulková jakožto narátor audioverze mě poměrně rychle přestala iritovat (to je ale můj obvyklý problém s tím, když čte knihy herec, který se do čtení na můj vkus místy příliš pokládá). Tak těžký byl život ještě nedávno, tak strašně strašně těžký - a tak dobře se dneska máme. Ještě, že člověk nikdy neví, co ho čeká. 

#45
Tom Gauld
PEČEME S KAFKOU
Naprosto úžasná, kouzelná, zábavná a výborně přeložená kniha plná
skvělého humoru.
Pokud vám kniha nepřijde vtipná, není to špatným překladem, ani špatnou redakcí, je to prostě tím, že jste to nepochopili nebo to prostě není váš šálek čaje. To se holt stává. Když už se chci tvářit chytře a kritizovat překlad, je na místě napsat, CO přesně je na knize špatně. (Osobně jsem kromě absence prolongačních znamének v jednom stripu s antickými filosofy (což jde navíc na vrub jazykové korektuře - neplést s redakcí překladu, to dělá zase někdo jiný) a jedné - možná - vypadlé kraťoučké repliky (chyba grafika), nenašla v knize vůbec nic špatně, naopak je řada stripů přeložena naprosto skvěle a invenčně - místní kritici překladu by možná měli uvádět příklady, abychom se my ostatní mohli poučit. Nebo že by to bylo osobní, hm?)