JVS / Lazová stovka 2018 (II.)

pondělí 23. dubna 2018

"Tak kdy bude JVS?" ptal se před nějakou dobou kamarád Dušan. "JVS?" nechápu já. "No Jítina Velká Stovka?!"

Měl to být vloni GGUT, ale víme, jak to dopadlo. Takže, co teď? Kam teď? Vrátit se na Grossglockner jsem si netroufla, přeci jen organizátoři usoudili, že se jim tam trousilo příliš mnoho lam, které nemají v Alpách co dělat, a zpřísnili limity. Ne, že bych se pro ten zavěšený pytel nehodlala někdy vrátit, ale budu muset ještě chvíli běhat, aby ten pokus měl vůbec nějakou šanci na úspěch.
O Lazové stovce nebo-li Lazovce jsem poprvé četla před lety u Lídy a říkala si, že to musí být krásný. V roce 2014 ji běžela znovu, ve stejném roce tam vyhrála Zuzka B. a jejich vyprávění, byť plné bahna a deště, ve mně zasela semínko. V zimě 2016 jsem se poprvé v běžecké hospodě pokusila u Veverky Pražského za účast na Lazovce lobbovat a letos, konečně, nastal její čas. "Tak co, už máš hotovo?" tázal se VP v prosinci v putyce. "Doktorát? Jo!" "Ale houby, to má každej. Jsi přihlášená na Lazovku?" zněla odpověď MUDr. Veverky.

No a tak jsem tady. Na JVS. Na Jítině Velké Stovce. Na to, že není ještě ani šest hodin, je v podstatě příjemné chladno, což slibuje dost velké parno přes den. Nemám ráda parno. Nemám ani trochu ráda parno. Na JUTu mě stálo závod, protože jsem se s tím vedrem prostě nedokázala popasovat. Dolezla jsem ho, ale fakt jen dolezla. Ale to budu řešit, až to nastane, koneckonců čapku pouštního průzkumníka mám, krém 50+ taky, to bude dobrý - když už všechno ostatní nasvědčovalo tomu, že nebude, a že bych sem možná vůbec neměla jezdit.
Ve chvíli, kdy jsem se kolem Vánoc přihlásila, jsem měla jasnou představu, jak bude probíhat příprava. Začnu POPem, a pak to tam budu švihat jako Baťa cvičky. Od POPu jsem ale byla pořád nakřáplá a v únoru se na šest neděl rozbila definitivně. Tak dlouho jsem neběhala od chvíli, co nejsem těhotná. Bylo to hrozný. Ale bylo mi tak blbě, že jsem na běh neměla ani myšlenky. Z hlubin zoufalství se ale zrodil příslib tréninkové plánu od samotného dvojnásobného posla pana krále. A tak jsem tady, po sedmi týdnech přípravy s vírou a přesvědčením, že to zvládnu. Že jsem nachystaná. Že víc už jsem tomu fakt dát nemohla. Když už všechno ostatní nasvědčovalo tomu, že bych sem možná vůbec neměla jezdit.
Moje ději začínají být vyhlášené tím, že před každým mým závodem mají nějaký problém - tu zuby, tu blití a tentokrát, ó ano, noční můra všech rodičů - ucho! Ve čtvrtek si jdu brzy lehnout s tím, že v pátek budu vstávat uprostřed noci, abych se stíhala dostat na start, a mám tak poslední možnost naspat do zásoby. Před jedenáctou zhasínám. Ve 22:52 začíná M. brečet, že ji bolí ucho. Pokračuje v tom průběžně celou noc, ve dvě to vzdávám, a za láskyplného, altruistického, esencí mateřství prodchnutého vrčení, co maj sakra za problém, že mě nemůžou nechat aspoň před jediným závodem vyspat, budím T., aby mě šel střídat. Upadám na čtyři hodiny do kómatu, než v šest vykoukne z postele K. s očima přes celou hlavu a dotazem, jestli už, mamí, můžeme vstávat. M. odjíždí s T. na ORL. Já zoufale voxuju 12HH, že jedu do háje a ne na Lazovku, protože M. a ucho. A že mě nemá, kdo odvízt a sama se domů nedostanu. 12 mě uklidňuje, že mám sbalit, dojet a on to kdyžtak za mě domů odřídí. To jen kdybyste někdo pochyboval, k čemu že jsou vám na takovýchhle štrekách dobrý kamarádi, když to stejně jdete sami. Tak přesně k tomuhle. I mudarrib mě uklidňuje. Nakonec to ale není potřeba, ucho prasklo cestou, M. dostala atb, a jelikož ji nic nebolí a teplotu nemá, pokračujeme dle původního plánu. Naložím děti, odvezu je k babičce, vrátím se do Phy a začnu balit nás.
Toto císaři, toto vojákům, toto velkostatkáři. Začínám v tom mít bordel. Kam co, jaký boty, co do tašky na 48. km, co na sebe, jaký batoh... Nakonec v duchu klubového hesla usuzuji, že co nebudu mít, nebudu potřebovat a najednou to jde.
Ve tři už vyrážíme směr Strážnice, kde budeme spát u kamarádů, kde bude T. detašován, a odkud budu já ráno pokračovat na start.
Usínám brzy, vstávám ještě dřív. Budíček ve 3:15 je brutální záležitost.
Po hodině cesty jsem konečně ve Vrbové, parkuju, robím prezenčku, beru čip a kontrolní kartu a snažím se najít kluky. Ti nakonec přichází až po mně, rozbalují si spaní na další noc a během chvilky se houfujeme na startu.
V šest se bez zbytečných cavyků dává dav do pohybu. Začátek je fajnový, netrvá dlouho a had se roztáhne. K mému překvapení probíhá na první kontrole bitka o fixky, nikdo se na nikoho neusmívá, nikdo není zrovna přátelsky naladěn.
Přiznávám, že mi velká část trasy splývá. Na první občerstvovačku na Bradle se jde převážně lesem, do kopců chodím, z kopců a po rovině běžím. Je příjemně a ke Štefánikově mohutné mohyle se dostávám ve velmi dobrém rozpoložení. Připadám si jak na výletě do Kyrgyzstánu. Fotím si to tam a o kousek dál už je první sváča.
Prozřetelně připínám ke kšiltovce sahara kit. Beru si do ruky "slaný prehryz" a sbíhám z kopce, předchází mě totiž nějak moc lidí a jasně že jako nezávodím, že jo, teda ne s ostatními, jen se sebou a blablabla, ale zas tolik mě jich předejít nemusí.
Někde za další vesnicí mě předchází i Veverka, Honza je kdesi daleko přede mnou už od samého začátku, kdy po startu práskl do koní a zmizel. I Veverku vidím ten den naposledy, s úsměvem kráčí do kopce a mizí mi z dohledu.
Velmi záhy mi dochází, že mám opravdu podstatné limity v chůzi. Všichni totiž chodí rychleji než já. Možná za to může těch šest let courání se tempem ročního až čtyřletýho dítěte anebo jsem prostě nikdy neuměla rychle chodit, a proto mě to chození tak štvalo (pánžto dostat se někam pěšky, to je prostě na dloooouhoooo). Nevím. Každopádně jak dojde na chůzi, ztrácím a propadám se nekonečným štrúdlem mamilů vzad. (Ale nezávodíme, jasný? Jen každý sám se... blablabla)
Na druhou kontrolu kousek od hradu Branč je to sedmnáct kilometrů, ze kterých si - kromě Veverky a kontroly v docela prudkým kopci, kde jsem měla co dělat, abych udržela balanc a zvládla si zapsat číslo do karty, nic moc nevybavuju. Takže nejspíš krásný výhledy a hezká cesta, kus lesem, kus po asfaltu, jako celý den.
Na druhé občerstvovačce se zdržuju dýl. Vypiju snad dva nebo tři litry vody a ionťáku. Naštve mě obsluha u barelů, který strkám svoji flašku a on si furt bere ty těch, co přišli až po mně. Je mi horko a mám žízeň, v tomhle stavu není radno mě moc zlobit neb stačí málo. Nakonec jsem asertivní jako Pražáci nucení krndovat po Žižkově a nabírám si sama. Mažu se. Jsem dobrá, nezapomněla jsem! (Ukáže se, že zas tak dobrá nejsem. Sice jsem si namazala a tím pádem nespálila ramena, jenže ono to sluníčko jaksi svítí po celé ploše homo sapiens sapiens, takže mám strašlivě spálený lejtka a pod koleny, taky ruce a výstřih. Au.)
Něco málo pojím a vyrážím.
Volám T. Celá výprava má ještě jeden bojový rozměr, jenž si ve své spletitost nezadá s některými vazbami v naší rodině. Na start jsem, jak jsem psala, dojela autem. Zpátky se ale autem sama určitě dostat nedokážu. T. se bez auta do Vrbového taky nedostane a klíčky máme jen jedny. Takže ty jsem nakonec svěřila Sylvii, manželce hlavního organizátora Slava, která je ale přes den na občerstvovačce ve Vrbovci (který je, naštěstí, po cestě do Vrbové). Tam si pro ně T. sjede - kamarád ho hodí pro klíče, a pak budou společně pokračovat do Vrbové, kde vyzvednou auto, jímž pro mě v noci T. přijede zase znovu zpátky do startu/cíle. Kdo se neztratil, tomu tleskám a teď zpátky na trať.
Volám T., že jsem na cestě do Vrbovce, jak jsou na tom oni, a jestli se tam teda nepotkáme. Souhlasí, což mě potěší a dalších čtrnáct kilometrů utíká vcelku rychle. Trochu mě bolí kolena a je mi horko, ve vsi po prvním seběhu nemůžu najít odbočku, ale zachrání mě cyklisté, kteří mě varují, že jsem přešla a ještě se mi sjedou mrknout, jestli je to tudy dobře, a pak už prostě za nosem, podle šipky v garminu a sem tam nějaké značky.
Medím si, jak to jde skvěle. Kousek před Vrbovcem potkávám Pavla, kterýho devastuje vedro, a pak už je tu ves, kluci a dropbagy. Poprvé v životě mám na závodu support a je to lu-xus-ní! Kluci mi pomáhají, podávají mi, co potřebuji, T. mi dojde koupit dvě malý piva, pomůže mi přemazat. Převlíkám se komplet do suchýho, což je aspoň na tu chvíli, než to všechno propotím, moc příjemný, přezouvám i boty. Hoky nevydržely a zařazují se tak definitivně na čelní místo v obutí s nejmenší výdrží.
Jak jsem si ve Vrbovci chválila, že mi je skvěle a jde to parádně, měla jsem si radši nafackovat, protože jsem zjevně fakt naprosto, totálně, absolutně nepoučitelná.
Vzápětí po vesnici totiž míjím odbočku a kufruju. Konečně se nacházím a stoupám nekonečnou, rozpálenou loukou. A pak další. A další. Tahle část mi dala tak strašně zabrat, že si z ní pamatuju jen to, že jsem furt někam stoupala, pití mi docházelo, slunce pražilo a nikde ani potůček, ani studánka, a ani žádná vesnice, kde bych se mohla někomu pověsit na plot a kvílivě se dožadovat záchrany života.
Nakonec mě spasí spoluběžec kousek před Filipovým údolím. Dělí se se mnou o vodu, kterou mu dovezl nejspíš syn, dolívají mi do láhve a já můžu pokračovat. Kdybych věděla, že to nebude číst moje maminka, napsala bych, že jsem se předtím už solidně motala a měla pocit, že každou chvílí omdlím, ale protože to číst bude, nenapíšu to, jinak by o mě měla zbytečný strach (bylo to v pohodě, mami!).
Filipov je nekonečný. Jdu, i když je tu rovina a mohla bych běžet. Jdu, i když jsem zoufale pomalá, protože i má pomalá chůze je v téhle fázi ještě pomalejší. Nakonec se ale dostávám k hospodě na konci vesnice, kde jsou lidi a jídlo a pití a polívka. A já, která do sebe nedokáže skoro nic dostat, má poslední dvě hodiny husí kůži, puchýře a nohy bolavý jako prase.
Svaluji se do křesílka a pomalu do sebe tlačím polívku. Chci pivo, ale nemám sílu si pro něj do hospody dojít. Tak piju, co je, jím něco málo, polívky nedám ani jeden celý talíř. Na výzvy mudarriba, ať hlavně moc dlouho nesedím, ať co nejdřív pokračuju, jinak se nerozhýbu, se zvedám a vyrážím.
Chvíli jdu se dvěma klukama, co mi povídají o předchozích ročnících a docela hezky to utíká. Dostáváme se na Megovku, chatu, o níž se v propozicích píše, že se z ní jen těžko odchází za střízliva. Vzhledem k bodrému panu majiteli: "Kluci, pojďte na panáka! A holko, jestli je to teda holka!" se tomu už nedivím. Alkohol odmítám, vody s mátou citronem už ne, tý do sebe liju pár kelímků a vyrážím. Přidává se k nám pes, který za námi běžel už od Filipovýho údolí a do krpálu, kterým začíná výstup na nejvyšší bod závodu, Veľků Javorinu, peláší, až se jí od tlapek zvedají obláčky prachu. Tak takhle se to má dělat!
Teplota klesá, začíná být příjemně, a jak jsem doteď nemohla, najednou můžu. Druhý dech je zvláštní - a skoro jako štěstí - krásná věc. Šlapu. Jde to skvěle. Předcházím docela dost lidí a v lese běžím. Velebím TB a jeho tréninkový plán. Ty drsárny, co jsem musela absolvovat, se mi teď všechny s úroky vrací.
Než se naděju, je tu vysílač. Poslouchám zprávu od Honzy s tipem na country saloon s pivem a polívkou kdesi dál po cestě a trochu mě uklidňuje, že to vedro nedělalo problémy jen mně a že to je plošně zabiják všech, i těch velezkušených.
Kopec se mi odmění nádherným výhledem, kobercem petrklíčů a sluncem klesajícím k obzoru.
Je to i můj osobní vrchol závodu. Teď už to půjde jen dolů.
Chvíli mám i svého psa, běží totiž vždycky s tím, kdo je nejvíc v čele. Klesám na Holubyho chatu, další občerstvovačku, na 77. km podle propozic, mém už 81. Tam jsem naivně čekala, nevím proč, polívku. Pro tu bych ale musela do hospody, a protože jsme zpátky na Slovensku a já mám u sebe jen zbytek desetieurovky, kterou mi ještě musel půjčit 12, protože se mi cestou z Phy nepodařilo vyměnit peníze, radši si peníze šetřím, protože ještě není nejhůř. A tak se jen převlíkám na noc, vyndávám čelovku, piju, něco málo pojím, ze "slaného prehryzu" už mi je na blití, sladký mi dneska nejede vůbec a raději vyrážím, než se zase moc rozsedím (to už je jen obrazné vyjádření, stav stehen už moc sedání a vstávání nepřeje).
Seběh lesem je příjemná změna. Musím napojit hodinky na kabel, a i když jsem si pozorně pustila na youtube video, kterak to udělat, aby dál ukazovaly všechny data, samozřejmě mi to nejde. Na další hodinu a půl jsem tak odsouzená jen na značení trati a víru, že nezabloudím.
Padá tma. Rozsvěcím čelovku a vyrážím vstříc poslednímu, ani ne maratonu, dne. A že bude ještě dlouhý. Z kopce běžím ve smrtícím tempu lehce pod sedm minut na kilometr, což je ale po čtrnácti hodinách na cestě v mém podání výkon. Minu country saloon, nechci se zastavovat, chci polívku a pivo, ale ještě víc chci být už v cíli. Někde v týhle fází to začne jít z tlustých do tenkých. Potkávám tři kluky, se kterými se budeme až do konce míjet. Chvíli si povídáme. Pak mě neustále předchází chlapík z Jizerek, vždycky poodejde nebo uteče, ale pak se zjeví za mnou. Možná dobrý duch myjavský kopanin? Sranda nastává po kontrole na "Vrchu ROH" (ano!), kde nejdřív v hloučku zabloudíme a posléze se drápeme na silnici nad námi přes nějakou zarostlou skládku, aby nám cestu zatarasil spadlý strom s mohutným kmenem. Obejít se nedá - zprava rokle, vlevo sráz. Podlézt nejde, na to je moc u země, přelézt taky ne, na to je na mě moc vysoký. Kluci jsou tak hodní, že mě přes něj prostě převlečou - jeden tlačí, tři tahají, pak že si člověk na závodech neužije. O kůru si rovnou ještě provedu píling levýho lejtka a jde se dál. Nebýt tam oni, asi bych musela zalehnout na břicho a opravdu se proplazit, jinak nevím. Sílu se na něj vyhoupnout jsem totiž fakt neměla.
Chce se mi spát. Je tma. Chce se mi ještě víc spát. Chci domů.
Višňové. Občerstvovačka. Kafe a čaj. Spálený jazyk. Slaný prehryz. Asi taky někoho prehryznu. Nebo možná až zítra, až se vyspím a budu mít zase sílu. Nemůžu jíst. Musím. Ale nemůžu. Kluk, co jsem ho několikrát potkala, jak zvrací, tu usíná na lavičce v sedě.
Já se zvedám a jdu raději pryč, než usnu taky. Škrábu se do kopce, přede mnou se potácí borec s hůlkama, uklidňuje mě, že je na tom někdo podobně blbě, když tu mě předchází jiný borec v pětiprsťácích, který nechal na občerstvovačce partnerku, co se to rozhodla zabalit. Prosmýkne se kolem a zmizí v dáli. Tohle se bude v následujících dvou hodinách opakovat ještě několikrát. Sem tam chodící mrtvola a sem tam někdo tak fresh, že by se v porovnání s ním měl jít čerstvě vymačkanej pomeranč stydět do kouta.
Jsem přesvědčená, že se drápu na poslední kopec. Když se po nekonečných meandrech single trailu, který musí být ve dne překrásný a kde jdu, i když bych asi mohla ještě popoběhnout, protože se bojím, jak bude vypadat poslední stoupání a snažím se pošetřit zbytečky energie, konečně vrchol Veľkého Plešivce s křížem zjeví, jsem šťastná. Teď už to bude jen z kopce. Pode mnou září nekonečno světýlek, to už dám, už jen nějakých deset nebo dvanáct kilometrů do cíle.
Opatrně scházím/sbíhám z kopce. Snažím se trochu zrychlit, ale co je tohle? Co tu dělá ten kopec nahoru? A další? A další? Mám pucháře na patách, bolí to nahoru i dolů. Bolí mě všechno. A zase kopec. Sakra! Dyť už musíme začít klesat! Už musíme dolů, do vesnice, na poslední občerstvovačku pět kilometrů před koncem, co furt děláme v tom pitomým lese? Co tu dělá ten podělaný kopec? Nadávám nahlas a ne, nejsem slušná a Malý Medvěd by mě nepochválil. Ale furt lepší než slzičky sebelítosti a únavy, které se dostaví vzápětí.
Úsek mezi sedmi a čtyřmi kilometry před koncem byl ten nejhorší v celým závodě.
Od pusy mi jde pára, je mi hrozná zima, jsem pekelně unavená. Nemám sílu. Neumím si představit, že půjdu ještě dalších pět minut, natož víc jak hodinu.
Málem přejdu občerstvovačku. Je v průchodu stavení, je tam zima. Kluci mi tam dávají polívku a čaj, nohy mi vibrují, klepe se mi brada a nemůžu mluvit, jinak bych musela brečet a bojím se, že kdybych začala, už nepřestanu. Chci to vzdát. Chci to zabalit. Chci zavolat T., aby pro mě přijel. Už nikam nechci. Kluci jsou tam na mě hodný a nemilosrdně mě s povzbuzením "Už jen hodinu!" vykopávají ven. Nechápu, jak se v téhle chvíli může "jen" a "hodinu" ocitnout v jedné větě, ale navlíkám si přes prsty návleky na ruce, ikonický a už děsně smrdutý buff z WS dávám přes pusu, na hlavu kapucu a plazením vpřed!
Poslední tajná kontrola, poslední pole, poslední asfaltka.
Vrbové.
A protože jsem ultralama, kufr, když nemůžu najít cíl.

Škola. Žlutý obdélník dveří. Tom. Slavo mi pípá čip.

Konec.

...

Sylvie mi gratuluje a dává mi diplom. Sedám si na lavičku, zouvám boty a sloupávám ponožky. Představení jen pro otrlé. Nic moc pěknýho. T. mi nese věci na převlečení. Skučím, protože jsem sedřená všude, kde to jde. Odjíždíme. Další kolo skučení a zimnice ve sprše. V posteli křeč do chodidla, jsem unavená tak, že ani kvílet bolestí nemám sílu.
Hodina a půl spánku.
Hlad. Zprávy od kluků.
Spánek.
Hlad. Úpal.
A pak už jen cesta domů, vybalit a začít vstřebávat, co jsem (ne)dokázala.
Mám za sebou JVS. Jítinu Velkou Stovku, která ukázala, že Jíťa's Very Slow - ale taky Very Stubborn. Celé mi to trvalo nakonec 21 hodin a 43 minut. Byla jsem 9. z 29. holek, které dokončily, což nezní až tak hrozně.
Bylo to dlouhé. Bylo to krásné. A bylo to i pěkně hnusné. Bylo euforické a bylo to na umření. A stejně, jako když jsem doběhla svoje vůbec první ultra a 53 kilometrů mi tehdy přišlo jako nesmírná dálka, i teď už vím, že to určitě nebylo naposledy.

Lazová stovka 2018 (I.)

neděle 22. dubna 2018

Pro ty, kdo nemají čas a chuť číst moje grafomanský elaboráty (a pro všechny, koho zajímá, jak to v Bílých Karpatech vypadá) krátký podívání o cestě na cestu a kusu cesty samé. Pak padla tma (skutečně i přeneseně) a už nebylo co (a jak) fotit a točit.
Povídání později, až se trochu seberu.

Knihou proti rakovině

středa 18. dubna 2018

Protože nakonec jsme hlavně - a jenom - lidi.

Vloni jsem psala na BB recenzi na knížku Aleše Dvořáka Z hospody na maraton. Aleš není žádný špičkový běžec a na (při vší úctě, neměj mi to za zlý) na stupně vítězů by se podíval, leda kdyby přišlo opravdu hodně málo lidí. Ale běhá. A běhá rád. Takových nás je spousta, že ano, a neznamená to hned, že o tom musíme psát. Z hospody na maraton má ale jednu zásadní přidanou hodnotu, protože to není další z mnoha knížek o tom, jak jsem se rozběhal a tak nějak uběhl maraton (jako kdyby to bylo takový terno, že je na to zapotřebí plácat papír a kácet stromy), Aleš je totiž biochemik a jeho první kniha je tak půl na půl jeho "milý deníčku, dneska jsem uběhl deset kilometrů" a  vážnější povídání o tom, co se v našem těle děje a proč, když ho přinutíme k pohybu. Knížka mě bavila už jen proto, že přinášela nové informace, které se běžně v běžecké literatuře neobjevují.

Zkraje roku se mi Alše ozval s tím, že napsal druhou knížku, a protože jsem si u té první stěžovala na chyby a stylistiku, byl by rád, kdybych se ujala redakce.
(Pozn. Redakce moc nedělám, je to něco, co se prostě nevyplatí. Neumím to šolíchat, takže to stojí člověka hromadu času a nikdo vám to adekvátně nezaplatí. Po poslední, nad kterou jsem strávila skoro čtyři neděle, jsem se zařekla, že už to NIKDY nebudu dělat.)
A tak jsem kývla.

Měl bys běžet, jestli to chceš stihnout, sází na to, co vydělovalo Z hospody na maraton z davu: Na fakta, která se běžně v populárně-naučný literatuře věnovaný sportu neobjevují. Nenajdete tu žádný trenýrkový plány, žádný recepty, ani povzbudivý citáty a motta. To koneckonců najdete ve všech ostatních, pokud po tom vaše srdce prahne. Měl bys běžet... je o tom, JAK naše tělo funguje uvnitř, PROČ se některé věci dějí a jak, CO celý ten geniální stroj, jakým lidské tělo beze vší pochybností je, pohání a CO mu tím pádem (ne)máme dávat, aby se nám nezadřel. Není to univerzální návod. Není to tak, že si knihu přečtete vyhrajete PIM.
Jednotlivé kapitoly uvozuje nějaký osobní zážitek Aleše, tentokrát nejen z běhu, ale třeba z potápění nebo vysokohorské turistiky. Osobní rovina je proti předchozí knize potlačená, což je podle mě naprosto v pořádku.
Řeší se kromě stravování a pitného režimu taky tréninková zátěž, skladba, ale i mnohem širší témata - civilizační choroby, genetické předpoklady a vše, co může ideální chod těla narušit a co ho také narušuje - a zase: a proč?

Vznik knihy nemá ale jen literární a osvětový rozměr. Poté, co Aleš knížku dopsal, zjistil, že jeho kolegyni v práci, mladé mamince tří dětí, diagnostikovali rakovinu. Běla má v současné době za sebou operaci, při níž jí lékaři museli odebrat plíci, část pohrudnice, osrdečník a šesté žebro. A před sebou dlouhou onkologickou léčbu - a doma puberťáka a dvouletá, vymodlená dvojčata.
Aleš se rozhodl, že se pokusí kamarádce a kolegyni pomoct alespoň materiálně, když už jinak, stejně jako my všichni ostatní, může tváří v tvář rakovině jen sedět se svázanýma rukama a čekat.
Ve spolupráci s HitHitem by proto rád vybral finanční částku, z níž polovina půjde Běle a její rodině. Všichni, co jsme na knize pracovali, jsme se vzdali honoráře a přestože je to na dobrou věc, věřte mi, že kdybych si nemyslela, že ta kniha stojí za přečtení, nepsala bych o tom - nebo psala, ale nepsala bych o té knize.
A tak to zvažte.
Prosím.
Protože na konci dne je fuk, za kolik máme desítku nebo kolik maratonů máme na kontě.
Záleží jen na to, že tu jsme, a že můžeme - když chceme - běhat.
Že jsme pořád ještě lidmi.
A že si dokážeme vzájemně pomoct.

Killing me harshly a zavři oči, padá hvězda

pondělí 9. dubna 2018

V pátek jsem s pobavením sledovala, kdo všechno z mých známých čte Hospodářské noviny.
Na podobný sociální experiment stačí, aby vám redaktorka páteční přílohy napsala, že chystá článek o běhajících ženách, a jestli byste jí neodpověděla na pár otázek. Inu, proč ne, ego je zapotřebí občas pošimrat - tak proč ne Egem? Vždycky jsem si říkala, podle čeho do podobných článků ty lidi vybírají. Pořád tomu nerozumím, ale budiž všem, co by o něco podobného stály/i, nadějí, že když jsem tam mohla skončit já (he?), tak rozhodně můžete i vy.
Ve stejné době, kdy známí a kamarádi nevěřícně zírali na můj cukry nadopovaný maniakální obličej zachycený v okamžiku těsně před cílem Kaisermarathonu, mě můj pan manžel drtil na záběhlickém kurtu.
Po šesti letech jsme totiž vyrazili na squash. Kdysi, v době B.C. jsme ho hrávali i vcelku pravidelně, ne že bychom byli nějací přeborníci, nejspíš jsme nikdy nebyli ani průměrňáci, ale bavilo nás to oba. T. na rozdíl od mě v poslední době hrát chodil, ale já si děsně věřila, koneckonců polykám bez žvýkání ty B2B, že jo, jsem teď děsně drsná, že jo, tak mě přece fotr od počítače neporazí! No. Tak. Ehm.
Smázl mě jako zpocený vokno.
Namazal si mě na chleba.
Sfoukl mě jak svíčku.
A ani se při tom nezapotil!
Potvrdila jsem si, že mě to 1. baví a za 2. stále ještě neumím prohrávat.

"Co se divíš, squash není s během kompatibilní," konstatoval mudarrib druhý den, když jsem mu brečela po whatsappu, že jsem při dvacce málem chcípla, že mě všechno bolí, že jsem ani netušila, jaký svalový skupiny na prdeli a nohou mám. Naposledy jsem se plazivými přískoky vpřed pohybovala po B7. Bolelo mě fakt naprosto všechno. Po doběhu mě musel T. svlíct, protože jsem nedokázala zvednout ruku. Štítivě mě z toho potem nasáklýho kusu lycry vysvobodil.
Poníženě jsem musela požádat, aby mě zbavil i spodního prádla.
Do vany jsem se nějak vyškrábala sama, protože víc munice na to, aby si ze mě dělal zbytek víkendu srandu, by už ani neunesl.
Jo... jsem drsná. Nejdrsnější. Dneska se už třeba dokážu i sama oblíct!

#21
Christopher Moore
ŠPINAVÁ PRÁCE
Špinavá práce je kombinace humoru černočerného jako peří kanálové harpyje a správně odvážené dávky kulturních stereotypů, dojemnosti a laskavosti.
Charlie, čerstvý vdovec a stejně čerstvý otec, beta-samec každým coulem a antikvář najednou zjistí, že kromě toho, že v jeho světě najednou nic nedává smysl, stal se z něj jako bonus ještě pomocník Velkého Smrtě. Nebo že by byl možná Velkým Smrtěm on sám?
Každopádně síly Temnoty se hlásí čím dál intenzivněji o slovo a Charlie Asher bude tím, kdo se jim nakonec postaví - aby zjistil mimo jiné i takové bizarnosti, jako jaké to je, když vám ručně pomůže jedna z Morríghan nebo co všechno se (ne)vešlo do truhlíku paní Lingové.
Moore je pestrobarevný a zabijácky zábavný - jako kosatka posypaná flitry

#22
Christopher Moore
POUŽITÉ DUŠE
Moore se po letech rozhodl vrátit ke jedné ze svých nejúspěšnějších knih a vzniklo volné, podstatně umírněnější pokračování Špinavé práce, které – v mých očích – na svou umírněnost trochu doplácí. Nemá to ten švih, ten spád, tu slinu - prostě už to není ta flitry posetá kosatka. Mytologií se mísí dohromady až příliš, takže koktejl trošku ztrácí na výraznosti, ale i tak je to furt fajn, oddechové čtení, které rozhodně ani v nejmenší neuráží inteligenci a toho si já cením.

"Ty jsi jeptiška?" zeptala se Sophie.
"Ale zajisté, drahoušku, my všechny," odpověděla sestra.
"Jeptišky v mojí škole jsou protivné."
"Já jsem trochu jiná jeptiška."
"Létající?"
"Ne, ale díky za optání." Sestra zamávala křidélky.
"Tak rajcovní?"
"Nevím sice, co to je, zlato, ale líbí se mi, kam tím míříš. Ne, my jsme spíš jako - jako víly."

"Víly?" Otevřela pusu dokořán a ukázala na prázdné místo ve spodní řadě zubů. "Tak to mi, svině, ještě pořád dlužíte prašule za tohle." (s. 205).

#23
Fredrik Backman
MEDVĚDÍN
Ove - Babička - Britt-Marie, tři Backmanovy předchozí, skvělé knihy, u nichž můžeme dlouho debatovat, která je nejlepší a proč.
A pak je tu Medvědín
Že je to kniha o hokeji nebo že je stejná jako Backmanovy předchozí romány, jak jsem se všude možně v uživatelských komentářích dočetla, může napsat jen ten, kdo ji ne(pře)četl. Protože Medvědín je docela jiný a docela jinde. Je mnohem výš. Je to Backman v plné formě a plné polní.
Vyprávění o městečku kdesi na severu, kde dávají medvědi dobrou noc a kde celá komunita stojí a padá na hokeji, se nejdřív jeví jako příběh o vášni, o lásce, o tom, kolik jsme té své posedlosti ochotní věnovat, jak moc dokážeme dřít a co to o nás vypovídá. A ano, je tam hokej, ale klidně ho nahraďte fotbalem, jízdou na koni nebo třeba pletením či šachy. Nejde o to, že je to hokej, jde o to, jak moc je něco tak zbytného vlastně nezbytné.
Jenže pak se příběh začne rozvíjet dál, Backman bravurně přemísťuje pro mnohé autory absolutně nezvladatelné množství postav po šachovnici, kterou snad radši ani nechcete vidět, ale musíte otáčet stránku za stránku, protože cosi vás pohání vpřed. Snad víra, že to nakonec všechno dobře dopadne.
A tak sledujeme vyprávění o životě po životě, o síle stesku, smutku, ale i rodičovské lásky, bezmoci a nejistoty. Backman je mistr emocí a do krátkých obrazů dokáže vyskládat láhve s jejich hutným koncentrátem do výšky, že se až hlava točí.
Ale to není všechno. Nemůže být. Dva lidi totiž udělají největší chybu svého života. A zaplatí za ni, tak jak nás dějiny učí, nakonec mnohem víc ten, komu už všechno vzali. V době, kdy jsme se naučili hashtagu metoo spíš vysmívat než ho brát vážně, je Backmanův hlas jako šlehnutí bičem přes obličej. Tvář po něm pálí a sliny chutnají po kovu.
Vyjmenovat všechny překrásné postavy by stálo příliš mnoho času, mě i vás, co tohle čtete. Místo toho si raději přečtete Medvědín. Není to laskavé ani příjemné čtení, je to čtení palčivé, hrubé, ve své otevřenosti a přímosti kruté. A zároveň tak krásné.
(Audioverze v podání Pavla Soukupa je skvělá. Po dlouhé době jsem nevydržela jen poslouchat a knihu jsem tak částečně slyšela, když jsem nemohla číst, a pak dohltla v papírové podobě... aby mi došlo, že to ona zhltla mě.)

Killing me softly

neděle 1. dubna 2018

Poslední měsíc byl běžecky, na moje poměry, masakrózní. Březen jsem skončila s rekordním objemem. Většinou běhám pětkrát týdně, jen tenhle týden jsem byla šestkrát, neb jsem po návratu z víkendového výletu do Německa prostě už večer nezvládla vyběhnout a tabulka je neúprosná.

Myslím, že bych měla mudarriba překřtít na puppeteera nebo-li loutkáře.
Jasně, že jsem na sebe zvrhle pyšná, byť je to iluzorní hrdost na něco tak praštěnýho, jako je pobíhání kolem baráku. Nemluvě o tom, že s každým dalším, delším B2B cítím, jak blízko na hraně se pohybuju a jak blízko mám k tomu, aby se to celé zvrhlo v něco, co nebude vůbec dobrý, natož příjemný. Ale zatím držím, občas drtím zuby, občas si nadávám, ale držím. A plním a poslouchám loutkáře. Protože na rozdíl od sebe samé věřím, že on ví, kam mě vede.
Kamarádi mi odpustí, že ukazuju jejich objemy, jestli to je někomu nepříjemný, napište, smáznu to, jo?
"Připadám si trochu jako Olaf, řeknu plovací vesty s sebou, po mostě běhaj jenom silničáři, a 100 lidí fakt bude v prosinci plavat," psal mi tuhle.
Duben přede mnou, vestu s sebou!

#19
Émilie Du Châtelet
ROZPRAVA O ŠTĚSTÍ
Skvěle sestavená kniha o neuvěřitelné ženě, jejíž jméno je neprávem opomíjeno. Dagmar Pichové se podařilo útlý svazek doslova nabít informacemi. Úvodní text, věnovaný osobnosti Émilie, následuje překlad samotné Rozpravy o štěstí, jež má i dnešnímu čtenáři stále co nabídnout. I po téměř třech stoletích nám při pozorném čtení může dát víc než stoh knih o seberozvoji. Musíme být jen dostatečně střídmí a zároveň si nesmíme odříkat své vášně a sny, naopak je musíme přiživovat, přičemž tou hlavní, kterou bychom měli opečovávat, je vášeň po vědění. Následná studie pak Rozpravu zasazuje do kontextu doby. Vše doplňuje ještě rozsáhlý poznámkový aparát. Chystanou monografii o Émilii si rozhodně nenechám utéct.

#20
Ladislav Zibura
UŽ NIKDY PĚŠKY PO ARMÉNII A GRUZII
Ládík Zibura, ještě před pár lety neznámé jméno je dneska svého druhu fenomén, jenž vyvolává celou škálu reakcí - tak jako to mívají fenomény ve zvyku. Od těch nadšených (já), po ty krajně nenadšené (můj muž). Někomu vadí to, jak intenzivně sám sebe propaguje na všemožných sociálních sítích, jiní mu vyčítají, že na cestách vyžírá chudé lidi, další, že byl ve své druhé knize až zlý při popisu osob, s nimiž přišel do kontaktu a najdou se i tací, kterým chybí větší "hloubka" nebo "informace". Nemluvě o tom, že se Ladislav na Kavkazu neustále opíjí a vlastně je ta jeho kniha stejná jako ty předchozí.
Být překvapený, že Zibura píše jako Zibura je asi stejně duchaplné, jako si na letní dovolené s CK v Egyptě stěžovat, že písek je horký, moře slané a ani jednou za celý pobyt nebyl dobrý salám. 
A ano, Ladislavova třetí knížka je v zásadě stejná, jako ty předchozí - a v jeho případě je to jedině dobře. Protože to znamená, že je vtipná, zábavná, sice místy na můj vkus zbytečně "čtyřdohodovská", ale pořád taková, že jsem se u ní smála nahlas a to se mi stává skutečně jen málokdy. 
Tentokrát se podíváme do Arménie a Gruzie, vypijeme obrovské množství vodky a vína, přespíme u celé plejády tamějších obyvatel a dojde i na nějaké ty památky. 
Celá kniha je navíc v provedení grafického dua Tomski-Polanski nádherná. 
Pokud čekáte demografické údaje a hodnotné informace, kupte si bedekr. Tohle není průvodce, tohle je vyprávění o cestě jednoho mladého muže, který se nebojí v tričku s jednorožcem vyrazit v Náhorním Karabachu na noční lov s partičkou chlapů, kteří vedle něj zastavili na prázdné silnici. A kdo z nás by - aspoň občas - nechtěl mít tolik odvahy, tolik bezstarostnosti a tolik důvěry v lidi a svět a v to, že nakonec všechno dobře dopadne?
Lokh lyava!

Margaret Atwood
PŘÍBĚH SLUŽEBNICE
Co víc můžete vzít muži než život a co ženě než život, jenž stvořila? A co ještě má takovou hodnotu, že si bez toho neumíme představit své bytí? Co svoboda? Právo vlastnit, právo mluvit, právo se volně pohybovat? A co kdyby vám všechno někdo vzal? Všechno včetně té poslední cetky a tretky a řekl vám, že je to v zájmu vaší bezpečnosti? V zájmu bezpečnosti celé společnosti? Určitě byste křičeli. Jenže co kdyby se to dělo postupně? Jako s onou příslovečnou žábou, kterou když budete ohřívat postupně, nechá se nakonec dobrovolně uvařit, i když vlastně mohla celou dobu vyskočit? A tohle všechno tu už bylo. Tímhle vším už si lidstvo prošlo. Dějiny našeho druhu jsou dlážděné útlakem, násilím, zneužíváním moci, strachu a animální touhy přežít. 
Margaret Atwoodová sice stvořila teokratickou dystopickou společnost, ta však nese rysy všech diktátorských režimů minulých i současných, jež vás jen napadnou. A nese i poselství pro přítomnost i budoucnost. Nelze zakrývat oči a odvracet pohled věčně. I když se nám to nelíbí, rovnost pohlaví i v naší vyspělé společnosti zůstává mýtem – muži jsou stále lépe placeni a stále se těší větší a přirozenější úctě. Bílá rasa vymírá a není to jen proto, že ty ostatní mají vyšší porodnost. Trávíme sebe sama. Necháváme se trávit. A necháváme se děsit, manipulovat sebou a ještě za to cítíme vděk. 
Příběh služebnice není prostým vyprávěním, nebo možná je, pokud nejste schopni vztáhnout si jednotlivé výjevy k širším souvislostem. Představa absolutního vykořenění, devastace hodnot a změny řádu je nesmírně děsivá, ale ne nereálná. 
Skutečně jeden z nejsyrovějších a nejsurovějších příběhů, které se mi v poslední době dostaly do rukou. 

Audioverze v podání Zuzany Kajnarové na mě silně zapůsobila. V protikladu k jejímu výkonu je tu otřesný doslov režírovaný jako konferenční panel, pan Myšička mi potvrdil, že mi posazení jeho hlasu a způsob interpretace textu nejsou ani trochu příjemné a hlasy „z publika“ jsou pak vyloženě amatérské. O dodaném smíchu, potlesku a cvakání klávesnice ani nemluvím, nebýt to do té doby tak strhující záležitost, hodně by to celkový dojem devalvovalo. Už jsem se chtěla One Hot Book v duchu omluvit, nicméně opět nezklamali a aspoň část audioknihy nese jejich rukopis, kvůli němuž se jejich adaptacím raději vyhýbám.


Jo a jestli někoho to moje povídání o knížkách baví, kupte si po neděli nové Euro, otvírák Lightu je můj a je o knižních bestsellerech.