Naposledy jsem běžela závod v červenci loňskýho roku. Taky vám to přijde absolutně neskutečný? Rok v háji - určitě nejsem jediná, kdo má pocit, jako by loňský březen vůbec neskončil. Jak je možný, že už tu je ZASE?
Před dvěma týdny jsem si přišla jako dítě před cukrárnou, který místo slíbený zmrzliny dostalo akorát tak pár facek: místo rozvolňování a snad konečně i návratu dětí do škol, se zavřely instituce kompletně a rovnou i s okresy a tak mám doma zase první a třetí třídu, jako bonus ovšem už krajně zpruzenou a totálně umořenou. Všichni jsme už totálně umořený.
Do toho přišel mail z Lake Districtu, který nás informoval, že premiér Johnson zavřel zemi až půlky května a tím pádem se ruší naše velikonoční rezervace ubytování (ano, ta přesunutá z loňských Velikonoc) a máme si ji někam šoupnout. T. navrhoval za klobouk, já v návalu lehce hysterickýho optimismu (optimistický hysterie?) rozhodla, že to teda dáme na datum závodu (který stejně nebude, ale co kdyby) a uvidíme. Že jo. Co taky jinýho?
Předminulý víkend se konala zkrácená Pražská stovka v podobě měřenýho tréninku trasy Praha - Slapy. Kluci a holky běželi a klouzali bahnem a já jim záviděla natolik hlasitě, že pár dní na to mi šéftrenér posílá odkaz na Modřanskou šedesátku - sobotní legrácku hezky v rámci nastavených hygienických / bezpečnostní pravidel pod taktovkou nikoho menšího, než samotného Olafa Velkého loutkáře. Prý je dobrý nápad, si připomenout, o čem že to ultra je.
Uvezu to, pane Lorenc?
Uvezeš. A tentokrát žádné vzdávání. Ani zkracování.
Od Kladna jsem běžela vkuse maximálně něco málo přes čtyřicet kilometrů, poslední dva měsíce stály vůbec za velký kulový. V lednu se mi nahromadila práce tak, že jsem kvůli ní dokonce týden neběhala - to jsem neudělala za těch jedenáct let, co běhám pravidelně, nikdy. Opravdu. Ani jednou. V únoru následovala další pauza, tentokrát zdravotní. Ne, neměla jsem covida, jen obyčejnou virózu a stejně mi bylo zle jako psovi a trvalo přes týden, než jsem byla schopná zase nějak normálně běhat, takže čtrnáct dní v trapu.
Nenormální režim ale nějakýmu intenzivnějšímu tréninku nesvědčí a já čím dál obtížněji hledám důvody, proč o víkendu běžet dvakrát třicet a ne jen třeba pětadvacet nebo dokonce dvacet. Proč to šponovat, proč se šponovat, proč vlastně... Ten všeobecný zmar je jako bažina nebo pohyblivý písek. Nejdřív ani nevnímáte, že se něco děje a když si to konečně uvědomíte, jste už zapadlí tak hluboko, že se je stěží vyškrábete ven.
Vyrazíme brzy, vyzvednu tě v 5:10.
Ale mě bolí noha, má být hrozná zima a já vůbec nevím, jestli to zvládnu?! Co když to nezvládnu?!
Prosím tě, všechny pořád něco bolí.
A tak se v pátek večer balím. Protože jsem nenašla důvod, proč neběžet.
Batoh. Bunda. Gely. Nabít hodinky.
V noci toho moc nenaspím. Jsem strašně nervózní.
Nedivte se, je to už dlouhých osm měsíců. Za tu dobu skoro vznikne lidský život.
Budík mě vysvobodí z marnýho převalování. Navzdory naspané hodině jsem nabuzená. Snídám, balím poslední věci. Venku je tma. Před barákem se mi do nosu zakousne mráz. Nebe je černé a září na něm hvězdy. Domů se vrátím, až když bude už znovu pomalu tmavnout.
Na startu jsme za chvíli. Vyrážíme nakonec podstatně pozdějc, než bylo v plánu a pro velký úspěch se ještě jednou vracíme, to abychom to náhodou neměli moc krátký.
Čeká nás dvaašedesát kilometrů s převýšením lehce přes 1800 metrů.
Trasa je neznačená, nejsou tu žádný kontroly, svojí účasti jsme nahlásili zapsáním se do excelový tabulky. Punk's not dead!
Mapu má Petr v hodinkách a v mobilu, já mám Petra a to by mělo pro dnešek stačit.
Pravidla jsou jasně daný, je potřeba na ně přistoupit a hrát pěkně až do konce: z mapy je zřejmý, že to bude jedna velká mind game - do kopce, z kopce, cesty vedoucí těsně vedle sebe, tam a zase zpátky, návraty na téže místo; cílem je dostat se daleko a zůstat přitom na pětníku. Kdo se nechá otrávit, končí.
Svítá, nebe modrá, rozšlapané bahno pokrývá vrstva jinovatky. Hra může začít.
Klesáme do Modřanský rokle a vzápětí stoupáme na opačný straně. Dolů. Nahoru. Dolů. Špatně uhnout a správně se vrátit. Cesty plný spadanýho listí, jedna jako druhá. Všechny krásný.
Pak se ale dostaneme na dohled kopce, na jehož vrcholku je kaplička, ke který jsem se už mockrát šplhala.
Tam ale dneska vůbec nepůjdeme. Celá trasa se totiž točí výhradně po katastrálním území Prahy 12 a Hradiště je už na Praze Západ. Míjíme policejní hlídku strážící výjezd z Prahy a stoupáme do kopce. Nahoře potkáme Olafa. Chvilku jdeme s ním, dozvíme se, že na Závisti bývalo největší keltský hradiště v Evropě. Dvacet tisíc lidí. Dvacet tisíc! Terénní vlnky skrývají zbytky někdejšího opevnění.
Sbíháme zpátky k silnici, abychom se o nějakých dvacet metrů dál vraceli zase zpátky do svahu. Nahoře se cesta topí v oslňujícím ranním slunci. Petr přede mnou mizí ve zlatým světle, který mě nutí mhouřit oči.
Proč že tohle děláme? Tak třeba pro tyhle okamžiky. Pro tyhle vzácný momenty absolutní svobody, která tváří v tváří všemu kolem působí až drze.
Probíháme vesničkama a znovu se noříme do lesů. Postupně začínáme potkávat lidi. Zatím jen tu a tam někoho, pár cyklistů, pár pejskařů. S postupujícím dnem a trasou mířící pryč z prudkých kopců do lesů na těsným okraji pražských sídlišť bude hustota lidí růst až za hranu snesitelnosti. Modřanská rokle (do který se ještě několikrát vrátíme) bude odpoledne připomínat obchoďák před Vánoci.
Během prvních třicet kilometrů nastoupáme přes 1200 metrů. Je to masakr. Ale nádherný masakr.
Kdybych jen neměla takovou žízeň a nebolela mě levá pata.
V Cholupicích si v sámošce koupíme svačinu a pití a hned je veseleji.
Teda, mělo by být. Ve skutečnosti mi je pekelná zima a bolí mě nohy a kristepane, proč nemůžu běžet rychlejc, když je tu asfalt a ještě z kopce?
Zuřivě zaháním černý myšlenky, ne, dneska ne, dneska na vás nejsem zvědavá. Pomalu a jistě se suneme vpřed. Bahno, a že je ho požehnaně, povolilo a na spoustě míst jdeme, protože běžet se prostě nedá. Zlatýho Jóžina z bážin za sobotu 6. března získává pole za Točnou (nebo u Točný nebo tam někde), kde bahno lepí tak, že stahuje boty. Plácám se v něm snad dvě hodiny (nebo mi to tak aspoň přijde). Jako držím se zuby nehty, ale nahoře tedy ty sociální pracovnice lítaj! Vtipně se pak vzápětí vracíme dolů v podstatě souběžnou cestou.
"Tvař se vesele, ať je vidět, jak skvěle se bavíme!"
Pak je další vesnice někde po čtyřicátém kilometru. Další svačina, další pití. "Škoda, že nemůžu běžet rychlejc, já vím," nadhazuju v naději, že se dočkám pochvaly, že ne, nejsem smraďoch, a běžím přeci moc hezky. Ó má ty hrůzo, jak jsem stará, tak jsem blbá (a naivní). "No jo, to jo, jsme tam mohli být aspoň o hodinu dřív!"
Průvody lidí, kočárků a psů houstnou; blížíme se k Praze. Po definitivním vymotání se z Modřanský rokle po nějakých padesáti kilometrech, kdy je jasný, že nám to bude trvat mnohem dýl, než jsem já tvrdila, i než podstatně rozumněji odhadoval Petr, nás čeká finální legrácka v podobě výzvy "every fuckin' trail" v Kamýku. Mapa opravdu vypadá tak, že proběhneme snad každou cestičku, kterou tam v lese mají. Jenže to by tu nesměli řádit lesníci. Cesty jsou plný kmenů a větví, některý tam snad vůbec nejsou. Motáme se tam jak vítr v bedně. Začínám být unavená. Nebere to konce. A přestává se mi to líbit. Vybaví se mi hláška Palonce, který Pražskou stovku označil za závod po pražských smetištích. Závěr Modřanské šedesátky je výživná tour de modřanské skládky. Proběhneme dokonce i kolem jedné mých alma mater.
To už se stíny protahují a já mlčím, protože jinak bych si musela stěžovat a to jsem si zakázala.
Tak si jen tu a tam fňuknu, jak jsem unavená a jak už mě bolí nohy.
Kdykoliv mi je mizerně, připomínám si jednu z hlášek mojí milovaný Courtney - ...step by step and eventually you will get to the finish line (krok za krokem a nakonec se prostě dostanete do cíle). A tak i my se nakonec opravdu drápeme do posledního kopce naprosto mimo cesty, abychom zjistili, že tam na nás čeká Jarka s čajem a jabkama! Možná jsme měli nejdřív udělat těch pár kroků do cíle, vypnout hodinky, a pak se teprve občerstvovat.
Ale tak co, není to závod.
A vůbec není důležité vyhrát.
A proto jsme nakonec obsadili krásné sdílené druhé a třetí místo, když jsme vyfasovali deset a půl hodiny penalizaci za vynechanou vyhlídku a motání se v Kamýku. Zlato si vysloužil Olaf, jeden ze tří účastníků, kteří jeho hru dokázali ten den dohrát do konce.
Bylo to skvělý. Bylo to vtipný. Bylo to náročný.
Byla to parádní připomínka toho, o čem že to ultra vlastně je.
No to je ale blbá otázka. Vzhledem k tomu, že je splněná základní premisa (žiju), tak je snad jasné, že i běhám - maratonec Olda přeci běhá pořád!
No dobře. Tak pořád ne.
Neběhá třeba tehdy, když si vyběhá znovu ten samý problém, co měl před necelým rokem a místo, aby ho řešil v zárodku, s ním jako to pako běhá dál a dál a dál, až pak už vlastně ani moc neběhá, ale spíš jen pajdá, aby to nakonec musel vzdát a kapitulovat.
Po vítězném únoru, přišel hořký březen.
V dubnu jsem šlapala a doufala, že to bude stačit.
Samozřejmě to nestačilo.
Pak přišel konečně Ten Týden a s ním prvních čtyřicet, pak šedesát, pak osmdesát...
Účes i noha držely a tak jsem se mohla pomalu (a snad jistě) začít zase rozbíhat.
Postupně jsme si mohli konečně přestat hrát na bandity...
...a jen co znovu otevřely obchoďáky, vyprázdnily se nejen polabské stezky, ale i pražské lesy.
Mě ovšem z lesů, luk a strání cesta má zavedla na místo, na které bych ještě před pár lety přísahala, že nikdy nevlezu, děkuju pěkně, gymnaziální tělocvik stačil.
A tam, v kouzelné zahradě uprostřed jednoho velkého sídliště, jejíž bránu otevírá každý den v osm ráno místní správce, se ocitnete v naprosto jiném světě. Na místě, které může pro mnohé (právem) představovat nejdokonalejší symbol úmorné dřiny, jsem si uvědomila, že jsem už strašně dlouho běhala ze setrvačnosti.
Kolem až dusivě voněly keře, uprostřed kopali kluci fotbal a ve mně se na dráze probudilo dítě, který tak rádo běhalo - a běhalo rychle. A uvědomila jsem si, že tahle radost mi scházela už hodně dlouho. Ne že by mě běhání nebavilo, spíš se z něj tím věčným opakováním stejných tras něco vytratilo.
A tak teď chodím aspoň dvakrát týdně do kouzelné zahrady schovaný mezi paneláky a snažím se donutit tělo, aby si nejen vzpomnělo na to, že ho běhat rychle bavívalo, ale aby to zase znovu dokázalo. Ne že by mi to dvakrát šlo, ale tak snad není všem dnům konec.
Jo a taky jsem si potvrdila, že jsem skutečně s definitivní platností úchyl: objevila jsem dokonalou eau de běžec - vůně rozpáleného tartanu. Ach!
#26
Philip Pullman
JANTAROVÉ KUKÁTKO
Poslední díly -logií to mají od samého začátku těžké. Musí - nebo se to od nich alespoň očekává - všechno (do)vysvětlit, neexistující uzlíky svázat, existující dotáhnout, vypořádat se s postavami a situacemi, do nichž je autoři stihli dostat a kde je naposledy zanechali.
A Jantarové kukátko to rozhodně nemělo lehké.
Protože to je v zásadě pohádkový příběh, nemůže chybět uvazování a utahování každé jedné nitky, takže se dočkáme závěrečné bitvy, velkých gest i velké lásky. A protože to je všechno, jen ne pohádkový příběh, je tu snad každá podoba bolesti z loučení, je tu odvaha z přesvědčení, je tu statečnost pramenící z pevného charakteru, kterou bychom chtěli disponovat asi všichni. Pullmanovy Temné esence sází na dobro v nás, na to, že se nakonec všechno převrátí na světlou stranu Síly. Věří, že konec nepřijde a že když budeme chtít, budeme vždycky spolu, byť třeba ne tak, jak bychom si přáli ze všeho nejvíc. Je to oslava rozumu a zvídavého ducha. Je to kniha vybízející k vzájemnému chápání, k tomu, abychom k jiným světům přistupovali s otevřenou myslí a srdcem a žili, dokud můžeme. Je to útěšný příběh.
Pochovejme své deamony. Všichni je máme. A vyprávějme!
Kdo nenašel odpovědi, nečetl pozorně.
A kdo si nepřečte pozorně zadání, dostane za pět.
#27
Matěj Balga
SAUDADE: NA KOLE A V KAJAKU KOLEM SVĚTA
Na začátek si uděláme malý pokus - jaké emoce ve vás vyvolává následující věta?
"No jo, jenomže v realitě ve svém srdci jdu místo romantickou japonskou zahradou s růžovýma sakurama jenom smutným osamělým korytem vyschlé řeky, kde už dokonce ani při oblevě mého zmrzlého srdce nepotečou žádné potoky slz, nýbrž jenom hořké sliny mých nenarozených dětí, a cíl, který mě čeká, není hebký načechraný domácký pelíšek, ale oprýskaný turistický ukazatel nabízející volbu mezi dvěma studenýma polňačkama na kamenitém, větrném konci světa, z nichž jedna vede krajem s otrávenými jablky a ta druhá vyprahlou pustinou k příslibům, ke kterým nikdy nemusím stihnout dojít a které se dost možná nikdy nenaplní." (s. 379)
Jste inspirování? Nadšeni? Uneseni hloubkou myšlenek a poetikou jazyka?
Pak můj komentář ignorujte, přimyslete si, kolik chcete hvězd a šup do krámu pro knížku!
Pokud jste se už jen z téhle věty otočili naruby, bacha na to, tohle možná nebude čtení pro vás.
Pro mě teda rozhodně nebylo.
Ano, autor zvládl objet celý svět na kole, stopem, autobusem, přeletět letadlem a čtyři měsíce (plus mínus autobus) se plavit po jihoamerické Napo a pak i po Amazonce. Zjevně o tom psal blog a pak mu v Albatrosu v rámci vlny rozpoutané Ládíkem Ziburou, na níž se svezl každý, kdo někam šel nebo jel, čím bizarnějším způsobem, tím lépe, ten blog vydali.
Kdo čeká nějaké poznatky z cesty, bude zklamán. Na ty pro velké myšlenky a pravdy nezbylo místo. Z bezmála čtyřsetstránkové knihy mě opravdu bavila jen pasáž z Aljašky a to ještě jen místo, kde se autor snažil přebrodit divokou řeku i s kolem. Tam bylo vidět, že potenciál tu je, leč se totálně utopil v neskutečném množství balastu a takového klišé, že jsem ke konci pojala podezření, že si z nás Balga dělá celou dobu ukrutnou prdel a skvěle se baví tím, jak rádobypoeticko hlubokomyslnou sračku vyplodil a jak na to bude balit holky.
Když bychom text osekali od toho neskutečného množství rozjímavých větiček, zbudou nám tři roky ve společnosti chudáka zlomeného ukňouraného svedeného opuštěného (pasáže, kdy s autorem pláčeme nad ztracenou láskou, nad zlomeným srdíčkem a nad tím, jak je svět chladné místo), který je téměř nonstop v lihu (kniha by se totiž mohla klidně jmenovat S alkoholikem na kole a kajaku kolem světa a komu vadilo, že Zibura leje v Arménii, Balgovi se vyhne obloukem)/ je sjetej/sjetej a v lihu a zároveň nesmírně poeticky ohne všechno, co se hejbe a ohnout se nechá, případně o ohejbání aspoň (poeticky!) sní. Do toho, asi aby vyvážil tu hlubokomyslnost, máme pravidelnou dávku defekace, její kvality a podoby a nadávání na zkaženost konzumního světa a jeho tupých a nudných obyvatel, loutek, které se nechávají manipulovat systémem.
Ehm.
Po prvních pár stránkách mě napadlo, že takhle by psal Jan Němec, kdyby neuměl psát.
O množství hrubek ani nemluvě (korektorka by měla vrátit honorář - slunce vychází s malým s, měsíc svítí s malým m a mně a mě nestřílíme od boku...)
Já zůstanu u Zibury, na tohle jsem buď moc stará a cynická nebo jsem holt ta loutka uvízlá v tenatech materialismu, co hloubku svobodného ducha českého wannabe Kerouaca prostě nedokáže ocenit.
#28
Petr Borkovec
WERNISCH
Výrek
Dnes žádné plyšové teče,
krouhá to do tmy vším ostrým,
co se namane. Ráno mladý kos
zíval do světa a vypadal
jak tmavý kosatec než praskne.
A pozdě odpoledne, tak po páté,
přilétl na štít a opakoval to.
"Co nevidíš, na to nemyslíš,
a to, co vidíš - na to jako bys vzpomínal.
Já s tebou neumím žít."
(s. 75)
Některé více, jiné méně, některé hodně, jiné vůbec, někdy jen kousek, jindy všechno, tuhle jen slovo, onde celé řádky.
Ale pořád mnohem víc ano než ne.
#29
Helen Walshová
TAK UŽ SPI
Přestože o tom už pěkných pár minut uvažuju, nedokážu přijít na to, komu je tahle kniha určená.
Ženy, které si těhotenstvím, porodem, šestinedělím a následující nekonečnou řadou nedělí, jimž okolí už nepřisuzuje větší váhu a které s to větší vahou dopadají na matky samotné, neprošly, tohle nemají absolutně šanci pobrat (to není machrování, tak to prostě je). Ženy, které už tohle mají za sebou, vědí, že tohle je prostě celé tak přitažené za vlasy, že to snad autorka ani nemůže myslet vážně (osm dní po porodu zvažovat sex s cizím člověkem? Helen podle všeho dítě má, tak musí vědět už jen to, co a odkud odevšad z člověka v téhle fázi teče... a že poslední věc, na kterou byste měli byť jen pomyšlení, je sex).
Hlavní hrdince, třicetileté Rachel, se podařilo během jediného setkání s první láskou, s níž se neviděla 15 let, otěhotnět (vnímáte tu originalitu? Jo? Protože já mám na tenhle motiv už tak strašnou alergii, že ve mně vyvolává touhu knihám, v nichž ženy na jeden zásun těhotní jak na běžícím pásu, udělat něco moc moc ošklivého...). Je rozhodnutá onomu muži o dítěti neříct (základní premisa jinak podle všeho racionální, vzdělané, empatické ženy je, že by o ni a dítě stejně nestál a navíc se ucházel o skvělé pracovní místo a co kdyby ho dostal? To by se o něm přeci mohl postarat, teda pardon, jsem se spletla - to by mu to přeci mohla překazit! WTF??) a všechno zvládnout sama.
Dopadne to tak, jak očekáváte - nezvládne to vůbec. Má sice milujícího otce, milující nevlastní matku, milující, starostlivé přátele, ale k čertu s nima. Rachel radši půjdu s pětitýdenním miminem k cizí holce, kterou právě potkala a tam se vožere. Jako vážně. A rozhodně ne poprvé.
Rachel totiž utrpí trauma při přirozeném porodu (wtf2 - znám opravdu děsivé množství žen, kterým se na duši i těle velice, velice neblaze podepsal lékařsky vedený porod a následná "péče", neznám ani jednu, kterou by zdevastoval porod přirozený, vlastně jsem až doteď o něčem takovém neměla ani ponětí... Tohle fakt existuje?), jenž skončil příchodem zcela zdravého miminka na svět, aniž by na její tělesné schránce zanechalo nějaké zásadnější stopy.
Rachel se nicméně od tohohle okamžiku začne chovat jako totální magor. Tvrdí, že miminko vůbec nespí (podle všeho spí docela dost - nebo normálně, soudě dle osobních zkušeností), že má problémy s kojením a zároveň si odmítá nechat od kohokoliv pomoct, téměř od prvního týdne chlastá, nechává miminko samotné doma a běhá po venku, ztrácí kontakt s realitou a celkově se chová jako absolutně nezodpovědný jedinec, který by měl mít na starost maximálně dřevěnýho kačera a ne mimino.
Takže zpátky na začátek: Pro koho je tahle kniha vlastně určená? Totiž: netuším, jak by mi ve chvíli, kdy jsem se sama probděla se řvoucím dítětem až k halucinacím a opravdu nepěkným myšlenkám, mohlo pomoct čtení o ženské, které vědomě ubližuje vlastnímu dítěti. To je totiž téma, na které jste ve chvíli, kdy máte sami mimino, nesmírně citliví (na tom se asi shodneme). Stejně tak nechápu, co by mi v době, kdy jsem děti neměla, mohla tahle kniha dát? Že je porod a mateřství absolutní peklo? Aha, tak to chceš!A co mi mohla dát teď? Eeeeee... býlý?
Takže tu pochválím překlad a velice, velice vtipnou a zdařilou obálku. A půjdem zase o dům dál.
#30
Omar Chajjám
ROBÁ'IJJÁT
"Prý v ráji húrisky jsou, plné krás,
tam mléko, strdí, víno v každý čas -
tak proč bych nepil víno, nemiloval krásky,
když nakonec to stejné bude zas?!"
(s. 52)
Bravurně sestavený výbor z díla jednoho z největší velikánů, které kdy nosila zem, v úžasných překladech doplněný přepisem skvělé přednášky našeho předního odborníka Jana Rypky a studiemi Evy Štolbové, jež má na svědomí většinu ve výboru uvedených překladů (jaký génius a jaká zvůle minulého režimu!), a Jiřího Bečky, jenž navíc celý výbor k vydání připravil.
"Do ouška kolo nebes zašeptá ti:
- Tajemství Osudu snad chtěl bys znáti?
Kdybych mělo moc nad svým vlastním kroužením,
samo sebe bych spasit chtělo od závrati!"
(s. 61)
Bez ohledu na to, zda právě pro vás bude Chajjám básníkem pesimismu nebo budete v jeho rozverných, kacířských verších nacházet optimistické tóny, tento výbor by vám rozhodně neměl ujít. Jsou verše plné tak velké životní moudrosti, že kdybychom si ze čtení odnesli byť jen zlomek, budeme poslední stránku otáčet o tolik bohatší.
Ultramaratonské běhání zažívá stejný boom jako před pár lety zažilo to maratonské. Jestli je to proto, že maraton už nestačí, že to vypadá dobře na sociálních sítích, že pro lidi kolem jste pak bláznivý machr (anebo jenom blázen) nebo proto, že máme hlubokou potřebu překonávat sebe sama a zároveň prchat z přetechnizovaného, lidmi, starostmi a povinnostmi přeplněného světa do lesů, k sobě samým a k onomu prostému levou před pravou, pravou před levou, nádech - výdech, těžko říct.
Moc dobře si vzpomínám, jak posvátnou hrůzu ve mně maratonská vzdálenost probouzela.
A pak první padesátka.
Jak já se bála - že to nezvládnu, že to tělo a hlava prostě nevydrží.
Ale zvládly to a já vydržela. Ne vždycky, ne všude, ale většinou ano.
A jak se říkává, s jídlem roste chuť - po každém závodě se člověk v závislosti na rozsahu poškození vnější schránky začne dříve či později ptát: Kam dál? Kam teď? Kam příště? (A když to neudělá on, udělají to za něj kamarádi.)
Tak kam příště? Kam teď? Co dál?
Stejně, jako ti nikdo nemůže říct, jaké to je, běžet pět hodin v kuse, deset, patnáct, dvacet, nemůže ti ani nikdo přesně popsat, jaké to je, když se neseš na křídlech bezbřehé euforie, kdy všechno šlape a naopak jaké utrpení se nachází za branami oné "pain cave" nebo-li jeskyně bolesti, v níž - a o tom jsem přesvědčená - všichni při ultra dřív nebo později skončíme a rozdíl je jen v tom, jak dobře nebo blbě si s tím stavem umíme poradit, jak se nám daří se s případnými komplikacemi vypořádat a jestli nás zlomí nebo si zvládneme uchovat přesvědčení, že (dříve či později - ano, opět v závislosti na rozsahu poškození vnější schránky) z ní zase vylezeme ven, jen vydržet běžet. Nebo aspoň jít.
To jsou věci, které si buď musíš prožít sám na vlastní kůži nebo prostě usoudit, že to si můžeš v klidu v teple a suchu domova vrážet pod nehty párátka, protože to je asi podobně dobrý a příjemný nápad.
Rozhodnutí zkusit to, vědomě se vystavit mnohahodinovému nepohodlí, které dost možná skončí neúspěchem, není jednoduché.
Můžete si vzít modrou pilulku, pustit to z hlavy a žít a běhat jako doposud.
Nebo si vezmete červenou a pak bude zapotřebí zjistit, jak hluboké máte rezervy a kolik jste schopní a ochotní jednomu malichernému a v podstatě - v případě amatérských běžců z hlediska zodpovědného života normálního dospělého jedince - naprosto zbytečnému cíli obětovat.
Když jsem si vloni psala Ježíškovi o knihu Iana Corlesse Running Beyond, netušila jsem, co na jejích stránkách najdu.
Jako první na mě vykoukl Crib Goch, stačil jediný pohled, aby se mi roztřásly ruce a srdce a já věděla, že tam jednou musím být.
O pár stránek dál začínalo povídání dalším závodu. Jen o kousek vedle. Jen o kousek zvládnutelnějším. Jen o kousek méně šíleném.
"Rovnou ti říkám, že si stejně budu myslet, že nebudeš dostatečně připravená," napsal mi mistr jedi, když jsem ho seznámila s plánem a ochotou udělat cokoliv, abych se tam podívala do cíle a on mi na oplátku v hrubých rysech načrtl, co to bude znamenat.
Když jsem hodila své jméno do loterie, srdce mi bušilo jako vzteklé.
Jaké nervy to byly, když přišlo o dva dny později podvečer samotného losování, je nepřenosné.
Modrou nebo červenou?
Jakou mi vylosují?
Nikdo ti nemůže říct, jaké to je běžet sto mil v kuse.
To je něco, co musíš zažít na vlastní kůži.
Přijede Němec na benzínku. Vytáhne z kastlíku pistoli, strčí si hlaveň do zadku a začne se v něm šťourat.
Obsluha pumpy vyjde ven, čumí na něj a povídá: "Je tohle normální?"
A Němec na to:
"Das ist nicht normal, das ist zupa!"
...vypráví Pavel M. cestou do Plas. Tlemíme se tomu oba jako hovada. Je kolem desátý v noci. V době, kdy se obvykle chystáme leda tak do postele, míříme do Plas u Plzně, abychom o půlnoci spolu s pár desítkami dalších cvoků místo spánku běhali po okolních lesích, dokud nás trasa po zdolání sta kilometrů nezavede zpátky na Velkou louku.
Baroko je láska, kecka pod ním praská - místní maraton byl v roce 2013 můj první trailový, o dva roky později jsem se ještě jednou vrátila a pak už to nějak ne a ne vyjít. Jednou jsem dala přednost B7, vloni to bylo příliš blízko UTW, navíc na stejnou dobu připadá u mamky posvícení a pouť a děti jsou (želbohu) v tom věku, kdy jsou labutě, twister a horská dráha považovány za absolutní highlighty roku a kolotočárům rodiče pár set naházet prostě MUSÍ!
Zároveň jsou (dvakrát bohužel) v tom věku, kdy na ty kraviny nemůžou většinou ještě samotné, takže musí mít dvouhlavý doprovod (a vy, ačkoliv se vám dělá blbě pomalu i v houpacím křesle, se musíte svézt taky, třikrát hurá). A protože život je otázkou priorit, chodila jsem na pouť a nejezdila do Plas.
Po nezdařeném GGUTu jsem doma dostala nabídku, která se prostě neodmítá. "Tak si vyber něco jinýho, ať tu formu prodáš, když už jsi tak trénovala. Co ty Brdy, cos v září běhávala?" "Myslíš Baroko?" "Jo, Baroko!" (Pozn. Víte, tohle je u nás zhruba na stejný úrovni, jako kdyby manželka přinesla po třiceti letech manželovi poukázku do bordelu nebo muž odevzdal zlatou kreditku na víkendový shoppingspree - ať jsem v těch příkladech hezky stereotypní.) Tak jsem se samozřejmě okamžitě přihlásila.
"Tak jsem se přihlásila na tu stovku na Baroko!" hlásím. "Jak stovku?" "No stovku, říkals', že se mám přihlásit, tak jsem se přihlásila." "Ale já myslel, že je to maraton." "Ahá, no jo, ten se tam běhá, ale letos je už potřetí stovka!" "---"
A tak nastalo krátké období přípravy, kdy jsem v rámci letního soustředění na Chateau Veverka běhala po brdských kopečkách a ronila pot a slzy v Polabí, abych se s příchodem nového školního roku dočkala ochlazení a tím i návratu jakés takés energie.
Pátek
Jedeme s Pavlem M. Kdysi jsem mu dělala slečnu Daisy na cestě na Brdskou, tak si dáváme po letech repete. A je to sranda. Pavel nemá dálniční známku ("Věčná škoda trávit čas v autě, když si tam můžu doběhnout!" pravil úřadující mistr republiky v běhu na 24 hodin.) a tak si dáváme tour de okreska. Potkáváme lišky ("Hele! Živou lišku jsem ještě neviděla!" P: "No, vzhledem k tomu, jak rychle jelo to auto v protisměru, už moc dlouho živá nebude...") a srnky, taky spoustu netrpělivých řidičů a smíláme páté přes deváté, abychom o půl jedenácté parkovali na Velké louce, odkud se vybíhá.
Prostory startu jsou luxusně dřevní, většina lidí se vzájemně zná, je tu zima a pije se tu pivo, záchody jsou otevřený jen pánsky, což ve mně evokuje vlnu nostalgického smutku po dřívější Brdský, kde bývaly v místní škole koedukovaný sprchy (tj. odemykaly se jen jedny) a ještě v nich tekla jen studená voda (jeden rok, jeden teplá a jednou byly otevřený dokonce i pánský sprchy) - poprvé mě to dost šokovalo, podruhé už mi to bylo fuk... Tady jsem narazila na chlapíka, který byl konsternován, že je na pánech dáma a ani trochu ho má přítomnost netěšila ("A kam mám jako jít, když jsou dámský zamčený?!").
Hlavní organizátor Kosťa Wiesner a aktuální mistr republiky ve čtyřiadvacetihodinovce Pavel Marek; oba dokázali doběhnout z Athén do Sparty a poklonit se králi Leonidasovi... žádný béčka, tihle kluci
Je kosa. Jako fakt. Nechce se mi se převlíkat, nechce se mi nikam běžet, chce se mi spát. Probíhají debaty o počasí, které se tváří lehce uslzeně. To bude, panečku, mejdan! Ionťák poteče proudem, nažereme se gelů tak, až se poblijeme a ještě budeme moct volit miss(áka) mokrý funkční tričko. Hurá!
Zdravíme se s Ivetou a Pavlem, nálada je dobrá, srandy je pořád kopec. Objevuje se i Roman a Pavel Z. Známých tváří je nakonec dost, to je vždycky fajn, vidět tyhle cvoky (láskyplně myšleno!) pohromadě. Převlíct, dodatečně se namazat, protože na to jsem, chytře, při převlíkání zapomněla a protože dvanáctá pomalu odbila a lampa ještě svítila, je čas řadit se do prostoru startu.
--
vsuvka: fotografický doprovod tentokrát neexistuje. Za množství následujícího textu se omlouvám - kromě pár fotek před startem, mám už jen strom s tabulkou 80 km - ten vám sem, samozřejmě, dám, ale jinak nic, nada, ničevo, je mi líto; třeba se ještě objevím na nějaký fotce od organizátorů, jinak si to holt budete muset snažit představit
--
Značení trati vypadá takhle (vizuální demonstrace fáborku), první občerstvovačka je zhruba na dvacátým kilometru ("Jak na dvacátým? Psali 18,6!" děsí se paní/slečna vedle mě, ta samá, co předtím řešila, že: "Tady je fakt těžký poznat ženskou od chlapa!"), a pak už to jen někdo odpočítal, mužský sbor do toho békal "Kdybys tak náááhodou měl pocit, že jsi sám..." a my se dali do pohybu.
Sobota
Kilometrové kolečko kolem louky, jež jsem překřtila na "Kosťovu pomstu", závod otevírá i uzavírá. To běžíme všichni v hloučku, držím se vzadu, abych nepřekážela vlčákům a snažím se to podle pokynů mistra J. ani nepřepálit, ani se moc nešetřit.
Záhy se vláček natahuje, mizí lampy, zapínám čelovku a svět se na dalších pět, šest hodin smrskne ve výseč jí vrhaného světla a sem tam odrazku značící trať. Značení je, mimochodem, skvělé a musela bych se asi hodně ponořit do myšlenek, abych se ztratila. Prvních dvacet kilometrů je trať společná s tou maratonskou. Jednotlivé úseky poznávám. Trať není žádná rovinka, ale zároveň je až na pár úseků nemilosrdně běhatelná, takže se žádných dlouhých odpočinkových úseků nedočkám. Delších pár je, ale opravdu jen pár. Jinak to tu na člověka furt řve: makej, makej, co jdeš? Tohle je BEŽECKÝ závod, beruško, tak hophop! Proto tu přeci jsi!!
Taháme se s pár lidmi, ale není se kam hnát. Ne v mým případě a ne teď. Vyndávám si sluchátka, protože na mě jde fest spaní. "A to se sama v noci v lese nebojíš? Já bych se teda bála," prohlašují občas kamarádky, když dojde řeč na ultra. No, nebojím. Čeho taky? Jak říkává Veverka Sudetský - to se víc bojím v noci ve městě! V lese se není čeho bát - snad jen divokých prasat a ožralých vesničanů (nezaměňovat zaměnitelné).
Z okolí toho moc nevidím a rekonstruovat trasu je takhle brzy po závodě dost těžké, plete se mi, kdy se stalo co a kde jsem potkala koho. Na první občerstvovačku dobíhám nadšená, jsem sice durch propocená tak, že mi pot teče (ano, teče) z rukávů do dlaně a je to jednak strašně nepříjemný a druhak strašně nechutný, mám úplně mokrý tříčtvrťáky a je mi kosa, ale zatím to jde hezky. Hodně piju, něco málo pojím, doliju si láhve, děkuju a vyrážím do tmy.
Teď jsem doopravdy sama.
Začíná poprchávat.
Běžím úzkou cestičkou vysoko nad Střelou, tenhle úsek si pamatuju, patřil k těm nejkrásnějším z celýho maratonu. Ten den ho ale minimálně jeden suverénně strčí do kapsy. V noci to je místo kochačky výzva "kdo nezakopne a nespadne po hubě dolů, vyhrává!" - plním ji zdárně.
Cestičku střídá les, v lese jsou cesty zpevněné nebo jsou tam kusy po jehličí a mezi kořeny, hopkám jako zajíc (brdská škola se hned pozná) a pořád ještě se dobře bavím. Však je to teprve 30k B2B 1/2!
Po dvaceti kilometrech se odpojujeme od maratonské trasy. Mizí kilometrovníky á 1000 metrů, které dosud trasu hezky kouskovaly, a pro mě teď začíná nový závod.
Občerstvovačky jsou zhruba co deset kilometrů. Přestává kapat a začíná mrholit. Pak přestává mrholit a začíná pršet, aby už nepřestalo.
Co byl předtím pot, je teď dešťová voda. Ale tak co, no. Mám sice v batohu nepromokavou bundičku, ale představa, že bych si měla batoh sundavat a něco v něm hrabat, abych si ji pak stejně připlácla na propocený triko, mě natolik odrazuje, že bundu ani nevyndám.
Obrazy noci:
Kapky deště mi tancují před očima ve světle čelovky.
Čas plyne.
Probíhám krajinou, kterou kolem sebe jen tuším.
Jsem na louce, běžím po pruhu slehlé trávy, kterou k zemi zatlačily kola nějakého auta. Cesta se mírně svažuje a mně ve sluchátkách hraje nejspíš jediný intelektuální kousek playlistu - příznačná Nessun dorma (Nikdo nebude spát), když se Pavarotti dostane k velkému finále, rozpřahuji ruce, letím prostorem a plna optimismu zpívám (doufám, že jen potichu a pro sebe, jestli ne, všem v případném okolí se omlouvám za neomluvitelné zprznění Pucciniho) "All'alba vincerò! Vincerò, vincerò!" (Za úsvitu zvítězím! Zvítězím, zvítězím!").
Milosrdný asfalt. Prý to některým lidem vadilo a já bych nikdy nevěřila, že to opravdu připustím nahlas, ale jak já byla za ten kus kulturního povrchu vděčná! Kilometry začaly naskakovat a já konečně zase opravdu běžela.
Občerstvovačky. Zmrzlí dobrovolníci. Ohně. Unavené tváře. Unavené hlasy. Aspoň jeden se ale vždycky snaží pomáhat a povzbuzovat.
Svítání. "To je ale krásný počasí!" hlaholím při doběhu na, podle hodinek, 46. kilometru. Bláhově si myslím, jak nejsem originální. "To už jste dneska snad třetí ženská, co to říká! Ženský jsou takový optimistky!" "No, tak taky bych mohla nadávat, že je hnusně, prší, je mi zima, chce se mi spát a bolí mě nohy. A co bych si pomohla?" směju se. Ale do smíchu mi není.
Bolí mě žaludek. Mám hlad, ale nemůžu nic sníst.
To není dobře.
Ne. Jinak: To je špatně. Sakra špatně. Vím to. Vím to a taky vím, že když s tím nic neudělám, moc dlouho nevydržím.
A pak přijde svítání. Tráva se v sílícím světle podpořeném čelovkovou výsečí magicky leskne. Les voní. Cesta pod nohama ubíhá. Vypínám světýlko. Už se nemůžu dočkat, až ho z hlavy sundám a uklidím ho do batohu.
Nad lesy se zvedají oblaka páry, celá krajina kolem je tak nádherná, tak nesmírně nádherná, že si nemůžu pomoct a chvíli dojatě fňukám. Některý okamžiky jsou prostě větší než vy a je těžké je udržet v sobě.
Dobíhám na další stanici. Nad ohněm si dva kluci pečou buřty. Uklízím čelovku. Snažím se vtipkovat, ale obávám se, že jsem byla spíš trapná. Než to překročí únosnou mez, balím se a pokračuju. Hlavně si nesedat, hlavně se nenechat zlákat písní sirén a nepřijmout nabízené křesílko. Už bych se nezvedla.
Porovnáváme si varhánky nebo ukazuji Benymu, jak se správně modlit k běžeckým bohům? To už zůstane navždy nezodpovězenou ultrazáhadou, jednou z otázek, ježto drásají šedou kůru mozkovou lidstva, kam jen paměť sahá...
Chvíli se bavím tím, že v písničkách v playlistu vyměňuju klíčový slova za run a running. Třeba takový Ed Sheeran a jeho Photograph pak dostává úplně jiný grády. Uznejte, že kdyby zpíval:
"Loving Running can hurt, loving running can hurt sometimes
But it's the only thing that I know
When it gets hard, you know it can get hard sometimes
It is the only thing makes us feel alive
We keep this love run/race in a photograph
We made these memories for ourselves..."
mělo by to hned jiný rozměr. Zkouším to i s jinými songy ("I run all night to get to you is that allright?...") a je to docela sranda.
Pak už mě i písničky otravují a sluchátka vyndávám. Z tlustých v tenkých už nějakou dobu jsem. Teď nastává fáze z tenkých do zatni zuby a šlapej.
Těším se na každý kousek asfaltu. Bolí mě chodidla a běžím jako malá mořská víla. Začínám si stěžovat všem, kdo se objeví na doslech, abych si nestěžovala dovnitř.
Ale - ALE - ani jednou si neslibuju, že budu pálit kecky, ani jednou se nezapřísahám, že tohle už nikdy nebudu dělat, ani jednou si nenadávám, co tam dělám. Průběžně mi chodí smsky - od mamky, sestry, Toma, holek, jedie - dojímají mě, pomáhají mi, těší mě.
Občerstvovačka na 63. km, fotka z galerie od mé jmenovkyně, která se tam o běžce krásně starala - nejlepší čaj!!
Od úsvitu jsem si hlídala hodinky a soustředila se na start maratonu - na desátou hodinu dopolední. Doufala jsem, že bych se na trase mohla potkat s VP, který běžel maraton, že bychom prohodili pár slov a já se namotivovala zabrat. Cílem bylo dostat se na posledních dvacet kilometrů v čase, aby tohle bylo možné.
Do šedesátýho kilometru to bylo v pohodě. Od sedmdesátýho to ale začalo být fakt krušný.
A tehdy jsme se vrátili zpátky ke Střele. Na cestičku přes kameny a pod kmeny stromů, mezi srázy, kde uhání přes kameny voda. Měkká zem pod nohama, déšť, esence bytí.
Nemůžu běžet, musím jít. Ještě na stanici před údolím jsem doběhla Romana a dokonce i viděla Pavla Z., dlouho jsem kluky měla před sebou, ale stáhnout jsem je nedokázala. Naopak. Tehdy jsem začala fest zpomalovat.
Na konci údolí se drápeme do kopečku, je prudký a jeden krok vedle by stejně jako v následujících pasážích znamenal pád dost hluboko a z dost strmého svahu, aby se člověk nehezky potloukl. Jsem unavená. Brnkám nohama. Bolí mě žaludek. Za poslední hodiny jsem do něj zvládla dostat kromě koly, vody a ionťáku jen tři gely a cliff bar tyčku, která mě hodně zvedla. Jinak nic. To je zlýzlýzlý.
Najednou se objevují kilometrovníky maratonu. Kdy? Jak?
A pak je tady.
V tu chvíli se mi vypíná telefon. Kleju tak, že slyšet to Malý medvěd, okamžitě se se mnou přestane kamarádit. V dešti lovím v batohu pytlík s externím zdrojem a kabel. Napojuju telefon a naštvaně volám Tomovi, ať je cca na druhou hodinu v Plasích, že prší, vybíjí se mi mobil a podle hodinek bych tam měla být ve 14:05 a budu chtít jet asap domů.
Rvu telefon s kabelem a zdrojem do pytlíku a do batohu. Jde to fakt blbě. Nesnáším, když moje technika nefunguje tak, jak by měla a když mě neposlouchá. Jako fakt hodně. Víc už nesnáším jen nevychovaný psy na volno, idiotský řidiče a samozvaný internetový odborníky na všechno. (Necelých deset kilometrů před cílem se mi proto vybijou i hodinky. Karma je zdarma, přátelé!)
Potkávám lidi, co běží půlmaraton. Teda spíš jdou. Já se snažím běžet, co se do mě vejde. Jít bych mohla - šestnáctihodinový limit, kterého jsem se vážně bála, stíhám v pohodě, jenže pak by to vůbec, ale vůbec neutíkalo. Snažím se držet pokynů: do kopce choď, rovinky a z kopce běž!
Na stanici hrajou na kytaru a zpívají. "Tak abyste to věděla, tak já vám vyznám láááásku...!"
Mně hraje v hlavě už nějakou dobu dokola jeden verš z Aviciiho tucárny Without you, kterýmu pořádně nerozumím, ale přísahala bych, že se tam zpívá "guacamoli eat without you". I můj unavený mozek ví, že je to blbost, ale sakra! Dyť to tam je! Ať to jde pryč! Já-už-to-nechci-poslouchat!!
Předposlední stanice v lese. Parta holek. "To si vůbec neumím představit, být takhle dlouho někde sama!" říká jedna druhé, když se loučím. Nějakou dobu pak přemýšlím, jestli je to mor dnešní doby, nebo jestli jsme obecně nastavení na existenci ve skupině a samota nás děsí...
Tahám se s klukem v zeleným s modrým batohem. Vždycky mě někde doběhne, pak mu pouteču. A zase.
Od poslední občerstvovačky běžíme spolu. Čeká na mě, když už nemůžu. Začíná mě hrozně bolet levý koleno, ve kterým mi při prudkým seběhu před nějakými třiceti kilometry ruplo. Hlásím zbývající kilometry. Snažím se povídat, ale pak na to kašlu. Stojí mě to příliš sil, který už nemám.
Tři kilometry.
Mlčky běžím za svým novým parťákem.
Loukou.
Lesem.
Dva kilometry.
Po asfaltu.
Do parku.
"Stovkaři! Respekt! Fakt respekt!" huláká na nás kluk s maratonským číslem. "Jste hustý!" Směju se. "Vidíš, jsme hustý! Tak to máme dobrý!" říkám parťákovi.
Kosťova pomsta.
Kilometr.
Leje.
Tráva pod nohama je udusaná a samý bahno.
"Stovka! Kluci, jste frajeři!! Fakt velký frajeři!!" volá na nás další míjející maratonec. "Hele, to je dobrý, jsem dokonce i kluk!" sděluju parťákovi.
V rámci chabých možností a omezené hybnosti všech svalů včetně těch obličejových se smějeme.
A pak je to tady.
Oblouk. Pípnutí. "Jaký máš číslo?" "Šedesát jedna!" hlásím ten den naposledy své magické numero, které dává dohromady co? No jasně, tu zatracenou sedmičku!
14:13:07
Neuvěřitelný. Neskutečný. Nekonečný. Nesmazatelný.
Přesně takový to bylo.
Podáváme si s parťákem ruce, objetí, rozloučení.
Ani nevím, jak se jmenuje.
(Teď už teda z výsledkovky vím - ahoj Pavle! Kdybys to třeba náhodou četl, tak mě moc těšilo, nebýt tvé společnosti, byl by ten konec mnohem těžší.)
Motám se v prostoru za cílem. Paní, co mi odštípává čip mě chválí, stejně jako další lidi, který potkáváme. Stovka? Gratuluju! - Respekt - Super! Kdybych mohla, brečím dojetím. Jenže jsem tak vyčerpaná, že jsem ráda, že s omezenou hybností a ne zrovna stoprocentně fungujícími smysly zaostřím Toma (ale přehlídnu VP, který dorazil do cíle minutu po nás). "Co chceš? Co pro tebe můžu udělat?" ptá se. "Vypadáš líp, než když jsme tě tu vyzvedávali posledně po tom maratonu," dodává. Beru si koláček a jdu se do stanu převlíct. Potkávám Pavla, zdravíme se, gratuluju mu a Ivet ke skvělýmu času.
Ve stanu s hekáním zuju boty, chvilku mi trvá, než mi docvakne, že ty jasně bílý fleky na palcích jsou... palce. Protrhly se mi moje absurdně drahý goretexový ponožky a teď mi z nich trčí konečky absolutně vymáchaných palců. Sloupávám ponožky a zděšeně koukám na bílý, svrasklý chodidla. Tohle teda neznám - snad z dokumentů, fotek a vyprávění jiných, ale mně se to teda povedlo poprvý.
Zmateně řeším, co a kam položit. Sloupávám věci, který jsou nasáklý vodou.
Na nohy komplikovaně nasazuju žabky a potácím ze stanu.
Je mi strašná zima. Cestou potkávám ještě Pavla Z. a pak i Romana. Suneme se s Tomem, který má od pondělí z fotbalu zničený koleno, jako dva zombíci k autu. Usínám.
Budím se v Praze.
Je mi brutálně zle.
T. staví a já bosa vedle výpadovky na letiště bliju jak šakal.
Taky poprvý. Dneska jsem zjevně pod svoje možnosti neběhala. ("Blití patří k ultra jako mládí k socialismus!" konstatuje 12HH.)
Doma po sprše okamžitě usínám, budím se na polívku a na dalších jedenáct hodin odpadávám.
Neděle
Koleno, který jsem včera neohnula, dneska jen lehce pobolívá. Chodím normálně. Paradoxně mě kromě kolena nejvíc bolí pravá ruka - od ramene po zápěstí. A to jako proč?! A jsem unavená, tyhle propařený noci mi dávají nějak zabrat.
Baroko 100 je nádherný. Je nesmírně rozmanitý a náročný, ale zároveň běhatelný a už z podstaty rychlý. Je to komorní akce se zázemím počítajícím se stovkami lidí, kteří další den vybíhají na kratší trasy. Je to s láskou a nesmírnou pečlivostí chystaná akce, která si zaslouží pozornost a místo v běžeckých kalendářích.
Díky, Kosťo, byl to nezapomenutelný den.
Prostě zupa!
Já: "Bylo by moc šílený začít se na poslední chvíli (= teď) přeci jen chystat do Rakouska? Dalo by se to stihnout?"
Mr. Jedi: "Tak jestli tam chceš vyhrát, na to je to málo času, to jo"
A tak jsem se ve čtvrtek začala po půlroční přípravě balit. Týdny a měsíc jsem se obsedantně vracela k jednotlivým částem trasy, v duchu je zas a znovu běžela a ať bylo venku vedro nebo kosa, fičelo nebo lilo, já polykala desítky kilometrů, drtila schody a kopce, klouzala po trailech nebo sebou mlátila při chabých pokusech o posilování středu o koberec a myslela přitom na Untere Pfandlscharte a na to, že musím, protože až mi vystaví účet, nebude na pozdní lítost prostor. Věděla jsem, že tentokrát to nebude na jistotu, nebudu si moct dovolit vystartovat pod hlavičkou "až tam budu, tak tam budu a já tam budu", protože to bych tam moc dlouho nepobyla.
Proti předloňsku, kdy jsem se o zdolání 110 kilometrové trasy s převýšením 6500 metrů pokusila poprvé, byl časový limit na zvládnutí celé trasy o celý dvě hodiny zkrácený. Tam, kde to je rychlým běžcům a horským kozám převlečeným za skyrunnery fuk, protože tou dobou už mají dávno po masáži a popíjí na hotelovým balkonku s nohama opřenýma o zábradlí pivko (úplně vás všechny vidím!), my na chvostu prosíme stehna, aby to s náma ještě chvíli vydržely a dovolily nám se doplazit do cíle. Dvě hodiny jsou zkrátka moc a když se zkrátí hned první cut-off na 23. km o hodinu a vy víte, že mezi vámi a Ferleitenem leží 1500 výškových metrů a že posledně jste na to potřebovali 4 hodiny a 13 minut, je to důvod k obavám.
Poslední dny jsem už nedokázala myslet na nic jinýho. Panická hrůza z toho, že celý závod skončí dřív, než začne, protože nedám hned první cut, mi znemožňovala se doopravdy těšit. Bála jsem se, že si to celý zakřiknu, že si to celý podělám (vůbec nejsem pověrčivá, a od tý doby ani jednou), že moje obří očekávání dostanou záhy přes prsty.
V pátek ráno vyrážíme poprvé jen ve dvou, holky zůstaly u babičky a já tak mám s sebou poprvé svou vlastní, jednočlennou crew. Jedeme tzv. "na hanouska". Co je běhat "na krupičku" vědí všichni (kdo ne, tak vězte, že je to běhání do půl těla pojmenované po někdejším nejspíš nejvíc sexy ultratrailistovi, Tondovi Krupickovi, jenžto běhával jen v trenýrkách - kdo nevěří, nechť googlí - a pak mi dá za pravdu), co je jet na závod "na hanouska" se musí teprve všeobecně vžít, ale věřím, že to nebude trvat dlouho. Jak to vypadá? No to je, když jedete v podstatě na poslední chvíli, rezervu mezi příjezdem a registrací máte minimální (třeba až takovou, že v Ordinu musíte nechat auto z půjčovny na blikačkách na kruháči, protože jinak byste tu registraci na Rondu del Cims prostě nestihli) a hned po závodě jedete domů. Čili "in and out". Vyšší level téhož je potom "na hanouska - han(s) solo style" - to prostě jedete to samé, ale sólo.
Módní ikona
Cestou nás zdrží stau kolem Salzburgu a do Kaprunu dorážíme kolem třetí hodiny. Je vedro na padnutí, teploměr v autě hlásí 34 stupňů, v tomhle počasí mě obtěžuje i chodit, neumím si představit, že bych měla běžet. Předpověď hlásí prudkou změnu počasí a bouřky, pro jistotu beru do batohu dvě 250 ml prázdný láhev navíc k povinnému 1,5 litru tekutin, když bude nejhůř, budu soumar - všechno lepší, než chcípnout žízní. GGUT se během pěti let své existence rozrostl v mohutnou akci, která zabírá veliký kus parkoviště pod nově zbudovanou lanovkou i prostranství před ní. Kontrola povinný výbavy je tentokrát velice pečlivá, to jsem snad ještě nezažila. Babča mě donutí vypakovat absolutně všechno, dokonce musím i mávnou na T., aby mi podal telefon, který jsem si k němu odložila, protože ho Babča chce vidět. Naštěstí jsem v klidu, doma jsem pečlivě několikrát překontrolovala, jestli mám všechno (T., předčítá ze seznamu: "Pohlavní svítilna dvakrát - osobní nutrie - poláci, nepovinní, ale silně doporučovaní..."). Dostanu náramek, že jsem teda vzorně sbalená a můžu pro číslo a čip.
U čísla se snažíme zjistit, jestli v Kalsu pustí T. do zázemí, aby mi tam mohl být k ruce. Dokonce jsem mu po vzoru Mr. Jedie sepsala návod na použití (- vyndat odpadky z batohu - doplnit gely - vyndat modrou čelovku, dát dovnitř bílou - přemazat - donutit mě jíst, když se budu vzpjačovat, trvat na tom, abych NĚCO snědla - nenechat mě dlouho sedět - NENECHAT MĚ KŇOURAT!! - POVZBUZOVAT!!! - atd. ...) a těšila jsem se na to, že se konečně nebudu na stanici motat jako Goro před Tokiem a neodejdu, aniž bych neudělala ani polovinu z toho, co bylo potřeba. Jenže anglicky uměli jen ti, co nic nevěděli, takže jsem si akorát vzala číslo a sledovací zařízení a podepsala papír, že když zhebnu, můžu si za to sama.
U Romany, kde jsme ubytovaní, se mi k mému překvapení podaří na hodinu usnout. Pak už je akorát čas na to se sbalit a vyrazit odevzdat drop-bag, poslechnout si brífink a běžet.
Roztleskávači, kteří se mohutně snaží bavit dav, sklízí asi takový úspěch, jako první misionáři na Papui Nový Guinei, jejich jediný štěstí je, že s plným žaludkem se blbě běhá. "Ruce nahoru a tles-ká-me!!!" - nic - "Kdo chce BĚ-ŽET?!?" - nic - "Nikdo??" Roztleskávači se do hlasu vkrádá zoufalství, úplně vidím, jak si říká: "A s tímhle materiálem mám, Scheisse Katze, dělat jako co?!" Nevím, kdo přišel s nápadem, že by mohl pár set introvertních individuí, kterým přijde jako super zábava běhat desítky hodin o samotě někde v horách, přimět, aby si společně zatleskali a zakřepčili na nějakou tucárnu, ale náboj to celý dostává až ve chvíli, kdy už stojíme ve špalíru a z repráků se ozve ústřední melodie Pirátů z Karibiku.
Začínají se mi klepat ruce.
Dva roky jsem čekala, než se sem vrátím.
Dva roky, než seberu odvahu znovu bojovat.
Dva roky, než budu s naprosto neochvějnou jistotou vědět, že jsem ochotná do toho dát všechno.
Five - four - three - two - one - GO!
Špalír se dává do pohybu a já s ním. Běžíme Kaprunem, kolem stojí davy lidí, volají, tleskají, bimbají zvonci. V prvním kopečku začínají lidi přecházet do chůze, zatím to jde, tak běžím, pamětliva lesního krpálu hned za městem, kde budu šlapat přesně tam, kde se v tu chvíli ocitnu; předcházet se nedá, brzdit lidi za sebou fakt nechci.
Netrvá dlouho a stoupání se dočkám.
Vzpomínkový optimismus neboli cukr času je svinská věc. Zachová jen ty nejdramatičtější okamžiky a všechno ostatní překryje různě hustou mlhou zapomnění. V ní se třeba ztratí to, že ten krpál do Ferleitenu je fakt odpornej. Tak odpornej, že jsem se v něm třikrát málem poblila a říkala si, co tam sakra dělám, že tohle přece nemůžu dál vydržet. Jenže had čelovek se kroutil výš a výš a uhnout nebylo kam. Kameny, kořeny, hlína, přede mnou lidi, za mnou Michal z Prahy, momentálně žijící v Mnichově, který si chtěl povídat. Já chtěla dýchat. Najednou had zastavuje a stojí. Nehýbáme se ani o krok. Čas na hodinkách nemilosrdně pádí vpřed. Po krátký rovince přichází druhá část lesního mordu, stehna ten den poprvé a zdaleka na naposledy pálí, plíce křičí o větší množství kyslíku a já se zaklínám mantrou dnešního dne: levou před pravou, pravou před levou, levou před pravou...
Pamatuju si, že musím mít průměrný tempo maximálně 10:36, jinak cut nestihnu. Jenže cesta dál stoupá, ne moc, ale dost na to, abych to nedokázala rychleji běžet než jít. Jakmile se konečně kopec otočí, pustím opratě a letím dolů. Lidi v serpentýnkách na louce sbíhají opatrně, já kolem nich pádím, co mi nohy dovolí. Konečně se dostávám s tempem do rozumný roviny, teď to jen udržet. Ještě, že jsem netušila, že místo trojky má být dvojka a 10:36 by mě poslalo štandopéde do postele...
Teď jsem ale na oficiálním 13. (a svém už téměř 15.) km a je tu první možnost doplnit vodu. Ve Fuschu byla předloni jen osvětlená fontánka na náměstíčku, dneska je tu stan a v něm někdo z dobrovolníků pomáhá s doplňování iso drinku a vody. U stanu je fronta a já mířím rovnou k fontánce. Pamětliva domluvené strategie tankuju vody do flašky, naliju do sebe litr, litr doplním, obličej opláchnu v tom, co ve fontánce zůstává, protože i to je čistší než já, a mažu dál. Gel jím v prvním stoupání. (Stejně jako na UTW i tady mám s sebou Agave 9, který budu průběžně spolu s anticrampy jíst - rovnou můžu říct, že tahle kombinace zafungovala velice dobře a taky mám novou nejoblíbenější příchuť - guaraca lemon cake s vykulenou sovou na obalu.)
Neustále v duchu srovnávám aktuální situaci s tou předloňskou: tady jsem vyndavala sluchátka, tady jsem už byla sama (tentokrát nejsem sama ani na chvilku, neustále kolem mě někdo je) a kolem nikdo, tady ležely krávy, tady mi psala mamka s tetou smsku, tady jsem neběžela, i když to šlo... Koukám jen kousek před sebe do kuželu světla z čelovky, hlavně běžet, hlavně rychle jít, hlavně nezpomalit - a pak zvednu hlavu a málem jsem provedla kraví kolonoskopii! Kde se tam vzala, nevím, ale byla to kráva velká jako kráva a já ji, přísahám, neviděla až do momentu, kdy jsem to do ní málem nakouřila.
Obíhám ji a támhle, támhle už jsou vidět světla mýtný brány vedle stanice. Sbíháme k ní, snažím se uklidnit tím, že za mnou je hromada lidí a že by přeci nezařízli tolik běžců po dvaadvaceti kilometrech...
Na stanici je hromada lidí, rychle si dolívám pití, když začne jeden z organizátorů nabádat, abychom se doběhli za stanici pípnout, že je čtvrt hodina do cutu a že pak se můžeme vrátit. Pepíčku, pípni! Pípám. Pípám a jdu si pro čaj. Jsem šťastná. Další část si pamatuju jako relativně snadnou až do samotnýho stoupání na Untere Pfandlscharte, kde na nějakých třech kilometrech nastoupáme přes tisíc metrů. Na stanici se nezdržuju - stejně jako ve Fuschu, i tady je to jiné kafe - mají tu v podstatě všechno včetně teplý polívky (do vývaru si můžete přihodit dle preferencí těstovinku (a)nebo zeleninu) a čaje, gely, redbull, ale i meloun, rajčata, sladký i slaný - kromě klasiky i malý klobásky a nakrájený sýr. Stejně dobře zásobený jsou všechny stanice, dál už mají třeba i kafe - na tohle by si mohl stěžovat jen naprostý pitomec - a gel jím až za ní. Popobíhám, chvilkama jdu, vím, že mě čeká masakr, vím i, že největší časovou hrůzu mám za sebou.
Netrvá dlouho a pořád ještě dvouproudá, zpevněná cesta se začne zvedat. Stoupáme a já začínám předcházet lidi. Je mi dobře, nic mě v tu chvíli netrápí, třetí hodina ranní minula, spala bych, ale světýlka v kopci, který tuším před sebou, dávají jasně na srozuměnou, že mě čeká jiná práce. A stejně jako v případě prvního kopce, i tady mi cukr času nalhal, že to vlastně nebylo tak strašný. Bylo. Jako fakt. Šlapeme vzhůru v cestičce zakouslý ve svahu, kameny jsou na ní vysoký a moje nohy zoufale krátký (za ten den si na nepoměr velikosti nerostů a mých dolních končetin budu sama sobě i všem kolem stěžovat ještě mockrát). Stezka je tak úzká, že hole se do ní už nevejdou, bez nich bych ale nejspíš spadla a sebrali by mě o pár (set) metrů níž, zabodávám je do podrostu kolem a je mi jasný, že ramena, záda ani ruce mi za tohle nepoděkují (jo, to máš z toho, že seš líná cvičit!).
Stoupáme absurdně dlouho, tak kde je ten vrchol? Přichází první krize. Ve chvíli, kdy se přehoupneme přes hranu a já nad sebou spatřím had čelovek mířící kamsi do háje vysoko nade mnou, se mi zvedne žaludek. Mám hrozný hlad, mám žízeň, není kam uhnout, není kde se zastavit. A hlavně: mám strach se zastavit. Slibuju si, že ještě kousek a fakt něco sním a vypiju. Podaří se mi poodskočit lidem za mnou, piju, gel už po ruce nemám, vyndávám gelový bonbony, ale zpocenou rukou je nemůžu otevřít. Víte, jak vypadá hluboký zoufalství? Tak přesně tak jsem se v tu chvíli cítila. Ale levou před pravou, pravou před levou. Drápeme se vzhůru a furt pryč. Začínám si dělat pauzy. Tři nádechy a dál. Víc si nepovoluju. Občas někoho předejdu. Občas někdo mě. Je to nekonečný, ale pak je tu kamenný pole a nad ním... nad ním sněhový splaz. Fouká ledový, ale bunda se mi tahat nechce, to vydržím, říkám si, nejsem z cukru, taková kosa není. No, není do chvíle, než musíme přebrodit rozvodněnou říčku. Ledová voda mi nateče vrchem do bot. Ježiš, to studí!
Zapírám se do holí a začínám šlapat po sněhu vzhůru. Nade mnou týpek v dynafitích botách (vidím kočku v odrazu čelovky) a červených kraťasech. Víc z něj nevidím, víc vidět nepotřebuju, kam šlápne on, šlápnu já, on krok, já krok, držím se ho zuby nehty, přepínám na autopilota, levá, pravá, levá, pravá, od sněhu mi po nohou vzlíná šílená zima.
Začíná svítat a já vidím kříž na vrcholku. Hloubka pode mnou mě už nedojímá, nemám strach, jen už sakra chci chvíli běžet z kopce! Nahoře nás čeká hromada sněhu. Tam, kde tekl potok, je rozvodněná říčka. Jezero pod námi pokrývají popraskaný ledový kry. Poté, co mi znovu nateče ledová voda do bot, to už nevydržím a beru si bundu. Mám tak zmrzlý ruce, že hole vnímám jen intuitivně. Určitě je držím, protože je vidím, takže mi pazoury cestou neupadly, ale jinak bych si na to nevsadila. Nasazuju kapuci a zapínám bundu ke krku. Blbej nápad. Límec je vysoký a já tím pádem dostanu pořádnou dávku eau de zpocenej běžec. Voním tak, že mám co dělat, abych si do bundičky nenablila.
Ještě jedno stoupání a pak konečně z kopce dolů. Nevím, kde má paměť vykouzlila přesvědčení, že je to v pohodě běhatelný. Není. Možná v poslední čtvrtině, ale vršek zhopsávám, jak jen to jde. Chce se mi čůrat a závidím všem klukům, který jen hodí zádička k cestě a mají vystaráno. Já tu nemám kolem ani blbej zakrslej keř. Kde jsou všechny ty šutry, když je člověk potřebuje?
Než se naděju, je tu Glocknerhaus. A já mám najednou dvě hodiny náskok na cut.
Provádím sérii úkonů, který jsem si opakovala poslední čtvrt hodinu - zavázat levou tkaničku, doplnit pití, něco sníst, vyndat gely - kde mám, sakra, gely? Přehrabuju batoh. Do hajzlu. Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu! Kde je ten pitomej pytlík?! Nedala jsem ho omylem do drop-bagu, že ne? Že nejsem takovej idiot?? Kristovanoho, jsem. Fakt, že jsem. Panika mi bublá v prsou a stoupá do krku a začíná tlačit za unavenýma očima a hrozí, že se transformuje v absurdně nemístný pláč. Beru pití, beru pro sichr dva gely, co nabízí stanice, roztrhávám bonbony a tyčinku, co mám v kapse, a jdu. Nepanikař. Klid. To bude stačit. Dejchej.
Dejchám.
A běžím.
Z dalšího kopce si z minula pamatuju akorát mlhu a záchranáře, který mi šel v patách jakožto poslednímu účastníkovi závodu, kterýho z Glocknerhausu pustili, a za zadkem mi odznačoval trasu.
Teď je to jiný kafe.
Mám hromadu času. Obrovský, nadýchaný polštář z hektolitru potu a utrpení, který jsem nechala ve výstupu na Untere Pfandlscharte.
Vyšlo slunce a kopce kolem, stejně jako ten nad mojí hlavou, jsou překrásný.
Drápeme se pořád výš. Pauzičky začínají zabírat pět nadechnutí. Ale pořád platí, že občas někoho předejdu já, občas někdo mě. Pamatuju na to, že mám za sebou jen zlomek trasy, slunce svítí, lidi kolem se na mě smějou a ten polštář je tak měkký...
Začínám sama se sebou hrát hru "za jak dlouho". Za jak dlouho budu nahoře? Jdu závod čistě proti času. Neřeším, na kterým jsem kilometru. Jen to, kolik hodin už uběhlo a kolik mi zbývá do dalšího cutu. Budu nahoře za hodinu? Stihnu to? Stihnu. Dívám se do hloubky pod sebou a na skálu nade mnou, kterou sem tam zdobí vlaječky a po které máme vylézt a poprvý v životě necítím strach. Není to elegantní, není to zkušený, ale chytám se rukama prvního dostupnýho kamene a pomalu lezu nahoru k hlídkujícím záchranářům.
Výhled na druhý straně mi vyrazí dech. Další z míst, z nichž jsem předtím nic neviděla.
Na počest svýho tehdejšího doprovodu a jeho bratrskýho dělení se o tyčinku lion vyndávám tu svoji. Jdu, jím a nechávám tu okolní nádheru, aby mi vyrážela dech.
Svět je nádherný místo.
Je nádherný tu být. Je nádherný moct dělat to, co nás baví.
Točíme se kolem hory, mírně stoupáme a já vyhlížím restauraci, kde měli na zahrádce korýtko a pramen. Dělá se horko. Sluníčko mi olizuje zátylek, funím do sebemenšího kopečku, což notně narušuje duškovský moment čirýho vděku.
Tak kde sakra je ta hospoda? Herdek už.
Samozřejmě, že se dočkám, ale zdá se mi, že mi to začíná nějak moc trvat. Neměla bych být schopná aspoň trochu přidat? Zrychlit? Snažím se, ale moc to nejde. Na výstup na poslední vrchol Pfortscharte už potřebuju při pauzičkách sedm nádechů, abych mohla dál. Tohohle úseku jsem se hodně bála. Pamatovala jsem si ujíždějící, klouzavý kamení, krpál, padák, strach. A krpál i padák tam je, stejně jako kamenní, ale strach ani tentokrát nepřichází.
Odtud jsme přišli
Můj polský kámoš pro tuhle část trasy - on na mě pomalu a nahlas polsky, já na něj pomalu a nahlas česky, a jak jsme se domluvili. Prý má za sebou čtyři Spartathlony, ale tohle, tohle je těžší!
A dolů...
Klesáme. Vím, že teď bude dlouhý seběh. Nedaří se mi ale rozkmitat nohy tak, jak bych si představovala. Když už konečně chytím rytmus a dostanu se na zpevněnou, širokou cestu, zastaví mě trojice turistek a něco mi říkají německy. Nerozumím ani slovo a chci běžet dál. Jenže to nemůžu - lámanou angličtinou mi vysvětlují, že bude přistávat vrtulník a že dál nesmíme!
O pár metrů dál je holka v organizátorský vestě, která to potvrzuje, nikdo nesmí dál. Jak dlouho? Dvacet minut.
Dvacet minut?
Za chvíli skutečně přilítá červená helikoptéra. Na laně visí člověk, kterýho spouštějí do průrvy, kde teče potok. Vrtulník odlítá. Čekáme. Dobíhají další a další lidi. "Tebe jsem se snažil dohnat dvacet kilometrů," sděluje mi vysoký chlapík v modrým tričku, který se zastavuje po nějakých pěti, deseti minutách vedle mě. "Ale seš na mě moc silná!" Takhle se, pánové, lichotí holce v propocených funkčních hadrech! Helikoptéra se vrací a vyzvedává záchranáře a s ním nějakou paní. Letí pryč. Teď můžeme letět i my.
Jenže po pauze se nohám už nechce. Najednou jsem jak z kamene, všechno mě bolí. Vzápětí je navíc Lucknerhütte a další občerstvovačka. To mi taky nepřidá. Zdržím se dýl, než bych chtěla. Spousta lidí, kteří nemuseli zastavovat, mi mizí z dohledu. Jako bonus hodinky ohlásí slabou baterku. No tak super. Znovu přecházím do chůze, zapojuju kabel a hodinky hážu do batohu. V zásadě je nepotřebuju. Vím, že mám hodinu a půl náskok na cut v Kalsu, to mi stačí.
V profilu, který Mr. Jedi opoznámkoval, je u další části šipka a nápis "kopec, který jsi nečekala". Předloni jsem totiž úplně zapomněla, že mezi Lucknerhütte a Kalsem je ještě jeden kopec. A vzápětí zjistila, že to není žádný hrbolek. I tentokrát se drápeme na sluníčku výsekem na louky a po nich vzhůru a dál. Přijde mi, že snad couvám. Co mi sakra tak trvá? Začínám být netrpělivá. Proč mi to najednou nejde? Jo, bolí mě nohy, ale tak co se divím, že jo. No tak, hlavu vzhůru, bude Kals, bude Tom, bude grepový birell, šlapej!
Šlapu.
Jako fakt.
Seběh dolů je nekonečný. Krátký serpentýnky v lese na tři, čtyři kroky a zatáčka, kameny, kořeny, prach, zahnout, zahnout, zahnout... Neumím si představit, že bych nemohla, jako někteří, aspoň popobíhat, to bych dolů snad nedolezla nikdy. Takhle se přeci jen dostávám do Kalsu. Tentokrát s Rundweg počítám. Není zdaleka tak dlouhá, jak mi přišla posledně, na co zapomínám, je finální (nekonečný) seběh do samotný vesnice.
Ale i tam se, jak jinak, dostanu.
Jen co pípnu v Musikpavillonu, hlásím se o svých dvacet minut navíc ke cutu, který slibovala holka v zelený vestě. Sedí tam i hlavní organizátor, kouká, jako kdybych po něm chtěla jedno jeho dítě nebo aspoň ledvinu, když je teda lakomej. Snažím se mu vysvětlit, že pro mě je dvacet minut moře času a fakt je nutně, jakože opravdu nutně potřebuju. Tak to prý vyřeší po závodě. Netuším, jestli v tu dobu už tušil (nebo věděl), že tohle opravdu nebude muset dělat...
Je tu Tom. Má můj drop-bag, má připravený všechno, co jsem po něm chtěla. Převlíkám se, mám sedřenou lopatku od batohu, přemazávám, sykám bolestí, moje nebohý záda... Snažím se do sebe dostat těstoviny. Žaludek se bouří. Tom trvá na tom, že budu jíst. Jsem unavená a chci spát. Nechci jíst, nechci nikam běžet, chci si lehnout! Tak proč mám na zádech batoh, usmívám se do foťáku a odcházím?
Co odcházím, já dokonce imituju běh! Ale ne dlouho. Po pár minutách ozáří všechno kolem blesk, země se zachvěje a nebe se otevře a na mě začnou valit kýble vody. Rychle oblíkám bundu a jdu dál. No tak prší, no.
Ze soustavy tunýlků nad řekou nezbylo nic. Trasa vede jinudy po nově zbudovaný široký cestě a do černočernýho, nekonečnýho tunelu, ve kterým musím vyndat baterku na mobilu, abych vůbec věděla, kam jdu.
Když už konečně chytnu rytmus a běho-šlapu tak, že možná k tomu polštáři i něco přihodím, objeví se první vracející se závodník. Ptám se, jestli je v pohodě v domnění, že to balí. "Závod je zrušený!" "Cože?" "Bouřky!" ... další dva kluci mi to potvrzují. "Ale dojdi si tam pípnout." Ne. Ne ne ne. Ne! Jak to? Na konci údolí před námi je modrý nebe s pár bílými mráčky. Ano, nad skálou po pravici je slyšet hrom, ale nijak blízko. Neprší. Tak... další a další vracející se lidi. "Byla jsem tu pětkrát a z toho to třikrát kvůli počasí zrušili!" říká mi další vracející se závodnice.
Nodohajzlu. Volám Tomovi. Snažím se napsat Petrovi. Není tu signál, a tak se zklamaně a naštvaně sunu pomalu vpřed. Už ani nepředstírám úsilí. Takový marný snahy.
Na Kalser-Tauern Hausu mi to organizátoři potvrdí, zapíšou si mě, dostaneme pivo na podnik. Skupinka, která se nás tam sejde, je poslední, již pustili z Kalsu. Dolů nemusíme tím pádem naštěstí pěšky jako všichni ostatní, ale sveze nás dodávka. Jsem za to nesmírně ráda.
Dám se do řeči s Holanďanem usazeným vedle mě. Tohle mě na závodech baví. Že můžete prohodit pár slov se spoustou různých lidí. Většina na úsměv reaguje úsměvem a na fórek fórkem.
Dole prší a fouká studený. Máme počkat na shuttle do Kaprunu. Okamžitě se začínám klepat. Modrají mi nehty. Stoprocentně mám modrou i pusu, což mi vzápětí potvrzuje jeden z chlapíků. Beru si triko s dlouhým rukávem, jednu z položek masivní povinný výbavy. Schovávám se do lobby hotelu, u kterýho čekáme. Nekontrolovaně vibruju.
Přijíždí autobus. Pořád nechápu, co se stalo. Pořád mi nedochází, že závod pro mě a spoustu dalších v tu chvíli skončil (jen mezi Kalsem a Kalser-Tauernem nás stáhli 150; dokončilo jen 6 žen (padl traťový rekord) a cca 50 mužů). V autobuse si vedle mě sedá Jakub. Nikdy v životě jsme se neviděli, ale bavíme se jako starý kámoši. Celou cestu do Kaprunu mi vypráví - o tom, jak studoval čínštinu na Tchaj-wanu nebo jak běhal na Reunionu. Jeho nadhled a klid se plíživě vkrádá do mojí vyprázdněný, stahaný schránky.
Když přijedeme do Kaprunu, vlastně ani nejsem smutná. Jsem ráda, že jsem tu znovu byla. Že jsem strávila nesmírně dlouhý, nesmírně náročný a nesmírně nádherný den v horách. S Jakubem se ani nerozloučím - hledá svou ženu, která běžela 50k, a já už chci jíst a spát. Tak kdybys to třeba čirou náhodou četl, opravdu moc mě těšilo! Můžeme jít třeba někdy spolu běhat (anebo taky ne).
V Kaprunu dostaneme i tak finisherskou medaili. Radost z ní ale nemám. Víc, než cokoliv - než to, že žádná bouřka na Rudolfku podle meteoradaru vůbec nepřišla, mě mrzí reakce organizátorů. Nebo spíš její absence. Na instagramu jsou akorát radostný fotky, ani slovo o tom, že čtyři pětiny účastníků toho, co má být hlavní trasa, neměli možnost dokončit. Na facebooku je info o tom, že počasí je nevyzpytatelný. Ok, tak jo, ale jak to hodláte řešit dál? ptají se lidi. Proč není alternativní trasa, když víte, že ten problém tady máte opakovaně? Jiný termín prý možný není - jak říkala Romana, v červnu je tam ještě příliš mnoho sněhu a v srpnu už zase sněží. Dobře. Ale tak co s tím? Zůstává mi z toho pachuť na patře, přeci jen to není pouťák za pětistovku a nakonec to vypadá, že záleží jen na eliťácích a zbytek je všem fuk. A to by neměl. Jestli jo, tak nás tam nepouštějte. Nastavte limit na 21 hodin a nazdar.
V žádným případě ale netvrdím, že je lepší riskovat a ohrožovat účastníky - v ten samý den večer na Südtirol Ultra Skyrace zemřela po zásahu bleskem čtyřiačtyřicetiletá Norka, která se po přerušení závodu vracela se skupinkou běžců na stanici.
Koneckonců všichni vědí, že jenom blbec, jako Zoubele, v bouřce utíká.
Ale být tak blízko, tak moc blízko a nemoct si sáhnout... Přijdu si jako zoufalý, uhrovitý puberťák s předkusem a popelníky na očích, který si skoro zatančil s vnadnou, opilou spolužačkou na lyžáku.
