Kladenská transcendence 2020

pondělí 27. července 2020

Vím naprosto přesně, kdy jsem se dozvěděla o existenci čtyřiadvacetihodinovky. Bylo to v roce 2013 krátce po startu Baroko maratonu. Vybíhali jsme s 12Honzou a Běžícím stínem na Kosťovu pomstu, neboli úvodní a závěrečný kilometrový kolečko kolem louky, u níž se startuje (a finišuje) a Stín vyprávěl, kterak nedávno zvítězil na 24hodinovce, neb jakožto čerstvý otec uvyklý spánkový deprivaci odolal lákání Hypnose a prostě jako jediný nešel spát. Vůbec jsem nechápala, o čem to sakra mluví. Jak nešel spát? Jak běhal celý den a celou noc? Jak dokola na kilometrovým okruhu? Co je TOHLE za blbost?
Dalších pět let jsem se zcela upřímně dušovala, že jsem pro každou špatnost, ale TAHLE blbost je prostě mimo i moje tabulky, a to jsou moje tabulky dost bizarní. Jenže pak přišlo jarní mistrovství v Temešváru, kde jsem sledovala online přenos a fandila naší výpravě a onen neustále se opakující pohyb na neustále stejným prostoru mi začal připadat vlastně docela magický. V létě jsem pak supportovala v Kladně mistra jedie a zbytek je už známá historie. 
Se čtyřiadvacetihodinovkou jsem to prostě měla jako s populárním hercem nebo zpěvákem, nad kterým ohrnujete nos a nechápete, co na něm všichni vidí? A pak jdete do kina nebo si pustíte písničku, a jste v tom až po uši. No, tak já v tom byla, řekněme, zhruba po pás a říkala si, že jednou bych si tohle chtěla taky zkusit. Zjistit, jaký to je, zjistit, kam až se dokážu dostat, co vydržím, jakou mind game mi zvládne kroužení na kilometrovým okruhu přichystat.
Že se z někdy stane teď, jsem si připustila až ve chvíli, kdy jsem sedala v Bad Blumau za volant. V tu chvíli bylo jasný, že to, co mi Petr před dvěma nebo třemi týdny napsal, se stalo. Bylo to něco v duchu: A když to v Bad Blumau zaběhnu tak, jak bych chtěl, půjdeš místo mě Kladno.
Tečka.
Ta tečka je tam důležitá.
Nebyl tam otazník - nebyla tam vlastně vůbec žádná otázka. Prostě tam půjdeš a zkusíš si, jaký to je - a uvidíme, co to s tebou udělá.

Na první pohled to vypadá jako vcelku neškodná záležitost. Jakmile odstartujete, v podstatě jste už vyhráli. Čas budete mít každopádně v cíli stejný jako vítěz a stačí kilometr a jste zapsaní ve výsledkový listině. Kolik za těch dvacet čtyři hodin zvládnete uběhnout, tolik uběhnete. Nikdo vás tam nebude držet do konce. Nebudete mít DNF, když odejdete dřív. Když se zastavíte a nebudete běhat, vaše volba. Když půjdete spát, půjdete. Když budete chodit, vaše věc. Vnímáte, jak veliký a ostrý háček v tom vězí? Jak těžký to ve svojí snadnosti je? 
Převýšení v podstatě nula, na Kladně pár ostrých, po několika hodinách hodně nepříjemných zatáček, ale skvělý zázemí, skvělý servis, nesmírně milí pořadatelé, hromada známých i kamarádů, parádní atmosféra. 
Jste neustále někomu na očích: Neustále vás někdo povzbuzuje, máte s sebou eventuálně svůj support, jehož jedinou náplní je vás den a noc oprašovat a plnit každé vaše přání. Jste venku a děláte, co vás baví.
A zároveň - jste neustále někomu na očích: Bolí vás to? Zapomeňte na to, že by vás nikdo neviděl, když máte slabou chvilku. Trpíte? Počítejte s diváky. Vždycky kolem vás někdo bude. Vždycky. Zvracíte? Motáte se? Nemůžete udělat už ani krok? Zapomeňte na kout, do kterýho byste si mohli zalízt. Jediný kout, který budete mít k dispozici, je uvnitř vlastní hlavy. A ani tam to nebude, minimálně chvílema, žádná Riviéra.

Kam až jste schopní zajít? Jak hluboko si dokážete hrábnout? Kolik toho vydrží vaše tělo? A kolik hlava?

S tou mojí si navíc už od čtvrtka nehezky pohrává vědomí, že jsem touhle dobou měla být v Lake Districtu. Měla jsem běžet to, co jsem si vysnila, to, co mě hnalo ven v zimě, když byla tma, co mě nutilo jít ještě o krok dál, ještě o dva. Měla jsem prožívat největší dobrodružství svýho života. Aspoň takový byl plán. Místo toho jsem se chystala poprat s absolutní antitezí ultratrailu. Ke všem otázkám se tak přidávala nevyhnutelně i ta pro mě nakonec vždycky, když dojde na lámání chleba (a ono na něj pokaždý dojde) nejzásadnější: Jak moc to chci?
V sobotu mě Petr vyzvedává před desátou. Jsem strašně nervózní. Strašně. Je větší teplo, než bych si přála ("A co čekáš, když jdeš na závod dvacátýho pátýho července?" pravil muž), od prosince je to první závod, navíc tam bude tolik známých tváří... 
Zázemí na Kladně vypadá přesně tak, jak si ho pamatuju. Dáváme si věci ke stanu, kde je usazený Radek Brunner a jeho support v podobě loňský mistryně a držitelky českýho rekordu na 24h Radky Churaňový (to je, mimochodem, jedno z kouzel ultra - v jakým jiným sportu se s vámi naprosto normálně baví ti nejlepší? A co baví? Podporují vás? Nevím, kolikrát se mě v následujících hodinách Radka ptala, jestli něco nechci, a nabízela mi různý věci, ale bylo to mockrát a bylo to od ní neskutečně milý). 
Dvacet minut před startem začíná představení účastníků. Hlavní organizátor postupně všechny vyvolá, přesuneme se z jednoho hloučku do druhýho a já zjišťuju, kolik lidí tu znám - je tu Honza, Veverka Pražský (který se vůbec nejmenuje Veverka, ať nejste zmatení jako moje maminka, která tuhle marně hledala jeho článek v Hrotu a furt tam nikde žádnýho Veverku neviděla), je tu Důša, který organizuje Okolo Vlasti a podzimní Strom ultra, jsou tu spartathlonisti - kluci, který tu váleli předloni, je tu Kosťa, který organizuje Baroko a je tu i Lenka Berrouche, který to běhá naprosto fenomenálně... V podstatě skoro každý, kdo u nás něco dlouhýho na silnici běhá, tu je - ať už jako účastník nebo v roli supportu. 
O komunitě a komunitním životě se teď hodně mluví - je to něco, co znovu objevujeme a zjišťujeme, že ono medvědí samotářství spoustě z nás vlastně vůbec nesvědčí. Pocit sounáležitosti se skupinou, která má cosi velkýho společnýho, je pro mě v tenhle moment nesmírně silný. 

V poledne se bez velkých cavyků připojujeme do proudu běžců na 48 hodin, kteří startovali už o den dřív. Plán je jasný - od začátku se budu snažit držet tepy pod 145, když vystoupají půjdu. A protože jsem rozhodnutá neudělat žádnou chybu, který se můžu vyvarovat, dělám ji rovnou a dělám ji pro sichr prvních pár hodin. Jenže se mi běží dobře a běží kolem všichni, přeci nebudu hned chodit? Je to těžký boj s egem a nějakou dobu prohrávám, ve chvíli, kdy mi konečně dojde, že tohle ale nemůžu vydržet, je dost možná už pozdě. 
Ve chvíli, kdy dostanu rozum, se nám režim ustálí do podoby, která je ve svojí pravidelnosti nesmírně uklidňující. Od stanu s občerstvením jdu, přebírám si od Petra to, co mi nachystal, zahýbám doleva na chodníček se zámkovou dlažbou, jím/piju a čekám, až mi spadnou tepy ke 120. V tu chvíli se obvykle dostávám zhruba do poloviny chodníčku a znovu se rozbíhám. Po zámkovce následuje asfalt a prudké esíčko - doleva a za chvilku doprava, to bolí už zkraje a je jasný, že čím později bude, tím to bude horší. A pak už jen asfalt parkem, na konci zatočit a zpátky ke startu. Tam zase prudká doleva a znovu přejít na chvíli do chůze. A znovu. A znovu. A znovu.
Na co jsi myslela? ptala se mě pak maminka. Na nic. Vážně. Čekala jsem hodiny přemítání o nesmrtelnosti chrousta, ale nemyslela jsem fakt na nic. Každou chvíli mě předbíhal někdo ze známých, většinou mi to nedalo a musela jsem na ně něco zavolat (v noci jsem je už trochu lekala, ale prostě mi to nedalo - tímto se omlouvám hlavně Lence, se kterou se osobně neznáme - ale běželas tak krásně, že to nešlo jinak, a ne, nejsem žádnej nebezpečnej stalker, neboj). Většinu času jsem myslela akorát na to, co bych snědla a vypila teď a že hurá, už jsem zase u tohohle koše, a teď u toho a tady to bude lehoulince z kopce a hele, už jsme v zázemí a teď to hezky sníst/vypít... 
Čas plynul, kilometry naskakovaly. Pak mě začla bolet pravá noha - v lékařským stanu mi holky se zlatýma ručičkama propíchly a zalepily ten den první a rozhodně ne poslední puchýř.
Přiblížil se večer. Těšila jsem se, až se setmí, po večerech se mi běhá dobře, mám ráda, jak v létě voní vzduch, když se den překlápí v noc, mám ráda ten pocit, kdy se začíná ochlazovat, a hlavně jsem věděla, že se pak nevyhnutelně převalí půlnoc a půjdeme do reálný druhý poloviny. 
Před půlnocí mám ale strašnou krizi. Chce se mi hrozně spát, prosím o pauzu, vymýšlím si tisíc a jeden důvod, proč musím zastavit. Nemohla bych si na chvíli sednout? Nemohla bych si na chvíli lehnout? Jenom na chviličku? Nakonec vymýšlím naprosto geniální řešení a dvě kola si vychutnávám jeho brilantnost. "Peťo, ty si tady stoupneš, jo, a nebudeš se vůbec hejbat a já si o tebe opřu hlavu a na minutu si zavřu oči. Jo? Na minutu, fakt slibuju, na minutu!!" Opírám se Petrovi o rameno a kdybych dokázala chvíli držet chlebárnu zavřenou, věřím, že bych fakt na minutu usnula. 
Po osmdesátým kilometru chytám druhý dech. Dalších zhruba deset je to čirá radost. A je to zároveň labutí píseň celýho dne. Krátce po stovce už to nejde. Bolí mě chodidla, bolí mě pravý koleno, jdu si nechat propíchnout a zalepit další puchýře, slečna mě masíruje, ve stanu zkysnu nakonec skoro hodinu. Klepu se jak Leonardo di Caprio na konci Titaniku. Když už konečně vstanu, vím, že dneska těch sto mil nepadne. 
Celý tělo od hlavy až k patě vyhlašuje stávku. Zvracím. Je mi sice o trochu líp, ale pokus to rozběhnout je naprosto marný. Mám před sebou perspektivu nějakých sedmi prochozených hodin s rozsekaným, podlamujícím se kolenem a morálkou pod psa. Sto čtyři nebo sto třicet čtyři, jaký je to v tom rozdíl? 
Po krátký poradě to balím. 
Tady už není co dál dokazovat. Ani sobě, ani nikomu jinýmu.
Loučíme se a mířím do Prahy. 
Celý dopoledne mi je hrozně zle. Tohle jsem ještě nikdy nezažila. Pak to postupně, podobně jako hodně těžká kocovina, odezní. Dneska jsem unavená, jasně, že jsem a jasně, že mě bolí nohy, ale koleno se zdá být vcelku v pořádku, stejně jako kotník. Rozum velí, že jsme udělali to nejlepší možný rozhodnutí, který mi umožní začít znovu brzy běhat.
Vím, kde jsem udělala chyby, kterých jsem se mohla a měla vyvarovat. Stejně tak vím, že bez Petra jako supportu bych se nedostala ani tam, kam jsem se dostala. Netuším, jak a jestli ti za to všechno dokážu někdy dostatečně poděkovat. Myslím, že ne. 
Vím i, co můžu zlepšit, až se (jestli se) zase ocitnu zpátky na straně toho, kdo míchá a podává - tenhle vhled z opačnýho břehu je absolutně nepřenositelný. 
Na racionální úrovni to bylo nějakých patnáct, šestnáct hodin strávených běháním - tak dlouho jsem v kuse vlastně ještě nikdy neběžela. V horách do kopců chodíte, pokud se do nich rovnou neplazíte. Terén je rozmanitý, vlní se, mění se jeho charakter. Navíc každá stovka dobrá, takže co.
Na iracionální to je o něčem jiným. Je to nesmírně intenzivní směs pocitů, zjištění, uvědomění si. 
Čtyřiadvacetihodinovka je... nelítostná. Krutá. Nemilosrdná. Nezná smilování a neodpouští. 
Je to úplně jiná disciplína, než cokoliv, co jsem doteď zažila.
Je to esence vytrvalostního běhu. Je to jeho samotný jádro. Je to běh osekaný o naprosto všechno. O krásu okolí, o endorfiny z rychlosti, o nesmírně motivující motor vidiny konkrétního cíle za konkrétní vzdálenost. Je to běh sám. Nic víc, nic míň. 
A když zjistíte, že tohle vám stačí, že víc nepotřebujete, máte najednou před sebou onu živnou půdu, ze který pak můžou vzejít ty stovky a tisíce kilometrů v tréninku. Ze který může vzejít jistota, že navzdory všemu jste tohle určitě nedělali naposledy. 

Vždycky se totiž můžete dostat o kus dál.

24 komentářů:

  1. Krásně napsaný! Že je 24hodinovka "esence vytrvalostního běhu" je dokonale a naprosto přesně vyjádřené! Škoda, že další závod v roli supportéra pro mne nedopadl dobře, musím se nad sebou zamyslet. A polepšit se. Jo a jsem si jistej, že to ještě někdy zkusíš a posuneš se - teď to bylo na zkoušku, příště to bude mnohem lepší :-) P.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! A samozřejmě - příště už nebude out there nothing but love and puppies! Bylo to nakonec přesně tak, jak jsi říkal a já si můžu akorát tak (opět) drbat hlavu, že jsem víc a líp neposlouchala. Zjevně si prostě na ty kamna musím sáhnout, aby pak věřila... Ještě jednou moc děkuju a doufám, že do toho se mnou půjdeš i příště ;-)

      Smazat
  2. Jo, pěkný čtení. A vítej do klubu ;-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :-) Ráda jsem tě viděla - bylo to zupa! :-)

      Smazat
  3. Podepisuju se pod Petra. "Esence vytrvalostního běhu". Přesně a krásně jsi to vystihla. Nikdo "out" nepochopí, jak můžeš běžet 24h na dráze. Přitom to je super. Nezabloudíš. Nejsou ostrý zatáčky. Není to asfalt. Vypni mozek, nalaď se na svý tělo, a jdi, co nejdál to jde. O tom to je.
    Neboj se další zkušenosti. Já na tom byl teď v některých fázích možná podobně, ale už jsem věděl. Nebudu říkat přesně co, protože to říct neumím a je to taky určitě nepřenositelný, ale ty už to příště taky vědět budeš. Shrnul bych to tak, že když chceš skončit, vyplatí se někdy dát si ještě jeden kilometr. A pak třeba ještě jeden. Ne padesát. Ne deset. Jeden jít, jeden jít, jeden jít, jeden jít, repeat, repeat, ...
    Pak je tu ještě pohled z jiné strany: V okruhové 24h komunitě se objevují názory, že tenhle kroužící sport nemusí bavit každého. Šíří to třeba zranění agresívní vegani, kteří momentálně kroužit nemohou. Mně se, a tomu málokdo uvěří, snaží kroužení zošklivit tím, že mi za své neustále kupují pivo, i když mám po něm křeče. Nenech se tím vykolejit, takoví lidé jsou prostě všude, a dál vytrvale krouži. Kroužení je vhodné skutečně pro každého. :-)
    No a běžela jsi skvěle, report je moc pěknej, děkuju za fandění a rád jsem tě zase viděl. :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Musím říct, že po víkendu mě dráha láká ještě víc než před ním - přidej totiž ještě naprosto perverzní slabost pro vůni tartanu a je vymalováno :-)

      A ty jsi běžel nádherně! Nesmírně konzistentně, lehce, jako by se nechumelilo - moc ráda jsem tě zase po sto letech viděla a velká gratulace k výsledku!

      Ten jeden kilometr navíc jsem zkusila a zkusila jsem ho třikrát, ale koleno se mi podivně prolamovalo a riskovat, že si něco někde urvu kvůli výsledku, který je stejně "eee" jako je "eee" ten, co jsem si nakonec odvezla, mi přišlo kontraproduktivní.

      A haha, tihle jsou nejhorší, bacha na ně!! :-D

      Smazat
  4. Pekny, fakt pekny. Peta Valek jeden rok dopadl v podstate uplne stejne. Jak to bylo o rok pozdeji vime take. Takze ses v pulce ;)

    Sem rad ze konecne nekdo beha podobne. Nemysli na chrousta, ale na "fakt na nic". Taky myslim jen na jidlo a piti, kde jsou kose, zachodky, kde se da vyblejt nebo vycurat ... sama vyssi divci ...

    Jinak me vzdycky silene fascinovala ta transcendence. Vubec sem nerozumel co to ma jako znamenat, jak to funguje, kde se to bere a co to s Tebou udela. Zazil jsem to jenom jednou, nastala behem tretiho dne sestidenni. Taky doporucuju.

    Pristi rok znova. Neodolas.
    BS

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že ne - že jsem do tý králičí nory spadla, aniž bych vůbec nějakýho králíka musela sledovat.

      Těch vířících myšlenek jsem se, upřímně, dost bála, ale byl to ten nejúžasnější výplach mozku za hodně dlouhou dobu. To, že mi dala hlava chvíli pokoj, vyváží veškerou ostatní bolest! A kde se vyblejt jsem teda taky dost řešila - Petr: "Tady, do popelnice!" (uprostřed zázemí!) Já: "Ne! Ne! Tady je moc lidí! Někam do kouta! Vem mě někam do kouta!" - prostě show jak stehno ;-) ;-) Úplná reklama na zdraví prospěšný koníček!

      Ad šestidenní - to se tu snad ani neběhá, ne? Navíc by mi to doma zatím neprošlo, být pryč šest dní kvůli běhání. (Jestli je známkou poškození mozku to, že jsem si to zkusila představit a nepřijde mi to na první dobrou naprosto zvrhle odpuzující?)

      Smazat
  5. Já tu jako jediný outsider napíšu jen, že to ze začátku vypadá jako chytlavá reklama na 24h, pak už ne. :-D

    A Radka je krátce - Churaňová. Taky jsem to nevěděl. A je moc milá, to musím souhlasit.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Tak to se Radce moc omlouvám, opraveno, to jsem fakt netušila.

      :-) No jo, píáristka ze mě prostě asi nikdy nebude ...

      Smazat
    2. Nebude, protože nechceš, ale píšeš úžasně.

      Smazat
    3. Ty jsi na mě hodnej ;-)

      Smazat
  6. Hvezdna dvojka P&J tentokrat v opacnem gardu jako J&P bojovala naprosto skvele. Bylo videt, ze se znate, ze mistr Jedi a jeho oblibeny padavan jsou v bitve naprosto soustredeni na nejlepsi mozny vykon.
    Je vzdycky zajimave sledovat, jestli 24h ci podobna silenost:) lidi "z hor" chytne. Vzpominam si, jak mi Sam S. vypravel, ze to zkusil pouze jednou a ze asi po 40 km to na Kladne skoncil, protoze ho to nebavilo a nevidel duvod:).
    Asi je pravdou, ze kdyz clovek beha vic v nadherne krajine a kouka na ta "panoramata":)... snazi se dostat na dalsi stanici... tak ten boj se muze zdat paradoxne lehci. Neni tam na kazdem km jidlo a piti ... a zidle, ktera stejne jako zpev Siren laka .. sedni si.. dej si pauzu.. Dej si Kit Kat:).. [nebo pivo:)].
    Stejne tak neexistence DNF... vzdycky dobehnes:).
    Tak at se dari na "kulturnim" povrchu!
    12:)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Nejsem žádný konvertita k asfaltu! :-) Ale musím říct, že jsem byla opravdu jak Alenka v říši divů. Je to podobné, jako s černou Afrikou (snad to ještě můžu napsat) - říká se, že to je část světa, kterou si po první návštěvě buď naprosto zamiluješ a budeš se muset pořád vracet nebo naopak - a už nikdy tam jet nebudeš chtít. Tak mě ten sobotní zážitek navzdory jeho vývoji a konci nadchnul :-)

      Smazat
  7. Jitko (a bez dovolení Ti budu tykat 😀), díky za Tvá slova. Nebudu opakovat (snad), co mí předchůdci v psaní komentářů. Je to ryzí, syrové a bez příkras napsané, s notnou dávkou pokory, úcty a také chuti do běhu, který má přívlastek ultra. Ano, nemažeš nikomu med kolem huby, naopak hodně reálně stavíš do protikladů jakési plus, ovšem místy brutálně vyrovnané zápory. Přeju Ti, abys byla duševně i fyzicky v takové pohodě jako Petr a brzy přinesla další hezky vypovídající svědectví o tom, co prožíváš ve světě ultraběhu. Zdraví Zdeněk z Kladna

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Zdeňku, blahé paměti mě na poslední desítce, kterou jsem kdy běžela, jen z postarších rychlonohých pánů použil, že "běžci a svazáci si všichni tykaj!", takže nic jiného ani nečekám :-).
      Děkuju za slova chvály, moc si jich vážím. A být na tom jako Petr bych si taky moc přála, třeba se tomu někdy aspoň přiblížím :-)

      Smazat
  8. Skvěle napsaný!!! Trčí mi z toho hlavně to, co už znám od střední školy - běh na fixní čas je strašně na hlavu! Nevidíš cíl, zrychlení tě neposouvá a utrpení se nezkracuje. Nenáviděla jsem 12 minut vší silou. No a teď si z naprosto stejných důvodů potřebuju vyzkoušet 24hodinovku, žejo.
    Tobě gratuluju k boji i k rozhodnutí ho v pravou chvíli ukončit, už jsi ultra profík!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc! :-) Já to taky nenáviděla. I když já nenáviděla i patnáctistovku a vlastně cokoliv, co bylo vytrvalostního rázu ;-).
      Jsem zvědavá, co na to budeš říkat ty!

      Smazat
  9. Ovsem to je teda beletrie! Zrovna si lamu hlavu "co vo ty 24h psat", ale vidim, ze nekdo to umi opravdu krasne zachytit, poznavam mnoho okamziku a postrehu, ktere jsem prozival stejne. Myslim, ze 24h je ten typ zavodu, ktery napoprve asi nelze dat podle svych predstav. Ja si proste nedokazal predstavit, co to se mnou provede, co udela hlava, jak a cim bude protestovat telo. Krasne napsany, rad jsem Te videl a spolecne pokrouzil!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuju ;-)
      Bylo to nesmírně zvláštní, viď? To, že to navenek vypadá jako něco, ale jak jsi uvnitř, je to něco docela jinýho (nebo hodně jinýho, protože to očekávané utrpení a bolest skutečně přišly :-)...
      Bylo skvělý tě tam mít - občas prohodit pár slov, na chvilku se přidat - to potkávání se tomu, aspoň u mě, dodávalo další rozměr a celý to značně ulehčovalo.
      No, chce to nějakou hospodu, abychom to probrali "v suchu".

      Smazat
  10. Jitko, moc pěkný report a vyznání disciplíně, kterou jsi teprve ochutnala. Co bude, až se do ní pořádně zahryzneš, to jsem zvědav. :-) Bojovala jsi statečně, užila sis vrchovatě. Gratuluju. PetrH

    OdpovědětSmazat
  11. Jitko, rád jsem Tě poznal a věřím, že se potkáme na nějaké další 24h. Běžela jsi pěkně a rád bych Ti poděkoval za všechna ta povzbuzení z Tvé strany, když jsme se míjeli. Ať se daří, petr

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem tě moc ráda poznala! Ještě jednou obrovská gratulace k úžasnému výkonu, Řecko čeká! :-) Běžel jsi parádně, byla radost tě sledovat - tak snad jsme se neviděli naposledy.

      Smazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!