pondělí - puzzle volají a já musím jít
O kvalitě ekologicko-ekonomické nápadu jet v pondělí ráno se třemi zavazadly a dvěma dětmi na letiště MHD začnu pochybovat, jakmile se pokusíme napěchovat do narvaného, vyfuněného autobusu.
Republika se topí v přívalech deště, Morava a Slezsko plavou a my si buržoazně letíme do Španělska skládat kostičky.
A není to jen tak ledajaký skládání ledajakých kostiček - chystáme se na mistrovství světa ve speedpuzlingu, ve skládání puzzle na čas. Stejně jako u většiny běžeckých závodů, i tady mám pocit, že jsem příliš málo trénovala, že nejsem dostatečně připravená, že si urvu ostudu a že tam nemám co dělat.
Stejně jako u většiny závodů i tady narazím na zajímavou směs účastníků, na lidi nesmírně milé, přátelské, otevřené a přívětivé, na lidi extrémně soupeřivé a soutěživé, kteří úspěch jiných zkousávají jen velice těžce, na mistry, kteří plebsem nepohrdají a na mistry, kteří se s plebsem vůbec nebaví. Jestli jste si mysleli, že tahle aktivita, vhodná v závislosti na velikosti a počtu kostiček pro děti od šesti měsíců, je nějaká přátelské prostředí, v němž se pohybují kultivovaní, zdrženliví intelektuálové, můžu vám rovnou povědět, že se mýlíte. Tady se bojuje a bojuje se tu tvrdě, nemilosrdně a nelítostně.
Stejně jako u většinu závodů jsou tu chvíle nadšení a chvíle smutku. A stejně jako u většiny závodů, si i tady budu slibovat některé věci, jen abych je vzápětí porušila.
To všechno ale teprve přijde. Teď dosedáme v pořádku na madridském letišti a já se těším, jak si v autě zavřu oči. V posledních týdnech jsem tak úplně manažersky nezvládla práci a poslední zip na kufru jsem zapínala s pocitem, že takhle fakt ne, soudruzi, tohle bylo naposledy, co jsem si něco takovýho provedla. Unavená bývám často, takhle jsem ale nejspíš ještě nebyla.
V půjčovně nicméně zjišťujeme, že má upsie-daisie T. propadlý řidičák a do Valladolidu nás tím pádem budu muset odvézt já. Yipikayay, mothefucker. Tak na letišti asi nezůstaneme.
Nasedáme do hybridního jeepu, který se na mém žebříčku aut záhy zařadí až na samotný konec za daewoo matiz, jakožto nejpříšernější věc, jakou jsem kdy řídila. Je to obrovský, líný, žere to jako raketa, je to nepohodlný a ano, svůj podíl na prvním dojmu má fakt, že mám hlad, ale když budeme za šest dní černou krávu vracet, dost se mi uleví. Proč tu může každý druhý člověk jezdit jako normální jedinec s mozkem v hlavě ve škodovce, ale já musím kysnout v autě, který kvílí jak škrcená kočka, kdykoliv mu šlápnete na plyn? A proč má Španěl na absolutně rovné a prázdné dálnici stovku? A proč se ptám?
Po necelých třech hodinách zaparkuju krávu v průjezdu a konstatuju, že do toho pidi otvoru, který vede do garáží, se tu gigantickou věc z půjčovny rozhodně nebudu snažit narvat, to ať T. laskavě udělá sám.
Sluníčková dovolená může začít.
Večer vyrážíme na obhlídku okolí.
Káťa počítá psy.
Centrum Valladolidu se ukáže jako kouzelné atmosférické místo se spoustou barů a obchůdků, malebných uliček a katedrál. Po značné oklice se konečně dostaneme k řece a za ní... k Millenium Dome, místu, kde se bude od zítřka konat MS.
Vevnitř se svítí, stoly, které tak dobře znám z videí americké puzzlerky KarenPuzzles, jsou zatím natěsnané na sobě, je tu cedule, je tu naše vlajka a hlavně: jsem tu já.
Páni. Fakt tu jsem! Obíhám halu dokola. V prosinci jsem dostala tisícový puzzle s obrázkem haly foceným z dronu. V noci. Strávila jsem s ním dobrých sedm hodin. Znám každou pitomovou čáru na okolních cyklostezkách stejně jako každou prolejzačku na hřišti vedle. Aha, tak to jsou lavičky! A takhle to teda vypadá. Tak jo, jsem připravená, pojďme na to!
úterý - Kdo neskládá není Čech
Ráno vyrážím s holkama na průzkum okolí. Zvolíme poněkud nešťastný směr a dostaneme se do parku, ke pospávají bezdomovci. Otáčíme se na patě míříme zpátky.
Valladolid mi záhy začne připadat jako město, kde mají nejvíc semaforů na přechodech per capita na světě. Nerada chodím na červenou. Porušování předpisů a nařízení mě obecně netěší a tak se mu vyhýbám. Stojíme tak co deset metrů jak trubky na nekonečných světlech.
Káťa počítá Španěly chodící na červenou.
Jsem skoro stejně neklidná jako otec se sekyrou, takže se v bytě jen otočíme, nabereme T. a vydáme se tentokrát opačným směrem, abychom se někde najedli. Propadám panice, že jsem si nesbalila žádné puzzle, na kterým bych mohla ještě trénovat a všichni puzzleři, který sleduju na instáči, zatím zběsile trénují. Dožaduju se vyhledání hračkářství, kde bych něco tréninkovýho na poslední chvíli zakoupila.
Po obědě, kde poprvé tvrdě narazíme do jazykový bariéry (málokdo tu umí jinak než španělsky, my sice umíme všelijak (česky, slovensky, nahlas, potichu, sprostě...), ale španělsky jako na potvoru ne, a po rychlý zastávce v Cervantesově muzeu strávíme další hodinu neúspěšným hledáním krámu, kde by mi prodali puzzle.
A pak už je čas zamířit k Millenium Dome na slavnostní zahájení.
Před halou se hloučkují národnostní skupinky. Podle oficiálních údajů nás má ve třech disciplínách - jednotlivcích, párech a týmech - soutěžit na tři tisíce ze (jestli dobře počítám) 77 zemí světa. Čechů je tu pětadvacet a jsme tím pádem třináctá nejpočetnější výprava. Nejvíc je letos Němců (161) v závěsu jsou Španělé (134) a třetí Američané (116). Zdravíme se s lidma, který už známe, seznamuje se s těma, který vidíme poprvý.
Doráží Jana s obrovskou vlajkou. Čuchám, čuchám, že bude legrace.
Na zahajovacím ceremoniálu mluví moderátoři, kteří budou celou akcí provázet, dojde i na pupíky z radnice, sponzorské banky a ravensburgeru, který dodává veškerý puzzle do soutěže.
Tak jo, jsem mega připravená, pojďme už, hergot, na to!
středa - kvalifikační skupiny jednotlivců A, B, C
Po třetí hodině míříme do haly.
Káťa počítá vozíčkáře.
"Mami, proč je tu tolik lidí na vozíku?" - "Nevím, asi že všichni chodí na červenou."
Od čtyř probíhá kvalifikace skupiny A, do který mě zařadili. Celý dny si lámu hlavu s tím, jaký obrázek asi dostaneme. Ví se, že to bude něco z novýho katalogu, všichni jsme si většinu nakoupili a snažili se to doma aspoň jednou poskládat. Výhoda oproti tomu, když obrázek vidíte poprvý a když ho znáte a máte ho nastavěný je diametrální.
V hale se o stůl navíc dělíte s další člověkem a pokud schytáte večerní skupinu, budete skládat pod umělým osvětlením, což je dost velký peklo, zanikají v něm detaily, barevný odstíny se slívají - a právě schopnost vidět barvy je u puzzlení na čas naprosto zásadní. Jako bonus v případě, že jste fakt dobří, budete sedět u prvních stolů, nad kterými září obří obrazovka promítající probíhající přímý přenos. Skládat doma v kuchyni a poměřovat si tak časy s těmi mistrovskými je, samozřejmě, super a zábava, ale ani v nejmenším se podmínkami nemůžete nikdy přiblížit tomu, co zažijete tady.
Paní, se kterou sdílím stůl, jsem si samozřejmě proklepla (trochu jako v tom vtipu o páru na prvním rande, kdy se ona ptá, co ho baví a on říká, že stalking a ona aha, no já mám ráda koně, hory a severské detektivky a on na to: já vím). Papírově měla být slabší než já, to se vždycky hodí, co si budeme. Když ale prohlásí, že by ráda nějakou srst, poněkud se zhrozím. Srst nesnáším, skládá se mi blbě, špatně ji vidím, tak s ní smlouvám, že já bych radši nějaký jasný tvary, ideálně kreslený obrázek, tak co se domluvit, že tam bude malé zvířátko a k tomu nějaké věci? Hm?
Pak už není na srandičky čas. "Are you ready?!" ptají se moderátoři a hala tleská a křičí, že jasně, jsme, tak už pojďme, prosím na to! "Three... Two... One... PUZZLE!" První soutěž letošního mistrovství právě začala.
Otevírám pytel, vytahuju krabici a... "YES!!" neubráním se a vzápětí se paní omlouvám. Vevnitř jsou Domy na Smogenu, který mám doma a který jsem dvakrát nebo třikrát skládala, naposledy krátce před odjezdem. "Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych pohlednici z Paříže nebo domy na Smogenu," přemítala jsem ještě cestou sem. "A ještě radši asi ty domy, pohlednici budou mít ty dobrý strašně rychle hotovou." A jsou tu! Jsou tu domy!!
Strašně se mi třesou ruce. Otevřít krabici, strčit víko do stojánku, roztrhnout pytel, vysypat kostičky, zkontrolovat, jestli mi nějaká nezůstala vevnitř, no jasně, že zůstala, ruce se mi klepou ještě víc a já ji nemůžu vydolovat. Oukej, oukej. Klid! Prosím tě, uklidni se!! Snažím se otáčet, selektuju okraje, barevné domky v pozadí na jednu hromádku, vím, že jdou nejrychleji, pak větší domy vepředu a zbytek už jen pootáčet. Mám pocit, že mi paní leze na moji polovinu, že tu nemám dost místa, je to nepříjemný, nevím, co mám dělat, tak se cpu k ní, ale to se nelíbí dohlížející pořadatelce. Omlouvám se. Otáčej, vole. Dělej!
Konečně můžu začít skládat. Ještě kdyby se mi tak chtěly přestat třást ty ruce.
A pak je ticho. Ticho v hlavě, ticho v dómu. Ticho.
Trvá přesně 26 minut a 56 vteřin, než Norka Kristin umístí poslední dílek. Pak dóm vybuchne. Všichni křičí a tleskají a já vím, že teď začne ta pravá mind game. Od téhle chvíle kdykoliv někdo dokončí, diváci spustí. S každým dalším potleskem se moje šance na účast v semifinále vzdaluje.
Blbá loď. Blbá blbá loď. Jak to tam jenom je? Proč to nepasuje?
Přístav proletím, ale u podlahy se naproti tomu, jak mi to šlo doma, zaseknu. A lidi tleskají a tleskají.
A pak už nade mnou taky stojí někdo z organizátorů, tvoří je povětšinou dobrovolníci, kteří zapisují konečné časy. Musí hlídat, kdo se blíží a ve chvíli, kdy umístíte poslední dílek, vám zapíšou čas na papír se jménem. Obvykle je u vás i některý z kameramanů, protože celé mistrovství bylo živě přenášené na youtubovým kanálu asociace, a já se snažím nezmatkovat, protože mi najednou pod ruce někdo civí a to prostě nesnáším.
Nebe je ale gradient, gradienty mám ráda, když se mi podaří nechat dělat ruce jejich práci, mívám ho postavený vcelku rychle.
Tři, dva, jedna a... je to.
Konečný čas 50 minut a 40 vteřin mi nakonec zajistí 46. postupové místo. Jsem v semifinále.
To v tuhle chvíli ale ještě nevím. Znovu se rozklepu, tentokrát úlevou. Paní vedle mě dál skládá. Balím puzzle, jmenovku, stojánek, věci a jdu za Tomem, holkama a Jančou, která doskládala 51 vteřin přede mnou (a skončí tak na 42. místě, to jen pro představu, jak těsné to je).
Zatím nevíme, jestli opravdu postupujeme. V semifinále je místo pro 60 lidí z každé skupiny, jenomže je tu stupidní pravidlo zemí, které praví, že přímo postupuje třicet první účastníků a pak vždy první zástupce konkrétní země. Čili v naší skupině se na vlajku dostali Jihoafričan Jacques (který ale žije v Mnichově) a zaskládal o 70 vteřin horší čas než poslední napřímo postupující a Kanaďanka s časem dokonce o tři minuty horším. Že o nic nejde? Říkejte to těm na regulérním 59. a 60. místě. A hlavně to říkejte v dalších skupinách, v párech a v semifinále, kde pravidlo úřadovalo takovým stylem, že nepostoupilo napřímo 12 dvojic, zato se do finále dostaly páry, které zaskládaly o 20 minut pomaleji jen proto, že byly prvními zástupci dané země.
Tenhle druh reprezentace mi může políbit krabici.
Čekáme na začátek další skupiny. Fandit je třeba! Okamžik mezi odpočítáním, otevřením pytle a vytažením krabice - ten fragment času, kdy ještě nevíte, co se bude skládat a pak na vás to zjištění dopadne plnou vahou, se stal mým nejoblíbenějším na celém mistrovství. Hala zatají dech a pak vydechne.
Tentokrát ale zděšeně. "Ne! To snad ne!" ozývá se v různých jazycích. Skupiny B vytáhla z pytle fotku podvečerního kodaňského přístavu. Puzzle, které doma mám, jednou jsem si ho postavila a prohlásila, že jestli budu mít tohle, můžu ho rovnou vzít do podpaží a odejít středem do háje, protože to ani nemá cenu. Je to těžký obrázek, těžký a strašně nudný. Vsadila bych pravou ruku, že ho do jednotlivců nedají, když, tak do párů, ale do jednotlivců?
A je to boj, je to boj a je to gilotina, která poseká spoustu šikovných hlav.
Céčko má naprosto nevyrovnaně pařížskou pohlednici, kterou vítězná Němka Katy postaví za 26 minut.
Je čas jít spát. Zítra nás čekají další tři kvalifikační skupiny jednotlivců a hlavně kvalifikace párů, kde jsme s Májou ve skupině B. Já mám ale splněno. Přijela jsem sem s velkým přáním postoupit do semifinále, to se mi splnilo. Všechno navíc by už byla nadstavba. Malý zázrak,
A ony se dějí. Ne že ne.
čtvrtek - kvalifikační skupiny D, E, F; kvalifikace párů A, B a C
Ráno si pustím skupinu D v televizi. Staví vinyl, ten je fajn, nic, co bych si vysloveně přála, ani nepřála, další z těch, co mám doma a trénovala jsem ho (no, trénovala, jednou jsem si ho složila sama a jednou jsme si ho složily s Májou, mé puzzlerské tréninky teď podezřele kopírují ty běžecké, ehm).
.JPEG)
.JPEG)
.JPEG)
