Dějství druhé, obraz druhý

I think I've seen this film before

And I didn't like the ending

You're not my homeland anymore

So what am I defending now?

You were my town

Now I'm in exile, seein' you out

I think I've seen this film before...

zpívá Taylor Swift s Bonem Iverem a zpívají to o lásce a já to, jako tolik milostných písní předtím a tolik milostných písní potom, zpívám tomu svýmu bláznivýmu běhání. Protože mi chybí. Protože mi tak strašně zoufale chybí. Ten pocit, když necháte všechno za dveřmi, kdy se hodinky konečně uráčí chytit satelity a vy běžíte. A třeba to stojí za houby a máte těžký nohy a plícím se nechce a hlavě ještě míň. Jste pomalí a utrápení a možná vás to ani nebaví. Ale běžíte. Jste venku a jste svobodní a je jen na vás, jestli zahnete tady nebo tam, jestli poběžíte dlouho nebo jen chvíli, jestli to bude na pohodu nebo se třeba zmáčknete. Je to jen a jen na vás. A jste jen vy a krev tepající ve spáncích a vzduch kolem, krok, svist, krok, svist. Tělo ví, co má dělat. Asfalt. Listí. Hlína. Kameny. Nahoru. Dolů. Kořeny. Štěrk. Rovina. Tartan. Písek. Volnost. Ticho i hovory s přáteli, hluboké mlčení s těmi nejlepšími, ve kterém toho zaznívá nejvíc. Soumrak a úsvit. Slunce mizící v záplavě barev za obzor, vybuchující rudá, oranžová, žlutá když vychází. Husí kůže ze zimy i z velkýho vedra. Sluníčko olizující zátylek a pálící lýtka. Sluníčko, který v mrazu prosím aspoň o trošku síly. Zmrzlý prsty. Hektolitry potu. Voda v botách, sníh, mráz štípe v nose a na řasách se dělají ledový krystalky. Mlha, svatozáře lamp v nočním městě, temnota lesů. Světlo benzínek. Radost. Žízeň a prosté štěstí, když se ji konečně podaří uhasit. Banány a tyčinky a gely a chleby se sádlem. Záda bolavá od batohu, uši bolavý od sluchátek, srdce šťastný, protože jste to znovu dokázali. Rozkoš v okamžicích největší euforie, zoufalství v momentech, kdy to ale už opravdu nejde. A pak se po tom všem zastavit. A už nikam nemuset. Aspoň do dalšího dne ne.

To všechno je běhání.

To všechno mi strašně chybí.

Už zase se dívám na svoji nohu, na jizvu schovanou pod zelení tekutýho obvazu, kde se kdesi pod kůží schovává druhá dlaha a dalších osm šroubů a zase se ptám: "Ty budeš ještě někdy chodit? Ty budeš ještě někdy běhat? Opravdu? Jak bys mohla?"

Každý večer mi musí T. pomoct do stoličku usazenou ve vaně, protože spravenou nohu nesmím pořád ještě nijak zatěžovat. Sedím tam napasovaná v naší stodvaceticentimetrový vaně, natažená noha mi trčí ven. A každý večer si trochu fňuknu a pak si opakuju, že jsem silná. Jsem silná. Jsem. Silná. JSEM SILNÁ. Vydržím to. Vytrvám. Zvládnu to. Třeba když to budu opakovat dostatečně dlouho nahlas, opravdu tomu uvěřím. Zatím mám jen pocit, že tenhle film jsem už viděla a ten konec se mi vážně nelíbil. Připadám si jak ten poslední zoufalý lední medvěd unášený na zmenšující se kře proudem. Můj život zdaleka netvoří jen běhání, i když by to tak možná mohlo vypadat. Zároveň to pro mě není nic, čeho bych se chtěla jen tak vzdát, co by pro mě nebylo důležitý. Jestli mám skončit, chci, aby to bylo za mých vlastních podmínek. A já nechci. Chci zpátky. Chci zpátky do lesů, luk a strání, protože každý se kotvíme jinak a jinde. A já se kotvím tam.

Krok. Svist. Krok. Svist.

Snad bude mít tohle pokračování trochu jiný konec.