Hurvínek v Lužkách aneb Babičko, proč máš tak velký batoh?

pondělí 26. července 2021

Tak si dáme místo LL Lužky, co? 

Navrhl před dvěma týdny mistr jedi, aby mi spravil náladu, protože je to hodný chlapec a i ti snesou jen určitou míru kvílení a sebelítosti. Jsou nabídky, které se neodmítají a nemusí vám je dělat ani chlapík s knírkem, fedorou a v obleku s úzkým proužkem. 

Myslela jsem, že to bude taková náplast na zlomený běžecký srdíčko, pár hrubých stehů. Že to bude den venku a že to v pohodě zvládnu, vždyť jsem teď přece skvěle připravená. Trasa? Mapa? No jo, tak si půjčíme tu, kterou tuhle běžel Pavel Fenyk (díky!), dal Lužky už podevátý, tak to bude určitě v pohodě. Dva drop-bagy a v neděli odpoledne si pak hodím lehký tenýsek

Nejdřív by bylo asi dobrý říct, co to vlastně to PVLH24 je za akci. Vy všichni, kdo víte (což jste asi skoro všichni) nebo jste to dokonce už absolvovali (dtto), tenhle odstavec s klidným svědomím přeskočte, o nic nepřijde. PVLH24 neboli Prominentní vrcholy Lužických hor je výzva, kterou běžcům předložil Martin Bláha a její základní princip kopíruje Bob Graham Round (to už si kdyžtak vygooglete). Máte stanovených 18 vrcholů v Lužických horách a máte 24 hodiny na to, abyste je všechny oběhli a vrátili se do výchozího bodu. Jak prosté, milý Watsone. Trasu si můžete vymyslet sami, jak to udělá s pitím a jídlem, je jen na vás, stejně jako kdy poběžíte. Musíte se akorát nahlásit, zaplatit drobný poplatek na provoz klubu a pak už jen doufat, že se do něj dostanete. Na to, abyste se dostali do členský tabulky, musíte celou tu srandu stihnout v limitu. Úmrtnost je zhruba každý druhý, takže to není nic, co byste dali s prstem v nose.

Dlouho bylo PVLH akcí pro, řekněme, specifický okruh lidí. Já je měla zasuté v poličce: jednou určitě, teď asi radši ještě ne. Vloni se s příchodem korony a karantén a uzávěr roztrhl pytel s úspěšnými absolventy a klub se masivně rozrostl. Někteří je dali už několikrát, protože dlouho nebyly žádný závody, nebylo, co jinýho podniknout a tady? Tady nebyl problém. Museli jste se sice v některých obdobích vyhnout zabíhání do Německa a nemělo vás asi jít hodně, protože se měl udržovat social distancing, ale to je tak všechno.

V tu chvíli jsem si řekla, že když to dělaj všichni, tak já to dělat - aspoň teď - nebudu a pustila je z hlavy. 

Martin mi pár dní před startem napsal, že se jim tam hezky množí vlci. Vlci? Panebože, co když skončím tak, že mě sežerou v Lužkách vlci?! V úterý před závodem jsem si na poslední chvíli objednala nový hadry, když trpět, tak u toho aspoň dobře vypadat (nedorazily) a píšu Petrovi, že budu fakt kočka, načež přichází odpověď: "To ty vlci tam určitě děsně ocení. A babičko, proč máš tak velký batoh?"

No, a jsme tady. Je sobota odpoledne, rozvezli jsme pití na 15. km, a dva drop-bagy s proviantem na 45. a 80. km ("Proč máš v tom pytli ty věci ještě pytlíkách?" "Aby to nevyhrabalo a nesežralo nějaký zvíře!" "Hahaha, to chci vidět!" - kolem čtvrtý ráno vytahuje Petr svoji látkovou tašku a zjišťuje, že mu ji něco rozkousalo a to něco mu sežralo půlku tatranky (pak se to asi podívalo na složení a zbytek mu nechalo) - děti, pokud se nechcete s lesní faunou dělit o sušenky, věřte igelitu!), dokonce jsme našli ve Svoru místo, kde se dá zaparkovat a je čas dobalit a vyrazit.

Že bude tahle akce ještě veliká sranda, mi mělo být jasný už ve chvíli, kdy jsem řešila, jestli si s sebou brát původní vložky do bot, kdyby ortopedický nefungovaly, jak mají, a zjistila, že jsem si sbalila dvě levý ze dvou různých bot. ("To nevadí ne?" "Vypadám snad, že mám dvě levý nohy?!") Lehce po šestý hodině vyrážíme.

Říká se - velice moudře a velice pravdivě - že kdo je připraven, není překvapen. Ó, jak já se divila! 

Nebojte, nebudu vás mučit popisem osmnácti kopců. A ne, rozhodně to není proto, že se mi, obzvlášť ty bez přístupových cest, slily v jeden velký nekonečný kopec plný šutrů, listí, klacků, vysoký trávy, vysoký trávy plný šutrů a klacků, po kterých se buď snažíte vydrápat nahoru nebo opatrně slízt dolů, protože jsem všechno, jen ne technický bombarďák, který by to dokázal prát v něčem takovým hlava nehlava.

Prvních pár kopců je v zásadě pohoda. Nahoru se jde, dolů se běží, všechno mezitím se řídí stejným heslem. Když teď koukám na seznam prvních vrcholů, mám pocit, že nebyly až tak hrozný - ale nejspíš je to důsledek přetížení paměti, kdy raný vzpomínky překryly ty pozdější plus jsem samozřejmě byla o poznání čerstvější a ještě mohla běžet. 

Popová skála
Příliš záhy se dostávám do divnýho stavu, se kterým budu bojovat vlastně až do konce: do paniky, že mi dojde voda. Totiž, tady si nemáte, kde co koupit, jestli tu jsou nějaký prameny a studánky, nenarazili jsme na ně (příprava, kočičko, pří-pra-va!) a já piju jako houba, protože se prostě pekelně potím. Přestože jsem u sebe většinou měla třeba ještě půllitr a Petr se se mnou hojně dělil o svoje zásoby (on nesl od začátku dva litry, já nejdřív litr a půl, od 45. už taky dva litry a pak jednu chvíli k tomuhle ještě skoro litr v ruce), stejně jsem se týhle obsedantní myšlenky nedokázala zbavit.

Petr, Hvozd a kočka ("Přestaň mě fotit, musíme jít!")

Vyvrcholilo to pod Luží, kde jsem už nedělala nic jinýho, než mlela o tom, že mi dojde voda a umřu žízní a co jako budu dělat a proč tu nemají studánky, Lužky jedny *nepěkný*, to je děs, až to Petr nevydržel a těsně pod kopcem se mě vyrazil zachránit před jistou smrtí, která by po další půlhodině podobných keců nejspíš - jeho rukou - nevyhnutelně nastala. Zaplul do Kinder und Familien hotelu, kde to podle dunící hudby a salv smíchu i před půlnocí pěkně žilo, s cílem sehnat pití. Sedla jsem si na kámen venku, zavřela oči a začala se poddávat představě, že si nahoře na Luži na chvilku lehnu. Na pět minut. Nebo na dvě. A usnu si. Petr se záhy vynořil s litrem vody. "Všichni jsou tam vožralý a na záchodech trvalo sto let, než se odpustila teplá voda!" To bylo radosti na Starém bělidle! (A ne, lehnout mě nenechal, v tu chvíli mi to přišlo na úrovni zločinu proti lidskosti!)

Sestup z Luže je jedna z věcí, kterou si budu asi dlouho pamatovat. Po šutrech dolů, potmě, to bylo opravdu výživný. Stejně jako celý den i tady to probíhalo tak, že Petr šel o kus přede mnou, tak, aby na mě viděl, ale ne dost na to, aby mě slyšel - a když jsem začala ztrácet, zastavil se a počkal. Jen co jsem ho došla, znovu vyrazil. Zní to jako dobrý mindfuck? Tak věřte, že nebyl zdaleka jediný. 

Kromě absence občerstvovaček, kterou jsem začala vnímat už docela brzo - a který jsou opravdu skvělá věc, protože nejen, že nemusíte táhnout dvacet kilo věcí, ale krásně vám celý závod rozbijí na menší úseky, je vlastně samotný základní formát výzvy náročný na hlavu. Jdete do kopce - na část z nich nevede žádná cesta, takže se drápete prostě někudy - a jen co se vydrápete nahoru, otáčíte se a často jdete stejnou cestou dolů (jdete, protože už nemůžete běžet, že jo, nebo je tam takový terén, že byste to stejně neběželi, i kdybyste mohli - a který se záhy postará o to, že stoprocentně nebudete moct) a znovu a znovu... a znovu. Jste tam dobrovolně, jste tam proto, že jste tam chtěli být, jste tam proto, že vás tohle baví - ehm?

Na 45. jsem se těšila děsně moc, nakonec to byla jen další z mnoha následujících shitshow. Nesnědla jsem v podstatě nic, něco málo jsem zvládla vypít, nevěděla jsem, kde mám levou a kde pravou, natož co dělají. Čelovka vážila snad tunu, dala se do mě hrozná zima, protože jsem byla durch propocená, bolela mě problematická pata a říkala si, že tohle bude asi ještě legrace.

Měla jsem pravdu. 

Nakonec se dočkám svítání. Pod jedním z oněch vrcholů nahoru les a šutry, dolů les a šutry, no to mi ho teda vyndej! ji konečně můžu sundat. Na padesátým kilometru zvracím. Všechna pečlivě vypitá cola a voda jdou pápá lálá grci grci, ale je mi líp. Takže vysmrkat a jde se dál. Esteticky příjemný sport je to, to říkám pořád. Kolem sedmý ráno dorážíme do Chřibský. Zbývá nám 46 kilometrů. Ještě netuším, že je půjdeme dvanáct hodin. 

Nanuk a fanta, snídaně šampionů!

S každým dalším vrcholem roste moje přesvědčení, že tohle nedám. A v hlavě se mi rozjíždí oblíbený obávány kolotoč debilních keců: na to nemáš! Na co si tu hraješ? O co ti jde? A to jsi chtěla běžet sto mil? Vtipálku! Měla by ses na to už konečně vykašlat! atd. atd. Sluníčko stoupá a připaluje, já se peču ve vlastní šťávě a těch osmnáct hodin ve sračkách, co jsem nakonec strávila, bylo opravdu výživných. Na druhou stranu je holý fakt, že když to jde skvěle, je to strašně snadný. Když to nejde, je to teprve ten správný boj. 

A já bojuju. Čím dál víc.

Kdyby Petr dostal pětikorunu pokaždý, když jsem mu na jeho: "Tak popoběhneme." odpověděla: "Ale já se snažím!", byl by milionář. Kdyby za každý: "Já už ale opravdu nemůžu. Já už nemám, kde brát!" mohl by do vesmíru vyslat vlastní raketu, který by ani trochu nevypadala jako penis. Teď, den poté, nechápu a nesmírně ho obdivuju za to, že mě nehodil ani z jedný skály nebo nestrčil ze svahu. 

Den postupuje. Prodíráme se lesem. Zakopávám o klacky a vrážím si je do nohou. Vypadám jak kdybych si vyrazila užít do BDSM salonu a ne do přírody. Ještě víc šutrů, luk, lesů, klacků. Vyhlašuju soutěž o největšího klíšťáka. Kdo si po návratu najde víc klíšťat, vyhrává a stává se Velkým klíšťákem (vyhraje Petr). Morálka se zvedá vždycky cestou z kopce a pak jde zase do háje. Drop-bag na 80. Aspoň něco sníst, dolejt vodu, birell, cola, do ruky flašku s Jardou (to je totiž nealko pití letošního léta - to příšerný spojení nápoje s Jágrem je prostě tak bizarní, že teď zásadně běhám někam pro Jardu a pak s Jardou) a jde se dál. 

Střední vrch je ukázkový. Jdete milion let do kopce po cestě, z tý uhnete na pěšinu do lesa, která vede do ještě prudšího kopce, abyste se na konci museli vyšplhat na skálu. Tam kolega dovolí se akorát napít a už zase musíte dolů, protože se vám povedlo nabrat takový zpoždění, že budete muset zabrat, jestli chcete stihnout limit. 

Tohle byl můj breaking point. Cestou dolů jsem zvládla ještě aspoň trochu běžet, ale věděla jsme, že tím končím. Dole v Nových mlýnech sděluju Petrovi, že na žádný další ***** kopec už nelezu, že toho mám dost a že končím, finoto, ende, schluss! "No, ale stejně jsme od Svoru dvacet kiláků..." "Jezdí tu vlak!" Sedáme na lavičku před nádražím. Petr se mě snaží namotivovat mapkou - hele, kolik už máme hotovo. Teď to přece nezabalíš! Zabalím, jasně že zabalím! Seru vám tu na to. Nakonec se stejně zvednu a jdu dál. Ale fakt už jen jdu. A zbytek dne to nebude vypadat o moc jinak.
Běžně se stává, že máte při podobných akcích chvíle, kdy to nejde a pak to zase jde a pak to nejde a tak furt dokola. Já se z toho dna už nevyhrabala a musím říct, že boj, který jsem svedla v dalších hodinách byl jeden z nejtvrdších a nejtěžších. A jestli je ultra o překonávání sebe sama a všemožných hranic, pak jsem jeho ideu naplnila beze zbytku.
Při slejzání z Malýho buku ztratíme cestu. Nechtěli jsme jít napřímo lesem, protože jsem prošitá jak péřovka, jenže cesta, která měla z Medvědího vrchu podle mapy vést, tam prostě nebyla. Místo ní jeden z mnoha polomů. Za ním houština, za ní les. Brečím, nadávám, zapřísahám se, že mi celý Klíč může vlízt někam, protože JÁ na něj rozhodně lízt nebudu. Ozývá se hrom. Předpověď strašila přívalovým deštěm. No to je teda ale super! Tak co ještě? Zasekávám se tam tak, že když se konečně ocitneme na silnici, máme za sebou čtyřiadvacet hodin a tím pádem i limit.
Dojdeme pod Klíč. Petr: "Tak co, jdeme rovnou k autu?" Já: "Nevím." Petr: "Tak kam odcházíš?" Já (mimo sebe): "No, nahoru."
Taktika našeptávače, kterou Petr ke konci zvolil, prý fungovala jak hadr na bejka. Moc nevěděl, co už se mnou a tohle zafungovalo. Těsně pod vrcholem Klíče se zasekávám. "Já už nemůžu, já už nemám sílu, bééé." P: "Tak jdeme dolů?" Já - du du du.
Jsme nahoře. Hotovo. Fakt že jo. Dokázali jsme to. Dokázala jsem to. Tak moc jsem to chtěla zabalit a tak moc jsem byla přesvědčená, že to prostě nedám, že jsem to dala.
Teď už jen k autu.
 
Jedna z mých oblíbených hlášek (nepřekvapivě od mé velké oblíbenkyně Courtney) zní: "One step at a time and you will inevitably cross the finish line." A je v tom všechno, co musíte o závodění vědět. A druhá, tentokrát od Garyho Robbinse, doplňuje: "It's not supposed to feel good."
A tak jsem jako tak želvička z Oprásků z českích dějin nakonec šla, šla, šla, až jsem se k tomu autu ve Svoru znovu dostala. 
Hodinky jsem vypnula po šílených 25 hodinách, 45 minutách a 55 vteřinách.
Že jsme nestihli limit? A? 
Ne, zatím mě to fakt nemrzí, Petr měl pravdu v tom, že kdybych nedokončila bez ohledu na čas, byla bych strašně zklamaná. Že nejsem v tabulce a nedostanu náramek? No jo, jsou horší věci.
V téměř jakýmkoliv okamžiku během toho nekonečnýho dne bych vám řekla, že ne, že to nestojí za to, že je to hrozný a příšerný a ne, nevím, proč to sakra zas a znovu dělám. Nějaký šváb na mozku? Nejspíš. 
Teď - necelých 24 hodin poté si říkám, že to bylo vlastně nesmírně brutální a plný okamžiků a situací, který mi zase umožnily zjistit, co jsem zač, potvrdit si, že mám toho nejlepšího kámoše a mistra na světě a že na tom občasným utrpení uprostřed všeho toho pohodlí moderního života fakt něco je.

Martine, díky, žes tomuhle dal vzniknout!



Čekání na zázrak

čtvrtek 22. července 2021

 "...zázrak se nekoná, ne-ko-nááá..." zpívala blahé paměti v jedné z písniček z alba Folclore Znouzectnost.

I mně, stejně jako kašpárkovi v téhle Divné písničce o divné popravě, tahle divná doba plná divných nařízení srazila hlavu. Nebo mi spíš strašák do zelí Boris zabouchl dveře před nosem a ukázal vztyčený prostředníček. 

Před dvěma hodinama přistálo v Londýně moje letadlo. A já sedím doma v Praze, protože ač česká média spustila palbu o tom, jak nám Británie po netrpělivě vyhlíženým zasedání vlády 12. července mohutně rozvolňuje, pravda je trochu jinde. Ano, Británie skutečně rozvolnila, ale na rozdíl od nás v ní platila až do pondělka tohohle týdne podstatně tvrdší opatření. Ta, kterých my se zbavili už na jaře, Britové museli dál dodržovat. A spolu s povolením restaurací a klubů a shromažďováním skupinek čítajících víc než šest lidí u někoho doma, vyhlásili prasopsa, který mě nepřestává žrát. 

Totiž: od chvíle, kdy UK vystoupila z EU, to působí, jako kdyby si nejradši ty svoje ostrovy omotali ostnatým drátem a nechali zbytek světa, ať se točí bez nich. To, že jsme na semaforu EU zelený a tím pádem neškodný už dva měsíce, UK vůbec nezajímá. Pro ně jsme dál oranžoví neboli amber. Zelený jsou jen země Commonwealthu a pak ty, kam Britové jezdí rádi na dovču, protože nepustit je druhý rok k moři, by mohlo politikům zlomit vaz. Pro cestující do UK z oranžových zemí dál platí povinnost desetidenní karantény v místě pobytu (případně zkrácený pětidenní, kdy ovšem musíte být na místě plných pět dní a zaplatit si ještě jeden test navíc), je fuk, kolik máte očkování a jestli jste si svůj čip už v pohodě sesynchronizovali s internetovým bankovnictvím a chytáte teď signál z Proxima Centauri. Pokud jste ale plně očkovaný v rámci NHS - ergo očkovali vás v Británii, po návratu z oranžového státu do karantény nemusíte. Dává vám to smysl? Vidíte v tom rozdíl? Chápete to? Já ne. 

S testy jsem počítala. Na očkování jsem naběhla natěšená, jak jen to šlo, protože jsem přesně tohle očekávala - že to bude potřeba. Že ale britští vládnoucí populisti udělají něco takovýho, to mě překvapilo. Tohle je prostě nefér, je to sprostý a ať jdou s tímhle cirkusem do háje. 

Lakeland 100 zítra v šest večer normálně odstartuje. Já jsem sice připravená, jak jen být můžu, na startu ale nebudu. Protože si nemůžu (a ani nechci) dovolit sedět někde zavřená deset dní. Mám vztek a je mi to hrozně líto.

Jasně, je to jen závod, když nejde o život, jde o hovno, bude za rok, můžu si zaběhnout něco jinýho, neděláme to přece pro závody, baví nás trénink samotný atd. atd. Jenže ne. Tohle pro mě nebyl jenom závod. Byl to TEN závod. V září to budou od loterie už dva roky. Je to TEN závod, na který jsem se dvaadvacet měsíců těšila, připravovala, snila o něm. TEN závod, na který jsem se (ano, nezdravě) upínala celý ten podělaný rok a půl, kdy jsem ryla držkou v zemi stylem, že jsem si to ani neuměla představit a pevně doufám, že se do tý samý situace už nikdy nedostanu, protože už prostě nemám kde brát - ani fyzicky, ani psychicky. Ale vždycky, když už to šlo od nuly do záporných čísel, tu byl TEN závod, těch pět dní mimo realitu, pět dní, kdy mě měli pustit z toho kolotoče, na kterým už mi došly všechny blicí pytlíky, a já měla aspoň na těch pár desítek hodin nechat všechno ostatní zmizet. 

Že se rouhám? Tak ať. Pro někoho byly covidový měsíce snazší, pro někoho těžší, někdo trpěl samotnou, jiný přemírou kontaktu. Ano, samozřejmě, že jsou na tom lidi mnohem hůř. Ale ne, jejich utrpení mi nijak neulehčí, nejsem ten typ. A není to tak, že bych nebyla vděčná za to, co mám - pozor, já jsem velmi, velmi vděčná - neznamená to ale, že toho prostě nebylo moc. A že ono moc zmizí mávnutím proutku. Protože vyčerpaný rezervy se přes noc nezaplní. Ani za týden. A čert ví, jestli se vůbec někdy.

V duchu jsem běžela a šla každý úsek trasy, viděla všechny videa, četla všechno, co jsem našla, psala si s lidma, který to absolvovali. V duchu jsem mnohokrát uspěla i selhala. Vychutnávala si cestu i trpěla. Byla jsem na dně a vstávala z něj. Nikdy mě ale nenapadlo, že tam nebudu vůbec. 

Je to JEN závod a zároveň je to všechno, jen ne "jen". 

Poté, co mi přišel e-mail z český ambasády (ano, psala jsem i na ambasádu), který definitivně udělal za mým letošním snažením tlustou čáru, která ohlašovala, že do Connistonu se nepodívám, zavládlo divný vzduchoprázdno. Někdo mi vzal něco, co jsem nikdy neměla. Pobrečela jsem si. Zanadávala si. A další den odjela na Závist, protože jsem tam měla odběhat hodinu a půl. 

It's ain't over 'till it's over, prohlásil Rocky. 

It's ain't over yet.

V sobotu mi ten úplněk na cestu bude přece jen svítit. Jen na trochu jinou.


#81

Petra Soukupová

VĚCI, NA KTERÉ NASTAL ČAS

Knížky Petra Soukupové jsou jak strup. Víte, že byste si ho neměli strhávat, že byste do něj neměli šťourat, ale je to taková slastná bolest a bolestná slast, že to stejně děláte, i když víte, že vám pak poteče krev, že se vám pak udělá jizva, že se to celé bude hojit dýl, že je to blbost. Stejně vám to nedá. A nakonec zůstanete jen s posledním vláskem kůže, se štiplavým zabolením... A příště to uděláte znovu, protože si prostě nemůžete pomoct.
Ani Věci, na které nastal čas nejsou jiné - i u nich se všechno svírá. Ať chcete nebo nechcete, pokud jste žili nebo žijete ve stejném uspořádání, najdete v příběhu Alice, Richarda a jejich dětí střípky, které budou odrážet váš vlastní život. A možná i střepy. A možná hodně velké střepy. Čím větší, tím větší paseku napáchají.
Věci, které nastal čas jsou, stejně jako Petřiny předchozí knihy, jen prostým zachycením normálnosti v její holé, až surové běžnosti, ubíjející stereotypnosti, pomíjivosti, nevratnosti. Je to obrázek vztahu, ve kterém nebyl moc důvod spolu být, ale nebyl ani důvod spolu nebýt a tak spolu ti dva prostě zůstali a nechali se unášet líným proudem. A život šel tak, jak život chodí, děti, práce, oba pocit, že dělají maximum a že ten druhý by se mohl trochu víc snažit, trochu víc chápat, trochu míň prudit, trochu víc nechat dýchat - vždyť přeci nechci tolik?! A nakonec už daleko od sebe, příliš daleko a i když by se možná dalo doplavat zpátky k sobě, je otázka, jestli to má cenu? Petra Soukupová pro mě zůstává mou nejoblíbenější českou autorkou. Bez zaváhání. (Jen ten název jsem nepochopila.)

#1
Jan Tomeš
TRNY V ČASE
Nechodím do čajoven ani k Džoudymu, filosofii z povinného základu u "Hadíka" jsem měla blahé paměti za tři (nicméně k tomu, abych měla pocit, že čtu něco chytrého, mi ani tak nestačí, když autor ví, jak se píše Leibniz) a nevěřím, že když si něco moc přejete, celý vesmír se spojí, aby vám to splnil.
Zjevně jsme se s knihou ocitly každá na opačné strašně trhliny v čase, protože jinak si to naprosté minutí neumím vysvětlit (nebo umím, ale to by se asi neposlouchalo úplně dobře).
Nesedlo mi vlastně nic - ani plytký, nevypsaný styl, ani hlavní dvojice (ona je protivná, on je protivný), ani jejich drhnoucí dialogy (od cringe seznámení až po úplný závěr - takhle spolu skutečně nějací lidé mluví? Opravdu je možné holce, kterou vidíte dvě vteřiny nabízet počítač (aniž byste byl Alzák) a opravdu můžete klukovi, kterého jste viděli jednou, psát takhle osobní věci?), ani filozofické hopskurzy a už vůbec ne sportovní vložky a dávno vyexpirované popkulturní odkazy. Z "krucantů" a hanění Prousta se mi ježily chlupy, stejně jako z pasáží, které příliš okatě (a marně) snažily být děsně hluboké. Happy v end v duchu "však on to vesmírek všechno zařídí a pokud nezařídí, je to proto, že sis to málo přál", je fakt džouk on jů.

#2
Ičigo Takano
ORANGE. KNIHA DRUHÁ

#3
Kore Yamazaki
ČARODĚJOVA NEVĚSTA 2
Stále kouzelně roztomilé - sbližování Naho s Kakeruem je nesmírně křehké, působí jak z jiného světa. Netuším, na kolik odráží skutečnou realitu dvoření v Japonsku, ale na člověka z toho dýchá nostalgie. Kresba je krásná, překlad plyne a nezbývá, než si povzdechnout, že by bylo úžasné, kdyby i ve skutečnosti byli lidé ochotni obětovat tolik pro druhé.
V naprostém kontrastu je pro mě bonusový Astronaut, který je po oranžovém poupěti jak pěst na oko a místo, aby byl přidanou hodnotou, celkový dojem sráží - melancholie je rozcupovaná na kousky a navozená atmosféra nenávratně v háji. Nikdy bych nevěřila, jak dokáže černobílý obrázek nepříjemně vřeštět a scénář mi zůstává záhadou. O čem, že to je?! Jakože cože?

Krásná kresba, která mě nesmírně baví a okouzluje, nedokázala tentokrát vyvážit na můj vkus příliš slabý scénář, jenž děj v zásadě nikam neposouvá.
Škoda, že není k dispozici omnibus, to by mohl být dojem úplně jiný.

#4
Raina Telgemeierová
NERVY
Všichni, kdo mají Rainu T. rádi, budou víc než spokojení, protože se vám opět dostane kombinace milé a krásně kolorované kresby s vtipným a nadčasovým scénářem, který bude mít největší odezvu u dívek, jež se mohou v hlavní hrdince naplno vidět (tj. kolem desátého roku). Svět v tomhle věku ztrácí pevné kontury, přeskupuje se, mění se vztahy, měníte se vy, mění se zdánlivě (a skutečně) všechno. Není to lehká doba a je fajn vědět, že v tom nejste sami.
A kdo Rainu ještě nemiluje, ten si přečte Nervy, nikdy není pozdě zamilovat si dalšího autora!

Jo Nesbo
SPASITEL
První setkání s Harrym Holem (v audioverzi načtené D. Matáskem) dopadlo o poznání lépe, než jsem čekala.
Po pár zkušenostech se severskými detektivkami jsem se Nesbemu cíleně vyhýbala - samoúčelné násilí mi vadí a rozhodně ho nevyhledávám. A od nekorunovaného krále severské krimi jsem přesně tohle čekala. I proto mě Spasitel příjemně překvapil.
Hole je detektiv ze staré školy, drsňák, vochlasta, ale se srdcem na pravém místě, sice cynik, ale oddaný své práci. Nesbe netrpí zbytečným sentimentem a závěrečné rozuzlení bylo pro mě dostatečně uspokojivé. Pohled do fungování Armády spásy, o níž jsem dosud věděla jen to, že pomáhají potřebným, byl vítaný bonus. 


Nascar v Bad Blumau 2021

pondělí 5. července 2021

aneb Znovu a lépe?

Znáte závody Nascar? Od roku 1948 se jezdí v Americe, jsou nesmírně populární a podle mě taky nesmírně nudný (prosím, je tu někdo, koho Nascar baví? A pokud ano, vysvětlíte mi, PROČ?) – auta při nich objedou 400krát okruh a natočí 600 mil. Obvykle jim to trvá mezi čtyřma a půl až pěti hodinama. Včera a vlastně i předevčírem jsem se vrátila jako vítězství obhajují svačinářka do Bad Blumau, abych si znovu zahrála na mechanika. Představuju si, že pro všechny vnější pozorovatele podobné události to musí být asi podobně zábavný jako Nascar. Akorát tyhle Bleskové McQueenové nejdou po čtyřech hodinkách na pivko. Na to si počkají o dvacet víc.

Už loni cestou domů z Bad Blumau samozřejmě zaznělo, že příště dál, že ta pohádka nekončí a že skleněný stropy jsou od toho, aby se zvedaly, případně úplně rozbíjely. Těch 250, o kterých jsem tehdy mluvila, se nakonec transformovalo v hodnotu, na kterou se Šéftrenér rozhodl cílit. Strach má velký oči, adrenalin ještě větší. 

Těm, kdo běhají, asi není nutný nijak zvlášť vysvětlovat, co to znamená - tahle matika je dost snadná. A je z ní zřejmý, že tady už není prostor na chyby, není tu prostor vlastně na nic moc, kromě nascarovýho kroužení. Snad kdyby Petr zvládal běhat tréninkový šedesátikilometrový běhy (ano, je to správně) v průměru za 3:50/km a ne 4:45/km, pak by těch 250 nebylo tak závratných. Ale i on má své limity – a bylo jasný, že tohle bude přesně takový, jaký to mám na závodech ráda: na krev a na slzy. 

Ve vesničce kousek od Gratzu se startovalo stejně jako loni v deset hodin dopoledne v sobotu (pro pomalejší – a v deset hodin v neděli se končilo). V pátek jsme vyrazili už dopoledne. Jen cesta do Brna trvala přes tři hodiny, to abysme si tu D1 mohli pečlivě vychutnat. Do Brna se dostáváme výrazně po poledni. Jak je známo, čas jsou peníze, a těch (skoro) nikdo nemáme přehršel, a tak stavíme na oběd u OC Futurum. Teda. Rádi bysme. Nájezd k obchoďáku je jak z blbýho vtipu. Když ho konečně trefíme, oddechnu si, že tu nejsem s T. Je totiž jasný, že absolvovat tohle pan manžel, počkal by si, až vlezeme dovnitř a začal by to velice hlasitě komentovat. A tak když vlezeme dovnitř, Šéftrenér se rozhlídne, jestli je kolem dost lidí (je) a prohlásí: "Pojmenujou to Futurum, a přitom to tu vypadá jak v Rakovníku!" Hned si přijdu jako doma.

Protože Brno je, jak známo, předměstí Vídně, kolem Vídně si střihneme úplně stejnou kolonu. Do Bad Blumau se dohrabeme po nějakých osmi a půl hodinách.

Podepiš, že když zhebneš, nebudeš s tím nikoho otravovat!

Potěšeně konstatujeme, že je chladnějc a že je trať v zásadě rovná, že pěšinku k mostku zlikvidovali a je tu teď stezka vysypaná kamínky, že je cestička za mostem, kde jsem vloni měla základnu, rozšířená, že k mostku přistavili mobilní záchodky – a že to tu už teď vypadá jako na fesťáku. 

Všude stojí obytňáky, stany, lidi tu mají stoly, lavice, party stany, no ty brďo, abych se vůbec někam vešla! Rozšířená stezka znamená víc místa pro běžce (bezva) a míň pro mě (už ne tak bezva). Podaří se mi Petra přesvědčit, že Rakousko nejsou Čechy a že mu do rána jeho rozkládací decathloní stolek určitě nikdo neukradne, a zabereme jím ozkoušený flek mezi stromy (jinak nejsem vůbec pověrčivá a mám moc ráda změny). 

Ze dne už toho moc nezbývá. Takže ubytování, jídlo, pivo, spát.

Tohle bude naše třetí společná čtyřiadvacetihodinovka v rozvržení Petr běží, já supportuju. Stejně jako u obou předchozích nechám na něm, co všechno bude chtít o tom, jak to šlo a nešlo, napsat. Dál už to bude hlavně o tom, jaký to je, když se váš šéftrenér pokusí ten svůj skleněný strop zase o něco zvednout a vaším úkolem je být k ruce a podávat, pokud možno, ty správný nástroje. 

Suroviny

Zkraje jde všechno, jak má. Mám svou tabulku, k tabulce mám další papíry s prázdnými tabulkami, který si vyplňuju. Mám nějaký teoretický hodnoty, kterých se prvních devět hodin budu bez větších potíží držet. Zatím to není žádná velká věda.

Známý rytmus chytím rychle. Petr krouží, já míchám a zapisuju. Chvílema si čtu a pozoruju lidi kolem. Ty běžící i ostatní crew. Je to zajímavá směs.

Jsou tu zjevně rodinní příslušníci i kamarádi. Někdo ví, co dělá, většina sedí ve stínu, hájí pevnost a na předsunutém stolku mají účastníci vyrovnaný samoobslužný bar. Mezi čtyřiadvacetihodinovkáři se motají účastníci akce deset maratonů v deseti dnech (Proč? Proboha proč někdo běží deset maratonů ve štýrský vesnici na okruhu, který nemá ani kilák a půl?! Chápejte, já mám dost posunutou laťku toho, co mi přijde normální - koneckonců i 24h už jsem si taky zkusila, ale tohle... Tohle jako proč?), šestihodinovkáři, kteří startovali zároveň, a štafety. Jsou tu lidi, kteří od začátku jen chodí, jsou tu ambiciózní štafetáři, kteří posedávají s partičkou v party stanu, aby jednou za dvě hodiny oběhli sprintem dvě kolečka a tvářili se naprdnutě, že jim tam někdo překáží. Jsou tu mladý, starý, děti, psi, občas projede někdo na kole (wtf?), občas se tu motá někdo s kočárem na procházce (double wtf?). 

fesťák

Dělá se teplo (odpoledne je osmadvacet stupňů a sluníčko, k bazénu do plavek akorát, na běhání trochu peklo), lidi začínají odpadávat. Já šejkuju jak profík. Kolega naproti nejdřív mrazí sprejem jednu achilovku, pak druhou, jak tak na něj koukám, říkám si, chlapče, ty to máš za pár. A taky že jo. Nicméně zůstává a stává se z něj Pan Kafe (neustále svému kolegovi, který vydrží až do konce, nabízí kafe). Prostor na sledování okolí dává postupně vzniknout fascinující skupince mých oblíbenců. Hned vedle má stole Chrchel. Běží šestihodinovku (naštěstí) a kdykoliv se á dvacet minut zastaví, tahá to až z paty. Je tu Zvracející veganka, Pan Hanuman (droboučký snědý chlapík, který cupitá maratony a v ruce svírá telefon, ze kterýho se hlasitě linou indický písničky), Psí žena (Italka, co běží maratony a po skončení obejde celý stanový městečko a s hláškou "Can I touch it?" se vrhá na všechny psy kolem), Zestárlá ufňukaná Uršula, Křivule 1 a Křivule 2 (oba berou záda, každýho do jedný strany, oba chodí (jeden 22 a druhý 21 (!) hodin), a když se trefí vedle sebe, musí se trefit správně, aby se nemlátili hlavama), jsou tu lidi, který jsem tu viděla vloni (Pan Guantanamera znovu supportuje ženu, ta tentokrát vydrží běhat do konce, on tentokrát hraje jen chvilku, a Růžový Olaf) a lidi, který jsem viděla na Kladně. 

Čas plyne. Petr uběhne sto kilometrů. Já míchám a počítám. Popoběhnu, něco podám, něco donesu, vyčistím brejle, přidám opalovák, pomůžu s trikem, dám čepici. Dalo by se říct, že je to v zásadě nuda, ale to pořadatelé přeci nemůžou dopustit! A tak má vedoucí muž od začátku závodu problémy s čipem. Čas od času se mu nějaký kolo prostě nezapočítá. Když ale běžíte na osobák na hranici svých sil, nemůžete si dovolit zastavit se ve stanu organizátorů a něco tam s nima řešit. Takže jdu čtyřikrát řešit vypadnutý kolo. Tvrdě narážím do jazykový bariéry. Moje gymnaziální paní profesorka mi odpustí, ale ze čtyř let němčiny zbyly akorát tak znalosti na objednání piva, schnitzlu a doptání se wo ist záchod? S bídou vyškrábu číslovky, abych jim vysvětlila, o koho mi vůbec jde. 

předávka brejlí - nezastavujeme, máme zpoždění

Celá akce s čipem vrcholí v momentě, kdy se nezapočítají čtyři kola, a Petr následně dostane úplně nový číslo. Kola, který naběhal mu klikají zpětně ručně. Druhý muž v pořadí, Slovinec Luka, na mě gestikuluje, co se stalo? Nezdá se, že by mu Petra bylo dvakrát líto, koneckonců je to furt závod. Nechápu, proč se ptá, ale pohled do průběžnýho pořadí mi jeho lehce nadšený zmatek osvětlí. Petr se propadá prudce dozadu. Luka je první. Pak Petr zmizí z tabulky úplně, aby se znovu objevil po hodině a půl na špičce. Znovu jdu reklamovat chybějící kola. Nakonec se to nějak srovnalo, ale klobouk dolů před Petrem, který na sobě nedal vůbec nic znát, a jestli ho to zdeptalo, neviděla jsem to ani já. 

Mezitím teplota kulminuje, Petr hlásí, že mu je vedro a že se musí nějak zchladit. To se v sobotu odpoledne na rakouským venkově snáz řekne, než udělá. Jdu na nonstop pumpu, která je zavřená, jdu do obchodu, který je až do večera, kdy ho na dvě hodiny výjimečně otevřou, zavřený. Das ist zupa! Už poměrně zoufale zkusím jedinou otevřenou hospodu. Tam chytím pod krkem všechny svoje kovidovýma karanténa posílený sociální fóbie a začnu vysvětlovat, že nutně potřebuju led. A že jim ho zaplatím. Pán za barem je úžasný, led mi dává do utěrky – když slíbím, že ji vrátím! – a nic po mně nechce. Utíkám se vzácným nákladem zpátky a cpu ho do ručníku a vážu ho Petrovi kolem krku. Další led kupuju už v krámě a cpu mu ho pod čepici. 

The night is dark and full of terrors.

Postupně se začíná objevovat nová sada problémů, který je potřeba řešit. Supplementový minerály sice zabrání křečím, rozjedou ale jiný potíže. Začíná se stmívat. A Petr začíná bojovat. Sám pak říkal, že prvních devět hodin bylo zadarmo. A pak přišla krize, která skončila až s cílovou sirénou. 
Takhle těžký závod jsem s ním ještě nezažila. To asi říct můžu. A taky asi můžu říct, že víc než cílový časy a tempa a celkový objemy a já nevím, co ještě, je pro mě inspirativní vnitřní síla, kterou musí člověk prokázat, aby tváří v tvář bolesti vytrval, aby to nevzdal, aby se nedal tou snazší cestou. A na čtyřiadvacetihodinovce je cesta ven pořád. Kdykoliv můžete zastavit. Kdykoliv si můžete sednout. Anebo lehnout. Kdykoliv můžete zout boty a říct, že teď už nikam neběžíte. Můžete se sbalit a odjet domů. Není to jako v horách, kde musíte dojít aspoň na další CP a byť to v ten moment může vypadat jako nejhorší věc, je v tom obrovský milosrdenství, protože vždycky je tu šance, že se během té cesty znovu zvednete a dokončíte.
Tady? Tady je to jenom o tom, jak moc to chcete. Jak dobře máte srovnanou hlavu. A jak dobře zvládáte pobyt v pain cave. Co to s vámi udělá, když opravdu trpíte a víte, že tohle vás čeká možná dalších pět, deset, patnáct hodin? Bolest se navíc v případě téměř absolutní placky akorát stupňuje. Neulevíte si stoupáním, klesáním, jiným terénem, pche, zapomeňte – nic takovýho tady totiž není. Že to nezní zrovna jako reklama na 24h? To taky nemá.
Spousta problémů se dá spravit, ale není to hned, nějakou dobu to trvá. Kromě síly a vůle je proto tak, jak to vnímám já, absolutně nezbytná třetí základní ingredience: trpělivost. 
A s tou se propracováme nočníma hodinama. Petr běží, po necelých 15 hodinách padá sto mil a já čaruju. Čaruju, abych ho restartovala. Hodinu nedostává skoro nic, jen decentně vody. A pak celý systém natvrdo vypnu a začnu postupně přidávat jednotlivý ingredience a sleduju, co to udělá. Ano, teď už asi můžu říct, že tentokrát jsem byla co k čemu, protože tentokrát jsem se už ani neptala, jen si nechávala hlásit průběžný pocity a podle toho podávala.


Noc je dlouhá. Strašně dlouhá – skoro jako tohle vyprávění. 
Tábořiště zmrtvělo. Většina lidí odchází nejpozdějc kolem druhý hodiny spát. Šla bych taky, ale nemám nárok. Ve světle čelovky víří ze stromů se sypající pyl a prach zvednutý stovkama nohou, který všechno nemilosrdně pokrývá tenkou vrstvou špíny. Bojuju se sebou i se situací. U stanů hoří ohně, přijdu si jak v bublině – v samostatným uzavřeným bizarním světě, který vyrostl uprostřed toho reálnýho. A mám pocit, že v tomhle světě slunce nevychází.
Ale mýlím se. 
Obzor zesvětlá, zrůžoví a pak zezlátne. 


Plíživý úsvit odhalí stanový městečko, který vypadá jako po bitvě. Ve čtyři hodiny se rozezpívali ptáci, v šest se ozvali krkavci – zjevně se začínali slétat k hostině. Na stolech i na zemi jsou zbytky po nočním plenění. Překračuju kaluže blitek a porůznu ležící a sedící zkroucený odpadlíky.
S ránem přijde i jistota, že dneska můžeme na původní plán zapomenout. Pořád je ale reálný porvat se o osobák. Ta možnost zůstává někdy do sedmi do rána, a pak je i s tímhle konec. Pak začíná závod v závodu. Je to závod sám se sebou, s vlastním egem, se zklamáním, s bolestí a smutkem, na který teď opravdu není prostor a který musíte zavřít pečlivě v sobě do chvíle, kdy si ho budete moct dovolit prožít, odsmutnit a nechat plavat. Protože Slovinec Luka – celý den druhý muž závodu – dotahuje a je potřeba aspoň chodit a chodit dost rychle na to, aby se nemohl dostat do čela.
Protože i když 250 nebude a nebude ani 243+, zlato si Petr vzít rozhodně nenechá. 
Luka se nevzdává, nevzdává se ani třetí muž závodu, který naopak stahuje Slovince. Dvacet čtyři hodin se v závěru mění v boj. "Kde je? Vidíš ho?" – "Nevidím!" S tabulkou v ruce chodím půl kola s Petrem. Mezitím mě Luka míjí a ukazuje mi prstem a ukazováčkem, jak malinkato mezi nimi je, já se na něj sladce usmívám, protože vím, že nemá šanci – ale vím to? 
Kolik vůle se může vejít do jednoho těla? Kolik síly? A jak poznáte, že to druhý už opravdu došlo a to první byste měli zkrotit?

Chodíme, chodíme, hore po dědině...

Nepřeju si už nic, jen aby byl konec. Levá před pravou, pravá před levou, čas je neúprosný, stejně jako Murphyho zákony – siréna ukončující utrpení přeživších zazní ve chvíli, kdy je Petr na deset metrů od místní kapely, která přišla běžcům na závěr předvést něco z rakouského folklóru. Dechovka burácí a Petr se hroutí do připravenýho křesílka. 
236,9 kilometru.
Jeho druhý nejlepší výkon na čtyřiadvacetihodinovce.
Závěr je značně antiklimatický, žádná velká radost, žádný velký emoce. Jen trubky, pozouny a tuba.
Ale aspoň tu máme tradice. A tak se Petr kácí k zemi a další dvě hodiny pobíhám sem a tam a snažím se ho nějak zvednout. Sbalím a naložím věci, přeparkuju. Pak jdu shánět doktora, protože to už přestává být vtipný. Tak doktor není, je jen jakási zdravotní sestra, která přinese slaný tyčinky a přivede své dvě malé děti, které zvědavě okukují zhroucenýho pána. Tak jo, mám pocit, že už si ze mě fakt dělají legraci. Po necelých třech hodinách a spoustě nevybraných výrazů z mých úst včetně zapřísáhání se, že tohle už nikdy, ale nikdy nehodlám absolvovat, se Petr nakonec zvedne. 
Odnáším křeslo a krámy do auta. Petr se křepce plouží na start, kde se budou vyhlašovat vítězové. 

Vloni náhrobní kámen, letos přířez (plus pivní podtácek v kategorii)

Ceny jsou rozdaný, je čas zkontrolovat kohoutky, světla, zavřít, zamknout a vrátit se do skutečnýho světa. 
Do Prahy přijíždíme v deset v noci. Do postele padám o půlnoci po jednačtyřiceti hodinách na nohou, dvaašedesáti tisících krocích, protože když supportujete tohle, na zadku toho moc nestrávíte, a pěti stech kilometrech za volantem. 
Tenhle závod jsme plánovali několik měsíců. Cítím se stejně, jako když na Štědrý den vyhazuju do kontejneru balicí papíry. Tolik času a energie a pak je najednou po všem. Podivný smutný prázdno. 
A tak refreshuju web BBC a doufám, že ho přece jen budu moct zaplácnout obřím lakedistrictským soustem. 
Jednu věc totiž se sny nikdy nesmíte udělat – nesmíte na ně rezignovat. A o velkých plánech to platí dvojnásob.

bylo nebylo / bude nebude

pondělí 21. června 2021

Dvaatřicet dní. 

Do startu zbývá dvaatřicet dní. Achillovka je vyléčená (opichy zrovna téhle části těla bych si pro příště docela ráda odpustila, děkuju pěkně - ale paní doktorka Karolína má kouzelný ručičky a dala mě poměrně rychle do kupy), vzorně plním plán, jezdím sbírat výškový metry na Závist, opakuju si, že vert is NOT real, I'm just out of shape a upřímně můžu říct, že tak, jako makám teď, jsem v životě nemakala. Bolí to. Žere to hrozně času. A energie. A síly. A spoustu síly to taky dává, protože tak silná, jako jsem teď, jsem nikdy nebyla. Je fascinující sledovat, jak se konečně ono má dáti přelívá do dal. Konečně. 

Takže všechno je v pořádku, ne?

Je načase začít balit povinnou výbavu, číst mapy, chystat kompasy, shánět nezbytné zbytnosti a zbytné nezbytnosti a těšit se a bát se a pak se ještě o něco víc těšit a bát, protože kvůli pandemický situaci jsem nestihla plánovaný rekognoskační výlet a tak vím o trati jen to, co si přečtu v road booku, vyčtu z GPS záznamu trasy a co můžu nakoukat na videích na youtubu. 

Vím, že to bude veliký a nádherný a strašně těžký a že na cestu bude svítit měsíc v celý svý kráse, protože na sobotu vychází úplněk a že organizátoři týhle akce jsou ti nejvtipnější. 

Jediný, co pořád ještě nevím, je, jestli budu za třicet dva dní stát na startovní čáře s další pětistovkou těch, kteří jsou odhodlaní porvat se o titul lakelandské legendy.

Covidová situace v kombinaci s postbrexitovou Británií totiž způsobila, že jsme pořád ještě na seznamu oranžových států (jako drtivá většina zemí světa) a po příletu do UK se na nás tudíž vztahuje desetidenní karanténa v místě pobytu. 

Víte, jsem ochotná podstoupit jakýkoliv testy, mám za sebou obě dávky vakcíny, máme (opět) koupený letenky (tentokrát do Londýna, protože pandemie způsobila, že z Prahy už se na jiná letiště nelítá a plán letět do Manchesteru a dojet rozumný dvě hodiny vystřídal plán letět teda do Londýna a jet do Lake Districtu dalších sedm hodin, ale i to uděláme), zaplacený ubytování (AirBnB za to loňský nevrátil nic, protože podle nich jsme přiletět přeci mohli). Všechno je domluvený, všechno je nachystaný, já jsem připravená tak, jak jen momentálně být můžu.

A tak si držím palce, aby nás Britové přesunuli mezi zelené země a my mohli odletět. Držím si palce, abych aspoň dostala šanci stát se Lakeland Legend, abych si to kdyžtak prohrála sama, abych měla tu možnost zjistit, jestli jsem dostatečně velká sleepless warrior, abych se s tratí a vším, co mě na ní čeká, dokázala poprat. 

Držte je, prosím, se mnou.

Moc to potřebuju.

#76

Robert Holdstock

LES MYTÁG

Roberte Paule Holdstocku, to se dělá? Jako vážně - to se dělá?

Les mytág jsem četla poprvé před nějakými patnácti lety a zjistila jsem, že si z něj pamatuju jen onen nesmírně tísnivý, až fyzicky nepříjemný pocit. Takže ve chvíli, kdy správně vyhodnotím, že bych si měla vzít nějaké lehčí, příjemné čtivo, můj vnitřní ďábel našeptávač sáhne po Holdstockovi. Jinak to mám ale samozřejmě v hlavě v pořádku. Ukázalo se, že ten onen tíživý pocit si pamatuju správně, z hlavy se mi ale už vytratilo, jak mnohovrstevný příběh v neskutečně epickém světě Holdstock vytvořil.
Jeho tajuplný les, na jehož okraji žije rodina vědce a odkud se posléze obě dospělé děti vydávají v otcových stopách, je přehlídkou kolektivní paměti lidstva, mýtů, kultur a ve své brilantní sugestivnosti a schopnosti vytvořit dokonalou atmosféru genia loci starodávného lesa nemá sobě rovného (kdo se někdy v podobném lese ocitl, mi musí dát za pravdu).
Jasně, můžete příběh hladit po srsti a číst ho jako řadovou fantasy.
O kolik se ale připravíte!
Hledejte, pátrejte, nechte se uchvátit. Netuším, jestli má fantazie stačila na všechno, vím, že jsem určitě celou řadu rovin nezachytila, ale i ty, co se mi vytáhnout podařilo, představují sakra hojný úlovek (už jen jména hrdinů a jejich korelace s dějem).
Les mytág si své místo na piedestalu kultovních knih stoprocentně zaslouží, přiznávám, že se trochu bojím, co mě čeká v Lavondyss, ale cesta zpátky už není.

(Klobouk dolů před Petrem Kotrlem, máme doma první vydání z roku 1994 a překlad je opravdu velice, velice zdařilý!) 

#77

Barbora Šťastná

LÁSKA PRO SAMOUKY

Recept na knihu pro ženy na prahu středního věku je jednoduchý:
1 potřeštěná žena, matka bezproblémových, normálních dětí, ten typ, co byste s ní rozhodně chtěly (ženy, muži ne) jít na kafe nebo ještě líp na víno, protože je tak trochu jako vy, ale vy nejste takový looser jako ona, čili by vám její přítomnost zvedla sebevědomí
1 nevděčný manžel (může a nemusí být kurevník, který může a nemusí odejít dobrovolně s/za mladším modelem - ten ho následně může odkopnout, on může příjít - samo už zbytečně - žebrat k hlavní hrdince)
1 šílená kamarádka s bizarním jménem a profesí, věrný sidekick hlavní hrdinky, dostatečně výstřední, až bizarní, aby byla zábavná, ale ne následováníhodná
1 šílená matka - obvykle extrémně domácká (pak nechybí domácký otec, případně zemřelý otec) a maloměšťácká anebo výstřední a děsně do světa 
1- n podivných mužů, kteří hlavní hrdinku svedou a opustí, případně se o to pokusí nebo se o to pokusí ona a pak to bude všechno děsně haha, protože tak to přeci dneska chodí - chlapi jsou všichni nevěrní dementi / alkoholici / feťáci / pokrytci, ti, co nevěrní nejsou, jsou buď staří nebo totálně marní a ženy na prahu čtyřicítky nechtějí nic jiného, než lásku a muže, jenž by se postaral o to, aby byly zase úplné, protože přesně na to má člověk čas a sílu a energii
1 - n výsměchů aktuálním jevům a trendům (#metoo, youtubeři, instagram, mileniálové, feministi, bydlenky, všemožné kurzy všeho možného, tinder, v HC verzi grindr, diety, čakry, víkendy s guru Járou a jeho mutacemi atd. atd.)
1 Velké Prozření 1 Dojemný Závěr

Vaříme pomalu na nízkém plamenu, občas zamícháme. Pokud ve vás recept vyvolává nadšení, výsledek vám bude nejspíš chutnat. U mě bohužel zaváněl pilou, na kterou se příliš tlačilo a na patře mi zůstala pachuť zoufalství a smutku.

#78
Ghassán Kanafání
MUŽI NA SLUNCI A JINÉ POVÍDKY
Výbor z díla jednoho z vůdčích představitelů Lidové fronty pro osvobození Palestiny, který za svou politickou aktivitu zaplatil (spolu se svou neteří) životem.
Dvě novely a několik krátkých povídek jsou dle očekávání aktivisticky laděné - ať už jde o poukázání na špatnou sociální situaci, která nutí Palestince k pokusu o migraci do bohatého Kuvajtu i za cenu vlastního života nebo o bolest spojenou s nuceným vystěhováním po založení Izraele. Kanafání se nesnaží o pohled z druhé strany (Židé, kteří se v povídkách objevují, nicméně nejsou zlí - naopak, člověk má spíš tendenci soucítit s nimi, než s původními obyvateli, kterým kotníky jako tvrdnoucí beton ovinula minulost a oni nemají nejmenší šanci se pohnout), jeho povídky jsou v zásadě jen črty, momenty, letmé pohledy do těžkých, utrápených životů utrápených lidí a bojovníků za svobodu a samostatnost.
Nejvýrazněji na mě - samozřejmě kromě eponymních Mužů na slunci - zapůsobila povídka Šest orlů a dítě, která se paradoxně snad jako jediná nezabývá ani sociální ani politickou kritikou, ale vyprávěním, imaginací a tím, jak vznikají legendy.
Regulérní recenzi jsem na knihu napsala na iLiteraturu - TADY.

#79
Jan Štifter
SVĚTLO Z PAULINY
Sbírka mi výrazně připomněla Okolo Jakuba Michala Vrby. I tady se vyprávění točí v delším časovém úseku kolem určitého místa, i tady je snaha o jisté propojení příběhů. Tam, kde se Vrba omezil (až na jednu výjimku) na místopis, loví Štifter vztahy většinou v lidech, někdy je vazba silnější, jindy opravdu jen hodně volná a celá snaha stejně jako způsob vyprávění sklouzává k manýrismu, na který buď přistoupíte a pak budete nadmíru spokojení a užijete si čtení se vším všudy aneb ne (vaše - moje - smůla, když já to sebeopájení se jazykem prostě v takového míře nemusím).
Největší (opravdu veliký) dojem na mě udělaly Mešuge a Rodinná sešlost - tato dvojice v mých očích výrazně převyšuje zbytek sbírky a dva dny po dočtení jsou vlastně jediné, které si vybavuju (plus tedy ještě podivný hanopis svatebních oslav, který mi utkvěl ale z naprosto jiných důvodů). A už jen kvůli těmto dvěma příběhům má cenu si sbírku přečíst - třeba najdete kouzlo jinde, třeba ho najdete všude, třeba vás naprosto uchvátí úžasné ilustrace Veroniky Bílkové. 

#80
Petra Stehlíková
    NASLOUCHAČ
Planeta Země, čtyřiadvacáté století. Nic není, jak bývalo. Starý pořádek zanikl. Staré hranice zanikly. Rozvržení světa tak, jak ho známe my, neexistuje. Naši potomci objevili nový zdroj energie, s nímž se ale umí vypořádat jen někteří a tam, kde tajemný sklenit dává, samozřejmě i bere - zákon rovnováhy je totiž věčný. Stejně jako slabosti lidské povahy: hrabivost, bojovnost a strach. Hlavně strach. Jeden by čekal, že ten, kdo ovládá jediný zdroj energie bude tím, kdo má moc. Ne však v naší budoucnosti. V té čeká část lidstva podrobení a část dost zoufalá nadvláda, číhají v ní nové hrozby a stará zla z minulosti. Naštěstí v ní mají vedle nenávisti své místo i soucit, přátelství a odvaha. 
Originální, zábavné, napínavé, působivé a imaginativní vyprávění s filmovými kvalitami, které mě víc než jen trochu (v dobrém slova smyslu) překvapilo. Jistě, některé prvky jsou klišé a u jiných je od samého začátku jasné, že sovy nejsou, čím se zdají být (a právě kvůli tomu je zařazení mezi YA na místě, byť je možná škoda, že autorka neposunula vyprávění o kousek dál a nevznikla nám skvělá česká dospělá fantasy). Na rozdíl od jiných, mi to ale v tomhle případě až tolik nevadí - a jsem zvědavá, jak bude Stehlíková s figurkami, které na skutečně fascinující hrací ploše rozestavěla, dál hýbat. 

Na Plzeň, Vávro, na Plzeň!

pondělí 7. června 2021

aneb Duo Yamaha zpátky na scéně i s výběrem toho nejlepšího ze zlatého fondu českého ultra.

Debil & Drobil strikes back (kdo je Koblížek a kdo Kocourek zůstane asi navždy tajemstvím, o tom, kdo jde kdo tady, asi není pochyb)

Jestli nás všechny poslední rok a čtvrt něco naučil, pak neplánovat - případně rovnou počítat s tím, že absolutně nic není jisté a jedinou jistotou je nejistota. 

Po loňský 24hodinovce v Bad Blumau bylo jasný, že les je hluboký, mikve nečistá a skleněného poklopu Petr ještě zdaleka nedosáhl (bez ohledu na to, co vám bude tvrdit, nedosáhl). Všichni, kdo ho na nějaký běžecký platformě sledujete, mi dáte za pravdu, že - no pressure! - od něj letos čekáme nějakou pořádnou bombu. 

Původně bylo v plánu odpálit ji v Basileji, pak Basilej zrušili, tak v Temešváru, pak zrušili Temešvár, tak na Ultrabalatonu, pak Ultrabalaton zrušili, tak ve Francii, pak Francii zrušili... Ještě stíháte? Protože já někde v půlce přestala a vypsala bianco šek: kam řekneš, tam ti to odsupportuju, řekni kdy a kde mám bejt nastoupená a jestli mám mít pas nebo řidičák. Protože prase aby se v tom vyznalo.

Nakonec to vypadá, že se vracet nebudou jen dobří holubi, ale i Duo Yamaha a první víkend v červenci se holt bude muset Petr vrátit do Rakouska, aby jim ukázal, jak že se na lopatu sedá.

Odsouvaný vrchol přípravy má jednu zásadní nevýhodu - šponujete to a šponujete s cílem na nějaké datum. A stejně jako v případě Nohavicovy teorie alkoholického kopce, ani tady nikdo neví, jak ten atletický kopec má kdo vysoký a kam až to můžete šponovat, než něco - nevyhnutelně - praskne. Pokud jste měli vypustit páru 1. května a místo toho se den D odsouvá po dvou až třech nedělích dál a dál, je to, upřímně masakr a jsem unavená, jen to sleduju z dálky. 

A protože je potřeba ten šroub utahovat dál a dál, a protože čert ví, co se v těle za ten rok změnilo, rozhodl se Petr vyzkoušet si z plnýho tréninku zaběhnout v Plzni v rámci mistrovství republiky v běhu na 100 kilometrů testovací šestihodinovku. 

Tohle je záznam z palubního deníku:

4:50 - zvoní mi budík. Klopýtám bytem a snažím se nezapomenout na nic z toho mála, co si s sebou potřebuju vzít. Chci spát. Nechci nikam jet. Vlezte mi s kamarádstvím na hrb.

5:20 - přešlapuju před barákem. Polejvám si přitom ruku horkým kafem a najednou jsem vzhůru. OK, let's get this party started!

7:00 - jsme v Plzni. Parkoviště, který hostí zázemí, se plní auty a lidmi - známými i neznámými. Pakujeme věci, jsem nervóznější, než když bych měla běžet. Nezapomněla jsem to všechno? Do rovnice přibyly k sacharidům ještě silná trojka sodík - hořčík - draslík. Rovnám si věci a snažím se přimět zoufale zpomalený a unavený mozek, aby se v tabulkách, který mám před sebou zorientoval. Petr se chystá - dooblíct, namazat, vyzvednout čip, pozdravit se se všema, domluvit se na základních věcech.

7:30 - vyrazit

7:30 - 9:30 Předpověď hlásila 28°C. Ještě ve čtvrtek bylo ráno osm stupňů, dneska je o deset víc, zatím je pod mrakem, ale vzduch je těžký. Během dne zhoustne tak, že je to jako prodírat se kaší. Mít Lyřin nůž, mohli byste si ho kus vyříznout a odnést v podpaží. Odpoledne přijdou bouřky. Pod přístřešky, který nad námi, supportéry, pořadatelé milosrdně vztyčili, je zatím příjemně - zafukuje, stojím ve stínu. Vedle mě rodiče Ondry Veličky, z druhé strany support až do 60. km vedoucího muže. Jedno kolo tu má 2,5 kilometru, čili mám mezi jednotlivými proběhnutími poměrně dost času. Netrvá dlouho a dostáváme se do povědomého rytmu, kdy po pár prvních kilácích konečně zase vím, co mám dělat - nebo mám aspoň takový pocit.

Holky a kluci krouží. Radek se chystá prolomit sedmihodinovou hranici na stovce, Rudy chce zaběhnout rekordy ve věkový kategorii na padesátce i šestihodinovce. Je tu borec z Ostravy, který běží padesátku a švihá to tam, že jen obdivně zírám. 

9:30 - 10:30 - Petr hlásí, že přepálil začátek a začínají ho brát křeče. Zní to jako blbá zpráva, ale ve skutečnosti je to super zpráva, protože vytahuju nový arsenál tobolek a tablet a začínám jako správný veselý malý chemik čarovat. Křeče představovaly vloni jediný a zároveň největší problém. Jejich efekt byl do značný míry likvidační, takže jsou teď velikým tématem - co všechno jde udělat, aby se jim předešlo a co všechno, abyste je v zárodku zlikvidovaly? Věřte, že je toho hodně. 

10:30 - 13:30 - Horko se stupňuje, vzduch se zahušťuje, borec z Ostravy dává padesátku za 3:09. Záhy je vyhlášený vítězem, protože potřebuje jít na vlak. Jak propastný rozdíl mezi sportovními odvětvími vládne trefně dokreslují luxusní sporťáky plzeňských fotbalistů, kteří kolem zázemí přijíždí na trénink.

Lidi zpomalují. Lidi odpadají. Ti šťastnější, co od začátku běželi padesátku, postupně končí. Končí i Dan Orálek, který od začátku kulhal a věrný své pověsti jen svlíkne tílko a už fotí ostatní. Potím se jako prase a to stojím ve stínu, jednou za deset minut přejdu k pásce podat pití a sem tam něco k tomu, kousek popoběhnu, občas přeběhnu parkoviště a podám ještě něco. Žádný badblumauský desítky tisíc kroků se nekonají a i tak mám dost.

Poprvé mě ani nenapadne, že tohle bych taky chtěla zkusit. Ne, díky. 

Občas zajdu za holkama, co supportují na protější straně. Všichni držíme palce Radkovi, toho ale - stejně jako všechny ostatní, zkřísne počasí. Původně první muž to balí na 63. km. Nemůže. Sleduju jeho zoufalý boj na posledních okruzích dostat do sebe něco, co by ho nakoplo, něco, co by mu pomohlo. Běžeckou ambru ale nenajde, stejně jako další, a tak nezbývá, než polknout hořkou slinu - dneska prostě není můj den. Nikdo nevzdává rád. Když házíte ručník do ringu, do kterýho jste se chystali týdny a měsíce, řvali byste vzteky, kdyby to bylo společensky přijatelný. 

Po pěti hodinách a pětapadesáti minutách běžím s nejdražším ručníčkem v dějinách naproti na obrátku. Poslední metry běžím s Petrem a mám co dělat, abych ho uvisela. Po šesti hodinách házím oranžový leintuch na zem, pak ho měníme za číslo a Petr může zamířit do zázemí. Já čekám, až mu výsledek přijdou změřit. Objevuje se ultrapůlmaratonec Zbyněk, který zkoušel rozběhat virózu, což se, obzvláště v tomhle počasí, ukázalo jako brilantní nápad, a nese kužel s číslem. 

13:30 a dál -Výsledek je změřen, balím propriety a odcházíme se najíst. Petr předvede na zahrádce jakési plzeňské nóbl restaurace, kde jsme se omylem usadili, etudu na téma: "Omdlévající pán se zutými keckami", ale nakonec je natolik solidární, že mi upře to potěšení ho křísit ("Jestli omdlíš, odcházím bez placení, rozumíš?! Chraň tě ruka páně tu zdechnout!!!") .

Vracíme se na Radkův doběh. Vítězem letošního MČR na 100 km se stal Ondra Velička s časem 7:28 (snad jsem se nespletla). Radek nakonec dobíhá v, pro běžné smrtelníky neskutečném, čase 7:44 a záhy po něm neuvěřitelně konzistentně běžící Jirka Horčička. 

Zatleskáme, nalodíme se i s potem a colou smáčenými tabulkami cennějšími než slzy jednorožce vyrážíme ku Praze.

Byl to dobrý den.

T -23D


PS: Moc zdravím nezdolnou běžkyni v růžových podkolenkách - měla jsem totálně přehřátý mozek a chvíli mi trvalo, než mi došlo, co jsi na mě volala - moc děkuju a moc mě těšilo!

Les je hluboký, mikve je nečistá aneb vykuř mi nohu!

středa 2. června 2021

Ne, nezačala jsem v mezičase pojídat lysohlávky, ač by se tak mohlo zdát a možná by to, když o tom tak přemýšlím, nemusel být až tak špatný nápad. Vzhledem k tomu, co se děje, by třeba některé věci začaly dávat alespoň jakýs takýs smysl.

...zapsala jsem si 22. dubna, když jsem se chystala podat zprávu o výletu za hranice všedních dní, kdy jsem jela nejdřív busem a pak busem a pak v závěsu za šéftrenérem běžela ze Slap do Prahy a bylo to krásný a vtipný a pak už hodně bolavý, protože mě moje šmajdání konečně definitivně dohnalo a Černýho Petra si tentokrát vytáhla levá achillovka (může se tahle hra ještě hrát, že jo?) a já ještě netušila, že z toho bude legrace na několik týdnů.

Každopádně: Svatojánský proudy jsou překrásný z obou směrů. Z toho do Slap jsem je běžela před lety v rámci P100 (oné DNF P100), ze Slap jsme je běželi teď a v půlce začlo trochu pršet a bylo to celý naprosto kouzelný - ta cesta, co se vine nad vodou kolem chatových osad a mezi skalami je prostě boží. Trochu jsme bloudili lesem a pak to celkem slušně odklusali podél řeky a z nadpisu zůstane clickbait, protože některé věci prostě musíte buď zapsat hned, nebo o tom máte pomlčet navždy. 

A pak mi tu ten příspěvek visel měsíc a půl, protože dny se valí šílenou rychlostí vpřed a čas na nikoho nečeká, školy se mezitím otevřely a kroužky rozjely, ale nabraný skluz se dohnat musí, jenže se značně vybitýma baterkama to jde prostě blbě. Aspoň, že jsem si do rytmu mohla vrzat achillovkou, aby mi to šlo líp od ruky. Jo. Přesně tak. Vrzat. A všichni víme, co vrzání znamená, že jo. A taky všichni víme, že s zánětem achillovky neběhá ani blbec Zoubele. A tak jsem zkoušela klid a pak jsem zkoušela opatrně běhat a pak jsem zase zkoušela klid a nakonec jsem skončila u paní doktorky Karolíny, protože jsem holt musela kapitulovat. 
Paní doktorka si přivezla mašinku, co dělá píp, koukla mi na nohu a prohlásila, no jo, je tam zánět, ale ne ve šlaše, kolem jsou dvě takový veliký slzy, vidíte je? Viděla jsem. Tak já vám to opíchnu! 
Lidi, nevím, jestli vám někdy někdo opíchával achillovku, ale bolí to přesně tak, jak byste čekali a ještě víc. KUR-! Vylítlo ze mě, než jsem se stihla zarazit. Ale ulevilo se mi a dostala jsem zelenou běhat. A tak jsem konečně zase začala. Na kontrole za týden se celá radost opakovat, jedna slza byla ale pryč, což věstilo samé dobré zítřky. Všechny sociální pracovnice jsem tentokrát poslala do výstřihu trika, do kterýho jsem se zakousla neb nic jiného po ruce nebylo a pokračujeme vesele tam, co jsme před měsíce a půl skončili.
Lakeland se totiž blíží. Dneska je to padesát dní do závodu. Dneska jsem poprvé zvládla na Závisti běhat kopec ke kapličce o dobrý dvě minuty rychlejc než zkraje dubna. Noha se lepší, věřím, že do konce července bude v pořádku.
Co se nelepší jsou statistiky UK, kdy BBC píše o začátku třetí covidový vlny a stále platí, že do země přiletět můžete, ale musíte na deset dní do karantény. Což si nemůžu dovolit. Držím si teď palce, aby nás vůbec do Anglie pustili, aby byla noha v pořádku do tý míry, že se budu moct pokusit status lakelandské legendy vybojovat, že nebude moc hnusně, protože má být úplněk, že se totálně neztratím, protože přestává být reálný, že bychom se tam stihli podívat ještě před závodem, jak jsem plánovala, a že to celkově nějak klapne.
Sním o tom totiž už příliš dlouho, příliš příliš dlouho.
A i sebesilnější motivace se nakonec utahá. 


#70
Džabrá Ibráhím Džabrá
UZAMKNUTÁ OBĚŽNÁ DRÁHA
Nevím, zda je to mou neschopností vcítit se do básnického jazyka ve slovenštině (klidně může být) nebo jsme se s Ibráhímem prostě minuli, ale tohle mě zoufale nebavilo. Vlastně netuším, kdy naposledy mě nějaká sbírka takhle zklamala. Přeložené je to velice dobře, Ladislav Drozdík skutečně uměl, ale je to celé takové... meh... přitom sem tam probleskne možnost, že se to celé zvrátí a že vás to přeci jen přitlačí do kouta a donutí vás to všemi smysly vnímat, prožívat, vdechovat, vydechovat. Ty záblesky jsou ale příliš krátké. Příliš, příliš krátké...

"...A potom se zasa vrať
do barbarských ulíc,
kde amplióny zavýjajú
pohrebnú pieseň živých,
spievanú pre živých."
(s. 14)

#71
Jared Diamond
ROZVRAT
Rozvrat je komparativní studií krizí a selektivních změn, které v moderní době probíhaly v jednotlivých zemích. Autor už v úvodu jasně stanoví, že tentokrát nám bude vyprávět. Zapomeňte na grafy, zapomeňte na obsáhlý poznámkový aparát, zapomeňte na citace. Hezky se usaďte a nechte se unést Diamondovým vyprávěcím géniem.
Navzdory vážným tématům se Diamondovi daří držet většinou lehký tón a místy vysloveně pobavit (například při obhajobě větrných elektráren proti kritikům z řad milovníků ptáků, kdy uvádí, že stejné množství ptáků jako větrné turbíny zlikviduje ročně pouhých 150 volně žijících koček. „Ve prospěch větrných elektráren a neprospěch koček… hovoří to, že kočky nám škody na ptačí populaci nevynahradí poskytováním energie…“ (s. 323)).
Žádný z obecnějších závěrů, k nimž Rozvrat dospívá, vás nejspíš nepřekvapí. Dost možná byste si výsledný obrázek prezentovaný Diamondem zvládli poskládat i sami. Jenže byste museli udělat ony kroky vzad a zamyslet se správným směrem, což většina z nás prostě v běžném životě nedělá. Naštěstí existují polyhistoři se záběrem Jareda Diamonda, kteří se toho ujmou za nás. 
(Regulérní recenzi jsem o knížce napsala do čaopisu Ekonom - kdyby někoho zajímala, tak TADY)

#72
Jack Kerouac
KNIHA HAIKU
Podrážky
mám čisté,
jak jsem šel v dešti
(s. 17)

Kerouacovy "západní haiku" jsou jako momentka: okamžik navždy zachycený na fotografickém papíru slov. A stejně jako fotky i ony vás dokážou přenést do zlomku času; do situace, kterou jste sami možná nikdy nezažili, a na místo, které jste možná nikdy nenavštívili a přesto, když jim to dovolíte, vás v oné vteřině dokážou podržet klidně celou věčnost.
Krásné jsou.

V lékárničce mi
zimní moucha
umřela na sešlost věkem
(s. 22)

Místo do dveří od ledničky
jsem kopl do prázdna
stejně se zavřely
(s. 31)

#73
Auður Ava Ólafsdóttir
VÝHONEK OSMILISTÉ RŮŽE
Dřív než Výhonek osmilisté růže jsem přečetla autorčiny pozdější Listopadové motýly. A ti mi přišli kouzelní.
A teď se mi stalo to samé jako v případě Naivní. Super od Loeho. Pozdější román je v podstatě derivátem předcházejícího, ale pocit, že čtete derivát máte nevyhnutelně spjatý s dílem původním, protože ho čtete později. Ještě jste se neztratili? Tak vězte, že v případě Audur je to naopak než u Erlanda a její ranější román je lepší než ten pozdější.
I Výhonek je v podstatě road movie a i tady jsou rozkresleny zvláštní rodinné a osobní vztahy, je tu hlavní hrdina, který prožívá svět tak trochu jinak, než (hádám) většina z nás, a hraje tu zásadní roli dítě (byť menší, ale přesto obdobně podivné a pro milovníky realistických postav extrémně iritující). I tady se autorce podařilo vybudovat až nadpozemskou atmosféru tak trochu jiného a přesto známého světa.
Škoda, že na rozdíl od druhých společných nocí, do stejné směsi příliš zvláštních motivů, než aby mohly fungovat univerzálně, úspěšně dvakrát nevstoupíš.

#74
Čo Namdžu
KIM ČIJONG - ROČNÍK 82
Jihokorejský, leč pro mnohé z nás v mnoha okamžicích až děsivě známý příběh o tom, co to znamená být holčičkou, dívkou a ženou ve světě, kde jsme si sice na oko rovní, ale ve skutečnosti nás vlastně celý život žere, že nemáme penis a měly bychom si to přiznat (protože bez něj nikdy nemůžeme být úplný, leda na pár minut - hahaha... dobrej fór? Ne? Ne?! Tak to asi nemáte smysl pro legraci. Ehm).

Kim Čijong přišla na svět v podobné době jako já a je fuk, jestli je to Korea nebo Československo, i tady byly - a nenechte se mýlit, stále jsou! - jasně dané role pro chlapečky (ale no tak! To JSOU prostě kluci! Nechte je být! Oni mají prostě jinou energii!) a pro holčičky (chovej se slušně! Nekřič! Nelítej! Jak se to chováš! Co si o tobě lidi pomyslí!). Jistě nebylo a není tu tak okaté, ale dvojí metr je tu stále. A tím myslím dodnes. 

Dokumentární styl vyprávění funguje skvěle, slabší pro mě byly ony vložené faktické poznámky - nemohla jsem si pomoct - text se pro mě měnil ve slohovou práci na dané téma. Inu, máme tu nerovnost platů, sexuální obtěžování, neschopnost postavit se k mateřské roli, ke vzdělání, k nerovným příležitostem atd. tak copak se asi Čijong stane, abychom to ilustrovali v reálném životě?
Postavy jakoby říkaly jen modelové věci a ocitaly se jen v modelových situacích. Neumím si moc představit, že by se v tak silně patriarchální společnosti, jakou autorka vykresluje, mohla například starší sestra vyjadřovat tak otevřeně a prošlo by jí to. Anebo sama Čijong.

Přes veškeré výtky je to dobré a velmi dobře přeložené čtení, které vám připomene, že nic jako rovnost pohlaví (doufejme, že jen zatím) nemáme. A že bychom se neměli (to měkké i je důležité, protože skutečně MY VŠICHNI) přestat snažit, aby se to změnilo. Ne proto, že je to nefér, ale proto, že je to od základů naprostá zhovadilost.  

Modřanská mind game

úterý 9. března 2021

O partigiano portami via,
o bella ciao, bella ciao, bella ciao ciao ciao
o partigiano portami via
che mi sento di morir.
Naposledy jsem běžela závod v červenci loňskýho roku. Taky vám to přijde absolutně neskutečný? Rok v háji - určitě nejsem jediná, kdo má pocit, jako by loňský březen vůbec neskončil. Jak je možný, že už tu je ZASE? 
Před dvěma týdny jsem si přišla jako dítě před cukrárnou, který místo slíbený zmrzliny dostalo akorát tak pár facek: místo rozvolňování a snad konečně i návratu dětí do škol, se zavřely instituce kompletně a rovnou i s okresy a tak mám doma zase první a třetí třídu, jako bonus ovšem už krajně zpruzenou a totálně umořenou. Všichni jsme už totálně umořený. 
Do toho přišel mail z Lake Districtu, který nás informoval, že premiér Johnson zavřel zemi až půlky května a tím pádem se ruší naše velikonoční rezervace ubytování (ano, ta přesunutá z loňských Velikonoc) a máme si ji někam šoupnout. T. navrhoval za klobouk, já v návalu lehce hysterickýho optimismu (optimistický hysterie?) rozhodla, že to teda dáme na datum závodu (který stejně nebude, ale co kdyby) a uvidíme. Že jo. Co taky jinýho?
Předminulý víkend se konala zkrácená Pražská stovka v podobě měřenýho tréninku trasy Praha - Slapy. Kluci a holky běželi a klouzali bahnem a já jim záviděla natolik hlasitě, že pár dní na to mi šéftrenér posílá odkaz na Modřanskou šedesátku - sobotní legrácku hezky v rámci nastavených hygienických / bezpečnostní pravidel pod taktovkou nikoho menšího, než samotného Olafa Velkého loutkáře. Prý je dobrý nápad, si připomenout, o čem že to ultra je.
Uvezu to, pane Lorenc?
Uvezeš. A tentokrát žádné vzdávání. Ani zkracování.

Od Kladna jsem běžela vkuse maximálně něco málo přes čtyřicet kilometrů, poslední dva měsíce stály vůbec za velký kulový. V lednu se mi nahromadila práce tak, že jsem kvůli ní dokonce týden neběhala - to jsem neudělala za těch jedenáct let, co běhám pravidelně, nikdy. Opravdu. Ani jednou. V únoru následovala další pauza, tentokrát zdravotní. Ne, neměla jsem covida, jen obyčejnou virózu a stejně mi bylo zle jako psovi a trvalo přes týden, než jsem byla schopná zase nějak normálně běhat, takže čtrnáct dní v trapu. 
Nenormální režim ale nějakýmu intenzivnějšímu tréninku nesvědčí a já čím dál obtížněji hledám důvody, proč o víkendu běžet dvakrát třicet a ne jen třeba pětadvacet nebo dokonce dvacet. Proč to šponovat, proč se šponovat, proč vlastně... Ten všeobecný zmar je jako bažina nebo pohyblivý písek. Nejdřív ani nevnímáte, že se něco děje a když si to konečně uvědomíte, jste už zapadlí tak hluboko, že se je stěží vyškrábete ven. 

Vyrazíme brzy, vyzvednu tě v 5:10.
Ale mě bolí noha, má být hrozná zima a já vůbec nevím, jestli to zvládnu?! Co když to nezvládnu?!
Prosím tě, všechny pořád něco bolí.

A tak se v pátek večer balím. Protože jsem nenašla důvod, proč neběžet. 
Batoh. Bunda. Gely. Nabít hodinky.
V noci toho moc nenaspím. Jsem strašně nervózní. 
Nedivte se, je to už dlouhých osm měsíců. Za tu dobu skoro vznikne lidský život. 

Budík mě vysvobodí z marnýho převalování. Navzdory naspané hodině jsem nabuzená. Snídám, balím poslední věci. Venku je tma. Před barákem se mi do nosu zakousne mráz. Nebe je černé a září na něm hvězdy. Domů se vrátím, až když bude už znovu pomalu tmavnout.
Na startu jsme za chvíli. Vyrážíme nakonec podstatně pozdějc, než bylo v plánu a pro velký úspěch se ještě jednou vracíme, to abychom to náhodou neměli moc krátký. 

Čeká nás dvaašedesát kilometrů s převýšením lehce přes 1800 metrů.
Trasa je neznačená, nejsou tu žádný kontroly, svojí účasti jsme nahlásili zapsáním se do excelový tabulky. Punk's not dead!
Mapu má Petr v hodinkách a v mobilu, já mám Petra a to by mělo pro dnešek stačit. 
Pravidla jsou jasně daný, je potřeba na ně přistoupit a hrát pěkně až do konce: z mapy je zřejmý, že to bude jedna velká mind game - do kopce, z kopce, cesty vedoucí těsně vedle sebe, tam a zase zpátky, návraty na téže místo; cílem je dostat se daleko a zůstat přitom na pětníku. Kdo se nechá otrávit, končí. 

Svítá, nebe modrá, rozšlapané bahno pokrývá vrstva jinovatky. Hra může začít.
Klesáme do Modřanský rokle a vzápětí stoupáme na opačný straně. Dolů. Nahoru. Dolů. Špatně uhnout a správně se vrátit. Cesty plný spadanýho listí, jedna jako druhá. Všechny krásný.
Pak se ale dostaneme na dohled kopce, na jehož vrcholku je kaplička, ke který jsem se už mockrát šplhala.
Tam ale dneska vůbec nepůjdeme. Celá trasa se totiž točí výhradně po katastrálním území Prahy 12 a Hradiště je už na Praze Západ. Míjíme policejní hlídku strážící výjezd z Prahy a stoupáme do kopce. Nahoře potkáme Olafa. Chvilku jdeme s ním, dozvíme se, že na Závisti bývalo největší keltský hradiště v Evropě. Dvacet tisíc lidí. Dvacet tisíc! Terénní vlnky skrývají zbytky někdejšího opevnění. 
Sbíháme zpátky k silnici, abychom se o nějakých dvacet metrů dál vraceli zase zpátky do svahu. Nahoře se cesta topí v oslňujícím ranním slunci. Petr přede mnou mizí ve zlatým světle, který mě nutí mhouřit oči. 

Proč že tohle děláme? Tak třeba pro tyhle okamžiky. Pro tyhle vzácný momenty absolutní svobody, která tváří v tváří všemu kolem působí až drze.

Probíháme vesničkama a znovu se noříme do lesů. Postupně začínáme potkávat lidi. Zatím jen tu a tam někoho, pár cyklistů, pár pejskařů. S postupujícím dnem a trasou mířící pryč z prudkých kopců do lesů na těsným okraji pražských sídlišť bude hustota lidí růst až za hranu snesitelnosti. Modřanská rokle (do který se ještě několikrát vrátíme) bude odpoledne připomínat obchoďák před Vánoci.
Během prvních třicet kilometrů nastoupáme přes 1200 metrů. Je to masakr. Ale nádherný masakr. 
Kdybych jen neměla takovou žízeň a nebolela mě levá pata. 
V Cholupicích si v sámošce koupíme svačinu a pití a hned je veseleji.
Teda, mělo by být. Ve skutečnosti mi je pekelná zima a bolí mě nohy a kristepane, proč nemůžu běžet rychlejc, když je tu asfalt a ještě z kopce? 
Zuřivě zaháním černý myšlenky, ne, dneska ne, dneska na vás nejsem zvědavá. Pomalu a jistě se suneme vpřed. Bahno, a že je ho požehnaně, povolilo a na spoustě míst jdeme, protože běžet se prostě nedá. Zlatýho Jóžina z bážin za sobotu 6. března získává pole za Točnou (nebo u Točný nebo tam někde), kde bahno lepí tak, že stahuje boty. Plácám se v něm snad dvě hodiny (nebo mi to tak aspoň přijde). Jako držím se zuby nehty, ale nahoře tedy ty sociální pracovnice lítaj! Vtipně se pak vzápětí vracíme dolů v podstatě souběžnou cestou.
"Tvař se vesele, ať je vidět, jak skvěle se bavíme!"

Pak je další vesnice někde po čtyřicátém kilometru. Další svačina, další pití. "Škoda, že nemůžu běžet rychlejc, já vím," nadhazuju v naději, že se dočkám pochvaly, že ne, nejsem smraďoch, a běžím přeci moc hezky. Ó má ty hrůzo, jak jsem stará, tak jsem blbá (a naivní). "No jo, to jo, jsme tam mohli být aspoň o hodinu dřív!" 
Průvody lidí, kočárků a psů houstnou; blížíme se k Praze. Po definitivním vymotání se z Modřanský rokle po nějakých padesáti kilometrech, kdy je jasný, že nám to bude trvat mnohem dýl, než jsem já tvrdila, i než podstatně rozumněji odhadoval Petr, nás čeká finální legrácka v podobě výzvy "every fuckin' trail" v Kamýku. Mapa opravdu vypadá tak, že proběhneme snad každou cestičku, kterou tam v lese mají. Jenže to by tu nesměli řádit lesníci. Cesty jsou plný kmenů a větví, některý tam snad vůbec nejsou. Motáme se tam jak vítr v bedně. Začínám být unavená. Nebere to konce. A přestává se mi to líbit. Vybaví se mi hláška Palonce, který Pražskou stovku označil za závod po pražských smetištích. Závěr Modřanské šedesátky je výživná tour de modřanské skládky. Proběhneme dokonce i kolem jedné mých alma mater.
To už se stíny protahují a já mlčím, protože jinak bych si musela stěžovat a to jsem si zakázala.
Tak si jen tu a tam fňuknu, jak jsem unavená a jak už mě bolí nohy. 
Kdykoliv mi je mizerně, připomínám si jednu z hlášek mojí milovaný Courtney - ...step by step and eventually you will get to the finish line (krok za krokem a nakonec se prostě dostanete do cíle). A tak i my se nakonec opravdu drápeme do posledního kopce naprosto mimo cesty, abychom zjistili, že tam na nás čeká Jarka s čajem a jabkama! Možná jsme měli nejdřív udělat těch pár kroků do cíle, vypnout hodinky, a pak se teprve občerstvovat. 
Ale tak co, není to závod.
A vůbec není důležité vyhrát.

A proto jsme nakonec obsadili krásné sdílené druhé a třetí místo, když jsme vyfasovali deset a půl hodiny penalizaci za vynechanou vyhlídku a motání se v Kamýku. Zlato si vysloužil Olaf, jeden ze tří účastníků, kteří jeho hru dokázali ten den dohrát do konce.

Bylo to skvělý. Bylo to vtipný. Bylo to náročný. 
Byla to parádní připomínka toho, o čem že to ultra vlastně je.