Něco na chuť (POP 2018)

neděle 30. prosince 2018

Pátý advent je už tradičně ve znamení Partyzánského oběhu Prahy neboli POPu. Letos se bohužel poprvé konal bez účasti otce zakladatele, Veverky Pražského, jenž jest přesídlen na ostrov divných měr a vah, kde lidem ještě pořád nikdo nevysvětlil, že na silnici se jezdí vpravo.
Po DNF z P100 jsem byla rozhodnutá doplácat se z Braníka do Braníka stůj co stůj, navíc bylo slibováno, že letos poběžíme hromadně ve skupince, že se tempo přizpůsobí nejslabšímu kusu, a tak jsem si pakovala věci s nadějí, že se nebude opakovat loňských scénář, kdy se mnou musel Veverka běžet, abych nebloudila hned na prvních kilometrech, kdy mi všichni utekli.
Večer svědomitě nařizuji budík, méně svědomitě už zapomínám, že sobota není všední den a že mě tím pádem budík budit nebude. V 7:30 mě má vyzvedávat jedi s Bubovými. V 7:32 mě budí smska, že na mě čekají před barákem. Myslím, ne, jsem si vlastně docela jistá, že takhle rychle jsem se v životě z postele před barák v plný polní nedostala a že mi to trvá dýl, i když jdu dolů za pošťačkou. V 7:38 už házím věci do kufru a omlouvám se na stotisíckrát.
To nám ten den ale pěkně začíná. Srkám vařící kafe, který mi T. stihl udělat a snažím se nedrobit kus vánočky, který jsem si upižlala mezi mazáním a oblíkáním.
Praha je takhle při sobotě (proč mi sakra ten budík nezvonil?!) naštěstí dokonale průjezdná a během čtvrt hodiny jsme v Braníku. Dokonce nepřijíždíme ani jako poslední a nejvíc nás nakonec zdrží agilní zaměstnanec z dřevěné boudičky, jemuž leží na srdci blaho návštěvníků sportovního centra do té míry, že neváhá vydusat z tepla budky a informovat nás, že my tu parkovat nemůžeme, protože my nejdeme sportovat!
Inu nakonec se na recepci domluví s naším velením na kompromisu, tři auta (z pěti?) se přeparkují na štěrk vedle nakreslených pruhů a můžeme po povinné společné fotografii vyrazit.
Netrvá dlouho a zrno se oddělí od plevy, kterou tentokrát nafasuje Malý Medvěd, jenžto je pro letošek kolmý (čti jede na kole) na střídačku s Advidem/Náčelníkem, který si dovezl koloběžku a poté, co zjistím, že má mentální kapacita nestačí na to, abych se z nových UD lahví, jež jsou součástí mého nového Velmura od Běžíška, napila, mi zbytek cesty dělá mistra propianťáka. (Proviantem mě na střídačku zásobuje MM a Libor, mít mě za kamaráda je prostě výhra roku, říkám to pořád.)
Než se někam vyhrabu, jsou všichni už tak vymrzlí z čekání, že se hned běží. Takže nestíhám fotit a oč míň mám fotek, o to větší mám hlad, protože šestiminutový ranní rekord znamenal mimo jiné i to, že jsem musela vynechat ranní cpaní.
Na první pumpě zakupuji zdravou snídani č.2 a poté, co do sebe naleju vineu, nacpu margotku a zapiju ji colou, je svět růžovější. MM mi rázně promluví do duše a já (doufám) přestávám remcat. Cesta ubíhá, na pumpě se přidal Libor, běží vzadu se mnou, doplňuje nás MM a kluci mi vyprávějí o olafovinách - o ledopádech a dalších akcích, který určitě stojí za to absolvovat. Jejich vzpomínání na jednotlivý ročníky (to ses bořila po kolena / to bylo bahna, že se nedalo běžet / to bylo uklouzáno jako blázen / bylo vedro/déšť/vítr) by se krásně vyjímalo v brožurce malého masochisty. Je to fajn. Jen MM nám na tom kole krapet mrzne.
Kolem Motola nahoru a je tu Hvězda a s ní Digi, hromadné focení a Peťa s kamarádkou, které se přidávají na další část běhu (kdo a kde se přidal či odpojil jinak netuším, omlouvám se). Vytvoříme tradiční panorama s letohrádkem, nově i jednu se vzkazem pro Veverku a běžíme dál.
Na kraji Šárky je pauza v Mekáči, kde se Honza u pultu s buchtama a kafem dožaduje piva. "To musíte na hlavní pult," dí mladá slečna za kasou. "No ale tam je fronta! Tak já si teda dám horkou čokoládu," konstatuje zklamaně Honza a říká, že si přijde úplně jako v tom vtipu, kdy se Jura dožaduje v potravinách činek a prodavač mu říká, že ty ale nevedou. "A co míče na házení, máte?" nevzdává se Jura. "Ne, ty taky nevedeme." "A co švihadlo na skákání? Aspoň to?" "Ne, to taky ne." "Tak mi dejte dvě flašky borovičky, ale jste mi svědkem, že jsem fakt chtěl cvičit!"
Venku mezitím začíná pršet. Prvních pár minut Šárkou mi je kosa z nosa, ale kilometry naskakují a po chvíli míjíme skupinku důchodců na procházce. Kousek před námi stojí na křížení cestiček Honza a čeká, abychom náhodou neuhnuli blbě. Ve chvíli, kdy skupinku míjíme, prohlásí jen z vtipných pánů cosi ve smyslu, že jsme sice poslední, ale ať nejsme smutní, že alespoň sportujeme. Honza bleskově kontruje zvoláním: "Jak poslední? Oni jsou o kolo napřed!!"
Jelikož je celá letošní akce v duchu hry na SWAT - in and out in 3 minutes, nekoná se žádná hospoda na 40. kilometru a občerstvení ve večerkách jsou krátká a úderná. Přiznávám, že mně to vrcholně vyhovuje, jak se potím jako myš, jsem durch a je mi zároveň pořád zima. Navíc mě v týhle fázi už bolí nohy a každý zastavování znamená otravný rozbíhání. Před industriálem se připojuju k Janě a Bubovi, kterýho bolí koleno, neb si na opačném břehu řeky střihl leteckou vložku na trase kořen-kámen. Plánujeme akce na příští rok a probíráme všechno možný.
Morálním lakmusovým papírkem je opět Trojmezí kousíček od domova, ale konec už je rychlý. Dobíhám s mistrem za zbytků světla. Poslední tři kilometry si dovolím vizualizovat si sprchu a to, že už nikam ten den nepoběžím. V tu chvíli mi dochází, že kromě kapesníků, který jsem vysomrovala na kamarádech kolem, nemám sbalený ani ručník. A sakra. Dožaduju se na jediovi slibu, že mi půjčí svůj. Nakonec mě zachraňuje Jana, která se ochotně podělí o svůj. Moc děkuju.
Nejdřív ale musím po víc jak osmi hodinách definitivně zastavit.
Ve sprše mě všechno bolí. Jsem zmrzlá a rudá jak Vinnetuova nevlastní dcera, voda teče alespoň vlažná (vloni už byla vyloženě studená) a poté, co si chvíli foukám erárním fénem do obličeje, jsem i schopná se spakovat a vypravit se do restauračního zařízení.
A pak už jen jídlo a pivo a chvíli posedět.
Těsně před odjezdem dělá Digi ještě jednu skupinovou fotografii.
Bůh nám ochraňuj Veverku, královnu a POP.
A za rok posedmé.

Neúspěch vždycky bolí (P100 DNF)

neděle 16. prosince 2018

A nikdy se o něm dobře nepíše. Ale já se rozhodla, že i když se teď cítím psychicky dost zničeně a zmuchlaně a sebelítost pláče na rameni sebemrskačství, tak to zkusím pojmout jako seznam poučení pro příště, protože chybama se přece člověk učí (nebo by aspoň měl).

Je pátek. Mám v plánu spát a odpočívat. Místo toho celý den někde popojíždím a pobíhám a něco řeším. Balit začínám až ve čtvrt na devět. Ve 21:20 mi jede autobus do Modřan, který chci stihnout, takže se deset minut před jeho odjezdem teprve začínám oblíkat. Venku je zima a tma a do nosu mě štípe mráz. Opravdu v tomhle hodlám někam běžet? Chce se mi spát. Strašně se mi chce spát.
(1. Budu opravdu, ale opravdu budu víc spát a v den závodu NEBUDU dělat nic jinýho, než odpočívat.)
V Modřanech jsem v deset hodin. Ve škole to žije. Potkávám Jarku, která se na nás přišla podívat a popřát nám hodně štěstí. Za chvíli se objevuje i Honza a RiD. Od Honzy opisuju barevný značení itineráře (geniální!) a Roman mi popisuje trať (tady to bude o hubu a tady jen o ústa...). Zmateně si rovnám věci, samozřejmě nebudu moct polovinu najít a druhou nebudu mít sílu hrabat. Jako vždy...
(2. To, co potřebuju mít u ruky, budu balit s batohem na zádech - přece jen ty popruhy někudy vedou, v tomhle případě přes kapsy bundy, který nešly rozepnout.)
O půlnoci se shromáždíme venku, Olaf to odpočítá a vypustí nás na trasu, která je: velice dobře značená, zábavná, náročná a krásná. Přesto je pro mě prvních sedmnáct kilometrů na první čipovou kontrolu pekelných. Z nějakýho důvodu nedokážu chytit slinu. Netrápí mě to, co obvykle, nemám zkraje těžký nohy, ani nelovím dech, dokud si tělo na námahu nezvykne. Ne. Je mi dobře. Ani mi není zima, což mě překvapuje, boty vcelku drží, všechno je fajn.
Čekám, kdy se had čelovek trochu roztrhá, nebaví mě běhat v chumlu. Chumel na cestičkách v lese je ještě jiný level a v terénu nahoru dolů, který nás hned zkraje čekal, je to ještě větší masakr. Obzvlášť, když chce někdo ze zadních pozic nejspíš vítězit, jinak si nedovedu vysvětlit, proč nemohli někteří jedinci počkat, až ti před nimi z těch prvních krpálů slezou (a to se nikdo vyloženě neplazil) a museli se rvát dolů. Samozřejmě to klouzalo a tyhle sebevražedný závodníci tomu dodávali dost nakyslou šťávu (jako proč?). Nemluvě o situaci, která nastala ráno - krátký, prudký kopec, zezadu se tlačí nějaký týpek, který má mezi trnitými keři potřebu se rvát dopředu (asi aby doběhl za 24:17:30 a ne za 24:18:00), na uklouzaným blátě mu dle očekávání podlítnou nohy a sejme holku ob jednoho člověka přede mnou. Snad mu to za to stálo. Měla jsem naivní pocit, že běžci jsou k sobě ohleduplní. Tak zjevně ne všichni. Možná za to může nějaký kilianovský střípek vězící hluboko v srdci? Touha být na chvíli závodník?
Ale zpátky do Prahy. Naštěstí se štrúdl opravdu brzy aspoň trochu roztahal a běželo se líp. Jen ta hlava tomu nějak ne a ne přijít na chuť. Chtělo se mi fakt pekelně spát a ne a ne nahodit mód "je mi dobře, jsem venku, běžím a bavím se a až tam budu, tak tam budu".
Část začátku vede po stejné trase jako Trailová závist, jejíž okruh občas, když je příležitost, jezdím běhat, protože se mi moc líbí. Konečně je tu skála nad Jarovem a první občerstvovačka. Jenže jen u auta a venku. Tady se neohřeju. Ale jsou tu kluci - mistr Jedi, Radek a Michal. A jen kmitají, aby všichni měli všechno. Já jsem totálně na hadry. Petr mi dává kafe a pomáhá mi dát na hlavu šátek, protože mi mrznou uši. Mám co dělat, abych se nerozbrečela. Ani nevím proč, stěžuju si, že mě to neba, že je to krásný a jde to dobře a já bych stejně nejradši jela domů. Petr mě nakonec vysílá na trať. Klepu se jak drahej pes, dopíjím kafe, beru hole a šlapu do prvního kopce. Během chvíle mi je teplo a konečně, konečně to začíná být fajn. V dalším seběhu nabírám rychlost a letím dolů. Vím, že bych neměla plašit, že se mi to může nepříjemně vrátit, ale teď potřebuju chytit slinu.
Najednou jsem sama. Konečně nikde nikdo. Trasa je boží. Strmé kopce, sem tam prudký seběh, sem tam pozvolný, kde si člověk odpočine. Dlouhé běhatelné úseky. Kopec, v němž lezu zkraje po čtyřech a nahoře zadostiučinění jako prase. Je to paráda. PA-RÁ-DA. A zábava. Veliká. Celý se to odehrává jak v rytmu téhle písničky od George Ezry:
Davle. Druhá čipová kontrola v hasičárně. Je tam překvapivě dost lidí. Ve dveřích potkávám RiDa, který zrovna odchází a vevnitř Honzu. Ten to balí, kromě žaludku, který ho zlobil ještě předtím, než jsme vůbec vyběhli, blbě spadl, bolí ho noha, za měsíc má čtyřiadvacetihodinovku, která má jednoznačně prioritu. Půjčuje mi ještě svoje rukavice a čelenky, protože mně je už teď jasný, že moje zásoby nebudou stačit (šátek na krku na mě namrzá, jak se potím). Vypiju dva čaje s medem (ach!) a vyrážím do noci.
Zase se klepu, mrznou mi ruce, že já si nevzala suchý rukavice! Ale v prvním kopci to je zase dobrý. Hudbu v uších, oči zabodnutý do kotouče světla čelovky. Za chvíli se rozední. Hodinky hlásí 41. kilometr. Jak jsem se mohla dostat tak daleko za takovou chvíli? Hasičárna byla na 34., těch sedm mi uteklo, ani nevím jak. Jak to, že nebyla žádná kontrola? Vytahuju itinerář. A zjišťuju, že byla. A ne jedna, ale dvě. Proběhla jsem kolem nich, ale vůbec si jich nevšimla. Vlna, na který jsem se vezla, mizí v dálce a já se zůstávám plácat na břehu. Do hajzlu. Do hajzlu. Do hajzlu. Počítám. Znamenalo by to vrátit se o pět kilometrů, dva kopce dolů, dva nahoru. To nedám. V tu chvíli vím, že těch deset navíc by mi zlomilo vaz. Lovím mobil. Tom to nebere. Mistr Jedi to nebere. Mám na ně iracionální vztek. Co jsem čekala? Že mi v šest ráno vezmou telefon? No jasně, že jo! Motám se jako idiot dokola a čekám, že přijde nějaký rozhodnutí shůry, protože můj mozek spí. Najednou se objevuje první člověk, proběhne kolem mě a mizí. Chce se mi brečet. Zase.
Nakonec vyrážím dál, mám dvě možnosti: zabalit to v Rabyni na 58. kilometru, nebo to prostě dojít a být diskvalifikovaná s vědomím, že jsem to zvládla i tak.
Ani jedna možnost se mi v tu chvíli nelíbí.
(3. Itinerář vždy u ruky! A pokaždý, když projdu jednou kontrolou, se podívám, kdy a kde bude další.)
Volá Tom. Vysvětluju mu, co se stalo. "A co jako? Jestli tě to baví a jde to, tak prostě běž, dyť je to úplně jedno!" Míjí mě dva Slováci, zoufale se jim svěřuju. "No jo, to máš blbé." To mám. Jeden z nich mi říká, že jemu je děsně zle, že tu klobásu včera neměl jasť, že je to fakt zle a čo, že nemám kontroly, však je to fuk."
Snažím se tuhle myšlenku vzít za svou, ale nejde to. Další dvě hodiny se tím užírám. A pak ještě víc. Přestávám vnímat, kde jsem a kudy jdu. Pořád ještě zvládám popobíhat, ale kluci kolem rychleji jdou, než já běžím. Jenže moje chůze je zoufale pomalá a navíc se do mě dává hrozná zima. A tak popobíhám. Potom kufruju, což mi přidá ještě míň.
Jsme u Slapů. Je to tam překrásný. Opravdu překrásný. A mě začínají bolet kotníky a přestávám počítat s čímkoliv jiným, než s tím, že to v Rabyni zabalím.
Sněží.
Mám pocit, že je to nekonečný.
Foto z FB od Pavla Kozy, děkuju!
Z posledního kopečka k hospodě s třetí čipovou kontrolou už nemůžu pořádně ani jít. Kotníky bolí jako prase. Už když otvírám dveře, vím, že pro dnešek končím. Chvíli se tam motám, pípám čip a klukům říkám, že to balím.
Oni radí, ať si dám polívku a uvidím.
Tak se chvíli zmateně motám po malý pivnici, nejsem schopná si o tu polívku a čaj ani říct, pak se mi nedaří najít zdroj a kabel, abych mohla nabít telefon a zavolat. Celý to trvá hrozně dlouho. Nakonec vypínám hodinky, volám T. a říkám, že končím a potřebuju domů. Jenže to není tak jednoduchý. Autobusu jezdí co dvě hodiny a jeden zrovna odjel. On pro mě přijet nemůže, protože M. má vstoupení s InDance. Nakonec volám E., její muž skočí do auta a za 40 minut mě vyzvedává. Mezitím se v hospodě objevuje Lenka, se kterou jsme se do té doby "znaly" jen přes instagram, tak aspoň nějaké pozitivum z toho všeho plynulo. Míla mě veze do Říčan, kde do večera čekám, než pro mě Tom s holkama přijedou. Jsem vyřízená, je mi zima a chci spát, což jako správná návštěva nakonec taky dělám (jojo, některý kamarádi jsou fakt hodně povedení dárečci, třeba já).
Jedeme nejdřív do Modřan. Odevzdávám čip, dostávám pamětní list, Olaf mi podává ruku. Počtvrtý ten den se mi chce brečet. Beru batoh s věcma a jedeme domů.
Odpadávám.
Budím se o deset hodin později.
A snažím si v hlavě srovnat, jak to celý uchopím, aby přestala sebelítost plakat na rameni sebemrskačství.
Snad takhle: doma jsem slíbila, že se nezničím, a že když to nepůjde, včas se na to vykašlu. To jsem udělala.
Takže za rok znovu a lépe!

Twas the night before P100...

čtvrtek 13. prosince 2018

...when all through the house
Not a creature was stirring, not even a mouse...

Pražská stovka. P100. Poslední velký závod krátce předtím, než se starý rok nadobro odebere na věčnost a nahradí jej rok zbrusu nový, nepopsaný, mávající fáborky utkanými z příslibů (z nichž za 365 dní zhusta zbudou jen poničené, špinavé cáry nesplněných předsevzetí a cílů). Závod, o němž jsem poprvé slyšela, když byl Madlence měsíc a já absolutně nechápala, jak a hlavně proč by někdo běhal v tý svinský zimě někde v lese a ještě potmě a ještě třeba dvě (!) noci a to jako, prosím, v kuse a bez spaní a vůbec. Proč by si někdo něco takovýho dobrovolně dělal a jako bonus za to, a to se podržte, ještě platil? Říkala jsem si, že je to s naší civilizací fakticky špatný, když za zábavu považujeme něco takovýho. 
Netrvalo moc dlouho a má osobní definice šílenosti se trochu změnila a pak ještě o něco víc, načež jsem postupně začala koketovat s představou, že bych třeba jednou taky něco takovýho mohla běžet. Živě si vybavuji onen okamžik definitivního zlomu, kdy jsem se rozhodla, že si tu P100 jednou celou dám. Může za to tenhle zápisek a hlavně video na jeho konci. 

A najednou byl letošní podzim a já seděla před monitorem, který hlásal, že finanční transakce byla v pořádku provedena a já byla od toho okamžiku definitivně přihlášena na A trasu 25. - jubilního - ročníku Pražské stovky, tedy na 125 kilometrů. 
Mistr Jedi to v zásadě nijak nekomentoval. Chceš tam? No, tak si to užij. Povrch je to nekulturní, hodně se tam chodí (to tvrdí on), cílem bude se tam nezranit. Můj cíl je stejný, jako v případě předloňské zkrácené trasy: vidět Modřany a přežít!
Podzimní trénink probíhá ve znamená houpání netopýra. O tom si ještě něco napíšu a tak vás, drazí čtenáři, nechám ve vzrušujícím napětí, co se po touhle šifrou mistra Padavana asi tak skrývá. První přerušení v dost intenzivní tréninku přichází s listopadovou rýmečkou. Trvá týden, týden je to pak dobrý a po týdnu se probouzím po výživném, jedenáctihodinovém (ano!) spánku s pocitem, že jsem si přeležela krk. Přeleželý krk se ovšem do středy rozleze až po lopatku a loket a já začnu hysterčit, že mám určitě nějakou strašlivou chorobu a umřu nebo co hůř, nebudu moct běhat! Volám ke svému obvoďákovi. Kamarádka z dětství, která u něj dělá sestřičku, mě nejdřív uklidňuje, ať to strčím do tepla a lupnu na to ibáč, že bude dobře. Jenže to už jsem zacyklená v naprostý panice, takže nakonec jedeme k doktorovi. Tam mi, snad abych se uklidnila, natočí kontrolní EKG (nic mi není) a vezmou pár zkumavek krve (nic mi není) a dostanu léky.
Ve čtvrtek je to furt dost blbý, já už pálím kecky a brečím na jejich hrobě, viju jim věnce a v noci vyju na měsíc.
V pátek jedu do ORP centra, kam mě vmáčkli k jakési doktorce Ksenii. Ksenia mě vyslechne, načež udělá v našem právě se rodícím vztahu fatální chybu, která se rovná snad jen tomu, když si někdo odloží kafe na stránky otevřené knihy - poté, co vytáhnu z tašky léky, abych nespletla, co jsem dostala a na co, prohlásí: "A tohle vám napsal doktor? ... A vy to JÍTE? ... No, tak už to teda dovyužívejte, když už jste začala." Čumím na ni jako tele na nový vrata. Jako asi takhle, přátelé, přiznávám, že mám zásadní trust issues, když dojde na bílé pláště. Ke svému obvoďákovi chodím přes deset let a věřím mu pořád tak fifty fifty. Tuhle paní jsem viděla poprvé v životě a ona rovnou z první dobrý zkritizuje mýho doktora? A jako jak jíte? Jasně, že jím! Bolelo mě to tak moc, že jsem myslela, že mám infarkt a ne asi, půjdu k doktorovi a nevezmu si, co mi napíše, jen si to vyzvednu v lékárně, abych plýtvání časem (jeho i mého) korunovala ještě plýtváním léky.
Pak už následuje jen lékařská desetiminutovka, kdy mě ohne do různých úhlů a sdělí mi jen, že jsem hypermobilní (to bych bez ní nevěděla, děkuju pěkně - a má být?), načež zasedne k počítače a sáhodlouze něco datluje třemi prsty. Pak mi podá papíry a pošle mě pryč. Ptám se, co mi teda jako je? Prý akutní blokáda krční páteře a horních žeber. Má malá dušička s téměř neslyšným *puk* praská a mizí v nenávratnu. Na jak dlouho to je? Prý na dva a půl týdne a že mi napsala fyziterapii (6x) a elektroléčbu (8x) a mám se na recepci objednat.
Jdou na mě mdloby. To budu jako jezdit denně do Dejvic? Nebudu. Na recepci se totiž dozvídám, že nejbližší termín je v lednu. Je 30. listopadu. Už zase čumím jako tele na nový vrata a už v tom začínám být fakt dobrá. Ale mě to bolí teď! Já potřebuju, aby mi někdo pomohl teď! No, tak to mám prý blbý. Hm. S díky si beru žádanku jinam, pouštím se do spamu schránky svého fyzioterapeuta a odcházím rozhodnutá, že mi v pondělí nic nebude.
V sobotu jdu běhat. Stojí to za exkrement, ale běžím. A taky uklidím celý byt. Sedět nemůžu, ležet nemůžu, stát nemůžu, tak je to vlastně jedno.
V neděli jdu běhat znovu.
V pondělí vysazuju léky na bolest. Zdravá sice nejsem, ale dobírám kortikoidy, běhám a pomaličku začínám znovu věřit, že bych přeci jen mohla o půlnoci ze čtrnáctého na patnáctého klepat kosu s dalšími zcela příčetnými, rozumnými a soudnými lidmi na startu P100.
V úterý se mému fyzioterapeutovi uvolňuje brzy ráno místo. V pět třicet vstávám a pro mě překvapivě hustým provozem mířím na Malvazinky. Hodinu slastně bolestné tortury zakončuje ještě slastnějším prohlášením - z jeho úhlu pohledu tam nic zásadního, co bych si mohla během poškodit, není.
A tak jsem tady. Dvacet šest hodin před startem. Neprozřetelně jsem si pročetla diskusi na facebooku a začala jsem se bát. Vyhrabala jsem své stoleté nesmeky značky "Nesmeky", jsou rezavý jak liščí řiť a nandávají se pořád stejně blbě. Má mrznout, nevím, co si oblíknu, nevím, v jakých botách poběžím, ani co si sbalím do batohu a vlastně zatím ještě tak docela přesně nevím, kudy se běží. Ale zítra je taky (ještě) den. Držte mi palce, budu je potřebovat.

...he sprang to his sleigh, to his team gave a whistle,
And away they all flew like the down of a thistle.
But I heard him exclaim, ere he drove out of sight,
HAPPY P100 TO ALL, AND TO ALL A GOOD-NIGHT


#77
Marek Šindelka
ÚNAVA MATERIÁLU
Možná bychom mohli mluvit o prvoplánovitosti tematické a stylistické, o faktických nonsensech, možná bychom se mohli bavit o tom, že mince sice má dvě strany, ale nejdál se dokutálí po hraně (což je přesně ten každodenní, extrémů prostý život, jenž navíc není zajímavý ani tematicky, ani stylisticky), ale já bych ráda mluvila o mrazivé a hutné atmosféře, kterou autor vybudoval tak umně, že jsem tam byla, že jsem to všechno s Amirem prožívala, i když jsem vůbec nechtěla, protože kdo by tohle chtěl? A kdo z těch, co utíkali, to chtěli? Závěrečná metafora mě dostala přesně tak, jak bylo zamýšleno - naprosto. Jen se stejně jako v případě Taberyho Opuštěné společnosti obávám, že pro ty, kteří by si měli tuhle knihu přečíst, prožít a vnímat nejvíc, zůstane nepřístupná jako příliš pomalá, složitá a nudná vítačská agitka.

#78
Petra Dvořáková
JÁ JSEM HLAD
Autorka byla ve své zpovědi velice otevřená a upřímná a podle všeho si v projevu těchto dvou vlastností velmi cení, tak si dovolím přistoupit k hodnocení stejným způsobem.
Všeobecně se dá říct, že je to voyerské nahlížení do života jedné velice, převelice nešťastné ženy - je to jako číst deník plný zoufalství, bolesti a tápání. A to samo o sobě není nic příjemného. Navíc repetetivnost témat, obrazů a výrazů byla pro mě ke konci už za hranou snesitelnosti a přísahám, že jestli v následujících dnech budu nucena ještě jednou přečíst slova jako ženství, ženskost, rodidla, menstruační krev, lůno nebo intimita, začnu křičet.
Nedokážu s autorkou soucítit, mentální anorexii ponechme stranou, je to hrozná nemoc s absurdní nálepkou "blbnutí puberálních holek". Kdo tam nebyl, nepochopí. Jenže to, že si vezmete člověka, který se vám protiví, roky mu zahýbáte s katolickým knězem (!), manipulujete jím (co jiného je využívání sexu za účelem dosažení svého?!) a ještě se divíte, že vás nemiluje, na rukou nenosí a že mu na vás vlastně vůbec nezáleží, nesouvisí s PPP, to už je jaksi deficit charakteru. Navíc se za to nejspíš nestydíte a napíšete o tom knížku. Jako bonus v tomhle všem vychovává dvě děti (a ani to, že vám jedno málem umře, vás nedonutí se nad sebou vážně zamyslet).
Ano, měla těžké dětství, ale tohle není jen pálení mostů, to je napalm za zvuků maniakálního smíchu. To jí nevadí, jak strašně tímhle musela ublížit opravdu veliké spoustě lidí? Čert sper katolickýho pokrytce, ale její manžel byl taky něčí syn nebo bratr nebo kamarád, a její synové si tohle budou číst, až budou větší a budou si to číst jejich kamarádi a jejich kantoři a jejich zaměstnavatelé a JEJÍ zaměstnavatelé... Dokážu pochopit ledacos, ale tohle, tohle je pro mě těžce za hranou. Jedno téhle knížce ale upřít nemůžu: rozhodně mě nenechala chladnou.

#79
Guy Delisle
ŠEN-ČEN
Další z Delislových cestopisů, znovu milá kresba, znovu zachycení všedních situací všedního života na nevšedním místě - od veřejných záchodů, po posilovnu při svíčkách - prostě to, co v knihách o Číně obvykle nenajdete.

#80
CESTOU - Básnický almanach Welesu
Nejpoetičtějším je na celé výboru doslov. Marně jsem si snažila vybavit jedinou báseň, jež by oduševnělé charakteristické editorem přisuzované odpovídala. Já četla asi něco jiného nebo jsem výbor možná četla špatně, nevím. Většina básní je krátká, nezabírá víc než stránku a těch stránek je téměř dvě stě. Jestli mě jich zaujalo úhrnem deset (a to ještě neříkám, že se mi líbily, zaujmout zabírá na mé hodnotící škále podstatně nižší stupeň), je to hodně. Doslov je sice velmi duchaplný a moralizující (už na tenhle postoj začínám být silně alergická, stejně jako na absurdní idealizaci minulosti s jejími údajnými pevnými morálními hodnotami - nenechte se vysmát!), ale že by vysvětlil, proč je ve sbírce jedna překladová básnířka a jinak samí Češi, což mě osobně zaujalo velmi, to už ne. To by bylo asi moc přízemní a materialistické... 
Ale k básním samotným - podobné věci jsem psala před dvaceti lety, když jsem ještě žila v pubertální jistotě, že jsem extrémní literární talent a že ze mě bude velká básnířka a umělkyně. Naštěstí pro všechny jsem z toho vyrostla. Mezi plytké, laciné a ošoupaně melancholické výjevy mělké jako pročůraná voda v dětském nafukovací bazénku na letní zahradě by se ale moje náctileté sentimentální a rádobyhlubokomyslné trpitelské výkřiky hodily naprosto skvěle! Tak jsem přeci jen mohla... ale raději ne. 
Jen u básní Petra Borkovce, Renaty Putzlacher a jedné ze dvou Ireny Václavíkové jsem měla pocit, že čtení tohoto výboru má nějaký smysl. Dost slabá bilance.

Han Kang
VEGETARIÁNKA
O dálnovýchodní literatuře toho vím zoufale málo a až doteď mě to vlastně nijak zvlášť netrápilo. Jistě, jako mnozí jsem přečetla nějakého toho Murakamiho, viděla pár anime a tak, ale to jsme přeci jen ještě o kousek dál na východ. Při poslechu Vegetariánky mi ale hlubší povědomí o tamějším literárním kánonu krutě chybělo. Zabraňovalo mi posoudit kvalitu díla, jeho (ne)průlomovost, nedokázala jsem pořádně rozlišit, co všechno se skrývá za první vrstvou a já věřím, že se tam toho musí skrývat spousta.
Kdybych v to nevěřila a nesnažila se číst mezi řádky, musela bych dát o jednu až dvě hvězdy méně, a napsat, že je to pěkně nudná fantasmagorie o dost pošahaných lidech žijících v silně patriarchální společnosti, kde jsou ženy poslušné a hodné a sloužící a usmívajících se, pokorné a věrné, a když se vzepřou, dostanou prostě pár facek, kde čest je podstatnější než city a kde mohou pověry vést k (ne)jedné scéně tak drastické, že klidně vsadím vlastní klobouk, že pokud si z knihy nezapamatujete nic jiného, tahle scéna vám z hlavy jen tam nezmizí.
Když budu věřit v metafory a příběhy za příběhy, jakože věřím, protože jsou určitě reálnější než třeba vodníci nebo klekánice, mám tu najednou silně feministický příběh o nezdolné vůli ženy, jež se rozhodne vzepřít zavedenému řádu a raději zemře, než aby se podvolila - a o tom, že podobné poselství se může velice snadno začít šířit dál. A jakmile zakoření, už není cesty zpět.
Vegetariánka je jednou z mála knih, které jsem měla raději číst na papíře než poslouchat v audioverzi - interpreti místy mluví tááák pomalu, muži čtoucí ženské postavy nechtěně sklouzávají místy k parodii a narátorka třetí části mě svým přednesem ("sestřííííííí") iritovala tak, že jsem měla sto chutí začít si škubat vlastní maso a nezvládala jsem se stoprocentně soustředit na děj. Určitě to nebude vadit každému, já z toho ale (jak příznačné) málem vykvetla.



Margaret Atwoodová
ALIAS GRACE
Nesmírně napínavé, poutavé, fascinující a zároveň svíravé vyprávění o životě v době ne tak dávné zalidněné postavami tak živými, že jsem měla tolikrát chuť, sáhnout skrz kabel sluchátek a zacloumat jimi, zakřičet jim zblízka do obličeje, vznést námitku, prostě se sakra ozvat!
Grace, Grace reálná, konající, kdysi skutečně žijící a McDermoth, taky kdysi konající a kdysi skutečně žijící. Jejich oběti, jejich skutky, jejich následky. Ale co bylo předtím, co mezitím, a co potom? Lidská mysl je nevyhnutelně poutána tragédiemi. I když se zato sami sobě (možná) hnusíme, zpomalíme, když projíždíme kolem nehody, rozklikneme zprávu o vraždě, poslechneme si podrobnosti - byla ta sekyra hodně tupá? A čím je rozřezal?
Grace, ach Grace, člověk - ne, pardon, žena - k tobě má tak blízko, protože narodit se tehdy a tam, co ty, většina z nás by neskončila jinak. Taky bychom někde posluhovaly a doufaly, že se třeba jednou vdáme a manžel nebude chlastat a tlouct nás jako žito a když, tak to holt nějak vydržíme, protože takový je úděl ženy...
Grace, Grace, Grace. Kde je ale pravda? Tvůj vnitřní, bohatý život, tvé myšlenky a úvahy. Byla jsi nemocná? Nebo jsi prostě byla jenom mrcha? Atwoodová nás nechává brilantně balancovat na ostří nože a vy nevíte, nikdy nevíte, na kterou stranu dopadnete a CO to bude nakonec za stranu. Chvílemi bych přísahala, že to nemohla udělat a pak? A pak se tu vynoří zase ta, kterou nejvíc zajímaly povrchní věci: Co si vezme na sebe? Jak moc jí sluší ten či onen vzor a proč ona nemůže mít také zlaté náušnice?
Všudypřítomná hra na morálku, kdy použít a odhodit a klidně i zabít nebylo nic divného. Po takových, jako byla Grace, přece nikdo neplakal - a ti kdo plakali, ti nestáli za pozornost.
Jenže Grace taky nebylo jen tak něco dost dobré... a už zase přepadáváte na opačnou stranu...
Je to kniha, která přináší - pro mě osobně - fascinující obraz Kanady, o níž mám jen snůšku stereotypních představ.
Konec je stejný jako příběh sám - nedá vám jasnou odpověď, jen vám nabídne možnosti a je na vás, čemu uvěříte, čemu budete chtít věřit.
Je to kniha se silným, zajímavým námětem, plná celé řady dalších, stále tak palčivých otázek o rovnosti, možnostech, přístupu a společnosti.
Je to kniha pro všechny, kdo jsou přesvědčení, že feminismus je zhovadilost a feministky mají v hlavě jeden velký kouřící kokeš. Zastavte se, zamyslete se a přehrajte si, CO všechno se pro nás - pro ženy - za těch necelých dvě stě let změnilo...
"Byla by dobrý právník, kdyby byla muž."
Narátoři jsou úžasní (exceluje má stále oblíbenější Lucie Pernetová), hudební předěly naprosto otřesné.

A koupit si ji můžete třeba tady: general-affiliate-banner-728x90-1437632164.jpg

Jako kosmonaut

pondělí 26. listopadu 2018

"Bojím se tam, jít, co když mi řeknou, že jsem naprosto mizernej běžec? Co když mi řeknou, že nejsem vůbec ŽÁDNEJ běžec?"
"Klid, bude to super, dají ti takovou masku a budeš jako kosmonaut!"
...zhruba takhle nějak vypadaly moje debaty s mistrem jediem týden před akcí P nebo-li Palestra. To, že bych si měla dojít na zátěžový test, abych věděla, jestli nemám náhodou nějaký srdeční (a plicní) deficit, mi strašilo v hlavě posledních bezmála pět let. Vždycky se ale našlo tisíc důvodů, proč se to právě teď tak docela nehodí (Půjdu, až se trochu víc rozběhám. Půjdu, až trochu shodím. Půjdu, až budu mít víc peněz a nebude mě těch 1500,- za vyšetření tak pálit. Půjdu, ale teď zrovna na to není čas/prostor...), až do toho nakonec musel vstoupit jedi. Před létem bylo ponoukání ještě takový milý, přátelský a nenásilný v duchu "měla bys" a "bylo by dobrý". V září, když jsem stále ještě neměla test absolvovaný přišlo ultimátum: buď půjdu a P. mi napíše tempový trénink, abych se konečně po letech zkusila někam posunout, anebo nepůjdu a budu dál běhat to, co doteď, protože si prostě nelajsne mě někam šponovat, když by riskoval, že mu někde exnu. V prvním sledu mě zahřálo u srdéčka, jak na mě mému trenérovi nezáleží, v druhém sledu se do srdéčka začal vkrádat plíživý děs z toho, co to vlastně znamená a JAK bude asi ten tempový trénink vypadat, když bych při něm potenciálně mohla, no, exnout.
Protože jsem děvče spořivé, pokusila jsem se nejdřív objednat do sportovního ústavu při tělovýchovné fakultě. Když jsem se tam konečně na x-tý (možní i xy-tý) pokus dovolala, paní na druhém konci linky byla milá do chvíle, než jsem jí odpověděla na dotaz, jaký že sport dělám. Poté mi ledově (anebo se mi to možná jen zdálo) sdělila, že v tom případě má pro mě termín nejdřív v únoru. Hm. Tak jsem poděkovala a jala vytáčet číslo do záložní (protože dražší) Palestry.
Tam to nebyl problém, paní Bulířová byla po telefonu (a pak i ve skutečnosti) milá a ochotná a objednává mě hned na další týden.
Jedi jásá a zjevně už si v duchu maluje ty hektolitry potu, který ze mě v dalších týdnech vyždímá.
Během toho týdne se děsím, CO všechno se na sebe dozvím. Dopředu se s P. domlouváme, že budu chtít jen zátěžový test bez InBody měření, to že k ničemu v zásadě nepotřebujeme a důležitý je hlavně vědět, že mám v pořádku srdce a plíce.
Nastává den D na konci října a já vyrážím na opačnou stranu Prahy. Cestou, kterou jsem si pečlivě nastudovala, mi Waze začne hlásit, že tamtudy ovšem, paninko, raději ne, tam je jako ranní špička a to byste teda jako ani náá-ho-dou neměla šanci stihnout. Nejsem zvyklá koukat na navigaci a matně si vybavuju, že jsem těmihle končinami jela párkrát za R., ale kristovanoho. Nesnáším pozdní příchody. Jako moc. Jako pekelně moc. Přijíždím zpocená a v nervu a obíhám budovu, protože ve vidině toho, že JDU POZDĚ zapomínám, že mi v mailu paní B. psala, kudy tudy do Bavorova. Nakonec přesně načas, zpocená jako myš, dobíhám do laboratoře. Paní B. mě odvede do šatny, zpátky v laborce pak následuje měření tlaku, vážení a nějaké všeobecné info, co dělám, jak moc a proč tu vlastně jsem. Pak už na mě nalepí papírky na elektrody kvůli EKG (a jestli to píšu blbě, tak mě někdo, prosím, opravte), dostanu za pas krabičku a nejdřív se jde na spirometrii. Při ní se, jak jsem pochopila, zkoumá, jestli nemáte náhodou v plicích nějakou překážku a jakou máte vitální kapacitu plic. Protože vlastně nevím, jestli to, co mi vyšlo, je něco, za co bych se měla stydět (podle jedie ne, ale ten by mi to stejně neřekl, aby mě neuvrhl do splínu a sebelítosti), napíšu, že mám vitální kapacitu plic 4,21 litru, což je podle zprávy, kterou jsem posléze dostala "vyšší hodnota (117 %). Měření probíhá tak, že dostanete do pusy plastovou trubičku, pořádně se nadechne a pak co nejrychleji vydechnete veškerý vzduch, který máte v plicích - a potom ještě jednou.
Pak se jde na ekg. Chvíli čekám, než paní B rozchodí běhátko. Trošku to trvá, ale mně to nevadí, konečně se aspoň přestávám potit. Pak už zbývá jen vylézt nahoru, nechat si nasadit na nos a pusu masku a snažit se vydržet co nejdýl. Nejdřív dvě minuty jdete, pak se sklon lehce zvýší a tempo zrychlí, takže pak začnete klusat, pak se rozběhnete a když jste já, tak dušete, funíte a jen se modlíte, abyste neodlítli na opačnou stranu místnosti a nerozbili si hubu o stěnu, až vám definitivně dojde.
Co dvě minuty vyšší sklon a tempo. Nakonec se vzdávám na patnácti kilometrech za minutu, později si samozřejmě vyčítám, že jsem se měla ještě trochu zmáčknout, že by to ještě šlo, ale to je fuk, pozdě Bycha honiti, že ano.
Zoufale mávám, ať ďábelský přístroj zastaví, málem si při seskování rozbiju hubu, nohy gumový. Paní B. mi zapíná vedlejší běhátko a nechává mě se při chůzi vydejchat, abych jí tam s sebou nesekla, ale během chvíle jsem podezřele v cajku. Potvrzuje se nám to, co už víme - že mám dost vysokou ANP (160 TF/min) a k mé radosti mi naměří i vcelku vysokou VO2max - 49,5 ml/kg/min (pohled na 153 % normálu mi zvedá sebevědomí ještě pár dní - a upřímně vlastně i teď, když to konečně píšu).
Nakonec dojde i na ono InBody - jako omluvu za to, že chvíli trvalo zapnout běhátko a omylem tam po restartu naskočily cizí údaje, které mi paní B. bleskově přepsala rukou. Jak se už párkrát (ok, víckrát) projevilo, jakmile mi někdo nabídne něco zadarmo, mám zásadní problém říct ne. A tak se dozvídám věci, že jsem těžká (což vím i tak) a že mám absurdně moc svalů (což taky není nic novýho, jen jsem nevěděla, jak moc). Jak se shazují svaly ale vlastně netuším a asi nejsem v životě na takovým místě, abych byla ochotná řešit co jím a nejím a co piju a nepiju. Takže měl jedi nakonec zase pravdu: tohle jsem vlastně vědět nepotřebovala.
Jedu domů. Jsem ráda, že se potvrdilo, že jsem v pořádku.
A vím, že teď začne ta pravá sranda - je čas začít houpat netopýra.

#72
Asaf Gavron
OSADA NA PAHORKU
Co si představíte, když se řekne kibuc? A co izraelská osada? A když ještě dodám adjektivum nelegální?
Osada na pahorku spoustu věcí není. Není to vyprávění o palestinsko-izraelském konfliktu. Není to vyprávění, které by se jakýmkoliv způsobem dotýkalo politiky nebo historie Izraele/Palestiny. Není to vyprávění, které by řešilo náboženství. Není to vyprávění, které by vám jakkoliv formovalo názor na tamější dění. A rozhodně to není nuda.
Co to naopak je. Je to příběh z místa, o němž se obvykle nepíše jako o místě, kde žijí obyčejní lidé naprosto obyčejné životy. Je to příběh o tom, jak vypadá současný život, teď, právě teď, na izraelském venkově, jenž se od toho ve městech liší podstatně víc, než jak ho známe my tady. Je to příběh o bratrech, jejichž životy se ubíraly a ubírají po sinusoidě života takovým způsobem, že ani na chvíli nebudete pochybovat o tom, že se něco takového mohlo skutečně stát. Je to vyprávění o životech dalších lidí, kteří věří nejspíš v jiné věci než my, ale jejichž motivy a jednání jsou v zásadě univerzální. Je to autentické, je to fascinující, je to pro někoho, kdo obvykle stojí na opačné straně zelené linie nesmírně obohacující a poutavé. Je to úžasně přeložené (poklona paní překladatelce!). Je to příběh, který chcete číst. Vážně. Věřte mi.

Jedna z nejlepších, ne-li nejlepší kniha letošního roku.


#73
Balli Kaur Jaswal
EROTIC STORIEC FOR PUNJUBI WIDOWS
Tahle knížka dost klame tělem - resp. názvem. Nejde o povídky a o erotiku ještě méně. Je to příběh ze současné sikhské komunity v Londýně. Hlavní hrdince Nikki je něco málo přes dvacet a už stihla uvíznout na mrtvém bodě. Odešla ze školy, aniž by vlastně věděla, co přesně chce dělat jiného a teď se navíc její starší sestra rozhodla, že se vdá v souladu s tradicemi a podá si proto inzerát na domluvený sňatek. 
Pokroková Nikki, která je víc Britka než Indka, se vydává do londýnské sikhské čtvrti a tam zjišťuje, že nic není černobílé, a když odloupnete slupku, můžete najít poklad i pěkně smrduté bahno. 
Inteligentně napsané vyprávění o komunitě, o níž jsem do té doby nevěděla nic jiného, než že sikhové nosí turbany. 
Česky vyjde v Argu příští rok v mém překladu. Snad se bude líbit.

#74
Adrian Tomine
LETNÍ BLONDÝNKA
Otevírat knížku průvodním slovem, jež čtenáře rovnou připravuje na to, že v rukou třímá POTENCIÁLNĚ dobrého autora, není zrovna nejšťastnější. Už předem víte, že Tomine má své (oprávněné) kritiky, ale že se určitě po scénaristické stránce časem vypíše, že je ještě příliš mladý, ale on to dožene, protože je, kluk jeden ušatá, fakticky talent.
Následující čtyři příběhy v zásadě bez děje jsou v zásadě nic proti ničemu, lehké nakoukání pod pokličku životů čtyři looserů, z nichž nejzajímavější pro mě byla čínská Američanka Hillary. Kresba je sympatická a absence tradičního vyprávěcího oblouku by mi ani nechyběla, ale postrádám jistou jiskru, kterou velmi dobré a nejlepší komiksy mají. Onen pocit blízkosti k postavám a ději, který vás dokáže strhnout a jenž je pro grafické romány tak typický.
Snad abych si pohledala, jestli se z autora skutečně stala během posledních deseti let senzace a jestli ten svůj talent dokázal v souladu s predikcí předmluvy vycizelovat...

#75
Nadžíb Mafúz
PUTOVANIE IBN FATTÚMU
Egyptský spisovatel Nadžíb Mahfúz, jediný arabský nositel Nobelovy ceny za literaturu, v próze vystavěné na půdorysu středověkých cestopisů, doufá, že objeví dokonalé státní zřízení. Škoda, že z díla této ikony moderního arabského románu si téměř nic nelze přečíst v českém překladu. CELÝ TEXT (mojí) seriózní RECENZE najdete na webu iLiteratury TADY.

#76
Vít Slíva
RAČÍ MOR
| Bolení | bulení |
... subtilní, silné, stravující, sentimentální, svíravé ...

Jak tohle může někdo nepochopit?

Nádherná sbírka nádherně smutných básní. Snad jen k těm, kteří nikdy neztratili, netesknili a nesmutnili, nebude schopná promlouvat.
---
Šichty

Budík zase tlačí den,
maminka tu není...
Na ranní je, odpolední,
denní, noční..., teď už jen

na věčnosti doma.
Přes lunu mě nevytlačí.
Nedá znovu slepnout v pláči!
Sama nevidomá.
(s. 64)


Mark Manson
DŮMYSLNÉ UMĚNÍ JAK MÍT VŠECHNO U PR**LE
Jsem asi tak stejná cílová skupina motivačních knih jako zamilovaných příběhů nebo hororů. Takže vůbec. Audiokniha se ke mně dostala víceméně náhodou, ale říkala jsem si, že mám třeba zbytečné předsudky a že to bude třeba zajímavé. No, nebylo.
Celou dobu jsem před sebou viděla Toma Cruise v Magnolii a to bohužel jaksi neustále narušovalo i ty záblesky možnosti, že bych autora brala vážně.
Knížka je v zásadě snůška historek ze života mladého, úspěšného muže, jenž má za sebou pár přešlapů, trochu smutku, spoustu úspěchu a má pocit, že poté, co přečetl pár knížek, může radit lidem, jak mají žít, prošpikovaná příhodně zvolenými příklady, jež mají jeho rady ilustrovat.
Ale abych nebyla jen zlá - to, že někdo na plnou hubu řekl, že bychom se měli jako společnost hromadně smířit s tím, že drtivá většina z nás není ničím výjimečná a že někdo prostě musí dělat indiány a že náčelníků bude vždycky jen hrstka, navzdory tomu, co nám maminky a babičky od malinka tvrdí, je rozhodně záslužné.

Ukázku si můžete poslechnout TADY

Sobota jako malovaná (SUM 2018)

čtvrtek 8. listopadu 2018

Před čtyřmi a půl lety se narodila Kačenka. To není nic, co by nikdo, kdo to tu čte pravidelněji, nevěděl. Ve stejné době jsem na jednom mateřském diskusním fóru (ano, jsem natolik drsná a neohrožená, že občas zavítám i do těch nejtemnějších vod internetu a ne, nemyslím tím Pornhub ani WoW) narazila na Ritu. Trojnásobnou mámu, běžkyni a jak se postupem času ukázalo, i novou kamarádku. Ta někdy v mezidobí prohlásila, že by si jednou chtěla zkusit zaběhnout nějaký ultra. Udělala jsem si mentální poznámku. Na pivo a běhání mě totiž utáhnete v podstatě vždycky.
Na podzim téhož roku se ve Vlastibořicích, kolem kterých se běhá dnes už legendární červnový půlmaraton, konal nultý ročník přidružené akce nazvané Strom Ultramaraton, zkráceně SUM. Magdalenku jsme detašovali u babičky a jen s mimiKáťou vyrazili za dobrodružstvím. Běžela jsem tehdy jen část a i ta část představovala nejdelší běh od druhého porodu. Zařekla jsem se, že se jednou vrátím a zaběhnu si celou trasu.
V následujících čtyřech letech se původní, krajně partyzánská akce změnila v partyzánskou akci pro max padesát účastníků s jasně stanovenými pravidly. Cílem je oběhnout všech pětadvacet památných stromů, které v okolí Vlastibořic organizátor Dušan vybral jakožto lokální crème de la crème. U každého vybraného stromu (známého pro tento den též jako kontrola) musíte následně najít voskovku a na kontrolní kartě zaznačit, že zde jsem byl, Fantomas. Pevně stanovené je pouze pořadí, v jakém musíte stromy oběhnout, jakou cestou se mezi nimi vydáte, je čistě na vás. Nečekejte v zásadě žádné značení - k dispozici je gps jedné z možných tras, a pokud jste tak trochu bludička, počítejte s pár set metry, případně i kilometry, navíc.
Letošní podzim se ukázal být ideálním momentem pro splnění hned několika závazků: konečně se vracím na SUM, tentokrát abych odběhla celou trasu a beru s sebou Ritu, ze které se konečně má stát oficiální ultrák.
V sobotu nakonec brzy ráno nabírám po celé řadě diskusí o tom, kdo, s kým, kde, jak a za kolik, na Rajské zahradě jen ji a vyrážíme na sever, Vávro, na sever. (Chlapci z ITB mi totiž sabotovali mou touhu si konečně splnit sen a stát se na jeden den populárním dítětem, jež okupuje ve výletní karose zadní sedadlo - původně to totiž vypadalo, že všechny naskládám k sobě do auta a na SUM je odvezu a zase je přivezu do Phy. Ach, pro jednou nebudu sedět na sedačce vedle učitelky. Budu oficiálně nejvíc cool dítě ve třídě, bez kterého se, hahá, nikdo nikam nedostane! No... tak snad příště, no. Zase si nemůžu všechny bobříky odškrtat hned, že jo, kdo se má s těmi novými furt vymýšlet.)
Cesta ubíhá rychle a za chvíli už parkujeme na louce a míříme do místního kulturáku. V sále se tam houfují účastníci zájezdu, registrujeme se a zdravíme se s čím dál větším množstvím známých a kamarádů.
ITB výsadek
Krátce před devátou se s houfováním přesouváme ven. Vyslechneme ještě poslední instruktáž o tom, kterak není záhodno dobíhat do cíle, aka hospody, příliš zhurta, neočistit si obuv, strkat se (nebo se dokonce prát) u cílového zvonečku a nepozdravit. Snažím si to všechno zapamatovat a chvíli se bavím představou, kterak se s Ritou bijeme na prahu o to, kde si dřív cinkne.
Během chvíle se ocitáme na chvostu. Nějakou dobu se držíme kousek za skupinkou, která běží se psem, ale i ti nám po nějaké době pláchnou. Asfalt střídá les a ten zas louky a ty pole a ty asfalt. Cesta vede nahoru a pak dolů, zuřivě brejlím na mapičku v hodinkách a snažím se být vzorným navigátorem, což se mi ne vždycky daří. A tak kufrujeme tu a pak zase onde, nakonec necháváme knížku s informacemi o trase a kontrolní kartou venku a snažíme se hodinky a instrukce kombinovat.
I tak ale místy prskám, že aspoň sem tam kus krepáku na větvi by neuškodil, protože sakra práce, to už je fakt jak v Irsku - tam na severu platilo, že místní to tam znali a cizáci tam neměli co dělat (cedule jen v irish a ještě za křižovatkou a ještě natočené tak, že na ně vlastně nebylo skoro odnikud pořádně vidět...).
Před dvacátým kilometrem je první občerstvovačka. Něco málo pojíme, hodíme do sebe kelímek piva a razíme dál.
Zpětně bych si musela vzít k ruce itinerárř trasy, protože mi celé putování trochu splývá. Snad, že jsme zvládly probrat páté přes deváté nebo že jsme zvolily strategii "od kontrole ke kontrole" nebo že to celé nakonec tak krásně, klidně a plynule uteklo bez jakýchkoliv větších zádrhelů. Nevím. Ale vím, že jsme se dostaly na druhou občerstvovačku někde před třicátým kilometrem, tam jsem vdechla agave, protože po předchozí tatrance z prvního zásobovacího stolku mi bylo pěkně šoufl ještě pár kilometrů a že jsme zamířily nahoru, aby R. v takovém hezkém, prudkém seběhu píchlo v koleni a já začala v duchu prosit běžeckého mannitou, aby ji to nechal doběhnout.
Nahoru to jde, po rovince taky, cokoliv prudšího dolů je ale blbý. R. se ale nevzdává a tak prostě jdeme a běžíme po taktovkou kolena, začínáme mít solidně vychytaný systém kontrol (aby ne, po nějakých čtyřech nebo pěti hodinách) a pak už jsme najednou za maratonskou metou a do cílové hospody je už jen co by kamenem dohodil a zbytek doběhl a dobrodil.
Postupem dne, jak přibývají kopečky, chodecké vložky a bloudící okamžiky, mi je jasné, že pokud stihneme dorazit za světla, budeme si moct gratulovat a za světla dorazit potřebujeme, neb ani jedna nemáme čelovku a svítit si tak můžeme leda očima.
Po chvíli bloudění na břehu Mohelky hlasuje 100 % výpravy pro variantu nebrodíme se, lezeme roštím. Začíná se smrákat, je nám vlastně už docela zima, já mám hlad a už bych ráda nikam neběžela.
Proplazíme se mlázím, ostružiním a kopřivama, odškrtneme poslední dvě kontroly, protentokrát si odpustíme bitku na prahu a krokem společným a nerozdílným vcházíme do žlutého obdélníku světla a tepla, který naše bezmála třiapadesátikilometrové putování ten den ukončí.
A protože jsme, jak jinak, chytrý a šikovný holky, který si umí dobře vybrat, jsme nakonec společně na třetím místě. Dostáváme diplom a láhev vína, Dušan nám vyprosí na obsluze, která to už balí, ještě jedno teplý jídlo a po převlečení, polívce a povinném kafi se musíme rozloučit a vyrazit ku Praze.
Venku je tma jako v pytli. Vezu ještě Malého Medvěda, který navzdory zánětu okostice nenachodil za den po okolí o moc méně kilometrů, než kolik jsme jich my naběhali a ke štěstí a radosti nás všech ho Čunek nenechal odstřelit a sveze se s námi ještě Martin, který, jak se dozvím, chová doma psouny prérijní, i to je kouzelný rozměr podobných akcí.
Doma se mě T. ptá, jestli jsem si odpočinula.
A víte co? Odpočinula. Ultra je zvláštní svět plný zvláštních lidí, kteří nemají na první pohled mnohdy absolutně nic společného. Kromě toho, že rádi běhají. Daleko a dlouho a často, sami i ve skupinkách. A který si připadají odpočinutí i když je pekelně bolí kotníky a oči a musí jít spát v půl devátý večer.
Tak za rok znovu? Jo. Za rok znovu.
Díky, Dušane!

Tělo jako důkaz

pondělí 22. října 2018

Je nesmírně těžký zachovat si optimismus a zdravou míru sebedůvěry, když se na vás odevšad valí fotky dokonalých běžkyň v dokonale sladěných hadércích s dokonalými úsměvy a břichy jak ze soustruhu.
Tuhle mi jedna moje běhající, štíhlá kamarádka napsala, že teď je nějaká celá demotivovaná, protože to množství hubených holek, které si stěžují, jak jim to teď běhá pomalu v tempu pět na kilometr, ji přesvědčuje o tom, že je stará, tlustá bába, co by měla radši vyšívat nebo co já vím, pěstovat vodnice (nevím jistě, co to je a nechce se mi to googlit, ale mám tušení, že je to nějaká zelenina, tak snad je a snad se to dá pěstovat). A mě to zarazilo. A zamrzelo. Protože ona nemá důvod pochybovat. Ona je přece jednou z těch, co nemusí pochybovat. Proč by to sakra dělala? Je hezká, má hezkýho může a hezký děti a je k tomu ještě navíc chytrá a je fakt tak hubená!
Nedávno jsem objevila tak trochu jiné instagramové účty, než jsou ty vysoustružené obrázky dokonalosti. Jsou to stránky holek, které ještě nedávno vypadaly "perfektně". Byly štíhlé a svalnaté, hodně cvičily a jedly zdravě. Dělaly všechno to, co po nich současná doba žádá. Jenže jak se ukázalo, nebyly vlastně vůbec šťastné. Celý svět se jim točil jen kolem jídla, kolem kalorií, kolem kil na váze, kolem tréninků, tréninků a tréninků. Často celé roky. A pak si řekly dost nebo se zhroutily nebo to prostě už nevydržely a začaly postupně normálně jíst. A přibírat. A teď dávají na internet svoje fotky před a po a snaží se vysvětlovat, že sice před vypadají skvěle, ale cítily se pod psa. Do komentářů pod fotky, kde - za mě odvážně - sedí s vyvaleným břichem (tak jako právě teď drtivá většina z nás), nekroutí se do podivných úhlů před zrcadly a naopak se nestydí ukazovat tělo tak, jak vypadá drtivou většinu času, jim sem tam píšou lidi, že jsou tlustý a líný a že trend propagování obezity (!) je stejný zlo, jako anorektický modelky. Whow. Snad nebude vadit, když ukážu jeden příklad - tohle je Rini, která má web Own it Babe.
Rini s hubnutím a cvičením a omezováním jídla prostě sekla, protože už to dál nešlo. A podle některých je tlustá nebo dokonce obézní. Propaguje nezdravý životní styl a měla by se nad sebou zamyslet. Páni. Tak já nevím. Buď se svět v prdel už obrátil nebo jsem slepá? Anebo jsem totálně mimo.
Takže teď udělám něco, co dělám minimálně, protože se obvykle obávám, že mi na to nikdo neodpoví a budu mí další z blogů, kde autoři končí posty otázkou v naději, že komentářová sekce jim nebude zet prázdnotou (a ona je dál pustá a prázdná jako sekce soudnosti v Ovčáčkově mozku) - a zeptám se: Co si o tom všem myslíte vy? Je Rini tlustá?

#69
Mahi Binebine
BOŽÍ KONĚ ZE SIDI MOUMEN
Nesmírně zajímavá kniha, která bohužel nesmírně zapadla - snad za to může naprosto ohavná obálka, která ji (doufám, že) neúmyslně pasuje na nějaké čtení pro adolescentní chlapce, nešťastně zvolený název nebo anotace, která vykecá kompletně celý děj. Anebo se tak stalo prostě jen proto, že naprosto nesluníčkový, nemiloučký a neroztomiloučký příběh bez špetičky naděje nekonvenuje stádnímu vkusu většinových čtenářům, kteří stejně jako dívky v písničce Sydney Lauper prostě "just wanna have fu-un". Nevím, ale je to veliká škoda. Protože Mahi přináší ve své knize syrový a hutný příběh skupinky kluků, kteří jsou od narození odsouzení k tomu být jen lidskou špínou, žít na okraji společnosti a na ní taky pojít. Jsou to kluci ze skládky, z jednoho z početných marockých slumů, synové prostitutek, synové chudáků, synové zavržení, odsouzení, zneužívaní, využívaní. Zloději, násilníci, ale taky fotbalisti a kamarádi. Protloukají se, jak se dá, každý z nich má svůj vlastní temný, těžký osud, příběh, který byste nechtěli za žádnou cenu prožít. A pak jim někdo nabídne cestu ven. Cestu z toho všeho srabu - stačí zatáhnout za drát a to světlo na konci tunelu nebude lokomotiva. To ti slibuji! A ty mi budeš věřit, protože já ti dal smysl a jídlo a práci a střechu nad hlavou. Já ti dal pocit, že můžeš dokázat víc, být víc, že můžeš za něco stát...
Není to obhajoba, není to vysvětlování, je to jen pár kluků uprostřed svíravých kulis. Prostý jazyk. Neuhýbání. Nekomentování. Tak to bylo. Tak se to stalo. A tak Hvězdy ze Sidi Moumen udělaly něco strašlivého.
(Jen ty transkripce mi hlava nebere.)

#70
Neil Gaiman
DOMEČEK PRO PANENKY
Mistrovské dílo tak temné, silné a znepokojivé, jako pohled samotného Krále snů. Gaiman brilantně staví příběh, který vás zajme a nenechá vás vydechnout, motivy a témata, jež přináší, jsou jako 100% koncentrát děsivých nočních můr říznutý ironií a cynismem přesně v tom správném poměru. Skvělé postavy, skvělý scénář, skvěle pasující kresba, skvělý český překlad. Intermezzo cestovatele časem je pak třešničkou na dokonalém černočerném dortu. Ano, prosím. Ještě, prosím!

#71
Andrew MacDonald
WHEN WE WERE VIKINGS
Knížku jsem dočetla v půl jedný v noci a ani jsem z toho nemohla usnout - ne proto, že by to bylo (dej Bože) tak skvělý, ale proto, že jsem sesumírovala asi dvacet verzí jízlivýho, sarkastickýho komentáře.
Takže pojďme na věc, předem se omlouvám, jestli to bude příliš dlouhý.
Začátek se jeví slibně - dvojice sourozenců, starší bratr, Gert, zjevně trochu grázlík, ale svou sestru milující, sestra, čerstvě jednadvacetiletá Zelda, trpící fetálním alkoholovým syndromem - neboli vypravěčka. Osudem zkoušení sourozenci. Ok, to beru. Ústřední trojici navíc doplňuje ještě ex-přítelkyně Gerta, Annie, které Zelda (z jakéhosi nevysvětleného důvodu) říká AK47 a která řídí autobus, jímž Zelda jezdí do komunitního centra za dalšími postiženými lidmi.
Děj je poměrně tupoučký - Zelda a Gert neznají svého otce a matka jim před osm lety zemřela na rakovinu prsu. Nějakou dobu byli u "Strýce Roberta" (nebo Richarda?), který byl ale prasák a tak Gert dřív, než se stalo něco hodně blbýho, dostal Zeldu pryč. Aby si to mohl dovolit, začal dealovat drogy. A tím se dostal do dost špatný společnosti, že ano.
Zelda, velká fanynka vikingů, mezitím řeší, že se chce vyspat se svým mentálně postiženým přítelem Marxym, který žije s ochranitelskou maminkou (jak moc je postižený nebo co přesně mu je, se taky nedozvíš). To řeší hodně dlouho a furt dokola - se všemi postavami v knize. Když pak k sexu (ne)dojde, je to, jak jinak, katastrofa - a je to jedna z nejnepříjemnějších knižních scén, na který jsem narazila. Ne proto, že by to bylo nějak hnusný, ale prostě proto, že u tohohle fakt nepotřebuju a nechci být.
Pak Zelda začne dělat na částečný úvazek v knihovně, její důvěřivosti využije další "bad guy" a ukradne tašku plnou matroše, který měl Gert prodat. Vrchní drogový boss si myslí, že Zelda ví, kam "bad guy" zmizel, a tak jí trochu vyhrožuje a udělá Gertovi malý facelift. Zelda, protože je trochu pomalejší, si myslí, že svou replikou vikingského meče může bosse zlikvidovat a vypraví se za ním. Ten ji zmydlí, pokusí se ji znásilnit a nakonec ji zavře do sklepa. Zachránit ji přijde AK47, tu boss taky zmydlí, ona ho zastřelí, upadne do kómatu (ona, ne on, on je tuhej jako (v Mexiku) každej druhej), ještě týž den se (ona) probere, následně odjede za svou rodinou, nechá Zeldě svůj byt, aby se mohla plně osamostatnit, a tím to končí.
Shrnutí:
- Všichni mluví strašlivě sprostě. Pořád. Já sama mluvím jako kanál, ale tohle bylo moc i na mě.
- Všechny postavy jsou protivný. Všechny.
- Nejotravnější je to neustálý opakování naprosto všeho (a to mám vikingy vážně ráda!).
-.V celé knížce jsou dva dojemný momenty.
- Nemá to závěr. Jako kdyby si autor řekl, tak a teď by to stačilo.
- Moc nechápu, o čem těch 353 stran vlastně bylo a neumím si představit, koho by tohle mohlo bavit číst.
- Jako bonus je to totiž děsně nudný, protože se tam vlastně nic moc neděje.
Nicméně je možný, že se naprosto zásadně pletu a že budeme mít nějakou novou módu postižených hlavních hrdinů a že by se to přes to dalo prodávat. Srovnání s Haddonem je nicméně na podobné úrovni, jako kdyby někdo srovnával Hvězdy nám nepřály a Romea a Julii, protože jsou tam přece mladý lidi, který nakonec umřou.

Gill Sims
PROČ MÁMA PIJE
V první polovině jsem byla naprosto nadšená. Konečně upřímná kniha upřímné, zdrchané matky raně školních dětí, která bojuje se vším, co vám každodenní realita hází pod nohy. S prací, s povinnostmi, s manželem, kterého sice má pořád ještě dost ráda, ale už to taky není žádné terno, s pocitem zneuznání, s financemi a s tím, že všichni kolem jsou nechutně dokonalí, zatímco ona vážně, ale vážně není (a na to se napijeme!).
Je asi nutné připustit, že jsem v hodně podobné životní fázi a výčitky z toho, že doma s dětmi nadšeně netvořím, nepeču rohlíky, ani nejsme děsně bezlepkovo cukrfree ekobiosocio mě pronásleduje už docela, no, docela dost dlouho.
Vrcholem knihy jsou pak Vánoce, to jsem místy ryčela smíchy, jenže pak to začne jít strašlivě z kopce.
Ty stereotypy, které bych (stejně jako sem tam nějakou překladatelskou minelu - sis není oslovení, ale ségra, nic jako Střední východ neexistuje, atd...) byla jinak naprosto s lehkým srdcem ochotná přehlédnout, se začaly kupit (nepraktická žena, která ani neví, že se příjmy musí danit, utrácí hromady peněz za kabelky a boty a je roztomile a rozverně potrefená a vždycky jí nakonec všechno projde...)
A najednou z vtipné, sarkastické a nesmírně trefné knížky začala být snůška splněných tajných snů - klidně si je společně proberme: vydělám nějakým strašlivě jednoduchým způsobem strašlivý balík peněz; všichni mi postupně svěří, že by chtěli být jako já, protože jsem boží a že jsou stejně mizerné matky, jako jsem já - nebo mají aspoň ten pocit; začne se o mě zajímat muž z mé minulosti, zvedne mi sebevědomí a ještě mi pomůže si uvědomit, jak moc se s manželem milujeme; samozřejmě bude úžasně rozumný a dá se dohromady s mojí čerstvě rozvedenou nejlepší kámoškou, což bude super; zachráním celou rodinu velkým gestem; všichni do jednoho mě milují, všechno je suprzelený; nikdo mi nevyčítá, že jsem latentní alkoholik ve středním věku s rozkydlým zadkem, naopak mi můj zadek všichni chválí... atd.
Takže ne, mrzí mě to, ale ne. Snad kdybych si zkraje tu knihu tolik nezamilovala, nebyl by následný pád na zem tak tvrdý.
(Audioverze není špatná, na hlas interpretky jsem si sice musela zvykat, sem tam přeřeknutí mi ani nevadilo, strašlivě mě ale iritovaly odporně estrádní rozjuchané hudební předěly. Ty jsou fakt zlý.)

Neběháš, nežiješ

úterý 9. října 2018

Když jsem před pár lety začínala o běhání víc psát, měla jsem pocit, že běžecký boom vrcholí a teď už to půjde jen z kopce, protože, proboha, běhal prostě každý a kdo neběhal, ten o tom aspoň kecal. Jak jen jsem se mýlila!
Dneska totiž nejen, že běhá každý a každý (d)o běhání kecá, ale ještě - už nějakou dobu - běží kvalitní masáž, že běhat BY MĚL každý, protože přece běhat MŮŽE každý. To druhé samozřejmě pro všechny zdravé lidí platí, ale to první? Ne, běhání není pro každého, běhat by neměl každý a, kristepane, kdo ten debilní slogan vymyslel? Ne, všichni běžci nejsou krásní. Naopak. Drtivá většina běžců, kteří i v normálním životě vypadají aspoň ucházejícím způsobem (na škále Dr. House jsou, dejme tomu, kolem pětky, šestky), vypadají ve chvíli, kdy se narvanou do lycrového oblečku nevyhnutelně jako kokoti v primerosu. S tím je třeba se smířit a naučit se s tím žít (ergo se na to vykašlat). A co, že nejsem jak z reklamy na Nike nebo na Salomon? Není to přece fuk? A co kdyby se každý staral sám o sebe?
Pak by se třeba někteří nemuseli uchylovat k tomu, že si budou platit absurdní tréninky v duchu "naučíme vás uběhnout 5 km", protože se nebudou stydět vyběhnout - pánžto zkraje málokdo běží jako laňka. Většina z nás duše jako nosorožec před infarktem (a vypadá u toho podobně). Tréninky ve skupinkách za těžký peníze jsou něco, co mě nepřestává fascinovat. Není vytrvalostní běh i o tom, že je člověk rád sám? Neříkám pořád, sem tam je bezva jít běhat s kamarádem, ale ve skupině? Od toho jsou přece skupinový sporty, ne? Ty jsou pro lidi, co mají rádi týmy a týmovou hru.
Říkám tomu běžec běžci vlkem. Jasně, je bezva, když vám někdo zkušenější nebo vysloveně zkušený pomůže a poradí. Jasně, je na místě takovýmu člověku zaplatit, protože s vámi tráví čas a investuje do vás nějakou energii - ale prosím vás, věřte mi, vím o čem mluvím, nepotřebujete platit za to, abyste uběhli pět kilometrů. Pět kilometrů uběhne časem každý! Jasně, třeba vám to bude trvat dvě, tři, čtyři neděle, ale pět kilometrů, pokud půjdete párkrát za týden běhat, nakonec natočíte všichni - a zadarmo! Docela jako od Bédy Trávníčka!
O tom, kdo všechno dneska platí za odborníka na běhání (čti kdo píše blog a má facebook a instagram, kde ukazuje věci, které mu někdo dal, aby se s nimi vyfotil a ukázal je na blogu, facebooku a instagramu) ani nemluvím. Vyšla bych z toho jako závistivec, což nechci, protože tohle nikomu nezávidím (jinak samozřejmě závidím spoustě lidí spoustu věcí, to jen aby bylo jasno). Děsivá je ale představa, že si z takové (sebe)prezentace někdo může odnést, že pro běh ve dvou tisících metrech nad mořem potřebujete aklimatizaci jak před výstupem na Manáslu. Nebo že je maraton za pět hodin super výkon. Nebo že na běhání v Krkonoších potřebujete karbonový hůlky za pět tisíc. A že když nebudete jíst tohle a pít támhleto, stoprocentně nepodáte stoprocentní výkon. Jistě, lze namítnout, že každýmu, co jeho jest - žel bohu se i na volebních výsledcích projevuje, že ne. Že lidi jsou schopní nechat si vsugerovat neskutečný kraviny.
Čili: nepotřebujete trailové boty, pokud běháte po cestičkách ve Hvězdě; nepotřebujete kyslíkový stan, když chcete jet na trail do Rakouska; nepotřebujete trenéra, abyste uběhli pět kilometrů (teda když je vám fuk, jak dlouho vám to bude trvat - když je budete chtít mít za 18 minut, asi to bude na místě).

A masáž pokračuje dál: Každý musí mít dneska odběhnutý půlmaraton. To už patří k naprosté samozřejmosti. Je fuk, jak dlouho ho běžíte, hlavně když ho dokončíte. A pak se vyfotíte a dáte tu fotku na všechny sociální sítě, protože když to neuděláte, je to, jako kdyby ten závod nikdy neproběhl. Už nejde o výkon, jde o účast. Ale to je přeci hezké, ne? Vždyť od malička je nám vštěpováno, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. Mám jen neodbytný pocit, že to Pierre myslel krapet jinak. Jednou mě třeba něco nebo někdo osvítí a já konečně pochopím, k čemu je jít na silniční (půl)maraton, když vím, že nejsem připravená podat nejlepší možný výkon (o tom, jak vnímám závody už jsem toho napsala a hlavně namluvila až dost, to už všichni znáte). Každopádně zpátky na stromy. Máte tedy odškrtnutý ten povinný půlmaraton. Než jste to ale stihli udělat, stala se povinnost z maratonu. A sakra. Každý, kdo má dvě nohy, uběhl maraton. I bába s dřívím. I maminky s kočárky. I stoletý soused s desetiletým prapravnukem. A dokonce i politici a spisovatelé a doktoři a fotbalisti, no prostě všichni, chybíte už jen vy. A tak si tuhle sociální povinnost odškrtnete taky. Jenže tady se to už začíná trochu lámat. Jedna věc je běžet dvě, tři hodiny, druhá pak pět, šest - jsem odborností literární teoretik, takže (v duchu doby) přesně vím, o čem mluvím a troufám si tvrdit, že chodit nepřipravený na maraton je kravina a koleda o zranění.
Prosím, zkuste mi někdo vysvětlit, k čemu je dobrý jít na maraton, když za prvé netrénuju, a za druhé mě to vlastně ani tak moc nebaví. Jako abych mohla říct, že "jó, čumte, uběhla jsem maraton"(v limitu osmi hodin nebo kolik je teď na PIMu). OK. Tak to absolvujete, protože chcete, protože je to cool a trendy a na instáči za to dostanete hromadu srdíček a virtuálních poplácání po zádech a budete patřit do maratonskýho klubu, který je skoro tak prestižní jako ten mílový. To už vám nikdo neodpáře. Bylo to drsný, bolelo to, ale je to doma a už tam nemusíte.
Jenže bacha. Co se to tu začíná hrnout? Maraton že už nestačí? Teď je potřeba uběhnout ultramaraton! Když jsem, tuším že vloni, poprvý uviděla na bilboardu reklamu na letní, běžeckou Jizerskou 50, málem mi vypadly oči z důlků. Tady se totiž (podle mého vysoce odborného názoru) láme už podstatně víc. Protože až uběhnete 50, budete tlačeni do toho, abyste uběhli 100, a pak 100 mil a pak běželi něco v horách, ve vysokých horách, něco se strašlivým převýšením, UTMB nebo Rondu nebo Hardrock (tam se nedostanete, ale dream on), abyste plavali v Nilu s krokodýly, sjeli na lyžích Mont Blanc nebo třeba Machu Picchu po zadku - a i z toho se časem asi udělá závod pro veřejnost, protože máme nejspíš někde ve šroubovici zakódováno, že ti nejvíc alfa z nás musí pořád mít překonáno o nějaký ten metr navíc a na tachometru ručičku o něco blíž maximální možný rychlosti.
Víte, snažit se vsugerovat lidem, že vytrvalostní běhání je pro každýho a každý by ho měl dělat, je tak trochu nesmysl. Je to zhruba na stejný úrovni, jako kdyby tvrdili, že je pro každýho jóga, plavání nebo třeba irský tance
A nemyslím si, že propagovat běhání na opravdu hodně dlouhý vzdálenosti jako něco, co zvládne každý, je na místě. Protože nezvládne. Krutý? Ano. Demotivační? Jistěže. Pravdivý? Jak jinak. Navzdory populárním propagátorům není pravda, že každý dokáže uběhnout sto kilometrů nebo sto mil nebo dokonce třeba Spartathlon. Tohle už jsou limity, který v sobě třeba toužíme mít a naplnit je a překročit, ale není nám to dáno - a myslím teď čistě fyzicky. Stejně jako každý nedokáže zaběhnout půlmaraton za hodinu dvacet a maraton za nebo pod tři, nemůže každý uběhnout sto mil v horách - nebo aspoň ne v závodním limitu.

Nemusíte uběhnout půlmaraton. Nemusíte uběhnout maraton. A už vůbec nemusíte uběhnout ultramaraton.

Běhání není o tom, kdo má nejprsatější blondýnu nebo nejvýkonnější bmw (a vice versa). Běhání by, podle mě, mělo být o tom, že to děláme rádi. A neztrácí to pro nás smysl ani ve chvíli, kdy si to nemůžeme změřit, dát na facebook a sbírat za to lajky.


#65
Rupi Kaur
MLÉKO A MED
Když za sebe
budete řadit
slova
nebude to
poezie

Ani když budete
otevřeně mluvit
o lízání
kouření
chlupech
a
zneužívání.

nestane se z toho umění ani tehdy když vynecháte čárky a každou větu začnete psát s malým písmenkem. vážně ne. když vaše plytké prázdné s aformismy napsanými na pozadích s fotkou zapadajícího slunce hraničící výrony někdo ještě krajně necitlivě přeloží, je hotovo. vymalováno. mléko a med není poezie. prosím. není to umění. a není to dobře přeložené. překládat poezii je opravdu těžké. jste zbaveni záchranné sítě kontextu. v jednom rohu ringu jste vy a ve druhém těch pár slov. když to nevyjde je to strašně vidět. jako třeba tady.

"Básně" rupi kaur
jsou prostě jen za sebe
vršená
slova
z instagramu.
Instantní
Grafémy.
Och, jak moudré.

(Chválím, že na tisk použili alespoň recyklovaný papír. V hlase s nadějí, že se třeba po tomhle lidé přestanou poezie bát a sáhnou po něčem o poznání hlubším.)

#66
Erlend Loe
KONEC SVĚTA, TAK JAK HO ZNÁME
Jsi jablko!
Jsi červené, krásné jablko.
Doppler rozhodně JE jablko. Jenže před lety při pádu v lesu zjistil, že roste na švestce nebo měl alespoň ten pocit a vypravil se proto žít do lesa v naději, že najde svůj domovský strom. Místo toho našel nejlepšího kamaráda v losovi, a ujistil se, že žádné jabloně kolem Osla nerostou. I vypravil se i se synem Gregusem do sousedního Švédska. Tam taky jabloně nerostly, ale měli tam skauty, ptáky a jednu THC nasáklou bábu.
Tam si Doppler uvědomil, že k bytí jablkem vlastně domovskou jabloň nepotřebuje a vyrazil zpátky domů.
Jenže v domácí bedýnce už pro jeho jablko najednou nebylo místo. Jeho žena do ní totiž uložila docela jiné jablko, nepotlučené, nesvraštělé, nenahnilé - kdepak! Je to jablko krásné, lesklé, pravidelné, červené, radost pohledět!
Doppler s využitím nejprimitivnějších pudů cizí jablko vystrnadí, jenže to jeho je prostě už příliš poničené a prostě do té domácí bedýnky nepasuje...
Konec světa... je absurdní parodie na současnou dobu, současnou (nejen) norskou společnost, na naše životy, na přístup k ostatním lidem, na to, jak zacházíme s technikou, jak se obklopujeme věcmi, jak se snažíme být ekologičtější, ekonomičtější, jak chceme víc prosperovat, jak drobíme zájem a upíráme enormní pozornost na naprosto nepochopitelné věci (jež nám ale přijdou absolutně zásadní). Autor pravidelně testuje čtenářovu odolnost a mezi satirickým komentováním všemožných jevů (mým favoritním jsou růžové bloggerky) nechává Dopplera trousit DNA všudemožně i nemožně. Od emocí naprosto odproštěný Doppler, vytržený z kořenů, neschopný porozumět jazyku dnešní společnosti prochází vývojem od sledovače televize (medvědi! Tolik medvědů!), přes hltače zpráv na internetu, pak nahých zadků, aby nakonec skončil u toho, že se zmenší na samotnou fyzickou podstatu svého bytí a od duchovna se odprostí úplně, aby nakonec skončil tam, kde začal - v lese.
Že jsem z děje prozradila moc? Ale vůbec ne. Protože na něm, tak jako v obou předchozích dílech, vlastně vůbec nesejde.
(A Kateřina K. se navíc postarala o to, že kniha plyne tak, že se v podstatě nedá odložit.)

#67
Christophe Galfard
VESMÍR JAKO NA DLANI
Netuším, jak kniha působí na někoho, kdo o dané problematice ví víc než jen málo, ale pro mě to bylo, jako kdyby mě Galfard vzal za ruku a provedl mě do země za zrcadlem... a pak do další... a další.
Můj mozek se (želbohu pro mě) mnohým informacím vzpíral a já si připadala jako debil, jak se gluony a kvarky a struny odrážely od jeho stěn, lítaly tam jako dětičky v nafukovacím hradu a úplně jako ony zase vypadávaly ven, ale věřím, že kdybych knihu četla ještě jednou a pak ještě jednou, má potenciál vštípit základní poznání i takovému humanistickému pařezu, jako jsem já. A já bych si to všechno konečně zapamatovala na dýl, než jen do další kapitoly.
Přesto se i tak autorovi podařilo něco mi do hlavy - naprosto nenásilně! - vměstnat a já jsem za to nesmírně vděčná.
Kniha je čtivá, velmi dobře přeložená (rozhodně po jazykové stránce, případné chyby - pokud by tam nějaké mohly být - v terminologii neposoudím) a pro každého zájemce o fyziku, jenž ji ne a ne pochopit už na gymnaziální úrovni, ideální. Plus je na konci překrásné věnování.

#68
Philip Roth
ELÉV
S Philipem Rothem máme takový ambivalentní vztah. Jeho knihy mě nebaví a baví, nudí mě a poutají zároveň, mívám pocit, že je nikdy nemůžu dočíst a nedokážu je odložit. Elév (někdo by mi mohl vysvětlit, jak se od "The Ghost Writer" dostanete k "Elévovi", protože to jsou tak odlišné věci, že to klidně mohli nazvat "Zelený kůň" nebo "Modré záchodové prkénko" a vyšlo by to zhruba nastejno - jen by to bylo méně zavádějící) je podstatně tenčí než ostatní Rothovy knihy, s nimiž jsem měla možnost zatím přijít do bližšího než jen očního kontaktu a snad proto jsme se tentokrát vyhnuli oné mučivé fázi nenávidím tě/miluji tě/odkládám tě/ještě stránku.
Elév, mladý muž rozervaný mezi vlastním talentem a zodpovědností vůči rodině a komunitě, přijíždí do domu svého spisovatelského idolu. Tam se setkává s jeho mladou chráněnkou a zoufalou, lehce hysterickou manželkou, povečeří s nimi a jednu noc u nich přespí. Toť vše k ději samotnému.
Je to skutečně vše? Ani náhodou.
Roth na úsporném prostoru prostírá jednu vrstvu otázek na druhé, testuje čtenářovu pozornost - od nejniternějších otázek a sporů na osobní úrovni a na úrovni nejbližší rodiny se dostává k problematice komunit, náboženských skupin, společností, historické odpovědnosti až k fabulacím, co by kdyby, k hodnotám symbolů a končí až tím, že sovy možná nejsou tím, čím se zdají být.