(jedině autem)

Náš oddílový patolog (protože lékaře mají všichni) před pěti lety vymyslel a zorganizoval partyzánský okoloběh Prahy, tak zvaný POP, akci, při které se sejdou známí i neznámí a společně pak na "třetí svátek vánoční" obíhají - překvapivě - matičku stověžatou.
První ročník mi utekl, protože jsem poměrně čerstvě čekala Katku a mé dost nečerstvé šourání na trajektorii gauč-lednice-gauč narušovaly jen ranní sprinty na záchod. "Běžela jsem" nakonec jen úsek podél přehrady. Druhý roční mi utekl, protože Kača byla kojící se mimino a já měla vycházku max. na dvě a půl hodiny. "Běžela jsem" nakonec jen úsek od Lidlu v Hrdlořezích po Černokosteleckou. Třetí a čtvrtý rok jsem nebyla vůbec a nějak nevím proč, jednou proto, že se běželo už 26. a jednou je to velká záhada, na níž odpověď zná už jen paní Skleróza.
Každopádně letos vzhledem k termínu a velikosti potomstva už nebylo výmluv a omluv. Když jsem ale viděla, kdo všechno se chystá běžet, začaly mě nejdřív lehce a pak těžce schvacovat obavy, co tam já budu mezi všemi těmi chrty dělat?
Startovalo se jako obvykle z branického Hamru. Jakožto správný šajtán, který juwaswisuje do srdcí lidí, jsem zanesla semínko ideje o dopravě vozem a nikoli MHD, do mysli TB. Mám já to ale štěstí, že mám hodný kamarády, díky tomu jsem se nemusela kodrcat skoro hodinu různými autobusy a místo trojího přestupu mě v 8:25 v sobotu rána nabíral TB s Janou přímo před barákem.
Předpověď počasí slibovala teploty kolem pěti stupňů nad nulou a déšť. Místo toho ale na zemi ležela vrstvička sněhu a ledu a rtuť v teploměru se zdržovala v mrazivých hodnotách. No, tak to se to bude moje bundička do deště a silničky obzvlášť hodit!
Na parkovišti se postupně srotí sedmnáctihlavá skupina. Poznávací znamení? Nohy objemu mojí ruky, elasťáky a úsměvy v očekávání událostí příštích. Konečně se taky osobně setkávám s Romanem se kterým se "známe" už spoustu let z internetu, ale na face2face setkání mohlo dojít až teď.

V osm to MUDr. náčelník odstartuje a indiáni se dají do pohybu.
Během chvíle mi všichni zmizí. Jsem kyselá, protože nevím, kam mám běžet (jediný chabý pokus o nahrání trasy do hodinek skončil nezdarem a já to dál nehrotila... měla jsem) a představa, že budu celý den vlát za ostatními tak docela nekoresponduje s tou, v níž strávím super den s kamarády a známými. Chvíli v duchu mrmlám, že jsem měla radši běžet k mamce do Nbk, kam dopoledne odjede T. s dětmi. Záhy mě ale jakožto medvědář nafasuje patologický náčelník (nebo to mělo být náčelník-patolog?) a nezbude mu v rámci solidarity a gentlemenství, než se se mnou další dvě hodiny (nebo kolik) otravovat.
Na druhé straně řeky si nutně potřebuju sundat triko. Během té chvilky nám čumák zmizí definitivně a stvoříme tak ocas, jenž se navíc zvládne hned o ulici dál ztratit. Odměnou za to je pro mě naprosto neznámý kopec s nádhernými, křižujícími se pěšinkami a ještě krásnější výhled na Prahu. "Tady je to krásný! Tady to vůbec neznám!" vykřikuju, co mi zbytky dechu stačí a kochám se tak, že by i Hrušínský bledl závistí.

Za chvíli jsme v Jinonicích a VP zjišťuje, že jsme o poznání před zbytkem skupiny, čili ocas předhonil čumák. Nabíráme Buba, který čeká na zbytek Timurovy party. Probíháme kolem rozhledny Cibulka, "tady jsem taky nikdy nebyla! Tady je to taky krásný!" a po pauze na pumpě, kde jsme jim stihli udělat solidní bordel (jako špínou z bot, zas taková punková sranda s námi není), pokračujeme do kopce k Homolce a najednou jsme na Ladronce a ve Hvězdě. "Tyjo, tak tady jsme taky byla jenom autem!"; vůbec se neopakuju. Ve Hvězdě čeká Digi, aby nám udělal skupinové foto a my čekáme na čumák, aby to bylo kompletní. Než dorazí, stihneme jednu odděleně-skupinovou (nabrali jsme totiž další dva běžce) a s klukama řešíme, jak že je potřeba po vzoru instagramových koček natočit nohu, abyste vypadali děsně hubení a ještě víc sexy.

A jak tak na to koukám, budu muset k Bubovi na školení!
Záhy dobíhají rychlíci, ještě rychleji se fotíme, protože Digimu je zima, nám je zima a prostě je na čase zase vyrazit.

(Díky moc D. za parádní fotky! :-)
Během chvíle dorážíme do Mekáče na Evropský, kde nabíráme Veverku Sudeského, velká část skupiny navíc nabírá hambáče či jinak modifikovaný kalorie a než se vzpamatuju, medvědář i se všemi ostatními ze skupiny "kamarádi, který mě přece nikde nenechají, protože by je za to (u mě) doma mohli kvalitně popotahovat, neb znají jejich jména!", jsou v trapu a já se točím jak zoufalá korouhvička před fastfoodovým řetězcem a řeším, koho se budu držet.
Krátkou sirku si tentokrát tahá Libor a spolu s Janou jim nezbude, než se mě ujmout, protože jim solidarita nedovolí riskovat, že mě někde ožerou šárečtí vlci. Celá běžecká grupa, která se v průběhu dne různě transformuje, se rozpadá na tři až čtyři skupinky v závislosti na výkonnosti (a toho, kdo zrovna nafasuje mě). Velkou část účastníků tak ani nevidím, natož abych s nimi běžela nebo si dokonce i něco řekla.
V Šárce nejdřív najde Libor něčí mobil (přes pokusy dovolat se na poslední čísla nezjistíme majitele a L. ho tudíž nese celou cestu s sebou s tím, že se role Columba ujme v teple domova), a posléze na kraji tratě Šutru ztrácíme z dohledu skupinku před námi a nějak si nejsme jistí, kudy dál. Volám VP, předávám Liborovi, protože pro mě jízdárna, Gabrielka a já nevím kýho čerta jsou zhruba stejný označení jako Iziko Koopmans nebo Bo-kaap. Nakonec na kluky narážíme v hospodě, připojujeme se k nim a pokračujeme přes Hanspaulku k vodě. Zrovna když podbíháme koleje a já Liborovi líčím, jak od do by, co běhám, nesnáším psy na volno a on mi jakožto pejskař vysvětluje, že to není vůbec tak černý, se k nám se zuřivým štěkotem přidá jezevčík (na volno) a do té doby mírumilovného, psynavolnoobhajujícího Libora rafne. Liborovi bouchnou saze a začne řvát na majitele, až se Stromovka zelená. V duchu všech podobných interakcí dostane nakonec vynadáno Libor od páníčků, protože je debil, jinak by ho jejich čokl přeci nekousl, to dá rozum!
Téma psi, páni, psi a jejich páni a spravedlivý hněv nám vydrží až do Stromovky samotný. U novýho mostu se pak Libor loučí a s jedním z Neniných 99 Luftballons, který cestou našel, míří k domovu sbírat rodinné body. Odpojuje se i MM, jenž běží kousek zpátky naproti Janě a my ostatní pokračujeme dál po trase.
Teplota přelezla nulu, bahno povolilo a silničky fest kloužou. Začínám mít hlad a začíná mi být fakt hnusná zima. Zatímco kamarádi kolem se téměř nepotí, protože tahle forma běhu jim nedává nijak zabrat, já jsem durchumdurch a ledová lycra se mi vcelku úspěšně snaží zmrazit břišní a zádový špek.
Kousek od Balabenky stavíme v hospodě na polívku. Přicházíme ve chvíli, kdy rychlá skupina opouští vychlazený stravovací zařízení s vrchního, který předtím musel pracovat v hospodě Na Mýtince. Chápu, osm polívek a osm piv je děsně složitá objednávka, taky bych byla nasraná, kdybych ji musela řešit. Představa, že si prosmrkaný a propocený rukavice nechám uschnout na topení a že se zahřeju, bere záhy za svý. Převlíkám si aspoň triko, liju do sebe čaj a česnečku, dáváme pivo. Loučí se s námi Dušan, který běžel s rychlíky, ale zůstal sedět, protože se chystá co nejkratší cestou doběhnout pro auto a vyrazit domů.

VS dává k dobru historky o tom, jak vypadala zima v Rusku a na Pamíru, kde zvládl ve stanu přimrznout vařič ke spacáku a já, poté, co oba vybalíme na stůl pytlíky s doklady, hotovostí a klíči, rozvíjím businessový plán na výrobu a prodej "ultra peněženek". Dneska se koneckonců prodá na běhání naprosto všechno a je na čase taky trochu zbohatnout.

A máte už svou ultrapeněženku? Lehká, skladná, nepromokavá, plně funkční - odolná proti slzám, slinám, potu i zvratkům! No nekupte to!!

Rozhýbat se po hospodě je slušný oříšek. Medvědáře mi na dalším úseku dělá Jana, která je na mě tak hodná, že i když se další hodinu dojídám a furt něco hrabu v batohu, nenadává mi a dokonce se mi ani nepokouší utýct.
Snáší se tma, začíná pršet. To proto, že jsem v hospodě vyměnila nepromokavou bundu za šusťávku. To je přeci jasný. Na křižovatce u nás pod kopcem se dooblíkám a další hodinu remcám, že to strašně obíháme, že to je blbost běžet tudy a remcy remcy remc. Obhlídneme stanové městečko na Trojmezí (aneb jak pravil Honza, ubikace testovací vzorku pro developery, kteří rekognoskují terén a zjišťují, jak dobře se bude v dané lokalitě žít) a kousek od Roztyl už chci nechat všechny běžet napřed. Tady už je Krakonošovo, tady se už neztratím, tady už vím. Začínají mě navíc dost bolet nohy a už se těším na Hamr do teplý sprchy.
Před Roztylama na mě ale všichni čekají, prý mě nenechají v Krčáku napospas medvědům, pumám a kentaurům a po krátký pauze napěchovaný cukrem v pekařství ve vestibulu metra vyrážíme na poslední úsek.
Tisíc sociálních pracovnic, každý jiná, mně je ale svinská kosa! Prší, mám durch boty, na zmrzlý ruce soukám ledový, mokrý rukavice, který se pak ne zrovna úspěšně snažím zastrčit do rukávů. Roli medvědáře přebírá Honza a snaží se mě (úspěšně) rozptýlit vyprávěním o doktorandech, výuce, kulturním šoku, který zažívají Amíci, když k nám přijedou, přednáškách o slabých místech v amerických sítích, jež proslovoval jeho kolega na Pennsylvánské v 90. letech, o úrovni americkýho vysokýho školství a o bitcoinu a dalších kryptoměnách - v tomto pořadí. Nakonec úspěšně dorážíme za vysvětlování problematiky obchodování s bitcoiny na burze na Hamr.
Nakonec to celé vydalo na 60,29 km za naměřených sedm a třičtvrtě hodiny, ale mínus nějaké zastávky v hospodě a pekařství.
Je tma a já jsem pro jednou zase ráda, že už nemusím nikam běžet.
TB byl naštěstí, i přesto, že běžel celou trasu a ne zkrácenou jako já, tak rychlý, že už na Hamru je a my si tak můžeme s Janou vzít věci, které jsme si nechaly u něj v autě.
V šatně ze sebe sloupávám ledový hadry a lezu pod hodně vlažnou sprchu. Do teplý má tak daleko jako má výkonnost do té ostatních.
Pak už je prostor akorát na polívku, rychlý pivo a nahrabání nějakých bruselských pralinek, které Roman přivezl ze své náhradní domoviny a dal je do placu (jsou výborný).

Radka, MM, VP-náčelník, Jana, VS, Martina

Fotím fotícího Buba

Důkaz místo slibů, jak že ti běžci žijí tím zdravým životním stylem - TB, 12HH a kus Romana

Před sedmou se loučím a po sáhodlouhém řešení, jakou tramvají a odkud mám jet, se vydávám na nakonec docela krátkou cestu domů.

Přátelé, kamarádi, bylo krásný, díky za velmi příjemný den a slibuju, že příště už si to pořádně rozmyslím, než budu zase dělat kouli.

a teď už jen ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK VŠEM A AŤ TO BĚHÁ!

Vánoční zázrak

Cvičně si každý rok píšu Ježíškovi o startovný na nějaký závod. Můj Ježíšek mi totiž zatvrzele odmítá podobný prezent nadělit, ač jinak je rozhodně velmi velice štědrý. Od Kátina narození jsem už zvládla vytrucovat dodatečný startovný na Kaisermarathon Söll (2014), bianco šek na běžecky víkend bez dětí (2015; jeli jsme s Pavlem na B7) a nic (2016; koupila jsem si o 14 dní později startovný GGUT sama pod heslem "jaký si to uděláš, takový to máš").
Letos jsem nemohla porušit tradici a napsala jsem si o startovný na Transvulcanii. O pár týdnů později mi ji kluci v předvánoční běžecký hospodě začali vymlouvat, že je tam moc horko, moc lidí, letenky jsou drahý a suma sumárum to prostě za to nestojí a ať jedu radši na Transgrancanarii. Bezva počasí, bezva všechno. Cestou domů jsem přes smsky Ježíškovi navrhla případnou změnu, kdyby o tom třeba jako náhodou uvažoval, že ano. Ježíšek odpověděl: "Ne." Hm. No. Tak nic.
Ale nevadí, začala jsem spřádat plány na nějakou domácí akci a užívala si první Advent s dětmi dostatečně velkými na to, aby vnímaly a chápaly, která bije a dostatečně malými na to, aby veškeré magično, kouzlo, tajemno, napětí spjatými s Ježíškem prožívaly na sto procent.

Nakonec jsme se všichni dočkali. Stromeček svítil, dárky se pod ním kupily, zvoneček cinkal a harpyje se dokázaly udržet a rozbalovat tak klidně a rozumně, jak jen to můžete v šesti/třech letech zvládnout.
A pak přišla řada na mě a já dostala diář. Krásný, růžový, motivační diář.

A na založené stránce na konci srpna stálo...

Koukala jsem na to jako vyvoraná myš a nechápala. Nebo se spíš neodvažovala chápat, protože sice co je psáno, to je dáno a měla jsem to před sebou modré na bílém, ale přeci jen, co kdyby?
Ale jo, je to tak.
Je to tak!

Na vánoční zázraky se totiž vyplatí věřit - když to nevzdáte a nenecháte se otrávit (a budete dostatečně vytrvale otravovat okolí), může se stát, že se vám i to největší přání splní.

A mně teď nezbývá, než začít trochu systematičtěji běhat a pustit se do pití žabích hlenů, neb jsem, dle předpokladu, od léta neshodila ani prd. Tak na zdraví!

# -9 (59)

William Blake

NAPÍŠU VERŠE KYTKÁM NA LISTY

Buď vždy ochoten říci, co si myslíš,
a nízký člověk ti půjde z cesty.
Vše, čemu lze věřit, je obrazem pravdy.
Orel nikdy netratil tolik času,
jako když se snížil k tomu, aby se učil od vrány.
Nutně potřebuju Blaka v originále. Překlad je těžkopádný, kostrbatý, při letmém nahlédnutí na původní podobu veršů, je zřejmé, že se Blakův génius nenávratně ztratil v překladu a zbylo cosi, co je místy zajímavé, co má potenciál a příslib, ale tím to taky končí. Plus zoufale chybí doslov nebo předmluva, která by tvorbu komentovala a zasazovala do až už kulturněhistorického rámce nebo literárního kánonu.

# (60)

Åsne Seierstad

DVĚ SESTRY

Kniha norské novinářky Åsne Seierstad u mě skončila na odborné revizi. Åsne možná znáte jako autorku Knihkupce v Kábulu. Kdysi jsem ho četla, mám tu knížku dokonce i doma, ale pamatuji si jen to, že se mi to tehdy líbilo. 

Dvě sestry jsou mrazivou výpovědí o osudech rodinu somálských imigrantů v Norsku. Sadiq a Sara, manželé a rodiče, přišli do Norska, aby unikli před občanskou válkou a mohli v klidu a bezpečí vychovat svých pět dětí. Všechno bylo na nejlepší cestě, děti hodné, chytré, rozumně ambiciózní, obzvláště nejstarší dcera byla dívka s velkým potenciálem. Jenže cestou se něco zvrtlo, něco, co nikdo nedokáže dodnes přesně definovat, ale jak ona, tak posléze i její mladší sestra, se postupně přikláněly k čím dál radikálnějšímu islámu, až nakonec jednoho dne zmizely z domova a rodičům poslaly email až z Turecka, kde se chystaly překročit hranice a v Sýrii se připojit k bojovníkům Islámského státu.

Otec se vzápětí vydal dcery hledat, ale najděte dvě dívky, které nechtějí být nalezeny, uprostřed válečného konfliktu...

Åsne není žádná amatérka a začátečnice, její kniha plyne i díky skvělému překladu Kateřiny Krištůfkové. Autentická emailová a smsková komunikaci děvčat s přáteli a rodinou, jejich statusy na facebooku a zprávy na twitteru doplňují vyprávění tak, jak se Åsne podařilo ze zpráv od všech, s nimiž dívky přišla do kontaktu, sestavit. Děj konkrétních jedinců v přesně uměřeném poměru střídají faktické informace o událostech spojených se vznikem Islámského státu a jeho následnou existencí. 

Není to příjemný čtení, je to svíravá výpověď o tom, že jako rodiče můžete udělat všechno správně nebo se o to alespoň snažit a stejně to nemusí vůbec stačit. Je to kniha o tom, že radikálové nejsou jen potomky fanatických radikálů a o tom, že jednoduché odpovědi na složité otázky prostě neexistují. 

Knížka vyjde po novém roce ve vydavatelství Absynt a vřele ji doporučuju.

# -10 (61)

Sajjid Kašua

TANČÍCÍ ARABOVÉ

Sajjid Kašua se definitivně zařadil mezi mé nejoblíbenější autory. Palestinec izraelského původu se ve své prvotině složené z obrazů a črtů z běženého života Arabů v Izraeli zabývá otázkami, které jsou pro jeho tvorbu tolik typické: Je tu otázka identity a příslušnosti, je tu touha zapadnout, být jako "oni", fascinace "Tím Druhým" a odpor k vlastnímu národu. Je tu tápání, pohrdání tradicemi a zároveň touha někam konečně patřit, být někdo. Čtenář znalý zbytku autorovy tvorby najde v knize základ téměř všech postav Druhé osoby singuláru. A stejně jako ostatní Kašuovy knihy (vedle zmiňované Druhé osoby... vyšlo v českém překladu ještě A bylo jitro), i Tančící Arabové jsou svíravým svědectvím, které vydá za víc, než celá hromada odborných publikací na téma palestinsko-izraelského konfliktu. Je to vzácný, kritický a autentický pohled zevnitř. Dětství plyne, dospělost je dusivá, tíživá a bezvýchodná. Knize navíc velmi pomáhá skvělý překlad. Pokud vás jen trochu zajímají druhé (a třetí a čtvrté...) strany mincí, které obvykle můžeme nahlížet jen z jednoho úhlu, směle do toho. Zklamaní určitě nebudete.

# (-62)

Rhys Thoms

THE UNLIKELY HEROICS OF SAM HOLLOWAY

Další z knih, kterou jsem dostala z práce na přečtení a posouzení, jestli by stálo za to vydat její český překlad.

Po dlouhé době jsem četla něco, co jsem nedokázala odložit.

Je to kniha, kvůli které jsem nešla běhat. Musím dodávat ještě něco dalšího?

Je to spolu s Ukulele Jamem a Slibem jedna z nejlepších knih, které jsem letos četla.

Samovi je šestadvacet a je to stoprocentní geek a nerd. Je to taky Phantasm, hrdina bez bázně a hany, jenž po nocích hájí slabé a zabraňuje zákeřným chuligánům páchat zlo. Je to superhrdina zachraňující zaběhlé psy, vytahující nákupní košíky z řeky a zabraňující puberťákům házet šutry na projíždějící vlaky. Kromě toho je to ale nesmírně osamělý a nešťastný člověk, kterému běh života udělal na duši taky obrovské šrámy, že jen pod maskou superhrdiny se cítí být zase živý. 

Pak se v jeho životě ale objeví Sarah. Stejně pošramocená a zoufalá.

Jestli to zní jako klišé, pak věřte, že je a je přiznané a všechno na základní zápletku nabalené jsou syrovými emocemi nabité úžasné obrazy a nádherné vyprávění.

Tohle stojí za to. Tohle sakra stojí za to.

A pokud máte rádi superhrdiny, tak dvojnásob.

Agatha Christie

ZÁHADA NA ZÁMKU STYLES

Po všem tom pseudobestsellerovém, rádobythrillerovém balastu, na nějž jsem měla v poslední době při poslechu audioknih smůlu, byla Agatha jako pohlazení - a myslím skutečné pohlazení, ne to řemdihem.
Záhada na zámku Styles je prvním vyprávěním, v němž vystupuje Hercule Poirot, vlastník fenomenálních šedých buněk mozkových, které i tentokrát vyřeší na první pohled krajně zapeklitý případ vraždy. Takhle má, vážení, totiž vypadat audio-detektivka. Napínavá, zábavná, inteligentní. Když k tomu navíc připočtete naprosto bezchybnou interpretaci Jaromíra Meduny, vyjde vám perfektní oddychová záležitost.

Moje třetí padesátka

Rozhodla jsem se pro ni před sedmi a půl lety.
A přesně tak dlouho nakonec vznikala.
Rodila se čtyři měsíce čistého času.
A na svět přišla s mírami: 72 045 slov a 259 normo stran.
Jen co se zrodila, nechala jsem ji zabalit a okamžitě se jí zřekla.
A čekala.

A čekala.

A čekala.

Až budu mít možnost obhájit, proč se jí musím jednou provždy vzdát.
Proč si ji musí vzít.
Proč si ji musí nechat.
A proč mi výměnou za těch 465 677 znaků, jež čítala, musí dát všehovšudy 3. (Jsem skromná!)

Vloni v září, stovky papírů poznámek

Říjen, píšu...

...listopad, začíná jít do tuhýho.

Ale všechno má svůj konec

Dočkala jsem se. 

Jen v opačným gardu

Konečně

A od včerejška to mám definitivně černé na bílém.

Nebudu lhát ani se tvářit, že na sebe nejsem pekelně pyšná.

Nebudu se tvářit, že to bylo jen tak mimochodem a s prstem v nose.

Nebudu se tvářit, že jsem s tím celé ty roky permanentně neotravovala okolí.

A že mě to konstantně nedeptalo.

Ani nebudu zastírat, že jsem si mnohokrát nevyslechla, že je to k ničemu, že se na to mám vykašlat, že to nemůžu zvládat, že je to na úkor rodiny, že je to na úkor práce, že vysávám jakožto interní doktorand stipendium, aniž bych učila (jsme malý obor, u nás obvykle doktorandi neučí) a dávala tedy něco zpět, že když nepůjdu přednášet, nemá to smysl, že akorát ztrácím čas.

Nebudu se tvářit, že mi každá jedna tahle věta nebyla líto.

A ani to, že ve mně akorát přiživovaly onen oheň podpalovaný vysoce hořlavým vědomím: já vám ještě ukážu!

A vždycky si budu stát za tím, co jsem nakonec napsala do poděkování.

Jen ještě musím vyřešit, jak vyvážit zklamání mého synovce, jež následovalo po zjištění, že nebudu mít žádnou ordinaci a on se ke mně nebude moct chodit léčit.

A vy, hlavně vy holky, mámy, budoucí mámy, dámy, ženy - je fuk, co vám říká okolí, je fuk, co si říkáte i vy samy sobě. Jde to. Jasně, že to jde. A stejně jako s tím ultra ani tohle není pohodlný, příjemný a snadný. Ale co z toho, co za něco opravdu stojí, skutečně je? Jediný, co vám může zabránit, jste vy samy. Protože nakonec - stejně jako vždycky - sejde jen na jediným: jak moc to chcete?

(A já chtěla. Moc.)

Až do úplnýho zastavení

Když člověk začíná běhat, říká si, že to, že se dusí, že vypadá jako přezrálý rajče, že mu každou chvíli nejspíš exploduje vší tou tepající krví hlava, že kovová pachuť na jazyku a píchání v boku, že to všechno k tomu prostě patří. To, že ho bolí nohy jako prase, že ho berou křeče, že to prostě celkově stojí za exkrement jak od sousedovic rotvajlera, je naprosto normální. Oblíbená hláška koneckonců praví, že co bolí, sílí a silný přece chce být. Že když to vydrží, když bude trpělivý, když bude makat, výsledky se dostaví. A pak, pak bude tak silný, že uběhne desítku pod hodinu, a pak pod padesát minut a pak, ti šťastnější a šikovnější třeba pod pětačtyřicet nebo čtyřicet. Pak bude tak silný, že uběhne půlmaraton, a pak maraton, a pak ultra, a pak se dostane dál a výš. Protože plní domácí úkoly, protože jí ovoce, protože přeci MAKÁ. A tak se výsledky přeci dostaví, ne?
A já makám a makám a makám, kolikrát vlastně ani nevím, proč že to pořád ještě dělám, ale tak to dělám, protože to mýmu jinak děsně rozháranýmu - a co K. chodí do školky i neukotvenýmu - životu dodává jakýs takýs řád (nebo alespoň jeho zdání), dělám to, protože si při tom uklízím v zabordelený hlavě. Dělám to proto, že nepíšu o koťátkách, ani jednorožcích, protože většinu času přehazuju vidlema lidskou špínu, bolest, strach a děs. Protože se učím dýchat pod hladinou informací (a ne, tohle nesmí vyznít jako stížnost, mě to opravdu baví!) a místy se dost dusím. A i když je momentálním cílem udržet aspoň zdání nějaký rozumný kilometráže (teď brousím pravidelně tu spodní hranu objemu doporučovanýho MM - těch jeho 60-80 týdně a často ani na to nedostanu), stejně - stejně si pořád říkám, že se musím udržet aspoň na stejný úrovni, ne? Vím, že by mi to asi mělo být jedno (T: "No a teď se podívej na Gábinu Koukalovou, tu to živí a už pět měsíců netrénuje, na co si stěžuješ?"), ale není.
Poslední týdny - nebo možná i měsíce? Ztrácím přehled o čase - se trápím. Jak já se trápím! Vláčím svoje já podél přehrady, vláčím se pod lampami, protože je brzy tma a já najednou nestíhám vyběhnout za světla, i když mám přes dopoledne a kus odpoledne na starost jen sebe. Bojuju o každý kilometr. A pak už bojuju o každý metr. A najednou začínám prohrávat. Najednou není síla na nic. Vůbec na nic. Bezmocně sleduju, jak se moje běhání proměňuje v šourání. Jak se plazím. Plížím. Potácím.
Ještě chvíli a zastavím úplně.
Ještě chvíli a začnu couvat.
Ale jednu věc už po těch dnech, týdnech, měsících a letech, co tohle dělám, vím. Vím, že tohle prostě MUSÍM vydržet. Že když to teď vzdám, bude hotovo. Konec. Finito. Chalás. Už nikdy se nedonutím se k běhání vrátit. A tak se potácím, plazím a čekám. A čekám. Je to docela jako ta písnička od Jacquesa Brela, kdy víte, že když vydržíte, objeví se Frida, nádherná jako slunce.

A stejně tak přijde ten běh, kdy to bude zase dobrý. Kdy se bude zase dát dýchat a kdy nebudu mít pocit, že jste nejspíš někde blbě uhnula a narazila na partu gangsterů, kteří mi na památku zalili nohy do betonu. Musí. Protože já přece makám. A nějaká spravedlnost ve světě, kdy se po informační dálnici valí další a další lidská bolest, ještě být musí.

#-8 (56)

James Joyce

DUBLIŇANÉ

Přes veškerý vědomí dobového kontextu a přes urputnou snahu v něm text nepřestávat číst, jsem sklouzávala k očekávání něčeho - čehokoliv - třeba alespoň náznaku zápletky a pokaždé, když jedna za druhou, jednotlivé črty, vhledy a obrazy končily, jsem se nemohla ubránit jistému zklamání. Ano, vím, sám Joyce o stylu, jakým Dubliňany psal, hovořil jako o "úzkostlivě úsporném". A ano, v kontrastu s opulentností anglických románů 19. století je to dílo přelomové, fascinující, něco bořící a něco jiného budující. A přes to přese všechno, i přes ten nádherný jazyk Aloyse Skoumala (ve skvělé redakci Petra Onufera), jsem se nemohla ubránit tomu, že mě to prostě místy prachsprostě nudilo. Suverénně nejsilněji na mě zapůsobili Soupeři a Trapný případ. Zbytek, ten tak nějak žil, byl a zemřel.

#-7 (57)

Árni Thórarinsson

ČAS ČARODEJNICE

When I looked out my window many sights to see... 
Čas čarodějnice je detektivní příběh, jenž je na hony vzdálený tomu, co si dnes v boomu severského thrilleru, jehož lavinu spustil Larsson se svou ságou plnou zvrhlého sexuálního násilí, pod pojmem "severská krimi" nejspíš většina čtenářů představí.
Hlavní hrdina je obyčejný abstinující novinář, kterého dráha alkoholika dovedla až do regionální odnože velkého deníku, kde roky pracoval. Je to rozvedený muž, otec dospívající dcery, který žije s kanárkem a jenž prostě normálně funguje v normálním světě. Mrtvoly neumírají spektakulárně a ani je nevraždí blázniví fanatici nebo psychopati. Je to celé prostě takové - pro mnohé snad příliš - běžné.
A to je přesně to, co se mně na knize líbilo. Nejvíc ze všeho mi Árniho kniha připomněla ty Kena Bruena.
You got to pick out every stitch, yeh 
Beat me its eye to make it rich, oh no 
Must be the season of the witch

#-8 (58)

Olga Tokarczuková

SVŮJ VŮZ I PLUH VEĎ PŘES KOSTI MRTVÝCH

Hlavní Hrdinka je tak trochu Magor, no, možná tak trochu víc. Žije v osadě na česko-polské hranici a má podstatně blíž ke zvířatům než k lidem. Vzhledem k tomu, že zvířata nás lidi nestřílí, ani (většinou) nejedí, je jasné, kterou stranu si přecitlivělá, Chorobami trpící vegetariánka zvolí za svou a k níž bude mít podstatně blíž než ostatním dvounožcům. Jenže pak začnou umírat lidé a zdá se, že to možná s tou mírumilovnou zvěří nebude až tak horký. A pro čtenáře začne být rozplétání na první pohled jasného klubka o něco složitější. Hrdinka-Magor totiž není jen láskyplnou objímačkou stromů, je to dost otravná Bytost, kterou byste za sousedku nejspíš mít fakt nechtěli. Ale ti, kdo umírají, jsou taky pěkní prevíti a najednou si uvědomíte, že už vůbec není podstatné, KDO zabíjel (PROČ je zřejmé hned), důležité je, kdo je v PRÁVU. Celý děj se točí kolem elementárních otázek etiky soužití člověka s přírodou, kolem toho, KDO je nakonec vlastně Magor? Ten, kdo hájí právo všech na život nebo ten, kdo se automaticky staví nad druhého z pozice síly a moci? 

Nedávno jsem četla, že Svůj vůz... je autorčina nejslabší kniha. Byla od ní má první a pokud to tak je, nemůžu se dočkat těch "lepších", protože to bude teprve jízda. 

(Kniha má ke krásnému jazykovému stylu (a velice zdařilému překladu) ještě jeden bonus - úžasné ilustrace Jaromíra 99.)

A nakonec ještě jedna pozvánka.

Po dlouhý době mi vyšel překlad. Všechny barvy nebe jsou podle mě ženským protějškem Lovce draků Khaleda Hosseiniho. I tady máme tíživé rodinné tajemství, roztrhané rodiny a bolavé životní osudy. Hlavní hrdinka Tára se vrací po letech strávených ve Státech do rodné Indie, aby našla Muktu, svou kamarádku z dětství, která se u nich doma jednoho dne objevila odnikud, a stejně tak jednoho dne zmizela. Mukta, dítě vesnické prostitutky, dítě zasvěcené chrámu podle tradice devdásí - chrámových prostitutek - smířené se svým osudem. Obrazy vykřičené čtvrti Bombaje a kultury, která omlouvá násilí na dětech vírou. A ve středu toho všeho přesvědčení, že to, co jste rozbili, musíte slepit, i kdyby vám to mělo zabrat celý život. Na rozdíl od Hosseiniho Lovce tady můžu slíbit aspoň trochu šťastný konec.