Modřanská mind game

úterý 9. března 2021

O partigiano portami via,
o bella ciao, bella ciao, bella ciao ciao ciao
o partigiano portami via
che mi sento di morir.
Naposledy jsem běžela závod v červenci loňskýho roku. Taky vám to přijde absolutně neskutečný? Rok v háji - určitě nejsem jediná, kdo má pocit, jako by loňský březen vůbec neskončil. Jak je možný, že už tu je ZASE? 
Před dvěma týdny jsem si přišla jako dítě před cukrárnou, který místo slíbený zmrzliny dostalo akorát tak pár facek: místo rozvolňování a snad konečně i návratu dětí do škol, se zavřely instituce kompletně a rovnou i s okresy a tak mám doma zase první a třetí třídu, jako bonus ovšem už krajně zpruzenou a totálně umořenou. Všichni jsme už totálně umořený. 
Do toho přišel mail z Lake Districtu, který nás informoval, že premiér Johnson zavřel zemi až půlky května a tím pádem se ruší naše velikonoční rezervace ubytování (ano, ta přesunutá z loňských Velikonoc) a máme si ji někam šoupnout. T. navrhoval za klobouk, já v návalu lehce hysterickýho optimismu (optimistický hysterie?) rozhodla, že to teda dáme na datum závodu (který stejně nebude, ale co kdyby) a uvidíme. Že jo. Co taky jinýho?
Předminulý víkend se konala zkrácená Pražská stovka v podobě měřenýho tréninku trasy Praha - Slapy. Kluci a holky běželi a klouzali bahnem a já jim záviděla natolik hlasitě, že pár dní na to mi šéftrenér posílá odkaz na Modřanskou šedesátku - sobotní legrácku hezky v rámci nastavených hygienických / bezpečnostní pravidel pod taktovkou nikoho menšího, než samotného Olafa Velkého loutkáře. Prý je dobrý nápad, si připomenout, o čem že to ultra je.
Uvezu to, pane Lorenc?
Uvezeš. A tentokrát žádné vzdávání. Ani zkracování.

Od Kladna jsem běžela vkuse maximálně něco málo přes čtyřicet kilometrů, poslední dva měsíce stály vůbec za velký kulový. V lednu se mi nahromadila práce tak, že jsem kvůli ní dokonce týden neběhala - to jsem neudělala za těch jedenáct let, co běhám pravidelně, nikdy. Opravdu. Ani jednou. V únoru následovala další pauza, tentokrát zdravotní. Ne, neměla jsem covida, jen obyčejnou virózu a stejně mi bylo zle jako psovi a trvalo přes týden, než jsem byla schopná zase nějak normálně běhat, takže čtrnáct dní v trapu. 
Nenormální režim ale nějakýmu intenzivnějšímu tréninku nesvědčí a já čím dál obtížněji hledám důvody, proč o víkendu běžet dvakrát třicet a ne jen třeba pětadvacet nebo dokonce dvacet. Proč to šponovat, proč se šponovat, proč vlastně... Ten všeobecný zmar je jako bažina nebo pohyblivý písek. Nejdřív ani nevnímáte, že se něco děje a když si to konečně uvědomíte, jste už zapadlí tak hluboko, že se je stěží vyškrábete ven. 

Vyrazíme brzy, vyzvednu tě v 5:10.
Ale mě bolí noha, má být hrozná zima a já vůbec nevím, jestli to zvládnu?! Co když to nezvládnu?!
Prosím tě, všechny pořád něco bolí.

A tak se v pátek večer balím. Protože jsem nenašla důvod, proč neběžet. 
Batoh. Bunda. Gely. Nabít hodinky.
V noci toho moc nenaspím. Jsem strašně nervózní. 
Nedivte se, je to už dlouhých osm měsíců. Za tu dobu skoro vznikne lidský život. 

Budík mě vysvobodí z marnýho převalování. Navzdory naspané hodině jsem nabuzená. Snídám, balím poslední věci. Venku je tma. Před barákem se mi do nosu zakousne mráz. Nebe je černé a září na něm hvězdy. Domů se vrátím, až když bude už znovu pomalu tmavnout.
Na startu jsme za chvíli. Vyrážíme nakonec podstatně pozdějc, než bylo v plánu a pro velký úspěch se ještě jednou vracíme, to abychom to náhodou neměli moc krátký. 

Čeká nás dvaašedesát kilometrů s převýšením lehce přes 1800 metrů.
Trasa je neznačená, nejsou tu žádný kontroly, svojí účasti jsme nahlásili zapsáním se do excelový tabulky. Punk's not dead!
Mapu má Petr v hodinkách a v mobilu, já mám Petra a to by mělo pro dnešek stačit. 
Pravidla jsou jasně daný, je potřeba na ně přistoupit a hrát pěkně až do konce: z mapy je zřejmý, že to bude jedna velká mind game - do kopce, z kopce, cesty vedoucí těsně vedle sebe, tam a zase zpátky, návraty na téže místo; cílem je dostat se daleko a zůstat přitom na pětníku. Kdo se nechá otrávit, končí. 

Svítá, nebe modrá, rozšlapané bahno pokrývá vrstva jinovatky. Hra může začít.
Klesáme do Modřanský rokle a vzápětí stoupáme na opačný straně. Dolů. Nahoru. Dolů. Špatně uhnout a správně se vrátit. Cesty plný spadanýho listí, jedna jako druhá. Všechny krásný.
Pak se ale dostaneme na dohled kopce, na jehož vrcholku je kaplička, ke který jsem se už mockrát šplhala.
Tam ale dneska vůbec nepůjdeme. Celá trasa se totiž točí výhradně po katastrálním území Prahy 12 a Hradiště je už na Praze Západ. Míjíme policejní hlídku strážící výjezd z Prahy a stoupáme do kopce. Nahoře potkáme Olafa. Chvilku jdeme s ním, dozvíme se, že na Závisti bývalo největší keltský hradiště v Evropě. Dvacet tisíc lidí. Dvacet tisíc! Terénní vlnky skrývají zbytky někdejšího opevnění. 
Sbíháme zpátky k silnici, abychom se o nějakých dvacet metrů dál vraceli zase zpátky do svahu. Nahoře se cesta topí v oslňujícím ranním slunci. Petr přede mnou mizí ve zlatým světle, který mě nutí mhouřit oči. 

Proč že tohle děláme? Tak třeba pro tyhle okamžiky. Pro tyhle vzácný momenty absolutní svobody, která tváří v tváří všemu kolem působí až drze.

Probíháme vesničkama a znovu se noříme do lesů. Postupně začínáme potkávat lidi. Zatím jen tu a tam někoho, pár cyklistů, pár pejskařů. S postupujícím dnem a trasou mířící pryč z prudkých kopců do lesů na těsným okraji pražských sídlišť bude hustota lidí růst až za hranu snesitelnosti. Modřanská rokle (do který se ještě několikrát vrátíme) bude odpoledne připomínat obchoďák před Vánoci.
Během prvních třicet kilometrů nastoupáme přes 1200 metrů. Je to masakr. Ale nádherný masakr. 
Kdybych jen neměla takovou žízeň a nebolela mě levá pata. 
V Cholupicích si v sámošce koupíme svačinu a pití a hned je veseleji.
Teda, mělo by být. Ve skutečnosti mi je pekelná zima a bolí mě nohy a kristepane, proč nemůžu běžet rychlejc, když je tu asfalt a ještě z kopce? 
Zuřivě zaháním černý myšlenky, ne, dneska ne, dneska na vás nejsem zvědavá. Pomalu a jistě se suneme vpřed. Bahno, a že je ho požehnaně, povolilo a na spoustě míst jdeme, protože běžet se prostě nedá. Zlatýho Jóžina z bážin za sobotu 6. března získává pole za Točnou (nebo u Točný nebo tam někde), kde bahno lepí tak, že stahuje boty. Plácám se v něm snad dvě hodiny (nebo mi to tak aspoň přijde). Jako držím se zuby nehty, ale nahoře tedy ty sociální pracovnice lítaj! Vtipně se pak vzápětí vracíme dolů v podstatě souběžnou cestou.
"Tvař se vesele, ať je vidět, jak skvěle se bavíme!"

Pak je další vesnice někde po čtyřicátém kilometru. Další svačina, další pití. "Škoda, že nemůžu běžet rychlejc, já vím," nadhazuju v naději, že se dočkám pochvaly, že ne, nejsem smraďoch, a běžím přeci moc hezky. Ó má ty hrůzo, jak jsem stará, tak jsem blbá (a naivní). "No jo, to jo, jsme tam mohli být aspoň o hodinu dřív!" 
Průvody lidí, kočárků a psů houstnou; blížíme se k Praze. Po definitivním vymotání se z Modřanský rokle po nějakých padesáti kilometrech, kdy je jasný, že nám to bude trvat mnohem dýl, než jsem já tvrdila, i než podstatně rozumněji odhadoval Petr, nás čeká finální legrácka v podobě výzvy "every fuckin' trail" v Kamýku. Mapa opravdu vypadá tak, že proběhneme snad každou cestičku, kterou tam v lese mají. Jenže to by tu nesměli řádit lesníci. Cesty jsou plný kmenů a větví, některý tam snad vůbec nejsou. Motáme se tam jak vítr v bedně. Začínám být unavená. Nebere to konce. A přestává se mi to líbit. Vybaví se mi hláška Palonce, který Pražskou stovku označil za závod po pražských smetištích. Závěr Modřanské šedesátky je výživná tour de modřanské skládky. Proběhneme dokonce i kolem jedné mých alma mater.
To už se stíny protahují a já mlčím, protože jinak bych si musela stěžovat a to jsem si zakázala.
Tak si jen tu a tam fňuknu, jak jsem unavená a jak už mě bolí nohy. 
Kdykoliv mi je mizerně, připomínám si jednu z hlášek mojí milovaný Courtney - ...step by step and eventually you will get to the finish line (krok za krokem a nakonec se prostě dostanete do cíle). A tak i my se nakonec opravdu drápeme do posledního kopce naprosto mimo cesty, abychom zjistili, že tam na nás čeká Jarka s čajem a jabkama! Možná jsme měli nejdřív udělat těch pár kroků do cíle, vypnout hodinky, a pak se teprve občerstvovat. 
Ale tak co, není to závod.
A vůbec není důležité vyhrát.

A proto jsme nakonec obsadili krásné sdílené druhé a třetí místo, když jsme vyfasovali deset a půl hodiny penalizaci za vynechanou vyhlídku a motání se v Kamýku. Zlato si vysloužil Olaf, jeden ze tří účastníků, kteří jeho hru dokázali ten den dohrát do konce.

Bylo to skvělý. Bylo to vtipný. Bylo to náročný. 
Byla to parádní připomínka toho, o čem že to ultra vlastně je.


Knižní dluhy (říjen)

neděle 7. února 2021

 #64, 65

Andrej Sapkowski 

ZAKLÍNAČ

(POSLEDNÍ PŘÁNÍ, MEČ OSUDU)

Každý, kdo víc nebo třeba i hodně čte, má knížky, po kterých může sáhnout, když je toho skutečného světa prostě příliš a potřebujete z něj na aspoň na chvilku vypadnout.
Září a říjen byly dost šílené měsíce a přestože jsem měla číst úplně jiné věci, vrátila jsem se znovu (potřetí? Počtvrté?) do světa Andreje Sapkowského, který mě snad nikdy nepřestane bavit.
Geralta z Rivie mi představil T. krátce poté, co jsme spolu v šerém dávnověku začali chodit. A protože zkraje, když vám nový partner řekne, že tohle si prostě musíte přečíst (poslechnout, podívat se na), tak to uděláte, Sapkowského jsem si přečetla.
A bylo to skvělé.

Teď to bylo ještě mnohem lepší.
Sprostí trpaslíci, mocné a zároveň slabé čarodějky, zaklínači jako zmutovaní stroje na zabíjení příšer, kteří jsou ale všechno, jen ne nelidské zrůdy. A k tomu kulisy a tak trochu jinak zpracované zápletky klasických pohádek. Jak tohle může na někoho nefungovat? 

#66
Josi Klein Halevi
DOPISY PŘES ZEĎ
Knížka, jejíž první polovině jsem dělala redakci a druhou jsem překládala.
Josi Klein Halevi byl americký žid a posledních čtyřicet let je z něj Žid izraelský. Je to člověk, který od dětství snil návratu na Sion a který dlouho poté, co se do země předků vrátil, ani nepomyslel na ty, kterým onu zemi před osmdesáti lety vzali.
A pak mu to došlo - na druhé straně zdi, která oddělila Gazu, ale žijí také lidé a jejich verze historie, jejich verze pravdy, se možná liší od té jeho. Možná to není jen tupé, krvelačné stádo. Možná, pokud chceme, aby nejdelší konflikt v moderních dějinách konečně skončil, budeme muset začít poslouchat - a vnímat - hlas toho Druhého. 
A tak začal Josi poslouchat - a vnímat.
Výsledkem jsou jeho dopisy imaginárnímu palestinskému příteli, ve kterých vysvětluje dějiny izraelského lidu a předkládá svou verzi historických událostí.
V druhé půlce knihy mu jeho skutečně palestinští sousedé (a sousedé z větší dálky) odpovídají. A jejich verze se, samozřejmě, podstatně liší. 
Čemu a komu budete věřit vy, je na vás. Ale slyšet jen jednu stranu, slyšet jen něco, znamená vědět míň než nic. Znamená žít s pokřiveným obrazem složeným jen z části úlomků, který se skutečnosti podobá asi jako dvouhlavé tele žirafě.  

#67
Ičigo Takano
ORANGE 1
Vzácně autentický pohled do společnosti japonských náctiletých ve skvělém překladu. Víte, jak se vlastně takoví mladí Japonci baví? Jak se seznamují? Čeho si na sobě vzájemně cení a jak moc je jejich chování a myšlení svázané pravidly, která nám můžou připadat zcela nepochopitelná? (aneb ono "přál bych si, abys mi něco uvařila") Je to zároveň, hádám, neúmyslně realistický portrét výrazně patriarchální společnosti (co děláš? - většinou pomáhám máme s vařením), ve které se od žen očekává submisivita, pokora a skromnost.
A samozřejmě nutně potřebuju vědět, co bude s hrdiny dál!

#68
Kore Yamazaki
ČARODĚJOVA NEVĚSTA 1
Zpočátku až nepříjemná záležitost, kdy jsem trochu rozmrzele čekala, co z té úchylárny, kterou pro mě dražba patnáctileté Japonky byla, vyleze.
A vylezl z toho zajímavý začátek potenciálně fascinujícího příběhu, během kterého zvládl autor akorát rozložit šachovnici a rozmístit pár figurek.
Několik velice zajímavých nápadů, krásná kresba (jak jinak), skvělý překlad (ó my se máme, že máme A.K.!).
Tak uvidíme, jak se další díl(y) popasuje s pro mě dost vošajstlich motivem magickými schopnostmi nadaného bratra Bohuše Matuše a jeho japonské kočičky.

#69
Raymond Elias Feist
MÁG - MISTR
Zkraje se zdálo, že bude druhý díl zábavnější a zajímavější, než ten první. Postavy jsme už jakštakš znali, karty byly v zásadě rozdány a bylo na čase s nimi začít hrát. Jenže místo kanasty se autor rozhodl čtenáře nezatěžovat ničím náročnějším než zelenou loukou. Hlavní hrdina, který už je tentokrát aspoň skutečně jednou z ústředních postav, je dál k smrti nudný týpek, který se za celých devět set stran nikam neposunul. Jeho nejlepší kámoš prodělá jistou proměnu, která je potenciálně velice zajímavá, ale nakonec pro děj naprosto nepodstatná a kdyby se celá linka vyškrtla, vůbec nic by se nestalo. Variace na hrů o trůn(y) je naprosto bezzubá a v celé knize se objeví všehovšudy dvě napínavé a zajímavé scény.Ve zbytku času vedou toporné, naprosto nerealistické postavy toporné dialogy, záporáci jsou děsivě záporní (a budou po právu potrestáni - ale stále v rámci PG-7) a klaďasové se ještě zlepší, až budou úplně nejhodnější a nečestnější. Celé je to ve své šablonovitosti zoufale úmorné a pro dospělé čtenáře až dětinské, ale ne roztomile, jen nudně. Jenže co jsem taky čekala od knihy, jejíž hlavní hrdina se jmenuje Mops?

Knižní dluhy (září, říjen)

úterý 26. ledna 2021

 Září nám přineslo velké změny. K. nastoupila do první třídy, takže všechno jinak, všechno nové, nové prostředí, noví kamarádi, nová paní učitelka, družina, jídelna, nové kroužky... Já do toho překládala pro Argo poslední knížku Jenny Colganové, která píše takové limonády, ale vlastně docela hezké limonády, které neuráží intelekt. Aspoň tahle mi taková přišla.

#60

Jenny Colganová

KNIHKUPECTVÍ U JEZERA

V létě jsem dostala za úkol do srpnového vydání Mého Arga o Jenny a nové knížce napsat, tak místo obvyklého komentáře, si dáme článek.

Snění s Jenny

„Vůně ginu s tonicem v pátek večer. Přátelé, jak jinak – čím starší díl, tím lepší. Cesta na letiště, ať už někam mířím já, nebo jedu někoho vyzvednout – v obou případech jsou to chvíle plné vzrušujícího očekávání,“ psala Jenny Colganová před pár lety ve sloupku pro britský deník The Guardian. „Pro mě jsou nejdůležitější ony malé balíčky plné radosti, které nám pomáhají nedělat si příliš těžkou hlavu s opravdu závažnými věcmi.“

Její první knižní „balíček radosti“ vyšel v českém překladu v Argu poprvé v roce 2014 a následovalo šest dalších. Romány Jenny Colganové mají jedinečnou schopnost odpoutat čtenáře od každodenních starostí, odvést ho na krásná, čokoládou, čerstvým chlebem nebo třeba tiskařskou barvu provoněná místa a nechat ho tam snít.

Stand-up, papuchálek i Doctor Who

Jenny Colganová se narodila v roce 1972 v přímořském skotském městečku Prestwick. Po studiích na Edinburghské univerzitě pracovala ve zdravotnictví, ale už v té době si přivydělávala jako kreslířka a stand-up komička. Svým čtenářům je známá především jako autorka romantických příběhů, ve kterých nechybí vtip ani dojetí. Colganová ovšem píše také knihy pro děti o Polly a papuchálkovi a science-fiction. Je rovněž autorkou několika knih vycházejících z kultovního televizního seriálu Doctor Who. Jenny je vdaná, má tři děti a svůj čas dělí v současnosti mezi Londýn a Paříž.

Svůj první román Amandina svatba (Amanda’s Wedding) vydala v roce 2000. Její tvorba se dočkala opakovaného ocenění od Asociace autorů romantických románů. V roce 2013 si za Rosiin sladký krámek snů odnesla cenu za nejlepší román roku a o pět let později za Kavárničku na pobřeží cenu za nejvtipnější román roku.

Všechny autorčiny hrdinky mají jedno společné: život (ani láska) jim neleží u nohou a o své štěstí se musí poprat. Ať už je to třicetiletá Anna z Báječného krámku s čokoládou, která se po úrazu vydává ze severu Anglie do Paříže, nezaměstnaná zdravotní sestra Rosie, která v Rosiině sladkém krámku snů zamíří na anglický venkov pomoct pratetě prodat cukrárnu, nebo knihovnice Nina, jež se v Pojízdném krámku snů vydává na strastiplnou cestu za životem, který skutečně stojí za to žít. V Ostrovu s vůní čerstvého chleba a volně navazujícím Létě s vůní čerstvého chleba nepřekvapí, že se život hlavní hrdinky, která našla útočiště na ostrůvku v Cornwallu, netočí kolem kovoobrábění, ale kolem pekárny. Ta však stejně jako v další, volně navazující dvojici románů Kavárnička na pobřeží a Nekonečná pláž, hraje nakonec jen roli zajímavé voňavé kulisy. Hlavním poselstvím románů Colganové je důraz na hodnoty, které jsou klíčem ke spokojenému životu, a na nutnost budovat skutečné, pevné vztahy ať už v rámci rodiny nebo komunity.

Nacisty nečekejte

Nejinak je tomu i v jejím posledním románu Knikupectví u jezera (česky 2021), jehož děj se odehrává na Skotské vysočině, kde na břehu jezera stojí malé pojízdné knihkupectví. „Chtěla jsem napsat románovou verzi Za zvuků hudby,“ svěřila se Colganová The Sunday Post. „Můj nakladatel souhlasil, a tak vznikl příběh o vdovci, který má pár vlastních nevychovaných dětí, a o Zoe, jež přijíždí se svým vlastním dítětem, aby se o ně postarala. Žádné nacisty tu ale nečekejte,“ směje se autorka, kterou baví přivádět postavy, jež její rodné Skotsko neznají, do tamní nádherné přírody a nechávat je zamilovat se do ní.

„Každý den s knihou je o něco lepší než den bez knihy a já vám přeju ty nejšťastnější ze všech dnů,“ píše Colganová v předmluvě ke svému románu Pojízdný krámek snů. Pokud nehledáte čtení o palčivých otázkách současnosti, ale naopak něco, co vám umožní si od nich odpočinout, jsou to právě ony „balíčky radosti“ Jenny Colganové, které vám mohou pomoci, aby byly vaše dny o něco šťastnější.

 

V září odešel navždy pan profesor Oliverius. Loňský rok to kosil hlava nehlava a poté, co v únoru zemřel můj milovaný pan profesor Veselý, který u nás na katedře přednášel středověké dějiny, jsme se museli rozloučit s dalším z velkých pánů profesorů, u nichž jsem měla tu čest studovat a na které nikdy nezapomenu. 

Na to konto jsem se rozhodla podívat se na překladovou arabskou literaturu v češtině a slovenštině a něco si o starších kouscích napsala.

#61

Abdarrahmán Muníf

ŽIVÁ PÚŠŤ

Jedna z mála možností nahlédnout do tvorby jednoho z nejvýraznějších prozaiků pouště v téměř domácím jazyce.
Abdarrahmán Muníf byl považovaný za hlas, který představil nový žánr fikce zachycující reálnou sociální, ekonomickou a politickou podobu arabské společnosti.
Nejinak je tomu v útlounké Živé púšti, příběhu vesnice nacházející se v nejmenované pouštní zemi, která si žije svým každodenním životem a řeší každodenní problémy spojené s odchody mladých do měst a trpělivě čeká, až si na ni pohlavárové vzpomenou a postaví slibovanou přehradu, aby její obyvatele přestal sužovat nedostatek vody. Papalášům je však vesnice dobrá akorát k tomu, aby si sem přijeli zalovit.
Živou púšť (v orig. An-Niháját nebo-li Konce) bychom mohli bez nadsázky označit za ekologickou novelu, která jasně hovoří o tom, že pokud se lidé nepřestanou chovat k životnímu prostředí surově, nenasytně a bezohledně, staré pořádky zemřou a to co přijde pak, nebude lepší. Kdeže.
Je to i příběh o lásce ke zvířatům a o tom, jak nepochopitelně arogantně se k nim lidé dokážou chovat.V Munífově díle poušť ožívá a my máme díky němu jedinečnou možnost představit si i něco jiného, než jen wádí plná negramotů, ropy a plivajících velbloudů.
(Regulérní recenzi knihy jsem napsala pro iLiteraturu.)

Dvaašedesátou knihou byl Zbyněk, který si vysloužil samostatný příspěvek a další pak ze všech stran velmi doporučovaná Delphine de Vigan.
#63
Delphine de Vigan
PODLE SKUTEČNÉHO PŘÍBĚHU
Zábavné, napínavé, chytré, propletené, intertextové.
Kde v autorském procesu začíná realita a kde končí? Kolik je autor ochotný dát čtenáři ze sebe, ze svého soukromí? Opravdu je to tak, že nejen že zvedne pokličku, ale ještě vám ten hrnec nakloní a podá vám lžíci, abyste ho mohli vyškrabat? Kolik lidí kolem sebe beze studu vytěží, jen aby se proslavil? Jakou cenu je ochotný zaplatit? Jak daleko zajít?
Anebo to bylo všechno jinak?
Kniha, která zanechává spoustu rozkošných otazníků si zcela úmyslně vypůjčuje nejen z omílané Kingovy Misery (a třeba i jeho povídky Jahodové jaro), si se čtenářem krásně hraje - a já se s chutí nechala povodit.

Knižní dluhy (srpen)

neděle 24. ledna 2021

Na konci srpna se mi podařilo téměř srovnat krok se sdílením dojmů z přečtených knih tady na blogu se čtením v reálném čase. 
Je leden a já si budu muset nakročit zpátky do srpna, abych to tu dohnala.

V srpnu jsem od Romany dostala poslední Třeštíkovou se slovy, že v okamžiku, kdy se dostala k přirovnání stydkých pysků ke slimákovi na listu salátu, ji zaklapla a usoudila, že to nebude nic pro ni (pro mě asi teda jako jo). Já se po Bábovkách zařekla, že s R.T. končím, pánžto to prostě není autorka pro mě, nijak zvlášť se v negativní kritice nevyžívám, tak proč vyhledávat tituly, jež si o ni v mých očích říkají předem. Ale tak darované Třeštíkové na zuby nekoukej, Foukneš do pěny navíc rozdělilo čtenářskou obec na dva velké a několik menších táborů, a tak jsem si řekla, že přeci jen zkusím.

#56
Radka Třeštíková
FOUKNEŠ DO PĚNY
"Končím u přirovnání pysků ke slimákům," prohlásila kamarádka, "jestli ji nechceš zkusit, letí do popelnice!"
A tak jsem ji zkusila (ač jsem se po Bábovkách zařekla, že další už ne, díky pěkně, tohle není nic pro mě).
A musím říct, že jsem z toho vyšla překvapená.
A k mému překvapení ne nepříjemně.
V prvé řadě musím říct, že obdivuju onu míru arogantní drzosti a drzý arogance, kterou musela autorka předvést, když svým čtenářkám předložila tohle.
Protože ačkoliv i ve Foukneš do pěny se objevují oblíbený za vlasy přitažený/skalpovaný milostný mnohoúhelníky, bizarní situace, zbytečný dořečení a vysvětlení všeho - a nebojte, i tady ošuká kámen cihlu (prosím, prosím, čeští mainstreamoví autoři, už dost! Fakt už je toho příliš, jestli to kolem sebe takhle máte, jestli to vy sami takhle máte, oukej, ale netvařte se, že tohle je normální. Není. Teda doufám. Pevně!) - je to pro mě kniha o úplně něčem jiném.
Já v ní našla mapu zoufalých rodinných vztahů, determinaci zakuklenou v tak urputné snaze "nebýt jako ona", až se nakonec převáhnete přes hranu a skončíte opět v extrému spolu s děsivě přesnými obrazy ukřivděnosti, ublíženosti a z bezmoci pramenící ze zoufalství (a děsivé prázdnoty v období "poté").Zle jsem se těšila, že si nakonec budu moct napsat, že se kniha mohla stejně tak dobře jmenovat "(Jako když) prdneš do Kerska" a bylo by to příhodnější, ale nemůžu - a je to vlastně dobře. Knihy by se vyhazovat neměly (i když...).

Zároveň jsem si s sebou do Rakouska vezla výpůjční resty - to jsou knížky, který si v hromadících záchvatech k těm stovkám nečtených, co mám doma, půjčuju z knihoven a od kamarádů, protože v ten moment si je prostě děsně nutně musím přečíst. Obvykle je uložím do poličky "půjčené" a tam pak stojí jako němá výčitka, zatímco já se probírám jiným texty. Jednou z nich byla i prvotina norského spisovatele Erlenda Loeho zapůjčená jeho dvorní překladatelkou.
#57
Erlend Loe
NAIVNÍ. SUPER.
To je tak, když napíšete knihu, ve které použijete všechny skvělé nápady a pak litujete, že jste je nevytěžili jinak, více, lépe, šířeji.
Jedním z řešení je jednotlivé nápady (radikální, nepředvídaný únik ze stávajícího života, který je podle většinové společnosti naprosto v pořádku a tím pádem je vaše chování zcela nepochopitelné, lásku ke kolu, přátelství  s něčím malým živým - dítětem, losem, atp., volvo, cestování za poznáním, mentální výplach televizí, životní krizi a panickou úzkost ze života...) vzít, načechrat a udělat z nich trilogii. Pokud jste Erland Loe vznikne Doppler.

A já mám tu smůlu, že jsem nejdřív četla celého Dopplera až po něm Naivní. Super. To nevyhnutelně vychází z (nevyhnutelného) srovnávání jako beta verze Dopplera - ve své bizarnosti je stejně sice taky zábavný a ve své naivitě vlastně docela milý, ale onen efekt "co to...?!" se už jaksi nedostavil. 


Pak se prázdniny překlopily do poslední čtvrtiny, my se vrátili domů a já zjistila, že si konečně můžu po devíti letech při dozorování na hřišti číst. Zvláštní pocit.
#58
Milan Děžinský
OBCHÁZENÍ OSTROVA
Distichon

Dva kopce ponořené v tichém rozhovoru.
Tisíc důvěrných let za každou replikou.
(s. 26)

"Překvap mě," říkám si v duchu pokaždé, když beru do ruky novou básnickou sbírku. "Pojď a překvap mě," vyzývám autora. A když se mu to povede, když se při čtení zatají dech, když se objeví bezděčný úsměv nebo dokonce ono vrcholné: "Ach!", které vás přinutí přečíst si řády znovu a možná ještě jednou (dvakrát!), má autor vyhráno. Překvapil.

Jestliže vlak...

Jestliže vlak vyjede ze stanice a stále zrychluje,
až dosáhne rychlosti 140 km/h,
a z druhé strany přijíždí osobák od Hněvic,
zpomaluje k nule,
jakou rychlostí se budou oba vzdalovat vypouklému stínu
zvířete v březovém hájku,
zasaženému křížovou palbou jejich koncových světel,
pokud unavený cestující s odřeným kufrem
sáhne na kliku od nádražní toalety
a dveře budou zamčené?
(s. 18)

Pak mi vyšel překlad románu Balli Kaur Jaswalové Nečekaná dobrodružství sester Šergilových, který jsem překládala vloni v létě. Od stejné autorky jsem dělala už Erotické příběhy pro indické vdovy, které se mně osobně líbily víc, ale překvapivě jsem pozitivnější ohlasy zaznamenala právě na Šergilky.
Balli Kaur Jaswalová
NEČEKANÁ DOBRODRUŽSTVÍ SESTER ŠERGILOVÝCH
Tři sestry, každá úplně jiná (skutečně?) se vydávají na cestu poznání - svých kořenů i, jak už to tak u podobných příběhů bývá, i sebe samých.
Road trip do vlasti, která vlastně není vaší vlastí, s příbuznými, které vlastně nesnášíte a v době, kdy se vám to (z toho či onoho důvodu) absolutně nehodí, skýtá potenciál pro komedii i tragédii, jenž není tak docela využitý. Často jsem si říkala, že o sto stránek a dvě stě cliffhangerů míň a mohlo to být opravdu dobré.
Takhle je to prostě fajn odpočinkový román, který navíc poskytuje jistý vhled do kultury u nás zdaleka ne tak známé.

A pak jsem vzala do ruky knihu, kterou mám doma od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že zemřel pan redaktor Macháček z Paseky, se kterým jsme tak dlouho hledali arabskou knihu k překladu, až jsme žádnou vydat nestihli. Ta zpráva mě zvláštně zasáhla a já si tehdy nakoupila štos knih jako poctu člověku, který se o česká vydání spoustu krásných titulů zasloužil. Jednou z nich byly i Dny spálenišť. Snad na ně musel dozrát čas, ale staly se nejlepší knihou, kterou jsem v roce 2020 četla.
#59
Michael Stavarič
DNY OHŇŮ
DNY SPÁLENIŠŤ
DNY POPELA
Nesmírně nádherný příběh-nepříběh ze zvláštního bezčasu a nemísta zahalený do té nejjemnější krajky utkané z melancholie, kouzla, fascinace a divení (a s nejintenzivnějším doslovem překladatelky, s nímž jsem se zatím setkala).
Stavarič ústy (perem? klávesnicí?) Denemarkové spíše kreslí obrazy, než vypráví příběh. A víte vy, jak krásně je možné kreslit slovy? To chvílemi až nechápete, k čemu nám jsou vlastně barvy, když máme slova.
V osadě, která stojí odstřižená od světa uprostřed hor a u dříve věhlasných dolů, žije chlapec - náš hrdina. Žije nejprve se strýcem a tetičkou, protože maminka zemřela a ač je bolestně nepřítomná, její hlas k němu doléhá v dopisech, jež mu zanechala, velice silně. Po smrti tetičky zůstává jen chlapec a strýc, jeho průvodce životem, velký učitel, stavitel i ničitel.Jsou tu také koleje, které už nikam nevedou a lidé, kteří nikam neodcházejí, protože kam by šli? Copak na ně někdo někde čeká? Jsou tu vojáci, všudypřítomní a přitom existující v životě hrdiny jen na okraji. Je tu vzpomínka na příslib úžasné budoucnosti, která nikdy nepřišla. A jsou tu šachty. Tisíce chodeb, jež rozežraly zem a lačně spolykaly kdeco a kdekoho. Závoj mezi snem a skutečností je tu stejně propustný, jako kdyby žádný nebyl... Existuje vůbec něco jako skutečnost? A jako sen?
Už velmi dlouho jsem nečetla nic tak dobrého.

25 000

neděle 10. ledna 2021

Jen pár dní před koncem loňského roku mi na počítadle odběhaných kilometrů naskočilo 
25 000.

Dvacet pět tisíc kilometrů za necelých jedenáct let. 

A já bych je teď chtěla vložit do běžecké banky a zajistit si tak přízeň běžeckých bohů na dalších (alespoň) pětadvacet:

Tisíc za každou křeč, píchání v boku, bolavý žaludek a slzy v očích, které jsem dokázala rozdýchat a utřít a které mě nedokázaly zastavit.

Tisíc za každého hodného psa, který nekouše a chce si jenom hrát a který tohle ale nikdy předtím neudělal, no fuj!

Tisíc za můj první běžecký kočár, bez kterého bych se nikdy neproběhala k tomu, čím dneska jsem.
Tisíc za všechny roztrhané, sešlapané, prodřené a zdevastované boty. Všechny máte místo v mém srdci!

Tisíc za všechny nechutné supplementy, které se nedaly sníst a vypít a skončily v koši. Vy v mém srdci fakt místo nemáte.

Tisíc za každý okamžik počítačového hrdinství, který mě přivedl na startovní čáru.

Tisíc za každého dobrovolníka a organizátora, kteří mi umožnili cítit se aspoň na chvíli jako nezdolný hrdina.
Tisíc za to, že jsme se doma (snad) už naučili se kvůli běhání nehádat.

Tisíc za každé vypité pivo.

Tisíc za každý pád, který bolel a ze kterých jsem se zatím vždycky dokázala zvednout, oprášit a běžet dál.

Tisíc za každý okamžik, kdy jsem měla pocit, že už nemůžu udělat ani krok a udělala jsem ho.

Tisíc za každý běh, na který se mi nechtělo a stejně jsem šla.
Tisíc za každý příšerný běh.

Tisíc za každý úžasný běh.

Tisíc za všechny lidi, které mi běhání do života přivedlo.

Tisíc za ty, kteří mě svým přístupem a výkony inspirují a motivují.
Tisíc za ty, z nichž se stali přátelé.

Tisíc za ty, kteří jsou těmi přáteli i dnes.

Tisíc za toho nejlepšího. 

Tisíc za mé nohy, kvůli kterým se mi celou pubertu smáli a které jsem nenáviděla a teď jim skládám poklonu: jsou to nohy, které mě dokážou dostat přes hory.
Tisíc za každý okamžik, kdy jsem chtěla běhání nechat.

Tisíc za ten jeden, kdy jsem si uvědomila, že chtít sice můžu, ale už to nedokážu.

Tisíc za ty momenty, kdy se vám chce řvát štěstím.

Tisíc za ty, kdy štěstím řvete.

A tisíc za všechna ta místa, na která mě běhání ještě přivede, za všechny lidi, které díky němu ještě potkám, za všechny okamžiky, z nichž se stanou vzácné vzpomínky, za všechnu tu radost i bolest, za všechny ty vrcholy i pády, za všechno to dobré i mizerné, co teprve přijde. 
Už se nemůžu dočkat.

Leze leze bez železe

pátek 18. prosince 2020

aneb dneska o tom, kterak je na lidových moudrostech spousta pravdy a všechno zlé bývá nakonec vždycky k něčemu dobré.

Na začátku byl chirurg. Nebo vlastně nebyl, na začátku byla kardioložka Hanka, která vloni pomohla šéftrenérovi z hrobníkovy lopaty zpátky do kecek a ke který jsem ve chvíli, kdy to karanténní opatření na jaře dovolila, naklusala na testy i já. Vzhledem k možnýmu dědičnýmu zatížený jsem usoudila, že když je tu možnost, je fajn mít jistotu, že mi můj nenáročný koníček nepomůže předčasně do futrálu. 

(Ok, tak neusoudila, protože nejsem rozumná a nemám ráda doktory (nebo aspoň ne ty opravdové - moji přátelé z řad opravdových doktorů mi prominou), šla jsem, protože mě jedi donutil a mě už nebavilo poslouchat to věčný: "Blbě dejcháš!" - "Fakt blbě dejcháš!" - "To je divný, jak HROZNĚ blbě dejcháš!!" - "Koukej si zajít k doktorovi!" kdykoliv jsme vyrazili na dráhu a postupem času vlastně i na jakýkoliv běh.)

(Dobře, dobře, tak jsem šla až ve chvíli, kdy mi řekl, že mi jinak už nenapíše do tabulky ani čárku, ale to už je fakt svatá pravda a přesně takhle to bylo!)

Každopádně v květnu mě po srdeční stránce Hanka prohlásila za zcela zdravého jedince, jen teda ta pupeční kýla, o tý vím? A neměla bych si ji nechat spravit? A vy máte i diastázu? To si nechte zašít, to je škoda! (Taky vás fascinuje s jakou lehkostí mluví medicínou propluvší jedinci o řezání, šití, trhání, vyndávání a implantování v podstatě čehokoliv kamkoliv? O injekcích, hadičkách strkaných do všemožných otvorů, sběru tělesných výměšků atd. ani nemluvě. Co s nima na tý škole dělaj?!)

A protože závody letos žádný být neměly a padlo cosi o tom, že by to mohlo souviset s tím, že se mi blbě dejchá, rozhodla jsem se, že to teda budu po těch šesti letech (ano, vím, ano, mám ji dlouho, děkuji ti má drahá druhorozená dcero za to, že ses v tom břiše tak děsně roztahovala a děkuju i sama sobě za ty druhý a třetí večeře, díky nimž tam místo na roztahování měla) nějak řešit. Hnutím osudu (známá V. na ig psala - tak si to nech udělat u Š.! Psal na fb, že bere pacienty!) jsem skončila u populárního Tomáše Šebka (ano, i s rouškou byl nesmírně sličný a ano, i naživo byl super), který mi sdělil, že - jo, to se musí odoperovat, přes to vlak nejede, kýla se sama nezhojí a neodcvičíte ji, ani kdybyste se na hlavu postavila. 

Protože, jak už jsem psala, miluju doktory a nemocnice zvlášť a tahle láska mě dovedla až k ambulantnímu porodu, kdy jsme tři hodiny po akci a čtyři od příjezdu odcházeli i s K. domů, našla jsem si kliniku jednodenní chirurgie ve Vysočanech a tam mi pan doktor zopakoval to, co řekl sličný chirurg. Na rozdíl od něj si mě ale ve špitálu nechtěl nechat minimálně tři dny, ale slíbil, že mě nejspíš ještě ten den vykopnou. 

Ok. Tak jo, to bych mohla zvládnout.

Mezitím jsem si střihla kladenský debakl, kdy mi po příjezdu domů bylo tak strašně zle, že to jsem ještě nezažila. Víte, když jste dlouho na nohou a snažíte se běžet a pak se zastavíte, není to nejspíš pro nikoho žádná lambada. Nebo aspoň pro mě ne - začnou mě bolet nohy, občas i žaludek, první noc obvykle spím jen s ibalginem a když je závod opravdu dlouhý (přes 24 hodin) tak ani on mi nepomůže k tomu, abych se opravdu vyspala. Tohle bylo ale jiný. Tohle bylo peklo. Ležela jsem rozpláclá na zemi v obýváku a nemohla se pohnout. Řešila jsem, jak bude muž vysvětlovat v nemocnici, co se mi stalo a jestli nás nepošlou rovnou za Ráďou do Bohnic. Nakonec jsem se, jak jinak, po pár hodinách zvetila a připsala svůj stav celkové neschopnosti. Jsem prostě lempl, ještě líp ultralempl, a lepší už to nebude. Hodná na sebe zase být umím, to jo.

Do srpnové operace zbýval měsíc. Ten jsem už vysloveně proplazila. Stylem, že už ani mně se to nezdálo. Po patnácti kilometrech jsem byla vyřízená, jak kdybych běžela minimálně jednou tolik. Zastavovala jsem co dva kilometry a zoufale lapala po dechu. Potácela jsem se tempem šest čtyřicet pět, tepala jak netopýr a měla pocit, že se udusím. Bylo to k vzteku. Bylo to k pláči. Bylo to k uzoufání. Tak sem jsem se po víc jak deseti proběhaných letech dostala? Proč mi to sakra neběhá? Upínala jsem se k tomu, že mi spraví břicho a bude to zase dobrý. 

Jenže žádná operace se nekonala. Po předoperačním vyšetření mi obdvoďák poměrně zděšeně sdělil, že mám výraznou anémii a s těmahle hodnotama mě nikdo plánovaně neodoperuje, navrhl nějaká vysvětlení, která nic nevysvětlovala a napsal mi železo. Za měsíc kontrolní odběry, z těhle hodnot (hemoglobin 90 (norma je 120 a víc), ferritin 3,5 - tam je norma něco jako 4,5 až asi milion) se budete vzpamatovávat tak čtvrt roku, predikoval.

Ok. Tak jsem si vyzvedla léky, nakoupila supplementy podle rad strýčka google, sestavila top10 potravin s obsahem železa a jala se bojovat. Čím víc studií jsem přečetla (protože to jsem celá já - "četla na internetu"), tím jasněji jsem viděla souvislost s mými objemy, kterou ale zatím všichni doktoři, u kterých jsem byla (a že jich bylo pak ještě víc) smetávají okamžitě ze stolu jako nepřicházející v úvahu.

Každopádně já při zpětném pohledu vidím minimálně bod, kdy to začlo jít fakt z kopce, poměrně jasně. Ještě před rokem bylo všechno vcelku v pohodě. Dali jsme P100, v lednu jsem začala navyšovat objem, v únoru uběhla poprvé přes 400 km za měsíc, v březnu začala karanténa a problémy s holení. V okamžiku, kdy zrušili Lakeland, nebyl důvod se dál drásat. Vyléčila jsem holeň. Cvičila, šlapala na rotopedu, zoufale se snažila zvládat homeschooling druhé třídy, předškoláka a práci v situaci, kdy muž měnil práci a z pozice zástupce šéfredaktora budoval nový týdeník (takže toho času doma trávil přesně tolik, kolik mohl). V květnu už jsem zase běhala, ale něco bylo špatně. Tempo klesalo, tepy stoupaly. Na konci května šly holky konečně zpátky do institucí, ale můj stav se neměnil. A pokud ano, spíš k horšímu.

No a co udělá maratonec Olda, když nemůže? Přidá. Jak jinak. Tak jsem přidala. A spirála se roztáčela ještě víc. Čím víc jsem dřela, tím hůř mi to běhalo. To snad ale už ani není možný, ne? Je. Celé utrpení vyvrcholilo kladenským debaklem. Netuším, jak moc jsem si tam tehdy zavařila. Ale trochu asi jo. Vyčerpaný, železa zbavený tělo jsem dovláčela na 105. kilometr, než jsem konečně usoudila, že to stačí.

V září jsem běhala jen lehce a opatrně (zhruba 200 za měsíc), týdně jsem spořádala kilo vepřových jater a co se nedostalo do železného top ten, to si nezahrálo. Odběry po měsíci ukázaly, že jistá, pro vytrvalostní běh podle mě nezbytná zaťatost je přenositelná i do jiných částí života. Hodnoty jsem měla v pořádku. A kdybych chtěla, na operaci jsem vesele mohla.

Jenže já už nechtěla, protože já mohla najednou zase běhat. 

A dýchat.

Je to neskutečný, co s váma nedostatek jednoho jediného minerálu dokáže udělat. Jak vyladěný stroj lidský organismus je. Jak dokonalý ve své neskutečné funkčnosti. A jak odolný. 

Mám za sebou tři měsíce s železem. A další dva měsíce homeschoolingu, tentokrát třetí a první třídy, práce, kterou jsem ještě na jaře mohla z části odsunout, ale kterou jsem už teď neměla kam odsunout a prostě ji musela (a musím) udělat a muže v časopise, který se na pultech objevil v tu nejblbější možnou dobu. Jak dělat novinařinu v době, kdy se nesmíte setkávat? 

Mám za sebou bez přehánění fyzicky nejnáročnější rok života. Nikdy bych nevěřila, že vydržím tolik, kolik jsem vydržela letos. Ani to, že jsem pořád ještě zjevně měla rezervy - časové i silové. 

A zároveň jsem za tu situaci nevyhnutelně vděčná, protože odjet v tomhle zdravotním stavu do Lake Districtu a pokoušet se v něm odběhnout 168 neznačených kilometrů v tamějších divočině, by bylo od začátku odsouzené k nezdaru. Kolik bych vydržela? Padesát? Osmdesát? Nebo ani to ne?

Teď mám druhou šanci se připravit. 

A protože jsem nezdolný optimista, věřím, že se budeme zase setkávat, budeme zase cestovat, budeme zase společně běhat a budeme zase závodit. 

Že to bude všechno zase dobrý. 

Příjemné čtení do nepříjemné doby

sobota 14. listopadu 2020

 Luboš Brabec

JEŠTĚ JEDEN MARATON

„Proč jsem se tedy v jedné slabé chvíli rozhodl znovu se pořádně rozběhnout, ačkoli mám mizivou šanci, že se budu zlepšovat? Kde je aktuálně ukryté kouzlo, které ve svém snažení vidím? Co mě žene skoro každý den ven?“ ptá se sám sebe ve své poslední knize Ještě jeden maraton novinář a běžec Luboš Brabec. Všichni, kdo pravidelně běháme, známe tyhle otázky v různých obměnách až moc dobře. A právě tento pocit sounáležitosti vyzdvihuje Ještě jeden maraton nad šedý průměr regálů „běžecké literatury“.

Hrdí na své rekordy

Luboš Brabec (*1974) není pro čtenáře běžecké literatury žádné neznámé jméno. Je autorem několika knih se sportovní tematikou a zkušeným sportovním novinářem a editorem, což se na jeho knize pozitivní způsobem odráží. Na rozdíl od řady jiných, na českém trhu dostupných běžeckých publikací, které jsou jen sebranými, halabala za sebe naházenými blogovými zápisky, nechybí Ještě jednomu maratonu jednotící linka v podobě eponymního ještě jednoho dobrého maratonu.

Stejně jako ve své prvotině Maraton a jiné pošetilosti, i ve své poslední knize reflektuje Brabec nejen vlastní běhání, ale i aktuální otázky, která hýbají běžeckým světem. Najdeme tu témata ryze osobní a vážná, jako je nevyhnutelné stárnutí a zhoršující se výkonnost: „Osobních rekordů bychom si měli uctivě vážit. Všech. Být na ně hrdí, jak to jenom v té chvíli dokážeme. Protože nikdy nevíme, jestli zrovna tenhle nebyl náš poslední. A takový okamžik jednou přijde, věřte mi. Je to základní jistota našich běžeckých osudů.“ (s. 153) To je něco, o čem se příliš nemluví – jak se vypořádat s tím, že už mi to neběhá jako dřív? Co dělat s vědomím, že už nejspíš ani nikdy nebude?

Brabec se v knize ale věnuje i tématům odlehčenějším, jako jsou hledání ideální snídaně (bábovka? houska? řízek?!) nebo popis věčného boje s vnitřním schweinehundem, zákeřným našeptávačem, kterého zná každý běžec a jenž připomene ikonického Blerche amerického kreslíře Oatmeala. Vedle osobní roviny je tu i rovina obecnější (nakouknutí za oponu ultramaratonu ze sedadla spolujezdce) a ryze obecná (vzestup popularity (půl)maratonu a pád bosoběhu z piedestalu jediné správné cesty a stoprocentně účinného receptu na běžecké osvícení).

Osobní zážitky a postřehy se střídají s fakty, konkrétní směřuje k obecnému a naopak, to vše v kultivované formě, která vyčnívá vysoko nad průměr, jemuž je český čtenář sportovní literatury vystaven, ať už jde třeba o ghostwritery psané paměti bývalých kopaček nebo mnohdy poloamatérské překlady zahraničních titulů. Obzvlášť pak pobaví citace z dobového tisku, jako třeba ta z Rudého práva z roku 1980 o Košickém maratonu, na němž směli startovat i sportovci z jiných, než atletických disciplín: „‚Na trati jsme viděli i jednotlivce, kteří své síly přecenili. Již po čtvrtině trati mleli z posledního, chvílemi si museli odpočinout tak, že šli prostě pěšky. Některé z nich potom odváželi sběrací vozy, protože dále už jejich končetiny odmítaly poslušnost. A ti, kdo se přece jen silou vůle doplazili s téměř dvouhodinovým zpožděním za vítězem na stadion, připomínali spíše lidské trosky a ne závodníky…‘ Pro kontext se sluší připomenout, že… na posledním místě doběhla 49letá ‚lidská troska‘ v čase 4:05:24.“ (s. 142-43).

Běžci versus gaučáci

V porovnání s první Brabcovou knihou, která měla stejnou formu, působí ta poslední podstatně smířlivěji. Jako kdyby mu další roky a tisíce kilometrů obrousily hrany. Stále se ovšem nebojí prezentovat vlastní názory včetně těch, o nichž je dopředu jasné, že mu příliš mnoho plusových bodů u řady běžců nepřinese. Ať už je to jeho averze vůči prezentaci běhu jako novodobé ambry nebo sportu pro všechny provozovaného hromadně, jenž bez záznamu na stravě nebo v podobě selfíčka zveřejněného na sociální síti, jako by nebyl. „Jestli naše komunita dokáže být něčím protivná, je to právě… povyšování se nad ostatní, tahle do vznešených slov zahalená arogance, ty hromady nevyžádaných rad a doporučení, jak by druzí měli naložit se svým životem. ‚Rozběháme celou zemi!‘ Ty vole… Ne, svět nefunguje pouze v krajnostech. Není to my versus oni. Ušlechtilí běžci versus líní gaučáci. Protože vztah k běhání nikdy nebyl dělící linkou mezi životními úspěchy a neúspěchy…“ (s. 178). Nakonec je to však spíše než odsouzení některých přístupů zamyšlení nad tím, kam vytrvalostní běh dospěl a co jej v budoucnu čeká.

Ani kritičtější kapitoly nemohou zastřít celkový pocit, který ve vás kniha nevyhnutelně vyvolá bez ohledu na to, zda se najdete v popisech věčného zápasu o lepší časy, nebo vás zaujmou spíš obecnější témata: Ještě jeden maraton je prostě milá kniha. Kniha, která vám může pomoct překonat tuhle nemilou dobu a uvěřit, že na jejím konci na nás čeká třeba právě ještě jeden dobrý maraton.

(text původně vznikl pro Bezva Běh)