Něco na chuť (POP 2018)

Pátý advent je už tradičně ve znamení Partyzánského oběhu Prahy neboli POPu. Letos se bohužel poprvé konal bez účasti otce zakladatele, Veverky Pražského, jenž jest přesídlen na ostrov divných měr a vah, kde lidem ještě pořád nikdo nevysvětlil, že na silnici se jezdí vpravo.
Po DNF z P100 jsem byla rozhodnutá doplácat se z Braníka do Braníka stůj co stůj, navíc bylo slibováno, že letos poběžíme hromadně ve skupince, že se tempo přizpůsobí nejslabšímu kusu, a tak jsem si pakovala věci s nadějí, že se nebude opakovat loňských scénář, kdy se mnou musel Veverka běžet, abych nebloudila hned na prvních kilometrech, kdy mi všichni utekli.
Večer svědomitě nařizuji budík, méně svědomitě už zapomínám, že sobota není všední den a že mě tím pádem budík budit nebude. V 7:30 mě má vyzvedávat jedi s Bubovými. V 7:32 mě budí smska, že na mě čekají před barákem. Myslím, ne, jsem si vlastně docela jistá, že takhle rychle jsem se v životě z postele před barák v plný polní nedostala a že mi to trvá dýl, i když jdu dolů za pošťačkou. V 7:38 už házím věci do kufru a omlouvám se na stotisíckrát.
To nám ten den ale pěkně začíná. Srkám vařící kafe, který mi T. stihl udělat a snažím se nedrobit kus vánočky, který jsem si upižlala mezi mazáním a oblíkáním.
Praha je takhle při sobotě (proč mi sakra ten budík nezvonil?!) naštěstí dokonale průjezdná a během čtvrt hodiny jsme v Braníku. Dokonce nepřijíždíme ani jako poslední a nejvíc nás nakonec zdrží agilní zaměstnanec z dřevěné boudičky, jemuž leží na srdci blaho návštěvníků sportovního centra do té míry, že neváhá vydusat z tepla budky a informovat nás, že my tu parkovat nemůžeme, protože my nejdeme sportovat!
Inu nakonec se na recepci domluví s naším velením na kompromisu, tři auta (z pěti?) se přeparkují na štěrk vedle nakreslených pruhů a můžeme po povinné společné fotografii vyrazit.

Netrvá dlouho a zrno se oddělí od plevy, kterou tentokrát nafasuje Malý Medvěd, jenžto je pro letošek kolmý (čti jede na kole) na střídačku s Advidem/Náčelníkem, který si dovezl koloběžku a poté, co zjistím, že má mentální kapacita nestačí na to, abych se z nových UD lahví, jež jsou součástí mého nového Velmura od Běžíška, napila, mi zbytek cesty dělá mistra propianťáka. (Proviantem mě na střídačku zásobuje MM a Libor, mít mě za kamaráda je prostě výhra roku, říkám to pořád.)
Než se někam vyhrabu, jsou všichni už tak vymrzlí z čekání, že se hned běží. Takže nestíhám fotit a oč míň mám fotek, o to větší mám hlad, protože šestiminutový ranní rekord znamenal mimo jiné i to, že jsem musela vynechat ranní cpaní.

Na první pumpě zakupuji zdravou snídani č.2 a poté, co do sebe naleju vineu, nacpu margotku a zapiju ji colou, je svět růžovější. MM mi rázně promluví do duše a já (doufám) přestávám remcat. Cesta ubíhá, na pumpě se přidal Libor, běží vzadu se mnou, doplňuje nás MM a kluci mi vyprávějí o olafovinách - o ledopádech a dalších akcích, který určitě stojí za to absolvovat. Jejich vzpomínání na jednotlivý ročníky (to ses bořila po kolena / to bylo bahna, že se nedalo běžet / to bylo uklouzáno jako blázen / bylo vedro/déšť/vítr) by se krásně vyjímalo v brožurce malého masochisty. Je to fajn. Jen MM nám na tom kole krapet mrzne.
Kolem Motola nahoru a je tu Hvězda a s ní Digi, hromadné focení a Peťa s kamarádkou, které se přidávají na další část běhu (kdo a kde se přidal či odpojil jinak netuším, omlouvám se). Vytvoříme tradiční panorama s letohrádkem, nově i jednu se vzkazem pro Veverku a běžíme dál.

Na kraji Šárky je pauza v Mekáči, kde se Honza u pultu s buchtama a kafem dožaduje piva. "To musíte na hlavní pult," dí mladá slečna za kasou. "No ale tam je fronta! Tak já si teda dám horkou čokoládu," konstatuje zklamaně Honza a říká, že si přijde úplně jako v tom vtipu, kdy se Jura dožaduje v potravinách činek a prodavač mu říká, že ty ale nevedou. "A co míče na házení, máte?" nevzdává se Jura. "Ne, ty taky nevedeme." "A co švihadlo na skákání? Aspoň to?" "Ne, to taky ne." "Tak mi dejte dvě flašky borovičky, ale jste mi svědkem, že jsem fakt chtěl cvičit!"
Venku mezitím začíná pršet. Prvních pár minut Šárkou mi je kosa z nosa, ale kilometry naskakují a po chvíli míjíme skupinku důchodců na procházce. Kousek před námi stojí na křížení cestiček Honza a čeká, abychom náhodou neuhnuli blbě. Ve chvíli, kdy skupinku míjíme, prohlásí jen z vtipných pánů cosi ve smyslu, že jsme sice poslední, ale ať nejsme smutní, že alespoň sportujeme. Honza bleskově kontruje zvoláním: "Jak poslední? Oni jsou o kolo napřed!!"
Jelikož je celá letošní akce v duchu hry na SWAT - in and out in 3 minutes, nekoná se žádná hospoda na 40. kilometru a občerstvení ve večerkách jsou krátká a úderná. Přiznávám, že mně to vrcholně vyhovuje, jak se potím jako myš, jsem durch a je mi zároveň pořád zima. Navíc mě v týhle fázi už bolí nohy a každý zastavování znamená otravný rozbíhání. Před industriálem se připojuju k Janě a Bubovi, kterýho bolí koleno, neb si na opačném břehu řeky střihl leteckou vložku na trase kořen-kámen. Plánujeme akce na příští rok a probíráme všechno možný.
Morálním lakmusovým papírkem je opět Trojmezí kousíček od domova, ale konec už je rychlý. Dobíhám s mistrem za zbytků světla. Poslední tři kilometry si dovolím vizualizovat si sprchu a to, že už nikam ten den nepoběžím. V tu chvíli mi dochází, že kromě kapesníků, který jsem vysomrovala na kamarádech kolem, nemám sbalený ani ručník. A sakra. Dožaduju se na jediovi slibu, že mi půjčí svůj. Nakonec mě zachraňuje Jana, která se ochotně podělí o svůj. Moc děkuju.
Nejdřív ale musím po víc jak osmi hodinách definitivně zastavit.

Ve sprše mě všechno bolí. Jsem zmrzlá a rudá jak Vinnetuova nevlastní dcera, voda teče alespoň vlažná (vloni už byla vyloženě studená) a poté, co si chvíli foukám erárním fénem do obličeje, jsem i schopná se spakovat a vypravit se do restauračního zařízení.
A pak už jen jídlo a pivo a chvíli posedět.
Těsně před odjezdem dělá Digi ještě jednu skupinovou fotografii.

Bůh nám ochraňuj Veverku, královnu a POP.

A za rok posedmé.