Jako kosmonaut

"Bojím se tam, jít, co když mi řeknou, že jsem naprosto mizernej běžec? Co když mi řeknou, že nejsem vůbec ŽÁDNEJ běžec?"
"Klid, bude to super, dají ti takovou masku a budeš jako kosmonaut!"
...zhruba takhle nějak vypadaly moje debaty s mistrem jediem týden před akcí P nebo-li Palestra. To, že bych si měla dojít na zátěžový test, abych věděla, jestli nemám náhodou nějaký srdeční (a plicní) deficit, mi strašilo v hlavě posledních bezmála pět let. Vždycky se ale našlo tisíc důvodů, proč se to právě teď tak docela nehodí (Půjdu, až se trochu víc rozběhám. Půjdu, až trochu shodím. Půjdu, až budu mít víc peněz a nebude mě těch 1500,- za vyšetření tak pálit. Půjdu, ale teď zrovna na to není čas/prostor...), až do toho nakonec musel vstoupit jedi. Před létem bylo ponoukání ještě takový milý, přátelský a nenásilný v duchu "měla bys" a "bylo by dobrý". V září, když jsem stále ještě neměla test absolvovaný přišlo ultimátum: buď půjdu a P. mi napíše tempový trénink, abych se konečně po letech zkusila někam posunout, anebo nepůjdu a budu dál běhat to, co doteď, protože si prostě nelajsne mě někam šponovat, když by riskoval, že mu někde exnu. V prvním sledu mě zahřálo u srdéčka, jak na mě mému trenérovi nezáleží, v druhém sledu se do srdéčka začal vkrádat plíživý děs z toho, co to vlastně znamená a JAK bude asi ten tempový trénink vypadat, když bych při něm potenciálně mohla, no, exnout.
Protože jsem děvče spořivé, pokusila jsem se nejdřív objednat do sportovního ústavu při tělovýchovné fakultě. Když jsem se tam konečně na x-tý (možní i xy-tý) pokus dovolala, paní na druhém konci linky byla milá do chvíle, než jsem jí odpověděla na dotaz, jaký že sport dělám. Poté mi ledově (anebo se mi to možná jen zdálo) sdělila, že v tom případě má pro mě termín nejdřív v únoru. Hm. Tak jsem poděkovala a jala vytáčet číslo do záložní (protože dražší) Palestry.
Tam to nebyl problém, paní Bulířová byla po telefonu (a pak i ve skutečnosti) milá a ochotná a objednává mě hned na další týden.
Jedi jásá a zjevně už si v duchu maluje ty hektolitry potu, který ze mě v dalších týdnech vyždímá.
Během toho týdne se děsím, CO všechno se na sebe dozvím. Dopředu se s P. domlouváme, že budu chtít jen zátěžový test bez InBody měření, to že k ničemu v zásadě nepotřebujeme a důležitý je hlavně vědět, že mám v pořádku srdce a plíce.
Nastává den D na konci října a já vyrážím na opačnou stranu Prahy. Cestou, kterou jsem si pečlivě nastudovala, mi Waze začne hlásit, že tamtudy ovšem, paninko, raději ne, tam je jako ranní špička a to byste teda jako ani náá-ho-dou neměla šanci stihnout. Nejsem zvyklá koukat na navigaci a matně si vybavuju, že jsem těmihle končinami jela párkrát za R., ale kristovanoho. Nesnáším pozdní příchody. Jako moc. Jako pekelně moc. Přijíždím zpocená a v nervu a obíhám budovu, protože ve vidině toho, že JDU POZDĚ zapomínám, že mi v mailu paní B. psala, kudy tudy do Bavorova. Nakonec přesně načas, zpocená jako myš, dobíhám do laboratoře. Paní B. mě odvede do šatny, zpátky v laborce pak následuje měření tlaku, vážení a nějaké všeobecné info, co dělám, jak moc a proč tu vlastně jsem. Pak už na mě nalepí papírky na elektrody kvůli EKG (a jestli to píšu blbě, tak mě někdo, prosím, opravte), dostanu za pas krabičku a nejdřív se jde na spirometrii. Při ní se, jak jsem pochopila, zkoumá, jestli nemáte náhodou v plicích nějakou překážku a jakou máte vitální kapacitu plic. Protože vlastně nevím, jestli to, co mi vyšlo, je něco, za co bych se měla stydět (podle jedie ne, ale ten by mi to stejně neřekl, aby mě neuvrhl do splínu a sebelítosti), napíšu, že mám vitální kapacitu plic 4,21 litru, což je podle zprávy, kterou jsem posléze dostala "vyšší hodnota (117 %). Měření probíhá tak, že dostanete do pusy plastovou trubičku, pořádně se nadechne a pak co nejrychleji vydechnete veškerý vzduch, který máte v plicích - a potom ještě jednou.

Pak se jde na ekg. Chvíli čekám, než paní B rozchodí běhátko. Trošku to trvá, ale mně to nevadí, konečně se aspoň přestávám potit. Pak už zbývá jen vylézt nahoru, nechat si nasadit na nos a pusu masku a snažit se vydržet co nejdýl. Nejdřív dvě minuty jdete, pak se sklon lehce zvýší a tempo zrychlí, takže pak začnete klusat, pak se rozběhnete a když jste já, tak dušete, funíte a jen se modlíte, abyste neodlítli na opačnou stranu místnosti a nerozbili si hubu o stěnu, až vám definitivně dojde.
Co dvě minuty vyšší sklon a tempo. Nakonec se vzdávám na patnácti kilometrech za minutu, později si samozřejmě vyčítám, že jsem se měla ještě trochu zmáčknout, že by to ještě šlo, ale to je fuk, pozdě Bycha honiti, že ano.
Zoufale mávám, ať ďábelský přístroj zastaví, málem si při seskování rozbiju hubu, nohy gumový. Paní B. mi zapíná vedlejší běhátko a nechává mě se při chůzi vydejchat, abych jí tam s sebou nesekla, ale během chvíle jsem podezřele v cajku. Potvrzuje se nám to, co už víme - že mám dost vysokou ANP (160 TF/min) a k mé radosti mi naměří i vcelku vysokou VO2max - 49,5 ml/kg/min (pohled na 153 % normálu mi zvedá sebevědomí ještě pár dní - a upřímně vlastně i teď, když to konečně píšu).

Nakonec dojde i na ono InBody - jako omluvu za to, že chvíli trvalo zapnout běhátko a omylem tam po restartu naskočily cizí údaje, které mi paní B. bleskově přepsala rukou. Jak se už párkrát (ok, víckrát) projevilo, jakmile mi někdo nabídne něco zadarmo, mám zásadní problém říct ne. A tak se dozvídám věci, že jsem těžká (což vím i tak) a že mám absurdně moc svalů (což taky není nic novýho, jen jsem nevěděla, jak moc). Jak se shazují svaly ale vlastně netuším a asi nejsem v životě na takovým místě, abych byla ochotná řešit co jím a nejím a co piju a nepiju. Takže měl jedi nakonec zase pravdu: tohle jsem vlastně vědět nepotřebovala.
Jedu domů. Jsem ráda, že se potvrdilo, že jsem v pořádku.
A vím, že teď začne ta pravá sranda - je čas začít houpat netopýra.

#72

Asaf Gavron

OSADA NA PAHORKU

Co si představíte, když se řekne kibuc? A co izraelská osada? A když ještě dodám adjektivum nelegální?
Osada na pahorku spoustu věcí není. Není to vyprávění o palestinsko-izraelském konfliktu. Není to vyprávění, které by se jakýmkoliv způsobem dotýkalo politiky nebo historie Izraele/Palestiny. Není to vyprávění, které by řešilo náboženství. Není to vyprávění, které by vám jakkoliv formovalo názor na tamější dění. A rozhodně to není nuda.
Co to naopak je. Je to příběh z místa, o němž se obvykle nepíše jako o místě, kde žijí obyčejní lidé naprosto obyčejné životy. Je to příběh o tom, jak vypadá současný život, teď, právě teď, na izraelském venkově, jenž se od toho ve městech liší podstatně víc, než jak ho známe my tady. Je to příběh o bratrech, jejichž životy se ubíraly a ubírají po sinusoidě života takovým způsobem, že ani na chvíli nebudete pochybovat o tom, že se něco takového mohlo skutečně stát. Je to vyprávění o životech dalších lidí, kteří věří nejspíš v jiné věci než my, ale jejichž motivy a jednání jsou v zásadě univerzální. Je to autentické, je to fascinující, je to pro někoho, kdo obvykle stojí na opačné straně zelené linie nesmírně obohacující a poutavé. Je to úžasně přeložené (poklona paní překladatelce!). Je to příběh, který chcete číst. Vážně. Věřte mi.

Jedna z nejlepších, ne-li nejlepší kniha letošního roku.

#73

Balli Kaur Jaswal

EROTIC STORIEC FOR PUNJUBI WIDOWS

Tahle knížka dost klame tělem - resp. názvem. Nejde o povídky a o erotiku ještě méně. Je to příběh ze současné sikhské komunity v Londýně. Hlavní hrdince Nikki je něco málo přes dvacet a už stihla uvíznout na mrtvém bodě. Odešla ze školy, aniž by vlastně věděla, co přesně chce dělat jiného a teď se navíc její starší sestra rozhodla, že se vdá v souladu s tradicemi a podá si proto inzerát na domluvený sňatek. 

Pokroková Nikki, která je víc Britka než Indka, se vydává do londýnské sikhské čtvrti a tam zjišťuje, že nic není černobílé, a když odloupnete slupku, můžete najít poklad i pěkně smrduté bahno. 

Inteligentně napsané vyprávění o komunitě, o níž jsem do té doby nevěděla nic jiného, než že sikhové nosí turbany. 

Česky vyjde v Argu příští rok v mém překladu. Snad se bude líbit.

#74

Adrian Tomine

LETNÍ BLONDÝNKA

Otevírat knížku průvodním slovem, jež čtenáře rovnou připravuje na to, že v rukou třímá POTENCIÁLNĚ dobrého autora, není zrovna nejšťastnější. Už předem víte, že Tomine má své (oprávněné) kritiky, ale že se určitě po scénaristické stránce časem vypíše, že je ještě příliš mladý, ale on to dožene, protože je, kluk jeden ušatá, fakticky talent.
Následující čtyři příběhy v zásadě bez děje jsou v zásadě nic proti ničemu, lehké nakoukání pod pokličku životů čtyři looserů, z nichž nejzajímavější pro mě byla čínská Američanka Hillary. Kresba je sympatická a absence tradičního vyprávěcího oblouku by mi ani nechyběla, ale postrádám jistou jiskru, kterou velmi dobré a nejlepší komiksy mají. Onen pocit blízkosti k postavám a ději, který vás dokáže strhnout a jenž je pro grafické romány tak typický.
Snad abych si pohledala, jestli se z autora skutečně stala během posledních deseti let senzace a jestli ten svůj talent dokázal v souladu s predikcí předmluvy vycizelovat...

#75

Nadžíb Mafúz

PUTOVANIE IBN FATTÚMU

Egyptský spisovatel Nadžíb Mahfúz, jediný arabský nositel Nobelovy ceny za literaturu, v próze vystavěné na půdorysu středověkých cestopisů, doufá, že objeví dokonalé státní zřízení. Škoda, že z díla této ikony moderního arabského románu si téměř nic nelze přečíst v českém překladu. CELÝ TEXT (mojí) seriózní RECENZE najdete na webu iLiteratury TADY.

#76

Vít Slíva

RAČÍ MOR

| Bolení | bulení |
... subtilní, silné, stravující, sentimentální, svíravé ...

Jak tohle může někdo nepochopit?

Nádherná sbírka nádherně smutných básní. Snad jen k těm, kteří nikdy neztratili, netesknili a nesmutnili, nebude schopná promlouvat.
---
Šichty

Budík zase tlačí den,
maminka tu není...
Na ranní je, odpolední,
denní, noční..., teď už jen

na věčnosti doma.
Přes lunu mě nevytlačí.
Nedá znovu slepnout v pláči!
Sama nevidomá.
(s. 64)

Mark Manson

DŮMYSLNÉ UMĚNÍ JAK MÍT VŠECHNO U PR**LE

Jsem asi tak stejná cílová skupina motivačních knih jako zamilovaných příběhů nebo hororů. Takže vůbec. Audiokniha se ke mně dostala víceméně náhodou, ale říkala jsem si, že mám třeba zbytečné předsudky a že to bude třeba zajímavé. No, nebylo.
Celou dobu jsem před sebou viděla Toma Cruise v Magnolii a to bohužel jaksi neustále narušovalo i ty záblesky možnosti, že bych autora brala vážně.
Knížka je v zásadě snůška historek ze života mladého, úspěšného muže, jenž má za sebou pár přešlapů, trochu smutku, spoustu úspěchu a má pocit, že poté, co přečetl pár knížek, může radit lidem, jak mají žít, prošpikovaná příhodně zvolenými příklady, jež mají jeho rady ilustrovat.
Ale abych nebyla jen zlá - to, že někdo na plnou hubu řekl, že bychom se měli jako společnost hromadně smířit s tím, že drtivá většina z nás není ničím výjimečná a že někdo prostě musí dělat indiány a že náčelníků bude vždycky jen hrstka, navzdory tomu, co nám maminky a babičky od malinka tvrdí, je rozhodně záslužné.

Ukázku si můžete poslechnout TADY.