Kdysi dávno v předaleké galaxii...

...se ukázalo, že na některé hory lze vylézt teprve tehdy, když nejdřív sestoupíte až úplně dolů, do údolí.

Moc často se mi nestává, abych nevěděla, kde začít. Jasně, lakonická odpověď zní: Tak asi nejlíp na začátku. Jenže v tomhle případě to vážně není tak prosté.
Abych se mohla pustit do vyprávění o tom, kterak se mistr se svým padavanem na Kladno vypravil, aby si kov nejcennější domů odvezl, musíme se nejdřív podívat trochu víc na jihovýchod. Přesněji nějakých osm set padesát kilometrů.

V květnu jsem bedlivě sledovala přímý přenos z mistrovství světa v běhu na 24 hodin, který se konal v rumunském Temešváru. Parta našich reprezentantů se tam snažila vyběhat co nejlepší výsledek (jen malá a nejspíš naprosto zbytečná vsuvka - čtyřiadvacetihodinovka spočívá v tom, že na omezeném, uzavřeném okruhu běháte (nepřekvapivě) 24 hodin a snažíte se během nich uběhnout co nejdál. Kdo natočí nejvíc kilometrů, vyhrál. Okruhy mívají většinou kilometr, ale běhá se i 24h na dráze. A jak pravil v neděli Bubo, nikdo nemusí být smutný, protože na konci mají všichni stejný čas jako vítěz.) a samozřejmě jsem usilovně fandila T-Birdovi. Při všem tom sledování a fandění ve mně vzklíčilo semínko touhy se jednou na nějakou čtyřiadvacetihodinovku taky podívat. Tehdy jsem ještě neměla tušení, jak brzy a v jaké roli se mi tenhle ještě-vlastně-ani-nerozesněný-sen splní.
To, že v Temešváru dopadla většina naší repre jak sedláci u Chlumce, netřeba rozmazávat. Přetočme na červenec - konkrétně na pátek šestého. Mezi debatou o tréninku a tréninku padl zásadní dotaz, jestli bych náhodou nechtěla jet s T-B. na Kladno jako support? Panejo, no jo, jasně, když můžu, pomůžu. Opušťák jsem dostala bez větších problémů ("...no když si TAKHLE představuješ zábavný víkend..."), a pak už byl prostor na pochyby, jestli to zvládnu, jestli nebudu spíš ku škodě, a co když nebudu ta užitečná mašinka, kterou bych chtěla a měla být? Bude to znamenat víc vražedných B2B v tréninkovém plánu?
Krátce před závodním víkendem dostávám mailem podrobný "Manuál na použití T-Birda". V kombinaci s tím, že jedu v sobotu, v den startu, ráno ještě dokoupit zásoby vazelíny, tu máme zjevný příslib toho, že na Kladně to bude tentokrát fakt kvalitní porno.
U Válků přeskládáme věci, naložíme pár nezbytností, jež potvrzují, jak laciný sport to běhání je a jak na něj v zásadě vůbec nic nepotřebujete a vyrážíme směr Kladno, to je to město.

Zajícovo rozvržení běžeckého kufru

Na Kladně jsme za chvíli. Petr se jde zaregistrovat a představí mě pár lidem. Připadám si dost nesvá, trochu jako když vás partner poprvý přivede do party kamarádů - všichni se mezi sebou znají, vás si nechtějí prohlížet příliš okatě, protože civění je neslušný, zároveň jsou někteří zvědaví a jiným nestojíte ani za pozdrav (pánžto se s vámi beztak do měsíce rozejde, tak nač na vás plýtvat energií?). Kromě kufříčku táhneme ještě stolek a dvě křesílka, já mám batoh a karimatku a ještě tašku (protože kdo nejede na 24h s polštářem, ten vůbec neví, vo co jako vopravdu de). Po okruhu v tu dobu už 23 hodin krouží účastníci 48 hodinového běhu (ano, ono se běhá i 48 hodin, to kdyby vám náhodou těch 24 přišlo jako drsných a šílených - kdepak, hranice toho, co je opravdu ultra jsou v případě ultra hodně flexibilní), snažím se nepřekážet, snažím se nevypadat tak strašně nervózně, jak se cítím. Pořadatel nám ukáže, kde bude naše místo, já si rozložím nádobíčko a už je čas jít na prezenčku.
Z disciplíny, který byla ještě před pár lety skutečně jen záležitostí pár bláznivých (a výkonnostně stále nepřekonaných!) běžců jsou skoro Běhej lesy - celkově vyráželo kroužit po Sletišti 107 mužů a žen. Drtivá většina z nich jsou zkušený atleti, který moc dobře vědí, co dělají a jejich výkony jsou pro nás obyčejný smrtelníky z říše snů (nebo nočních můr - v závislosti na vztahu k běhu).
V poledne je odstartováno a barevný houf se dává do pohybu. Já se dávám taky do pohybu. Mířím ke svýmu aluminium thronu, který se mi stane na delší den a noc domovem. Znovu kontroluju návod, abych se ujistila, že vím, kolik míchat ionťáku a v jakým poměru chystat colu s vodou, znovu probírám jednotlivý přihrádky kufříčku, abych si potvrdila, že vím, kde co je a jsem to schopná rychle najít.
Velká část tratě se vine pod stromy, to vine není rádobypoetická volba slovesa, ale skutečný popis podoby trati - chodníček místy zatáčí i dost prudce, což zkraje je asi fuk, ale ke konci už je znát, že to je solidní maso. Ale je tím pádem ve stínu. Část s časomírou, tabulí s průběžnými výsledky, jídelním stanem a zázemím pro podpůrné týmy nebo pro osamělé běžící vlky, je přes den na přímým slunci, nad hlavou mám stan a i ve stínu se začínám solidně potit. Teplota nemilosrdně stoupá a zastaví se na 31 stupních.

Většinu odpoledne to pak vypadá nějak takhle: Petr krouží a krouží rychle, hodně pije, takže když ho zmerčím, vyskočím a počkám, jestli bude chtít v dalším kole pít, když jo, připravím si pití. Když chce hned, podám, co je hotový. V dalším kole vypitou láhev seberu. Jednou do hodiny přihodím gel. Mezitím si čtu. Říkám si, že jsem se bála totálně zbytečně, že je to naprostá pohoda, obzvlášť, když se TB poměrně brzy usídlí v čele tabulky, na nic si nestěžuje, nic ho nijak zvlášť netrápí, ani nebolí. Já dočítám Nejlepší pro všechny a utvrzuji se, že je Petra Soukupová moje nejoblíbenější česká současná autorka.
Pozdějc odpoledne se navíc objeví Jana Š., která přijela až z Ústí jen proto, aby povzbudila kamarády. Povídáme se, Petr krouží, pije, jí... Večer se jdu proběhnout, plán říká deset, tak prostě deset, když vás navíc vyžene trenér osobně, nezbývá, než poslechnout a vyrazit. Navíc je tu Jana, která se o Petra v pohodě zvládne postarat, což taky dělá.
Bloudím po Kladně, protože jsem lama a blbě jsem uhnula. Trvá mi to sto let. Po návratu je Petr stále první a ve sprše neteče teplá voda. Skotský střiky zajistí, že jsem probraná víc, než bych si přála. Všichni se mi smějou, že je tu hned u nosu nádherný les, tak co jsem proboha hledala na druhý straně Kladna? No, asi moudrost a zjevně ji tam neměli.
Padá tma. Petr zkouší převlíkat, protože má studený záda a obavu, aby mu nevystavily stejnou stopku jako v Rumunsku. Snažíme se usušit super funkční zelený triko, ale protože začíná pršet, nedá se říct, že by se nám to zrovna dařilo.
Další hodiny mi začínají splývat. Takže telegraficky: Petr krouží. Krouží rychle a bez přestávek. Začíná se mi chtít spát. Petr si bere zelený mokrý triko a přes něj zimní bundu. Tři kola běží, jedno hodně rychle z větší či menší části jde. Myslím, že po osmi hodinách a padesáti minutách padá stovka. Objevuje se převlečený Rudo Krajča a všechny baví neskutečnými historkami v takovém podání, že kdyby se rozhodl místo kaktusů dělat stand-up komedianta, můžou si všichni ti, co se tím doteď živí, zajít koupit žebrací misku. Brzy se jim bude hodit.

Petr pořád běží a běží rychle. Běžci se vytrácí na spaní, část jich postupně odpadá, lehnout si jdou aspoň na chvíli skoro všichni 48hodináři a okruh se vyprazdňuje. Prší. Jana po půlnoci zvažuje, že půjde spát. Má krizi a já taky. Domlouváme se, že by šla a ráno bych si třeba na chvíli lehla pro změnu já a prostřídaly bychom se. Nakonec na spaní vůbec nedojde. Přes noc naplánujeme nějaký závody a průběžně cpeme do Petra jídlo, pití, gely. Poctivě všechno polyká - energii i kilometry.

Pak se začne blížit ráno a poté, co má po devatenácti hodinách za sebou dvě stě kilometrů, si musí i on připustit, že dneska to prostě bude veliký. Propočítáváme co a kolik a jak. Řešíme strategii na plán A, B i C. Tvrdím, že to klapne (což jsem ostatně tvrdila už den předtím ráno - a ježiš, kdo by nerad řekl: "Já to říkala!"), Petr se bojí si to připouštět, aby si to nezakřikl, ale i on ví. Aspoň já jsem si jistá, že to moc dobře ví.

Po pátý hodině se objeví rudá záře nad Kladnem. Vyjde sluníčko a začíná poslední čtvrtina závodu. Objevuje se masér Karel, který veze domluvenou coca-colu pro Petra a kafe pro mě. Piju kafe. Otepluje se. Dál mícháme s Jani ionťáky a colu, řešíme, co dát T-Birdovi k jídlu, protože nabídka je dosti... řekněme vhodná spíš na horský ultra než na podobný podnik (jakože luštěniny a vajíčková pomazánka, rýže, která vypadá jako kdyby byla organického původu a mohl by z ní za příznivých okolností vzejít nový život a spousta dobře vypadajících a skvěle chutnajících buchet) a on sám už nemá chuť vůbec na nic. Počítáme čas a kilometry, oboje letí. A zároveň se to celý strašně vleče.
Začínám být solidně vyhoukaná.
Pak je tu poslední hodina.
V 11:07 píšu Radkovi Brunnerovi, že má Petr osobák. 227 km.
V 11:26 posílám fotku tabule s 229 km.
V 11:31 hlásím, že je to tam - 230!

Kdybyste ve Zbyňkovi nepoznali Borata z letošního PIMu, tak vězte, že to je on

Atmosféra u časomíry připomíná rockový koncert. Všichni běžcům tleskají, povzbuzují je, ti probíhají a usmívají se, jako kdyby za sebou neměli čtyřiadvaceti nebo dokonce osmačtyřicetihodinové martyrium.
S klukama počítáme, kolik by to mohlo ještě dát. Zbývá 29 minut. A Petr běží. Běží!

11:38  231!
11:48  232
Klepu se jak drahej pes. Chce se mi brečet. Místo toho křičím a fandím, i když jsem slibovala, že to nebudu dělat, protože to T-B. nemá zrovna dvakrát rád. Ale nejsem sama, tak se to snad ztratilo.
11:54  233
A on běží a rve se neskutečným způsobem - a protože hlava je mocná a když to tam je, tak to tam prostě je, je z toho nakonec 234,353 km. Petr pouští nafasovaný pytlíček s jeho číslem na místě, kde se v okamžiku, kdy se areálem rozezvučela siréna, zastavil, aby mohli pořadatelé změřit přesnou vzdálenost. Objímá Janu. Děkuje. Objímá mě. Děkuje. Gratulujeme mu, myslím, že můžu mluvit i za Janu, že máme obě obrovskou radost a jsme na Petra pyšný.

Teď ale ještě není prostor na velký dojímání. Teď je nutný ho odvést zpátky k aluminium thrones a uložit na nachystanou karimatku, polštář (! já to říkala!), přikrýt a počkat, až se mu srovná tlak, aby sebou nesekl.
To, že se to pak stane a na vyhlášení ho kluci (včetně Romana Tomáška, který 24 hodin kroužil!) nesou na židli, bude zábavná historka i bez mých podrobností. Čumím jak sůva z nudlí, mám o Petra strach - a když říkám, že dokud ho nesrovnají, odmítám ho vzít do auta (protože co bych jako asi dělala, kdyby mi támhle začal omdlívat na dálnici, jako?), myslím to smrtelně vážně.

Ve chvíli, kdy parkuju auto v místech, kde ještě před chvílí stál stan s jídlem, je zázemí už skoro rozebrané a ani se nezdá, že by tu poslední dva dny skoro jedenáct desítek borců (obojího pohlaví) pro mnohé absurdně extrémním způsobem testovalo svou výdrž.
Většina běžců už je dávno pryč. Skládám svůj trůn do kufru. Petr se skládá na sedadlo spolujezdce. S očima navrch hlavy jedu do Prahy.
Trochu pomačkaného a polámaného ho vracím manželce s obavou, jestli ho, až ho takhle uvidí, vůbec ještě někde pustí ven si hrát.
Pro mě jakožto podporu to totiž bylo nesmírné divadlo - drama do posledního okamžiku, které jako divák prožíváte s herci o to intenzívněji, oč lepší oni jsou. A že se tenhle víkend na Kladně sešla běžeckoherecká elita.

Celé vyprávění by nemohlo být kompletní bez série díků, které si nemůžu a nechci odpustit:
Jani, děkuju, žes tam se mnou byla a žes mi - a potažmo Petrovi - pomáhala, bylo to celý o poznání snazší.
Kluci, Rudo a Zbyňku - takovýho týmovýho ducha jsem ještě neviděla, četla jsem o něm, ale nevěřila bych, že to není jen pohádka. Není.
Všichni, co jste pomáhali při kříšení a vyhlašování s tou neskutečnou samozřejmostí, klidem a vyrovnaností - jste pro mě živoucím důkazem, že se kolem ultra motají skvělí lidé.
Kamarádi na telefonu - bylo úžasný vědět, že tam jste, držíte palce a fandíte.
Karle, děkuju za kafe a obětavost, sice jsme některý věci viděli jinak, ale zájem jsme měli stejnej, ani si nás nikdo nemusel brát stranou a připomínat nám to.

No a Péťo, trenére, mistře jedii, co říct? Děkuju. Děkuju, že jsem u toho mohla být a mohla si tenhle ultrasen takhle zblízka prožít.

Jo, takhle nějak si představuju zábavný víkend!

(Část fotek je z objektivu Zuzany Urbanové - krásná dokumentace, díky moc za ni!)