"Tak už jsi v pohodě ne?"
Nejsem.
"Tak už běháš?"
Ani omylem.
"Tak už chodíš, ne?"
Ne tak docela.
Kontrola po šesti týdnech (měla jsem cukaturu napsat po šestinedělí) nedopadla úplně podle mých představ. A zjevně ani podle představ pana doktora.
V úterý jsem byla na rentgenu, doma jsem ty obrázky otevřela a další dva dny jenom brečela. Co to kurwa jako je? To je moje noha? Co tam dělá ta strašná díra? Tohle nemůže nikdy zarůst. A jestli, tak za měsíce, rozhodně ne za týdny (o dnech se tu vůbec nebavíme).
Koleno je ok, o tom ani nebyla řeč, ale to pod ním, to pod ním není optimální - ten tmavý trojúhelník je díra, kterou mám momentálně v holeni. Tam ji pan doktor rozřízl, otevřel, dal přes ni dlahu a přišrouboval. Představa, jak něco takovýho probíhá je dost na poblití. Představa, jak to někdo dělá vám, je ještě jiný level. To světle šedý v růžku je svalek, tím musí prorůst celá ta díra, aby noha přestala bolet, abych na ni mohla našlapovat, aby mohla - haha - běhat.
Běhat.
Jak se to dělá?
Propadla jsem panice. A zoufalství. Absolutně bezbřehýmu, bezednýmu zoufalství. Tam, kde jsem se celý ty týdny předtím držela, jsem najednou padala a padala. Co bude?
Nikdo neví. Nikdo mi nedokáže říct, co a kdy. Je to jako věštění z křišťálový koule.
Třetí den jsem se zvedla a vrátila se ke cvičení a kolu. Co můžu dělat jinýho?
A tak znovu čekám. Znovu se snažím být trpělivá. Nejde mi to. Nebaví mě to. Mám strašný vztek a prožívám nezměrnou bezmoc. Těžce nesu ten pocit, že tohle prostě nejsem já. A nejde jenom o běhání, jde o všechno, co nemůžu, co nezvládám, co je nad moje síly. Jde o to, jak unavená z tý permanentní, relativně mírný, ale neutuchající bolesti jsem. Jak nic nevydržím. Jak mě nic netěší. Tohle prostě nejsem já. A bojím se. Bojím, že až se na konci téhle cesty na tu nohu opravdu znovu postavím, nebudu tam na sebe čekat. Už nikdy se sama se sebou nepotkám.
Ve světě plném (falešné) pozitivity a věčné snahy být aspoň navenek veselý a šťastný a hlavně neobtěžovat okolí svými chmurami si dovolím tento příspěvek do debaty zakončit následujícími slovy:
Není to snadný období.
Ani trochu ne.
#28
Princ Harry
NÁHRADNÍK
Princ Harry napsal paměti.
Napsal v nich hromadu skandálních (jak při čtení zjistíte z kontextu vytržených) věcí, které jsme si všichni mohli záhy přečíst vypíchnuté různě po internetu.
"Chtěl klid, tak co se takhle prostituuje?" říkala jsem si. 'No jo, maj spotřebu jak tryskáč, tak to chtělo prachy!" A vím, že jsem s tímhle názorem rozhodně nebyla jediná.
A pak jsem dostala možnost s tou knihou strávit několik velice intenzívních týdnů. Na nabídku jsem kývla a nestačila se divit.
Původní, nadmíru skeptický postoj mě velice rychle opustil.
Moehringer totiž umí vyprávět a Harry (k mému překvapení) co vyprávět má.
Je potřeba přistupovat ke knize s tím, že jsou to paměti - je to Harryho životní příběh tak, jak ho prožíval on sám, jak ho vnímal a jak si jej zpětně vybavuje. Vyčítat mu, že se narodil do královské rodiny je stejně absurdní jako mu vyčítat, že je zrzavý (což ze záhadných důvodů zjevně blbě nese).
Není to příběh královské rodiny, není to učesané vyprávění a o tom, kterak z malého roztomilého prince vyrostl velký šašek. Harry v útržcích vzpomínek vypráví o svém životě počínaje osudným srpnem, kdy přišel o matku do událostí loňského roku. A ty vzpomínky jsou zcela logicky krajně subjektivní.
Harry se narodil ze zlatou lžičkou v puse. Jistě. Nikdy nepoznal, co je hlad, jaké to je nemít střechu nad hlavou nebo nemít v kase dost peněz, aby příští týden nakrmil rodinu. Ale jaký má smysl mu to vyčítat? Nemluvě o tom, že on by zcela zjevně byl radši obyčejný kluk odněkud z Birminghamu nebo Leedsu než ten, jehož jedinou funkcí je se usmívat a v případě potřeby posloužit na součástky.
Harryho paměti jsou z velké části obžalobou - bulváru, který uštval jeho matku, a který nepřestává celý jeho život pronásledovat i jeho samého a jeho vlastní rodiny, jejíž studený odchov vedl k tomu, že se poprvé doma cítil v armádě.
Harry ze svých pamětí vychází jako utrápený kluk, který se zoufale snažil najít svoje místo ve světě nejvyšší šlechtické honorace, do níž nikdo z nás nikdy ani nenahlédne.
Jeho vzpomínky jsou unikátní - je to poprvé, kdy se někdo jeho postavení rozhodl navzdory všem a všemu použít vlastní hlas a zcela otevřeně říct, jak to podle něj všechno bylo.
Místy toho říká až moc (ty tři stránky o omrzlém penisu mě budou asi ještě chvíli pronásledovat), ale koneckonců to čtenáři chtějí, ne? Trochu té pikantnosti! To je přeci to, co prodává - a když o něm mohli celé roky lhát jiní, může on říct svou pravdu.
A přesně to jeho paměti jsou - jeho verze událostí a jeho pravda.
(Nikdy bych tomu nevěřila, ale skončila jsem s prací naprosto emočně investovaná - takže vám ještě řeknu, že teda jako tým Dokonalá Meghan rozhodně nejsem a nebudu!)
#29
Nicanor Parra
BÁSNĚ PROTI PLEŠATĚNÍ
TICHO
DO PRDELE
2000 let lží bohatě stačí!
(s. 116)
Ano prosím, přidejte mi ještě kopeček, dobrý věcí není nikdy dost - a posypku od nejúžasnější paní profesorky Houskové nakonec. Když nic, tak tohle. Když tohle, tak vrchovatě.
#30
Jennifer Egan
NÁVŠTĚVA BANDY RVÁČŮ
Doslov mě přiměl se na knihu podívat trochu jinýma očima a vidět i to, co mi při čtení zůstalo tak nějak ukryto.
Možná je to tím, že Egan od vydání pár jedinců úspěšně vykradlo nebo možná ona úspěšně vykradla někoho jiného, ale mám neodbytný pocit, že jsem všechno, co je v bandě rváčů obsaženo, už někde četla.
Provázanost osudů je zábavná stejně jako promísené časové linie, jen jsem pořád (spoiler: marně) čekala na ten whow moment, který jí vysloužil toho Pulitzera.
Nedočkala jsem se.
Vize budoucího světa je roztomile mimo.
#31
John Morressy
KEDRIGERN A SPLETITÁ VÝPRAVA
Jak se Keddiemu nikam nechtělo a Princezně ano aneb Jak chudáka mužského ženská paty z domu vytáhnout donutila, aby za to hořce zaplatila.
Milá fantasy, ve které se dostane na všechno fantastické zakletými ropuchami počínaje a potrestanými zákeřnými čarodějnicemi konče.
Oproti prvnímu dílu ubylo vtípků, ale pořád je to příjemný únik před realitou.
(Nevylezu do knihovny, abych vám ji mohla vyfotit, ale časem to třeba napravím.)
#32
Tomáš Přidal
SBLÍŽENÍ DVOU TĚLES
Celé je to něco jako dejme tomu, hm, třeba:
Noční odpoledne
Šel jsem po náměstí
a koukal se kolem
byli tam lidi a bylas tam ty
a pak jsi odešla
a ptáci odlétli
zmrzlina se roztekla
listí opadalo
cítil jsem se hluboký jako mělký hrob.
(autor já, doba vzniku minuta, právě teď, hlubokomyslnot - gig-antická)
Dneska už fakt vydají všechno a všem. Při čtení mi neodbytně v hlavě zpíval Fanánek "Bááásnííík, já sem báááásníííík..." Prosím, lidi, buďte soudní, chraňte naše lesy! Básninkám je stejně lépe v sešitě v šuplíku.
