Lužky REDEMPTION aneb I won't go gentle into that good night

neděle 28. listopadu 2021

I will rage

I will RAGE!

Slíbila jsem si v parafrázi na nejspíš nejznámější báseň Dylana Thomase, když jsme minulý týden v sobotu odjížděli z Brd, kam jsme vyrazili s Petrem za Martinem – proběhnout se po jeho brdských pětistovkách. 

Pražská stovka se nekoná, protože Olaf má covida, a chvíli to vypadalo, že poprvé po téměř dvanácti letech, co pravidelně běhám, nebudu mít za rok ani jeden absolvovaný závod, aniž bych byla těhotná (nejsem). Na chvíli mě to sebralo. Nebudu lhát, že ne – za poslední dva roky se toho tolik nekonalo, tolik se toho odložilo, zrušilo, stokrát přeložilo a nakonec úplně stornovalo. A já nejsem člověk, který by úplně pružně reagoval na změny. Teda ne že bych to neuměla, jen to prostě nemám ráda. Na P100 jsem se navíc opravdu těšila. 

Petr velice brzy (po pěti minutách?) přichází s několika nápady, co bychom teda mohli podniknout místo toho, když už máme vyblokovaný víkend.

S tím odjíždíme do Brd.

A domů se vracíme s jasným plánem – Lužky Redemption, ještě jednou a tentokrát, prosím, lépe.

Následující dny se skupinový chat na whatsappu plní tipy na trasy, debatami o tom, kudy nejlíp, nejrychlejc, a jak. Martin píše Dušanovi, který napodruhý osekal svůj premiérový čas a o celých šest hodin a zvládl 18 vrcholů pospojovat velice sympatickým okruhem o 98 kilometrech. Odpověď o tom, kterak to krásně pereš ze Sokola, rup zug haluz a seš dole nás všechny pobaví a zvolíme Radkovu, o poznání konzervativnější 105kilometrovou trasu (mistr ji má od velmistra, který se dušoval, že je to celý běhatelný – tak já bych, prosím, ráda viděla velmistra běžet na Malý Buk, a dala bych si k tomu to velký menu, jak nabízete: kolu a nachos se sýrovou, děkuju!). Rup zug haluz se nicméně uchytí jako motto celý akce.

Ve čtvrtek večer se svěřuju T., že se bojím. "Čeho?" Já: "No je zima a je to hrozně dlouhý!" T.: "Ale tak to máš ráda, ne? Tě to přece baví..." Já: "No to jako jo, ale je to furt sto pět kilometrů!" T: "Takže jenom fun run!" (o tohle jsem si řekla, dobře mi tak)

V pátek odpoledne vyrážíme na fun run. Mám pocit, že toho vezu nějak málo. "Kolik toho zase táhneš?" diví se Petr. 

Po šestý hodině se ve Svoru potkáváme s Martinem, který přijel po vlastní ose vlastním vozem. Nachystáme drop-bagové krabice (poučeni nenažranými defekujícími zvířaty z léta), Martin jednu odveze do Falknova, my dáme jednu do Petrovic a druhou k Pochcaný myši (za Pěnkavčí vrch) a sejdeme se v Chřibský. Tam nechá Martin auto jakožto hlavní CP a společně se vracíme do Svoru. U místního vánočního stromku už není moc na co čekat. Dooblíct, zapomenout se vyfotit a před devátou si to odmávneme.

Hra o draka může začít.

V rámci vzájemného ještě předpražskostovkového hecování padla sázka: Když vydržím do 60. kilometru nebrečet a nestěžovat si a nenadávat, pojede se mnou Petr za rok a kus na můj vysněný Dragon's Back Race; když ne, mám za úkol přečíst poslední titul M. Š. a vypracovat z něj obsáhlý referát, který budu muset s upřímným nadšením odprezentovat. Petr si byl naprosto jistý tím, že něčeho takového nejsem schopná (nebulení, ne prezentace) – a víte, jak to s tou jistotou v životě chodívá, že? Člověk se pak vždycky děsně diví...

Strategie byla prostá: já, sluchátka, hudba a totální bublina. Nevidím, neslyším, nemluvím, šlapu a běsním, zuřím, plápolám.

Teplota klesla pod nulu, běží se krásně, je mi teplo, dobře jsem se oblíkla, batoh netáhne, dobře jsem si sbalila, levá před pravou, pravá před levou. Stěny bubliny jsou tlusté, jsem nespolečenská a vím, že mi to kluci odpustí. 

Míříme k prvnímu kopci. Zkraje jsou od sebe hodně daleko, navigační mazec nastane až zítra. Nemyslet na tu vzdálenost. Nemyslet na všechny ty hodiny, co máme před sebou. Nemyslet ideálně vůbec na nic. 

Sokol. Radkova trasa je k mým terénním schopnostem značně přívětivější. Ne že by nás nečekaly kopce plný šutrů, klacků, listí, bahna, sněhu, námrazy, kopce, z nichž nevede cesta, nebo kopce, na které/ze kterých po cestě nepůjdeme, ale většina byla tentokrát podstatně schůdnější. 

Míříme na Popovku. Pořád to jde dobře. Svačím. Dostanu kartáč, že zdržuju a těch pět minut nám bude chybět. Nevím, jestli se mám smát nebo brečet, tak se směju. "Mám tě radši než těch pět minut!" Na Popovce fičí, cáry mlhy halí vrcholek, rychle se vyhrabat po schodech a zase rychle dolů, tady je Mrazíkovo.

První CP. Rychle dolít vodu, nacpat do kapes gely. Tak jo, na nějaký hodování nejsou podmínky – většinu toho, co jsem si nachystala, nesním a nevypiju, padnou veškerý zásoby agave – to jediný budu schopná do sebe nacpat. Pod každým kopcem něco vdechnout, vydusat nahoru a v seběhu už zase kručící žaludek. A tak pořád dokola.

Hvozd. Bublina drží a já šlapu. A šlapu tak, že v tý námaze, v tom, jak mi hoří stehna, jak mi stékají čůrky potu po zádech a po spáncích, jak se plíce urputně dožadují většího množství kyslíku, nacházím po dlouhý době nesmírný uspokojení. Nahoře pokrývá všechno vrstva jinovatky. Rychle odbavit, co je potřeba, a co nejrychleji dolů. 

Rozdíl proti létu je markantní v tolika směrech, že to ani nejde vypovědět. Zima vás žene pořád vpřed. Jasně, není to nic příjemnýho být dvacet+ hodin venku v propocených hadrech (ano, zjevně ráda trpím, až takhle ale zase ne), jasně, jakmile jsme trochu zpomalili, okamžitě mi prochladly prsty a bolely jak tisíc čertů – ale záhy jsem zjistila, že nejpozdějc za tři písničky to zase přejde. Celou noc, celý den a kus další noci jsem odměřovala na písničky – za jak dlouho vyjdeme nahoru? Dvě? Tři? Když natáhnu nohy, budu tam, než tahle dohraje. Vzpomínala jsem na legendární Stephanie Case a její vítězství na Rondě del Cims, kde, jak popisovala, posledních pár desítek kilometrů běžela a tančila – a jak můžete být zničení, když tančíte? Tančím lesem. 

Tančím, protože jsem šťastná v přítomný chvíli. Tady a teď. Vím, že o zpřítomňování se hodně mluví a většina toho zní jako marketingový bullshit (protože to v drtivý většina případů marketingový bullshit taky je); myslím, že to není něco, co si můžete naordinovat. Něco se ale přecvaklo, nevím co, nevím kde, ale poprvé po osmi letech, co ultra běhám, jsem netrpěla. Nebo ano, jasně, že jsem trpěla, nejsem stroj, ale ne tak, aby mi to vadilo. Pořád jsem čekala, kdy to přijde. 

Plešivec číslo jedna. Vyhlížím krizi. Pořád čekám, kdy mě sejme z obláčku – jako když víte, že na hlavního hrdinu brzy někdo vybafne – bude to ze skříně? Ze dveří? Zpoza křesla? V okně? Ježiš, tak už to zkraťte! Hodně piju, to jsem, upřímně, v týhle zimě nečekala. A je to docela mazec, protože voda je, samozřejmě, strašlivě studená. Nad ránem mi zamrzne v cucákách na flašce a budu muset vždycky rozkousat led, než se budu moct napít.

Kluci jdou přede mnou, běží, jdou, čas od času se ohlídnou, jestli mě neztratili. Už vzdali snahy si se mnou povídat. Prý na mě zkraje mluvili, ale já nereagovala. Omlouvám se. Byla to daň za to, že jsem zjistila, že i já se umím obrátit dovnitř, kde překvapivě nepanoval obvyklý chaos, ale ticho, klid, vodní hladina, kterou nic nečeří – běžecký zen.

Luž. "Hele, tady je ten hotel, cos mi tam bral vodu! Ale dneska dolů po šutrech nepůjdeme, že ne? Budou klouzat!" Kluci: "Jasně že ne, půjdeme hezky cestičkou po německý straně."

Tak určitě.

Spodní část omrzlých klouzavých šutrů na Luži  urputně se snažím nevzít to plavmo

Pěnkavčí vrch. Už teď mám problém si část kopců vybavit. Cestou do Lužek jsem jich zvládla vydolovat asi pět, přičemž čtyřem jsem dávala blbý jména. Na místě mi ale naskočily všechny, dokonce i problematický místa, kde jsme bloudili, naskakovaly a já věděla; byl to skvělý pocit. 
O navigaci se drtivou většinu cesty starali kluci. Měla jsem skvělý servis a patří jim za to neskonalý dík. Opravdu. 
Druhý CP, druhá krabice. A první a jediný místo setkání – čeká tam na nás Kuba H. Jedno z kouzel běžecký komunity a sociálních sítí v praxi. S Kubou se vzájemně sledujeme na instagramu, o víkendu byl zrovna s rodinou v Lužkách, tak se rozhodl si přivstat a dojet nás na pár vrcholů doprovodit. Chvíli si povídáme, ale musím to vzdát, nemám sílu. Nemám sílu přemýšlet, nemám sílu vést hovor, mám sílu mlčet a šlapat. A tak mlčím a šlapu a doufám, že mi to Kuba odpustí.

Sněží. Fouká. 
Stoupáme na Jedlovou, o který jsem byla přesvědčená, že je to Hvozd (Hvozd jsem, mimochodem, říkala dalším čtyřem kopcům – žádný z nich nebyl Hvozd, Hvozd byl ten, kterýmu jsem říkala Luž...). Nahoře je vrstvička sněhu. 
Otočit se a zase dolů. Pomalu začíná svítat. Běžím, protože můžu, protože to teď jde. Endorfiny mě zaplavují jako růžová vlna a nesou mě do údolí. Nic se mě nemůže dotknout, nic mi nemůže zkazit náladu. Tak jo, krize, kde jsi?
Stoupáme na druhý Plešivec. Vypínáme čelovky. Konečně vidím, jak to tu vypadá v zimě za světla. Snídaně šampionů: zmrzlá snickerska a ledová cola, není nic lepšího. Martin si nahoře dává kávičku z termosky, kterou celou dobu táhne s sebou. "Přesně to jsem vždycky chtěl udělat, dát si ranní kávu a housku na Plešivci!"
duo Yamaha a doprovodný triangl v akci
Cesta dolů po šutrech. Vybavuje se mi léto, kdy mi to nešlo o nic líp. Rup zug haluz, jak jinak. 
Míříme na Široký vrch. "Jé, tady jsem zvracela!" hlásím nadšeně za přejezdem. "A tady mají takovou pěknou skládku, vypadá to tu docela jako v Modřanech!" 
Na Širokém vrchu se loučíme s Kubou. Běží za rodinou a my běžíme za autem do Chřibský. 
"Jak dlouho ti ty sluchátka vydrží hrát?" ptá se Martin. "To nevím, hrajou už nějakých deset hodin." Za minutu se vypnou. Spolu s nimi ohlásí low battery i hodinky. 
V Chřibský se snažím všechno napojit na kabely, vyndávám záložní normální sluchátka a zapichuju je do mobilu, ano, bublinu je potřeba udržovat. Martin si nalévá specialitu dne: horký ionťák. Víčko mu v tu chvíli vyskočí ze zmrzlý ruky a poroučí se dolů do potoka. S Petrem ho považujeme za definitivně ztracený. Martin se však bez boje nevzdává. "Tak si pro něj vlezeš pak, neblbni, dyť budeš mokrej!" varuje ho Petr. Martin se však bez boje skutečně nevzdává! Přeleze zábradlí, spustí se na dno a během chvilky je zpátky mezi živými i s víčkem. No to mi ho teda vyndej. I proto je dobrý mít ve výpravě horolezce.
Začínám se nekontrolovatelně klepat. Chce se mi spát. To mě spolu s bolavou levou patou trápí asi nejvíc. A tak to všechno rychle spakovat a vyrazit. Míříme na Chřibský vrch. Tančím loukou. Jak můžu myslet na to, co mě bolí, když tančím?
Tentokrát jdeme po cestě. Jaká radost.
Z Chřibskýho vrchu to zase běží a já se ženu po cestách a já se ženu lesem a já se ženu přes mýtiny a já jsem šťastná.
Javor. (Byl. Musel být. Je v itineráři a je v mapě a já vůbec nevím, který to byl.)
Studenec. I v zimě (právě v zimě?) dělá čest svému jménu – pocukrovaný poklop na krajině. Dobíháme k němu a stoupáme po kamenech k rozhledně. Nebe je nádherně blankytně modrý. Stromy jsou schovaný pod námrazou. Na obzoru se vlní kopce ve všech odstínech tmavě modrý. A je to úchvatný. 
Po silnici dolů. Nechat nohy točit se tak rychle, jak jen chtějí, tak rychle, jak jen to svedou. 
Na Střední vrch.
Cesty rozježděný od těžký techniky. Hromady bahna a vody, naprosto neschůdný, hledáme kudy. Nacházíme kudy.
Nádherná cesta nádherným lesem. Ledový vzduch na tvářích. Ledový vzduch v nose. Jsem tu a můžu dýchat. Onen krystalický okamžik, kdy vás na prsou cosi malinkýho zahřeje tak moc, až se vám to přelije přes okraje víček. Obrovský vděk za to, že jsem, že jsem byla v životě požehnaná zdravýma nohama, který dokážou přeběhnout hory, kamarády, který se mnou přes ty hory běží, rodinou, která mi toleruje, že občas potřebuju být pryč, že občas potřebuju zmizet, ztratit se, abych se mohla zase najít a být.
Ještě že už ode mě nikdo nečeká, že budu mluvit, otevřít teď pusu, rozbrečela bych se definitivně.
Výstup na Střední vrch mě z dojetí rychle vyléčí. Drápeme se rozježděným krpálem a pak dál rozježděným kopcem a pak dál cestou necestou pod kopec. Kacířsky opakuju, jak hezkou cestou jsme to šli v létě a jak hezky by se nám po ní šlo i dneska. Když se s náma jinak nebavíš, teď tě nikdo poslouchat nebude. 
Skálu nakonec ztečeme a tečeme rychle zpět do vsi, na jejímž konci na nás čeká naše dnešní poslední bedna. A po ní už jen rup zug pět vrcholů a tahle haluz je u konce.
S prstem v nose, ne? 
A zkoušeli jste někdy s prstem v nose běhat?
Sokol II. Tam a zase zpátky. Taková hezká cesta tam byla. Tak jsme po ní radši nešli, abysme jim ji tam neochodili. V létě jsem cestou na vrchol bulela, protože to bylo hrozně do kopce a bylo to hrozně těžký a já už nemohla a já už nechtěla a já už... Už... 
Tak dneska na dvě písničky. Nahoře visím v hůlkách, lapám po dechu a směju se. Směju se jako blázen. Tak poď mi hopa, Jituno! Už je to za pár!
Velká Tisová. Spousta bloudění. Velká spousta. Polomy místo cest. Cesty totálně rozbagrovaný těžkou technikou. Cestou na Velký Buk padne tma. 
Petr vidí vlka.
Není to překlep. Vidí – nemá. 
Vidí kruciprdelživýhovlka.
Naštěstí má dost rozumu, aby mi to neříkal. 
Velký Buk je nekonečný. Naštěstí v naší dimenzi platí fyzikální zákon, který praví, že i ten nejnekonečnější kopec má vrcholek. 
Dolů a vzhůru do bezvědomí. Bloudíme a lovíme cesty necesty – že by tímhle směrem? Nebo spíš kousek doprava? Kde máš šipku ty? Fičí. Už zase mrzne. Všichni tři civíme do svých zařízení a řešíme: Kam dál? Už zase ten třas, tohle je blbý, tohle je moc blbý. "Já si asi budu muset vzít druhou bundu..." kníkám. Martin mi půjčuje svoji péřovou vestičku, ruce se mi klepou tak, že mi ji musí zapnout. Fňuknu si. Jsem TAK unavená.
Už nikam nechci – teda chci, chci na Klíč a do auta a převlíct se do suchýho, už nechci bloudit po lesích. Už ne.
Jsi ultra želvička, ďi ďi ďi, nabádám se. Ďi ďi ďi. Hlavně se nezastavuj. Hlavně Se Nezastavuj.
A jdu. Jednou želvička, vždycky želvička.
Malý Buk. Jak jsem jen mohla zapomenout? Jako jak? Z. by řekla: "It's trauma, baby!" Tak asi tak.
Stojíme pod kolmým kopcem plným namrzlýho listí. Když zakloníte hlavu, vidíte ho tak daleko, jak vaše čelovka dosvítí. "Tam přece nemůžeme, to nejde..." protestuju chabě. "No, musíme!" rozhoduje vedoucí výpravy a vrhá se vpřed. Vyběhne setrvačností deset metrů a po čtyřech klouže dolů. Nevěřícně na Petra zírám. Jakože cože? Jakože vážně? No, jakože vážně. Martin se vydává za ním. A tak jdu taky. 
Kloužu dolů. Hole mi kloužou dolů. Strašně se bojím. "Kluci, já se strašně bojím!" kňourám. "Jako čeho? Maximálně ti to trochu ujede." "Jako čeho? Tohle je o zranění!" Drápu se vzhůru. Proč tohle dělám? Asi nějaká vada na mozku. Celou dobu, co se plazím nahoru a střídavě bojuju o kyslík a s rostoucí panikou, myslím na to, co bude sakra s dětma, když tu umřu? A já tu umřu. To je jako naprosto jistý. Tohle Nemůžu Vydržet. Ne-mů-žu. 
Ukáže se, že můžu.
"Kluci, prosím, prosím, řekněte, že tudy nepůjdeme dolů. Prosím!" - "Ne." "Dobře. Prosím vás, dostaňte mě z tohohle hnusnýho kopce. Prosím..."
Dostali.
Jsme na silnici. Snažím se běžet, ale je to už hodně legrační parodie. 
Bolí to. Bolí to pekelně. Bolí mě ruce od hůlek, dlaně od popruhů, chodidla, stehna, záda, hlava, bolí mě celý člověk.
Tak kde je ten Klíč? 
Tady je. Vzhůru, vzhůru, vzhůru. 
Na prvním kamenným poli ze sebe vyrazím nekontrolovaný hrdelní vítězní výkřik, zaberu a vyrazím. Nepochopitelná vlna síly mě vynese do poloviny kopce. A pak je tu vrcholek. A pak je tu už jen cesta k autu (na který se znovu dostaneme do polomu a znovu zabloudíme a znovu se drápeme větvema jakýmsi směrem, kamsi, tam, někam, do vsi...)
Strašně chci doběhnout pod 23:00:00. Strašně moc. 
Popoháním kluky, najednou jsem to já, po tom všem mám tu drzost. Petrovi zhasíná čelovka, to aby to neměl moc lehký. 
"Musíme běžet!" A kluci běží. A já taky. Ze všech sil. Poprvé upřímně a celým svým bytím věřím, že až na to dojde – a ono na to dojde – těch sto mil zvládnu. Mám na to. Je to ve mně. Je to tam. 
Hole buší do asfaltu, sípu, viadukt, strom, auto, kluci. Zastavit. Objímáme se. Děkuju. Nechápu, že je konec. Nechápu, že jsem to zvládla. 
Ne. Oprava.
Nechápu, JAK jsem to zvládla.
O tom, že můžete běžet závod a nezažít žádný velký low, jsem vždycky jenom četla. Marketingový bullshit. Poker face. Říkala jsem si. Anebo: já chci taky. Proč všichni a já ne?
Tak já už taky.
Lužky Redemption.
Duo Yamaha a doprovodný triangl oběhli osmnáct prominentních vrcholků Lužických hor za 23 hodin, nula minut a 23 vteřin.
A já vyhrála sázku.
Drak čeká.

It's time to dance

neděle 7. listopadu 2021

Mám takový jeden oblíbený meme, na který průběžně narážím.

Obrázek na pozadí se mění, jak už je memů zvykem, ale text v zásadě vždycky říká to samé v duchu:

"Mám milion padesát problémů, povinností a starostí. 

A proto půjdu běhat a budu je hodinu ignorovat."

Má neschopnost říkat ne a odmítat pracovní nabídky, mě tradičně dostává do situací, kdy ten počet dosahuje ne jednoho ale několika milionů a neúprosnost času a - doprčicpročpročproč? - omezená zásobárna sil mě zatlačují do čím dál menšího koutu. A proto je potřeba nechodit běhat na hodinu, ale aspoň na pět, šest, protože když už tak už (ne, rozhodně nemám megalomanský sklony a kdo to říká, ten to je).

Protože občas není nic ozdravnějšího, než mít na pár hodin na práci je dávat levou před pravou a pravou před levou. Nevěříte? Zkuste to.

A protože Pražská stovka se blíží, je na čase začít tančit.


#16

Petr Borkovec

LIDO DI DANTE

Zakryj si oči, čas pádí. Jsme tady a teď a pak jsme později a pořád tady a možná o kousek vedle. A ty jsi ty a já jsem já.
A taky jsem ten chlapík v červených plavkách, co pobíhal s jiným chlapíkem po ulici a taky jsem ten legrační chlap na nudapláži, co na nás tak blbě čuměl, když jsme tam omylem přimotali v plavkách, a taky jsem ten spisovatel, co přijel na čtení a taky jsem to dítě, co s Erikem pozorovalo vodní ptáky a možná taky Jóžina, jo, toho, co vylézá z bážina. A možná jsem zabil a možná jsem podvedl a možná jsem to nebyl vůbec já, možná jsi to byla ty.
Ale i když se vracíme, i když to znovu zkoušíme, ty už nejsi ty a my už nejsme my, změnili jsme se z lesa plnýho vášně v krajinu po ohni, černou a křehkou, trochu víc foukne a zmizíme docela, musím se k ní brodit hlubokou vodou, oblečení si držím nad hlavou, přelézám ploty a průvodcem mi je naše dítě, už ne ty. Protože ty spíš.

(Kdo touží po "psychologicky pečlivě vykreslených postavách", "komplexním ději" nebo vůbec "ději" plynule pokračuje k dalšímu titulu, pantofle nechte, prosím, u vchodu, nikdo mi v nich neodcházejte, děkuji!)


#17

Petr Borkovec

SEBRAT KLACEK

Výňatek ze slovníkového hesla:
Borkovec, Petr, básník, prozaik, zakladatel a čelný představitel nového žánru českého venkovského podivna

Už delší dobu mám pocit, že PB/PS svoje čtenáře (a ještě více čtenáře, kteří nejsou jeho) testuje. Že zkouší, kam až může zajít. Zjišťuje, co všechno mu ještě projde. Že všechny ty odvalený kameny, všechny ty užovky a brouci, všechny ty utopený koťata, babičky nebabičky, smažený ptáci, stažený králíci a utopený hvězdy jsou jen od toho, aby se mohl pěkně pohodlně opřít, popíjet červený víno (nevím proč červený, zkrátka to tak vidím) a ve společnosti pana Erika se všem těm uhranutým inteleguánům smát a smát.

A u mě mu to prochází hladce jako nůž máslem nebo kudla rybím břichem. Jsem pořád stejně uhranutá a před každým posledním odstavcem zatajím dech a pak se slastně staženým krkem, když to zase přijde, vydechnu. (Anebo se směju a pak čtu nahlas a pak znovu potichu a pak si říkám, jak málo slov těm, co vědí, jak věci říct, stačí na to, aby je řekli. A jak to navíc někteří dokážou tak, že přitom prožíváte ono příjemněnepříjemno, docela jako když vám kočka olizuje ruku.)

Být odvážná, vytočím telefonní číslo z klece s andulkami a pana básníka se zeptám: "Pane Borkovče, dobrý den, víte, že mám spoustu opravdu pohledných a mladých přítelkyň, které by s vámi mnohem raději dělaly úplně jiné věci, než vás četly?" A aniž bych čekala na odpověď, pokračovala bych: "A které by radši knížky plné vašich fotek než písmenek?" A po tomhle dělu na vrabce bych mohla položit v porovnání naprosto neškodnou, leč podstatně zásadnější otázku: "A pane Borkovče, neděláte si z nás tak trochu úplně prdel?" 
Ještě, že odvaha nikdy nebyla moje silná stránka.


#18
Václav Dvořák
PÍSEČNÍCI A BLUDNÝ ASTEROID
Tohle bylo ovšem veliké překvapení - a v dobrém.
Dobrodružný sci-fi příběh ideálně pro děti kolem deseti let, které mají rády Harryho Pottera a ještě jim nijak zvlášť nevadí místy do očí bijící inspirace obrýleným kouzelníkem (která je, podle mě, trochu (víc) zbytečná, protože autor tuhle berličku vůbec nepotřebuje - jak strhující scény dokáže napsat, totiž předvede hned v úvodních scénách v dole).
Příběh sirotka Tomáše ze zapadlé planety Písečnice, který oplývá záhadným nadáním, s nímž si tak docela neví rady a jeho kamarádů, které potká na mezihvězdné akademii pro stejně nadané děti, je sice stokrát přelitý týž pytlík čaje, ale odehrává se v natolik výjimečných kulisách, že ho rozhodně stojí za to nevynechat.
Škoda jen, že se knížka tváří jako první díl -logie, ale nikde jsem nedokázala najít informaci o tom, zda budou další díly - pokud ne, je to trochu zrada na čtenáři. Těch nezodpovězených otázek zůstává příliš, než aby mohli Písečníci fungovat plnohodnotně samostatně.

#19
Alec Ross
OBORY BUDOUCNOSTI
Ač se mohou témata diskutovaná v Oborech budoucnosti jevit na první pohled jako složitá, neklade kniha na čtenáře v podstatě žádné nároky, co se odbornosti týče. Naopak. Čím míň toho ví, tím lépe. Bohatě stačí, aby se něco dozvědět chtěl. Styl populárně naučné eseje, členění do řady podkapitol a krátké odstavce čtení ještě více usnadňují. Je tedy zřejmé, že titul není určen třeba aktivním těžařům kryptoměn, ale spíše lidem, kteří si pořád nejsou jistí, co že to ten blockchain vlastně je, a byli by rádi, kdyby jim to někdo konečně srozumitelně vysvětlil.
Obory však nevyhnutelně trpí stejným neduhem, jako všechny tituly, které se snaží nahlížet do budoucnosti. I ony stárnou rychleji než vakcíny Pfizer v poušti a jejich trvanlivost je, na rozdíl například od publikací, jež se věnují, dejme tomu, druhé punské válce, značně omezená příchodem oněch dní budoucích.
Pět let po vydání originálu tak můžeme místy jen pobaveně sledovat, jak naivní i čelný odborník svého času byl a kolik z jeho růžových vizí zůstalo nenaplněno.
- pro zájemce celá recenze, která vyšly v časopisu Ekonom TADY

#20
Robert Holdstock
HLOUBENÍ
Velké zklamání. Po Lavondyssu, který představoval výzvu šedým buňkám mozkovým, servíruje Holdstock lineární příběh ověšený pár mizerně přilípnutými slepými rameny, které vzbuzují dojem, že mu zůstaly v podobě rozpracovaných povídek ležet v šuplíku a bylo mu prostě líto je vyhodit.
Po slibném začátku se děj začíná odvíjet podle stejného kopyta jako předchozího romány - opět se do centra dění dostává původně vedlejší postava, opět je tu motiv hledání drahé osoby. Zapomeňte však na komplexní cestování napříč legendami, místy i časem, které nám bylo naservírováno v Lavondyss. Z Ryhopského lesa, který odmítal kohokoliv vpustit, který se bránil a vzpjačoval, se v Hloubení stává místo nabízené cestovními kancelářemi, pěkně all inclusive i se zásobami v samotném nitru. Už žádné proměnlivé počasí, žádné zničující putování. Teď prostě chodí skupinka sem a tam, ví kudy, bez problémů nachází stejná místa, bez potíží může kdykoliv odejít domů.
Legendy přicházejí za nimi, ale překračují vlastní rámec, fungují nahodile a fragmenty vyprávění prostě nedrží pohromadě.
I tentokrát se, alespoň první třetinou, vine jako rudá nit motiv toho, co máme všichni uložené v jakémsi cloudu lidského druhu a všichni to sdílíme - tentokrát to ovšem nejsou příběhy, ale samotná slova a nazývání - a aby náhodou někdo netápal (protože proč se obtěžovat s důvěrou ve čtenářovy schopnosti si něco domyslet nebo třeba dohledat), pojmenujeme rovnou jednu z hlavních postav Lacan. Ehm.

Holdstock při psaní zjevně ubral na psychedelicích a přidal na vláknině. A tak je Hloubení jen dalším průměrným fantasy, které u mě končí dokonce v podprůměru, protože nenaplněné naděje jsou pomstychtivé svině.