Twas the night before P100...

...when all through the house
Not a creature was stirring, not even a mouse...

Pražská stovka. P100. Poslední velký závod krátce předtím, než se starý rok nadobro odebere na věčnost a nahradí jej rok zbrusu nový, nepopsaný, mávající fáborky utkanými z příslibů (z nichž za 365 dní zhusta zbudou jen poničené, špinavé cáry nesplněných předsevzetí a cílů). Závod, o němž jsem poprvé slyšela, když byl Madlence měsíc a já absolutně nechápala, jak a hlavně proč by někdo běhal v tý svinský zimě někde v lese a ještě potmě a ještě třeba dvě (!) noci a to jako, prosím, v kuse a bez spaní a vůbec. Proč by si někdo něco takovýho dobrovolně dělal a jako bonus za to, a to se podržte, ještě platil? Říkala jsem si, že je to s naší civilizací fakticky špatný, když za zábavu považujeme něco takovýho. 

Netrvalo moc dlouho a má osobní definice šílenosti se trochu změnila a pak ještě o něco víc, načež jsem postupně začala koketovat s představou, že bych třeba jednou taky něco takovýho mohla běžet. Živě si vybavuji onen okamžik definitivního zlomu, kdy jsem se rozhodla, že si tu P100 jednou celou dám. Může za to tenhle zápisek a hlavně video na jeho konci. 

(P100 from ADAM LISÝ video on Vimeo.)

A najednou byl letošní podzim a já seděla před monitorem, který hlásal, že finanční transakce byla v pořádku provedena a já byla od toho okamžiku definitivně přihlášena na A trasu 25. - jubilního - ročníku Pražské stovky, tedy na 125 kilometrů. 

Mistr Jedi to v zásadě nijak nekomentoval. Chceš tam? No, tak si to užij. Povrch je to nekulturní, hodně se tam chodí (to tvrdí on), cílem bude se tam nezranit. Můj cíl je stejný, jako v případě předloňské zkrácené trasy: vidět Modřany a přežít!
Podzimní trénink probíhá ve znamená houpání netopýra. O tom si ještě něco napíšu a tak vás, drazí čtenáři, nechám ve vzrušujícím napětí, co se po touhle šifrou mistra Padavana asi tak skrývá. První přerušení v dost intenzivní tréninku přichází s listopadovou rýmečkou. Trvá týden, týden je to pak dobrý a po týdnu se probouzím po výživném, jedenáctihodinovém (ano!) spánku s pocitem, že jsem si přeležela krk. Přeleželý krk se ovšem do středy rozleze až po lopatku a loket a já začnu hysterčit, že mám určitě nějakou strašlivou chorobu a umřu nebo co hůř, nebudu moct běhat! Volám ke svému obvoďákovi. Kamarádka z dětství, která u něj dělá sestřičku, mě nejdřív uklidňuje, ať to strčím do tepla a lupnu na to ibáč, že bude dobře. Jenže to už jsem zacyklená v naprostý panice, takže nakonec jedeme k doktorovi. Tam mi, snad abych se uklidnila, natočí kontrolní EKG (nic mi není) a vezmou pár zkumavek krve (nic mi není) a dostanu léky.
Ve čtvrtek je to furt dost blbý, já už pálím kecky a brečím na jejich hrobě, viju jim věnce a v noci vyju na měsíc.
V pátek jedu do ORP centra, kam mě vmáčkli k jakési doktorce Ksenii. Ksenia mě vyslechne, načež udělá v našem právě se rodícím vztahu fatální chybu, která se rovná snad jen tomu, když si někdo odloží kafe na stránky otevřené knihy - poté, co vytáhnu z tašky léky, abych nespletla, co jsem dostala a na co, prohlásí: "A tohle vám napsal doktor? ... A vy to JÍTE? ... No, tak už to teda dovyužívejte, když už jste začala." Čumím na ni jako tele na nový vrata. Jako asi takhle, přátelé, přiznávám, že mám zásadní trust issues, když dojde na bílé pláště. Ke svému obvoďákovi chodím přes deset let a věřím mu pořád tak fifty fifty. Tuhle paní jsem viděla poprvé v životě a ona rovnou z první dobrý zkritizuje mýho doktora? A jako jak jíte? Jasně, že jím! Bolelo mě to tak moc, že jsem myslela, že mám infarkt a ne asi, půjdu k doktorovi a nevezmu si, co mi napíše, jen si to vyzvednu v lékárně, abych plýtvání časem (jeho i mého) korunovala ještě plýtváním léky.
Pak už následuje jen lékařská desetiminutovka, kdy mě ohne do různých úhlů a sdělí mi jen, že jsem hypermobilní (to bych bez ní nevěděla, děkuju pěkně - a má být?), načež zasedne k počítače a sáhodlouze něco datluje třemi prsty. Pak mi podá papíry a pošle mě pryč. Ptám se, co mi teda jako je? Prý akutní blokáda krční páteře a horních žeber. Má malá dušička s téměř neslyšným *puk* praská a mizí v nenávratnu. Na jak dlouho to je? Prý na dva a půl týdne a že mi napsala fyziterapii (6x) a elektroléčbu (8x) a mám se na recepci objednat.
Jdou na mě mdloby. To budu jako jezdit denně do Dejvic? Nebudu. Na recepci se totiž dozvídám, že nejbližší termín je v lednu. Je 30. listopadu. Už zase čumím jako tele na nový vrata a už v tom začínám být fakt dobrá. Ale mě to bolí teď! Já potřebuju, aby mi někdo pomohl teď! No, tak to mám prý blbý. Hm. S díky si beru žádanku jinam, pouštím se do spamu schránky svého fyzioterapeuta a odcházím rozhodnutá, že mi v pondělí nic nebude.
V sobotu jdu běhat. Stojí to za exkrement, ale běžím. A taky uklidím celý byt. Sedět nemůžu, ležet nemůžu, stát nemůžu, tak je to vlastně jedno.
V neděli jdu běhat znovu.
V pondělí vysazuju léky na bolest. Zdravá sice nejsem, ale dobírám kortikoidy, běhám a pomaličku začínám znovu věřit, že bych přeci jen mohla o půlnoci ze čtrnáctého na patnáctého klepat kosu s dalšími zcela příčetnými, rozumnými a soudnými lidmi na startu P100.
V úterý se mému fyzioterapeutovi uvolňuje brzy ráno místo. V pět třicet vstávám a pro mě překvapivě hustým provozem mířím na Malvazinky. Hodinu slastně bolestné tortury zakončuje ještě slastnějším prohlášením - z jeho úhlu pohledu tam nic zásadního, co bych si mohla během poškodit, není.
A tak jsem tady. Dvacet šest hodin před startem. Neprozřetelně jsem si pročetla diskusi na facebooku a začala jsem se bát. Vyhrabala jsem své stoleté nesmeky značky "Nesmeky", jsou rezavý jak liščí řiť a nandávají se pořád stejně blbě. Má mrznout, nevím, co si oblíknu, nevím, v jakých botách poběžím, ani co si sbalím do batohu a vlastně zatím ještě tak docela přesně nevím, kudy se běží. Ale zítra je taky (ještě) den. Držte mi palce, budu je potřebovat.

...he sprang to his sleigh, to his team gave a whistle,

And away they all flew like the down of a thistle.
But I heard him exclaim, ere he drove out of sight,
HAPPY P100 TO ALL, AND TO ALL A GOOD-NIGHT

#77

Marek Šindelka

ÚNAVA MATERIÁLU

Možná bychom mohli mluvit o prvoplánovitosti tematické a stylistické, o faktických nonsensech, možná bychom se mohli bavit o tom, že mince sice má dvě strany, ale nejdál se dokutálí po hraně (což je přesně ten každodenní, extrémů prostý život, jenž navíc není zajímavý ani tematicky, ani stylisticky), ale já bych ráda mluvila o mrazivé a hutné atmosféře, kterou autor vybudoval tak umně, že jsem tam byla, že jsem to všechno s Amirem prožívala, i když jsem vůbec nechtěla, protože kdo by tohle chtěl? A kdo z těch, co utíkali, to chtěli? Závěrečná metafora mě dostala přesně tak, jak bylo zamýšleno - naprosto. Jen se stejně jako v případě Taberyho Opuštěné společnosti obávám, že pro ty, kteří by si měli tuhle knihu přečíst, prožít a vnímat nejvíc, zůstane nepřístupná jako příliš pomalá, složitá a nudná vítačská agitka.

#78

Petra Dvořáková

JÁ JSEM HLAD

Autorka byla ve své zpovědi velice otevřená a upřímná a podle všeho si v projevu těchto dvou vlastností velmi cení, tak si dovolím přistoupit k hodnocení stejným způsobem.
Všeobecně se dá říct, že je to voyerské nahlížení do života jedné velice, převelice nešťastné ženy - je to jako číst deník plný zoufalství, bolesti a tápání. A to samo o sobě není nic příjemného. Navíc repetetivnost témat, obrazů a výrazů byla pro mě ke konci už za hranou snesitelnosti a přísahám, že jestli v následujících dnech budu nucena ještě jednou přečíst slova jako ženství, ženskost, rodidla, menstruační krev, lůno nebo intimita, začnu křičet.
Nedokážu s autorkou soucítit, mentální anorexii ponechme stranou, je to hrozná nemoc s absurdní nálepkou "blbnutí puberálních holek". Kdo tam nebyl, nepochopí. Jenže to, že si vezmete člověka, který se vám protiví, roky mu zahýbáte s katolickým knězem (!), manipulujete jím (co jiného je využívání sexu za účelem dosažení svého?!) a ještě se divíte, že vás nemiluje, na rukou nenosí a že mu na vás vlastně vůbec nezáleží, nesouvisí s PPP, to už je jaksi deficit charakteru. Navíc se za to nejspíš nestydíte a napíšete o tom knížku. Jako bonus v tomhle všem vychovává dvě děti (a ani to, že vám jedno málem umře, vás nedonutí se nad sebou vážně zamyslet).
Ano, měla těžké dětství, ale tohle není jen pálení mostů, to je napalm za zvuků maniakálního smíchu. To jí nevadí, jak strašně tímhle musela ublížit opravdu veliké spoustě lidí? Čert sper katolickýho pokrytce, ale její manžel byl taky něčí syn nebo bratr nebo kamarád, a její synové si tohle budou číst, až budou větší a budou si to číst jejich kamarádi a jejich kantoři a jejich zaměstnavatelé a JEJÍ zaměstnavatelé... Dokážu pochopit ledacos, ale tohle, tohle je pro mě těžce za hranou. Jedno téhle knížce ale upřít nemůžu: rozhodně mě nenechala chladnou.

#79
Guy Delisle
ŠEN-ČEN

Další z Delislových cestopisů, znovu milá kresba, znovu zachycení všedních situací všedního života na nevšedním místě - od veřejných záchodů, po posilovnu při svíčkách - prostě to, co v knihách o Číně obvykle nenajdete.

#80

CESTOU - Básnický almanach Welesu

Nejpoetičtějším je na celé výboru doslov. Marně jsem si snažila vybavit jedinou báseň, jež by oduševnělé charakteristické editorem přisuzované odpovídala. Já četla asi něco jiného nebo jsem výbor možná četla špatně, nevím. Většina básní je krátká, nezabírá víc než stránku a těch stránek je téměř dvě stě. Jestli mě jich zaujalo úhrnem deset (a to ještě neříkám, že se mi líbily, zaujmout zabírá na mé hodnotící škále podstatně nižší stupeň), je to hodně. Doslov je sice velmi duchaplný a moralizující (už na tenhle postoj začínám být silně alergická, stejně jako na absurdní idealizaci minulosti s jejími údajnými pevnými morálními hodnotami - nenechte se vysmát!), ale že by vysvětlil, proč je ve sbírce jedna překladová básnířka a jinak samí Češi, což mě osobně zaujalo velmi, to už ne. To by bylo asi moc přízemní a materialistické... 

Ale k básním samotným - podobné věci jsem psala před dvaceti lety, když jsem ještě žila v pubertální jistotě, že jsem extrémní literární talent a že ze mě bude velká básnířka a umělkyně. Naštěstí pro všechny jsem z toho vyrostla. Mezi plytké, laciné a ošoupaně melancholické výjevy mělké jako pročůraná voda v dětském nafukovací bazénku na letní zahradě by se ale moje náctileté sentimentální a rádobyhlubokomyslné trpitelské výkřiky hodily naprosto skvěle! Tak jsem přeci jen mohla... ale raději ne. 

Jen u básní Petra Borkovce, Renaty Putzlacher a jedné ze dvou Ireny Václavíkové jsem měla pocit, že čtení tohoto výboru má nějaký smysl. Dost slabá bilance.

Han Kang

VEGETARIÁNKA

O dálnovýchodní literatuře toho vím zoufale málo a až doteď mě to vlastně nijak zvlášť netrápilo. Jistě, jako mnozí jsem přečetla nějakého toho Murakamiho, viděla pár anime a tak, ale to jsme přeci jen ještě o kousek dál na východ. Při poslechu Vegetariánky mi ale hlubší povědomí o tamějším literárním kánonu krutě chybělo. Zabraňovalo mi posoudit kvalitu díla, jeho (ne)průlomovost, nedokázala jsem pořádně rozlišit, co všechno se skrývá za první vrstvou a já věřím, že se tam toho musí skrývat spousta.
Kdybych v to nevěřila a nesnažila se číst mezi řádky, musela bych dát o jednu až dvě hvězdy méně, a napsat, že je to pěkně nudná fantasmagorie o dost pošahaných lidech žijících v silně patriarchální společnosti, kde jsou ženy poslušné a hodné a sloužící a usmívajících se, pokorné a věrné, a když se vzepřou, dostanou prostě pár facek, kde čest je podstatnější než city a kde mohou pověry vést k (ne)jedné scéně tak drastické, že klidně vsadím vlastní klobouk, že pokud si z knihy nezapamatujete nic jiného, tahle scéna vám z hlavy jen tam nezmizí.
Když budu věřit v metafory a příběhy za příběhy, jakože věřím, protože jsou určitě reálnější než třeba vodníci nebo klekánice, mám tu najednou silně feministický příběh o nezdolné vůli ženy, jež se rozhodne vzepřít zavedenému řádu a raději zemře, než aby se podvolila - a o tom, že podobné poselství se může velice snadno začít šířit dál. A jakmile zakoření, už není cesty zpět.
Vegetariánka je jednou z mála knih, které jsem měla raději číst na papíře než poslouchat v audioverzi - interpreti místy mluví tááák pomalu, muži čtoucí ženské postavy nechtěně sklouzávají místy k parodii a narátorka třetí části mě svým přednesem ("sestřííííííí") iritovala tak, že jsem měla sto chutí začít si škubat vlastní maso a nezvládala jsem se stoprocentně soustředit na děj. Určitě to nebude vadit každému, já z toho ale (jak příznačné) málem vykvetla.

Margaret Atwoodová

ALIAS GRACE

Nesmírně napínavé, poutavé, fascinující a zároveň svíravé vyprávění o životě v době ne tak dávné zalidněné postavami tak živými, že jsem měla tolikrát chuť, sáhnout skrz kabel sluchátek a zacloumat jimi, zakřičet jim zblízka do obličeje, vznést námitku, prostě se sakra ozvat!
Grace, Grace reálná, konající, kdysi skutečně žijící a McDermoth, taky kdysi konající a kdysi skutečně žijící. Jejich oběti, jejich skutky, jejich následky. Ale co bylo předtím, co mezitím, a co potom? Lidská mysl je nevyhnutelně poutána tragédiemi. I když se zato sami sobě (možná) hnusíme, zpomalíme, když projíždíme kolem nehody, rozklikneme zprávu o vraždě, poslechneme si podrobnosti - byla ta sekyra hodně tupá? A čím je rozřezal?
Grace, ach Grace, člověk - ne, pardon, žena - k tobě má tak blízko, protože narodit se tehdy a tam, co ty, většina z nás by neskončila jinak. Taky bychom někde posluhovaly a doufaly, že se třeba jednou vdáme a manžel nebude chlastat a tlouct nás jako žito a když, tak to holt nějak vydržíme, protože takový je úděl ženy...
Grace, Grace, Grace. Kde je ale pravda? Tvůj vnitřní, bohatý život, tvé myšlenky a úvahy. Byla jsi nemocná? Nebo jsi prostě byla jenom mrcha? Atwoodová nás nechává brilantně balancovat na ostří nože a vy nevíte, nikdy nevíte, na kterou stranu dopadnete a CO to bude nakonec za stranu. Chvílemi bych přísahala, že to nemohla udělat a pak? A pak se tu vynoří zase ta, kterou nejvíc zajímaly povrchní věci: Co si vezme na sebe? Jak moc jí sluší ten či onen vzor a proč ona nemůže mít také zlaté náušnice?
Všudypřítomná hra na morálku, kdy použít a odhodit a klidně i zabít nebylo nic divného. Po takových, jako byla Grace, přece nikdo neplakal - a ti kdo plakali, ti nestáli za pozornost.
Jenže Grace taky nebylo jen tak něco dost dobré... a už zase přepadáváte na opačnou stranu...
Je to kniha, která přináší - pro mě osobně - fascinující obraz Kanady, o níž mám jen snůšku stereotypních představ.
Konec je stejný jako příběh sám - nedá vám jasnou odpověď, jen vám nabídne možnosti a je na vás, čemu uvěříte, čemu budete chtít věřit.
Je to kniha se silným, zajímavým námětem, plná celé řady dalších, stále tak palčivých otázek o rovnosti, možnostech, přístupu a společnosti.
Je to kniha pro všechny, kdo jsou přesvědčení, že feminismus je zhovadilost a feministky mají v hlavě jeden velký kouřící kokeš. Zastavte se, zamyslete se a přehrajte si, CO všechno se pro nás - pro ženy - za těch necelých dvě stě let změnilo...
"Byla by dobrý právník, kdyby byla muž."
Narátoři jsou úžasní (exceluje má stále oblíbenější Lucie Pernetová), hudební předěly naprosto otřesné.

A koupit si ji můžete třeba tady: