Filmový festival v obýváku

MFF ve Varech vrcholí, a kdo se tam nedostal, nemusí už věšet hlavu, protože jsem si pro vás připravila přehlídku těch nejlepších a nejhorších (jak jinak než běžeckých) videí a filmů, na které jsem v poslední době narazila.
Takže se hezky usaďte, kafe nebo jiný oblíbený nápoj k ruce, a jde se na věc:

Mým velkým objevem nedávné doby je běžec a dokumentarista Billy Yang.

Billy má KANÁL na YouTube, na kterém najdete celou řadu krátkých a delších portrétů ultramaratonců, dokumenty ze závodů, které Billy buď sám běžel nebo které zaznamenával. Mě osobně nejvíc zaujaly následující:

1. THE WHY 

Půlhodinová cesta do ultramaratoncovy duše. "Proč by měl někdo chtít uběhnout sto šedesát kilometrů?" Taky na tuhle otázku narážíte, kdykoliv se o něčem takovém zmíníte mezi lidmi, pro něž to není ultimátní cíl (případně to běžně nedělají - anebo ještě líp, běžně neběhají mnohem, mnohem dál)? Zjevně nejsme jediní a údiv okolí (a přiznejme si to, vlastně i sebe sama) se nese napříč světadíly.
Osobní zpověď autora má všechno, co mě baví - vzlety i pády, niternou rovinu, krásné záběry a autentičnost, kterou u podobných projektů hledám, očekávám a oceňuju.

2. THE UNKNOWN

Hardrock 100 určitě nemusím nikomu představovat. Stejně tak určitě nemusím představovat Timothyho Olsona. Pětadvacetiminutový film dokumentuje jeho předloňský pokus popasovat se s jedním z nejtěžších amerických závodů. Stejně jako v případě The Why i tady nechybí upřímnost a autenticita prožitku se vším tím dobrý i zlým, co s sebou ultra nese.

3. LIFE IN A DAY

Poslední a nejdelší Billyho dokument, tentokrát o nejstarším americkém ultratrailu a o čtyřech neskutečných ženách, které se předloni postavily na start Western States 100. Velice profesionálně zvládnutý hodinový film představí postupně všechny čtyři běžkyně, ukáže nám, proč a jak se dostaly tam, kde jsou. Každá má za sebou jiný životní příběh a všechny jsou nesmírně silné, odhodlané a tvrdé, všechny se na trase musely potýkat s nějakými potížemi a všechny nechaly Billyho, aby to zachytil a dovolily nám být u toho.

4. WHERE DREAMS GO TO DIE

Jestli máte čas jen na jeden jediný film, pusťte si tenhle.
Ano, přiznávám, že začínám být Barkley lehce posedlá, ale nemůžu si pomoct. Všechno kolem tohohle závodu mě naprosto fascinuje, od naprostého cynismu Lazaruse Lakea až po nepopsatelnou sílu, kterou ti, kdo se na trasu vypraví, prokazují. Pokud jste neviděli dokument, který o závodu před časem vznikl a jenž je stále tím nejlepším běžeckým dokumentem, jaký jsem kdy viděla, nejdřív napravte tuhle chybu. A pak si pusťte, jak se s tímhle masakrem vypořádal Gary Robbins a jak úžasně to zachytil Ethan Newberry neboli The Ginger Runner (děkuju ještě jednou Kubovi z komentářů, který mě upozornil na to, že jsem naprosto mylně sloučila dva zrzky v jednoho - omlouvám se!).
Asi nebudu psát víc, protože tohle prostě musíte vidět, ten chlápek je neuvěřitelný (a jeho žena taky, panejo, jak ta je neskutečná!) a konec je... no, nebudu spoilerovat. Konec je dechberoucí.

Festivalovou pětku završíme jediným snímkem, který se skutečně promítal na velkých plátnech a který jako jediný zachycuje evropský závod. Jeho autor si nevybral nic menšího (a kratšího) než ikonický Spartathlon.

5. ULTRA

Sedmatřicetiletý Maďar Balász Symonyi natočil pocitově nekonečný dokument o nejspíš stejně pocitově nekonečném běhu. Ultra je pro mě největším zklamáním na poli běžeckých filmů poslední doby. Hned vám povím proč. O Spartathlonu jsem toho četla a slyšela spoustu. Když váš vlastní trenér - a kamarád - a spoluběžec - zvládne dva roky po sobě dokončit a chystá se na třetí rundu, je jasné, že k celé akci máte blízko. Fandíte, sledujete přípravu, posloucháte vyprávění, vlastně tam skoro jste, i když tam nejste (a být ani nechcete - o tom, že na byste tam ani být nemohli, protože tohle je prostě pro jinou ligu běžců ani psát nebudu, to je všem jasný). A taky znáte lidi, co tam jeli a jedou a víte, že jsou to kluci a holky, který žijou úplně normální životy, mají rodiny, mají práci, trénují, běhají...
Symonyi přináší v 88 minutách příběhy pěti účastníků z roku (tuším) 2015. Už samotný výběr je pro mě těžko pochopitelný. Sám autor, starší Maďar, který se opakovaně pokoušel dokončit, ale nepodařilo se mu to a podle tehdejších pravidel už měl smůlu a znovu běžet nemohl, matka, která přišla o dospělého syn a pak dvojice otec-syn v doprovodu maminky.
Nikdo z nich není sympatický, nikdo z nich není normální. Snad ještě matka, které zemřel syn. Její příběh měl aspoň nějakou hloubku, ale ti ostatní? Autor sám je upozaděný do té míry, že akorát víme, že na trase pil, jedl a kadil. Bezva. Maďar je bizarní figurka, doma skáče na aerobýk z osmdesátých let a je tak posedlý závodem, že přiměje svou ženu, aby mu dělala backup a běží trasu pár dní po Spartathlonu, aby si dokázal, že na to má. Z toho, co T-Bird vyprávěl, je to dost o hubu i v době, kdy se závod běží oficiálně. Tohle je vyloženě hazard. Chlap je nesympatická figurka, nic moc se o něm nedozvíme, teda kromě toho, že je fakt dost divnej.
To ale ještě nemá na trio Jamaha otec-syn-matka. Otec je v pohodě, starší chlapík, zjevně zkušený běžec, syn je má nějakou poruchu či co, ale maminkaz něj vypiplala v zásadě normálního provozu schopného jedince (u záběrů z posilky, kde "pomáhal" tý kočičce a tvářil se u toho jak perverzák roku, jsem nicméně onu slečnu fakt litovala) a maminka? Ta by měla asi vyznívat jako obětavá a milující žena, ale mě spíš děsila.
O nikom se nedozvíme nic, co by z nich činilo zapamtovatelný nebo zajímavý osobnosti.
Nedozvíme se, jak se připravovali, co je k tomu vede, co běhají, jak žijí. Nic se nedozvíme ani o samotném závodu, absolutně chybí informace, jak to celé funguje, jak to probíhá, o co vlastně pořádně jde.
Samotný běh je upozaděný tak, že o něj tu vlastně nejde.
Chybí hudba, chybí nějaká výstavba děje, chybí vlastně všechno, co by u mě fungovalo.
Chybí mi tu někdo z elity, jeho pohled na věc, jeho příprava a prožívání závodu. Chybí mi tu vyváženost. Ultra je tak pro mě naprosto promarněnou příležitostí zachytit mikrosvět jednoho legendárního závodu. Často se snažím lidem vysvětlit, že ultra běhají úplně normální lidi, že i ti nejlepší jsou úplně normální. Že nejsme banda podivínů a úchyláků. Jenže přesně takhle z toho na základě Ultra vycházíme.
Takže ne. René Kujan byl z filmu nadšený a dal by mu 70 %, kdyby si teda měl zahrát na Spáčilovou, jak píše v závěru svého článku. Já si na ni teda zahraju taky a dám filmu procent 20. Když Mirka, tak Mirka.
A když běžecký dokument, tak sakra běžecký dokument - a ne defilé nesympatický divných lidí potácejících se kdesi po silnici v Řecku.