Kladenská transcendence 2020

Vím naprosto přesně, kdy jsem se dozvěděla o existenci čtyřiadvacetihodinovky. Bylo to v roce 2013 krátce po startu Baroko maratonu. Vybíhali jsme s 12Honzou a Běžícím stínem na Kosťovu pomstu, neboli úvodní a závěrečný kilometrový kolečko kolem louky, u níž se startuje (a finišuje) a Stín vyprávěl, kterak nedávno zvítězil na 24hodinovce, neb jakožto čerstvý otec uvyklý spánkový deprivaci odolal lákání Hypnose a prostě jako jediný nešel spát. Vůbec jsem nechápala, o čem to sakra mluví. Jak nešel spát? Jak běhal celý den a celou noc? Jak dokola na kilometrovým okruhu? Co je TOHLE za blbost?

Dalších pět let jsem se zcela upřímně dušovala, že jsem pro každou špatnost, ale TAHLE blbost je prostě mimo i moje tabulky, a to jsou moje tabulky dost bizarní. Jenže pak přišlo jarní mistrovství v Temešváru, kde jsem sledovala online přenos a fandila naší výpravě a onen neustále se opakující pohyb na neustále stejným prostoru mi začal připadat vlastně docela magický. V létě jsem pak supportovala v Kladně mistra jedie a zbytek je už známá historie. 

Se čtyřiadvacetihodinovkou jsem to prostě měla jako s populárním hercem nebo zpěvákem, nad kterým ohrnujete nos a nechápete, co na něm všichni vidí? A pak jdete do kina nebo si pustíte písničku, a jste v tom až po uši. No, tak já v tom byla, řekněme, zhruba po pás a říkala si, že jednou bych si tohle chtěla taky zkusit. Zjistit, jaký to je, zjistit, kam až se dokážu dostat, co vydržím, jakou mind game mi zvládne kroužení na kilometrovým okruhu přichystat.

Že se z někdy stane teď, jsem si připustila až ve chvíli, kdy jsem sedala v Bad Blumau za volant. V tu chvíli bylo jasný, že to, co mi Petr před dvěma nebo třemi týdny napsal, se stalo. Bylo to něco v duchu: A když to v Bad Blumau zaběhnu tak, jak bych chtěl, půjdeš místo mě Kladno.

Tečka.

Ta tečka je tam důležitá.

Nebyl tam otazník - nebyla tam vlastně vůbec žádná otázka. Prostě tam půjdeš a zkusíš si, jaký to je - a uvidíme, co to s tebou udělá.

Na první pohled to vypadá jako vcelku neškodná záležitost. Jakmile odstartujete, v podstatě jste už vyhráli. Čas budete mít každopádně v cíli stejný jako vítěz a stačí kilometr a jste zapsaní ve výsledkový listině. Kolik za těch dvacet čtyři hodin zvládnete uběhnout, tolik uběhnete. Nikdo vás tam nebude držet do konce. Nebudete mít DNF, když odejdete dřív. Když se zastavíte a nebudete běhat, vaše volba. Když půjdete spát, půjdete. Když budete chodit, vaše věc. Vnímáte, jak veliký a ostrý háček v tom vězí? Jak těžký to ve svojí snadnosti je? 

Převýšení v podstatě nula, na Kladně pár ostrých, po několika hodinách hodně nepříjemných zatáček, ale skvělý zázemí, skvělý servis, nesmírně milí pořadatelé, hromada známých i kamarádů, parádní atmosféra. 

Jste neustále někomu na očích: Neustále vás někdo povzbuzuje, máte s sebou eventuálně svůj support, jehož jedinou náplní je vás den a noc oprašovat a plnit každé vaše přání. Jste venku a děláte, co vás baví.

A zároveň - jste neustále někomu na očích: Bolí vás to? Zapomeňte na to, že by vás nikdo neviděl, když máte slabou chvilku. Trpíte? Počítejte s diváky. Vždycky kolem vás někdo bude. Vždycky. Zvracíte? Motáte se? Nemůžete udělat už ani krok? Zapomeňte na kout, do kterýho byste si mohli zalízt. Jediný kout, který budete mít k dispozici, je uvnitř vlastní hlavy. A ani tam to nebude, minimálně chvílema, žádná Riviéra.

Kam až jste schopní zajít? Jak hluboko si dokážete hrábnout? Kolik toho vydrží vaše tělo? A kolik hlava?

S tou mojí si navíc už od čtvrtka nehezky pohrává vědomí, že jsem touhle dobou měla být v Lake Districtu. Měla jsem běžet to, co jsem si vysnila, to, co mě hnalo ven v zimě, když byla tma, co mě nutilo jít ještě o krok dál, ještě o dva. Měla jsem prožívat největší dobrodružství svýho života. Aspoň takový byl plán. Místo toho jsem se chystala poprat s absolutní antitezí ultratrailu. Ke všem otázkám se tak přidávala nevyhnutelně i ta pro mě nakonec vždycky, když dojde na lámání chleba (a ono na něj pokaždý dojde) nejzásadnější: Jak moc to chci?

V sobotu mě Petr vyzvedává před desátou. Jsem strašně nervózní. Strašně. Je větší teplo, než bych si přála ("A co čekáš, když jdeš na závod dvacátýho pátýho července?" pravil muž), od prosince je to první závod, navíc tam bude tolik známých tváří... 

Zázemí na Kladně vypadá přesně tak, jak si ho pamatuju. Dáváme si věci ke stanu, kde je usazený Radek Brunner a jeho support v podobě loňský mistryně a držitelky českýho rekordu na 24h Radky Churaňový (to je, mimochodem, jedno z kouzel ultra - v jakým jiným sportu se s vámi naprosto normálně baví ti nejlepší? A co baví? Podporují vás? Nevím, kolikrát se mě v následujících hodinách Radka ptala, jestli něco nechci, a nabízela mi různý věci, ale bylo to mockrát a bylo to od ní neskutečně milý). 

Dvacet minut před startem začíná představení účastníků. Hlavní organizátor postupně všechny vyvolá, přesuneme se z jednoho hloučku do druhýho a já zjišťuju, kolik lidí tu znám - je tu Honza, Veverka Pražský (který se vůbec nejmenuje Veverka, ať nejste zmatení jako moje maminka, která tuhle marně hledala jeho článek v Hrotu a furt tam nikde žádnýho Veverku neviděla), je tu Důša, který organizuje Okolo Vlasti a podzimní Strom ultra, jsou tu spartathlonisti - kluci, který tu váleli předloni, je tu Kosťa, který organizuje Baroko a je tu i Lenka Berrouche, který to běhá naprosto fenomenálně... V podstatě skoro každý, kdo u nás něco dlouhýho na silnici běhá, tu je - ať už jako účastník nebo v roli supportu. 

O komunitě a komunitním životě se teď hodně mluví - je to něco, co znovu objevujeme a zjišťujeme, že ono medvědí samotářství spoustě z nás vlastně vůbec nesvědčí. Pocit sounáležitosti se skupinou, která má cosi velkýho společnýho, je pro mě v tenhle moment nesmírně silný. 

V poledne se bez velkých cavyků připojujeme do proudu běžců na 48 hodin, kteří startovali už o den dřív. Plán je jasný - od začátku se budu snažit držet tepy pod 145, když vystoupají půjdu. A protože jsem rozhodnutá neudělat žádnou chybu, který se můžu vyvarovat, dělám ji rovnou a dělám ji pro sichr prvních pár hodin. Jenže se mi běží dobře a běží kolem všichni, přeci nebudu hned chodit? Je to těžký boj s egem a nějakou dobu prohrávám, ve chvíli, kdy mi konečně dojde, že tohle ale nemůžu vydržet, je dost možná už pozdě. 

Ve chvíli, kdy dostanu rozum, se nám režim ustálí do podoby, která je ve svojí pravidelnosti nesmírně uklidňující. Od stanu s občerstvením jdu, přebírám si od Petra to, co mi nachystal, zahýbám doleva na chodníček se zámkovou dlažbou, jím/piju a čekám, až mi spadnou tepy ke 120. V tu chvíli se obvykle dostávám zhruba do poloviny chodníčku a znovu se rozbíhám. Po zámkovce následuje asfalt a prudké esíčko - doleva a za chvilku doprava, to bolí už zkraje a je jasný, že čím později bude, tím to bude horší. A pak už jen asfalt parkem, na konci zatočit a zpátky ke startu. Tam zase prudká doleva a znovu přejít na chvíli do chůze. A znovu. A znovu. A znovu.

Na co jsi myslela? ptala se mě pak maminka. Na nic. Vážně. Čekala jsem hodiny přemítání o nesmrtelnosti chrousta, ale nemyslela jsem fakt na nic. Každou chvíli mě předbíhal někdo ze známých, většinou mi to nedalo a musela jsem na ně něco zavolat (v noci jsem je už trochu lekala, ale prostě mi to nedalo - tímto se omlouvám hlavně Lence, se kterou se osobně neznáme - ale běželas tak krásně, že to nešlo jinak, a ne, nejsem žádnej nebezpečnej stalker, neboj). Většinu času jsem myslela akorát na to, co bych snědla a vypila teď a že hurá, už jsem zase u tohohle koše, a teď u toho a tady to bude lehoulince z kopce a hele, už jsme v zázemí a teď to hezky sníst/vypít... 

Čas plynul, kilometry naskakovaly. Pak mě začla bolet pravá noha - v lékařským stanu mi holky se zlatýma ručičkama propíchly a zalepily ten den první a rozhodně ne poslední puchýř.

Přiblížil se večer. Těšila jsem se, až se setmí, po večerech se mi běhá dobře, mám ráda, jak v létě voní vzduch, když se den překlápí v noc, mám ráda ten pocit, kdy se začíná ochlazovat, a hlavně jsem věděla, že se pak nevyhnutelně převalí půlnoc a půjdeme do reálný druhý poloviny. 

Před půlnocí mám ale strašnou krizi. Chce se mi hrozně spát, prosím o pauzu, vymýšlím si tisíc a jeden důvod, proč musím zastavit. Nemohla bych si na chvíli sednout? Nemohla bych si na chvíli lehnout? Jenom na chviličku? Nakonec vymýšlím naprosto geniální řešení a dvě kola si vychutnávám jeho brilantnost. "Peťo, ty si tady stoupneš, jo, a nebudeš se vůbec hejbat a já si o tebe opřu hlavu a na minutu si zavřu oči. Jo? Na minutu, fakt slibuju, na minutu!!" Opírám se Petrovi o rameno a kdybych dokázala chvíli držet chlebárnu zavřenou, věřím, že bych fakt na minutu usnula. 

Po osmdesátým kilometru chytám druhý dech. Dalších zhruba deset je to čirá radost. A je to zároveň labutí píseň celýho dne. Krátce po stovce už to nejde. Bolí mě chodidla, bolí mě pravý koleno, jdu si nechat propíchnout a zalepit další puchýře, slečna mě masíruje, ve stanu zkysnu nakonec skoro hodinu. Klepu se jak Leonardo di Caprio na konci Titaniku. Když už konečně vstanu, vím, že dneska těch sto mil nepadne. 

Celý tělo od hlavy až k patě vyhlašuje stávku. Zvracím. Je mi sice o trochu líp, ale pokus to rozběhnout je naprosto marný. Mám před sebou perspektivu nějakých sedmi prochozených hodin s rozsekaným, podlamujícím se kolenem a morálkou pod psa. Sto čtyři nebo sto třicet čtyři, jaký je to v tom rozdíl? 

Po krátký poradě to balím. 

Tady už není co dál dokazovat. Ani sobě, ani nikomu jinýmu.

Loučíme se a mířím do Prahy. 

Celý dopoledne mi je hrozně zle. Tohle jsem ještě nikdy nezažila. Pak to postupně, podobně jako hodně těžká kocovina, odezní. Dneska jsem unavená, jasně, že jsem a jasně, že mě bolí nohy, ale koleno se zdá být vcelku v pořádku, stejně jako kotník. Rozum velí, že jsme udělali to nejlepší možný rozhodnutí, který mi umožní začít znovu brzy běhat.

Vím, kde jsem udělala chyby, kterých jsem se mohla a měla vyvarovat. Stejně tak vím, že bez Petra jako supportu bych se nedostala ani tam, kam jsem se dostala. Netuším, jak a jestli ti za to všechno dokážu někdy dostatečně poděkovat. Myslím, že ne. 

Vím i, co můžu zlepšit, až se (jestli se) zase ocitnu zpátky na straně toho, kdo míchá a podává - tenhle vhled z opačnýho břehu je absolutně nepřenositelný. 

Na racionální úrovni to bylo nějakých patnáct, šestnáct hodin strávených běháním - tak dlouho jsem v kuse vlastně ještě nikdy neběžela. V horách do kopců chodíte, pokud se do nich rovnou neplazíte. Terén je rozmanitý, vlní se, mění se jeho charakter. Navíc každá stovka dobrá, takže co.

Na iracionální to je o něčem jiným. Je to nesmírně intenzivní směs pocitů, zjištění, uvědomění si. 

Čtyřiadvacetihodinovka je... nelítostná. Krutá. Nemilosrdná. Nezná smilování a neodpouští. 

Je to úplně jiná disciplína, než cokoliv, co jsem doteď zažila.

Je to esence vytrvalostního běhu. Je to jeho samotný jádro. Je to běh osekaný o naprosto všechno. O krásu okolí, o endorfiny z rychlosti, o nesmírně motivující motor vidiny konkrétního cíle za konkrétní vzdálenost. Je to běh sám. Nic víc, nic míň. 

A když zjistíte, že tohle vám stačí, že víc nepotřebujete, máte najednou před sebou onu živnou půdu, ze který pak můžou vzejít ty stovky a tisíce kilometrů v tréninku. Ze který může vzejít jistota, že navzdory všemu jste tohle určitě nedělali naposledy. 

Vždycky se totiž můžete dostat o kus dál.