Stalo se toho tolik a přitom je to všechno jako včera.
Už deset let s tebou.
Stalo se toho tolik a přitom je to všechno jako včera.
Už deset let s tebou.
V sobotu 11. května se v městečku Köditz poblíž českých hranic uskutečnilo první otevřené mistrovství Německa ve speed puzzlingu. Nevěděli jste to? Chyba! Chyběli jste tam? Dvojitá!
Říkáte si, že skládání puzzle na čas není v žádným případě vůbec nic pro vás (protože přesně tohle speed puzzling je) a nic nemůže být běhání vzdálenější! Chyba potřetí! Nevěříte? Tak vydržte. Nejdřív se vrátíme trochu v čase.
První puzzle se mi dostaly do rukou někdy kolem roku 93. Dodnes je mám (kompletní!) doma - 101 dalmatinů a Mickey s Goofym v loďce. Bavilo mě to a posunula jsem se dál. Následovalo tehdy smrtících 1500 kousků od firmy Ravensburger, která dodnes puzzlerskému trhu v Evropě dominuje a v kamenných obchodech u nás obvykle seženete je a pak zástupce české firmy Dino. Na obrázku byl tehdy vlčák se štěňaty na louce. Pekelná věc, kterou bych dneska skládat rozhodně nechtěla. Dělala jsem to hodně, hodně dlouho. O pár kostiček jsem přišla (vysvětlete psovi, že tyhle kostičky nejsou ty, o který stojí dřív, než je ochutná) a v rámci estetiky devadesátých let vlčáci skončili zarámovaní a zasklení. Stejně jako část následujících puzzlí (což mě zpětně hodně mrzí, kolik jsem jich teď mohla mít!).
Poslední puzzle jsem dodělala během víkendových návštěv u rodičů při vysoký škole. Opět 1500 kousků. Opět mazec. Tentokrát lední medvěd s medvíďaty na sněhu. Všímáte si toho vzorce, podle kterýho si to dělám v životě lehký? A pak jsem nějakou dobu neskládala vůbec.
V posledních letech následovala tu a tam kapka. Třítisícový panorama Hongkongu. Dvoutisícový planety (jedny Vánoce, kdy jsem se nedokázala zvednout). Tisícová vtipná kostra s nápisem Happy Wife, Happy Life! Pak dárek v podobě šestitisícovýho černobílýho panoramatu Londýna, který jsem si chytře sesypala dohromady a mám ho rozdělaný už tak šest let - zbývá mi cca 1500 kousků výhradně šedošedýho nebe. Během pandemie jsme objednali pár puzzlí pro Máju a něco málo stavěly spolu. Bylo to fajn.
Jak říkám. Vždycky mě to bavilo.
Nikdy mě ale nenapadlo, že by se v tom a) dalo soutěžit a za b) jsem v tom mohla být relativně dobrá.
Na to mi musel František přeseknout holeně.
Po první operaci jsem začala znovu stavět. Nemohla jsem chodit, ale mohla jsem sedět. A tak jsem seděla a dávala kostičku ke kostičce a vychutnávala si to naprostý ticho, který se mi ve chvíli, kdy se na tuhle činnost soustředím, rozhostí v hlavě. Je velice, velice vzácný. Občas se k němu proběhám, když jsem venku opravdu dlouho. U skládání je téměř zaručený. Obzvlášť když se snažím mít to hotový rychle. Jen z toho bolí zuby, jak na ně bezděky tlačím jazykem.
Někdy v tý době jsem zjistila, že se ve Španělsku odehrává mistrovství světa a že se ve skládání puzzle dá soutěžit. Někdy v tý doby jsem ale taky začala znovu pobíhat a pustila to z hlavy.
Až do loňskýho podzimu. Tehdy jsem s nohou nataženou na kuchyňský lavici znovu vytáhla krabice a tentokrát začala řešit, jaký jsou tam teda limity a jak rychle to ty lidi dokážou složit? Chyběl mi adrenalin, chybělo mi napětí, chybělo mi těšení se na něco velkýho, něco, co je dost možná mimo můj dosah, ale já se o to nejdřív poperu, než to zjistím.
Sehnala jsem si puzzle, který na loňským šampionátu byly a zkusila je párkrát postavit. A zjistila jsem, že zvládnu limit.
V tu chvíli bylo jasno: tohle chci někdy zkusit.
Že bude někdy dřív než později jsem se dozvěděla na oslavě narozenin, kdy jsem startovný na týdenní šampionát dostala. V září poletíme do Španělska a kromě jednotlivců budu soutěžit s M. v párech, protože to moje veliký dítě je dost šikovný. Když chce.
Králičí nora mě vtahovala dál a dál. Začala jsem sledovat ostatní skládající, dostala jsem se díky zakladatelce webu MySpeedPuzzling do komunity nejlepších speedpuzzlerů u nás (a že mám sakra dobrý speedpuzzlery, naše holky patří k absolutní špičce a aktuálně jsou to úřadující mistryně světa v pátech; rychlost, s jakou skládají, je omračující). A když se v únoru objevila možnost přihlásit se na první německý mistrovství, vlastně nebylo moc o čem uvažovat.
A tak jsme tady. V Köditzu v sobotu ráno.
Jsem nervózní jak před startem, ale na rozdíl od běžeckých závodů jsem spala jako mimino (ne, neprobudila jsem se uprostřed noci s řevem, protože jsem se počůrala a měla jsem žízeň).
Naopak společný jsou hloučky lidí v týmových tričkách a lidí posedávajících v otevřených kufrech kombíků, který jsou plný potřebnýho vybavení. V tomto případě ne batohů, kecek, gelů, hůlek a kýblů s vazelínou, ale krabic s puzzlema. Lidi se zdraví, protože - stejně jako na menších závodech - se mnozí znají, vracejí si složená puzzle a půjčují si nová.
Na stěně předsálí tělocvičny, kde se šampionát koná, visí listina. V 11 hodin začíná soutěž párů. Hledáme naše startovní číslo, teda číslo stolu, u kterýho budeme s Madlenkou sedět.
Pět kroků vpřed, tři vzad. Někdy i čtyři.
Občas všech pět.
Dny utíkají tak rychle, že mít na stole denní kalendář, bude se mi z otáčení stránek motat hlava. Prý se to s věkem stává každýmu a neměla bych si z toho tu svou zamotanou hlavu dělat. A protože jsem poslušná a poslouchám, snadno se stane, že najednou zjistím, že jsem už dva měsíce vůbec nic nenapsala.
Takže update!
Další kontrola u doktora dopadla podle očekávání. Závěr: Hojí se to, stále pomalejc než u levý nohy, ale hojí. Nemá cenu na to koukat častěji, takže další kontrola až v květnu. Pokud to neotejká a není to horký (ne a ne), můžu běhat, co mi to dovolí - koleno je ok, šrouby si vykroutit nemůžu, nohu podrží svaly a šlachy. Po dvou hodinách čekání za pět minut venku. Time management jak víno.
A tak běhám.
Snažím se dostat dál a rychlejc, to první opatrně a pomalu jde, to druhý moc ne. Jsem těžká a i když jsem se na vložky do Jablonce objednávala před měsícem a půl, pořád nemám termín a tak šmajdám. Pravá noha se pomalu lepší, vnímám, že na ni došlapuju líp, s větší silou a jistotou. Levá noha mezitím dostává zabrat a protestuje. Bolí to, dělají se mi na pravý noze z vnitřní strany puchejře na puchejřích, trpělivě to snáším v naději, že se to zlepší.
Jsou dny, kdy už opravdu běžím. A rychle. Ty dny jsou krásný a já začínám věřit. Jeden dokonce obrečím, protože jedna moje část nedoufala, že se tohle ještě někdy stane. Stalo. Ale zatím jen jednou. Tolik k víře a naději.
Jenže když nevěří nikdo jiný, musíte aspoň vy. Za ty všechny ostatní kolem, kdo vám vysvětlujou, že byste to možná měli dělat míň nebo radši vůbec.
A pak jedu poprvé na Závist.
Je to tam pořád stejně krásný. Je to pořád moje místo. Pořád ten malý okruh přes tři kopce miluju žárem tisíce sluncí.
Ale pak oteče levý koleno, dostaví se ochromující panika, kterou A. rozežene, ale stejně týden neběhám.
Je to jako chodit proti větru. Pořád. Vím, proč to dělám a vím, že to chci dělat dál. Tuhle jistotu mám bez jakýchkoliv diskusí. Jen by mohlo začít konečně trochu míň foukat, protože je to únavný a úmorný a demotivující a frustrující a bývá mi z toho smutno a pak se lituju a stěžuju si a jsem otravná. A to nechci. To nikdo nechce. Ani být, ani u toho být.
A pak uběhnu poprvý od operace dvacet kilometrů v Krčáku a dorazím za tmy, protože mi to trvalo dlouho a ležím zbytek večera úplně mrtvá na gauči a strašně mě bolí nohy, ale sjetá endorfiny se sama sobě hystericky směju a vím, že se s tím větrem budu prát tak dlouho, jak bude potřeba.
#38
Hosam Melhem
POCIT OSAMĚNÍ
Běžím. Dívám se na svůj stín kousek před sebou, kousek vedle sebe. Ty nohy nepoznávám. Jedna se lehce vlamuje dovnitř, nepřekvapuje mě to, sice ji nepoznávám, ale je moje a samozřejmě že vím, že to není ještě stoprocentní. Nevím, jak moc zdaleka nebo zblízka ještě ne. To zjistím za dva týdny. Ale vím, že se posouvám správným směrem.
Běžím. Většinou je už dávno tma, protože mám velký problém dostat běhání zpátky do běžnýho, každodenního provozu, někam mezi práci, děti, domácnost a skládání, protože kromě Valladolidu už se chystám i v květnu na otevřený mistrovství Německa a trávím tím spousty krásných hodin. Bojuju s tím, co dostane přednost a co bude muset počkat. Den má málo hodin. A já málo sil. Ale vím, že to nějak půjde.
Běžím. Sníh i led odtály. Chodníky jsou plný posypových kamínků. Kloužou, lezou mi do vzorku, iracionálně mě iritují. Snažím se nesledovat tempo ani kilometry. Snažím se být na sebe hodná. "Pochval mě!" píšu po skoro každým výběhu mistrovi. "Pochval mě, prosím." A on mě chválí. Protože je hodnej. A já vím, že si to zasloužím.
Běžím. Není to zadarmo. Není to jen tak. Je za tím spousta cvičení, spousta námahy a potu. Odchozený kilometry a kilometry na kole s pohledem u přeným do zdi. Není to jen tak, hledat pořád motivaci a začínat zas a znovu a ne od nuly, ale z hlubokýho mínusu. Abych mohla chtít velký věci, musím k sobě jednu po druhý naskládat ty malý. A já chci. Pořád chci ty nesmírně velký věci. Musím. Odvíst. Svůj. Díl. Práce. To vím.
Běžím. Je to pomalu nebo rychle? I ten nejpomalejší běh mi dává zabrat. A připadá mi, že se po týdnech a měsících absolutní nehybnosti pohybuju nesmírně rychle. A vím, že to je to jediný, na čem opravdu záleží. Nezastavit se. Nenechat se tou rozpínající se nehybností pohltit.Běžím. V temnotě hlubin svýho já šátrám po onom divokým, nezkrotným stvoření, jehož vnitřní oheň mě poháněl pořád dál a dál a výš a výš, až tam, kam se jiní neodvažují ani pohlídnout. Všechny ty moje šílený sny a ještě šílenější plány. Jenže uvnitř je ticho. V temnotě cítím pod dlaněmi hrubou, drsnou srst, cítím ostrý drápy, jemnou kůži, chladivý šupiny, polštářky tlapek a špičky rohů. Je tam. Pořád tam je. Ale je tam takový ticho. Žije ještě? Žiješ ještě? Potřebuju vědět, že žiješ, potřebuju vědět, že všechno to, co dělám má smysl. Že to budu ještě někdy znovu upřímně a opravdu cítit. Tu touhu. To nezkrotnou touhu. Bez ní totiž nemůžu nic chtít tak moc, jak je to tam, kdesi daleko a vysoko nad mou hlavou, potřeba. A pak to konečně přijde. Dva tři lehký kroky. Jeden snadný úder srdce. A zvíře se pohne. Žije. Konečně to vím.
Běžím.
"Já mám radost."
"Když máte radost vy, pane doktore, tak já ji mám taky."
Chtěla jsem trochu víc a líp monitorovat tu svoji velkolepou cestu k ještě velkolepějšímu uzdravení. Jenže jak se zázrak nekonal, nebyla moc chuť a vlastně ani síla psát. Co taky pořád? Jak věřím a nevzdávám se? Jak cvičím a čekám a doufám, jak jím hrsti doplňků, protože každý radí něco trochu jiného, tak z toho sestavuju koktejl? Jak mám dilema, co s těma použitýma injekcema, protože v lékárně je vzít nechtějí a jezdit někam k Čiernej Pričope, kde je sběr zdravotnickýho odpadu, se mi fakt nechce a tak je mám vesele dál na lince jak celoroční dekoraci? Nebo jak mezitím brečím a bojuju s návaly paniky, že už to nikdy nepůjde, že to nezaroste, že už mě to bude pořád bolet a nikdy nebudu běhat, že už to nikdy nebudu já - protože to je jeden z nejintenzívnějších pocitů spjatých s tímhle obdobím: tohle prostě nejsem já. Ani zevnitř, ani z venku. Mám psát o tom, jak moc mě trápí, jak jsem ztloustla a stejnou měrou mě trápí, že mě to trápí, protože je to vlastně úplně jedno - což vím, jen to prostě nedokážu opravdu upřímně přijmout za svý?
Chtěla jsem psát o tom, že jsem oslavila čtyřicítku. Panejo. Takže tuhle legraci tady píšu už jedenáct let. Mejdan to byl velkolepý a krásný, hodně se pilo a ještě víc smálo a já v ten den poprvé dojela MHD až na Jiřák a došla pak dobrých tři sta metrů do hospody. Bylo to jako výprava na Měsíc. Je to něco málo přes měsíc. Chvilka. A celá věčnost.
Chtěla jsem naspat, jak se ve mně rozhořela nová vášeň plamenem tak žhavým, že hrozí, že zachvátí celý můj svět. Už vloni jsem během rekonvalescence zjistila, že existuje mistrovství světa ve skládání puzzle na čas. Jo, čtete správně. A ano, ta velkolepá první věta má přímou souvislost s tou možná poněkud absurdní větou druhou. Jak to uzdravování z neznámých důvodů trvá letos dýl, dělám víc jiný věci: pracuju, možná až moc, zkraje jsem hodně četla, a jakmile jsem vydržela sedět u stolu, vyndala jsem svoje stoletý pětistovkový skládačky. A zjistila, že to vlastně zvládám docela rychle. Celý to pak vyeskalovalo velice rychle a skončilo to registrací na zářijové mistrovství ve Valladolidu, kterou jsem dostala od T. k narozeninám (tak jako na mistrovství republiky ve 24h, i na to v puzzle se můžete prostě jen tak přihlásit, když budete pomalý, nebudete si moc s velkýma klukama a holkama hrát dlouho, prostě se nedostanete přes čtvrtfinále a nazdar bazar).
Můj telefon teď neplní fotky ani dětí, ani axíků, ani knížek. Můj telefon je teď plný takovýchle fotek:
A chodí nám domů o něco větší krabice, než když jsem kupovala běžecký boty a hadry.Já jsem prostě zastáncem toho, že člověk musí být pořád zamilovaný - a nenechte se mýlit, rozhodně tu nemluvím o omezeným konceptu lásky mezi lidmi. Milovat se dá kde co. Posedlý může být člověk kde čím....I hope it ain't my heart, I hope it ain't my will
Nedokážu moc psát, nechci moc myslet, hodně pracuju, protože to vždycky pomáhá, i když to třeba nejde tak dobře, jak bych si představovala.
Prvního listopadu uplynul rok od první operace. Chtěla jsem si k tomu něco poznamenat a nakonec jsem to neudělala. Co bych psala? Pozitivní řeči o tom, že ve všem zlým se dá najít něco dobrýho? Že i v tomhle se dalo? Že jsem z toho vyšla silnější? Trpělivější? Odolnější? Odhodlanější? Nevím. Občas mám pocit, že ano, ale většinu času ne, spíš mám vztek, že to nebere konce, že tohle musím prožívat, že už nechci, prostě a jednoduše nechci. Můžu už jít domů? Dlahu cítím i po roce, stejně tak koleno. Bude to někdy úplně dobrý? Nevím. Můžu jenom doufat.
A tak doufám. A věřím. Věřím, že ani tentokrát se nenechám zlomit. V září jsem obrečela přihlašování na Lakeland, který poprvé od roku 2019 proběhlo beze mě. Tak moc jsem se tam chtěla vrátit. Tak strašně moc. Místo toho jsem začala hledat alternativu. Něco kratšího. Něco jinýho. Něco, co by mě dokázalo aspoň trochu vzít za to moje paličatý srdce zahleděný jen jedním směrem.
Procházela jsem svůj to-run seznam a řešila, kdy a co a jestli něco. Nakonec padla volba na kratší variantu baskickýho Ehun Milak. Snažila jsem sama sebe přesvědčit, že to bude nádherný a že to chci a chci to moc. Některý sňatky z rozumu můžou vyjít. Tenhle byl od začátku odsouzený k neúspěchu. V den registrace jsem se utrhla od práce až sedmdesát minut poté, co ji otevřeli. Jako úplně nezkušený tele jsem tupě civěla na sdělení, že je plno a zařadí mě na čekačku. Cože?
A pak jsem brečela.
Hodinu.
Dvě.
Tři.
Protože zjevně nejsem vůbec v pohodě, i když jsem si myslela, že jsem. Zjevně je to všechno těžší, než mi to v běžným každodenním provozu připadalo. Jak to na mě nakládají už druhý rok, nějak mi to nedošlo. Vařila jsem se jako ta žába, aniž bych to registrovala. A najednou se ta bolest vyvalila a já brečela a brečela kvůli něčemu, o co jsem vlastně ani tolik nestála.
A pak zamrzlo peklo, protože mi T. poslal čtyři odkazy na různý závody, který mu přišly fajn a třeba bych si z nich vybrala?
Tak jsem si vybrala.
Nakonec něco úplně jinýho, ale to není podstatný.
Vím, že se něco může zlomit a něčeho se může nedostávat a já jen doufám, že to nebude moje srdce a moje vůle. A zpívám si s Darrenem Kielym v naději, že i já se dočkám svého úsvitu.