Fialová stáj v Pabianici aneb Jak se pečou rekordy

pondělí 16. května 2022

neděle někdy po poledni, kdesi na česko-polský hranici

Já: "Kluci, já mám ale takovej problém... Když člověk píše o sobě, ví, co chce a co už nechce sdílet, ale tohle je o vás a já nevím, co všechno tam můžu napsat?"

Jirka: "Napiš tam všechno!"

Tak dobře. 

O víkendu jsem byla svědkem toho, jak se rodí rekordy, a tohle je jejich příběh.


Šampionát v běhu na 24 hodin, Pabianice, Polsko, 14. až 15. května 2022

Bez dvou měsíců jsou to přesně dva roky, co jsem sevřela v dlaních volant rozpálený od badblumauského sluníčka, sešlápla plyn a pomalu se rozjela pryč od zázemí čtyřiadvacetihodinovky, ze kterého si Petr odvážel do té doby svůj největší triumf - osobní rekord v hodnotě 241,990 km. Tehdy jsem řekla něco, co se mělo stát leitmotivem dalších týdnů a měsíců. "A příště, příště to bude 250, protože já vím, že to dokážeš. Já vím, že na to máš. A řekni, nebylo by to krásný?"

Vloni, když jsme odjížděli ze stejného místa, jsme sice vezli k náhrobnímu kameni pro vítěze ještě šampionskou kulatinu, ale triumf to nebyl. Ať jsme si nalhávali těch šest hodin do Prahy cokoliv, oba jsme moc dobře věděli, že to, pro co jsme tam přijeli, si zpátky nevezeme, a taky že to něco bude před Petrem viset jako mrkev, od který nebude mít pokoj, dokud ji nedožene.

Protože na rozdíl od jiných mrkví (kupříkladu mého vítězství na UTMB) se tahle houpala opravdu těsně na dosah. A koho by to neštvalo?

Už nevím, kdy přesně přišel Petr s tím, že letošní pokus proběhne v Polsku, protože tam pozvali Radka Brunnera a on s sebou chce vzít jeho a ještě Jirku Horčičku a že kdybych teda jako jela taky a odsupportovala mu to ("Ale fakt už naposledy, tuhle blbinu už běhat nechci!"), zlobit se nebude.  Každopádně už žádný Rakousko, žádný Kladno, tentokrát se pojede na sever.

Pátek aneb Lamely a led

Dopoledne vyrážíme z HočoPočo směr Pabianice. U Pardubic nabereme posledního pasažéra a v sestavě Petr Válek, Jiří Horčička (první lajna, běh) a já a Radek Brunner (druhá lajna, support) míříme na Łódź, Vávro, na Łódź. Už cestou pomluvíme všechny známé i neznámé, směju se jako dlouho ne, tohle bude dobrej víkend (kdybych jen věděla...), nevycváleně sežereme polovinu krabice neskutečně dobrých toastů a waflí a dokonce dvou různých (!) buchet od Zuzky, kterou nám nachystala na sobotu, a konstatujeme, že máme kliku, že se Jirka uměl tak dobře oženit. Odpoledne dorážíme na místo a jako první jedeme na registraci a omrknout, kde nás to teda čeká.

Kluci se upíšou speciální ultra směsí vlastních slz, potu a krve, že když umřou, můžou si za to sami, dostanou za to výměnou svačinový balíček bez svačiny, zato s číslem, projdeme si trať a shodneme se, že je skvělá (1725 metrů dlouhý okruh s krásným asfaltovým povrchem tvoří dostatečně široká, navíc včetně krajů umetená (!) cesta a celou dobu ho stíní vzrostlé stromy), obhlídneme stan, jejž nám organizátoři vyhradili (i ten je top - jsou v něm rozkládací stoly a světla, další den do něj navíc Radek natáhne velkou prodlužovačku) a je načase se ubytovat, najíst a jít spát.

Hotel, který Petr vybral, nás svým exteriérem poněkud zaskočí. Vypadá jako ubytovna, která pamatuje lepší časy. Přes silnici se navíc rozkládá veliký hřbitov, snad aby to chlapci neměli daleko? Nakonec je to jeden z oněch vzácných případů, kdy nahoře fuj a dole huj, a kdybyste se tam někdo na ten závod třeba chystal, tak hotel Włókniarz můžu jenom doporučit. 

Během večeře dorazí do nedaleké pizzerky i zbytek osazenstva stanu ve složení Kosťa Wiesner, Dušan Miškovič (1. lajna, běh), Jára Urban (2. lajna, support), Martin Liška (3. lajna, fotografie). Vzhledem k tomu, že už druhý pivo přinesou tak teplý, že ho ani já nedokážu vypít, zvedáme se a odcházíme. Jsem odhodlaná realizovat výhružku plaváním, a protože Radek se zjevně dokáže chytit každý blbosti a rozhodně není z těch, kdo cuknou první, opravdu jsme málem šli plavat - místo ve 20:50 ovšem poslední plavce do "plywatka" pouštěli ve 20:15 a tím pádem následovala podstatně rozumnější večerka. (Chlapcům v hospodě do dalšího piva nastrouhali led, aby ho teda měli studený - čili odešli jsme opravdu včas. Pizzu měli nicméně dobrou.)

Sobota, den - Jáma a droždí

Budík mi zvoní v 5:20. Vysvobodí mě z neklidnýho spánku, kdy jsem se při každým otočení probudila a už od pěti jsem civěla do stropu. Přestože Radek, jakožto nedezignovaný vůdce výpravy, stanovil sraz v kuchyňce na 5:40, tak ačkoliv vzorně v 5:40 postávám v recepci, noří se hotelové chodby do ticha. Postupně se začnou všichni trousit. Chlapci donesou z auta kávovar, který Jirka sbalil s sebou poté, co jsem se ve whatsappové skupině dožadovala filtrů do cestovního kávovaru. Až do poslední chvíle jsem myslela, že si dělá srandu. Nedělal.

Po šestý hodině zamíříme na start. Problém s parkováním co nejblíž startu vyřeší Radek s elegancí sobě vlastní - tak si prostě přeparkuje ředitel závodu a je to! (Až nebude chtít prodávat sekačky, navrhuji kariéru zaříkávače, myslím, že lepší materiál nenajdete.) 

Odtaháme všechny krámy do našeho modrého stanu, zabereme jeden stůl, vypakujeme každý svého malého chemika, uděláme pár fotek před startem a pak už je čas. Čas, aby se naši koníci seřadili za zelenočerným obloukem. Čas prodat tu strašlivou dřinu posledních ne týdnů nebo měsíců, ale let, protože to, co měli oba v plánu, se nezrodí jen tak. Chce to nesmírnou vůli, odhodlání a cílevědomost. Chce to konzistenci a víru. Chce to mít neochvějnou jistotu, že tohle opravdu chcete a chcete to sakra moc. 

Jen oni ví, kolik toho nadcházejícím dvaceti čtyřem hodinám museli obětovat a dát. Jen oni vědí, jak moc to bolelo a jak moc to bolet bude. A pak je to tady. Ozve se výstřel a show může začít. Je čas zajít do banky, do který vkládali běh za během, a vybílit účet. My na ně čekáme v nastartovaný dodávce venku - mířím do modrého stanu, pit stopu, a jde se na to. Luigi totiž pořád fandit jedině Ferrari!
Tahle 24hodinovka byla pro mě jiná než všechny předchozí. Poprvé jsem nesupportovala sama, poprvé jsme se museli porovnat ve více lidech a já, upřímně, netušila, jak a jestli to bude fungovat. Vzhledem k tomu, že většinu času jsem zalezlá jako krtek sama doma, a když jdu ven, jdu sama běhat někam, kde budu - překvapení - sama, a pokud trávím čas v něčí společnost, je to obvykle moje rodina nebo úzký okruh přátel, měla jsem obavy. Za sebe můžu s naprosto čistým svědomím ale říct, že nebyly vůbec na místě. Protože náš pečicí tým byl prostě špičkový.

Znovu se mi potvrdilo, jak unikátní je duch malých sportů - kolem silničního ultra se na té vrcholové úrovni, kam kluci patří, nemotá zas tolik lidí, takže se všichni znají. Kdyby Radek běžel, jak měl v plánu, s klukama by svedli solidní souboj. Protože mu zdravotní stav nedolil připravit se tak, jak by si představoval, nestartoval, a přesto do Pabianice jel, kluky odvezl, Jirku s nesmírným nasazením odsupportoval a zase je odvezl domů. Nevím, co prožíval, vím, že mně by to na jeho místě bylo sakra líto, ale místo toho, aby se někde nasraně užíral, pomohl splnit sny kamarádům. Tak jestli tohle není dokonalý příklad týmovýho ducha ultra, tak co už?

Startovalo se v sedm. Dopoledne je ještě příjemně, ale sluníčko svítí a teplota stoupá. Kluci krouží. My mícháme maurteny a jiný srandy, podáváme gely a další propriety. Postupně vytipováváme přímý konkurenty. "Dobrý, akorát mě strašně serou dva chlapi, co tam kopaj jámu," odpovídá Kosťa na dotaz, jak to jde, když se zastaví u stanu. "Jsem si totiž jistej, že ji kopou pro mě!"
Čas plyne. Vzorně zapisuju všechno, co Petrovi dávám. Dostáváme se všichni do rytmu. Zjišťujeme, co a jak, aby to celé klapalo co nejlíp. Radek mě posílá pro palačinku, je mu blbý si pro ni jít, když tam teď byl. Radek se jde s Járou proběhnout. Dvě hodinky mám oba koníky jen pro sebe. To je teprve šrumec. Jedno kolo jim v tu dobu trvá kolem osmi minut. Neběží spolu, takže to znamená namíchat to, co je zrovna na menu, počkat, až se objeví, podat, zapsat, vzít to, co má nachystaný ten druhý, počkat, až se objeví, podat, zapsat, nachystat prvnímu to, co zrovna potřebuje... 
V mezičase mi dvorní fotograf plzeňské sekce Lišin (dřív, než jsem se stihla jako blbec zeptat, odkud je, že má tak zajímavý jméno, jsem se dozvěděla, že je to přezdívka) vypráví o neskutečných výpravách do střední Asie, do Afghánistánu a Pákistánu a taková uzbecká sauna se stane vysloveně hitem. Tu a tam odejde kluky nafotit (a část fotek tady je jeho).
Po poledni se kluci vrací, Radek si přebírá svého koníčka. Prohlašuje, že místní palačinky jsou nejlepší. Objevuje se Zbyněk, který zítra běží stovku (v kilometrech, nikoli v metrech), zatím pomáhá v pitstopu a hlavně dokáže spočítat snad absolutně všechno, takže konečně vím, jak na tom ten Petr proti svému plánu je, protože já jsem v tomhle směru absolutně marná. Radek si jde pro palačinky.
Naše kobylky klusají nad plán. Sledujeme přímou konkurenci a já s jistým smutkem konstatuju, že tu chybí badblumauské obludárium a že to tu je samej normální člověk. Teda, normální v rámci podmnožiny těch, co jim přijde jako dobrej způsob trávení volného času běhání dokola po čtyřiadvacet hodin (podmnožinou této podmnožiny jsou pak ti, kteří na tom samém okruhu běhají hodin čtyřicet osm).
Při převlíkání Petra do jinýho trika, kdy se nám to nejdřív se Zbyňkem a pak s Radkem povede tak, že Petr nemusí vůbec zastavit, jen přejde do rychlýho kroku, Radek konstatuje, že je to docela jak v kuchařský soutěži. "Honem do spíže! Droždí beru! Máš mouku? Mám!!" 
Chlapci se tímto stávají droždím. 
Hodiny plynou a vzdálenost, kterou urazili, uspokojivě kyne. Jirka se dostává před Petra a naprosto stabilně běží dál a dál. Radek prokládá palačinky místní selekcí buchet. Jednomyslně se shodujeme, že ta medovníková s náplní by tuhle pečicí soutěž suverénně vyhrála.
Objevují se obvyklý problémy - někdo má pocit, že mu chybí kolo, někoho něco bolí, někomu dochází, někoho trápí břicho, jsme na řešení tři, a kdyby se udělovala cena za nejlepší problem solvery, museli bysme ji dostat my, jinak by to prostě bylo cinklý jak letošní Eurovize.
Všechno se v rámci možností totiž daří utřepat a já musím říct, že když neleží všechna odpovědnost jenom na vás a máte k ruce další lidi, kteří vám můžou pomoct a poradit nebo dojít něco vyřešit za vás, je to o poznání snazší. 
Radek jí palačinku.

Sobota/neděle noc a ráno - Zmrzlý slzy a čáry máry rekordy
Postupně se snese noc. Kolem sedmý večerní má Petr zhruba desetiminutový náskok na plán a u Jirky začínají kluci mluvit o tom, že když vydrží, mohl by jít na český rekord. Ten držel od MS v Albi v roce 2019 Ondra Velička s 265,646 km. Kurva, Jiřine, makej, koníčku, říkám si pokaždý, když kolem elegantně proběhne tempem, který momentálně neudržím ani na deset kiláků. 
V čele startovního pole se drží Polák Melounek (tahle přezdívka, mimochodem, není naše, tak mu říkají místní!). Vysoký kluk s copánkem a růžovými tejpy. Jede, jako kdyby fakt sakra dobře namazal. Predikuju mu (chybně), že musí zkapat. Takových Melounků jsem už viděla... No, neviděla. Za ním zeje propast, kterou by nepřekonal ani Gandalf. Jirka se propracovává vzhůru. V cestě mu stojí Červenotrencle, Šmatla a Srb (dvě jsou přezdívky, jedno je fakt, můžete hádat). Před Petra se propracovává vedoucí Polka. Všechny tři první holky běží nádherně. (Mrchy. Vůbec jim nezávidím. A od tý doby ani jednou.) Ochlazuje se.
Po půlnoci Martin zahlásí, že jde teda spát. Za stanem se stočí do spacáku a jako obří housenka zůstane v záhonku až do rána. Nechápu, jak v tom bordelu a smradu může spát. Může. Na tenhle level drsnosti se nikdy nedostanu.
My spát nejdeme, my budeme pařit až do rána! 
Radek jí palačinku. 
Noc se mi slejvá ještě víc než den. Nejsem schopná si srovnat, co bylo před čím.
Začínám se klepat. Narcius a Napoli, naše fialová dostihová stáj, nejlepší, jakou v týhle hře můžete mít, kluše dál. Na rozdíl od nich já přípravu na tenhle závod těžce podcenila. Teplota klesá na pět stupňů a zatvrzele se tam drží. Radek mi půjčuje svůj spacák s ještěrkou, jsem mu nesmírně vděčná, být tam sama, už mi touhle dobou kanou slzičky sebelítosti a mění se na tvářích v palčivé ledové krystalky... Takhle obstarám Petra, zamotám se do spacáku, co stihl mezitím vychladnout, sednu si, pocitově minutu sedím a už zase vyskakuju, protože už je tady zas!
"Začíná mi docházet. Udělej něco," informuje mě poněkolikáté Petr, který je hluboko po půlnoci zalezlý pěkně v nitru pain cave a kutá a kutá a kutá. Vidím na něm, jak strašně to bolí. Vím, že trpí. Umím si tak trochu představit, jak moc. Přijdu si zoufale bezmocná. Tak co ještě zkusit? "Neboj, budu čarovat!" slibuju mu. Vracím se do stanu a zkouším kde co. S Radkovou pomocí do sebe nacpe nějaký brambory, pozdějc i kus palačinky. A Narcius běží a běží a běží. Jak by mohl neběžet? Na blbý koně já totiž zásadně nesázím.
"Jirko, makéééj!" řveme co osm minut. V určitý fázi noci Radek svému koníkovi nakázal, aby se držel Melounka a Napoli poslechl. Nechápeme jak, ale Jirka ještě zrychlil a s vedoucím mužem krouží snad hodiny. Je to neuvěřitelný spektákl. "Jak se ti to povedlo?" ptala jsem se po závodu. "No, Radek řekl, že se ho mám držet, tak jsem se ho držel." - "A když pak zrychlil?" - "Tak jsem zrychlil taky." Takhle jednoduchý to je. 
Zbyněk odchází na hotel, aby se na zítřek vyspal, ale dlouho do noci posílá tabulky s výpočty časů. Jsem mu za to nesmírně vděčná, já mám už problém odpočítat i čtyři odměrky sponseru. Začínám mít slušně vymleto. A nejsem jediná. Jirka běží jako stroj. Na jeho obličeji není absolutně poznat, co se děje vevnitř. "Podle mě Jirka není doma," dumám. "Ale domeček běží dál, to je hlavní!" 
Radek jí palačinku, já mrznu, Jára počítá mezičasy.
Propracováváme se nocí. Čím víc čas postupuje, tím těžší je vymyslet něco, co by Petra udrželo v chodu a zároveň ho to nepřeklopilo do nějakýho průseru. Co tam ještě poslat, aby motor pracoval dál? A co už bude moc? Náskok pomalinku ubývá - tak pomalinku, že nepřestávám věřit, že si ten svůj velký, 250kilometrový sen konečně po zásluze splní. Odmítám akceptovat, že by z toho byl "jen" pěkný osobák. Ne. Ne a ne a ne. Nebolet mě ty moje dementní kolena, ještě bych si na just dupla. Běží po tenoučkém laně nataženém nad propastí hořkého zklamání. Co když to budu já, kdo ho z něj strčí dolů? Co když mu to poseru? 
Ve stanovým městečku, který vyrostlo kolem cesty na louce, panuje ticho. Spousta závodníků polykající hutný koláč 48hodinovky šla spát stejně jako supportéři. Část závodníků na 24hodin si chtě nechtě musela sednout nebo lehnout. Chodím pro láhve, který kluci odhazují do krabice na opačné straně louky. Chodím pro čaj a kafe a palačinky a do kadibudky a noc nebere konce.
A pak zbývají čtyři hodiny. Je strašná zima. Je to dlouhý a zároveň to strašlivě rychle utíká. Čtyřiadvacetihodinový paradox. Už zase v bublině. Už zase ten pocit, že jsem se ocitla v alternativní realitě. Že můj normální život žije někdo jiný. Že já budu už napořád ulepenýma zmrzlýma prstama míchat pití. "Fakt mi fest dochází." Oukej, tak buď anebo. Sahám po bílým maurtenu, který jsem měla zakázaný, protože v tréninku Petrovi nesedl. Buď to zabere a bude to lepší, anebo to nezabere a pak je to ale stejně jedno, proč to nevyjde. Lano nad propastí se houpe.
Nebe světlá. Blíží se úsvit. Blíží se konec. 
A koníci běží a běží a běží.

To, co kluci dokázali, stojí člověka strašný úsilí. Ono to vypadá strašně jednoduše a vlastně snadně. Ale není. Vážně není. Jsem přesvědčená, že každý sebepřekonání člověka trochu změní. Výprava do mikrosvěta 24hodinovky nevyhnutelně odkryje charaktery všech členů družiny. 

Dvě hodiny.
"Vydrž, krásně deš, máš na to a moc dobře to víš!!!"
"Jirko, bombáá! Mazéééc! Makéééj!"
"Poď, poď, poď, to dáš!"
"Makej makej makej!!!"
Tak kolik?
Kolik ještě?
Kolik to bude?

Hodina.
Strašně bych si přála vědět, co se člověku odehrává v hlavě, když už ví. Když ví, že tentokrát se všechno protnulo, že "má dáti-dal" je v absolutní rovnováze. Že je to doma. Je to jako oko bouře? Nebo uvnitř naopak všechno zuří? Já to nikdy nepoznám, protože takhle dobrá prostě nikdy nebudu, ale mám to obrovské, obrovské štěstí stát na okraji té bouře a sledovat kamarády, kteří to dokázali. Kteří zase, znovu, dokázali, že některý hranice si kreslíme sami, že žádný skleněný strop není přidělaný napevno, že limity jsou tu od toho, abychom je prolamovali.

Pět minut. 

Pět minut do konce a my už to víme - Petr si domů odveze to, pro co přijel. To, kvůli čemu dřel. A s Petrem povezeme domů i novýho českýho rekordmana v běhu na dvacet čtyři hodin.
radost
Jdeme s Járou Petrovi naproti. Jsem vděčná, že tam nejsem sama a že mi pomůže, až - jestli - se mu zase udělá blbě.
A pak se ozve siréna a je konec.

Narcius - 250,843 km // Napoli - 267,109 km

Radek na šéfa závodu: "Však jsem ti říkal, že ti přivezu šampiony!" 

Vedeme Petra do cíle, kde už sedí Jirka. Postupně se u modrého stanu sejdeme všichni. 
A já to tam balím a koukám na ně. Na kluky, který jsou na první pohled úplně stejný jako vy nebo já. Choděj do práce, maj rodiny, obyčejný starosti, normální povinnosti. Nakupujou, utahujou kapající kohoutky, řešej blbý známky dětí. A pak, když na to přijde, dokážou něco absolutně fenomenálního. Prostě proto, že chtěli a chtěli sakra moc. Tak moc, že jim to za to všechno stálo.

Naskládáme všechno do auta, strčíme do něj i fialovozelenýho Petra a Jirku, který se začíná klepat, a jedeme se do nedaleký školy umejt, abychom se v autě vyhřátým květnovým sluníčkem vzájemně neusmrděli. 
A pak už jen zafandit Zbynďovi aspoň jednou na stovce (a bez rozloučení odjet, jsme to ale kamarádi - omluvou budiž, že čtyři úplně vyhrabaný hlavy nedaj dohromady ani jednu plně funkční) a počkat na vyhlášení.
Během něj do mě dloube nějaká polská důchodkyně. Jsem z ní ve strašným nervu, jednak jí vůbec nerozumím a druhak na mě sahá. Cizí člověk na mě nemá co sahat. "Radku! Udělej s ní něco! Ať na mě nešahá!!" málem se rozbrečím. I tohle s váma udělá čtyřiadvacet hodin na nohou a ve střehu.
A pak tleskáme a koukáme, jak kluci dostávají poháry a ceny a Jirka navíc zlotý šek a svítícího LED jelena, kterýho mu budu závidět až do konce svých dní.

A pak se fotíme na tablo vysoké školy ultramaratonské. 
A pak jdeme k autu a jedeme domů.
Opírám si hlavu o rozpálený okýnko a snažím se zpracovat, čeho jsem to byla právě svědkem, a nejde mi to.
U Pardubic předáme rekordmana a dostaneme od Zuzky nádherný perníkový medaile.
Doma se najím, před osmou hodinou upadnu do komatu a s trhnutím se vzbudím ve čtvrt na sedm. Nechápu, kde to jsem a co se to stalo.
Teleport do reality proběhl úspěšně. Všichni přežili.
Jirka včera zvládl dokonce i lekci na duolingu a tudíž nepřišel o 103denní streak. Za mě ji musela udělat Madlenka.
Medaili jsem sežrala a byla výborná.
Nepřečetla jsem ani jednu knihu.
Radek snědl 896 palačinek. Všechny mu chutnaly.
Namíchali jsme skoro sto litrů pití a rozdali tři kila sacharidů.

V Pabianici jsme otevřeli zlatou bránu silničního ultramaratonu. 
Ještě uvidíme, co se z ní vyvalí za démony.

HOŠI, DĚKUJU!!
Všechny postavy v příběhu jsou skutečné a všechno, co je tu popsané, se stalo. 
Nebo já jsem o tom aspoň přesvědčená. 

Štěstí si za prachy nekoupíš...

neděle 24. dubna 2022

 ...ale můžeš si koupit letenku do Lake Districtu a to vyjde skoro nastejno.

Před týdnem jsme se po dlouhých měsících, který jsme strávili uvězněný na zemi, vraceli vysoko nad mraky zpátky domů. A já se snažila srovnat si v hlavě to, co jsem v předchozích třech dnech viděla a prožila. 

Když jsem se před třemi lety rozhodla, že Lakeland 100 bude ta moje první velká stomílovka, nad vlastní drzostí jsem se roztřásla strachy. Když jsem se na konci léta 2019 dozvěděla, že jsem prošla losováním a budu se moct postavit na start, zhluboka jsem se nadechla. A jako bych od tý chvíle zadržovala dech. 

Petr byl tehdy poměrně skeptický, jestli je reálný, abych se na něco takovýho s mým režimem a povinnostma stihla připravit. Já byla odhodlaná se o to porvat. Na Velikonoce 2020 jsme měli s T. odletět do Conistonu, vesničky, která hostí HQ závodu, místa startu, místa cíle, místa, kde se rodí lakelandské legendy.

Když v březnu 2020 přišel první lockdown, naivně jsem si představovala, že v dubnu odletíme. Když jsem zjistila, že nejen, že nikam nepoletím, ale ani nic nepoběžím, brečela jsem. Je to jenom běhání, že jo? Že ne.

A tak hlavu vzhůru, startovný organizátoři všem převedli, já si stejně uhnala anémii a čert ví, jak by to tam dopadlo a že by to stejně nejspíš nedopadlo, dopadla bych akorát tak já - na hubu a tvrdě. Racionalizace. Kdesi v hloubi duše mi přibyla další kulička smutku z kvarkový hmoty. Jestli mi něco ty covidový roky vzaly, pak schopnost se na cokoliv upřímně těšit. A jak já to uměla. Není to tak velká daň, samozřejmě. Ale je...

Další Velikonoce, další letenky, další ubytování, další zranění, další vertikální kilometry na Závisti, další letenky na léto, další ubytování, další storna. Další maily hlavnímu organizátorovi, kterýmu jsem už musela pekelně lízt na nervy. Další kulička. Menší. Lehčí. Stejně jsem brečela, nebudu tvrdit, že ne. Místo LL Lužky. K bolavý duši ještě bolavý ego. Dostala jsem po právu na prdel, jasně že jo. 

Marc, hlavní organizátor LL100, potvrzuje, že mi převede startovný ještě na další rok. A já ohřívám dvakrát vychladlý sen. Krmím se tisíckrát ohranýma vysněnýma výjevama a situacema, jsem jich přejedená, ale žvýkám, polykám, jsem vzorný strávník.

Lužky podruhý. Lužky veliký, převeliký, největší.

A z mraků pád na zem a přímo na koleno. A pak na druhý. Měsíc, dva, tři, čtyři... Neběhám, živím naději (jsem vzorný strávník), věřím, doufám, nevzdávám se. Zpívám si původně nejspíš milostnou písničku, která by ale stejně tak mohla být nakrásně o zoufalým vztahu zraněnýho běžce k jeho pošahanýmu koníčku: I will fight for you, I always do until my heart is black and blue... budu se za tebe rvát, dokud nebude moje srdce samá modřina... A týdny plynou... 

A pak přišly Velikonoce. 

Třetí v řadě - letenky, ubytování, půjčit auto... Běžím k Petrovi pro gely ("Nehroť to, prostě to nějak ujdi.") Vezu holky k mamce. Furt tomu nevěřím. Balím kufr. Furt tomu nevěřím. Snáším na hromádku hadry, boty, flašky, jídlo, hole. Kontroluju trasu v hodinkách. Kontroluju trasu v Road Booku.

Je ráno. Jedeme na letiště. Jedeme. Na. Letiště. Možná je čas uvěřit.

A pak už jsme nad mraky, a pak už jsme vysoko, a pak už sedíme v autě a na cedulích jsou všechny ty známý místa: Preston (sedmnáct let zpátky jsem na tamější UCLAN strávila semestr, nikdy jsem se tam nevrátila), Lancaster, Blackburn, Blackpool. A pak se na ceduli objeví Lakes. Jsem tady. 

A pak zastavujeme u jezera. Tak rychle, jak mi kolena dovolí, se škrábu z kamenitýho náspu. Stojím na břehu. Kolem je ticho. Vlnky něžně pleskají o kameny. Nadechuju se. Je čas uvěřit.

Den první - Old Man of Coniston

750 m up, 9 km, 3 hodiny

Jsem nekompromisní - nevím, jak ty, ale já jdu na ten kopec, to stihneme, jasně, píšou dvě a půl hodiny nahoru, ale to daj děcka v crocsech s nahatou barbínou v ruce. Jsem otravná a urputná, jak to umím jen já, když o něco fakt hodně stojím. Takže strašně. Takže jdeme.

A je to nádherný. Ne. Je to překrásný. Kolem cesty kvete hlodáš a voní tak, až se hlava točí. Stezka se vine mezi pastvinami a vzhůru výš a výš, protíná starý břidlicový důl až k jezeru obklopenýmu prstencem vrcholků. 

Jsem šťastná jako blecha. Tom o poznání méně. Svět je v rovnováze.

"Old Man of Coniston... Spíš Dead Man of Coniston!!" mrmlá. Poučena z vlastních nezdarů nabízím čokoládu, protože není nic horšího, než když vám cestou do kopce dojde a vy hlad blbě vyhodnotíte jako vnitřní mizérii, s níž něco svede maximálně tak studený pivo a teplá sprcha. 
A protože každý kopec má vrchol - i to mě ultra naučilo - i Dead Man of Coniston někde vrcholí. 
A pak tam stojím, fičí tak, že neslyším vlastního slova a přede mnou se táhne hřeben okolních hor, rozkládá se údolí lemovaný dalšími a dalšími kopci, jezero přímo pod námi, další za sousedním vrcholem, další, obrovské dole v údolí a pak moře. Nejradši bych tu zůstala, dokud by mi vítr nevyfoukal z hlavy i tu poslední myšlenku, ale Tom se otočí na patě, řekne něco ve smyslu, pěkný, ale je mi kosa, tak mě dojdi a zmizí.
A tak udělám pár fotek, zjistím, že tu není signál, usoudím (spoiler: chybně), že je to asi jen tím, že jsme vysoko a mimo civilizaci, něco natočím a vydám se za tím.
Doufám, že kolena budou držet. Doufám, že zítra to půjde. Že to poběží.
A pak už jen bysgod a sglodion, pivo a příliš malá postel s jednou jedinou příliš velkou dekou.
Něco tak krásnýho jako dneska jsem už dlouho neviděla. A už hodně dlouho jsem se tak mizerně nevyspala.
Svět je v rovnováze.


Den druhý

Z Conistonu do Wasdale Head

33 km, 1330 m up, 6 hodin 52 minut

Na snídani se nacpu tak, že už živě vidím, jak v prvním kopci bliju (neblila jsem), ale všechno je to děsně dobrý a sakraprácehergotfagot, já jsem fakt tady!

JáJsemFaktTady - zopakovala jsem si to skoro stejně tolikrát, jako že je to neskutečná krása. Občas je potřeba se štípat.

Navleču na sebe veškerou výstroj a výzbroj a při pohledu do zrcadla si okamžitě vzpomenu na onen vtip o jednotce strašlivých mořských kocourů:

Americká speciální jednotka Strašliví mořští kocouři se připravuje na misi do Afghánistánu. Vyhlásí poplach a za několik minut je celá jednotka nastoupena v plné zbroji. Jen voják Jonson chybí. Přijde po dobré půlhodině.

Seržant řve: "Jonsone, všichni naši chlapci jsou dávno připraveni natrhnout prdel tomu Tálibanu a ty jdeš pozdě!"

"Víte, seržante," vysvětluje Jonson, "dostal jsem signál o poplachu když jsem byl v posteli. Vyskočil jsem, rychle jsem si oblékl maskáče, nasadil přilbu a nabarvil si tváře maskovacími barvami. Opásal jsem se řemenem, k němu dozadu připevnil granáty, vlevo zavěsil tesák a napravo pistoli. Navlékl jsem si neprůstřelnou vestu a nasadil ochranné brýle. Do kapsiček u vesty jsem si nacpal náhradní zásobníky s náboji, do podpažních pouzder zasunul finský nůž a Beretu a na záda přehodil batoh s minami. Na pravé rameno jsem si pověsil samopal a na levé bazuku. Na levé předloktí upevnil minivysílačku, na pravé škrtící strunu a bombičku s paralyzujícím plynem. Do zubu jsem vzal dýku, do pravé ruky M-16, do levé kulomet. Už jsem byl na odchodu, když jsem se náhodou uviděl v zrcadle. Tak jsem se lek, až jsem se posral a musel jsem začít znova.

Mňau
Krátce před devátou vyrážím. Poznávám místa z různých videí z recce runů jiných běžců. Šplhám do mraků a pouštím se do údolí. Snažím se běžet; když jsem opatrná, jde to, nesmím ale udělat žádnou chybu, stačí malá nepozornost a je to zlý, zlý, zlý. 

Plán byl prostý - když to nepůjde, Tom pro mě dojede, prostě zavolám a domluvíme nejbližší místo, kde by mě mohl naložit. Až po pár hodinách zjišťuju, že tady se ale nikoho nedovoláte. Signál není totiž nikde. Nárazově a naprosto nelogicky naskočí v okruhu metru, dvou uprostřed pastviny na úbočí kopce, aby pak nenávratně na další dvě hodiny zmizel.

Cesta je překrásná. Po zhruba dvou hodinách mi dojde voda. Jako velice naivní se ukáže i další představa: totiž že si v případě potřeby něco koupím v nějakým koloniálu ve vesničkách, kterýma budu jednou za pár hodin probíhat. Nikde není NIC.

A tak strávím spoustu času zaseklá na otázce, co budu pít. Potoků je tu spousta. Je tu ale i spousta pasoucích se ovcí a co když ta voda není ale ani trochu pitná? Vydržím to řešit další hodinu, než usoudím, že jedovatý to snad nebude a nevyberu potůček, který vypadá relativně čistě a divoce. Se slovy našeho pana veterináře: "Parazity léčit umíme!" v hlavě naplním obě flašky a pokračuju.

Přes mokřady, po cestách, kousek lesem, ale těch je tu jen malinko, nahoru a dolů a furt dál. Navigace na šestkových fénixech je jiný příběh. Já ty trojky opravdu upřímně milovala - měly pro mě velikou citovou hodnotu a byla jsem s nima vážně moc spokojená, ale tohle, tohle je jiný stroj. Nemít je, jsem tisíckrát ztracená. Takhle jsem zakufrovala možná třikrát, ale vždycky jen na pár metrů. Za to Road Book, to je jiná, tam jsem kolikrát nechápala, která tluče, ani když jsem na tom kterým místě přímo stála. 

Potmě to bude ovšem jiná sranda. 

Snažím se točit. Ježíšek mi totiž přinesl GoPro. Asi usoudil, že mladší už nebudu a že některý sny, třeba ty o bytí velkým filmovým režisérem, si už sice nesplním, ale vždycky jsou tu deriváty a tenhle by mohl stačit. 
V Bootu, což bude CP2, jsem si v místní hospodě dala limonádu, zjistila, že na záchodech teče jen teplá (čili potok to jistí) a našla na silnici před ní půl metr čtvereční, kde jsem chytila signál. Kolena mě bolely jak čert, zítra je taky den. Volám Tomovi. Zjišťuju, že sem by přijel za hodinu, na další CP za hodinu dvacet. Takže se domluvíme, že mě nabere ve Wasdale Head. 
Pokračuju přes mokřady a kolem jezera. Kopce kolem mě jsou najednou daleko, obrovský prostor na všechny strany, nekonečný nebe nad hlavou, slyšet je jenom můj dech. Nikde nikdo. Naprosto nikde nikdo. Je to až děsivý - ne že bych řešila, co bych dělala, kdybych tady teď blbě šlápla, protože tady by vás až na pár líně se pasoucích ovcí fakt nikdo neslyšel křičet, spíš je v tom jistá tíseň z malosti, možná je to tím, že od obzoru k obzoru se táhne hnědá linie kopců a není vidět dál, možná tím, že jsem už vážně hodně unavená... každopádně se těším do auta a domů.
Ale na to si ještě počkám.
Ve Wasdale Head sbíhám ke kempu. Čeká mě ještě pořádný kus po pekelně úzký silnici. Stejně jako skoro všechny tady je obousměrná, ale vejde se na ni jen jedno auto a po obou stranách je lemovaná kamennou zídkou. A aut tu jezdí fakt hodně. Když už konečně dolezu k Innu, kde se máme sejít, mám dost.
Vyndám telefon a nic. Žádný signál. Jdu kolem hospody. Nic. Kde ho tady budu hledat? 
Jako těžká smrdutá prošívaná deka na mě padá zoufalství.
Vytahuju margotku poslední záchrany a jako král vysílám do boje hordu sacharidů.
Nakonec se potkáme na parkovišti. Do Conistonu se vracíme hodinu a půl, silnice je úzká, šplhá do prudkých kopců a padá dolů, před námi jede naštěstí obytná dodávka a proráží nám cestu. Do lýtek se mi zakusují zoubky drobných křečí, před ubytováním nejsem schopná vylízt z auta. Zítřek bude stát za to.


Den třetí
Z Howtownu do Ambleside
38 km, 1720 m, 8 hodin 30 minut

Oba dny nakonec zkracuju proti plánu o deset kilometrů, i tak už dneska není důvod se šetřit. Ráno se domluvíme, že mě T. hodí o kousek dál na trasu. Najít bod, kde se napojím, je nakonec těžší, než jsem čekala (já jsem takovej věčnej Diviš - já a moje naivní představy, že).
Z Howtownu na CP v Mardale Head je to patnáct kilometrů a přes sedm set výškových metrů. Zjišťuju, že většinu z nich nastoupám hned zkraje. Hole do rukou, laktát do svalů a vzhůru vzhůru, až tam, kde mizí cesta a vítr fičí. Je to nádherný, nohy bolí a šlapou a to je hlavní. Nahoře se přede mnou otevře obrovská zvlněná podmáčená pláň porostlá hnědo-žlutou trávou. Jdu podle čáry na hodinkách, protože tu není jediný bod, podle kterýho byste se mohli zorientovat. 
Říkám si, jak krásný by to tu bylo, kdybych mohla běžet, což moc nemůžu, a taky, že sem se ale fakt nesmím dostat v noci, jinak tu budu bloudit až do skonání světa!
Dostávám se k jezeru. Potkávám dneska prvního psa bez vodítka. Tady by totiž měli být na řemínku všichni - právo přechodu přes soukromý pozemky tu má dlouhou tradici, nicméně platí jistý pravidla - třeba, že psi musí být na vodítku, protože se pohybujete zhusta mezi pasoucíma se zvířata. To tele, který vodítko nemá, vypadá jak kříženec dobrmana s nějakým jiným hovadem a já mu nevěřím ani čumák mezi vočima. Mám pocit, že tohle už je fakt diagnóza ne nepodobná tý s motorkama a silnýma autama bez blinkrů... 
A pak mě čeká nekonečný a překrásný trail podél jezera. V propozicích k loňskýmu ročníku stálo, že tahle sekce je známá jako "the killer". Hm. Co je na tom překrásným single trailu nad jezerem zabijáckýho? Po hodině, kdy jsem furt nebyla na konci, bych přísahala, že absolutně všechno: bahno, potůčky, kameny, kameny, kameny... a pak znovu a v jiným poměru a velikosti. 
Do Mardale Head se dostávám dost pomuchlaná. Čokošku, přídavný půllitr vody z batohu (dneska jsem poučená, dneska z potoků vypiju jen dva litry vody...), věnovat letmou myšlenku tomu, že by do Lake Districtu měl konečně dorazit geniální koncept kiosku, a vzhůru do dalšího stoupání. 
V houfu ovcí kousek za vrcholkem chytám na dvě minuty signál. Volám, čtu smsky, snažím se nemyslet na to, že za chvíli to celý končí a zítra už budu touhle dobou v Praze. Snažím se na to myslet a o to víc si toho, kde jsem, vážit, i když to kurevsky bolí. A protože to bolí fakt hodně, když se kopec trošku narovná a ztratí něco ze svojí strmosti, rozbíhám se. Může to bolet ještě víc? Uvidíme.
Dostávám se do údolí, procházím přes dvůr farmy (to je tady dost zvláštní a nepříjemný, že těm lidem tu místy lezete pomalu do obýváku - můj nehezký zážitek s vlčáky v Krkonoších se mi tu několikrát hodně zle promítl, to bych si i odpustila) a stoupám vzhůru.
Kameny, kameny, kameny. Nahoru. Dolů.
Kousek po asfaltu. Ty nejroztomilejší jehňátka toho dne. A pak masakrózní přelez zídky - krát čtyři.
Podotýkám, že ten plot je vyšší než já (což jasně, není tak moc, ale stejně). Nahoru to ještě jde, dolů to ovšem stojí za to. 
Mířím do Kentmeru. Jsem unavená a mozek si dělá co chce - okamžitě ho překřtí na Kitmíra podle psa Sedmispáčů z Efesu a připomene mi, že až budu mít jednou psa, přísahala jsem, že se bude jmenovat Kitmír... (občas se někdo ptá, na co při ultra celou dobu myslím - tak když už na něco, tak na podobně zásadní věci.)
Při seběhu jsem vytáhla sluchátka a teď už hraju oblíbenou hru, na kolik písniček? Říkám si, že na tři bych se mohla dostat na vrcholek - playlist je toho dne na mojí straně a jako druhou servíruje jednáctiminutovýho Meatloafa. Zatímco on ještě slibuje, že by pro lásku udělal cokoliv, ale tohle neudělá (co sakra to ono je?! Co??), já se rozhlížím kolem a vím, že sem se prostě musím vrátit.
A pak znovu dolů. Bolí to. Bolí to hrozně. A já natahuju nohy a opravdu běžím. Tak jo, pojď si pro mě, ukaž, co umíš! Je tohle všechno? Tak to ses moc nevytáhla! Vyzývám bolest, směju se jí do ksichtu, dneska si na mě nepřijde, dneska mě nedostane. Mě totiž dneska už nic nezlomí.
Poslední nahoru dolů. Nekonečný Ambleside. 
Volám Tomovi. "Ty už jsi tam?" Jsem. Sundávám batoh. Sedám si na zídku. Vypínám hodinky. Tak jo.
Hotovo. 
Vydechla jsem.

A pak jsem se zhluboka nadechla a zadržela dech.

I obyčejný lidi můžou dokázat neobyčejný věci. Nebo se o to aspoň pokusit.

Tak v létě.

We'll do whatever just to stay alive...

neděle 27. března 2022

Den před útokem Ruska na Ukrajinu jsem si napsala příspěvek, který jsem nestihla zveřejnit, protože jsem před sebou měla další den první tiskovku nikoli v roli dotazujícího se ale tázaného a potřebovala jsem se připravit.

A pak mi to, co jsem napsala, přišlo naprosto nemístný - jak můžu řešit takový podružnosti, když se děje, co se děje?

Ale můžu.

Ne. Oprava. Musím.

Uběhl měsíc a já mám za sebou zase další zdravotní vzestup spojený s nadějí a další pád, kdy už vážně nevím, kde pořád brát nějakou energii a víru, že to bude dobrý, že zase budu běhat, že se to spraví, že pojedu do Anglie a že se o ten čestný titul Legendy budu moct porvat, že všechno bude aspoň trochu jako dřív... Je to fakt těžký. Je těžký být IPOS (láskyplná zkratka pro Injured Piece Of Shit, kdybyste někdo třeba nevěděl). Jako fakt je. Jedna věc je, když nemůžete sportovat a byli jste si dvakrát týdně zacvičit nebo jste se chodili proběhnout na pět kilometrů a jiná, když jste kolem toho měli postaveno vlastně všechno a jenom během jste trávili dvanáct, patnáct hodin týdně - o cvičení a všem kolem ani nemluvě - a to pozor, to si moc dobře uvědomuju, že proti spoustě svých kamarádů (a pochopitelně i zástupům lidí, který vůbec neznám) jsem totální srágorka, co se drží pěkně při zdi! A teď najednou nic. A už to nejsou dny. Už to nejsou týdny. Už to počítáte na měsíce. Kruciprdel na měsíce! 

Ach jo. Takže toliko update k dnešnímu dni. 

A teď k tomu, co se vlastně nezměnilo.

Před tím měsícem jsem si tu psala o duševní hygieně. Takže: Duševní hygiena. Takové oblíbené sousloví - říká se tomu všelijak, ale všichni víte, co tím myslím. V posledních měsících a vlastně už letech je to něco, co bychom rozhodně, jak odborníci na mentální zdraví radí, neměli zanedbávat. 

Blbý je, když vám váš hlavní nástroj duševní hygieny vlastní tělo - kvůli němuž to vlastně celý děláte! - vezme a zamkne do skříně, ukáže vám po topolánkovsku, že jste jedničky a sdělí vám, že teď si s ním hrát fakt nebude, zítra taky ne, za týden těžko říct, zeptejte se prostě časem.

Co pak?

Pak je potřeba se uchýlit k nástrojům menším, zdaleka ne tak ohmataným a opečovávaným a zkusit jimi ten prázdný prostor vyplnit.

Zkrátka udělat whatever, jen abyste zůstali alive.

A tak trpělivě a poctivě dnes a denně cvičím to, co mi naordinovala fyzioterapeutka a věřím, že to pomůže. (update: nepomohlo, cvičila jsem to s obvyklým nasazením, takže jsem to co? Takže jsem to přehnala a zničila si druhý koleno, zatleskejme mi!)

Pracuju. Příliš mnoho, protože jsem si to trošku hůř rozvrhla, ale aspoň není čas si naříkat, že bych touhle dobou byla tam či onam a nabíhala to či ono. (To stále platí, jen teď je to další titul - úžasná záležitost, vymodlená a vyprosená a náročná tak, že mám některý večer pocit, že ze mě už nic nezbývá.)

Čtu. Ale to dělám pořád.

Od září se učím welšsky, z čehož se mi stala menší posedlo a větší vášeň. Časy strávené s Duolingem dosahují obludných rozměrů. (Do, dw i'n hoffi Cymraeg!)

Snažím se oprášit turečtinu. Pekelný jazyk. Pekelně krásný, jistě, ale pořád pekelný. Zlatá welština. (Evet, Türkce cok güzel ama cok zor!)

Tu a tam si dovolím nějaký to běžecký porno, abych nezapomněla, proč že to všechno vlastně dělám.

A tohle byste si, mimochodem, neměli nechat ujít:

Jedná se o sedmidílný seriál o loňské Golden Trail Series. Skvělý scénář, perfektní střih, zajímaví lidé, nádherné záběry (jak jinak), silné osobní příběhy, prostě parádní kombinace.

A co vy (vím, že tam někde jste, moji laskaví čtenáři), co děláte, abyste se nezbláznili?


#56

Fabien Grolleau

DARWIN: PLAVBA NA LODI BEAGLE

Pro někoho, kdo o Charlesi Darwinovi ví jen to, že napsal o Původu druhů (mě), je Grolleauův/Royerův komiks značně fascinujícím čtením.
Mladý (velmi mladý) Darwin se podle všeho ocitl ve správný čas na správném místě. Na cesty původně vyrazil jako společník vzdělaného kapitána lodi Beagle, který s sebou chtěl mít na expedici do Jižní Ameriky, jež měla za cíl zmapovat pobřeží, někoho vzdělaného, s kým by mohl vést konverzace u stolu a kdo by mu pomohl se nezbláznit. Komiks popisuje Darwinovu fascinaci přírodou i zdravotní potíže a věčný boj s mořskou nemocí, jeho humanitní založení, kdy na svou dobu nesmírně odvážně a pokrokově brojil proti otroctví, jeho cesty, kontakt s domorodci i se zvířaty, i následný návrat do vlasti.
Ilustrace jsou malebné a komu přijde vyprávění příliš stručné, ten v závěru najde doporučení na další literaturu - jak z pere samotného Darwina, tak kapitána FitzRoye a dalších osobností, jež se na lodi jejího královského veličenstva plavili.

#57
Ivan Blatný
ČTYŘI KNIHY
Znáš dálku? Já ji znám, na stropě, plném much,
v ohyzdné světnici mám jazyk přilepený.
Je parno v ulicích, jak olej hustý vzduch,
kdosi se zasmál. Pes. Pomalá chůze ženy.

Jde, kolébá se, jde a svírá koleny,
bílými koleny a stehny naše mozky.
Znáš dálku? Já ji znám. Proměny, proměny,
déšť trhá plakáty a stírá barvy. Trosky.

Z okna mám vyhlídku na pivovarský dvůr.
Tajemné jeskyně a ve dně sudy. Sudy.
Je ráno, drhnou zem. Lucerna mrtvých můr.
Znáš dálku? Já ji znám. A znám ji ve všem všudy.

(s. 24; Melancholické procházky)

Ivan Blatný. Básník, jehož básně mi zněly spíš jako písně a jeho refrény mě chytily a strhly. Zpočátku jsme se oťukávali opatrně, obcházeli jsme zlehka kolem sebe - jeho romantické počátky byly až roztomilé ve své melodické naivitě. Krásné a lehké, jako kremrole o jarním odpoledni, kdy konečně můžete sedět na lavičce a země je zároveň pořád ještě nacucaná vodou a všechno kolem tak moc voní... S melancholickými procházkami se léto přehouplo v podzim, už není všechno slastně krásné, všechno už neskrývá příslib dobra a krásy. Tento večer je chaos, Tento večer je bolest, Tento večer je utrpení, Tento večer je válka. Válka nelítostná, nemilosrdně cupující životy a světy, cupující básně a básníky. Po naivitě a romantice zbude rezavá voda na dně plesnivé záchodové mísy. Hledání přítomného času přináší naději, přináší zpátky verše, chaos se mírní, je tu smutek, je tu bolest, je tu svět, který se vyhrabal z trosek a popela.
Skvělý vydavatelský počin. Od začátku do konce.

Silnice, silnice, ty, která stuhou spínáš
města a vesničky, rozbité napadrť!
Mladičké Židovky šly tudy z Terezína
a v patách za nimi jak zápach táhla smrt.

Ta sběratelka smrt je chtěla do své sbírky
a někdo se mě ptal: Dojdou až na hřbitov?
Ony však šly a šly, ty nohy jako sirky,
ony však šly a šly, ty strašné oči sov.

...

(s. 17, Hledání přítomného času)


#58
Marek Steininger
ODVAHA JE VOLBA
Tak tohle se ale těžce scénáristicky nepovedlo.
Odlišné výtvarnické styly (až na totálně chaotickýho Velickýho) bych vítala, to mě nijak neruší - ale co to jako mělo být? Vždyť to jsou nějaké nástřely, nápady - žádný vyprávěcí oblouk, žádná pointa, žádná jednotící linka, nic! Rámcový příběh nepříběh nerámuje vůbec nic, jen dekonstruuje ještě o stupeň dál.
Tak se na to podíváme konkrétně, protože sama nesnáším, když někdo kritizuje v obecných termitech:
Příběh první ilustrátora Světýlka, které obě moje skautky čtou a mají rády, je jediný, co jakš takš drží pohromadě. Za to ona jedna hvězda.
Příběh druhý zní podle anotace dobře, ale v samotné ději vůbec o to, že by Zdenka byla skautka nejde - jde tam o nějakého mladého kurevníka a jeho maminku, která asi pije nebo co, a o incident, o němž se na konci knihy dočteme, neměl s ústřední Zdenkou nic společného. Budiž.
Příběh třetí je největší wtf, četla jsem dvakrát a pořád nevím kdo s kým co a proč a ne a jak - chtěla bych popsat lépe, ale kombinace chaotického scénáře a chaotické kresby vyvolala jen oranžovo černé zmatení.
Čtvrtý příběh ve mně vyvolal jen nejistotu, zda to mám desetileté dceři dát ke čtení - žena ve vysokém stupni těhotenství se tu svléká před partajníkem, aby manželovi tělesně zajistila bezpečí. Zbytek je zase jen jeden velký wtf chaos. Nevím, co jsou ti lidi zač, kdo je dobrý a kdo špatný, proč kdo dělá to, co dělá.
Pátý příběh mě na konci donutil listovat a řešit, kdo že to teda umřel? Celkově je to jen nepříjemný obrázek vyprahlého manželství s synem parchantem, který chce z rodičů vyždímat chalupu. Super.
Šestý příběh o slečně, která jde demonstrovat se ještě dal jakš takš pochopit, nicméně pro její jednání pochopení moc nemám.
A poslední příběh o posedlém chlapci, kterého až láska a pár facek vyléčili, mi přišel taky jako dobrá haluz.
Rámcový příběh komentovat nemůžu, neb jsem ho nestihla vůbec.
Suma sumárum netuším, pro koho má být kniha určená, ani co měla a chtěla vlastně sdělit. Mně nesdělila nic, pomohla mí akorát od poměrně vysoké finanční částky. Tak teda pěkně děkuju.

#1
Jan Balabán
JSME TADY
Knihám těch, co to vzali zkratkou, se obvykle vědomě vyhýbám - bolest z nich často vzlíná přes stránky do rukou a následně se rozlévá čtenářovým řečištěm a čím zdatnější autor byl, tím koncentrovanější bolest a smutek a tíže je. Věděla jsem moc dobře, proč jsem se Balabánovi vyhýbala - protože, ach můj ty světe, jak ten psal.
Nevím, kdy jsem naposledy četla knihu a přistihla se, že ji držím jen jednou rukou, protože druhou si zakrývám pusu, případně mám už už nachystaný prst v rohu další stránky, jen co jsem otočila tu předchozí.
Jeho hrdinové jsou smutní, tak moc smutní a tak moc lidští. Řeší víru a lásku a rodinu a život, řeší pití a přežívání, cesty, závory, zátarasy, hluboké vody, které stahují a vlny, které bičují - ty skutečné i ty, co narážejí do stěn duše a vnitřku hlavy. Jeho slunce spaluje a mráz sžírá.
Ale jsme tady, my jsme ještě pořád tady.
A to je dobře.
A to je dobré

#2
Ondřej Beránek
ISLÁMSKÁ ČÍTANKA
Velice pečlivě připravený bilingvní průřez náboženskými texty Koránem a hadíthy počínaje a tweety a ukázkami z internetových poraden konče, který rozhodně neocení jen zájemci z řad arabštinářů, ježto u nás dlouhodobě trpí chronicky nedostupnými arabsky psanými texty, ale kdokoliv, koho arabsko-islámský kulturní okruh zajímá.
Úvodní kapitoly navíc uživatelsky velice přátelsky a stručně vysvětlují transkripce arabštiny do češtiny spolu s nejčastějšími formulkami, což by se mohlo velmi hodit všem, kdo se s těmito oříšky setkávají - ať už z řad překladatelů, redaktorů, korektorů nebo třeba novinářů.
Kniha je jako bonus doplněná rozsáhlým obrazovým materiálem, který zpříjemňuje čtení, seznamy doporučené literatury a slovníčkem.
(Kdyby si chtěl někdo počíst víc: iLiteratura.cz)

Co bylo dřív - strach, nebo vztek?

sobota 5. února 2022

 Tak jo, je to tady. Je to tady a já, ke svému překvapení, ještě pořád žiju. Na neběhání se totiž - zdá se - umřít tak docela nedá. 

Je tady třetí měsíc, kdy neběhám. 

V Lužkách mě začalo bolet levý koleno. Vzhledem k tomu, že jsme tam byli třiadvacet hodin v mraze a bolely mě k tomu taky ruce, záda, stehna, chodidla, lýtka, oči a vlastně asi úplně všechno, předpokládala jsem, že to, tak jako dosud vždycky po všech podobně rozumných a ani v nejmenším nesebedestruktivních akcích, prostě přejde. 

A protože to byla stoprocentně poslední akce teď už loňského roku a další měla být případně až v únoru Pražská stovka, dala jsem si kopyta nahoru a nechala tělo, aby se z toho v klidu vzpamatovalo. Vezla jsem se na obří endorfinové vlně z neskutečného zážitku. Co by mě z ní asi mohlo srazit?

Deset dní po akci jsem poprvé vyběhla. Šlo to vcelku dobře. Druhý den to bylo ale horší. Třetí den jsem domů dokulhala, protože - sakra práce - to koleno už zase bolelo. A pak jsem se na něj už nedokázala postavit. A pak už jsem s ním nemohla sedět, ležet, chodit, nic. A pak už mě budilo ze spaní, kdykoliv jsem se pohnula.

Ok. Takže jsem to uspěchala, že ano, chce to delší pauzu, budu rozumná velká holka, odkývala jsem nějakou neplánovanou práci navíc, po dlouhé pauze, kdy jsem se věnovala jiný práci, jsem se pustila do Adonise, blížily se Vánoce, prostě hromada jiných starostí a radostí. To bude dobrý, říkala jsem si. To chce jen trochu víc času, věřila jsem.

Po týdnu, deseti dnech jsem vyběhla znovu. Scénář se opakoval. Jednou vcelku ok, podruhý blbý, potřetí jsem se asi už ani nedostala. 

Na Silvestra jsem zaokrouhlila roční kilometráž na jednu z nejslabších vůbec. Domů jsem se vracela se slzama v očích - od bolesti z kolena a od bolesti z hloubi běžecký duše, protože jsem v tu chvíli už moc dobře věděla, že je něco špatně. Že je něco kurva špatně. Že je něco KURVA KURVA KURVA špatně.

Jak na Nový rok, tak po celý rok. V noze to tepalo bolestí a já otevřela nový wordovský dokument a nadepsala autorku a název románu, který bude dalším v řadě a pro rok 2022 prvním. Chmura na stránkách popisujících osud obyvatel americké Dust Bowl ve třicátých letech minulého století se mísí s chmurou z nucené pauzy.

Desátého ledna jdu ke Karolíně. Karolína je kouzelnice, běžecký zadek mi zachránila už mockrát, naposledy na jaře, když jsem si pořídila zánět achilovky a ona mi ji nekompromisně dvakrát opíchala (au) (ne, oprava, AU!!) a já zas běhala jako srnka. Vyslechla mě. Mám co dělat, abych se nerozbrečela. Je to absurdní. Je to JEN běhání, tak co vyvádím? Jsem v lepší případě průměrný běžec, možná spíš podprůměrný, tak nač to divadlo? Nevím. Nemůžu si pomoct. Kouká mi do kolena mašinkou co dělá píp. "Na operaci to není," uf, "ale máte natržený vaz" ne uf. "Jak dlouho? Standardně šest až osm neděl od zranění, vy jste po těch šesti nedělích teprve přišla, tohle už je ve fázi chronicity a já vám nedokážu povědět, jak dlouho." Pak na mě vzala jehlu. Ani jsem nepípla. Pak mi tu jehlu bodla do kolene a to už jsem teda pípala.

Tejp, žádný plavání, leda kraul (a to zas já neumím tak, aby to mělo cenu), šlapejte na rotopedu, odpočívejte, přijďte za 14 dní na fyzio a kontrolu.

Šlapu. Fyzio. Cviky. Kontrola. Hojí se to. Cvičte, šlapte, za týden zkuste opatrně klusat, když to bude bolet, okamžitě toho nechte!

Cvičím. Šlapu. Střihám pomyslný metr do prvního pokusu skoro po měsíci. 

Bolí to jako svině. 

Další tři dny nechodím. 

Kurvadrát. Nemohl by mě už někdo zabít jako Kennyho? 

Mám strašný vztek, na všechno a na všechny, na celý svět a největší na svoje tělo. Proč mi tohle děláš? To tě to jako baví? Protože mě ne. 

Mám strašný strach. Co když se to nezlepší? Co když už nikdy nebudu běhat? Co když přijdu o LL? Co když... 

...

V pondělí to můžu jít znovu zkusit. 

Už nic nestříhám. Snad jen ten tejp, co jsem se naučila dělat. 

Teď už si jen držím palce. Aspoň že ty mě zatím nebolí.


#51 a 52

Lolly Brown

AXOLOTL


Jack Nelson
AXOLOTL

Zdá se, že nejsem jediná, koho doma lámou (a kdo se nechal velice ochotně a rychle zlomit) na pořízení tohohle naprosto fenomenálně neskutečného a úžasného stvoření (ano, včera přišel návrh na další kus knihovny, kam se vejde stolitrové akvárko, ano zbláznila jsem se, ne, vůbec mi to nevadí).
Obě knihy jsou kindle verze, tahle, pokud se nepletu, ani papírovou nemá (a je to jedině dobře).
První knížka je naprosto základní příručkou pro (budoucí) majitele axolotlů. Dozvíte se něco málo historii tohoto živočišného druhu, jak se ocitl na hranici vyhubení, jaké známe varianty, jak by mělo vypadat jeho bydlení a poměrně detailně i jídelníček. Problémem je lokalizace knihy, kdy nám jsou informace o amerických červících a cenách dost k ničemu, což není problém knížky samotné. O reálné údržbě akvárka, která je pro chov axolotlů zcela esenciální, se ale dozvíme jen velmi málo.
Stylisticky je kniha na úrovni slabšího blogu, ale jsou tu fotky axíků a jako základ je to fajn.
Druhá knížka je o poznání nevyváženější. Obsahuje mnohem podrobnější informace o hrozících zdravotních potížích a rozmnožování, což je určitě zajímavé, Věnuje se aspoň krátce i praktické údržbě akvárka, nicméně stejně jako předchozí knížka, i v tomto případě autor předpokládá, že všichni mají zkušenosti s údržbou akvárek od rybiček nebo jiných obojživelníků, což je prostě blbost. Takže pokud jste začínající chovatelé obojživelníka (jako já), máte smůlu a musíte hledat praktické kroky (čím ho vyndám na čištění? Kam ho dám? Nebude ho to moc strestovat? Jak stres snížit? Co znamená kompletní údržba akvárka jednou za čtyři měsíce? Jak probíhá týdenní údržba? Tolik otázek!).
Strašlivé je opakování informací a ještě horší opakování nejen celých vět, ale i celý odstavců! Ctrl+c / ctrl+v vesele úřadoval. Ještě horší jsou ale zcela protichůdné informace: na jednom místě se dočtete, že axolotlové nejsou solitérové a měli by být chovaní alespoň v párech, abyste se o pár desítek stran dál dozvěděli, že jim jsou ostatní tvorové fuk a měli by být chovaní odděleně, aby si vzájemně neublížili. Aha! Aha? Takže co?! Mám shánět rovnou dva, aby nebyli nešťastní nebo jednoho, aby mu ten druhý neublížil?
Závěr: Obě knihy vám do začátku něco dají (třeba že bude fakt fuška sehnat veterináře, který už někdy axolotla viděl nebo dokonce léčil), ale je třeba brát s rezervou. A že je to velký závazek, protože jsou tahle úchvatná zvířátka poměrně dlouhověká a je potřeba to skutečně zvážit.

(Tenhle zápisek vznikl v říjnu. Únorový update - knihovna stojí, akvárko taky a v akvárku nám plave Triss a Messner, naprosto neskutečně fascinující a ultimátně roztomilá stvoření!

#53
Džúcha al-Hárithí
SAJJIDÁT AL-QAMAR
Ženy měsíce (já jí teda říkám pracovně Děti měsíce) jsou prvním arabským románem, který získal Man Booker Prize, jeho autorkou je Ománka Džúcha al-Hárithí a věřte, že tohle si chcete přečíst.
Následuje část mailu, který jsem posílala své redaktorce:
Celá kniha je koncipovaná jako poměrně rozsáhlá tapiserie obyvatel jedné ománské vesnice napříč druhou polovinou dvacátého století, kdy země prošla nesmírně dramatickou a hlavně rychlou transformací z v podstatě středověké společnosti v moderní. Skrovný počet stránek, který je běžně spíš vítaný, je tady nicméně trochu na škodu a určitě by vyprávění sneslo větší rozsah, ale co už.
V poměrně krátkých kapitolách se střídají různě provázané osudy obyvatel vesnice al-Awáfí - většina kapitola je vyprávěná ve třetí osobě s výjimkou postavy otce ústřední trojice sester, jehož kapitoly jsou psané v ich formě volným proudem myšlení.
Když pominu, že mě bavilo, jak jsou všechny postavy nesmírně živé a mnohovrstevnaté, vnímám za sebe největší sílu knihy v tom, že nějakým způsobem vyvrací celou řadu stereotypních představ, které o obyvatelích arabského světa máme - skvělá je třeba scéna, kdy se jedna z ústředních hrdinek svěří otci, že ji její manžel bije - manžel, kterého si na rodině vytrucovala -, a on to poví ženě (matce) a ta udělá strašlivý virvál, kdy ječí, že její dceru nikdo bít nebude - že na ni samu v životě nikdo nevztáhl ruku, na její mámu nikdo nevztáhl ruku, na její bábu taky ne, že v celé vesnici bil ženu akorát opilec Fárúk a že její dcera nebude jako ta nebožačka od Fárúka, co od něj nedokázala odejít a donutí ji se rozvést. Nebo ten samý otec/manžel, který je svojí ženou od prvního okamžiku okouzlený a dělá všechno pro to, aby ho taky milovala - ona ale nikdy nezačne a žije vedle něj v podstatě život neživot, je tu postava krásné beduínky, která se odmítá vdát, stará se o sebe a svého postiženého bratra, podniká a co chce - a koho chce - to prostě dostane; jsou tu zachycené osudy otroků (v Ománu bylo otroctví zrušené až v roce 1970 - sedm let poté, co jej zrušily Jemen a Saúdská Arábie...), rituály a tradice, a je tu, samozřejmě, i spousta dramatických a narušených rodinných vztahů - jsou sice jiné, než u nás, ale základní principy jsou a dynamika jsou nakonec všude stejné.

#54
Lars Vassa Johansson
KOUZELNÍKŮV ÚNIK Z REALITY
Kdybych vytvářela slovníkové heslo "feel good" kniha, Johansson by se k němu perfektně hodil jako ilustrativní příklad.
Kouzelníkův únik je magickorealistický bildungsroman s dobrým koncem plným roztomilých postav a postaviček, vtipných příhod, hřejivého poselství, který funguje naprosto ve všech rovinách - navíc ho máme v opravdu velice zdařilém překladu (klubčuníci si našli místo v mém každodenním slovníku).
Pokud si chcete přečíst něco, co stejně měrou intelekt neurazí jako nezatíží, je vaše hledání u cíle: Antonův příběh vás nemůže určitě nezklame.

#55
Petr Sís
NICKY A VĚRA
Životní osudy sira Nicholase Wintona a jednoho z dětí, kterému díky odvaze, hluboké sounáležitosti a neschopnosti nečinně přihlížet zachránil život.
Nádherné ilustrace Petra Síse, text jemný jako slza, které se sotva ubráníte (a pokud ano, pusťte si záznam pořadu BBC, v němž se Nicky se svou Věrou a dalšími zachráněnými dětmi poprvé po desítkách let setkal, aniž by předtím tušil, koho uvidí - tak a vidíte, už brečíte i vy).
Velký příběh a velkém člověku, hrdinovi, který to, co udělal, považoval za samozřejmost, o níž není potřeba nikomu nic vykládat (ani vlastní ženě ne).
Kdybychom tak měli víc takových Nicolasů.

Masochistko!

čtvrtek 20. ledna 2022

Co na běhání bolí nejvíc?

Začátky, když pálí plíce a svaly v kyslíkovém dluhu úpí s každým krokem?

Zrušené závody?

Odvolaná setkání?

Nesplněná očekávání?

Nepřekonané rekordy?

Odumírající nehty?

Zarostlé nehty?

Žaludek, který už v sobě nedokáže nic udržet?

DNF?

DNS?

Ztracení běžečtí přátelé?

Nohy?

Nohy po dvaceti kilometrech?

Nohy po sto dvaceti kilometrech?

Nohy po dvě stě dvaceti kilometrech?

Nohy v blbých botách?

Rozkrok v zaříznutých kalhotách?

Odřeniny od švů ve sprše?

Omrzlé části těla ve sprše?

Odběhaný trénink, u kterého jste neodpauzovali na prvním semaforu hodinky?

Odběhaný trénink, u kterého se vám hodinky vybily?

Pády?

Rány?

Hlava, když zapomenete ve třiceti stupních pití?

Záda, když táhnete hodiny batoh?

Achilovky?

Kolena?

Svaly?

Holeně?


Ne.

Víte, co na běhání bolí nejvíc?

Nejvíc bolí, když nemůžete běhat.

(dnes den padesátý třetí bez běhu)


#46

Atík Rahímí

ZEMĚ A POPEL 

Subtilní vyprávění, které toho mezi řádky prozradí o životě v Afghánistánu po ruské invazi víc než příběhy mnohonásobně objemnější. Bolest, strach, nejistota, síla tradic, slabost člověka, křehkost života. Prach a smrt na místě, jež poté, co přišlo na svět, navštívila snad jen jediná sudička a nepředpověděla mu nic jiného než neštěstí.
Jeden otec putující za synem s nejčernějšími zprávami, jedno dítě, jehož svět, tak jak jej znalo, už neexistuje, putující za otcem, jeden syn a otec, který nesplnil, co měl.
Vyprávění stejně smutné, jako pohled na zaprášeného motýla, který uvízl mezi okny.

#47
Johana Fundová
HEZKÝ, ALE NAROVNEJ SE
Hořkosladká vzpomínka na dobu, kdy začínaly vysílat soukromé televizní stanice a my pospíchali na šestou domů, aby nám neutekla Manuela, ze školy na rozhalené košile Nicka Slaughtera a na muže, kterého měli zabít, ale místo toho zabili ženu, kterou miloval, a těšili se na večerní knír Toma Selecka a nedělní čágo bélo, šílenci! Škola byla celý svět a spolužáci alfa a omega bytí a všechno bylo strašně snadné a zároveň strašně těžké a dospělost byla neskutečně daleko.
Dětská rovina by se bývala obešla bez určitých klišé, ale funguje pořád o poznání líp, než rovina ze současnosti, která by, vypreparovat z ní všechna klišé, neexistovala vůbec.
Hezký, ale narovnej se je vyprávění z tehdy a teď o třech lidech, kteří spolu v dětství sdíleli nějaký čas onen "celý svět", aby se pak během chvíle jeden druhému na dlouho ztratili, než se jejich trajektorie na okamžik zase protnuly, a které se v současné rovině bojí být podobně přirozené, jako bylo v té minulé. A je to škoda, protože nemusíte hned žít v dysfunkčním vztahu s kreténem nebo mít dramatický poměr, aby o vás stálo za to vyprávět. Naopak. Toho za vlasy přitaženého dramatu máme v literatuře už tak zbytečné haldy.

#48
Tereza Boučková
ROK KOHOUTA
Silná výpověď o věcech, které, hádám, v mnohých ženách v určité životní fázi zarezonují tak silně, že se až budou muset občas opřít.
A nemusíte mít za sebou ani disidentský roky, perzekuci zločineckým režimem, tuny a tuny lásky, kterou jste dali a která prostě nakonec stejně nestačila, zamykaný peněženky, mříže na oknech, stání před soudem, zmar, zmar, zmar... abyste některé věci prožívali stejně. Protože  i když se děti "vyvedou", vynoříte se nad tu mateřskou hladinou najednou o tolik opotřebovanější a méně potřebný, o tolik starší a zároveň pořád lidi, jedinci, individuality, individua, a to že vám je najednou o deset, patnáct, dvacet let víc, vůbec neznamená, že už nemáte nárok, že už nechcete, že už netoužíte, že už si nepřejete. Že jste všechny ambice a sny utřely spolu s posranými zadky.
Vztahy plný dětí ty děti pak jednoho dne přerostou, prorazí a zmizí z nich (v nejlepším případě se budou dál zdržovat ve vašem gravitačním poli - a rádi, ale dovnitř, zpátky, tam už je nenacpete) a najednou co. Co se vším tím prostorem? Tak máme se dost rádi a máme se ještě dost rádi?
T.B. dostala naloženo k tomu všemu "normálnímu" ještě nekonečný nákladní vlak všeho, co si neumím ani představit a jen z pokusu o to dosedá na hrudník slon.
Klobouk dolů. Vydržela. Přečkala. Zvládla.
Psala.
A jak.

#49
Kiley Reid
TAKOVÝ PRIMA VĚK
Příběh o lidech, kteří to mysleli dobře a o těch, kteří nejspíš nemysleli vůbec nebo málo nebo já nevím.
Partička nesympatických jedinců, kteří dělají z komára velblouda obtěžkaná tématikou rasismu v podobě, v jaké ho v našem kulturním prostředí můžeme asi jen horko těžko chápat (nebo aspoň já ho fakt nechápu). Ze všech se nakonec vyklubou hysterky definovaný buď jedním momentem nebo tak nějak ničím a na to, abych sledovala, jak se lidi chovají jako naprostí pitomci, mi stačí si pustit jednání ze Sněmovny a jsem během pěti minut saturovaná na měsíce dopředu.
Jako bonus mě strašně vytáčela česká Briar, protože takhle žádný dítě nemluví. Jako fakt ne.
Ale obálku to má pěknou. To zase jako jo.

#50
Klára Svobodová
TĚHOTNEJ BUDDHA
Těhotnej Buddha je útlý, civilní vyprávění masivní zkušenosti, kterou nechceš udělat.
Je to upřímný a otevřený příběh o tom, že co se může posrat, to se taky posere - a je fuk, jak moc silný a dobrý člověk jste a kolik jste si vložili do karmickýho fondu čokoládových mincí (za každý dobrý skutek jednu). Občas se "to" prostě stane.
A vy s "tím" pak musíte žít - protože alternativa (tedy nežít) je pro vás, jakožto bojovníky a rváče, příliš jednoduchá a rychlá. A ty my nebereme, díky pěkně. Ani se slevou. 
Klára si prošla zkouškou trav a tak jako Ged prchala před svým stínem, aby se mu nakonec postavila, a přestože boj to byl podobně lítý, i ona z něj nakonec vyšla vítězně.
Klára čekala nečekané dítě - v holobytu, s klukem, který si dodělával prezenčně maturitu, alternativní a od pohledu "problémová" (protože každý člověk s dredy je kedra, to dá rozum) a do morku kostí svá. A pak se stalo to, co máme všechny, co vláčíme ta břicha, zasuté vzadu v hlavě a co nás občas straší a co víme, že se může stát, ale proboha, nemysli na to! Hlavně na to nemysli nebo si to přivoláš!! A ona najednou byla ne-máma. Rup zug haluz. 
Co s tím? Co s bolestí, která vás cupuje na kousky - naráz a po částech zároveň, vytrvale, urputně, bez oddychu? Co se světem, který se sakra měl přestat točit, vždyť mně se rozpadl život!, ale nepřestal, protože je v tom, jak moc jsme mu u prdele, nemilosrdně milosrdný? Klára našla svojí cestu, a přestože se to nemusí všem zamlouvat, byla ta její cesta tou správnou pro ni a vedla tam, kam měla.
Kam vedla? K dalšímu miminku, k další naději - nemysli na to, hlavně na to nemysli, ale jak na to nemyslet, když to musíte furt všem opakovat? - a dalšímu kolotoči zdravotnické mašinérie, tentokrát většímu a zbytnělejšímu se závěrem dramatickým, děsivým, nadějeplným...
Popisy přístupu lékařů, sester a fungování v Podolí mi připomněly velice živě to, co jsem před deseti lety vědomě pohřbila někam hluboko a čemu vévodí absolutní zmatek a totální bezmoc. A to jsem, prosím, přišla, přirozeně porodila zdravé dítě, a po třech dnech zase odešla, a stejně...
Klářin příběh příchodem dračí holčičky na svět nekončí. Mrzí mě, že nepokračovala ve vyprávění dál, protože ten ostnatý drát, kterým je minimálně místy omotaný její život-mazel, vnitřnímu Buddhovi zasadil další ránu. A já bych si ráda přečetla, jak i tuhle bitvu vybojovala nebo jak nepřestává bojovat a když dochází síly, odhrne si zkrvavenou zpocenou ofinu z očí, přihne si vína a znovu zvedne meč. Silných, inspirativních žen totiž není nikdy dost.