Pět kroků vpřed, tři vzad. Někdy i čtyři.

Občas všech pět.

Dny utíkají tak rychle, že mít na stole denní kalendář, bude se mi z otáčení stránek motat hlava. Prý se to s věkem stává každýmu a neměla bych si z toho tu svou zamotanou hlavu dělat. A protože jsem poslušná a poslouchám, snadno se stane, že najednou zjistím, že jsem už dva měsíce vůbec nic nenapsala.

Takže update!

Další kontrola u doktora dopadla podle očekávání. Závěr: Hojí se to, stále pomalejc než u levý nohy, ale hojí. Nemá cenu na to koukat častěji, takže další kontrola až v květnu. Pokud to neotejká a není to horký (ne a ne), můžu běhat, co mi to dovolí - koleno je ok, šrouby si vykroutit nemůžu, nohu podrží svaly a šlachy. Po dvou hodinách čekání za pět minut venku. Time management jak víno.

A tak běhám.

Snažím se dostat dál a rychlejc, to první opatrně a pomalu jde, to druhý moc ne. Jsem těžká a i když jsem se na vložky do Jablonce objednávala před měsícem a půl, pořád nemám termín a tak šmajdám. Pravá noha se pomalu lepší, vnímám, že na ni došlapuju líp, s větší silou a jistotou. Levá noha mezitím dostává zabrat a protestuje. Bolí to, dělají se mi na pravý noze z vnitřní strany puchejře na puchejřích, trpělivě to snáším v naději, že se to zlepší.

Jsou dny, kdy už opravdu běžím. A rychle. Ty dny jsou krásný a já začínám věřit. Jeden dokonce obrečím, protože jedna moje část nedoufala, že se tohle ještě někdy stane. Stalo. Ale zatím jen jednou. Tolik k víře a naději.

Jenže když nevěří nikdo jiný, musíte aspoň vy. Za ty všechny ostatní kolem, kdo vám vysvětlujou, že byste to možná měli dělat míň nebo radši vůbec.

A pak jedu poprvé na Závist.

Je to tam pořád stejně krásný. Je to pořád moje místo. Pořád ten malý okruh přes tři kopce miluju žárem tisíce sluncí.

Ale pak oteče levý koleno, dostaví se ochromující panika, kterou A. rozežene, ale stejně týden neběhám.

Je to jako chodit proti větru. Pořád. Vím, proč to dělám a vím, že to chci dělat dál. Tuhle jistotu mám bez jakýchkoliv diskusí. Jen by mohlo začít konečně trochu míň foukat, protože je to únavný a úmorný a demotivující a frustrující a bývá mi z toho smutno a pak se lituju a stěžuju si a jsem otravná. A to nechci. To nikdo nechce. Ani být, ani u toho být.

A pak uběhnu poprvý od operace dvacet kilometrů v Krčáku a dorazím za tmy, protože mi to trvalo dlouho a ležím zbytek večera úplně mrtvá na gauči a strašně mě bolí nohy, ale sjetá endorfiny se sama sobě hystericky směju a vím, že se s tím větrem budu prát tak dlouho, jak bude potřeba.

#38

Hosam Melhem

POCIT OSAMĚNÍ

Tak jo, moji milí, teď si povíme něco o tom, jak, žel bohu, jen dobrý záměr nestačí a jak můžete takový záměr zmasakrovat v pěti bodech, snadno a rychle.

Tohle totiž není ani tak průšvih jako průser.

1. Vyberte si arabského básníka.

2. Udělejte knihu trojjazyčnou.

3. Vysázejte blbě arabštinu, aby se to nedalo číst (jednotlivá slova jsou správně, leč v opačném pořadí - pro představu, jak pekelné to je, si teď, prosím, vezměte jakoukoliv českou knihu a zkuste ji číst zprava doleva).

4. Básně přeložte doslovně, místy až nečesky (ne, růže nemají ostny) a neuveďte pro sichr překladatele.

5. Dejte tam i anglický překlad, ať předchozí bod ještě podtrhnete a zdůrazníte.

Máte?

Prima.

Právě jste připravili k vydání "Pocit osamění". Tleskám.

#39

Zuzana Pavlová

ORIOLA

"V běsné půlhodině

stírám očima písmenka

jak perloočko sosákem nektar

z ambrózie

nejsem matka

nejsem dcera

nejsem manželka

nejsem nic

A můžu všechno"

(s. 18)

Příroda a tělo a vnímání přírody všemi smysly napříč měnícími se ročními obdobími, napříč bytím. Ženské psaní v nejlepším slova smyslu. Ty, které oslovily, oslovily niterně, tak jak to mám ráda.

"V srpnu příroda poprvé zívla

kosům zrezly hlasy

pavouk mi spoutal nohy pavučinou

deset čapích kroků v mokré trávě

mě přenese k autobusu

Odstřihnu si léto od vlasů"

(s. 46)

#40

Štěpán Kučera

PROJEKT GILGAMEŠ

Antropologie náboženství posypaná drobky z Ibn Tufajla - všechno, co víte a znáte (nebo můžete vědět a znát, stačí si vzít k ruce třeba, dejme tomu, Eliadeho) poskládané trošku jinak a prolnuté s blízkou přítomností.

Některé autorovy vize se nám začínají krapet děsivě plnit se zdřívěním (román napsaný AI), jiných se, snad, nedočkáme.

Zázrak se nekoná, whow efekt se nedostavil. Snad příště.

#41

Najjar Masúd

SKLENĚNÝ GHÁT

Sedmero snových povídek jednoho z největších urdsky píšících indických autorů minulého a přelomu tohoto století. Příběhy lidí, k jejichž existenci se na nějaký čas připojujeme, jen abychom se opět opustili, aniž by se něco zásadního stalo. S výjimkou zápletky v Loskutákovi z Paví zahrady, se v příbězích Masúdových hrdinů, existujících mimo prostor a čas, neodehrávají žádné zásadní zvraty, žádné přelomové momenty, žádné drama. Bez sentimentu je tu přijímáno plynutí času se všemi jeho projevy. Vztahy se rodí a zanikají a stejně tak se rodí a umírají i lidé. Skvělý překlad a informačně bohatý doslov Tomáše Daňhela činí z knihy čtenářský zážitek.

Mou regulérní recenzi si můžete přečíst TADY

a TADY je rozhovor s překladatelem nejen o Skleněném ghátu, ale o urdské literatuře a urdštině jako takových.

#42

Hasan Nasr

ŠEST SLZ HASANA NASRA

Povídky tuniského spisovatele Hasana Nasra jsou ve své literární průměrnosti bohužel nesmírně snadno zapomenutelné, což je škoda. Dvojjazyčné vydání je hodně odvážné, předmluva příjemně uvádí do kontextu (byť úplně nevysvětluje, proč padl výběr právě na Nasra), nejzajímavější je ale nakonec poznámka o pied-noirs, obyvatelích Alžírska evropského původu, kteří se ovšem v Africe už narodili a po vyhlášení nezávislosti je Francouzi totálně hodili přes palubu - milion lidí se náhle stal nevítaný jak v rodné zemi, tak v zemi svých předků.

Běžím.

Běžím. Dívám se na svůj stín kousek před sebou, kousek vedle sebe. Ty nohy nepoznávám. Jedna se lehce vlamuje dovnitř, nepřekvapuje mě to, sice ji nepoznávám, ale je moje a samozřejmě že vím, že to není ještě stoprocentní. Nevím, jak moc zdaleka nebo zblízka ještě ne. To zjistím za dva týdny. Ale vím, že se posouvám správným směrem.

Běžím. Většinou je už dávno tma, protože mám velký problém dostat běhání zpátky do běžnýho, každodenního provozu, někam mezi práci, děti, domácnost a skládání, protože kromě Valladolidu už se chystám i v květnu na otevřený mistrovství Německa a trávím tím spousty krásných hodin. Bojuju s tím, co dostane přednost a co bude muset počkat. Den má málo hodin. A já málo sil. Ale vím, že to nějak půjde.

Běžím. Sníh i led odtály. Chodníky jsou plný posypových kamínků. Kloužou, lezou mi do vzorku, iracionálně mě iritují. Snažím se nesledovat tempo ani kilometry. Snažím se být na sebe hodná. "Pochval mě!" píšu po skoro každým výběhu mistrovi. "Pochval mě, prosím." A on mě chválí. Protože je hodnej. A já vím, že si to zasloužím.

Běžím. Není to zadarmo. Není to jen tak. Je za tím spousta cvičení, spousta námahy a potu. Odchozený kilometry a kilometry na kole s pohledem u přeným do zdi. Není to jen tak, hledat pořád motivaci a začínat zas a znovu a ne od nuly, ale z hlubokýho mínusu. Abych mohla chtít velký věci, musím k sobě jednu po druhý naskládat ty malý. A já chci. Pořád chci ty nesmírně velký věci. Musím. Odvíst. Svůj. Díl. Práce. To vím.

Běžím. Je to pomalu nebo rychle? I ten nejpomalejší běh mi dává zabrat. A připadá mi, že se po týdnech a měsících absolutní nehybnosti pohybuju nesmírně rychle. A vím, že to je to jediný, na čem opravdu záleží. Nezastavit se. Nenechat se tou rozpínající se nehybností pohltit.

Běžím. V temnotě hlubin svýho já šátrám po onom divokým, nezkrotným stvoření, jehož vnitřní oheň mě poháněl pořád dál a dál a výš a výš, až tam, kam se jiní neodvažují ani pohlídnout. Všechny ty moje šílený sny a ještě šílenější plány. Jenže uvnitř je ticho. V temnotě cítím pod dlaněmi hrubou, drsnou srst, cítím ostrý drápy, jemnou kůži, chladivý šupiny, polštářky tlapek a špičky rohů. Je tam. Pořád tam je. Ale je tam takový ticho. Žije ještě? Žiješ ještě? Potřebuju vědět, že žiješ, potřebuju vědět, že všechno to, co dělám má smysl. Že to budu ještě někdy znovu upřímně a opravdu cítit. Tu touhu. To nezkrotnou touhu. Bez ní totiž nemůžu nic chtít tak moc, jak je to tam, kdesi daleko a vysoko nad mou hlavou, potřeba. A pak to konečně přijde. Dva tři lehký kroky. Jeden snadný úder srdce. A zvíře se pohne. Žije. Konečně to vím.

Běžím.

Chtěla jsem

"Já mám radost."

"Když máte radost vy, pane doktore, tak já ji mám taky."

Chtěla jsem trochu víc a líp monitorovat tu svoji velkolepou cestu k ještě velkolepějšímu uzdravení. Jenže jak se zázrak nekonal, nebyla moc chuť a vlastně ani síla psát. Co taky pořád? Jak věřím a nevzdávám se? Jak cvičím a čekám a doufám, jak jím hrsti doplňků, protože každý radí něco trochu jiného, tak z toho sestavuju koktejl? Jak mám dilema, co s těma použitýma injekcema, protože v lékárně je vzít nechtějí a jezdit někam k Čiernej Pričope, kde je sběr zdravotnickýho odpadu, se mi fakt nechce a tak je mám vesele dál na lince jak celoroční dekoraci? Nebo jak mezitím brečím a bojuju s návaly paniky, že už to nikdy nepůjde, že to nezaroste, že už mě to bude pořád bolet a nikdy nebudu běhat, že už to nikdy nebudu já - protože to je jeden z nejintenzívnějších pocitů spjatých s tímhle obdobím: tohle prostě nejsem já. Ani zevnitř, ani z venku. Mám psát o tom, jak moc mě trápí, jak jsem ztloustla a stejnou měrou mě trápí, že mě to trápí, protože je to vlastně úplně jedno - což vím, jen to prostě nedokážu opravdu upřímně přijmout za svý?

Chtěla jsem psát o tom, že jsem oslavila čtyřicítku. Panejo. Takže tuhle legraci tady píšu už jedenáct let. Mejdan to byl velkolepý a krásný, hodně se pilo a ještě víc smálo a já v ten den poprvé dojela MHD až na Jiřák a došla pak dobrých tři sta metrů do hospody. Bylo to jako výprava na Měsíc. Je to něco málo přes měsíc. Chvilka. A celá věčnost.

Chtěla jsem naspat, jak se ve mně rozhořela nová vášeň plamenem tak žhavým, že hrozí, že zachvátí celý můj svět. Už vloni jsem během rekonvalescence zjistila, že existuje mistrovství světa ve skládání puzzle na čas. Jo, čtete správně. A ano, ta velkolepá první věta má přímou souvislost s tou možná poněkud absurdní větou druhou. Jak to uzdravování z neznámých důvodů trvá letos dýl, dělám víc jiný věci: pracuju, možná až moc, zkraje jsem hodně četla, a jakmile jsem vydržela sedět u stolu, vyndala jsem svoje stoletý pětistovkový skládačky. A zjistila, že to vlastně zvládám docela rychle. Celý to pak vyeskalovalo velice rychle a skončilo to registrací na zářijové mistrovství ve Valladolidu, kterou jsem dostala od T. k narozeninám (tak jako na mistrovství republiky ve 24h, i na to v puzzle se můžete prostě jen tak přihlásit, když budete pomalý, nebudete si moc s velkýma klukama a holkama hrát dlouho, prostě se nedostanete přes čtvrtfinále a nazdar bazar).

Můj telefon teď neplní fotky ani dětí, ani axíků, ani knížek. Můj telefon je teď plný takovýchle fotek:

A chodí nám domů o něco větší krabice, než když jsem kupovala běžecký boty a hadry.

Já jsem prostě zastáncem toho, že člověk musí být pořád zamilovaný - a nenechte se mýlit, rozhodně tu nemluvím o omezeným konceptu lásky mezi lidmi. Milovat se dá kde co. Posedlý může být člověk kde čím.

Kdykoliv vysypávám další krabici, opakuju si: Taky by to mohl být kokain.

A trochu tu skládací obsesi začínám ředit. Abych se úplně nezbláznila.

#33

Ibn Battúta

CESTY

Ibn Battúta, OG travelblogerů, by dneska měl miliony sledujících na sociálních sítích. Jeho zápisky jsou neocenitelným zdrojem informací o světě a životě před 750 lety. Sedmi sty padesáti. Na cestu vyrazil zhruba v době vlády Karla IV. My tu sotva slezli ze stromů a v severní Africe a na Blízkém východě vrcholila civilizace, do níž měla slovutná Evropa teprve dorůst. Ibn Battúta musel být velice zajímavá postava. Kromě toho, že to byl hardocorový cestovatel, co dost vydržel a měl pro strach uděláno, byl taky očividně dost na prachy a měl rád holky. To první ho dostávalo pravidelně do průšvihů, kdy různě krachoval a panovníci v různých zemích, kteří ho brali jako vyslance marockého panovníka, pod svý křídla mu sháněli finanční poradce, aby ho z toho nějak vysekali. Holek se zjevně v té době zbavoval skoro stejně jako peněz a nové sháněl o poznání snáz. Zároveň byl ale silně věřící, dbal na dodržování náboženských povinností, nepil, modlil se a vykonával pouť do Mekky - a snažil se ke správné víře vést i všechny kolem. Jak říkám, zajímavá postava.

Ibn Battúta procestoval severní a subsaharskou Afriku, Blízký východ, Malou a Střední Asii, Indii, Srí Lanku, nějaký pátek pobyl na Maledivách (kdo by se mu divil) a nakoukl až do Číny.

V češtině vycházejí Cesty ve zkrácené podobě, nicméně netřeba ničeho želet, to, co Hrbek vypustil, nemá pro českého čtenář žádnou zásadní hodnotu - jsou to jen výčty místy, případně věcí, pokrácené popisy jeli jsme tam a tam, pak jsme pluli tam a tam a třetího dne se karavana naložená tím a tím vydala tudy tam... Čili nic, co by mělo jakýkoliv vliv na informační hodnotu. Žádný "milión přepisů" ani cenzura se nekoná.

Originál je navíc dostupný v otevřeném zdroji na internetu, kdyby se chtěl někdo místo blábolivého plácání nesmyslů na vlastní oči přesvědčit.

(Chystala jsem reedici pro nakladatelství Argo, kterou jsem opatřila doslovem o osobnosti Ivana Hrbka, letos už by snad měla vyjít, šílená mravenčí práce to byla. Šílena.)

#34

Saygin Ersin

SULTÁNŮV KUCHAŘ

Kouzelný pohádkový příběh, jehož největší síla se síla skrývá v bohaté chuti jazyka, jímž je vyprávěný.

Sultánův kuchař voní magickým orientem a má všechno, co si od dobrodružného příběhu vonícího kořením a dálkami můžete přát: hrdinu, jenž se chce po právu pomstít, vraždy, odhalení vyvoleného a jeho transformaci k velikost, lásku, odloučení, cesty do ještě větších dálek a možná happy end a možná také ne.

Krásné provedení jde ruku v ruce s famózním překladem.

Tohle jsem přesně potřebovala.

(Recenzi jsem psala pro iLiteraturu a přečíst si ji můžete TADY.)

#35

Josef Pánek

LÁSKA V DOBĚ GLOBÁLNÍCH KLIMATICKÝCH ZMĚN

"Tohle je o lásce. O globálních klimatických změnách. Atd. Láska v době globálních klimatických změn fakt."

Už tři roky jsem nečetla nic českýho, co by mě takhle zaujalo. Co by mě přinutilo přemýšlet, nakolik je to jenom póza a na kolik je to fakt dobrý. Anebo blbý. Už minimálně pět let jsem nečetla nic českýho, co by mě takhle zaujalo. Tak klaustrofobního, že jsem se musela ujistit, jestli mi tady, v Praze, jdou ještě pořád otevřít okna. Něco tak iritujícího, že jsem doteď nepřišla na to, jak to s tou pózou a (ne)dobrostí jako nakonec je. Už dobrých osm let jsem nečetla...

Anebo možná jo.

Kdo ví?

Když nic jinýho, vím, že se na Islandu dá stopovat.

A že v Čechách fakt vznikaj knihy, který dokážou překvapit. Hurá. Bum ho.

#36

Tomáš Kozák

TAM NAHOŘE UŽ NIKDO NENÍ

Je krásné, když si lidé plní sny a vydávají si knížky.

Odvrácenou stranou je to, že je pak musíme číst. Čekala jsem do samého konce, co z toho vyleze - a nevylezlo z toho bohužel nic víc, než životní osudy 3+1 kamarádů, právníka, matematika a už nevím čeho (a to jsem to dočetla dneska ráno), kteří si na stará (?) kolena otevřeli lezeckou školu. Jedna kapitola, která nás chaoticky přenese časem a místem do Francie druhé světové války (nicméně názvy skal se shodují s těmi v Českém Švýcarsku, tak asi nějaký šotek, bo co - stejný, jaký vyčaroval na svět takové= věci jako "afghánštinu", plete si Alžírsko s Alžírem, z al-Qá'idy (al-Káidy, chcete-li) udělal al-Ka'ídu - hodinky nebo holinky, dyť je to beztak jedno a z Himálaje Hamaláj...) je asi důvod, proč je to "povídkový román" a ne jen "román". Samotný nápad není špatný, jenže dialogy jsou zoufale kožené a všechny ženské postavy naprosto, třeskutě příšerné, chovají se jako pipinky po poloviční lobotomii a dodje i na jednu převychovanou lesbu (yesss! zářez! tleskáček!).

Snaha se cení, ale někdy prostě nestačí.

Jedna hvězda za skály, druhá za název a přebal.

#37

Petro Miďanka

UŽHORODSKÉ KAVÁRNY

"Kraj ukrajinný, modré podezdívky.

Zas plenit budou?! Věřit nechce se mi."

(s. 12)

Úžasný poklad, který jsem čirou náhodou objevila při zabíjení času v knihovně. Dvojjazyčný výbor z díla podle všeho nesmírně výrazného samorosta Petra Miďanky v, pro ukrajinštinou nepolíbeného čtenáře (čti mě), bravurním překladu Tomáše Vašuta. Vdechla jsem ho jako to horký kafe v užhorodský kavárně a chtělo se mi opilecky zcela střízlivě hulákat: "Hej, hospodo! Ještě jednu rundu! PRO VŠECHNY!"

"Vy Rusíni, i vy, milé Rusínky,

v krajině divů, zvláštních proměn,

přes nos vás praštit: Berlioz i s Poem,

cukráren vůně, cizokrajné drinky.

Sladší než naše sežehnutá zem

zámořská koření, příchutě, finesy.

Rumělka prešpurských secesí

není tu ani slabým příměrem.

Bukové zlátnou ještě v horách lesy,

ještě je slýchat sojka prostořeká.

Auta a hadry, to vás ještě čeká --

a kosti předků nebudou vás děsit.

A přijde den, kdy svatá hora hne se:

ať už Neneská, Apecká, Dohjanská...

O Velké noci vzplane Kristův paškál...

Pak pochopíte -- Bůh již seslal trest,

Když ani kapku touhy nalačno vám nedal,

a ani krůpěj zlatavého vosku.

Kdo přejde Tisu, aby v Sedmihradsku

modré a žluté barvy zhasnout nechal?"

(s. 24)

SLAVA UKRAJINI! HEROJAM SLAVA!