Proti větru

Pět kroků vpřed, tři vzad. Někdy i čtyři.

Občas všech pět.

Dny utíkají tak rychle, že mít na stole denní kalendář, bude se mi z otáčení stránek motat hlava. Prý se to s věkem stává každýmu a neměla bych si z toho tu svou zamotanou hlavu dělat. A protože jsem poslušná a poslouchám, snadno se stane, že najednou zjistím, že jsem už dva měsíce vůbec nic nenapsala.

Takže update!

Další kontrola u doktora dopadla podle očekávání. Závěr: Hojí se to, stále pomalejc než u levý nohy, ale hojí. Nemá cenu na to koukat častěji, takže další kontrola až v květnu. Pokud to neotejká a není to horký (ne a ne), můžu běhat, co mi to dovolí - koleno je ok, šrouby si vykroutit nemůžu, nohu podrží svaly a šlachy. Po dvou hodinách čekání za pět minut venku. Time management jak víno.

A tak běhám.

Snažím se dostat dál a rychlejc, to první opatrně a pomalu jde, to druhý moc ne. Jsem těžká a i když jsem se na vložky do Jablonce objednávala před měsícem a půl, pořád nemám termín a tak šmajdám. Pravá noha se pomalu lepší, vnímám, že na ni došlapuju líp, s větší silou a jistotou. Levá noha mezitím dostává zabrat a protestuje. Bolí to, dělají se mi na pravý noze z vnitřní strany puchejře na puchejřích, trpělivě to snáším v naději, že se to zlepší.

Jsou dny, kdy už opravdu běžím. A rychle. Ty dny jsou krásný a já začínám věřit. Jeden dokonce obrečím, protože jedna moje část nedoufala, že se tohle ještě někdy stane. Stalo. Ale zatím jen jednou. Tolik k víře a naději.

Jenže když nevěří nikdo jiný, musíte aspoň vy. Za ty všechny ostatní kolem, kdo vám vysvětlujou, že byste to možná měli dělat míň nebo radši vůbec.

A pak jedu poprvé na Závist.

Je to tam pořád stejně krásný. Je to pořád moje místo. Pořád ten malý okruh přes tři kopce miluju žárem tisíce sluncí.

Ale pak oteče levý koleno, dostaví se ochromující panika, kterou A. rozežene, ale stejně týden neběhám.

Je to jako chodit proti větru. Pořád. Vím, proč to dělám a vím, že to chci dělat dál. Tuhle jistotu mám bez jakýchkoliv diskusí. Jen by mohlo začít konečně trochu míň foukat, protože je to únavný a úmorný a demotivující a frustrující a bývá mi z toho smutno a pak se lituju a stěžuju si a jsem otravná. A to nechci. To nikdo nechce. Ani být, ani u toho být.

A pak uběhnu poprvý od operace dvacet kilometrů v Krčáku a dorazím za tmy, protože mi to trvalo dlouho a ležím zbytek večera úplně mrtvá na gauči a strašně mě bolí nohy, ale sjetá endorfiny se sama sobě hystericky směju a vím, že se s tím větrem budu prát tak dlouho, jak bude potřeba.

#38

Hosam Melhem

POCIT OSAMĚNÍ

Tak jo, moji milí, teď si povíme něco o tom, jak, žel bohu, jen dobrý záměr nestačí a jak můžete takový záměr zmasakrovat v pěti bodech, snadno a rychle.

Tohle totiž není ani tak průšvih jako průser.

1. Vyberte si arabského básníka.

2. Udělejte knihu trojjazyčnou.

3. Vysázejte blbě arabštinu, aby se to nedalo číst (jednotlivá slova jsou správně, leč v opačném pořadí - pro představu, jak pekelné to je, si teď, prosím, vezměte jakoukoliv českou knihu a zkuste ji číst zprava doleva).

4. Básně přeložte doslovně, místy až nečesky (ne, růže nemají ostny) a neuveďte pro sichr překladatele.

5. Dejte tam i anglický překlad, ať předchozí bod ještě podtrhnete a zdůrazníte.

Máte?

Prima.

Právě jste připravili k vydání "Pocit osamění". Tleskám.

#39

Zuzana Pavlová

ORIOLA

"V běsné půlhodině

stírám očima písmenka

jak perloočko sosákem nektar

z ambrózie

nejsem matka

nejsem dcera

nejsem manželka

nejsem nic

A můžu všechno"

(s. 18)

Příroda a tělo a vnímání přírody všemi smysly napříč měnícími se ročními obdobími, napříč bytím. Ženské psaní v nejlepším slova smyslu. Ty, které oslovily, oslovily niterně, tak jak to mám ráda.

"V srpnu příroda poprvé zívla

kosům zrezly hlasy

pavouk mi spoutal nohy pavučinou

deset čapích kroků v mokré trávě

mě přenese k autobusu

Odstřihnu si léto od vlasů"

(s. 46)

#40

Štěpán Kučera

PROJEKT GILGAMEŠ

Antropologie náboženství posypaná drobky z Ibn Tufajla - všechno, co víte a znáte (nebo můžete vědět a znát, stačí si vzít k ruce třeba, dejme tomu, Eliadeho) poskládané trošku jinak a prolnuté s blízkou přítomností.

Některé autorovy vize se nám začínají krapet děsivě plnit se zdřívěním (román napsaný AI), jiných se, snad, nedočkáme.

Zázrak se nekoná, whow efekt se nedostavil. Snad příště.

#41

Najjar Masúd

SKLENĚNÝ GHÁT

Sedmero snových povídek jednoho z největších urdsky píšících indických autorů minulého a přelomu tohoto století. Příběhy lidí, k jejichž existenci se na nějaký čas připojujeme, jen abychom se opět opustili, aniž by se něco zásadního stalo. S výjimkou zápletky v Loskutákovi z Paví zahrady, se v příbězích Masúdových hrdinů, existujících mimo prostor a čas, neodehrávají žádné zásadní zvraty, žádné přelomové momenty, žádné drama. Bez sentimentu je tu přijímáno plynutí času se všemi jeho projevy. Vztahy se rodí a zanikají a stejně tak se rodí a umírají i lidé. Skvělý překlad a informačně bohatý doslov Tomáše Daňhela činí z knihy čtenářský zážitek.

Mou regulérní recenzi si můžete přečíst TADY

a TADY je rozhovor s překladatelem nejen o Skleněném ghátu, ale o urdské literatuře a urdštině jako takových.

#42

Hasan Nasr

ŠEST SLZ HASANA NASRA

Povídky tuniského spisovatele Hasana Nasra jsou ve své literární průměrnosti bohužel nesmírně snadno zapomenutelné, což je škoda. Dvojjazyčné vydání je hodně odvážné, předmluva příjemně uvádí do kontextu (byť úplně nevysvětluje, proč padl výběr právě na Nasra), nejzajímavější je ale nakonec poznámka o pied-noirs, obyvatelích Alžírska evropského původu, kteří se ovšem v Africe už narodili a po vyhlášení nezávislosti je Francouzi totálně hodili přes palubu - milion lidí se náhle stal nevítaný jak v rodné zemi, tak v zemi svých předků.