Osmnáctý týden

neděle 28. dubna 2013


Plán / plnění:

Pondělí 29.4.
Volno / volno (až na první hodinu plavání s M.; vzpírání skoro dvanáctikilovýho trpaslíka, byť ve vodě, pobíhání s ním tamtéž za pěveckého doprovodu jednoho vysílí... tím jedním jsem dneska já)

Úterý 30.4.
6 km klus + rovinky / 10 km úhrnem, úlovkem dneška jsou inov8 bare-x 180, zbytek dne jsem v nich procourala po Stromovce a ZOO, bolí mě nohy, jak kdybych toho naběhala aspoň třikrát tolik...

Středa 1.5.
16 km TF 150-162 / ó ano, ó ano!! 16,5 km, 5:24 min/km, avgTF 158 (TF 150-162) - test botek samochodek, úžasný kontakt s povrchem, v lese parádně drží, na asfaltu jsou ultrarychlý, jsem nadšená! A to bylo strachu... ;-)

Čtvrtek 2.5.
12 km klus / 12 km, 6:22 min/km, avgTF 143; poměrně vysoká tepovka na to, že bylo chladno a běželo se hezky. Botky zatím dělají jen samou radost. PIM se blíží. Většinu času mám co dělat, abych myslela i na něco jinýho než na sebe na startu, pátým, desátým, dvacátým, třicátým... kilometru... a hlavně na sebe v cíli :-D. T. večer přinesl fixky na textil, je čas pustit se do výroby maratonského trika.

Pátek 3.5.
Volno / ještěže tak, vypadá to na další zuby zub

Sobota 4.5.
3x3km, i5min, TF 162-175 / Venku krásně pod mrakem, v noci spánek na prd, první kilometr nejrychleji ever (4:13) a zbytek stál za prd. Posledně jsem to nevytepala přes 173, tentokrát se musela brzdit, protože to přes těch 175 lezlo neustále. Po doběhu začalo do hodiny děsně lejt. Aspoň že to můžu svést na ty zuby a dusno před bouří :-). Odpoledne crcání se speciálním maratonským trikem, který se krapet rozpilo v pračce a výborný buřty na ohni. Zub (čtyřka vpravo dole) se zdá se zdárně klube, už aby byl venku. A pak už jen devět.

Neděle 5.5.
16 km dch / V noci lilo ještě trochu víc, když jsem vybíhala, bylo 19 stupňů ve stínu a dusno jako prase. Šest kilometrů od baráku máme úžasný les. Byla jsem poprvý. Proč tu já husa drtím ten asfalt?! Každopádně dneska bylo i těch 16 nějakých dlouhých. Za týden bych touhle dobou už snad měla být v cíli. Bojím se. Těším se. Jsem zvědavá. Už aby to bylo. Anebo radši ne, radši bych měla ještě aspoň měsíc, dva běhat... dneska (opět) vysoká avgTF (163), 5:41 min/km, 12 asfalt, zbytek lesní kopečky

Sedmnáctý týden

úterý 23. dubna 2013


Plán/plnění:
Pondělí 22.4.
Volno / volno... co se stalo pohádko? Ztratilo se kuřátko. Pípá pípá mezi poli, pípá pípá nožky bolí...

Úterý 23.4.
6 km klus + rovinky / 6 km klus (6:24 min/km, avgTF 142), 10x100m (maxTF 182) se 100m mk a poklusem domů, úhrnem 10 km (1:02:09, 6:05 min/km). Venku je teplo, venku je velký teplo. Proč furt potkávám běžce v teplákovkách? Lidi, není vám vedro? A nezdravíte náhodou proto, že je vám takový vedro, že mě ani nevidíte, jak na vás mávám? Všechno začíná kvíst a pučet, hurá, čůrací roští se bude hledat zase o něco snáz. (omlouvám se za naturalistickou vložku, Zola by měl radost)

Středa 24.4.
4km klus + 10x200m s mk 100m, frekvenčně, ostřeji, výklus / úhrnem 10 km, o moc k tomu není co dodat, snad jen, že ty dvoustovky už docela (dost) bolí a že ta poslední byla výrazně pomalejší, než ty předchozí.

Čtvrtek 25.4.
16-18km dch / chuť zavelela 18, garmin naměřil dokonce lehce přes, 5:44 min/km, ale vysoký tepy - avgTF 158; na patnáctým kilometru bylo jasný, že to (opět) odnese levý prsteníček. Nechápu to - dobře, tak tam mám rozervanou botu, cpe se mi tam malíček, ale tak krvavý puchejř jsme si už třikrát odbyli, zahojilo se to, přestala jsem lepit, furt dobrý, furt dobrý a bum, jsme tam, kde jsme byli?! Každopádně jsem vff zula a poslední tři doběhla naboso. Lidi civěli, jako by sami nohy neměli, či co... Teď (jedenáct v noci) mě teda dost bolí levá klenba. A záda. Ale to může být (a asi i bude) od tahání Madly. Zítra se uvidí.

Pátek 26.4.
8 km klus + rovinky / 12 km, vedro vedro, podej mi to vědro. Příště to chce nechat petku na kraji hráze. Poprvé v životě na Krupickovou! Překročila jsem vlastní stín a usoudila, že já na sebe nevidím, komu se nelíbím, ten na mě taky koukat nemusí a kdo by se pak s tím trikem tahal? Bylo to super, vážně, zkuste to!

Sobota 27.4.
4x4 km, i7min, TF 162-175 / 16 km, avgTF164, 5:04min/km; au. Kde jsou ty doby, kdy jsem měla problém udržet se s tepem na nejvyšší hranici, dneska jsem to zaboha nemohla od první čtyřky vyhnat ani k těm 170; po dlouhý době se mi doma po návratu udělalo zle nedobře a s hlavou mezi balkonovýma dveřma jsem to musela rozdejchat. Svádím to na dusno před a po dešti. Jinak teda žádná hitparáda a poslední čtyři už vyloženě bolely.

15:31.21.005:31
24:47.01.004:47
34:46.31.004:46
44:50.81.004:51
54:48.81.004:49
64:59.01.004:59
75:00.61.005:01
84:56.01.004:56
94:58.51.004:59
105:06.21.005:06
115:01.51.005:01
124:59.01.004:59
135:01.21.005:01
145:13.61.005:14
155:42.51.005:42
165:25.81.005:26
17:03.80.016:05


Neděle 28.4.
18-22km dch / 21 km, 6:05 min/km, avgTF 143 (max160), dneska mě teda bolí celej člověk, po zutí jsem zjitila, že mi teče krev levý nohy u palce a z pravýho prsteníčku... no jo, tak si holt ty nový boty koupím, no ;-)

Poprvé jako doprovod...

sobota 20. dubna 2013

...aneb jak jsme s tatínkem běželi Pardubický vinařský půlmaraton.

Abych začala od Adama (a jako vždy zeširoka): před třemi lety jsem v dubnu zoufale plácala diplomku. Nešlo to a nešlo a já si vzpomněla, že jsem o svaťáku každý ráno v šest vyběhla, aby se mi pak líp učilo. Maturovala jsem jako vrchní šprt a neviděla jsem důvod, proč by něco, co zafungovalo jednou, nemohlo zabrat i podruhý. Diplomku jsem dopsala. Obhájila. A během následujících let vycucala v dalších článcích do mrtě. O necelý rok později jsem v návalu štědrovečerního furiantství přihlásila sebe i tátu na Hervis. Taťka je celoživotní rekreační sportovec, v tu dobu už zase docela dost běhal, tak mi to přišlo jako dostatečně vtipný dárek pod stromeček. Úspěch měl veliký. Oba jsme se pustili do tréninku podle plánu z Runner's World a šlo to hezky, než u mě přišlo ITBS a Madla a já doběhala. Kdybych věděla na jak dlouho, plakala bych vzteky ještě usilovněji. Tatínek nicméně Hervis dal za 2:15 (možná si ten rok pamatujete, ze dne na den se strašně oteplilo, snad o dvacet stupňů, a lidi tam padali jako mouchy). Vloni běžel Hervis znovu, připravoval se poctivě, já mu poctivě s Madlou v nosítku fandila, protože jsem neměla odvahu se po pár stech kilometrech se stále bídnou výkonností postavit na start s ním. Tentokrát byl trénink intenzívnější, usilovnější a cílenější. Jenže foukalo a na patnáctým kilometru ho chytla křeč do stehna a nepustila. Dopajdal to za 2:14. V létě jsme usoudili, že Hervis je už tak trapně drahej, že ho z trucu nepoběžíme a našli jsme si Pardubice. Že si teda konečně něco zaběhneme spolu. Jenže přes zimu táta laboroval s kotníkem, pak měsíc chrchlal, takže příprava v kostce skoro žádná. Jestli naběhal letos lehce přes tři sta, je to hodně.

Totiž - nutno ještě podotknouti: my spolu nikdy běhat nebyli. Nejdřív byl moc rychlej táta a utíkal mi. Pak mi tvrdil, že jsem na něj moc rychlá já. Těšila jsem se. Moc. Pak mi PN napsal, že by byl radši, kdybych běžela jenom nymburskou desítku a půlku vynechala. Je to moc blízko u maratonu, já blbě spím a navíc jsme měli poměrně dlouhý výpadek kvůli tý masivní alergii. Dobře. To už se mi schroupávalo hůř. Ale co. Tak jsem zkusila navrhnout, že bych teda šla s tátou jako jeho osobní bodyguard, s tím, že čas bude mezi 2:20-2:30. 
A bylo po problému.

Houfování před startem
Dva z tanku mínus pes
Dneska ráno ukazoval teploměr deset stupňů, radar sliboval přeháňky a organizačně se nám vys*alo všechno, co mohlo. Nakonec jsme zvládli v plánované sestavě (já, taťka, T., sestra a neteř) vyrazit (byť s dvacetiminutovým zpožděním). Jen tak tak jsme si stihli vyzvednout startovní čísla. V tu dobu už jsem byla modrá jak moje elasťáky, drkotaly mi zuby a musela jsem se sama sobě smát, když jsem si vzpomněla, že jsem si ráno při pohledu na teploměr říkala, že to poběžím v tričku. Přesunuli jsme se ke startu a já si říkala, že přeci nenastydnu takhle trapně chvíli před PIMem. Vzorně se ke mně hlásila Anička s Honzou - díky! Moc ráda jsem vás viděla (přiznávám, že bych vás jinak nepoznala) - a za chvíli jsme se už houfovali před startem.

Před startem
Po výstřelu všichni vyrazili. Vzhledem k tomu, co měl táta naběháno, bylo tempo

Po prvním kole...
prvního okruhu vražedný. Ale já ho nehnala, jak mi na jeho konci ufuněně vyčítal. Držela jsem se vedle něj nebo půl kroku za ním. Každopádně první okruh byl celý tempem pod šest, což je jeho nejlepší letošní čas na takový vzdálenosti. V prvním kole jsme na sebe taky nabalili týpka, kterého jsme předběhli, já mu řekla, ať maká a drží se nás. On že teda jo a skoro až do cíle to tak taky bylo (doběhl nakonec dvě, tři minuty po nás, potřásli jsme si rukama, pogratulovali si, poděkovali za hezký zážitek... tahle setkání mě fakt baví čím dál víc).

...a po druhým
Ve druhým kolem už začal taťka čím dál častějc zastavovat. Přiznám se, že tenhle styl běhu mi je strašně cizí a dost by mě vyčerpával. To se radši budu ploužit, než abych zastavila nebo přešla do chůze (Deni potvrdí, jak umím být s tím svým "tak aspoň lehoučce klusej!" otravná ;-). Jenže táta zastavil, předklonil se, deset, patnáct vteřin se vydejchával a znovu vyrazil. Nejdřív to bylo děsivý. Na kurzu první pomoci jsem sice na podzim byla, ale obávám se, že bych v tu chvíli zapomněla absolutně všechno. Pak jsem si zvykla a ke konci se na něj už i trochu zlobila. Od nějakýho čtrnáctýho kilometru jsem totiž dostala párkrát vynadáno, že na něj nemám mluvit a mám ho nechat být :-). (a to jsem mu ani neřekla, aby se kousnul!) Trápilo mě, jak se trápil. Snažila jsem se ho donutit, abychom teda zpomalili, doklusali to, hezky v klidu. Kdepak. Co chvíli jsme stáli, vždycky nás pár lidí předběhlo, vzápětí jsme vyrazili a vzali je zase my.

Je dobojováno
Lehce schvácen, silně šťast


Cílem jsme proběhli v čase 2:20:17 (RT 2:19:11), teda výrazně dřív, než jsem odhadovala. Nebyli jsme poslední :-). Vyfasovali jsme vodu, tyčinku a překrásnou medaili. Moc mě potěšilo, že se v cíli stavila Pája s rodinou. Příjemný setkání po víc jak půl roce.

s Tím-který-se-nás-chtěl-držet
Sečteno podtrženo: Pardubice mě nadchly. Euforicky jsem si užívala trať, to, že běžím konečně s tátou a že nám to krásně jde. Teď už chápu, proč si tam lidi jezdí pro osobáky a proč se tam rádi vrací. Pevně věřím, že i mně se tam poštěstí vrátit a tentokrát ze sebe dostanu všechno já.


PS: Ani, Honzo, Tome, úžasný časy!!!

Prodám VELMURa

pátek 19. dubna 2013

Převeliká radost z Ultimate Direction Ultra Vest Scotta Jureka byla krátká. Marně jsem se přemlouvala, že mi není velká. Je. A tak ji nabízím vám, přátelé a kamarádi moji, za 3.700,-.

Ještě jednou sem dávám promo video:


Vestička je opravdu lehoučká, vychytaná do posledního detailu, nepotíte se pod ní, vejde se toho do ní velká spousta - tohle jsem do ní bez potíží nacpala (víc už mě nic ani nenapadlo) a celá jedna kapsa zůstala úplně prázdná:

Takhle vypadá nacpaná obsahem nahoře na zádech: 

A patří k ní i dvě flašky, které drží jako židovská víra. Ty jediný jsem ozkoušela, takže samozřejmě vyvařím.  Zároveň můžu říct, že je to první flaška, se kterou jsem běžela přes tři hodiny v ruce a vůbec mi nevadila. Má příjemný povrch a je ergonomicky tvarovaná - parádně sedí do ruky. Navíc má na hrdle dvě membrány, takže z nich nevyšplouchne ani kapka.
Kdybyste měl kdokoliv zájem, pište. Ozkoušet si ji samozřejmě můžete v Praze, případně v Nymburce.

Běh lipovou alejí aneb domácí desítka...

pondělí 15. dubna 2013

...jak ta lahvová z pivovaru přes řeku, taky ta skoro za bukem.

Můj muž se mi celý ty roky směje, že jsem lokální patriot jen proto, že se ze mě stala nefalšovaná pražská naplavenina. Buď jak buď, Nymburk je rodiště a místní desítku jsem vloni prošvihla a letos ji považovala za skoro-povinnost. Pak jsem zjistila, že je šest dní před pardubickým 1/2M, na který jsme s tátou přihlášený od srpna. Nadhodila jsem svou účast před mudarribem. Dostalo se mi poměrně jasné odpovědi: desítku ano, půlku už raději ne. Protože jsem poslušný svěřenec, slíbila jsem (si), že Pardubice budou kolegiálně kolektivní záležitost a půjdeme to s tatínkem spolu, nohou společnou a nerozdílnou (a tím pádem volně, žádná tlaky do hlavy).

Po minulým víkendu, kdy mě sobotní tempo navnadilo na vidinu prolomení čtyřiceti devíti minut, jsem se začala těšit. Totiž: na rozdíl od loňských Poděbrad tu nemáme žádný kopec, běží se tři kola po tartanu na Tyršáku, tři okruhy kolem Rémy, k Ostrovu, pidi kopečkem přes lávku k bytovkám a zpátky k tartanu a dál znovu kolem minigolfu, furt pryč. Znám to tu. Každý metr týhle cesty znám. Běžela / jela / šla jsem ho stokrát. Možná i tisickrát. To by v tom byl čert, aby ten osobák nepadl.



Jestli mě mateřství mělo něčemu naučit, pak je to fakt, že si nic nesmím naplánovat. Nesmím s ničím počítat. Jakmile to udělám, zákonitě to nevyjde. A já jsem pak akorát naštvaná. Už víte, co přijde? Ano. Zuby. Zase. Další. Samozřejmě se to dalo čekat, Bublině je pozítří 18 měsíců a z dvaceti jich má furt jen deset, ale proč teď?! V pátek začala být nešťastná. Z pátka na sobotu jsme si střihli zatím nejpříšernější noc a to už máme ten hororový arzenál skutečně solidní. Horečka, brek, křik. Chovám, snažíme se ji uspat v naší posteli. Nic nefunguje. Jakmile zabere, škubne sebou a začínáme nanovo. Za noc naspím s bídou hodinu. Dopoledne doženu další dvě půl. Jdu běhat. Proč si nejdu radši ještě lehnout? Protože jsem magor.

Přesouváme se k rodičům. Oba jsme jak po flámu a já doufám, že už to bude lepší. O něco málo je. Horečku má pořád, chovám celý odpoledne, kus večera, v noci spím aspoň tři a dvě hodiny. Ráno si ji bere babička a já dávám další dvě. Je mi dobře. Ale víme, jak to funguje - únava přeskakuje obvykle obden a já si říkám, že když už nic, budu mít aspoň neprůstřelnou výmluvu, proč to nevyšlo.


Vyrazili jsme dřív, protože jsem doufala, že konečně osobně poznám Radku a budu se jí moc decentně poklonit (abych nepobuřovala). Neteř už ráno zvládla ve své kategorii dívek do pěti let vyhrát stříbro. Jsem na ni pyšná. Je to naše malá Paula Bikilová :-). Radku jsem nakonec poznala, ale protože jsem hlava dubová a nedomluvily jsme se na místě a/nebo čase, přišlo mi hloupý jít otravovat eventuálně úplně cizí holku, jestli náááhou není R. z DM. Že nedorazí Zdeněk jsem nezaznamenala, všimla jsem si Vandy a pozdravila Advida s jeho bizarním gelem ;-).

Bylo krásně. Ani zima ani vedro, hezky na triko, nefoukalo, prostě paráda. Navíc jsem vyfasovala číslo 183. To by bylo, aby nebylo. Jako ve správný noční můře jsem málem prošvihla start, neb moderátor nebyl skoro slyšet a já si vůbec nevšimla, že se všichni houfují na opačný straně oválu.

Promotala jsem se doprostřed barevnýho davu a po odstartování se snažila myslet na to, co mi PN vštěpoval: hlavně se nenech po startu strhnout, až všichni vystřelí! Snažila jsem se, vážně jsem se snažila. Všichni svištěli kolem mě, ale hodinky ukazovaly průměrný tempo 4:10min/km. To je vážně nějaký sakra rychlý! Po prvním kolečku mi padá hrudní pás, při druhým hledám zoufale mezi diváky taťku se sestrou a neteří, abych jim ho hodila. Pár vteřin mě jímá hrůza, že už odešli ke trati a co já s tím pásem budu jako dělat? Ale jsou tam. Rychle jim ho dávám a pokračuju. Tři kolečka na tartanu, zůstávám tam skoro sama, i když garmin stále hlásí 4:38 min/km. Jenže to už míjím moderátora, který tvrdí, že teď se běží tempem tak 5:00 min/km. To znamená desítka kolem padesáti minut a prý každý, kdo běhal, ví, že na to už je potřeba jít se aspoň dvakrát týdně proběhnout. Nesnažit se dohnat těch deset vteřin na km ztrátu, zaskočila bych mu jasně vysvětlit, že to asi spadl z višně! Dvakrát týdně se proběhnout? Tak to je tak na uběhnutí desítky... Pokud tedy to proběhnutí nebude čítat kilometráž Radka B. :-)

Dušu první okruh. Předbíhám lidi, kteří mě vzali na tartanu. Míjím staršího hubeného chlápka s vysokou, podobně hubenou holkou. Ona mě chválí, on jí při tempu 4:50 min/km něco vykládá. Nechápu. Já se zvládám tak maximálně soustředit na to, jak dýchám. Konverzace by byla moje smrt. Pomalu dotahuju na vyhlídnutého pána v červeném tričku. Pak na pána v modrém (s tím se budeme ještě párkrát předbíhat). Míjíme Tyršák. koukám, že u tratě stojí bratranec a hulákám na něj, ať kouká fandit :-). Pak už "moje" fandící skupinka a druhý kolo. U Rémy mě dobíhá starší hubeňour (později z výsledkový listiny zjišťuju, že je ročník 46!). Prý za kolik byla pětka. Vyrážím ze sebe, že netuším, neb garmin přeměřuje vzdálenost a tím pádem jsou hodnoty na displeji fakt jen orientační (nakonec naměřil o dobrých 350 metrů víc). Přidává se ke mně a že se teda podíváme na čas na šestým kilometru. Snažím se ho držet. Je rychlý. Jde jako stroj. Povídá si se mnou. Nechápu. Nebo jo, chápu a obdivuju ho. Na šestým jsme na 29:38. Vytkne mi, že běžci si nevykaj, že jsme všichni odboráři!! Mezitím nás míjí Vít Pavlišta. Myslím, že už podruhý. Když takhle prosvištěl kolem tartanu, diváků a dalších běžců, jeden z nich prý prohlásil "že to snad ani nemůžu být možný, ten musí podvádět!". Kdybyste viděli, jak ten kluk běžel! Ta rychlost! Ta lehkost! Ta energie!! Neskutečný... Kolega prohlašuje, že je dobrej, takhle že on sám běhal naposledy na vojně a to že už bude padesát let. Páni. A já mu stěží stačím. Druhým kolem mě prorve s naprosto shodnými časy. Před vběhem do třetího mu říkám, ať jde sám, že na tohle tempo fakt nemám. Chca nechca cítím, že zpomaluju, lehce, ale zpomaluju. Zároveň ale nepřichází obvyklá krize sedmýho/osmýho kilometru, kdy jsem si vždycky nadávala, co si to dělám? Proč to dělám? O co mi sakra jde? Vždyť to bolí! Ne, tentokrát nohy nebolí, ani se mi blbě nedejchá, jen mi od třetího kilometru nepříjemně škrundá v žaludku, který o sobě dává nepříjemně vědět. Od Rémy při třetím okruhu si v duchu usilovně, jak seržanti v bootcampech, skanduju cosi o maratonu. Funguje to. Přidávám. Jenže pak z lávky přes komoru sbíhá chlapec v teplákovce, duše a funí vedle mě. V kapse mu rachtají klíče. Totálně mi rozhazuje rytmus. Mám chuť na něj zařvat, ať si jde trénovat jinam. Naštěstí před můstkem odhýbá do nitra Ostrova. Pak už jen tartan. Dvě kolečka. Taťka na mě křičí, ať se kousnu. Nejradši bych kousla jeho. Nemůžu. Snažím se přidat, snažím se vyhecovat, ale není kde brát. Nakonec se mi podaří trošku zrychlit před cílem. Nevím, kde už můžu zastavit. Hodinky vypínám zase pozdě.

Neteř mi sype do ruky sedmikrásky, mám dost. Oficiální čas 49:28.


14:33.51.004:33
24:27.11.004:27
34:53.21.004:53
44:59.71.005:00
54:46.41.004:46
64:48.21.004:48
74:48.21.004:48
84:54.01.004:54
95:00.21.005:00
104:50.21.004:50
111:42.30.354:51


Změřený osobák. WRP jsem v září šla za 51:57. Hezký zlepšení. 115 ze 144 zúčastněných, osmá ve své kategorii. V první chvíli mě mrzí, že jsem se o tu půl minutu rychlejc nevybičovala. Přemýšlím, jak budu teda hlídat tempu na PIMu, když na desítce to dělá takový brikule. Na DM Tom s Radkou tvrdí, že za to možná může množství zatáček a kroužení po tartanu. Snad to tak opravdu je. 

Šestnáctý týden

neděle 14. dubna 2013

(děsně to letí!)



Plán / plnění:

Pondělí 15.4.
22-28 km klus / 28 km, 6:38 min/km, avgTF 148. Bolí mě nohy. Naprosto vážně mě pekelně bolí nohy. Hlavně ťapky. Musím si pořídit vff o číslo větší, v tomhle vedru mi noha nepříjemně natejká a mám otlačený celý chodidla. Auvajs. A taky je fakt hloupý, myslet si, že vám bude v tomhle počasí na tříhodinový běh stačit půl litru vody. Nebude. U elektrárny v Kostomlatech se u stezky popelily slepice, krůty a husy. Poslední jmenovaný jsou teda pěkně velký agresivní svině. Víte, co vám s tepovkou udělá, když běžíte, máváte u toho rukama nad hlavou a děláte kšááá? Jo a zajímalo by mě, kde je ta slavná bažantnice, kvůli který jsem nesměla pokračovat po naplánované trase podél Labe na Čelákovice a musela jsem uhnout na desátým kilometru do lesa. Jakože ne že by tam nebylo krásně (fotky budou snad večer, jestli nezapomenu... až bude kabel k telefonu), ale tak... já prostě tohle narušování plánů nemám ráda. No, ale ono to nebylo nakonec až tak na škodu, na dvacátým třetím jsem se aspoň stavila doma, vzala si druhou flašku a pokračovala dokroužit zbývajících pět na Ostrov. Bude to náročný týden.





Úterý 16.4.
Volno / ty volný dny jsou nějaký dlouhý...

Středa 17.4.
6 km klus, 8x200m s mk 100m / jak je psáno, tak je dáno, úhrnem 10 km, ty dvoustovkový intervaly už teda docela bolí, nevím, jestli je to únavou z pondělka nebo prachobyčejnou nedostatečností. Venku je teplo, stačily by kraťasy. Nohy se v minimuskách odporně potí. A navíc jsou těžký. V čem já ten PIM poběžím?!

Čtvrtek 18.4.
6-12 km klus / nervy z nadcházejícího dopoledního setkání se Sun'alláhem Ibráhímem. Ach. Byl úúúžasný!!! :-) Bez dospané hodiny s budíčkem v 5:30 a nočním hodinovým strašením. Nevadí. Tělu se moc nechtělo, ale uteklo to. 12 km, avgTF 144, pace 6:34 min/km. Jo a musím si koupit krátký elasťáky, ve tříčtvrťákách bylo i v sedm vedro.

Pátek 19.4.
6 km klus + rovinky / 10 km úhrnem s avgTF 144; dneska to šlo krásně, klus klusal sám, hezky za 6:45 min/km, nádherný počasí - takhle kdyby chtělo být dvanáctýho, jen ty rovinky krapet bolely. Letos poprvé v kraťasech, potěšil nově vykouknuvší sval nahoře na stehnu, v létě tam ještě nebyl :-)

Sobota 20.4.
Pardubický vinařský půlmaraton (jdu dělat vodiče tatínkovi, moc se těším :-) / 2:19:11, avgTF 153, 6:26 min/km, taťka je frajer - s tou bídnou přípravou, kterou letos měl a hlavně s tím, jak poslední sedm kilometrů odtrpěl, je tohle elitní výkon! :-) Jsem na něj pyšná a Pardubice jsou naprosto skvostný!

Neděle 21.4.
20-22 km TF 150-165 / 5:43 min/km, 2:06, 22 km; venku je nádherně, u řeky cestou tam foukal dost silný protivítr, takže první km za 6:38 a pak už jsem jen zrychlovala. Po včerejšku nohy dobrý, jen sedřený vnitřní strany z vff, dneska jsem je dorazila. PIM v nich asi nakonec přeci jen půjdu, pokud se neroztrhají úplně. Od 18. km už bolely trochu stehna a ke konci jsem měla i žízeň a hlad. Maraton bude maraton, jen co je pravda...

Po dlouhý době týdenní úhrn přes 100 km - 105 km celkem

Jak jsem si udělala VELMURa - část I.

sobota 13. dubna 2013

(pro neznalé terminologie: VELMUR nebolí (i když... při vzpomínce na tatínkův výraz, který se mu objevoval na tváři, když se dozvěděl, kolik občasný VELMUR, kterýžto nám maminka dopřála, stál, si nejsem tak jistá), naopak - VELMUR je neobvykle příjemná záležitost... co že to tedy je? Je to Honzův termín, na který jsem nedávno narazila na S0cetčině blogu (vpravdě silný isnád! ;-), a který se mi natolik zalíbil, že jsem si ho drze vypůjčila, neb stoprocentně vystihuje podstatu věci)

Nedávno mě posedla myšlenka, že děsně nutně potřebuju batoh na běhání. Jednak jsem si poprvý v životě zkusila běžet od školy domů a s normální batohem to jakš takš šlo jen díky tomu, že v něm kromě mikiny už byla jen srolovaný papíry (který by zasloužily spíš rituálně spálit, než odnýst domů, ale co už, tak nebudu první ani poslední doktorand, co si neobtesá jméno tituly po třech letech, že), druhak jsem se v únoru (?) v návalu spontaneity přihlásila na Valašský HRB a to rovnou na padesát kilometrů, protože jsem masochistický nesoudný psychopat a do třetice mi s čím dál nabobtnalejší kilometráží po asfaltu dochází, že běhání po horách, lesích a stráních je jiná liga a přesně tu bych chtěla hrát. S jiným vysvětlením přišel můj muž, který mi poté, co jsem mu předložila svůj plán na zakoupení specializované bagáže, sdělil, že ho chci stejně jenom proto, že už všechno ostatní na běhání mám...

A jelikož, jak známo, je přání otcem myšlenky, sedla jsem a začala googlit. Pak jsem se začala vyptávat na DM. Někde v mezidobí jsem narazila na signature vests od Ultimate Direction. Nadchla mě ta Antona Krupicky (svou roli sehrál samozřejmě "ach Anton faktor").


Vzhledem k tomu, že Tomův kolega N. momentálně studuje v UK, zdálo se být nejsnazším řešením najít vestičku v nějakým britských netovým obchodu a požádat ho, jestli by mi ji příště, až pojede do Čech, nepřivezl. Jenže "Ach, Anton" vestička je všude vyprodaná. Mezitím se na můj DMkový dotaz ozval Vítek K. a jeho argumenty pro vestu od Scotta Jureka porazily "Ach Anton faktor" na hlavu.


Jenže v žádným britským internetovým obchodu, který řadu Signature vests nabízí, je neměly momentálně k dispozici. A když už, tak jen ve velikosti S. Poctivě jsem se změřila a zjistila, že eSko musí být dělaný na Keňany a další podobně konstruovaný subtilní verze Robocopů (sama jsem narostla do stopětašedesáti centimetrů a vnady se po M. propadly docela hluboko pod oněch mýticko-mystických 90 a stejně potřebuju eMko). Tak jsem se přeci jen pustila do hledání na jiným kontinentu. Nakonec jsem našla za výjimečně příjemnou cenu SJ model v utažském obchodě I Run Far.

Tak jo, teď je ale třeba zjistit, co s tou příjemnou cenou udělá DPH a manipulační poplatek. Protože jsem velký matematik (ó ano, další z těch, pro něž integrály a derivace zůstaly podobně tajemnými slovy jako třeba N=8 supergravitace), spočítala jsem to samozřejmě blbě, doma konečnou cenu nahlásila s tím, jak jsem děsně šetrná manželka.

Předevčírem mě má drahá polovička po návratu z výběhu přivítala se slovy, kolik že jsem počítala, že to dphčko bude. Bylo jasné, že VELMUR zdárně překonal oceán.

A teď vážně, přátelé...

pondělí 8. dubna 2013

... omlouvám za tenhle štriptejz pro chudý, ale vzhledem k tomu, že když mě v noci výjimečně nebudila Madla, budil mě šlic od hrudního pásu, který jsem si pořídila včera (a ne poprvý), uzrál čas, optat se zkušenějších: stává se vám to taky? Co s tím děláte?


Totiž - jednak mi přijde, že musím mít ten pás proklatě nízko, jenže ho zahákávám do oušek v podprsence a ty by přece logicky měly být tam, kde má pás být, ne? Druhak jsem včera neběžela ani dvacet a od patnáctýho jsem s ním šibovala, protože to pálilo jak čert (dalších devadesát devět se k němu přidalo posléze ve sprše) a já věděla, že bude zle.
Kdysi jsem četla, že se při maratonu předchází odřeninám podpaží, třísel a dalších partií, u nichž přichází tření v úvahu, vazelínou. No jo, jenže když se namažu vazelínou pod pásem (což není problém, máme jí doma zásobičku, neb si s ní mažu tu moji stále se pod povrchem držící prašivinu aka alergii aka čert-ví-co-ta-svědící-svině-je-vlastně-zač), neovlivní to vodivost?
Prosím, řekněte, že v tom nejsem sama a že máte nějaký geniální, a pokud možno instantní, řešení!

Patnáctý týden

Plán/plnění:

Pondělí 8.4.
Volno / Volno a to hned studijní, na 6.5. jsou vypsaný státnice... aktuální podoba předkládaný kapitoly je tak tristní, že se budu muset ještě sakra smekat, abych se nemusela při její prezentaci propadnout pod zem...

Úterý 9.4.
6 km klus + rovinky / 6 km poklusem, 10x100m s mk a 2 km poklusem domů, 6:21 min/km, avgTF 149, 10,13 km úhrnem; dneska to uteklo rychle, jaro je tady!

Středa 10.4.
16 km TF 150-165 / tak už zase nespíme, jako bonus večer (zase!!) skoro dvě hodiny uspávám, já vím, že se opakuju, ale já už fakt nemůžu... ach jo. No nic. 16 km, 5:25 min/km, avgTF 161; dneska to sedlo jako prdel na hrnec - navzdory tý strašný únavě se mi běželo lehce, 5:20-5:30 prohlašují za schůdné tempo na minimálně dalších deset kiláků. Jako bonus to vypadá, že budu mít "osobního vodiče" - PH (nikoli 5,5) od T. z práce se chystá letos běžet na své poměry pomalu a tím pádem půjde se mnou. Jsem ráda. Přeci jen to bude dlouhý a ve dvou se to lépe táhne (a doufám, že mě pod ty čtyři dotáhne)

Čtvrtek 11.4.
12 km klus / 6:32 min / km, avgTf 138, do uší hovorovka a depka z toho, kolik jsem kdysi uměla a jak moc jsem toho zapomněla, za týden tu bude S.I. a taky O.P. a já nemůžu jít, protože M. mě nenechá. V noci zase dvě a půl hodiny tiráda, hodinu jsem ji tahala, na váze o dvě kila víc než před měsícem, nechápu. Občas se holt slunci nedaří. I těch dvanáct bylo dneska dlouhých.

Pátek 12.4.
Volno (jestlipak tam nemám za lomítkem klus šest kilometrů proto, že vždycky jdu klusat a nikdy neodpočívám ;-) / volno

Sobota 13.4.
5 km klus + 4x200m s mk 100m (ááá, nový prvek v tréninku, jo, to bude asi krapet bolet) / M. rostou zuby. Nebo aspoň doufáme, že to jsou zuby. Má horečky, je z ní jedenáctikilová hromádka neštěstí, která se chce neustále chovat u maminky (a z toho má ruce jak vopice a záda jako Quasimodo), celou noc prokřičela a probrečela, což tu teda ještě nebylo, a já díky tomu naspala po desetiminutových kómatech zhruba hodinu a dopoledne další dvě a půl přidala. Výběh jako v mlze, tepovka při klusu úděsná (avg cca 145), což se ale dalo čekat. Jinak průměrný tempo 6:30 min/km, celkově z toho bylo 8 kilometrů. 5 km klus + 4x200m se 100m mk a poklus kratší cestou domů. Mám dost. A taky strach, jak se to na mě zítra podepíše.

Neděle 14.4.
Běh lipovou alejí - Nymburská desítka - přijeďte, je tu krásně ;-) / po delší době závod. Po víc jak půl roce desítka. Dopadlo to vlastně výborně, i když jsem si věřila o nějaký třicet vteřin víc, jsem ráda. Vážně jsem :-). Víc později vedle.

Chcete mě?

pondělí 1. dubna 2013

aneb jak jsem bláhově zatoužila, aby mě vybrali do PIM Women's Challenge a přihlásila se kvůli tomu večer, v den deadlinu na podání přihlášek do W's Ch. (začátek října), na maraton. Tlouklo mi u toho srdce, jako kdyby to znamenalo, že ho hned druhý den ráno poběžím...

Takže, tady je konečně něco o mně a důkaz, že se umím vyjadřovat i vcelku inteligentně, když chci - doplňující komentář, o nějž byl pochopitelně odeslaný text ochuzený, najdete kurzívou v závorkách.

(Pro začátek krátká motivace, snad proto, aby se organizátoři ujistili o schopnostech grafomanů formulovat i krátký text. Nebo že by četli v prvním sledu jen je a já se se zbytkem další hodinu mořila zbytečně? Tak tedy...) Motivace: Uběhnout maraton za čtyři hodiny a dokázat tak sobě a všem kolem, že kde je vůle, tam je cesta. Zároveň je to pro mě součást poselství, jež bych ráda předala své právě roční dceři - chci, aby věděla, že může cokoliv, pokud bude ochotná dřít a pro svůj cíl něco obětovat.

(Následoval jakýsi osobní příběh aneb proč jsem vlastně tak enormně zajímavá osoba, že si zasluhuji pozornost a, ruku na srdce, reklamní oblečení, startovný zdarma a ještě možnost vyhrát na rok auto?)

Sport byl vždycky součástí mého života. Rekreačně jsem dělala kde co. Kromě běhu na delší tratě - a ty delší pro mě začínaly patnáctistovkou, ze které jsem jako z jediné disciplíny v tělocviku mívala čtyřku. Nikdo nám totiž nevysvětlil, že přijít a napálit patnáct set metrů prostě nejde. V pubertě jsem běhávala, abych zhubla. Pak přišla dlouhá předlouhá běžecká pauza.
Znovu jsem se začala pozvolna rozběhávat při dopisování diplomové práce na druhé vysoké škole na jaře 2010 (to aby bylo jasný, že nejsem zevl, co fláká jednu školu devět let... naopak, že jsem jedinec ražení spíše buldočího, protože když už se do něčeho dám, tak zásadně naplno, po hlavě a na doraz). Šlo to ztuha. Ale šlo. Pomaloučku, polehoučku jsem zjišťovala, že běhání může být zábava. V červnu téhož roku jsem běžela svou první desítku. A dostala jsem od té trati pěknou nakládačku. Byla jsem zoufale poslední, i nejstarší účastník (ročník 38) byl pomalu na cestě domů, když jsem se propotácela cílem (lidi, to bolelo, ta potupa, to vedro, to zoufalství, ta chuť to zabalit a hrůza z toho, že to fakt udělám, jaj). Další půlrok jsem strávila na stážích v cizině a v zimě po návratu domů začínala zase od nuly.
Velkým cílem byl 1/2PIM na jaře 2011. V lednu mě začala zlobit vnější šlacha na pravém koleni. Prý zánět a nucená pauza. Ve stejné době zjišťujeme, že čekáme miminko a já jsem odhodlaná běhat dál. Moje tělo ale nesouhlasí. Zvracím do pátého měsíce, od šestého mám kvůli komplikacím nařízený klid. Kynu. Rodit jdu s šestadvaceti kily navíc. V polovině loňského října přišla na svět Madlenka. A změnila naprosto všechno. Je tu další zima. Mám miminko, mám pořád patnáct kilo navíc a pět týdnů po porodu se znovu rozbíhám. No, rozbíhám - opíšu si plán, jak se vrátit k běhu z knížky Running and Pregnancy a říkám si, že Egu bude asi vadit, že musím ze začátku běžet jen minutu a pak deset jít... Jen co se pokusím moji "maličkost" rozhýbat, pochopím, že ten, kdo plán sestavoval, sakra věděl, co dělá. Funím jako sentinel, děsím bezdomovce připravující se v místním lesoparku na zimní spánek a mám pocit, že mi hlava praskne jako přezrálá dýně. Během následujících týdnů se poctivě držím plánu a přemýšlím, jestli mě běhání opravdu někdy bavilo, jestli to nebyla jen póza, musela být, jak by mě TOHLE mohlo bavit? Mohlo. K narozeninám dostávám vysněný Garmin s gpskou (mám velkou slabost pro tréninkové deníky a tabulky a plány a tohle je voda na můj mlýn), k Vánocům potom první vibramy. Od března běhám jen v nich. V dubnu si pořizuji z druhé ruky RedCastle Sport, kočárek pro běžce.
Brzy to bude rok, co jsem poprvé skutečně vyběhla. Mám za sebou přes dva tisíce kilometrů, zhubla jsem všechna kila nabraná v těhotenství a dalších šest navrch. Čas na desítku se mi ze 72 minut podařilo dostat na 49:08. Půlmaraton se zarytě drží nad dvěma hodinami (kdepak, dva týdny poté jsem ho zaběhla za 1:55), ale i jemu dojdou síly, bude se muset pustit a já budu připravená ho pokořit. Zamilovala jsem si minimalistické boty, pomalinku přicházím na chuť i bosoběhu. Většina odběhané kilometráže je absolvovaná s kočárem (včetně té naboso), běhám pětkrát, šestkrát týdně, tak moc, jak moc mě Magdalenka nechá.
Momentálně se moje kilometráž pohybuje kolem 250 km měsíčně (v říjnu jsem konečně prolomila mýtickou metu 300 km/ měsíc a 100 km/týden). Běhám hodně a běhám ráda. Občas to bolí, občas mě to štve, občas se za ty dveře prostě musím vystrčit. Zároveň ale vím, jak vypadá běžecká euforie, jaké to je, když nohy poslouchají a vy se musíte usmívat, i když ze sebe v tu chvíli ždímáte absolutně všechno.
Chci, aby i ostatní věděli, že to, že máte dítě, neznamená, že jste doběhali. Naopak. Může to být velký začátek. Jako byl u mě.