Půl roku. 

Dneska je to přesně půl roku. Šest měsíců. Sto šedesát jedna dní. 3864 hodin. 231 840 minut.

Velice živě si dokážu vybavit ten okamžik, kdy se to stalo. Včera jsem se po dlouhý době dívala na svoje video z Lakes a jako deka na mě padlo vědomí toho, co přišlo pak. To, že jsem zvládla dalších dvacet tři hodin bojovat s bolestí, abych nakonec podlehla a nedokončila (což mě pořád štve a mrzí a ne a ne mě opustit pocit, že jsem přeci jen ještě mohla a měla...). A všechno to potom - všechna ta bolest ve všech formách, tvarech a barvách. Celá škála - od té nejhrubozrnnější fyzické po tu nejjemnější psychickou, na kterou nepomůžou žádný léky, kterou nemáte jak utlumit, kterou se musíte prokousat, prodýchat, prožít, probýt. To, jak jsem brečela v autě po odchodu od prvního ortopeda, který mi řekl, že už nikdy nebudu běhat. To, jak jsem brečela v autě Petrovi, který mě vyzvedl po první konzultaci u pana doktora P., kdy jsem se dozvěděla, že ano, běhat budu, jen takový malý detail - nejdřív mi bude muset přeseknout kost, narvat do ní kus jakési hmoty, zašroubovat ji a až to hezky sroste, za pár měsíců, budu moct opatrně zase začít.

Ale já nechtěla čekat, já už nechtěla na nic čekat. Bolest z bezmoci. Z pocitu ztráty. Z pocit, že najednou nikam nepatřím, nejsem nic. Ani ryba. Ani rak. A do toho ty řeči. Tak co, už běháš? Určitě jo! Jestli ne, brzo budeš! Ty už běháš? Nějak brzo, ne? Co že máš v plánu? Seš magor? Měla bys ubrat! Měla bys to zrušit! Měla bys to přesunout! Najednou byl svět plný odborníků na moje fyzický a duševní zdraví. Všichni absolvovali to, co já nebo aspoň znali někoho takovýho. A všichni měli pocit, že přesně vědí, jak mi je. Tak určitě.

Zním dotčeně? Uraženě? Ufňukaně? Otravně? Věřte, že všechno tohle jsem byla (a nejspíš ještě nárazově jsem). A přestože jsem neustále pochybovala o tom, že budu ještě někdy doopravdy běhat, nikdy jsem ani nezapochybovala o tom, že se o to budu ze všech sil snažit.

A tak se snažím. Snažím se ze všech sil. Díky Radkovi B. jsem se dostala ke skvělýmu chirurgovi a díky mojí fyzio/kouzelnici Aničce pořád držím pohromadě fyzicky. Ty, kterým vděčím za to, že držím pohromadě psychicky, nebudu jmenovat, protože oni vědí. A po roce, který byl běžecky úplně marný, se jako fénix s jedním křídlem přeraženým a sešroubovaným a s druhým ve stavu, že ho přerazí a sešroubují v říjnu, zvedám z popela a běhám. Jsem těžká, protože měsíce, kdy jsem nemohla pořádně nic dělat v kombinaci s mým apetitem, si vybraly svoji daň. Jsem tristně z formy. Ale vím, že až se mě poslední červencový víkend všechny ty kameny, kopce a mokřady zeptají, co jsem dělala během toho roku, co jsme se neviděly, budu jim moct s čistým svědomím odpovědět, že všechno, co bylo v mých silách.

Legendy se totiž nemůžou zrodit snadno, jak by to pak mohly být legendy?

T-89D.

#34

Jaroslav Kuboš

LOPATY A VYKOŘISŤOVATELÉ

Zábavná hříčka, která mnohými pointami připomene kongeniálního Šimka s Grossmanem:

„A když se ty dva platy složej, je to k přežití. Koupím děckám vopravdický zimní boty, občas si i zatopíme a maso bude dvakrát tejdně i bez toho, že ho musím vyzvedávat v psím útulku. Stejně už na mě koukaj divně!“ s. 117

Do extrému hnané výroky a názory bude poznávat každý - a nemusíte na to ani dělat v nějakém tom holdingu. Vykořisťovatel s Lopatou se s námi dělí o svoje stoprocentně nekorektní pohledy na celou řadu témat od pracovní morálku, přes dovolenou po postavení žen a každou kapitolku pak výživně doplňuje třetí, nezúčastněný hlas (Pýthie, dítě s rakovinou nebo třeba hrobník).

Ke konci už sice dochází textu trochu dech (což se není čemu divit, vzhledem k formátu a malému manévrovacímu prostoru pevně vymezenému prostředním), ale hvězda navíc za to, že jsem se zasmála (hned několikrát!) nahlas. To se mi stává u knih málokdy.

Králikárnám a nanukům zdar a slávu!

(Recenzi na knihu jsem psala do týdeníku Hrot.)

#35

Leena Krohn

VYSNĚNÁ SMRT

Lehce črtané obrysy těžkých morálních témat se o mě při čtení jenom mírně otřely a byly pryč. Snad že jich bylo příliš mnoho, než abych je na tak omezeném prostoru dokázala všechny dostatečně vstřebat, nebyl dojem při čtení nijak strhující. O to zajímavější je sledovat, jak pomalinku si po dočtení sedají a kolik se jich zatvrzele drží u hladiny a nedávají mi pokoj a dožadují se, abych o nich ještě - aspoň chvíli - přemýšlela. A to mám ráda.

Na první dobrou byla pro mě nejpůsobivější obžaloba stávajícího stavu umění, to jsem si úplně chrochtala blahem jak prase zabité v přímém přenosu na pódiu.

Ale všechny další motivy - postupný rozklad, trest společnosti posedlé mládím v podobě virového stáří, deformace vztahů, narušení přediva reality, jsou ve své nevýraznosti - a normálnosti - o to víc alarmující.

#36

DRAK MÁ DVOJÍ JAZYK

Promarněná příležitost.

To byla téměř po celou dobu čtení moje hlavní myšlenka.

A přitom by stačilo málo.

Vyrovnanější překlad.

Lepší předmluva.

Lepší medailonky.

Celkově lepší koncepce.

Takže vlastně ne až tak málo, ale není to zas tolik...

Třeba když už se neustále opakuje v knize, že autoři píšou cynghanedd (což je neustále vysvětlováno týž způsobem), možná by stálo za to aspoň v předmluvě jasně ukázat, jak takový cynghanedd vypadá.

Jenomže to by velšské básně musely být překládané z velštiny a ne z angličtiny!

Z šestnácti zastoupených autorů mě zaujali tři (Robert Minhinnick, Duncan Bush a především Gwyneth Lewis), ale i ti trpí místy těžkopádným překladem. Jako odrazový můstek do světa velšské poezie asi dobré. Na hlubší ponor je skokánek příliš malinký a příliš daleko od bazénu.

Z velšské špionáže

Gwyneth Lewis

V

Velština byla matčina, angličtina jeho.

Fetišistickou hrou učil ji znát tělo,

otec s dcerou dole pod schody:

"Dy benelin yw loket, dy wallt di yw vlasy,

brada yw dy en di, hlava yw dy ben."

Zapomínala, tak opakoval jen.

Zavřel jí dwrn a nazval ji pěstí,

ukázal na kůstky na zápěstí.

"Mamince ani muk, překvapíme ji.

Llygaid jsou oči, Gwefusau jsou rty."

Každé části těla dotkl se při jejich tajné hře,

rozechvěn, když slyšel ji anglicky šeptat je.

Když zjistila to matka, nebyla nadšena.

"Řekli jsme, do čtyř let bude jenom velština!"

Naslouchala nahoře, tváře zmatené.

Být tatínkova holčička, cožpak to je zlé?

(s. 49)

#37

Noam Chomsky

O PALESTINĚ

Hodnocení neodráží míru, do jaké s autory názorově souzním. Odráží výhradně a jen můj dojem z knihy.

Který by lehce shrnulo podrážděné / zoufalé skřípění zuby.

A ano, jsem o poznání menší levičák než pan Barat a rozhodně si nemůžu dovolit zůstat sedět doma na zadku a extenzivně si číst, abych porazila kapitalismus... (to ho živila manželka nebo jak to jako dělal? Mně se to totiž taky moc líbilo!)

Po předmluvě vím, že s panem Baratem bych na pivo nešla, nevadí.

Dál.

Halabala posbírané články a projevy jsou naházené na jednu hromadu s rozhovory, které se zhusta točí na pětníku, chybí chronologie a nějaká jednotící linka, která by tomu celému dala nějaký tvar. Co je cílem? Říct, že Izrael je špatný a Palestina dobrá. Ok, na tom se shodneme. Vysvětlit, že Izraelci dělají hrozný věci a Palestinci sice taky, ale je to míň hrozný, protože trpí víc. Ok, na tom se taky shodneme. Forma ale nevyhnutelně sklouzává k dojmologii a k tomu, co u podobných titulů nesnáším: já to říkám, a proto to je pravda!

To, že kniha neprošla odbornou revizí a jména a názvy jsou přepisované opravdu neskutečně halabala a špatně, radši ani nekomentuju. Tahle arogance zaměňovaná se sebevědomím mě nepřestává fascinovat. Chybějící redakce je extrémně znát.

Pokud chcete vyargumentovanou polemiku s převládajícím českým proizraelským diskursem, sáhněte raději po nové Pappého knize Deset mýtů o Izraeli.

O Palestině by se nicméně dalo použít jako dobrá chlastací hra: kdokoliv najde JAR, apartheid nebo bantustan, musí vypít panáka. Každý, kdo by se dostal do třetí kapitoly, by byl king; obávám se ale, že na konci by byli všichni zralí na transplantaci JAteR.

#38

Arthur Machen

HRŮZA

Neznámý zabiják se prochází velšským venkovem. Jeho oběti nemají nic společného, výběr se zdá nahodilý, kdesi v dálce zuří boje první světové války a velšským venkovem se prochází smrt...

Pomalejší tempo, zdlouhavé teorie, které dnes ani nikoho nevyděsí a působí absurdněji, než vysvětlení samotné, byť ve své době hrůzný potenciál dozajista měly, a obzvláště ke konci hrubě odfláknutá redakce celkový dojem zanechávají kdesi ve středu škály dojmů.

T-12D - protože můžu

Čím delší je prodleva mezi jednotlivými zápisky, tím hůř se navazuje. Obzvlášť, pokud se neděje nic, o čem by stálo za to psát nebo o čem bych chtěla psát. 

Za dvanáct dní se postavím na start, budu se třást, bud mít ledový ruce a nebudu cítit nohy. Srdce mi bude tlouct jako vzteklý, zmocní se mě pekelná únava a poslední, co budu chtít, bude někam běžet. Mám to takhle pokaždý. Na každým startu mi je hrozně. A pak mi je první kilometry ještě hůř.

Letos se přidává nesmírně intenzivní pocit, že nejsem připravená. Nemůžu být. Objektivně prostě nemůžu. Zranění, který se vlekly od prosince až do května, mi znemožnily naběhat to, co jsem si předsevzala. Přinutily mě naučit se plavat kraula a sundat poprvý od UB kolo z háku, ale moc dobře si uvědomuju, že na sto sedmdesát kilometrů to prostě stačit nestačí. Ale stejně tak už vím, že hlava je mocná. A taky vím, že nejen závodní úspěch často závisí na jediným: jak moc to chci? A když to nechci dost, jsem proti vší síle, která se tlačí zvenku, bezmocná. A naopak. 

A já chci moc. To je neochvějná jistota, s níž do Lakes pojedu. Za těch víc jak dvanáct let, co běhám, jsem nikdy nic nechtěla víc. A to bude stačit. Minimálně na to, abych sebrala odvahu, postavila se na start a nechala se po dlouhých dvou letech (ano, naposledy jsem v závodě startovala přesně před dvěma lety na Kladně) strhnout davem. 

Bude to boj. A bude to boj mě samý se mnou samou. Nikdo mi nebude bránit postavit se na start a běžet. Nemusím se nikoho dovolovat, jestli můžu odjet. Jestli se o to můžu pokusit. 

A je dobrý si připomínat, jaký privilegium to je a jak šťastná jsem, že můžu. Že můžu v zásadě cokoliv. 

A je to jenom na mně.

Nezapomínejme, prosím, na ty, který to tak nemají.

#3

Lenka Elbe

URANOVA

Jedna z variací na podobenství o věčném zlu dřímajícím v temných koutech kolektivního vědomí lidstva - oné esence, která tráví duši a kvůli které máme i v jednadvacátém století války, přestože se v podstatě jednomyslně shodneme, že jsou špatné, kdy lidé trpí a umírají mnohdy zcela zbytečně a často jen pro potěchu (ať už přímou nebo nepřímou) někoho dostatečně zvráceného. Zrůdy se rodily a rodit se budou. A jejich výskyt a to, čeho jsou schopné a čeho zhusta dokážou dosáhnout, je nakonec vlastně absurdnější než existence takových jedněch jáchymovských lázních provoněný makovým závinem.

Uranova je svěže zelená jako rádium, je to takové finské podivno v českých kulisách, které mě rozhodně bavilo, ale nakonec mu chybělo cosi stejně neuchopitelného, kvůli čemu po mně jen neškodně sklouzlo a zaplulo do odpadu docela jako ten sliz.

Má ovšem úžasnou obálku (dílo autorky), na tu se nemůžu vynadívat. Ta fakt nemá chybu.

#4

Tana Frenchová

SLÍDIL

Cal Hooper má dost - po celém životě u policie chce mít na důchod konečně klid. A kde jinde by ho mohl najít, když ne v zapadlé irské vesnici? Cal se stěhuje z rušného Chicaga do zapadákova na opačné straně oceánu, chce si svépomocí opravit starou chalupu, chodit s místňáky do jediné putyky široko daleko, rybařit a lovit králíky a hlavně se do ničeho nemotat, do ničeho nešťourat, nešlapat na žádná kuří oka.

Jenže pak se u Cala na zahradě objeví kluk a jeho starost se postupně stane i tou Calovou a než se naděje, bude z jeho klidného důchodu šlapák po kuřích očích.

Slídil mě nesmírně bavil - napínavý detektivní příběh se skvělou atmosférou překrásného irského venkova, svéráznými postavami a hlavním hrdinou, který mi sedl jako už dlouho nikdo ne. Jo, život je pes a realita je krutá - i na místech pohádkově krásných.

Knížku jsem překládala vloni na jaře a musím říct, že mě společnost Cala Hoopera opravdu těšila. Strávili jsme spolu pár měsíců a je to opravdu dobrej chlápek. Zkuste, uvidíte!

#5

Zuzana Říhová

CESTOU ŠPENDLÍKŮ NEBO JEHEL

Tohle není knížka o životě na českém venkově. Nesnaží se zobrazit, jak se u nás žije v Horní Dolní pod Smrkem, Kdo si chce přečíst knížku o životě na českém venkově, sáhne po jiném autorovi či autorce - po takovém, který si za cíl klade zasadit děj na český venkov.

Toliko řečeno, vyrazme do Podlesí.

Na místo odtržené od světa a zároveň kousek od Hradce a vlastně i od Prahy. Na místo, kam když jedete, nepotkáte velmi dlouho (podezřele dlouho) žádné jiné auto. Není to Shyamalanova vesnice, ze které byste nemohli jen tak odejít, ale tak trochu vlastně je. Není to načinčané místečko jako v Hot Shots, ale vlastně taky tak trochu je. Není to reálná vesnice jako ta ve Slídilovi od Frenchové, ale taky tak trochu je.

Je to místo, které budete poznávat. Nejen jeho kulisy a obyvatele dávné, nové i dočasné, budete poznávat to, co je pod povrchem, to co vás obklopí, to co není vidět, ale vy to vnímáte, ach bože, jak moc to vnímáte, smrdí to a ten smrad, to není kravín, to je něco mnohem horšího. Z toho se nezvedá jen žaludek, z toho se svírá krk i srdce.

Bohu nemilý Bohumil a bohu stejně tak nemilá Bohumila přijíždějí začít znovu. Jsou spolu a jsou si cizí, někdo přešlápl a někdo nepodržel, někdo mluvil, někdo mlčel, všichni to známe. Přijíždějí do chalupy v rokli, v temné, hluboké rokli na okraji vsi, kde se chlastá, kouří, bije, šmíruje, kde se zahušťují představy pěkně hustou jíškou z přepuštěného sexu vymíchaného bolestí. Kde se na utrpení nahlíží z odstupu kroku, dvou, tří. Kde se na všechny kolem nahlíží spatra, přestože se žije ve sklepě. S bohu nemilými přijíždí Kluk. Kluk jako defekt, jako závaží, jako něco, co se nepovedlo, jak mělo, co nedopadlo, jak mělo a prozradilo toho o nás tolik, že to, co teď víme, se nám hnusí víc než rození nebo inseminování krav. Je to smrdutá rána, která se nezhojí, kterou si zas a znovu rozryjeme, vytrháme stehy, sledujeme, jak hnije. Kluk neobtěžkaný jménem. Tak jako ona nebohá Karkulka, které se vlastně říkalo kapuce nebo klobouček, o níž nevíme, jestli to byla Maruška nebo Jarmilka. Karkulka. Kluk.

A v hlavní roli zvíře v nás. Vlk, kterého v duchu krmíme, vlk, kterého bychom tolikrát chtěli nakrmit ve skutečnosti. Společnost, která se krmí - schovaná za monitory, za obrazovkami, za displeji, kochá se bolestí, utrpením a násilím, rochní si v trápení jiných. Tohle není horor, kde se slastně bojíme. Tohle je obžaloba a my jsme vinni ve všech bodech.

A v hlavní roli jazyk. Vyprávění. Promluva. Symboly. Všechno má v knize Zuzany Říhové hlas, všechno. I to, o čem pro klid vlastní duše tvrdíme, že je to němé. A každé slovo tu má své místo. Četba toho jazyka bolí, fyzicky bolí - čtenář se s první stránkou vydává na cestu do lesa a musí si zvolit: jehly nebo špendlíky? Tak honem, babička čeká. A vlk taky.

#6

Lloyd Alexander

KRONIKY PRYDAINU - KNIHA PRVNÍ

Americká klasika, která v první knize a v polovině druhé vychází z Tolkiena tak moc a tak neobratně, že mě to od dočítání málem odradilo. Mladší potomek naštěstí pokračovat chtěl značně zarputile, že jsme to dočetly - za což jsme jí nakonec i se starší potomkou vděčné, neb konec druhé knihy (od trojice čarodějek) a celá třetí kniha byly výborné.

Zkraje jsem nemohla značně nesourodé skupince hlavních hrdinů přijít na chuť - však si to vezměte: frackovitý Frodo, který se chová velice často jako totální dylina, protivný Gimli, chlupatý nenažraný Glum, který má mluvit vtipně, ale jakmile přesáhnete jistou věkovou hranici, bude vás to akorát iritovat, k tomu princezna se zlatou tretkou dost nešťastně do češtiny přeloženou jako šidítko (vzkaz do překladatelského nebe panu Medkovi: šidítko je dudlík!), kdy jsem se nemohla zbavit představy mladé dívky s dudanem v ruce; nechybí Saruman v ženské verzi, Sauron v mužské verzi, který místo skřetů vaří v kotlíku zombíky... jinak jsou tu samo i čarodějové a bitvy a taky dost podezřele (ano, pedofilně, tak já to napíšu) působící bard, který se rád podřídí rozmarům partičky dětí a věčně hladového člověkopsa...

Jejich dobrodružství v The Castle of Llyr mi ale přišlo už natolik originální a zábavné (obzvláště přerostlá kočička se mi líbila), že se vrhneme i do druhého dílu. Schválně, jestli se autorovi podařilo se definitivně odpoutat z nesmírně silného gravitačního pole LOTR. Vzhledem k tomu, že mě se zbývajícími dvěma knihami a sebranými povídkami čeká spousta večerů, si držím palce.

Perlička na závěr: Prydain znamená welšsky Velká Británie a (g)wen(yn) bílá.

#7

Junot Díaz

KRÁTKÝ, LEČ DIVUPLNÝ ŽIVOT OSKARA WAJDA

Chodíte rádi na pouť? A jaký je váš nejoblíbenější blitkostroj? Twister? Centrifuga? Pořádná horská dráha?

Tak si představte, že jste právě spořádali cukrovou vatu, grilovanou klobásu, želé hady a langoš s kečupem a sejrem a zalili to jedním pětipivem a samozřejmě vám přišlo jako supr nápad vlízt na ten nejlepší blitkostroj, kterej matějská nabízí.

Hudba huláká, puberťáci se smějou, atrakce se dává do pohybu.

Otevíráte první stránku a Díaz vás chytá do svých spárů a už se vezete.

Oskar Wajd je pekelná jízda, která vám zamotá hlavu i žaludek a který se zároveň nebudete moct nabažit, protože má sakraprácedohájezelenýho absolutně všechno, co má hustej román mít.

Junotův styl je naprosto zběsilej a jde hlavou přímo proti zdi a pak znovu a znovu a vy, protože jste si koupili žeton a obsluha za váma zacvakla řetízek, se prostě vezete s ním.

A dostane se vám všeho (historie Dominikánský republiky, Trujillova diktatura, život Dominikánců v newyorským exilu, rodinný vztahy, skvělá práce s popkulturními odkazy, využití poznámek pod čarou způsobem, že mi z toho pomalu tekly sliny - všechno v překladu, nad kterým jsem se tetelila blahem) a na konci vám autor bez špetky sentimentu zakroutí krkem a hodí vás na hnůj - a vy mu ještě poděkujete, protože tuhle jízdu jste namoudušinapsíuši navzdory tomu, že jste si během ní párkrát nablili do pusy, pekelně užili.

A netvrďte mi, že jsem vám to teď totálně neprodala!

Štěstí si za prachy nekoupíš...

 ...ale můžeš si koupit letenku do Lake Districtu a to vyjde skoro nastejno.

Před týdnem jsme se po dlouhých měsících, který jsme strávili uvězněný na zemi, vraceli vysoko nad mraky zpátky domů. A já se snažila srovnat si v hlavě to, co jsem v předchozích třech dnech viděla a prožila. 

Když jsem se před třemi lety rozhodla, že Lakeland 100 bude ta moje první velká stomílovka, nad vlastní drzostí jsem se roztřásla strachy. Když jsem se na konci léta 2019 dozvěděla, že jsem prošla losováním a budu se moct postavit na start, zhluboka jsem se nadechla. A jako bych od tý chvíle zadržovala dech. 

Petr byl tehdy poměrně skeptický, jestli je reálný, abych se na něco takovýho s mým režimem a povinnostma stihla připravit. Já byla odhodlaná se o to porvat. Na Velikonoce 2020 jsme měli s T. odletět do Conistonu, vesničky, která hostí HQ závodu, místa startu, místa cíle, místa, kde se rodí lakelandské legendy.

Když v březnu 2020 přišel první lockdown, naivně jsem si představovala, že v dubnu odletíme. Když jsem zjistila, že nejen, že nikam nepoletím, ale ani nic nepoběžím, brečela jsem. Je to jenom běhání, že jo? Že ne.

A tak hlavu vzhůru, startovný organizátoři všem převedli, já si stejně uhnala anémii a čert ví, jak by to tam dopadlo a že by to stejně nejspíš nedopadlo, dopadla bych akorát tak já - na hubu a tvrdě. Racionalizace. Kdesi v hloubi duše mi přibyla další kulička smutku z kvarkový hmoty. Jestli mi něco ty covidový roky vzaly, pak schopnost se na cokoliv upřímně těšit. A jak já to uměla. Není to tak velká daň, samozřejmě. Ale je...

Další Velikonoce, další letenky, další ubytování, další zranění, další vertikální kilometry na Závisti, další letenky na léto, další ubytování, další storna. Další maily hlavnímu organizátorovi, kterýmu jsem už musela pekelně lízt na nervy. Další kulička. Menší. Lehčí. Stejně jsem brečela, nebudu tvrdit, že ne. Místo LL Lužky. K bolavý duši ještě bolavý ego. Dostala jsem po právu na prdel, jasně že jo. 

Marc, hlavní organizátor LL100, potvrzuje, že mi převede startovný ještě na další rok. A já ohřívám dvakrát vychladlý sen. Krmím se tisíckrát ohranýma vysněnýma výjevama a situacema, jsem jich přejedená, ale žvýkám, polykám, jsem vzorný strávník.

Lužky podruhý. Lužky veliký, převeliký, největší.

A z mraků pád na zem a přímo na koleno. A pak na druhý. Měsíc, dva, tři, čtyři... Neběhám, živím naději (jsem vzorný strávník), věřím, doufám, nevzdávám se. Zpívám si původně nejspíš milostnou písničku, která by ale stejně tak mohla být nakrásně o zoufalým vztahu zraněnýho běžce k jeho pošahanýmu koníčku: I will fight for you, I always do until my heart is black and blue... budu se za tebe rvát, dokud nebude moje srdce samá modřina... A týdny plynou... 

A pak přišly Velikonoce. 

Třetí v řadě - letenky, ubytování, půjčit auto... Běžím k Petrovi pro gely ("Nehroť to, prostě to nějak ujdi.") Vezu holky k mamce. Furt tomu nevěřím. Balím kufr. Furt tomu nevěřím. Snáším na hromádku hadry, boty, flašky, jídlo, hole. Kontroluju trasu v hodinkách. Kontroluju trasu v Road Booku.

Je ráno. Jedeme na letiště. Jedeme. Na. Letiště. Možná je čas uvěřit.

A pak už jsme nad mraky, a pak už jsme vysoko, a pak už sedíme v autě a na cedulích jsou všechny ty známý místa: Preston (sedmnáct let zpátky jsem na tamější UCLAN strávila semestr, nikdy jsem se tam nevrátila), Lancaster, Blackburn, Blackpool. A pak se na ceduli objeví Lakes. Jsem tady. 

A pak zastavujeme u jezera. Tak rychle, jak mi kolena dovolí, se škrábu z kamenitýho náspu. Stojím na břehu. Kolem je ticho. Vlnky něžně pleskají o kameny. Nadechuju se. Je čas uvěřit.

Den první - Old Man of Coniston

750 m up, 9 km, 3 hodiny

Jsem nekompromisní - nevím, jak ty, ale já jdu na ten kopec, to stihneme, jasně, píšou dvě a půl hodiny nahoru, ale to daj děcka v crocsech s nahatou barbínou v ruce. Jsem otravná a urputná, jak to umím jen já, když o něco fakt hodně stojím. Takže strašně. Takže jdeme.

A je to nádherný. Ne. Je to překrásný. Kolem cesty kvete hlodáš a voní tak, až se hlava točí. Stezka se vine mezi pastvinami a vzhůru výš a výš, protíná starý břidlicový důl až k jezeru obklopenýmu prstencem vrcholků. 

Jsem šťastná jako blecha. Tom o poznání méně. Svět je v rovnováze.

"Old Man of Coniston... Spíš Dead Man of Coniston!!" mrmlá. Poučena z vlastních nezdarů nabízím čokoládu, protože není nic horšího, než když vám cestou do kopce dojde a vy hlad blbě vyhodnotíte jako vnitřní mizérii, s níž něco svede maximálně tak studený pivo a teplá sprcha. 

A protože každý kopec má vrchol - i to mě ultra naučilo - i Dead Man of Coniston někde vrcholí. 

A pak tam stojím, fičí tak, že neslyším vlastního slova a přede mnou se táhne hřeben okolních hor, rozkládá se údolí lemovaný dalšími a dalšími kopci, jezero přímo pod námi, další za sousedním vrcholem, další, obrovské dole v údolí a pak moře. Nejradši bych tu zůstala, dokud by mi vítr nevyfoukal z hlavy i tu poslední myšlenku, ale Tom se otočí na patě, řekne něco ve smyslu, pěkný, ale je mi kosa, tak mě dojdi a zmizí.

A tak udělám pár fotek, zjistím, že tu není signál, usoudím (spoiler: chybně), že je to asi jen tím, že jsme vysoko a mimo civilizaci, něco natočím a vydám se za tím.

Doufám, že kolena budou držet. Doufám, že zítra to půjde. Že to poběží.

A pak už jen bysgod a sglodion, pivo a příliš malá postel s jednou jedinou příliš velkou dekou.

Něco tak krásnýho jako dneska jsem už dlouho neviděla. A už hodně dlouho jsem se tak mizerně nevyspala.

Svět je v rovnováze.

Den druhý

Z Conistonu do Wasdale Head

33 km, 1330 m up, 6 hodin 52 minut

Na snídani se nacpu tak, že už živě vidím, jak v prvním kopci bliju (neblila jsem), ale všechno je to děsně dobrý a sakraprácehergotfagot, já jsem fakt tady!

JáJsemFaktTady - zopakovala jsem si to skoro stejně tolikrát, jako že je to neskutečná krása. Občas je potřeba se štípat.

Navleču na sebe veškerou výstroj a výzbroj a při pohledu do zrcadla si okamžitě vzpomenu na onen vtip o jednotce strašlivých mořských kocourů:

Americká speciální jednotka Strašliví mořští kocouři se připravuje na misi do Afghánistánu. Vyhlásí poplach a za několik minut je celá jednotka nastoupena v plné zbroji. Jen voják Jonson chybí. Přijde po dobré půlhodině.

Seržant řve: "Jonsone, všichni naši chlapci jsou dávno připraveni natrhnout prdel tomu Tálibanu a ty jdeš pozdě!"

"Víte, seržante," vysvětluje Jonson, "dostal jsem signál o poplachu když jsem byl v posteli. Vyskočil jsem, rychle jsem si oblékl maskáče, nasadil přilbu a nabarvil si tváře maskovacími barvami. Opásal jsem se řemenem, k němu dozadu připevnil granáty, vlevo zavěsil tesák a napravo pistoli. Navlékl jsem si neprůstřelnou vestu a nasadil ochranné brýle. Do kapsiček u vesty jsem si nacpal náhradní zásobníky s náboji, do podpažních pouzder zasunul finský nůž a Beretu a na záda přehodil batoh s minami. Na pravé rameno jsem si pověsil samopal a na levé bazuku. Na levé předloktí upevnil minivysílačku, na pravé škrtící strunu a bombičku s paralyzujícím plynem. Do zubu jsem vzal dýku, do pravé ruky M-16, do levé kulomet. Už jsem byl na odchodu, když jsem se náhodou uviděl v zrcadle. Tak jsem se lek, až jsem se posral a musel jsem začít znova.

Mňau

Krátce před devátou vyrážím. Poznávám místa z různých videí z recce runů jiných běžců. Šplhám do mraků a pouštím se do údolí. Snažím se běžet; když jsem opatrná, jde to, nesmím ale udělat žádnou chybu, stačí malá nepozornost a je to zlý, zlý, zlý. 

Plán byl prostý - když to nepůjde, Tom pro mě dojede, prostě zavolám a domluvíme nejbližší místo, kde by mě mohl naložit. Až po pár hodinách zjišťuju, že tady se ale nikoho nedovoláte. Signál není totiž nikde. Nárazově a naprosto nelogicky naskočí v okruhu metru, dvou uprostřed pastviny na úbočí kopce, aby pak nenávratně na další dvě hodiny zmizel.

Cesta je překrásná. Po zhruba dvou hodinách mi dojde voda. Jako velice naivní se ukáže i další představa: totiž že si v případě potřeby něco koupím v nějakým koloniálu ve vesničkách, kterýma budu jednou za pár hodin probíhat. Nikde není NIC.

A tak strávím spoustu času zaseklá na otázce, co budu pít. Potoků je tu spousta. Je tu ale i spousta pasoucích se ovcí a co když ta voda není ale ani trochu pitná? Vydržím to řešit další hodinu, než usoudím, že jedovatý to snad nebude a nevyberu potůček, který vypadá relativně čistě a divoce. Se slovy našeho pana veterináře: "Parazity léčit umíme!" v hlavě naplním obě flašky a pokračuju.

Přes mokřady, po cestách, kousek lesem, ale těch je tu jen malinko, nahoru a dolů a furt dál. Navigace na šestkových fénixech je jiný příběh. Já ty trojky opravdu upřímně milovala - měly pro mě velikou citovou hodnotu a byla jsem s nima vážně moc spokojená, ale tohle, tohle je jiný stroj. Nemít je, jsem tisíckrát ztracená. Takhle jsem zakufrovala možná třikrát, ale vždycky jen na pár metrů. Za to Road Book, to je jiná, tam jsem kolikrát nechápala, která tluče, ani když jsem na tom kterým místě přímo stála. 

Potmě to bude ovšem jiná sranda. 

Snažím se točit. Ježíšek mi totiž přinesl GoPro. Asi usoudil, že mladší už nebudu a že některý sny, třeba ty o bytí velkým filmovým režisérem, si už sice nesplním, ale vždycky jsou tu deriváty a tenhle by mohl stačit. 

V Bootu, což bude CP2, jsem si v místní hospodě dala limonádu, zjistila, že na záchodech teče jen teplá (čili potok to jistí) a našla na silnici před ní půl metr čtvereční, kde jsem chytila signál. Kolena mě bolely jak čert, zítra je taky den. Volám Tomovi. Zjišťuju, že sem by přijel za hodinu, na další CP za hodinu dvacet. Takže se domluvíme, že mě nabere ve Wasdale Head. 

Pokračuju přes mokřady a kolem jezera. Kopce kolem mě jsou najednou daleko, obrovský prostor na všechny strany, nekonečný nebe nad hlavou, slyšet je jenom můj dech. Nikde nikdo. Naprosto nikde nikdo. Je to až děsivý - ne že bych řešila, co bych dělala, kdybych tady teď blbě šlápla, protože tady by vás až na pár líně se pasoucích ovcí fakt nikdo neslyšel křičet, spíš je v tom jistá tíseň z malosti, možná je to tím, že od obzoru k obzoru se táhne hnědá linie kopců a není vidět dál, možná tím, že jsem už vážně hodně unavená... každopádně se těším do auta a domů.

Ale na to si ještě počkám.

Ve Wasdale Head sbíhám ke kempu. Čeká mě ještě pořádný kus po pekelně úzký silnici. Stejně jako skoro všechny tady je obousměrná, ale vejde se na ni jen jedno auto a po obou stranách je lemovaná kamennou zídkou. A aut tu jezdí fakt hodně. Když už konečně dolezu k Innu, kde se máme sejít, mám dost.

Vyndám telefon a nic. Žádný signál. Jdu kolem hospody. Nic. Kde ho tady budu hledat? 

Jako těžká smrdutá prošívaná deka na mě padá zoufalství.

Vytahuju margotku poslední záchrany a jako král vysílám do boje hordu sacharidů.

Nakonec se potkáme na parkovišti. Do Conistonu se vracíme hodinu a půl, silnice je úzká, šplhá do prudkých kopců a padá dolů, před námi jede naštěstí obytná dodávka a proráží nám cestu. Do lýtek se mi zakusují zoubky drobných křečí, před ubytováním nejsem schopná vylízt z auta. Zítřek bude stát za to.

Den třetí

Z Howtownu do Ambleside

38 km, 1720 m, 8 hodin 30 minut

Oba dny nakonec zkracuju proti plánu o deset kilometrů, i tak už dneska není důvod se šetřit. Ráno se domluvíme, že mě T. hodí o kousek dál na trasu. Najít bod, kde se napojím, je nakonec těžší, než jsem čekala (já jsem takovej věčnej Diviš - já a moje naivní představy, že).

Z Howtownu na CP v Mardale Head je to patnáct kilometrů a přes sedm set výškových metrů. Zjišťuju, že většinu z nich nastoupám hned zkraje. Hole do rukou, laktát do svalů a vzhůru vzhůru, až tam, kde mizí cesta a vítr fičí. Je to nádherný, nohy bolí a šlapou a to je hlavní. Nahoře se přede mnou otevře obrovská zvlněná podmáčená pláň porostlá hnědo-žlutou trávou. Jdu podle čáry na hodinkách, protože tu není jediný bod, podle kterýho byste se mohli zorientovat. 

Říkám si, jak krásný by to tu bylo, kdybych mohla běžet, což moc nemůžu, a taky, že sem se ale fakt nesmím dostat v noci, jinak tu budu bloudit až do skonání světa!

Dostávám se k jezeru. Potkávám dneska prvního psa bez vodítka. Tady by totiž měli být na řemínku všichni - právo přechodu přes soukromý pozemky tu má dlouhou tradici, nicméně platí jistý pravidla - třeba, že psi musí být na vodítku, protože se pohybujete zhusta mezi pasoucíma se zvířata. To tele, který vodítko nemá, vypadá jak kříženec dobrmana s nějakým jiným hovadem a já mu nevěřím ani čumák mezi vočima. Mám pocit, že tohle už je fakt diagnóza ne nepodobná tý s motorkama a silnýma autama bez blinkrů... 

A pak mě čeká nekonečný a překrásný trail podél jezera. V propozicích k loňskýmu ročníku stálo, že tahle sekce je známá jako "the killer". Hm. Co je na tom překrásným single trailu nad jezerem zabijáckýho? Po hodině, kdy jsem furt nebyla na konci, bych přísahala, že absolutně všechno: bahno, potůčky, kameny, kameny, kameny... a pak znovu a v jiným poměru a velikosti. 

Do Mardale Head se dostávám dost pomuchlaná. Čokošku, přídavný půllitr vody z batohu (dneska jsem poučená, dneska z potoků vypiju jen dva litry vody...), věnovat letmou myšlenku tomu, že by do Lake Districtu měl konečně dorazit geniální koncept kiosku, a vzhůru do dalšího stoupání. 

V houfu ovcí kousek za vrcholkem chytám na dvě minuty signál. Volám, čtu smsky, snažím se nemyslet na to, že za chvíli to celý končí a zítra už budu touhle dobou v Praze. Snažím se na to myslet a o to víc si toho, kde jsem, vážit, i když to kurevsky bolí. A protože to bolí fakt hodně, když se kopec trošku narovná a ztratí něco ze svojí strmosti, rozbíhám se. Může to bolet ještě víc? Uvidíme.

Dostávám se do údolí, procházím přes dvůr farmy (to je tady dost zvláštní a nepříjemný, že těm lidem tu místy lezete pomalu do obýváku - můj nehezký zážitek s vlčáky v Krkonoších se mi tu několikrát hodně zle promítl, to bych si i odpustila) a stoupám vzhůru.

Kameny, kameny, kameny. Nahoru. Dolů.

Kousek po asfaltu. Ty nejroztomilejší jehňátka toho dne. A pak masakrózní přelez zídky - krát čtyři.

Podotýkám, že ten plot je vyšší než já (což jasně, není tak moc, ale stejně). Nahoru to ještě jde, dolů to ovšem stojí za to. 

Mířím do Kentmeru. Jsem unavená a mozek si dělá co chce - okamžitě ho překřtí na Kitmíra podle psa Sedmispáčů z Efesu a připomene mi, že až budu mít jednou psa, přísahala jsem, že se bude jmenovat Kitmír... (občas se někdo ptá, na co při ultra celou dobu myslím - tak když už na něco, tak na podobně zásadní věci.)

Při seběhu jsem vytáhla sluchátka a teď už hraju oblíbenou hru, na kolik písniček? Říkám si, že na tři bych se mohla dostat na vrcholek - playlist je toho dne na mojí straně a jako druhou servíruje jednáctiminutovýho Meatloafa. Zatímco on ještě slibuje, že by pro lásku udělal cokoliv, ale tohle neudělá (co sakra to ono je?! Co??), já se rozhlížím kolem a vím, že sem se prostě musím vrátit.

A pak znovu dolů. Bolí to. Bolí to hrozně. A já natahuju nohy a opravdu běžím. Tak jo, pojď si pro mě, ukaž, co umíš! Je tohle všechno? Tak to ses moc nevytáhla! Vyzývám bolest, směju se jí do ksichtu, dneska si na mě nepřijde, dneska mě nedostane. Mě totiž dneska už nic nezlomí.

Poslední nahoru dolů. Nekonečný Ambleside. 

Volám Tomovi. "Ty už jsi tam?" Jsem. Sundávám batoh. Sedám si na zídku. Vypínám hodinky. Tak jo.

Hotovo. 

Vydechla jsem.

A pak jsem se zhluboka nadechla a zadržela dech.

I obyčejný lidi můžou dokázat neobyčejný věci. Nebo se o to aspoň pokusit.

Tak v létě.

Drcení oliv (a první část menšího kopce knih)

Znáte ty řeči o tom, kterak ze sebe olivy vydají to nejlepší teprve tehdy, když jsou drcené? Má to vyjadřovat, že stres a námaha nám vlastně prospívají, že pod tlakem ze sebe dostaneme i to, co jsme ani netušili, že v sobě máme.
"Tak co teď?" ptal se mudarrib po Lazovce.
"Teď bych chtěla zrychlit," odepsala jsem bez váhání, protože to je prostě něco, co chci už delší dobu. Nemluvím o nějakých skvělých časech, ale prostě běhat zase nějakým rozumným tempem, který mi zajistí, že na dlouhých trénincích nestrávím půl dne. Na to prostě dlouhodobě při vší vůli ten čas zkrátka nemám (nebo mám, ale nedám).
A tak jsem se po ohromné spoustě let ocitla poprvé od střední školy na dráze.

Bylo mi předloženo, co se ode mě očekává a já naivně vystartovala vpřed. Po sto metrech jsem byla zralá padnout do šeříků a zemřít. Takového luxusu jsem se ale dočkat neměla. Dvě stě. Čtyři sta. Tepy dosahují úrovně oběžné dráhy, vzdorují síle gravitace, odpoutávají se a míří do nekonečného vesmíru. Mudarrib udává tempo, něco mi vykládá, dokonce se mě na něco ptá (to jako čeká, že mu budu mezi smrtelným chroptěním odpovídat?). Padají hlášky, které vejdou do dějin: "Tak tímhle tempem potřebuju příště běžet na stovce prvních sedmdesát kilometrů. Posledně jsem vydržel jen padesát..." ležérně vykládá, zatímco já vedle něm při tomhle tempu umírám po oválu a půl. V duchu máčím školní houbu v umyvadle a vztekle mažu nápis mudarrib z pomyslné trenérské tabule. Poté, co nesmí zastavit, co si nesmím sednout, co nesmím upadnout do bezvědomí, na ni vztekle čmárám al-wahšu - bestie, příšera. Protože nikdo jiný, než tvor posedlý běžeckou příšerou, přeci nemůže s nadšením čerstvě zamilovaného vykládat o brutálních tréninkových metodách !
Ale ať už to, co růží zvou, je zváno jakkoliv, voní to stejně a já poslouchám a plním políčka v tabulce, protože těch citátů o tom, že bez práce nejsou koláče a ke hvězdám vede cesta jen per aspera je tolik, že na tom něco bude. A navíc Seneca prý řekl, že píle je nejlepším pomocníkem průměrného talentu. Ráda bych věřila, že jsem alespoň průměrně nadaná, píle mi totiž zatím nechybí a v tom lisu na olivový olej se mi navzdory volání zdravého rozumu fakt docela líbí.


(Poslední týdny jsem toho přečetla nějak moc a zapsala nějak málo. Ne úplně úmyslně jsem navíc ocitla v knihovně a jako feťák, jehož pustíte do heroinového doupěte s tím, že si může vzít, kolik unese, ale ať si nic nebere, protože to přeci nepotřebuje, jsem se vracela s taškou narvanou knihami. No jo. Každý máme nějakou tu slabůstku.)

#24

Sarah Andersenová

UBULENÁ HROMÁDKA ŠTĚSTÍ

I druhý výbor z díla Sarah Andersenové je vtipný, milý a zábavný - prostě příjemná jednohubka, která pobaví. Pokud jste navíc tak trochu asociální introverti se slabostí pro knihy a kočky a je vám kolem dvaceti, připočtěte si ještě jednu hvězdičku navrch.

#25

Thomas Bernhard; Mahler

STAŘÍ MISTŘI

"Nic mě neodpuzuje víc, než když pozoruji lidi, kteří něco obdivují a kteří onemocněli z obdivu. Většina lidí je jen proto po celý život tupá, že je obdivuje." (s. 76)

Úžasně úsporný koncentrát velkých myšlenek na malém prostoru. To, co se zprvu jeví jako bizarní výron zapšklého člověka, se přelévá v kritiku stádismu a hloupého, v zásadě neoprávněného obdivování.

"Umění je to nejvyšší, ale zároveň nejodpornější, řekl. Ale my si musíme prostě namlouvat, že velké a nejvyšší umění existuje, řekl, jinak upadáme v zoufalství. I když víme, že každé umění skončí v bezmoci, že je směšné, že skončí na smetišti dějin." (s. 136-137)

Aby se z toho nakonec stala intimní zpověď o bolesti, ztrátě, lásce a smutku.

"Na co všechno nemyslíme a o čem všem nemluvíme, doufajíce, že jsme k tomu povolaní, jenomže nejsme, to je ta komedie, a když se ptáme, jak to půjde dál, je to tragédie." (s. 138-139)

Musím si nutně přečíst předlohu. Tohle velice příjemně překvapilo.

#26

Maria Sempleová

DNESKA BUDE VŠECHNO JINAK

Jedno z největších překvapení letošního roku. Kniha, která klame tělem (čti nepříliš lákavou obálkou) a ještě víc anotací. (V Plusu v poslední době nějak nemají šťastnou ruku při jejich psaní. Snad ve snaze upoutat širší čtenářskou základnu vykřikují u černohumorných a spíš tragikomických knih o popadání se za břicha a o tom, jak se u toho výborně pobavíte. Ne. Ani u téhle knihy nejde o situační humor a haha, on uklouzl a spadl do dortu vtípky.)

Není to vtipná knížka pro zasmání. Prosím vás, není to ani kniha o "kupě nehod". A už vůbec to není román "o nebezpečné touze být lepší". Kdo překládal nebo psal anotaci, zasloužil by nasekat na zadek stočeným mokrým ručníkem.

Dneska bude všechno jinak je román o jedné vyhořelé, zmatené a utahaná matce, kterou jsme v jisté fázi mateřství všechny. I ty übermatky, které navenek tvrdí, že tohle NIKDY nezažily (ne, nevěřím vám a teď vám to říkám přes optické kabely hrdinně do očí!).
Eleanor bude padesát. Všechno udělala tak, jak velí dnešní doba. Vdala se po třicítce, měla dítě, měla kariéru, ale všechno se nějak postupně rozpadlo, i ona, a teď je tady, na prahu páté dekády s manželem, který má být v práci, kde ho nenajde, s osmiletým synem, kterého šikanuje spolužačka, psem, který se ani neobtěžuje zvednout z pelechu, když přijde domů a předsevzetím, které všechny moc dobře známe: Dneska to bude jinak! (Dneska nebudu křičet na děti. Dneska budu trpělivější. Dneska uvařím pravý vývar. Dneska sjedu s autem na myčku...)
Sample se bravurně strefuje do utrpení mladého - a ne už tak mladého - intelektuála a umělce, který trpí v konzumní a masové společnosti, a z jehož utrpení pro změnu leze po zdi jeho okolí. Kromě Eleanor, kreslířky a animátorky, jejíž kariéra to tak nějak vzala oklikou a cestou se někde pozapomněla a ještě furt nedorazila, je tu akademik, který musí nabízet ochutnávky v supermarketu, protože tam má zdravotní pojištění a navíc mu hrozí, že ho vyhodí z univerzity, protože v jeho sylabu není dost barevných básnířek nebo bývalý podřízený z práce, který tak toužil zapadnout mezi newyorské umělce, až si koupil vespu a nosil jim jídlo a TOLIK se snažil - aby nakonec zasvětil život zelené (tetování!!) a umění, které ale stejně vnímá jen hrstka lidí.
Stačí nadhodit a vy prostě víte. Ty lidi vidíte – a vidíte jim až do žaludku.
A pak jsou tu vztahy a všechny ty s nimi spojené tlaky a síly, které na sebe vytváříme a vyvíjíme, aniž bychom si to uvědomovali, stejně jako ty, které si moc dobře uvědomuje, ale stejně s nimi nemůžeme nic dělat, ať už proto, že jsme do těch sraček zabředli zkrátka moc hluboko, nebo proto, že to prostě jinak neumíme.

Nemusela jsem přijít o oba rodiče a sestru k tomu, abych Eleanor skvěle rozuměla. A nejen jí.

"Pamatuješ si, jak jsi mi loni zakázala, abych si koupil cukrovou vatu?" Tak to si z veletrhu odnesl Timby. Podal mi fotku zpátky.
"Proč jsi smutná?" zeptal se.
"Bojím se, že jsem tátovi nevěnovala dost pozornosti," odpověděla jsem.
"To je jedno, mami. Jsi prostě taková."
Zajela jsem ke kraji a položila si čelo na volant. Nemohla jsem se pořádně nadechnout.
"Já taková být nechci," zavzlykala jsem. "Opravdu ne."
Rozepnula jsem si pás a otočila se.
"Co děláš?" zeptal se Timby - připomínal kostku cukru, na kterou dopadají první dešťové kapky. "Prosím. Přestaň."
"Potřebuju tě obejmout," zavrčela jsem a snažila jsem se vysvobodit nohu z mezisedadlí.
"Chci ti být dobrou mámou," vysoukala jsem ze sebe mezi vzdechy a supěním, jako bych měla každou chvíli rodit. "Zasloužíš si lepší." Zasekla jsem se mezi řadicí pákou a střechou ve velmi neestetické pozici chrliče u okapu.
"Ach jo, podívej se na mě," zvolala jsem. "Už ani nevím, co dělám."
"Já to taky nevím," řekl Timby. "Vrať se zpátky."
Natočila jsem se tak, abych viděla dopředu. Timby mě nohou postrčil do sedadla řidiče. (s. 188-189)

#27

Ruta Sepetysová

V ŠEDÝCH TÓNECH

Okupace Litvy během druhé světové války. Dobytčáky směřující do gulagů na Sibiř. Jedna rodina. Jedny osudy z mnoha a ještě více.
Po Soli moře mě tentokrát až překotné tempo tolik nezaskočilo. Je to čtení, u něhož se musíte na začátku pořádně nadechnout, protože dokud budou zbývat stránky, na nějaké dýchání nebude čas, ani prostor. Vyprávění se valí vpřed, žene se jako příboj a bere s sebou vše, co stojí v cestě a za sebou nechává semletou krajinu emocí. Je to znovu tak paradoxně krásné vyprávění o odporných věcech. Znovu snad až milosrdně příliš rychlé, než abych dokázala vše, co autorka popisuje, skutečně vstřebat. Někomu to může vadit, já jsem za vděčná, protože i tak je to velice, velice silný příběh - příběh, který se možná nestal přímo takto, ale v jiným obměnách ano. Ne stokrát, ne tisíckrát, ne deseti tisíckrát, ani sto tisíckrát, ale milionkrát. Myslete na to, až budete příště přemítat o současném světě a hrůzách, kterých přeci nemohou být mocní schopní. Ale ano. Mohou. Jistěže mohou.
Nezapomínejme. Tohle není jen silný příběh, to je obraz doby.

#28

výbor připravil a přeložil Karel Petráček

CESTOU KARAVAN

Není mnoho knih, o nichž bych mohla upřímně prohlásit, že právě (i) díky nim dělám, co dělám a jsem tím, kým jsem (a kde jsem). Ale tohle je jedna z nich. Výbor z díla těch největší klasických arabských básníků je (stejně jako ostatní výbory, které vyšly v podobné době - Džbán žízně a Cestou karavan) hotová perla. Jsou tam všichni a je to jako přijít domů. 

Killing me harshly a zavři oči, padá hvězda

V pátek jsem s pobavením sledovala, kdo všechno z mých známých čte Hospodářské noviny.
Na podobný sociální experiment stačí, aby vám redaktorka páteční přílohy napsala, že chystá článek o běhajících ženách, a jestli byste jí neodpověděla na pár otázek. Inu, proč ne, ego je zapotřebí občas pošimrat - tak proč ne Egem? Vždycky jsem si říkala, podle čeho do podobných článků ty lidi vybírají. Pořád tomu nerozumím, ale budiž všem, co by o něco podobného stály/i, nadějí, že když jsem tam mohla skončit já (he?), tak rozhodně můžete i vy.

Ve stejné době, kdy známí a kamarádi nevěřícně zírali na můj cukry nadopovaný maniakální obličej zachycený v okamžiku těsně před cílem Kaisermarathonu, mě můj pan manžel drtil na záběhlickém kurtu.
Po šesti letech jsme totiž vyrazili na squash. Kdysi, v době B.C. jsme ho hrávali i vcelku pravidelně, ne že bychom byli nějací přeborníci, nejspíš jsme nikdy nebyli ani průměrňáci, ale bavilo nás to oba. T. na rozdíl od mě v poslední době hrát chodil, ale já si děsně věřila, koneckonců polykám bez žvýkání ty B2B, že jo, jsem teď děsně drsná, že jo, tak mě přece fotr od počítače neporazí! No. Tak. Ehm.
Smázl mě jako zpocený vokno.
Namazal si mě na chleba.
Sfoukl mě jak svíčku.
A ani se při tom nezapotil!
Potvrdila jsem si, že mě to 1. baví a za 2. stále ještě neumím prohrávat.

"Co se divíš, squash není s během kompatibilní," konstatoval mudarrib druhý den, když jsem mu brečela po whatsappu, že jsem při dvacce málem chcípla, že mě všechno bolí, že jsem ani netušila, jaký svalový skupiny na prdeli a nohou mám. Naposledy jsem se plazivými přískoky vpřed pohybovala po B7. Bolelo mě fakt naprosto všechno. Po doběhu mě musel T. svlíct, protože jsem nedokázala zvednout ruku. Štítivě mě z toho potem nasáklýho kusu lycry vysvobodil.
Poníženě jsem musela požádat, aby mě zbavil i spodního prádla.
Do vany jsem se nějak vyškrábala sama, protože víc munice na to, aby si ze mě dělal zbytek víkendu srandu, by už ani neunesl.
Jo... jsem drsná. Nejdrsnější. Dneska se už třeba dokážu i sama oblíct!

#21

Christopher Moore

ŠPINAVÁ PRÁCE

Špinavá práce je kombinace humoru černočerného jako peří kanálové harpyje a správně odvážené dávky kulturních stereotypů, dojemnosti a laskavosti.

Charlie, čerstvý vdovec a stejně čerstvý otec, beta-samec každým coulem a antikvář najednou zjistí, že kromě toho, že v jeho světě najednou nic nedává smysl, stal se z něj jako bonus ještě pomocník Velkého Smrtě. Nebo že by byl možná Velkým Smrtěm on sám?
Každopádně síly Temnoty se hlásí čím dál intenzivněji o slovo a Charlie Asher bude tím, kdo se jim nakonec postaví - aby zjistil mimo jiné i takové bizarnosti, jako jaké to je, když vám ručně pomůže jedna z Morríghan nebo co všechno se (ne)vešlo do truhlíku paní Lingové.
Moore je pestrobarevný a zabijácky zábavný - jako kosatka posypaná flitry

#22

Christopher Moore

POUŽITÉ DUŠE

Moore se po letech rozhodl vrátit ke jedné ze svých nejúspěšnějších knih a vzniklo volné, podstatně umírněnější pokračování Špinavé práce, které – v mých očích – na svou umírněnost trochu doplácí. Nemá to ten švih, ten spád, tu slinu - prostě už to není ta flitry posetá kosatka. Mytologií se mísí dohromady až příliš, takže koktejl trošku ztrácí na výraznosti, ale i tak je to furt fajn, oddechové čtení, které rozhodně ani v nejmenší neuráží inteligenci a toho si já cením.

"Ty jsi jeptiška?" zeptala se Sophie.
"Ale zajisté, drahoušku, my všechny," odpověděla sestra.
"Jeptišky v mojí škole jsou protivné."
"Já jsem trochu jiná jeptiška."
"Létající?"
"Ne, ale díky za optání." Sestra zamávala křidélky.
"Tak rajcovní?"
"Nevím sice, co to je, zlato, ale líbí se mi, kam tím míříš. Ne, my jsme spíš jako - jako víly."

"Víly?" Otevřela pusu dokořán a ukázala na prázdné místo ve spodní řadě zubů. "Tak to mi, svině, ještě pořád dlužíte prašule za tohle." (s. 205).

#23

Fredrik Backman

MEDVĚDÍN

Ove - Babička - Britt-Marie, tři Backmanovy předchozí, skvělé knihy, u nichž můžeme dlouho debatovat, která je nejlepší a proč.

A pak je tu Medvědín. 

Že je to kniha o hokeji nebo že je stejná jako Backmanovy předchozí romány, jak jsem se všude možně v uživatelských komentářích dočetla, může napsat jen ten, kdo ji ne(pře)četl. Protože Medvědín je docela jiný a docela jinde. Je mnohem výš. Je to Backman v plné formě a plné polní.
Vyprávění o městečku kdesi na severu, kde dávají medvědi dobrou noc a kde celá komunita stojí a padá na hokeji, se nejdřív jeví jako příběh o vášni, o lásce, o tom, kolik jsme té své posedlosti ochotní věnovat, jak moc dokážeme dřít a co to o nás vypovídá. A ano, je tam hokej, ale klidně ho nahraďte fotbalem, jízdou na koni nebo třeba pletením či šachy. Nejde o to, že je to hokej, jde o to, jak moc je něco tak zbytného vlastně nezbytné.
Jenže pak se příběh začne rozvíjet dál, Backman bravurně přemísťuje pro mnohé autory absolutně nezvladatelné množství postav po šachovnici, kterou snad radši ani nechcete vidět, ale musíte otáčet stránku za stránku, protože cosi vás pohání vpřed. Snad víra, že to nakonec všechno dobře dopadne.
A tak sledujeme vyprávění o životě po životě, o síle stesku, smutku, ale i rodičovské lásky, bezmoci a nejistoty. Backman je mistr emocí a do krátkých obrazů dokáže vyskládat láhve s jejich hutným koncentrátem do výšky, že se až hlava točí.
Ale to není všechno. Nemůže být. Dva lidi totiž udělají největší chybu svého života. A zaplatí za ni, tak jak nás dějiny učí, nakonec mnohem víc ten, komu už všechno vzali. V době, kdy jsme se naučili hashtagu metoo spíš vysmívat než ho brát vážně, je Backmanův hlas jako šlehnutí bičem přes obličej. Tvář po něm pálí a sliny chutnají po kovu.
Vyjmenovat všechny překrásné postavy by stálo příliš mnoho času, mě i vás, co tohle čtete. Místo toho si raději přečtete Medvědín. Není to laskavé ani příjemné čtení, je to čtení palčivé, hrubé, ve své otevřenosti a přímosti kruté. A zároveň tak krásné.
(Audioverze v podání Pavla Soukupa je skvělá. Po dlouhé době jsem nevydržela jen poslouchat a knihu jsem tak částečně slyšela, když jsem nemohla číst, a pak dohltla v papírové podobě... aby mi došlo, že to ona zhltla mě.)

Killing me softly

Poslední měsíc byl běžecky, na moje poměry, masakrózní. Březen jsem skončila s rekordním objemem. Většinou běhám pětkrát týdně, jen tenhle týden jsem byla šestkrát, neb jsem po návratu z víkendového výletu do Německa prostě už večer nezvládla vyběhnout a tabulka je neúprosná.

Myslím, že bych měla mudarriba překřtít na puppeteera nebo-li loutkáře.
Jasně, že jsem na sebe zvrhle pyšná, byť je to iluzorní hrdost na něco tak praštěnýho, jako je pobíhání kolem baráku. Nemluvě o tom, že s každým dalším, delším B2B cítím, jak blízko na hraně se pohybuju a jak blízko mám k tomu, aby se to celé zvrhlo v něco, co nebude vůbec dobrý, natož příjemný. Ale zatím držím, občas drtím zuby, občas si nadávám, ale držím. A plním a poslouchám loutkáře. Protože na rozdíl od sebe samé věřím, že on ví, kam mě vede.

Kamarádi mi odpustí, že ukazuju jejich objemy, jestli to je někomu nepříjemný, napište, smáznu to, jo?

"Připadám si trochu jako Olaf, řeknu plovací vesty s sebou, po mostě běhaj jenom silničáři, a 100 lidí fakt bude v prosinci plavat," psal mi tuhle.
Duben přede mnou, vestu s sebou!

#19

Émilie Du Châtelet

ROZPRAVA O ŠTĚSTÍ

Skvěle sestavená kniha o neuvěřitelné ženě, jejíž jméno je neprávem opomíjeno. Dagmar Pichové se podařilo útlý svazek doslova nabít informacemi. Úvodní text, věnovaný osobnosti Émilie, následuje překlad samotné Rozpravy o štěstí, jež má i dnešnímu čtenáři stále co nabídnout. I po téměř třech stoletích nám při pozorném čtení může dát víc než stoh knih o seberozvoji. Musíme být jen dostatečně střídmí a zároveň si nesmíme odříkat své vášně a sny, naopak je musíme přiživovat, přičemž tou hlavní, kterou bychom měli opečovávat, je vášeň po vědění. Následná studie pak Rozpravu zasazuje do kontextu doby. Vše doplňuje ještě rozsáhlý poznámkový aparát. Chystanou monografii o Émilii si rozhodně nenechám utéct.

#20

Ladislav Zibura

UŽ NIKDY PĚŠKY PO ARMÉNII A GRUZII

Ládík Zibura, ještě před pár lety neznámé jméno je dneska svého druhu fenomén, jenž vyvolává celou škálu reakcí - tak jako to mívají fenomény ve zvyku. Od těch nadšených (já), po ty krajně nenadšené (můj muž). Někomu vadí to, jak intenzivně sám sebe propaguje na všemožných sociálních sítích, jiní mu vyčítají, že na cestách vyžírá chudé lidi, další, že byl ve své druhé knize až zlý při popisu osob, s nimiž přišel do kontaktu a najdou se i tací, kterým chybí větší "hloubka" nebo "informace". Nemluvě o tom, že se Ladislav na Kavkazu neustále opíjí a vlastně je ta jeho kniha stejná jako ty předchozí.

Být překvapený, že Zibura píše jako Zibura je asi stejně duchaplné, jako si na letní dovolené s CK v Egyptě stěžovat, že písek je horký, moře slané a ani jednou za celý pobyt nebyl dobrý salám. 

A ano, Ladislavova třetí knížka je v zásadě stejná, jako ty předchozí - a v jeho případě je to jedině dobře. Protože to znamená, že je vtipná, zábavná, sice místy na můj vkus zbytečně "čtyřdohodovská", ale pořád taková, že jsem se u ní smála nahlas a to se mi stává skutečně jen málokdy. 

Tentokrát se podíváme do Arménie a Gruzie, vypijeme obrovské množství vodky a vína, přespíme u celé plejády tamějších obyvatel a dojde i na nějaké ty památky. 

Celá kniha je navíc v provedení grafického dua Tomski-Polanski nádherná. 

Pokud čekáte demografické údaje a hodnotné informace, kupte si bedekr. Tohle není průvodce, tohle je vyprávění o cestě jednoho mladého muže, který se nebojí v tričku s jednorožcem vyrazit v Náhorním Karabachu na noční lov s partičkou chlapů, kteří vedle něj zastavili na prázdné silnici. A kdo z nás by - aspoň občas - nechtěl mít tolik odvahy, tolik bezstarostnosti a tolik důvěry v lidi a svět a v to, že nakonec všechno dobře dopadne?

Lokh lyava!

Margaret Atwood

PŘÍBĚH SLUŽEBNICE

Co víc můžete vzít muži než život a co ženě než život, jenž stvořila? A co ještě má takovou hodnotu, že si bez toho neumíme představit své bytí? Co svoboda? Právo vlastnit, právo mluvit, právo se volně pohybovat? A co kdyby vám všechno někdo vzal? Všechno včetně té poslední cetky a tretky a řekl vám, že je to v zájmu vaší bezpečnosti? V zájmu bezpečnosti celé společnosti? Určitě byste křičeli. Jenže co kdyby se to dělo postupně? Jako s onou příslovečnou žábou, kterou když budete ohřívat postupně, nechá se nakonec dobrovolně uvařit, i když vlastně mohla celou dobu vyskočit? A tohle všechno tu už bylo. Tímhle vším už si lidstvo prošlo. Dějiny našeho druhu jsou dlážděné útlakem, násilím, zneužíváním moci, strachu a animální touhy přežít. 

Margaret Atwoodová sice stvořila teokratickou dystopickou společnost, ta však nese rysy všech diktátorských režimů minulých i současných, jež vás jen napadnou. A nese i poselství pro přítomnost i budoucnost. Nelze zakrývat oči a odvracet pohled věčně. I když se nám to nelíbí, rovnost pohlaví i v naší vyspělé společnosti zůstává mýtem – muži jsou stále lépe placeni a stále se těší větší a přirozenější úctě. Bílá rasa vymírá a není to jen proto, že ty ostatní mají vyšší porodnost. Trávíme sebe sama. Necháváme se trávit. A necháváme se děsit, manipulovat sebou a ještě za to cítíme vděk. 

Příběh služebnice není prostým vyprávěním, nebo možná je, pokud nejste schopni vztáhnout si jednotlivé výjevy k širším souvislostem. Představa absolutního vykořenění, devastace hodnot a změny řádu je nesmírně děsivá, ale ne nereálná. 

Skutečně jeden z nejsyrovějších a nejsurovějších příběhů, které se mi v poslední době dostaly do rukou. 

Audioverze v podání Zuzany Kajnarové na mě silně zapůsobila. V protikladu k jejímu výkonu je tu otřesný doslov režírovaný jako konferenční panel, pan Myšička mi potvrdil, že mi posazení jeho hlasu a způsob interpretace textu nejsou ani trochu příjemné a hlasy „z publika“ jsou pak vyloženě amatérské. O dodaném smíchu, potlesku a cvakání klávesnice ani nemluvím, nebýt to do té doby tak strhující záležitost, hodně by to celkový dojem devalvovalo. Už jsem se chtěla One Hot Book v duchu omluvit, nicméně opět nezklamali a aspoň část audioknihy nese jejich rukopis, kvůli němuž se jejich adaptacím raději vyhýbám.

Jo a jestli někoho to moje povídání o knížkách baví, kupte si po neděli nové Euro, otvírák Lightu je můj a je o knižních bestsellerech.

Severní vítr je krutý

"Nevíte, jak v autě nastavit klimatizaci na - 6°C? V rádiu říkali, že by rozdíl mezi vnitřkem vozu a venkem neměl být větší než dvanáct stupňů..."

"Ráno mě vzbudilo ťukání na okno. Říkal jsem si, hergot, co to má být, dyť bydlím v sedmým patře. Byl to teploměr a bušil na mě, abych ho pustil dovnitř, že je venku kosa."

Vsadím se, že jste v poslední pár týdnech oba (a spousta dalších na podobný téma) četli.
Jo. Byla zima.
Jasně, to se tak, ehm, v zimě stává, že je zima, že ano, ale ona byla svinská zima. Nevím, jak u vás, ale v Praze i mínus 12 zasluhuje pozornost a v noci padaly teploty ještě podstatněji hloub. A k tomu ani památka po sněhu.
Chodníky a parky se vyprázdnili a instagram zaplnili sportovci, kteří se fotili při svých výkonech venku, aby dokázali světu, jak drsní jsou, že i takovým počasí běhají!
Můžu na ně teď machrovat, jak jsem na rozdíl od nich nad věcí, protože ač jsem běhala, nemám jedinou zmrzlou fotku, ale nebudu to dělat, protože žádnou zmrzlou fotku nemám ne proto, že bych byla tak děsně nad věcí, ale proto, že mi byla tak strašná zima, že zastavit, abych něco fotila, umrznu.
Aby toho nebylo málo, samozřejmě mi v tabulce vyšly na mrazivé dny věhlasné T-Birdovy B2B běhy. To znamená, že dva dny za sebou běžíte něco dlouhýho, co vás dostatečně zrasí. Pokud se to nepovede hned první den, je tu den druhý, který vás 100% dorazí. Zatímco mudarrib si dává třeba dvě padesátky za sebou, pro mě i vidina prvních dvou dvacek - nejdelších běhů od POPu - byla dostatečně děsivá, abych se od pondělka děsila pátku.
Zima totiž  na TB-ho seznamu výmluv figuruje hezky vysoko, někde vedle přílišnýho horka, kocoviny a nutnosti udržovat domácnost čistou a její členy spokojené, najedené a pokud možno v něčem, co není pytel od brambor přepásaný stočeným pytlem na odpadky.
A že mrzne? Mám být prý ráda, že nežijeme víc na severu. Tam totiž mrzne ještě víc. A tak jsem běhala v mrazech a ještě větších mrazech, doma fňukala ve sprše, když jsem se snažila rozmrazit zrudlý stehna, zadek a břicho a doufala, že znovu nelehnu.

O tom, že je běhání kouzelný sport, nikdo nepochybuje. Jeho kouzlo spočívá mimo jiné i v tom, že vám začne vliv běžeckých kamarádů prosakovat do ostatních sfér života, protože každý z nich je má vedle záliby v dlouhých bězích i další, poměrně specifické koníčky. Můj pan trenér (to je za ty dvě třicítky příští týden!) má třeba rád Dánsko. A všechno dánské. I dánskou literaturu. Ve snaze se zavděčit (a počet třicítek v tréninkovém plánu pokud možno snížit), jsem zastřihala ušima v okamžiku, kdy v únoru probleskly první zprávy o tom, že bude v Praze pravděpodobně nejslavnější žijící dánský autor a bude s ním beseda. "No tak půjdeš taky, ne?" No... ehm. Tak jo no. Beseda s Peterem Høegem, od nějž jsem do té doby zvládla akorát rozečíst Cit slečny Smilly pro sníh byla, překvapivě, zábavná. Kromě toho jsme se tam sešli i s Tučňákem a Nikie, což bylo obzvlášť fajn. A mně se znovu potvrdilo, že běhání je prostě super, kromě lesů, vod a strání, vás totiž dokáže zavést na místa, kam byste se nikdy nepodívali. Třeba do knih dánského autora.

#13

Peter Høeg

CIT SLEČNY SMILLY PRO SNÍH

Ze zasněžené střechy domu, kde žije Smilla, třicátnice, na půl Dánka a na půl eskymačka, spadne malý chlapec. Chlapec, kterého Smilla znala a jako jednu z lidských bytostí měla skutečně ráda. Od začátku, protože na rozdíl od většiny smrtelníků pro ni sníh není jen to bílý, studený, z čeho se dají plácat huhuláci, věděla, že tu něco nehraje. To něco se dokáže být mnohem rozsáhlejší, než by si troufala představit s případnými důsledky tak šílenými, že na ně fantazie snad ani nestačí.
Cit slečny Smilly pro sníh je zpočátku napínavou detektivkou. Je to kniha enormně zajímavá, zalidněná neotřelými, v mnohém originálními postavami, které se dostávají do napínavých situací. Jenže pak přijde druhá půlka, děj se přesune na moře, množství postav se snad ztrojnásobí a já se definitivně ztratila. No a přerod Smilly v Laru Croft byl na mě prostě moc.
Kdyby se Høeg držel v celé knize toho, co pro mě tak brilantně fungovalo v první polovině, odpustila bych mu i nadliské výkony Smilly a ohraný syžet. Protože mi zprostředkoval svět, o němž jsem měla jen velice mlhavé tušení. Protože jeho popisy Grónska, tamějšího života a svérázu obyvatel svérázného místa planety, mi učarovaly. Magičtěji na mě už působily jen popisy jídla. Snad nikdy jsem ještě nečetla knihu, ve které by bylo něco tak prostého, jako je vaření, popsáno s takovou poetikou. Bavila mě většina postav "před lodí", detektivko-thrillerová linie byla na mě moc překombinovaná a vlastně mě vůbec nezajímala. Ale vůbec. V jednu chvíli už to všechno začalo být prostě jen absurdní, Smilla Nesmrtelná a všechno takové uklopýtané, udýchané, upocené. Jako pardon, ale kdyby se jí chtěli zbavit, tak ji prostě hodí do vody a nazdar, ne? Uklouzla ve sprše a přepadla přes zábradlí, nazdar. Nějak jsem si neuměla představit, jak to mohlo celé vypadat. I to byl nakonec poměrně velký kámen (haha, vnímáte tu paralelu?) úrazu.
A pořád mi v hlavě vyskakoval Deception Point od Browna - nicméně ten vznikl až celých deset let po Smille, takže jestli se někdo od někoho inspiroval, je jasné, kdo a od koho.

Nicméně si stejně něco dalšího od Høega přečtu a to nejen proto, že se mi podepsal.