Tělo jako důkaz

Je nesmírně těžký zachovat si optimismus a zdravou míru sebedůvěry, když se na vás odevšad valí fotky dokonalých běžkyň v dokonale sladěných hadércích s dokonalými úsměvy a břichy jak ze soustruhu.
Tuhle mi jedna moje běhající, štíhlá kamarádka napsala, že teď je nějaká celá demotivovaná, protože to množství hubených holek, které si stěžují, jak jim to teď běhá pomalu v tempu pět na kilometr, ji přesvědčuje o tom, že je stará, tlustá bába, co by měla radši vyšívat nebo co já vím, pěstovat vodnice (nevím jistě, co to je a nechce se mi to googlit, ale mám tušení, že je to nějaká zelenina, tak snad je a snad se to dá pěstovat). A mě to zarazilo. A zamrzelo. Protože ona nemá důvod pochybovat. Ona je přece jednou z těch, co nemusí pochybovat. Proč by to sakra dělala? Je hezká, má hezkýho může a hezký děti a je k tomu ještě navíc chytrá a je fakt tak hubená!
Nedávno jsem objevila tak trochu jiné instagramové účty, než jsou ty vysoustružené obrázky dokonalosti. Jsou to stránky holek, které ještě nedávno vypadaly "perfektně". Byly štíhlé a svalnaté, hodně cvičily a jedly zdravě. Dělaly všechno to, co po nich současná doba žádá. Jenže jak se ukázalo, nebyly vlastně vůbec šťastné. Celý svět se jim točil jen kolem jídla, kolem kalorií, kolem kil na váze, kolem tréninků, tréninků a tréninků. Často celé roky. A pak si řekly dost nebo se zhroutily nebo to prostě už nevydržely a začaly postupně normálně jíst. A přibírat. A teď dávají na internet svoje fotky před a po a snaží se vysvětlovat, že sice před vypadají skvěle, ale cítily se pod psa. Do komentářů pod fotky, kde - za mě odvážně - sedí s vyvaleným břichem (tak jako právě teď drtivá většina z nás), nekroutí se do podivných úhlů před zrcadly a naopak se nestydí ukazovat tělo tak, jak vypadá drtivou většinu času, jim sem tam píšou lidi, že jsou tlustý a líný a že trend propagování obezity (!) je stejný zlo, jako anorektický modelky. Whow. Snad nebude vadit, když ukážu jeden příklad - tohle je Rini, která má web Own it Babe.

Rini s hubnutím a cvičením a omezováním jídla prostě sekla, protože už to dál nešlo. A podle některých je tlustá nebo dokonce obézní. Propaguje nezdravý životní styl a měla by se nad sebou zamyslet. Páni. Tak já nevím. Buď se svět v prdel už obrátil nebo jsem slepá? Anebo jsem totálně mimo.
Takže teď udělám něco, co dělám minimálně, protože se obvykle obávám, že mi na to nikdo neodpoví a budu mí další z blogů, kde autoři končí posty otázkou v naději, že komentářová sekce jim nebude zet prázdnotou (a ona je dál pustá a prázdná jako sekce soudnosti v Ovčáčkově mozku) - a zeptám se: Co si o tom všem myslíte vy? Je Rini tlustá?

#69

Mahi Binebine

BOŽÍ KONĚ ZE SIDI MOUMEN

Nesmírně zajímavá kniha, která bohužel nesmírně zapadla - snad za to může naprosto ohavná obálka, která ji (doufám, že) neúmyslně pasuje na nějaké čtení pro adolescentní chlapce, nešťastně zvolený název nebo anotace, která vykecá kompletně celý děj. Anebo se tak stalo prostě jen proto, že naprosto nesluníčkový, nemiloučký a neroztomiloučký příběh bez špetičky naděje nekonvenuje stádnímu vkusu většinových čtenářům, kteří stejně jako dívky v písničce Sydney Lauper prostě "just wanna have fu-un". Nevím, ale je to veliká škoda. Protože Mahi přináší ve své knize syrový a hutný příběh skupinky kluků, kteří jsou od narození odsouzení k tomu být jen lidskou špínou, žít na okraji společnosti a na ní taky pojít. Jsou to kluci ze skládky, z jednoho z početných marockých slumů, synové prostitutek, synové chudáků, synové zavržení, odsouzení, zneužívaní, využívaní. Zloději, násilníci, ale taky fotbalisti a kamarádi. Protloukají se, jak se dá, každý z nich má svůj vlastní temný, těžký osud, příběh, který byste nechtěli za žádnou cenu prožít. A pak jim někdo nabídne cestu ven. Cestu z toho všeho srabu - stačí zatáhnout za drát a to světlo na konci tunelu nebude lokomotiva. To ti slibuji! A ty mi budeš věřit, protože já ti dal smysl a jídlo a práci a střechu nad hlavou. Já ti dal pocit, že můžeš dokázat víc, být víc, že můžeš za něco stát...
Není to obhajoba, není to vysvětlování, je to jen pár kluků uprostřed svíravých kulis. Prostý jazyk. Neuhýbání. Nekomentování. Tak to bylo. Tak se to stalo. A tak Hvězdy ze Sidi Moumen udělaly něco strašlivého.
(Jen ty transkripce mi hlava nebere.)

#70

Neil Gaiman

DOMEČEK PRO PANENKY

Mistrovské dílo tak temné, silné a znepokojivé, jako pohled samotného Krále snů. Gaiman brilantně staví příběh, který vás zajme a nenechá vás vydechnout, motivy a témata, jež přináší, jsou jako 100% koncentrát děsivých nočních můr říznutý ironií a cynismem přesně v tom správném poměru. Skvělé postavy, skvělý scénář, skvěle pasující kresba, skvělý český překlad. Intermezzo cestovatele časem je pak třešničkou na dokonalém černočerném dortu. Ano, prosím. Ještě, prosím!

#71

Andrew MacDonald

WHEN WE WERE VIKINGS

Knížku jsem dočetla v půl jedný v noci a ani jsem z toho nemohla usnout - ne proto, že by to bylo (dej Bože) tak skvělý, ale proto, že jsem sesumírovala asi dvacet verzí jízlivýho, sarkastickýho komentáře.
Takže pojďme na věc, předem se omlouvám, jestli to bude příliš dlouhý.
Začátek se jeví slibně - dvojice sourozenců, starší bratr, Gert, zjevně trochu grázlík, ale svou sestru milující, sestra, čerstvě jednadvacetiletá Zelda, trpící fetálním alkoholovým syndromem - neboli vypravěčka. Osudem zkoušení sourozenci. Ok, to beru. Ústřední trojici navíc doplňuje ještě ex-přítelkyně Gerta, Annie, které Zelda (z jakéhosi nevysvětleného důvodu) říká AK47 a která řídí autobus, jímž Zelda jezdí do komunitního centra za dalšími postiženými lidmi.
Děj je poměrně tupoučký - Zelda a Gert neznají svého otce a matka jim před osm lety zemřela na rakovinu prsu. Nějakou dobu byli u "Strýce Roberta" (nebo Richarda?), který byl ale prasák a tak Gert dřív, než se stalo něco hodně blbýho, dostal Zeldu pryč. Aby si to mohl dovolit, začal dealovat drogy. A tím se dostal do dost špatný společnosti, že ano.
Zelda, velká fanynka vikingů, mezitím řeší, že se chce vyspat se svým mentálně postiženým přítelem Marxym, který žije s ochranitelskou maminkou (jak moc je postižený nebo co přesně mu je, se taky nedozvíš). To řeší hodně dlouho a furt dokola - se všemi postavami v knize. Když pak k sexu (ne)dojde, je to, jak jinak, katastrofa - a je to jedna z nejnepříjemnějších knižních scén, na který jsem narazila. Ne proto, že by to bylo nějak hnusný, ale prostě proto, že u tohohle fakt nepotřebuju a nechci být.
Pak Zelda začne dělat na částečný úvazek v knihovně, její důvěřivosti využije další "bad guy" a ukradne tašku plnou matroše, který měl Gert prodat. Vrchní drogový boss si myslí, že Zelda ví, kam "bad guy" zmizel, a tak jí trochu vyhrožuje a udělá Gertovi malý facelift. Zelda, protože je trochu pomalejší, si myslí, že svou replikou vikingského meče může bosse zlikvidovat a vypraví se za ním. Ten ji zmydlí, pokusí se ji znásilnit a nakonec ji zavře do sklepa. Zachránit ji přijde AK47, tu boss taky zmydlí, ona ho zastřelí, upadne do kómatu (ona, ne on, on je tuhej jako (v Mexiku) každej druhej), ještě týž den se (ona) probere, následně odjede za svou rodinou, nechá Zeldě svůj byt, aby se mohla plně osamostatnit, a tím to končí.
Shrnutí:
- Všichni mluví strašlivě sprostě. Pořád. Já sama mluvím jako kanál, ale tohle bylo moc i na mě.
- Všechny postavy jsou protivný. Všechny.
- Nejotravnější je to neustálý opakování naprosto všeho (a to mám vikingy vážně ráda!).
-.V celé knížce jsou dva dojemný momenty.
- Nemá to závěr. Jako kdyby si autor řekl, tak a teď by to stačilo.
- Moc nechápu, o čem těch 353 stran vlastně bylo a neumím si představit, koho by tohle mohlo bavit číst.
- Jako bonus je to totiž děsně nudný, protože se tam vlastně nic moc neděje.
Nicméně je možný, že se naprosto zásadně pletu a že budeme mít nějakou novou módu postižených hlavních hrdinů a že by se to přes to dalo prodávat. Srovnání s Haddonem je nicméně na podobné úrovni, jako kdyby někdo srovnával Hvězdy nám nepřály a Romea a Julii, protože jsou tam přece mladý lidi, který nakonec umřou.

Gill Sims

PROČ MÁMA PIJE

V první polovině jsem byla naprosto nadšená. Konečně upřímná kniha upřímné, zdrchané matky raně školních dětí, která bojuje se vším, co vám každodenní realita hází pod nohy. S prací, s povinnostmi, s manželem, kterého sice má pořád ještě dost ráda, ale už to taky není žádné terno, s pocitem zneuznání, s financemi a s tím, že všichni kolem jsou nechutně dokonalí, zatímco ona vážně, ale vážně není (a na to se napijeme!).
Je asi nutné připustit, že jsem v hodně podobné životní fázi a výčitky z toho, že doma s dětmi nadšeně netvořím, nepeču rohlíky, ani nejsme děsně bezlepkovo cukrfree ekobiosocio mě pronásleduje už docela, no, docela dost dlouho.
Vrcholem knihy jsou pak Vánoce, to jsem místy ryčela smíchy, jenže pak to začne jít strašlivě z kopce.
Ty stereotypy, které bych (stejně jako sem tam nějakou překladatelskou minelu - sis není oslovení, ale ségra, nic jako Střední východ neexistuje, atd...) byla jinak naprosto s lehkým srdcem ochotná přehlédnout, se začaly kupit (nepraktická žena, která ani neví, že se příjmy musí danit, utrácí hromady peněz za kabelky a boty a je roztomile a rozverně potrefená a vždycky jí nakonec všechno projde...)
A najednou z vtipné, sarkastické a nesmírně trefné knížky začala být snůška splněných tajných snů - klidně si je společně proberme: vydělám nějakým strašlivě jednoduchým způsobem strašlivý balík peněz; všichni mi postupně svěří, že by chtěli být jako já, protože jsem boží a že jsou stejně mizerné matky, jako jsem já - nebo mají aspoň ten pocit; začne se o mě zajímat muž z mé minulosti, zvedne mi sebevědomí a ještě mi pomůže si uvědomit, jak moc se s manželem milujeme; samozřejmě bude úžasně rozumný a dá se dohromady s mojí čerstvě rozvedenou nejlepší kámoškou, což bude super; zachráním celou rodinu velkým gestem; všichni do jednoho mě milují, všechno je suprzelený; nikdo mi nevyčítá, že jsem latentní alkoholik ve středním věku s rozkydlým zadkem, naopak mi můj zadek všichni chválí... atd.
Takže ne, mrzí mě to, ale ne. Snad kdybych si zkraje tu knihu tolik nezamilovala, nebyl by následný pád na zem tak tvrdý.
(Audioverze není špatná, na hlas interpretky jsem si sice musela zvykat, sem tam přeřeknutí mi ani nevadilo, strašlivě mě ale iritovaly odporně estrádní rozjuchané hudební předěly. Ty jsou fakt zlý.)