Znáte ty řeči o tom, kterak ze sebe olivy vydají to nejlepší teprve tehdy, když jsou drcené? Má to vyjadřovat, že stres a námaha nám vlastně prospívají, že pod tlakem ze sebe dostaneme i to, co jsme ani netušili, že v sobě máme.
"Tak co teď?" ptal se mudarrib po Lazovce.
"Teď bych chtěla zrychlit," odepsala jsem bez váhání, protože to je prostě něco, co chci už delší dobu. Nemluvím o nějakých skvělých časech, ale prostě běhat zase nějakým rozumným tempem, který mi zajistí, že na dlouhých trénincích nestrávím půl dne. Na to prostě dlouhodobě při vší vůli ten čas zkrátka nemám (nebo mám, ale nedám).
A tak jsem se po ohromné spoustě let ocitla poprvé od střední školy na dráze.
Bylo mi předloženo, co se ode mě očekává a já naivně vystartovala vpřed. Po sto metrech jsem byla zralá padnout do šeříků a zemřít. Takového luxusu jsem se ale dočkat neměla. Dvě stě. Čtyři sta. Tepy dosahují úrovně oběžné dráhy, vzdorují síle gravitace, odpoutávají se a míří do nekonečného vesmíru. Mudarrib udává tempo, něco mi vykládá, dokonce se mě na něco ptá (to jako čeká, že mu budu mezi smrtelným chroptěním odpovídat?). Padají hlášky, které vejdou do dějin: "Tak tímhle tempem potřebuju příště běžet na stovce prvních sedmdesát kilometrů. Posledně jsem vydržel jen padesát..." ležérně vykládá, zatímco já vedle něm při tomhle tempu umírám po oválu a půl. V duchu máčím školní houbu v umyvadle a vztekle mažu nápis mudarrib z pomyslné trenérské tabule. Poté, co nesmí zastavit, co si nesmím sednout, co nesmím upadnout do bezvědomí, na ni vztekle čmárám al-wahšu - bestie, příšera. Protože nikdo jiný, než tvor posedlý běžeckou příšerou, přeci nemůže s nadšením čerstvě zamilovaného vykládat o brutálních tréninkových metodách !
Ale ať už to, co růží zvou, je zváno jakkoliv, voní to stejně a já poslouchám a plním políčka v tabulce, protože těch citátů o tom, že bez práce nejsou koláče a ke hvězdám vede cesta jen per aspera je tolik, že na tom něco bude. A navíc Seneca prý řekl, že píle je nejlepším pomocníkem průměrného talentu. Ráda bych věřila, že jsem alespoň průměrně nadaná, píle mi totiž zatím nechybí a v tom lisu na olivový olej se mi navzdory volání zdravého rozumu fakt docela líbí.
(Poslední týdny jsem toho přečetla nějak moc a zapsala nějak málo. Ne úplně úmyslně jsem navíc ocitla v knihovně a jako feťák, jehož pustíte do heroinového doupěte s tím, že si může vzít, kolik unese, ale ať si nic nebere, protože to přeci nepotřebuje, jsem se vracela s taškou narvanou knihami. No jo. Každý máme nějakou tu slabůstku.)
"Nic mě neodpuzuje víc, než když pozoruji lidi, kteří něco obdivují a kteří onemocněli z obdivu. Většina lidí je jen proto po celý život tupá, že je obdivuje." (s. 76)
Úžasně úsporný koncentrát velkých myšlenek na malém prostoru. To, co se zprvu jeví jako bizarní výron zapšklého člověka, se přelévá v kritiku stádismu a hloupého, v zásadě neoprávněného obdivování.
"Umění je to nejvyšší, ale zároveň nejodpornější, řekl. Ale my si musíme prostě namlouvat, že velké a nejvyšší umění existuje, řekl, jinak upadáme v zoufalství. I když víme, že každé umění skončí v bezmoci, že je směšné, že skončí na smetišti dějin." (s. 136-137)
Aby se z toho nakonec stala intimní zpověď o bolesti, ztrátě, lásce a smutku.
"Na co všechno nemyslíme a o čem všem nemluvíme, doufajíce, že jsme k tomu povolaní, jenomže nejsme, to je ta komedie, a když se ptáme, jak to půjde dál, je to tragédie." (s. 138-139)
Musím si nutně přečíst předlohu. Tohle velice příjemně překvapilo.
Jedno z největších překvapení letošního roku. Kniha, která klame tělem (čti nepříliš lákavou obálkou) a ještě víc anotací. (V Plusu v poslední době nějak nemají šťastnou ruku při jejich psaní. Snad ve snaze upoutat širší čtenářskou základnu vykřikují u černohumorných a spíš tragikomických knih o popadání se za břicha a o tom, jak se u toho výborně pobavíte. Ne. Ani u téhle knihy nejde o situační humor a haha, on uklouzl a spadl do dortu vtípky.)
Není to vtipná knížka pro zasmání. Prosím vás, není to ani kniha o "kupě nehod". A už vůbec to není román "o nebezpečné touze být lepší". Kdo překládal nebo psal anotaci, zasloužil by nasekat na zadek stočeným mokrým ručníkem.
Dneska bude všechno jinak je román o jedné vyhořelé, zmatené a utahaná matce, kterou jsme v jisté fázi mateřství všechny. I ty übermatky, které navenek tvrdí, že tohle NIKDY nezažily (ne, nevěřím vám a teď vám to říkám přes optické kabely hrdinně do očí!).
Eleanor bude padesát. Všechno udělala tak, jak velí dnešní doba. Vdala se po třicítce, měla dítě, měla kariéru, ale všechno se nějak postupně rozpadlo, i ona, a teď je tady, na prahu páté dekády s manželem, který má být v práci, kde ho nenajde, s osmiletým synem, kterého šikanuje spolužačka, psem, který se ani neobtěžuje zvednout z pelechu, když přijde domů a předsevzetím, které všechny moc dobře známe: Dneska to bude jinak! (Dneska nebudu křičet na děti. Dneska budu trpělivější. Dneska uvařím pravý vývar. Dneska sjedu s autem na myčku...)
Sample se bravurně strefuje do utrpení mladého - a ne už tak mladého - intelektuála a umělce, který trpí v konzumní a masové společnosti, a z jehož utrpení pro změnu leze po zdi jeho okolí. Kromě Eleanor, kreslířky a animátorky, jejíž kariéra to tak nějak vzala oklikou a cestou se někde pozapomněla a ještě furt nedorazila, je tu akademik, který musí nabízet ochutnávky v supermarketu, protože tam má zdravotní pojištění a navíc mu hrozí, že ho vyhodí z univerzity, protože v jeho sylabu není dost barevných básnířek nebo bývalý podřízený z práce, který tak toužil zapadnout mezi newyorské umělce, až si koupil vespu a nosil jim jídlo a TOLIK se snažil - aby nakonec zasvětil život zelené (tetování!!) a umění, které ale stejně vnímá jen hrstka lidí.
Stačí nadhodit a vy prostě víte. Ty lidi vidíte – a vidíte jim až do žaludku.
A pak jsou tu vztahy a všechny ty s nimi spojené tlaky a síly, které na sebe vytváříme a vyvíjíme, aniž bychom si to uvědomovali, stejně jako ty, které si moc dobře uvědomuje, ale stejně s nimi nemůžeme nic dělat, ať už proto, že jsme do těch sraček zabředli zkrátka moc hluboko, nebo proto, že to prostě jinak neumíme.
Nemusela jsem přijít o oba rodiče a sestru k tomu, abych Eleanor skvěle rozuměla. A nejen jí.
"Pamatuješ si, jak jsi mi loni zakázala, abych si koupil cukrovou vatu?" Tak to si z veletrhu odnesl Timby. Podal mi fotku zpátky.
"Proč jsi smutná?" zeptal se.
"Bojím se, že jsem tátovi nevěnovala dost pozornosti," odpověděla jsem.
"To je jedno, mami. Jsi prostě taková."
Zajela jsem ke kraji a položila si čelo na volant. Nemohla jsem se pořádně nadechnout.
"Já taková být nechci," zavzlykala jsem. "Opravdu ne."
Rozepnula jsem si pás a otočila se.
"Co děláš?" zeptal se Timby - připomínal kostku cukru, na kterou dopadají první dešťové kapky. "Prosím. Přestaň."
"Potřebuju tě obejmout," zavrčela jsem a snažila jsem se vysvobodit nohu z mezisedadlí.
"Chci ti být dobrou mámou," vysoukala jsem ze sebe mezi vzdechy a supěním, jako bych měla každou chvíli rodit. "Zasloužíš si lepší." Zasekla jsem se mezi řadicí pákou a střechou ve velmi neestetické pozici chrliče u okapu.
"Ach jo, podívej se na mě," zvolala jsem. "Už ani nevím, co dělám."
"Já to taky nevím," řekl Timby. "Vrať se zpátky."
Natočila jsem se tak, abych viděla dopředu. Timby mě nohou postrčil do sedadla řidiče. (s. 188-189)
Okupace Litvy během druhé světové války. Dobytčáky směřující do gulagů na Sibiř. Jedna rodina. Jedny osudy z mnoha a ještě více.
Po Soli moře mě tentokrát až překotné tempo tolik nezaskočilo. Je to čtení, u něhož se musíte na začátku pořádně nadechnout, protože dokud budou zbývat stránky, na nějaké dýchání nebude čas, ani prostor. Vyprávění se valí vpřed, žene se jako příboj a bere s sebou vše, co stojí v cestě a za sebou nechává semletou krajinu emocí. Je to znovu tak paradoxně krásné vyprávění o odporných věcech. Znovu snad až milosrdně příliš rychlé, než abych dokázala vše, co autorka popisuje, skutečně vstřebat. Někomu to může vadit, já jsem za vděčná, protože i tak je to velice, velice silný příběh - příběh, který se možná nestal přímo takto, ale v jiným obměnách ano. Ne stokrát, ne tisíckrát, ne deseti tisíckrát, ani sto tisíckrát, ale milionkrát. Myslete na to, až budete příště přemítat o současném světě a hrůzách, kterých přeci nemohou být mocní schopní. Ale ano. Mohou. Jistěže mohou.
Nezapomínejme. Tohle není jen silný příběh, to je obraz doby.
"Tak co teď?" ptal se mudarrib po Lazovce.
"Teď bych chtěla zrychlit," odepsala jsem bez váhání, protože to je prostě něco, co chci už delší dobu. Nemluvím o nějakých skvělých časech, ale prostě běhat zase nějakým rozumným tempem, který mi zajistí, že na dlouhých trénincích nestrávím půl dne. Na to prostě dlouhodobě při vší vůli ten čas zkrátka nemám (nebo mám, ale nedám).
A tak jsem se po ohromné spoustě let ocitla poprvé od střední školy na dráze.
Ale ať už to, co růží zvou, je zváno jakkoliv, voní to stejně a já poslouchám a plním políčka v tabulce, protože těch citátů o tom, že bez práce nejsou koláče a ke hvězdám vede cesta jen per aspera je tolik, že na tom něco bude. A navíc Seneca prý řekl, že píle je nejlepším pomocníkem průměrného talentu. Ráda bych věřila, že jsem alespoň průměrně nadaná, píle mi totiž zatím nechybí a v tom lisu na olivový olej se mi navzdory volání zdravého rozumu fakt docela líbí.
(Poslední týdny jsem toho přečetla nějak moc a zapsala nějak málo. Ne úplně úmyslně jsem navíc ocitla v knihovně a jako feťák, jehož pustíte do heroinového doupěte s tím, že si může vzít, kolik unese, ale ať si nic nebere, protože to přeci nepotřebuje, jsem se vracela s taškou narvanou knihami. No jo. Každý máme nějakou tu slabůstku.)
#24
Sarah Andersenová
UBULENÁ HROMÁDKA ŠTĚSTÍ
I druhý výbor z díla Sarah Andersenové je vtipný, milý a zábavný - prostě příjemná jednohubka, která pobaví. Pokud jste navíc tak trochu asociální introverti se slabostí pro knihy a kočky a je vám kolem dvaceti, připočtěte si ještě jednu hvězdičku navrch.
#25
Thomas Bernhard; Mahler
STAŘÍ MISTŘI
Úžasně úsporný koncentrát velkých myšlenek na malém prostoru. To, co se zprvu jeví jako bizarní výron zapšklého člověka, se přelévá v kritiku stádismu a hloupého, v zásadě neoprávněného obdivování.
"Umění je to nejvyšší, ale zároveň nejodpornější, řekl. Ale my si musíme prostě namlouvat, že velké a nejvyšší umění existuje, řekl, jinak upadáme v zoufalství. I když víme, že každé umění skončí v bezmoci, že je směšné, že skončí na smetišti dějin." (s. 136-137)
Aby se z toho nakonec stala intimní zpověď o bolesti, ztrátě, lásce a smutku.
"Na co všechno nemyslíme a o čem všem nemluvíme, doufajíce, že jsme k tomu povolaní, jenomže nejsme, to je ta komedie, a když se ptáme, jak to půjde dál, je to tragédie." (s. 138-139)
Musím si nutně přečíst předlohu. Tohle velice příjemně překvapilo.
#26
Maria Sempleová
DNESKA BUDE VŠECHNO JINAK
Není to vtipná knížka pro zasmání. Prosím vás, není to ani kniha o "kupě nehod". A už vůbec to není román "o nebezpečné touze být lepší". Kdo překládal nebo psal anotaci, zasloužil by nasekat na zadek stočeným mokrým ručníkem.
Dneska bude všechno jinak je román o jedné vyhořelé, zmatené a utahaná matce, kterou jsme v jisté fázi mateřství všechny. I ty übermatky, které navenek tvrdí, že tohle NIKDY nezažily (ne, nevěřím vám a teď vám to říkám přes optické kabely hrdinně do očí!).
Eleanor bude padesát. Všechno udělala tak, jak velí dnešní doba. Vdala se po třicítce, měla dítě, měla kariéru, ale všechno se nějak postupně rozpadlo, i ona, a teď je tady, na prahu páté dekády s manželem, který má být v práci, kde ho nenajde, s osmiletým synem, kterého šikanuje spolužačka, psem, který se ani neobtěžuje zvednout z pelechu, když přijde domů a předsevzetím, které všechny moc dobře známe: Dneska to bude jinak! (Dneska nebudu křičet na děti. Dneska budu trpělivější. Dneska uvařím pravý vývar. Dneska sjedu s autem na myčku...)
Sample se bravurně strefuje do utrpení mladého - a ne už tak mladého - intelektuála a umělce, který trpí v konzumní a masové společnosti, a z jehož utrpení pro změnu leze po zdi jeho okolí. Kromě Eleanor, kreslířky a animátorky, jejíž kariéra to tak nějak vzala oklikou a cestou se někde pozapomněla a ještě furt nedorazila, je tu akademik, který musí nabízet ochutnávky v supermarketu, protože tam má zdravotní pojištění a navíc mu hrozí, že ho vyhodí z univerzity, protože v jeho sylabu není dost barevných básnířek nebo bývalý podřízený z práce, který tak toužil zapadnout mezi newyorské umělce, až si koupil vespu a nosil jim jídlo a TOLIK se snažil - aby nakonec zasvětil život zelené (tetování!!) a umění, které ale stejně vnímá jen hrstka lidí.
Stačí nadhodit a vy prostě víte. Ty lidi vidíte – a vidíte jim až do žaludku.
A pak jsou tu vztahy a všechny ty s nimi spojené tlaky a síly, které na sebe vytváříme a vyvíjíme, aniž bychom si to uvědomovali, stejně jako ty, které si moc dobře uvědomuje, ale stejně s nimi nemůžeme nic dělat, ať už proto, že jsme do těch sraček zabředli zkrátka moc hluboko, nebo proto, že to prostě jinak neumíme.
Nemusela jsem přijít o oba rodiče a sestru k tomu, abych Eleanor skvěle rozuměla. A nejen jí.
"Pamatuješ si, jak jsi mi loni zakázala, abych si koupil cukrovou vatu?" Tak to si z veletrhu odnesl Timby. Podal mi fotku zpátky.
"Proč jsi smutná?" zeptal se.
"Bojím se, že jsem tátovi nevěnovala dost pozornosti," odpověděla jsem.
"To je jedno, mami. Jsi prostě taková."
Zajela jsem ke kraji a položila si čelo na volant. Nemohla jsem se pořádně nadechnout.
"Já taková být nechci," zavzlykala jsem. "Opravdu ne."
Rozepnula jsem si pás a otočila se.
"Co děláš?" zeptal se Timby - připomínal kostku cukru, na kterou dopadají první dešťové kapky. "Prosím. Přestaň."
"Potřebuju tě obejmout," zavrčela jsem a snažila jsem se vysvobodit nohu z mezisedadlí.
"Chci ti být dobrou mámou," vysoukala jsem ze sebe mezi vzdechy a supěním, jako bych měla každou chvíli rodit. "Zasloužíš si lepší." Zasekla jsem se mezi řadicí pákou a střechou ve velmi neestetické pozici chrliče u okapu.
"Ach jo, podívej se na mě," zvolala jsem. "Už ani nevím, co dělám."
"Já to taky nevím," řekl Timby. "Vrať se zpátky."
Natočila jsem se tak, abych viděla dopředu. Timby mě nohou postrčil do sedadla řidiče. (s. 188-189)
#27
Ruta Sepetysová
V ŠEDÝCH TÓNECH
Po Soli moře mě tentokrát až překotné tempo tolik nezaskočilo. Je to čtení, u něhož se musíte na začátku pořádně nadechnout, protože dokud budou zbývat stránky, na nějaké dýchání nebude čas, ani prostor. Vyprávění se valí vpřed, žene se jako příboj a bere s sebou vše, co stojí v cestě a za sebou nechává semletou krajinu emocí. Je to znovu tak paradoxně krásné vyprávění o odporných věcech. Znovu snad až milosrdně příliš rychlé, než abych dokázala vše, co autorka popisuje, skutečně vstřebat. Někomu to může vadit, já jsem za vděčná, protože i tak je to velice, velice silný příběh - příběh, který se možná nestal přímo takto, ale v jiným obměnách ano. Ne stokrát, ne tisíckrát, ne deseti tisíckrát, ani sto tisíckrát, ale milionkrát. Myslete na to, až budete příště přemítat o současném světě a hrůzách, kterých přeci nemohou být mocní schopní. Ale ano. Mohou. Jistěže mohou.
Nezapomínejme. Tohle není jen silný příběh, to je obraz doby.
#28
výbor připravil a přeložil Karel Petráček
CESTOU KARAVAN
Není mnoho knih, o nichž bych mohla upřímně prohlásit, že právě (i) díky nim dělám, co dělám a jsem tím, kým jsem (a kde jsem). Ale tohle je jedna z nich. Výbor z díla těch největší klasických arabských básníků je (stejně jako ostatní výbory, které vyšly v podobné době - Džbán žízně a Cestou karavan) hotová perla. Jsou tam všichni a je to jako přijít domů.
Ta první básnička vypadá jako od tamtoho, cos mi ho půjčila :-)
OdpovědětVymazatTo je můj milovaný Abú Nuwás (*756), pro mě jeden z nejlepších a největších vůbec :-) Omar Chajjám žil mnohem později ;-).
Vymazat