PF 2016
pondělí 28. prosince 2015
Když si musela před nějakou dobou Anna Frost kvůli zdravotním potížím udělat pauzu od běhání, uvědomila si, že má zásadní problém: je běžkyně a běhání tvoří všechno, čím je. Nemá nic dalšího. Když nebude běhat, nebude nikdo. A tak začala s umem flerovské tvořilky dělat šperky, které si můžete dokonce i koupit.
Fenomenální Kilian Jornet má zjevně podobný problém. Je absolutní špičkou ve svém sportovním odvětví, jeho jméno má prodejní sílu, měl vlastní seriál o běhání, točí dokumenty, nicméně to očividně jeho kreativnímu duchu nestačí. Kdepak. Bohužel se však nevrhl na šperkařství (paličkování, zavařování, pěstování bonsají...), nýbrž na psaní. Pokud by si jeden myslel, že drsné recenze jeho prvotiny ho od dalších literárních počinů odradí, mýlil se. A jestli jste si v nedávné době Neviditelnou hranici, druhé dílko z pera tohoto skialpinisty a ultratrailisty, pořídili, nebo vám je přinesl Ježíšek a doufáte, že se konečně něco dočtete o běhání, mám pro vás hned na úvod nejužitečnější radu, jakou můžete ve spojitosti s tímto titulem dostat: vyhrabejte účtenku a jděte tu věc vrátit dřív, než bude pozdě. Protože tam, kde je Anna prů-měr, je Kilian prů-ser.
Neviditelná hranice vyšla v originále v listopadu 2013 a o jejích mohutných kvalitách svědčí mimo jiné i to, že se dodnes nedočkala překladu do angličtiny (kdo se trochu na knižním trhu pohybujete, víte, co to znamená). Jestliže jsem o první knize psala, že je to snůška pseudofilosofických, rádoby lyrických žvástů proložených nějakým tím běháním, která nervózně přešlapuje na prahu a není schopná se rozhodnout, čím vlastně chce být, pak vězte, že Neviditelná hranice je esencí všeho špatného z Běhej nebo zemři.
Před tím, co máte v rukou, by vás měl varovat už přebal. Obvykle se na jeho zadní straně objevují krátké výkřiky z pochvalných recenzí z různých periodik. Tady však nic takového nenajdete, kdepak. Pochvaly na zadní straně totiž směřují ke Kilianovi samotnému. Něco tu neštymuje? Tak se chyťte pevněji, protože pojedeme z kopce: KJ se tentokrát pustil do fiktivního žánru. A to, co stvořil, je 183 stran kvalitativně na úrovni patnáctiletého přemýšlivého středoškoláka, který rád čte (jeho oblíbené jsou Čtyři dohody, Jonathan Livingston Racek a všechno od Paola Coelha; taky jednou přečetl Sto roků samoty a pokusil se prokousat se Foucaultovým kyvadlem, takže si je jistý, že ví, jak má kvalitní literatura vypadat), má pocit, že je velký, nepochopený intelektuál a kypí v něm pocit, že až se dostane na jednooborovou filosofii na FF UK, změní chápání světa.
Co vás tedy čeká? Úvodní dvě kapitoly jsou biografické a jsou to jediné, co má z knihy smysl číst. Místy je výpověď natolik autentická a silná, že mu ten balast, v němž se skoro ztrácí, budete ochotni i odpustit. Ve chvíli, kdy se dostane k syrově surovému popisu úmrtí Stéphana Brosse (+ 17. 6. 2012), k pocitům zmaru a zoufalství, které jej od té doby pronásledují, a výčitkám, jež mu nechtějí dát pokoj, zatají se vám dech. Ano! On to dokáže, tentokrát to bude stát za to.
Ale ono ne. I Kilianovi doma nejspíš říkali, že v nejlepším se má přestat a on je vzal při psaní Hranice vážně. Sice mu děsně vadí, že se z něj stal celosvětový fenomén, kterého poznávají, kamkoliv přijde (nějak se mi to nechce věřit, možná u nich na vsi, ale žádný Nadal nebo Messi fakt není), nicméně se mu ani v nejmenším nepříčí, že mu publikují knihy jen kvůli tomu, kdo je (jinak by se tohohle muselo prodat ještě míň než antologie estonské poezie z přelomu sedmnáctého a osmnáctého století).
Po úvodu začíná fiktivní literární peklo, zbudované na reálných pilířích. Hlubokomyslné pasáže a výkřiky do tmy vyplňují masturbační fantazie o tělech ruských horolezců. Přes všechna univerzální témata (hledání sebe sama a cesty, kterou se má vydat, když si v pětadvaceti ve svém sportu splnil absolutně všechno, co si splnit chtěl a de facto nemá přímou konkurenci) a potenciál, jež skrývají, je výsledek naprosto útrpný mišmaš. Pro koho vlastně píše? Není to o sportu, není to o cestování, nemá to žádný přesah. Je to mlácení prázdné slámy, po tisící omílané vyprázdněné rádoby duchaplné fráze s hlubokým poselstvím. Postupně se vám při čtení vkrade do mysli neodbytná představa Kiliana, kterak se úporně snaží sepsat zeštíhlenou verzi de Saint-Exupéryho Citadely pro sportovce, v níž by si magický realismus podával ruku s postmodernou.
O čem, že to vlastně je? Kilianovo alter ego se stejně jako jako autor sám vypořádá se ztrátou, pije, paří, šuká všechno, co se nechá (béé), snaží se zapomenout a nedaří se mu. Seznamuje se s tajemnou Švédkou, teda pardon, Slovinkou, odjíždí s ní k ní do hor, tam běhají a šoustají a on je děsně oduševnělý a nakonec odjíždí se slzou v srdci a trnem v oku (nebo možná obráceně) do Tibetu, kde se chce pokusit vylézt nalehko s lyžemi na nějakou horu. Pokud nejste horolezci nebo skialpinisti, nic vám to neřekne, takže to není třeba moc řešit. Prostě odjede do hor, které mu slouží jako další platforma dalších děsně hlubokých žvástů. Setkává se s tam s Rusem a (tuším) Amíkem a spolu tedy podniknou výstup na onu horu. Toť vše. Nic dalšího se tam nestane.
Děsivě chytré a objevné myšlenky jsou kromě sáhodlouhých vnitřních monologů a úvah servírované v pocitově ještě delších dialozích, které jsou tuhé jako hovězí plátek doplňující ve školních jídelnách koprovku s vejcem.
Postavy si toporně přihrávají a místy krkolomný překlad a ledabylá redakce jim rozhodně neprospívají. I tentokrát se o překlad z katalánštiny (za což stejně jako u předchozího titulu naprosto upřímně tleskám) postaral Vít Klouček, redakce jde pak na vrub Tomáše Dimtera. V textu zůstalo navíc po hříchu obrovské množství vykřičníků, které však čeština nesnáší zrovna dobře a máte tak permanentní pocit, že na vás někdo křičí.
Jedno prvenství však knize nemůžu upřít: je to suverénně nejhorší kniha, jakou jsem v letošním roce přečetla (a že čtu hodně bizarní věci).
Kilian se rád prezentuje jako milovník přírody, jenž s ní chce žít v co největším souladu, nezatěžovat ji, neškodit. A tak mám pro něj na závěr (opět) jednu radu: Kiliane, buď ekologický a nedopusť, aby kvůli tvým blábolům museli pokácet byť jen jediný další strom. Běhej a proboha, už nic nepiš! Země ti bude vděčná.
Fenomenální Kilian Jornet má zjevně podobný problém. Je absolutní špičkou ve svém sportovním odvětví, jeho jméno má prodejní sílu, měl vlastní seriál o běhání, točí dokumenty, nicméně to očividně jeho kreativnímu duchu nestačí. Kdepak. Bohužel se však nevrhl na šperkařství (paličkování, zavařování, pěstování bonsají...), nýbrž na psaní. Pokud by si jeden myslel, že drsné recenze jeho prvotiny ho od dalších literárních počinů odradí, mýlil se. A jestli jste si v nedávné době Neviditelnou hranici, druhé dílko z pera tohoto skialpinisty a ultratrailisty, pořídili, nebo vám je přinesl Ježíšek a doufáte, že se konečně něco dočtete o běhání, mám pro vás hned na úvod nejužitečnější radu, jakou můžete ve spojitosti s tímto titulem dostat: vyhrabejte účtenku a jděte tu věc vrátit dřív, než bude pozdě. Protože tam, kde je Anna prů-měr, je Kilian prů-ser.
(s. 119) Každé odpoledne během dlouhých hodin ticha píšu do sešitu, abych se zaměstnal. Nesouvisle, bez chuti, bez obsahu... a pak to vydám a ti debilové si to koupí!!
Není nad to, když má autor tak silnou sebereflexi a ještě se s ní pochlubí v díle samotném.
Před tím, co máte v rukou, by vás měl varovat už přebal. Obvykle se na jeho zadní straně objevují krátké výkřiky z pochvalných recenzí z různých periodik. Tady však nic takového nenajdete, kdepak. Pochvaly na zadní straně totiž směřují ke Kilianovi samotnému. Něco tu neštymuje? Tak se chyťte pevněji, protože pojedeme z kopce: KJ se tentokrát pustil do fiktivního žánru. A to, co stvořil, je 183 stran kvalitativně na úrovni patnáctiletého přemýšlivého středoškoláka, který rád čte (jeho oblíbené jsou Čtyři dohody, Jonathan Livingston Racek a všechno od Paola Coelha; taky jednou přečetl Sto roků samoty a pokusil se prokousat se Foucaultovým kyvadlem, takže si je jistý, že ví, jak má kvalitní literatura vypadat), má pocit, že je velký, nepochopený intelektuál a kypí v něm pocit, že až se dostane na jednooborovou filosofii na FF UK, změní chápání světa.
Co vás tedy čeká? Úvodní dvě kapitoly jsou biografické a jsou to jediné, co má z knihy smysl číst. Místy je výpověď natolik autentická a silná, že mu ten balast, v němž se skoro ztrácí, budete ochotni i odpustit. Ve chvíli, kdy se dostane k syrově surovému popisu úmrtí Stéphana Brosse (+ 17. 6. 2012), k pocitům zmaru a zoufalství, které jej od té doby pronásledují, a výčitkám, jež mu nechtějí dát pokoj, zatají se vám dech. Ano! On to dokáže, tentokrát to bude stát za to.
Ale ono ne. I Kilianovi doma nejspíš říkali, že v nejlepším se má přestat a on je vzal při psaní Hranice vážně. Sice mu děsně vadí, že se z něj stal celosvětový fenomén, kterého poznávají, kamkoliv přijde (nějak se mi to nechce věřit, možná u nich na vsi, ale žádný Nadal nebo Messi fakt není), nicméně se mu ani v nejmenším nepříčí, že mu publikují knihy jen kvůli tomu, kdo je (jinak by se tohohle muselo prodat ještě míň než antologie estonské poezie z přelomu sedmnáctého a osmnáctého století).
Po úvodu začíná fiktivní literární peklo, zbudované na reálných pilířích. Hlubokomyslné pasáže a výkřiky do tmy vyplňují masturbační fantazie o tělech ruských horolezců. Přes všechna univerzální témata (hledání sebe sama a cesty, kterou se má vydat, když si v pětadvaceti ve svém sportu splnil absolutně všechno, co si splnit chtěl a de facto nemá přímou konkurenci) a potenciál, jež skrývají, je výsledek naprosto útrpný mišmaš. Pro koho vlastně píše? Není to o sportu, není to o cestování, nemá to žádný přesah. Je to mlácení prázdné slámy, po tisící omílané vyprázdněné rádoby duchaplné fráze s hlubokým poselstvím. Postupně se vám při čtení vkrade do mysli neodbytná představa Kiliana, kterak se úporně snaží sepsat zeštíhlenou verzi de Saint-Exupéryho Citadely pro sportovce, v níž by si magický realismus podával ruku s postmodernou.
Ha ha.
Jsme odsouzeni k smrti nebo k životu? Až do dnešního dne jsem si tuhle otázku nepoložil, ale teď začíná dávat smysl. Všichni jsme odsouzeni k smrti. Nikdo nemůže smrti uniknout. Můžeš být ten nejbohatší, nejzdravější, nejsilnější, je to jedno. Všichni skončíme stejně: sami v jámě, jenom kůže a kosti. Ale co nám zůstane, bude to, co jsme prožili. Emoce, lidé, to, co jsme se naučili, a to, co jsme dokázali dát jiným. A to je rozsudek života. Žít je tak jednoduché, ale zároveň tak těžké. Existovat, každý umí existovat, ale žít? Je každý schopen žít? (s. 171)
Děsivě chytré a objevné myšlenky jsou kromě sáhodlouhých vnitřních monologů a úvah servírované v pocitově ještě delších dialozích, které jsou tuhé jako hovězí plátek doplňující ve školních jídelnách koprovku s vejcem.
"Svoboda je iluze," řekl Alexandr, který si k nám přisedl, aniž bychom si toho všimli. "Svoboda končí v okamžiku, kdy uděláme nějaké rozhodnutí. Do té doby ano, jsme svobodní, máme svobodu volby. Ale jakmile začneme přemýšlet, ztrácíme svobodu, protože děláme rozhodnutí a ta předurčují naše činy. Ale když přemýšlíme, tak taky nejsme svobodní."
"Tomu nerozumím," podotkl jsem (já taky ne). "Když přemýšlíme, nejsme svobodní. A když nepřemýšlíme, tak taky ne? V čem tedy spočívá svoboda?"
"Skutečná svoboda spočívá v nevědomosti. Podívej, nejhorší na vojně není pobyt tam, to je nesmysl. Nejhorší jsou návraty, na konci vojny, po odchodu z armády... Čím lépe něco známe, tím méně jsme svobodní, protože o to víc automatických reakci si vytváříme. Znalostmi si stavíme svou vlastní hradbu návyků."
"Takže myšlením se nedá dojít ke svobodě?"
"Ano, ale je to těžké. Jsme svobodní, když jsme schopni vyhnout se svým automatismům. K tomu je nutné přestat věřit ve věci, které jsme pokládali za dané." (s. 107-108)
Jedno prvenství však knize nemůžu upřít: je to suverénně nejhorší kniha, jakou jsem v letošním roce přečetla (a že čtu hodně bizarní věci).
Kilian se rád prezentuje jako milovník přírody, jenž s ní chce žít v co největším souladu, nezatěžovat ji, neškodit. A tak mám pro něj na závěr (opět) jednu radu: Kiliane, buď ekologický a nedopusť, aby kvůli tvým blábolům museli pokácet byť jen jediný další strom. Běhej a proboha, už nic nepiš! Země ti bude vděčná.
sobota 26. prosince 2015
...doufám, že jste všichni pod stromečkem nalezli aspoň takovou pěknou vintage carreru 911, jakou velociraptor donesl našemu ježíškosaurovi do (na poslední chvíli, čtyřiadvacátého ráno dělaného) Betléma.
(Protože o dárcích to pochopitelně přeci vůbec není.)
A pokud je toho rodinného štěstí na vás během svátků klidu, míru, chaosu a přemíry vaječňáku trochu moc, chce to něco lehkého na odreagování a třeba i pobavení. My se doma při vymýšlení bavili skvěle, aby se ukázalo, že opět svým čtenářům prostě nerozumím:
Příště to bude zase chtít asi něco lehčího, chápání vkusu mytické bytosti zvané běžný čtenář mi totiž evidentně stále ještě uniká (stejně jako ta carrera pod stromečkem).
A pokud je toho rodinného štěstí na vás během svátků klidu, míru, chaosu a přemíry vaječňáku trochu moc, chce to něco lehkého na odreagování a třeba i pobavení. My se doma při vymýšlení bavili skvěle, aby se ukázalo, že opět svým čtenářům prostě nerozumím:
Příště to bude zase chtít asi něco lehčího, chápání vkusu mytické bytosti zvané běžný čtenář mi totiž evidentně stále ještě uniká (stejně jako ta carrera pod stromečkem).
neděle 13. prosince 2015
Kdo byl někdy na dovolené na jihovýchodě Evropy, případně pokračoval dál do někdejšího Orientu, musel si dříve či později všimnout modrých očiček, o který tam zakopáváte na každým kroku: visí na zpětných zrcátkách v autě, lidi je nosí u sebe a na sobě, jsou zazděný do fasád domů a samozřejmě k dostání v každým stánku a obchůdku.
Jo, přesně o těch mluvím. Jsou to ochranný amulety, který chrání před kletbou hasad, před uhranutím závistivýho pohledu. Závist se těžko přemáhá, kdo ji někdy zažil, ví, že je to pěkný svinstvo, s nímž se jen těžko bojuje. Na druhou stranu my, co více či méně, blíže či dále, běháme, víme, že hromada věcí, se kterou se blbě bojuje, se dá s trochou úsilí většinou docela solidně přeběhat.
Mavi boncuk, nebo-li modré oko, jak těmhle amuletům říkají v Turecku, mám sice v obou autech na zpětných zrcátkách a dokonce i na klíčích od bytu, nicméně sichr je sichr a já se proto rozhodla pojistit proti téhle kletbě (minimálně) pro příští rok tím, že se Závistí prostě a jednoduše vyběhnu. Nebo spíš na ni.
Před pár týdny mi Tučňák psala na gtalku, jestlipak taky jedu na Závist, že s I. jsou přihlášené a ať určitě neváhám, že to organizuje Honza Bartas se Zuzkou Urbancovou a že to bude parádní. Chvíli jsem na to koukala, pak jsem si chvíli psala s velícím můstkem, a pak už se jen přihlašovala a začínala se těšit. V rámci těšení jsem podnikla poměrně riskantní krok, kdy jsem vystavila zkoušce nejtvrdší mé přátelství s Madlenkou V., spolužačkou z našeho obskurního oboru, neboť jsem se jala přemlouvat jejího pana manžela, aby běžel taky, že to prostě bude pecka, a když už chce běhat přírodou, tak tohle je ideální začátek (na svou obranu mohu říct, že mi to nedalo vůbec žádnou práci). Svojí Madlence jsem zajistila all inclusive víkend u babičky bez otravných rodičů a ještě otravnější malé sestry za zadkem a T. tak ubyl krk na hlídání. So far, so good.
Kdo má děti školkou, školou či jakýmkoliv jiným kolektivem povinné, ví, jak to doma od září do června vypadá. Obvykle je minimálně jeden člen domácnosti na hromadě, přičemž se bacily vesele předávají a do toho se z onoho kolektivu (a všech ostatních) tahají další, ježto se vesele mísí, mutují a dříve či později prostě postupně skolí všechny. Tentokrát jsem se ocitla na řadě já. Jak jinak. Týden před závodem přestávám decentně posmrkávat a z rýmičky je rázem přes noc rýma jak prase s kašlem, že kdyby měli v plicním sanatoriu poslední místo a někdo odtamtud mě slyšel chrchlat, Dejdar by musel volky nevolky vyklidit skříňku. Zároveň ovšem všichni, kdo mají doma děti školkou, školou či jakýmkoliv jiným kolektivem povinné, ví, že na nějaký marodění nemáte nárok, čímžtopádem prostě nemarodím a stav vesele ignoruju. Dál běhám (pravda pomaleji a čím blíž je neděle, tím i méně, což ovšem dělám před každým závodem), dokonce se i zúčastním předvánoční hospody s kolegy, kamarády a novými spřízněnými dušemi přátel piva s lehkou závislosti na běhání, jinak známými také jako IThinkBeer(.com) nebo-li ITB. Sesypou se tam na mě dárečky, stojím jak solný sloup, neb já přinesla pouze sebe, ale naštěstí se veškerá pozornost záhy přenese na kolegu T-Birda, kterýžto má tu možnost okusit, jak se asi cítí člověk, který naprosto, ale naprosto nečekaně obdrží cenu, v níž si ani neodvažoval doufat (ale o které už dlouho a intenzivní sní a tvrdě maká na tom, aby mu jednou skončila v jeho dychtivých tlapách). Sám se třeba časem pochlubí, já k tomu dodám jen toto:
:-)
(Tak se proboha hlavně nezraň!)
V pátek mám krizi, moc práce, moc stresu, málo spánku, málo prostoru na plnění povinností, sliby chyby, prostě je toho moc. V sobotu padnu. Ani nevím po jak dlouhé době si jdu ve chvíli, kdy K. po obědě usne, lehnout. Panikařím a maluju čerty na zeď. To bude zítra utrpění. Jaj, to bude ale bolet. Do večera se jalově motám po bytě, večer balím dárky, piju pivo, poslouchám konec Žítkovských bohyň, nechávám je v sobě rezonovat a jdu brzo spát. Rezignuju na roli workoholický perfekcionistky. Aspoň na jeden víkend. Je to podezřele příjemný. A asi to bude těžce návykový.
Ráno vstává K. brzy a já nuceně s ní. Hudební motiv dne je nastolen záhy. Je jasný, co mi bude hučet celý závod v hlavě. Vrcholem mateřské demence je to, že mi ten výběr nepřijde až tak špatný.
Ehm.
Po osmé balím věci a vyrážím. Jako spořádaná manželka beru oba pytle s odpadky, přičemž mi nezbývá volná ruka na bundu, kterou zapomínám v předsíni. Jak velká sociální pracovnice to je, zjistím, jakmile se podle své gpsky pro chudé promotám do Lhoty, kde po chvilce blondýnovitého kroutění volantem parkuju hezky u startu, strategicky proti toitoikám (ano, VELMI strategicky, když se tam pak chcete po závodě převlíknout...).
Stoupnu si do dlouhé fronty bičované ledovým větrem na startovní čísla a čipy a zjišťuju, kolik známých tu je - kromě těch, o kterých jsem věděla (promrzlý, propocený T-Bird, který běžel na start z domovských Vinohrad, Iva, Tučňák, Evžen a někde i Michal, kterého objevím až v cíli, i Jirka, Michal ze čtvrteční hospody a dokonce i běžec v sukni, s nímž jsme se hezky tahali na JUTu, a který tam udělal hromadu krásných fotek). Jsou tu i organizátoři, čip mi poté, co zdárně ve frontě neumrznu, jenom promrznu, předá čerstvá vítězka P100 (což se vám jen tak někde nestane), a protože jsme změkčilí floutci, zalezeme si s T-B. a posléze i s Tučňákem a Ivuš do auta, pouštíme na sebe topení a snažíme se přestat klepat a nezmrznout. T-B. v duchu našeho spolku nasává svařáky a čas do startu (na který se nám z toho vyhřátého klobouku ani trochu nechce) příjemně uplyne. Padne pár heretických návrhů, jestli nepojedeme radši někam do hospody, případně se nepodíváme na dvě krabice plné lahví vína, co T. nakoupil den předtím na šťastné, veselé Vánoce plné lihových tradic a zvyků, nicméně navzdory všemu a všem přeci jen ve čtvrt na jedenáct poskakujeme na konci chumlu a čekáme na start.
Proslov byl podle toho, co psali na FB závodu, vtipný, zadní řady (čili my) měly nicméně smůlu a slyšely kulový. Kromě údaje 17,4 km jsem zaregistrovala už jen odpočítávání a pak už hrr na ně, bij, (ne)zabij (se)! Chvíli běžíme s T-B., ten však posléze začne hrozit tím, že mi na záda vymaluje těma vypitýma svařákama pořádnýho thunderbirda a já zbaběle v prvním seběhu prchám.
Trasa je to nádherná. Slabší je, že není moc kudy předbíhat. Je to rozdusaný singletrack (celkem běželo 288 lidí), vlevo stráň nahoru, vpravo dolů, občas se osmělím a předbíhám, ale je to hodně o hubu. Všude hromady listí, pod nima kameny. Zjišťuju, že z kopců mi to běhá furt blbě, makám, snažím se se nevyšťavit úplně, ale rozhodně to není žádný langsam piánko a stejně mě lidi předbíhají. Do kopců to je jiná, to si přijdu jako borec největší, to mi to ale pěkně šlape, to proti ostatním nefuním, to je ale v hajzlu, protože je nemám kudy obejít! Asi jsem měla být průbojnější a nechávat je uhýbat, asi určitě. Jasně, můj boj, na druhou stranu toho remcání kolem, jaký že tam nejsou ale debilní kopce, jak je to ale náročný, jak to snad ne, ještě nahoru?! bylo trochu moc. Jasně, ty kopce byly dlouhý, ale když se podíváte na profil, co jste mohli asi tak čekat? Stromovku? Nejlepší byl borec v modrým kulichu, který na mé nadšené zapřádání hovoru v kopečku, jaká to není paráda, znechuceně prohodil: "No to snad ne!" a pokusil se mi (neúspěšně) utéct. Vzala jsem si jeho hlášku osobně a utekla já jemu. A když už jsem u toho remcání, proboha, co je to za debilní nápad, brát si na takovýhle závod sluchátka, když je tam všude hromada lidí, kterým můžete snadno překážet? Já mám pro běžce s ucpanýma ušima ultimátní pochopení, jsem koneckonců jednou z nich, ale odtud potud.
Míjíme pár hloučků diváků připomínajících postavy z japonskýho hororu. Stojí, čumí, mlčí, ruce hluboko v kapsách. Zjevně jsou toho dne poněkud neklidní. Naštěstí se najde i pár takových, kteří mohutně fandí a těm za to patří veliký dík (obzvlášť červeno-zelené dvojici, která se přesouvala po trati, a dvěma holkám, které halasně fandily po druhém seběhu a přidával se k nim i jejich pes). Seběh, který končí u občerstvovačky, je něco úžasnýho, kameny, serpentýnky, nádhera. tohle se mi ovšem moc líbí. Na občerstvovačce ledová voda. Napiju se, prořízne mi krk, začnu kuckat a radši běžím dál. Nemohla být aspoň zteplalá? Já vím, když je venku kosa, není to jen tak, ale tohle bylo vážně protivný.
Další kopec už klidně šlapu, furt si říkám, že by to mělo jít pod dvě hodiny, to bych byla hodně spokojená. Okolí je nádherný, nikdy jsem v týhle části Prahy nebyla a rozhodně jsem se sem nepodívala naposledy. Těžko uvěřit, že jste v hlavním městě, kopce, les, stráně, kameny... Prostě parádní nedělní program. Pořád jsou kolem mě lidi, celou dobu, co běžíme, nejsem ani chvíli sama. Bahno je v některých pasážích rozdusaný tak, že je potřeba hodně zvolnit, ne-li úplně zastavit. Cestou je pár brodů, hned na tom prvním si naberu do boty, jak zákon káže. Slečna, co se přede mě nacpala těsně před říčkou na poslední chvíli na první kameni zastaví. Jako správný Mirek Dušín do ní nestrčím, ale silou setrvačnosti skáču vedle. Bezva. Nevadí. Je to jenom voda a neteče pod elektrárnou ve Springfieldu. Dva a půl kilometru před cílem nabírám chodce (ne do boty). Mám podezřele humoru na rozdávání, tak se rozšafně ptám jednoho z pořadatelů, který hlídá, aby někdo blbě ve vsi neuhnul, co nás ještě čeká. Prý v zásadě rovinka. Asi jsem byla příliš rozšafná, tak mu to přišlo jako dobrej fór, nebo je prostě zákeřnej, kdo ví. Takže dušu, co to dá, aby mě pak čekal sešup, kopec, sešup jako prase a údolí s říčkou mělčí než bahno na jejím břehu. Je to tam rozdusaný jak po přesunu římský armády, běžet by se to asi s vypětím všech sil, který už nemám, dalo. Přeskakuju potok jak raněná srna a snažím se přinutit popoběhnout, no tak, chceš to pod ty dvě? A víš, že ani nevím? Končíme krpálem zralým na to, abyste ho vzali po čtyřech. Jenže pokud nejste právě Prasátko Pepina a nemilujete "skákání v blátivých kalužích" (a následné válení se v nich), tak to prostě neuděláte. Drápu se nahoru bahnem, snažím se najít pár neumrtvených trsů trávy, abych nesjela po břiše (a hubě) dolů. Prý padesát metrů a dvě stě rovinka do cíle. Poučena z předchozích nezdarů kontruju, že vlk taky sliboval. Ale tentokrát je to pravda. Nahoře je fotograf, nutím se k úsměvu, z koutku mi přitom visí děsně sexy slint a běžím do cíle. Už? Nějak to uteklo. Kdyby nebyla ta zima, kdyby mně nebyla taková zima a tak zoufale se mi nechtělo čůrat, bylo by mi to až líto. Hodinky říkají, že jsem tam za 2:04:48 (oficiálně o 17 vteřin později).
Zdravím Nikie, mizím na záchod, mávám na Michala, který jí guláškovku na lavičce na hřišti s ostatními doběhnuvšími, lezu do auta, kterému se ze sálajícího potu orosí okna jak v památný scéně z Titaniku a vnitřek naplní hutný odér pavilonu opic. Kašlu na dekorum a převlíkám se. Kde mám *sakra* (ne, tohle slovo jsem vážně nepoužila) tu bundu?!? Lezu ven jenom v mikině. Fičí.
Jdu si pro polívku, pak pro čaj. A další. A další. A další. Chvíli kecáme s Jirkou, Michalem, dobíhá T-B., Iva, Tučňák. Po vyhlášení to balím a razím domů.
"Jo, muselo to být krásný, když už to opakuješ po desátý," zvedá muž hlavu od biatlonu o dvě hodiny později.
Bylo. Vážně moc. Tak moc, že si dovolím jedno zásadní prohlášení: trať ŠUTRu je pro mě naprosto zásadní, je to místo, kde jsem zjistila, že existuje něco jako trailový běhání, že se dají běhat kopce nahoru a dolů, že je v Praze příroda a les a osamělá místa a že je to super a že se mi to líbí, i když to není žádná brnkačka. A to dokonce tak, že se mi vlastně ten asfalt asi už ani nijak moc běhat nechce. Tak moc je pro mě ten okruh v Šárce přelomový. Závist je ale, když ne rovnou o třídu, tak alespoň o půl lepší. Nevěříte? Tak tam za rok běžte. Třeba ve startovním (ekologicky papírovým) sáčku najdete taky takovou krásnou odměnu:
Co ještě dodat pro ty, kdo to všechno spískali? Chvály bylo asi už dost. Vážně to byl nádherný závod, na krásném místě, organizačně určitě velice dobře zvládnutý. Pro mě naprosto božský způsob, jak strávit kus neděle. Ale z přílišné porce medu začne nevyhnutelně bolet břicho, tak něco málo z temnější strany:
Větru dešti neporučíte, to je jasný. Netuším, co by stál pronájem nějakého party nebo vojenského stanu do zázemí pro případ, že bude hnusně, ať nemusíte promrzlí, fialoví finisheři jíst (mimochodem naprosto luxusní!! Jak ta bodla!) gulášovku venku, ale bylo by to prima. Stejně tak netuším, jakým způsobem lze nebo nelze skladovat a převážet ve velkém množství nějaký teplý/teplejší nápoj. Na občerstvovačce by udělala hodně dobře. (A to máme, prosím, velmi teplý prosince a mně garmin hlásil pocitově 2,8°C, takže žádná Sibiř.) Na občerstvení byly pro konec druhé třetiny startovního pole kromě vody už "jen" rozinky. Pro ty, co běhají na gely a podobný legrace a počítají s nimi, neb (jsem se nepřeslechla a nebyl to teda podle FB stránky jenom fórek) je deklamujete, to není úplně košer.
Na FB závodu jsem viděla volání po navýšení kapacity. Proboha jen to ne!! Už těch 288 lidí bylo hrozně moc. Motali jsme se tam jak nudle v bandě, na trase nejde v sebězích a v kopcích moc předbíhat, aniž byste riskovali, že se zrakvíte, o což nikdo nestojí.
A když už byla řeč o tom ŠUTRu, co takhle přidat Závisti ještě jedno, dvě kolečka pro nás, co to prostě rychle neumíme, hm? ;-)
Mavi boncuk, nebo-li modré oko, jak těmhle amuletům říkají v Turecku, mám sice v obou autech na zpětných zrcátkách a dokonce i na klíčích od bytu, nicméně sichr je sichr a já se proto rozhodla pojistit proti téhle kletbě (minimálně) pro příští rok tím, že se Závistí prostě a jednoduše vyběhnu. Nebo spíš na ni.
Před pár týdny mi Tučňák psala na gtalku, jestlipak taky jedu na Závist, že s I. jsou přihlášené a ať určitě neváhám, že to organizuje Honza Bartas se Zuzkou Urbancovou a že to bude parádní. Chvíli jsem na to koukala, pak jsem si chvíli psala s velícím můstkem, a pak už se jen přihlašovala a začínala se těšit. V rámci těšení jsem podnikla poměrně riskantní krok, kdy jsem vystavila zkoušce nejtvrdší mé přátelství s Madlenkou V., spolužačkou z našeho obskurního oboru, neboť jsem se jala přemlouvat jejího pana manžela, aby běžel taky, že to prostě bude pecka, a když už chce běhat přírodou, tak tohle je ideální začátek (na svou obranu mohu říct, že mi to nedalo vůbec žádnou práci). Svojí Madlence jsem zajistila all inclusive víkend u babičky bez otravných rodičů a ještě otravnější malé sestry za zadkem a T. tak ubyl krk na hlídání. So far, so good.
Kdo má děti školkou, školou či jakýmkoliv jiným kolektivem povinné, ví, jak to doma od září do června vypadá. Obvykle je minimálně jeden člen domácnosti na hromadě, přičemž se bacily vesele předávají a do toho se z onoho kolektivu (a všech ostatních) tahají další, ježto se vesele mísí, mutují a dříve či později prostě postupně skolí všechny. Tentokrát jsem se ocitla na řadě já. Jak jinak. Týden před závodem přestávám decentně posmrkávat a z rýmičky je rázem přes noc rýma jak prase s kašlem, že kdyby měli v plicním sanatoriu poslední místo a někdo odtamtud mě slyšel chrchlat, Dejdar by musel volky nevolky vyklidit skříňku. Zároveň ovšem všichni, kdo mají doma děti školkou, školou či jakýmkoliv jiným kolektivem povinné, ví, že na nějaký marodění nemáte nárok, čímžtopádem prostě nemarodím a stav vesele ignoruju. Dál běhám (pravda pomaleji a čím blíž je neděle, tím i méně, což ovšem dělám před každým závodem), dokonce se i zúčastním předvánoční hospody s kolegy, kamarády a novými spřízněnými dušemi přátel piva s lehkou závislosti na běhání, jinak známými také jako IThinkBeer(.com) nebo-li ITB. Sesypou se tam na mě dárečky, stojím jak solný sloup, neb já přinesla pouze sebe, ale naštěstí se veškerá pozornost záhy přenese na kolegu T-Birda, kterýžto má tu možnost okusit, jak se asi cítí člověk, který naprosto, ale naprosto nečekaně obdrží cenu, v níž si ani neodvažoval doufat (ale o které už dlouho a intenzivní sní a tvrdě maká na tom, aby mu jednou skončila v jeho dychtivých tlapách). Sám se třeba časem pochlubí, já k tomu dodám jen toto:
(Tak se proboha hlavně nezraň!)
V pátek mám krizi, moc práce, moc stresu, málo spánku, málo prostoru na plnění povinností, sliby chyby, prostě je toho moc. V sobotu padnu. Ani nevím po jak dlouhé době si jdu ve chvíli, kdy K. po obědě usne, lehnout. Panikařím a maluju čerty na zeď. To bude zítra utrpění. Jaj, to bude ale bolet. Do večera se jalově motám po bytě, večer balím dárky, piju pivo, poslouchám konec Žítkovských bohyň, nechávám je v sobě rezonovat a jdu brzo spát. Rezignuju na roli workoholický perfekcionistky. Aspoň na jeden víkend. Je to podezřele příjemný. A asi to bude těžce návykový.
Ráno vstává K. brzy a já nuceně s ní. Hudební motiv dne je nastolen záhy. Je jasný, co mi bude hučet celý závod v hlavě. Vrcholem mateřské demence je to, že mi ten výběr nepřijde až tak špatný.
Ehm.
Po osmé balím věci a vyrážím. Jako spořádaná manželka beru oba pytle s odpadky, přičemž mi nezbývá volná ruka na bundu, kterou zapomínám v předsíni. Jak velká sociální pracovnice to je, zjistím, jakmile se podle své gpsky pro chudé promotám do Lhoty, kde po chvilce blondýnovitého kroutění volantem parkuju hezky u startu, strategicky proti toitoikám (ano, VELMI strategicky, když se tam pak chcete po závodě převlíknout...).
 |
| Gpska podle Ládi Hrušky |
Proslov byl podle toho, co psali na FB závodu, vtipný, zadní řady (čili my) měly nicméně smůlu a slyšely kulový. Kromě údaje 17,4 km jsem zaregistrovala už jen odpočítávání a pak už hrr na ně, bij, (ne)zabij (se)! Chvíli běžíme s T-B., ten však posléze začne hrozit tím, že mi na záda vymaluje těma vypitýma svařákama pořádnýho thunderbirda a já zbaběle v prvním seběhu prchám.
Míjíme pár hloučků diváků připomínajících postavy z japonskýho hororu. Stojí, čumí, mlčí, ruce hluboko v kapsách. Zjevně jsou toho dne poněkud neklidní. Naštěstí se najde i pár takových, kteří mohutně fandí a těm za to patří veliký dík (obzvlášť červeno-zelené dvojici, která se přesouvala po trati, a dvěma holkám, které halasně fandily po druhém seběhu a přidával se k nim i jejich pes). Seběh, který končí u občerstvovačky, je něco úžasnýho, kameny, serpentýnky, nádhera. tohle se mi ovšem moc líbí. Na občerstvovačce ledová voda. Napiju se, prořízne mi krk, začnu kuckat a radši běžím dál. Nemohla být aspoň zteplalá? Já vím, když je venku kosa, není to jen tak, ale tohle bylo vážně protivný.
Další kopec už klidně šlapu, furt si říkám, že by to mělo jít pod dvě hodiny, to bych byla hodně spokojená. Okolí je nádherný, nikdy jsem v týhle části Prahy nebyla a rozhodně jsem se sem nepodívala naposledy. Těžko uvěřit, že jste v hlavním městě, kopce, les, stráně, kameny... Prostě parádní nedělní program. Pořád jsou kolem mě lidi, celou dobu, co běžíme, nejsem ani chvíli sama. Bahno je v některých pasážích rozdusaný tak, že je potřeba hodně zvolnit, ne-li úplně zastavit. Cestou je pár brodů, hned na tom prvním si naberu do boty, jak zákon káže. Slečna, co se přede mě nacpala těsně před říčkou na poslední chvíli na první kameni zastaví. Jako správný Mirek Dušín do ní nestrčím, ale silou setrvačnosti skáču vedle. Bezva. Nevadí. Je to jenom voda a neteče pod elektrárnou ve Springfieldu. Dva a půl kilometru před cílem nabírám chodce (ne do boty). Mám podezřele humoru na rozdávání, tak se rozšafně ptám jednoho z pořadatelů, který hlídá, aby někdo blbě ve vsi neuhnul, co nás ještě čeká. Prý v zásadě rovinka. Asi jsem byla příliš rozšafná, tak mu to přišlo jako dobrej fór, nebo je prostě zákeřnej, kdo ví. Takže dušu, co to dá, aby mě pak čekal sešup, kopec, sešup jako prase a údolí s říčkou mělčí než bahno na jejím břehu. Je to tam rozdusaný jak po přesunu římský armády, běžet by se to asi s vypětím všech sil, který už nemám, dalo. Přeskakuju potok jak raněná srna a snažím se přinutit popoběhnout, no tak, chceš to pod ty dvě? A víš, že ani nevím? Končíme krpálem zralým na to, abyste ho vzali po čtyřech. Jenže pokud nejste právě Prasátko Pepina a nemilujete "skákání v blátivých kalužích" (a následné válení se v nich), tak to prostě neuděláte. Drápu se nahoru bahnem, snažím se najít pár neumrtvených trsů trávy, abych nesjela po břiše (a hubě) dolů. Prý padesát metrů a dvě stě rovinka do cíle. Poučena z předchozích nezdarů kontruju, že vlk taky sliboval. Ale tentokrát je to pravda. Nahoře je fotograf, nutím se k úsměvu, z koutku mi přitom visí děsně sexy slint a běžím do cíle. Už? Nějak to uteklo. Kdyby nebyla ta zima, kdyby mně nebyla taková zima a tak zoufale se mi nechtělo čůrat, bylo by mi to až líto. Hodinky říkají, že jsem tam za 2:04:48 (oficiálně o 17 vteřin později).
Zdravím Nikie, mizím na záchod, mávám na Michala, který jí guláškovku na lavičce na hřišti s ostatními doběhnuvšími, lezu do auta, kterému se ze sálajícího potu orosí okna jak v památný scéně z Titaniku a vnitřek naplní hutný odér pavilonu opic. Kašlu na dekorum a převlíkám se. Kde mám *sakra* (ne, tohle slovo jsem vážně nepoužila) tu bundu?!? Lezu ven jenom v mikině. Fičí.
Jdu si pro polívku, pak pro čaj. A další. A další. A další. Chvíli kecáme s Jirkou, Michalem, dobíhá T-B., Iva, Tučňák. Po vyhlášení to balím a razím domů.
"Jo, muselo to být krásný, když už to opakuješ po desátý," zvedá muž hlavu od biatlonu o dvě hodiny později.
Bylo. Vážně moc. Tak moc, že si dovolím jedno zásadní prohlášení: trať ŠUTRu je pro mě naprosto zásadní, je to místo, kde jsem zjistila, že existuje něco jako trailový běhání, že se dají běhat kopce nahoru a dolů, že je v Praze příroda a les a osamělá místa a že je to super a že se mi to líbí, i když to není žádná brnkačka. A to dokonce tak, že se mi vlastně ten asfalt asi už ani nijak moc běhat nechce. Tak moc je pro mě ten okruh v Šárce přelomový. Závist je ale, když ne rovnou o třídu, tak alespoň o půl lepší. Nevěříte? Tak tam za rok běžte. Třeba ve startovním (ekologicky papírovým) sáčku najdete taky takovou krásnou odměnu:
Větru dešti neporučíte, to je jasný. Netuším, co by stál pronájem nějakého party nebo vojenského stanu do zázemí pro případ, že bude hnusně, ať nemusíte promrzlí, fialoví finisheři jíst (mimochodem naprosto luxusní!! Jak ta bodla!) gulášovku venku, ale bylo by to prima. Stejně tak netuším, jakým způsobem lze nebo nelze skladovat a převážet ve velkém množství nějaký teplý/teplejší nápoj. Na občerstvovačce by udělala hodně dobře. (A to máme, prosím, velmi teplý prosince a mně garmin hlásil pocitově 2,8°C, takže žádná Sibiř.) Na občerstvení byly pro konec druhé třetiny startovního pole kromě vody už "jen" rozinky. Pro ty, co běhají na gely a podobný legrace a počítají s nimi, neb (jsem se nepřeslechla a nebyl to teda podle FB stránky jenom fórek) je deklamujete, to není úplně košer.
Na FB závodu jsem viděla volání po navýšení kapacity. Proboha jen to ne!! Už těch 288 lidí bylo hrozně moc. Motali jsme se tam jak nudle v bandě, na trase nejde v sebězích a v kopcích moc předbíhat, aniž byste riskovali, že se zrakvíte, o což nikdo nestojí.
A když už byla řeč o tom ŠUTRu, co takhle přidat Závisti ještě jedno, dvě kolečka pro nás, co to prostě rychle neumíme, hm? ;-)