Na Plzeň, Vávro, na Plzeň!

pondělí 7. června 2021

aneb Duo Yamaha zpátky na scéně i s výběrem toho nejlepšího ze zlatého fondu českého ultra.

Debil & Drobil strikes back (kdo je Koblížek a kdo Kocourek zůstane asi navždy tajemstvím, o tom, kdo jde kdo tady, asi není pochyb)

Jestli nás všechny poslední rok a čtvrt něco naučil, pak neplánovat - případně rovnou počítat s tím, že absolutně nic není jisté a jedinou jistotou je nejistota. 

Po loňský 24hodinovce v Bad Blumau bylo jasný, že les je hluboký, mikve nečistá a skleněného poklopu Petr ještě zdaleka nedosáhl (bez ohledu na to, co vám bude tvrdit, nedosáhl). Všichni, kdo ho na nějaký běžecký platformě sledujete, mi dáte za pravdu, že - no pressure! - od něj letos čekáme nějakou pořádnou bombu. 

Původně bylo v plánu odpálit ji v Basileji, pak Basilej zrušili, tak v Temešváru, pak zrušili Temešvár, tak na Ultrabalatonu, pak Ultrabalaton zrušili, tak ve Francii, pak Francii zrušili... Ještě stíháte? Protože já někde v půlce přestala a vypsala bianco šek: kam řekneš, tam ti to odsupportuju, řekni kdy a kde mám bejt nastoupená a jestli mám mít pas nebo řidičák. Protože prase aby se v tom vyznalo.

Nakonec to vypadá, že se vracet nebudou jen dobří holubi, ale i Duo Yamaha a první víkend v červenci se holt bude muset Petr vrátit do Rakouska, aby jim ukázal, jak že se na lopatu sedá.

Odsouvaný vrchol přípravy má jednu zásadní nevýhodu - šponujete to a šponujete s cílem na nějaké datum. A stejně jako v případě Nohavicovy teorie alkoholického kopce, ani tady nikdo neví, jak ten atletický kopec má kdo vysoký a kam až to můžete šponovat, než něco - nevyhnutelně - praskne. Pokud jste měli vypustit páru 1. května a místo toho se den D odsouvá po dvou až třech nedělích dál a dál, je to, upřímně masakr a jsem unavená, jen to sleduju z dálky. 

A protože je potřeba ten šroub utahovat dál a dál, a protože čert ví, co se v těle za ten rok změnilo, rozhodl se Petr vyzkoušet si z plnýho tréninku zaběhnout v Plzni v rámci mistrovství republiky v běhu na 100 kilometrů testovací šestihodinovku. 

Tohle je záznam z palubního deníku:

4:50 - zvoní mi budík. Klopýtám bytem a snažím se nezapomenout na nic z toho mála, co si s sebou potřebuju vzít. Chci spát. Nechci nikam jet. Vlezte mi s kamarádstvím na hrb.

5:20 - přešlapuju před barákem. Polejvám si přitom ruku horkým kafem a najednou jsem vzhůru. OK, let's get this party started!

7:00 - jsme v Plzni. Parkoviště, který hostí zázemí, se plní auty a lidmi - známými i neznámými. Pakujeme věci, jsem nervóznější, než když bych měla běžet. Nezapomněla jsem to všechno? Do rovnice přibyly k sacharidům ještě silná trojka sodík - hořčík - draslík. Rovnám si věci a snažím se přimět zoufale zpomalený a unavený mozek, aby se v tabulkách, který mám před sebou zorientoval. Petr se chystá - dooblíct, namazat, vyzvednout čip, pozdravit se se všema, domluvit se na základních věcech.

7:30 - vyrazit

7:30 - 9:30 Předpověď hlásila 28°C. Ještě ve čtvrtek bylo ráno osm stupňů, dneska je o deset víc, zatím je pod mrakem, ale vzduch je těžký. Během dne zhoustne tak, že je to jako prodírat se kaší. Mít Lyřin nůž, mohli byste si ho kus vyříznout a odnést v podpaží. Odpoledne přijdou bouřky. Pod přístřešky, který nad námi, supportéry, pořadatelé milosrdně vztyčili, je zatím příjemně - zafukuje, stojím ve stínu. Vedle mě rodiče Ondry Veličky, z druhé strany support až do 60. km vedoucího muže. Jedno kolo tu má 2,5 kilometru, čili mám mezi jednotlivými proběhnutími poměrně dost času. Netrvá dlouho a dostáváme se do povědomého rytmu, kdy po pár prvních kilácích konečně zase vím, co mám dělat - nebo mám aspoň takový pocit.

Holky a kluci krouží. Radek se chystá prolomit sedmihodinovou hranici na stovce, Rudy chce zaběhnout rekordy ve věkový kategorii na padesátce i šestihodinovce. Je tu borec z Ostravy, který běží padesátku a švihá to tam, že jen obdivně zírám. 

9:30 - 10:30 - Petr hlásí, že přepálil začátek a začínají ho brát křeče. Zní to jako blbá zpráva, ale ve skutečnosti je to super zpráva, protože vytahuju nový arsenál tobolek a tablet a začínám jako správný veselý malý chemik čarovat. Křeče představovaly vloni jediný a zároveň největší problém. Jejich efekt byl do značný míry likvidační, takže jsou teď velikým tématem - co všechno jde udělat, aby se jim předešlo a co všechno, abyste je v zárodku zlikvidovaly? Věřte, že je toho hodně. 

10:30 - 13:30 - Horko se stupňuje, vzduch se zahušťuje, borec z Ostravy dává padesátku za 3:09. Záhy je vyhlášený vítězem, protože potřebuje jít na vlak. Jak propastný rozdíl mezi sportovními odvětvími vládne trefně dokreslují luxusní sporťáky plzeňských fotbalistů, kteří kolem zázemí přijíždí na trénink.

Lidi zpomalují. Lidi odpadají. Ti šťastnější, co od začátku běželi padesátku, postupně končí. Končí i Dan Orálek, který od začátku kulhal a věrný své pověsti jen svlíkne tílko a už fotí ostatní. Potím se jako prase a to stojím ve stínu, jednou za deset minut přejdu k pásce podat pití a sem tam něco k tomu, kousek popoběhnu, občas přeběhnu parkoviště a podám ještě něco. Žádný badblumauský desítky tisíc kroků se nekonají a i tak mám dost.

Poprvé mě ani nenapadne, že tohle bych taky chtěla zkusit. Ne, díky. 

Občas zajdu za holkama, co supportují na protější straně. Všichni držíme palce Radkovi, toho ale - stejně jako všechny ostatní, zkřísne počasí. Původně první muž to balí na 63. km. Nemůže. Sleduju jeho zoufalý boj na posledních okruzích dostat do sebe něco, co by ho nakoplo, něco, co by mu pomohlo. Běžeckou ambru ale nenajde, stejně jako další, a tak nezbývá, než polknout hořkou slinu - dneska prostě není můj den. Nikdo nevzdává rád. Když házíte ručník do ringu, do kterýho jste se chystali týdny a měsíce, řvali byste vzteky, kdyby to bylo společensky přijatelný. 

Po pěti hodinách a pětapadesáti minutách běžím s nejdražším ručníčkem v dějinách naproti na obrátku. Poslední metry běžím s Petrem a mám co dělat, abych ho uvisela. Po šesti hodinách házím oranžový leintuch na zem, pak ho měníme za číslo a Petr může zamířit do zázemí. Já čekám, až mu výsledek přijdou změřit. Objevuje se ultrapůlmaratonec Zbyněk, který zkoušel rozběhat virózu, což se, obzvláště v tomhle počasí, ukázalo jako brilantní nápad, a nese kužel s číslem. 

13:30 a dál -Výsledek je změřen, balím propriety a odcházíme se najíst. Petr předvede na zahrádce jakési plzeňské nóbl restaurace, kde jsme se omylem usadili, etudu na téma: "Omdlévající pán se zutými keckami", ale nakonec je natolik solidární, že mi upře to potěšení ho křísit ("Jestli omdlíš, odcházím bez placení, rozumíš?! Chraň tě ruka páně tu zdechnout!!!") .

Vracíme se na Radkův doběh. Vítězem letošního MČR na 100 km se stal Ondra Velička s časem 7:28 (snad jsem se nespletla). Radek nakonec dobíhá v, pro běžné smrtelníky neskutečném, čase 7:44 a záhy po něm neuvěřitelně konzistentně běžící Jirka Horčička. 

Zatleskáme, nalodíme se i s potem a colou smáčenými tabulkami cennějšími než slzy jednorožce vyrážíme ku Praze.

Byl to dobrý den.

T -23D


PS: Moc zdravím nezdolnou běžkyni v růžových podkolenkách - měla jsem totálně přehřátý mozek a chvíli mi trvalo, než mi došlo, co jsi na mě volala - moc děkuju a moc mě těšilo!

Les je hluboký, mikve je nečistá aneb vykuř mi nohu!

středa 2. června 2021

Ne, nezačala jsem v mezičase pojídat lysohlávky, ač by se tak mohlo zdát a možná by to, když o tom tak přemýšlím, nemusel být až tak špatný nápad. Vzhledem k tomu, co se děje, by třeba některé věci začaly dávat alespoň jakýs takýs smysl.

...zapsala jsem si 22. dubna, když jsem se chystala podat zprávu o výletu za hranice všedních dní, kdy jsem jela nejdřív busem a pak busem a pak v závěsu za šéftrenérem běžela ze Slap do Prahy a bylo to krásný a vtipný a pak už hodně bolavý, protože mě moje šmajdání konečně definitivně dohnalo a Černýho Petra si tentokrát vytáhla levá achillovka (může se tahle hra ještě hrát, že jo?) a já ještě netušila, že z toho bude legrace na několik týdnů.

Každopádně: Svatojánský proudy jsou překrásný z obou směrů. Z toho do Slap jsem je běžela před lety v rámci P100 (oné DNF P100), ze Slap jsme je běželi teď a v půlce začlo trochu pršet a bylo to celý naprosto kouzelný - ta cesta, co se vine nad vodou kolem chatových osad a mezi skalami je prostě boží. Trochu jsme bloudili lesem a pak to celkem slušně odklusali podél řeky a z nadpisu zůstane clickbait, protože některé věci prostě musíte buď zapsat hned, nebo o tom máte pomlčet navždy. 

A pak mi tu ten příspěvek visel měsíc a půl, protože dny se valí šílenou rychlostí vpřed a čas na nikoho nečeká, školy se mezitím otevřely a kroužky rozjely, ale nabraný skluz se dohnat musí, jenže se značně vybitýma baterkama to jde prostě blbě. Aspoň, že jsem si do rytmu mohla vrzat achillovkou, aby mi to šlo líp od ruky. Jo. Přesně tak. Vrzat. A všichni víme, co vrzání znamená, že jo. A taky všichni víme, že s zánětem achillovky neběhá ani blbec Zoubele. A tak jsem zkoušela klid a pak jsem zkoušela opatrně běhat a pak jsem zase zkoušela klid a nakonec jsem skončila u paní doktorky Karolíny, protože jsem holt musela kapitulovat. 
Paní doktorka si přivezla mašinku, co dělá píp, koukla mi na nohu a prohlásila, no jo, je tam zánět, ale ne ve šlaše, kolem jsou dvě takový veliký slzy, vidíte je? Viděla jsem. Tak já vám to opíchnu! 
Lidi, nevím, jestli vám někdy někdo opíchával achillovku, ale bolí to přesně tak, jak byste čekali a ještě víc. KUR-! Vylítlo ze mě, než jsem se stihla zarazit. Ale ulevilo se mi a dostala jsem zelenou běhat. A tak jsem konečně zase začala. Na kontrole za týden se celá radost opakovat, jedna slza byla ale pryč, což věstilo samé dobré zítřky. Všechny sociální pracovnice jsem tentokrát poslala do výstřihu trika, do kterýho jsem se zakousla neb nic jiného po ruce nebylo a pokračujeme vesele tam, co jsme před měsíce a půl skončili.
Lakeland se totiž blíží. Dneska je to padesát dní do závodu. Dneska jsem poprvé zvládla na Závisti běhat kopec ke kapličce o dobrý dvě minuty rychlejc než zkraje dubna. Noha se lepší, věřím, že do konce července bude v pořádku.
Co se nelepší jsou statistiky UK, kdy BBC píše o začátku třetí covidový vlny a stále platí, že do země přiletět můžete, ale musíte na deset dní do karantény. Což si nemůžu dovolit. Držím si teď palce, aby nás vůbec do Anglie pustili, aby byla noha v pořádku do tý míry, že se budu moct pokusit status lakelandské legendy vybojovat, že nebude moc hnusně, protože má být úplněk, že se totálně neztratím, protože přestává být reálný, že bychom se tam stihli podívat ještě před závodem, jak jsem plánovala, a že to celkově nějak klapne.
Sním o tom totiž už příliš dlouho, příliš příliš dlouho.
A i sebesilnější motivace se nakonec utahá. 


#70
Džabrá Ibráhím Džabrá
UZAMKNUTÁ OBĚŽNÁ DRÁHA
Nevím, zda je to mou neschopností vcítit se do básnického jazyka ve slovenštině (klidně může být) nebo jsme se s Ibráhímem prostě minuli, ale tohle mě zoufale nebavilo. Vlastně netuším, kdy naposledy mě nějaká sbírka takhle zklamala. Přeložené je to velice dobře, Ladislav Drozdík skutečně uměl, ale je to celé takové... meh... přitom sem tam probleskne možnost, že se to celé zvrátí a že vás to přeci jen přitlačí do kouta a donutí vás to všemi smysly vnímat, prožívat, vdechovat, vydechovat. Ty záblesky jsou ale příliš krátké. Příliš, příliš krátké...

"...A potom se zasa vrať
do barbarských ulíc,
kde amplióny zavýjajú
pohrebnú pieseň živých,
spievanú pre živých."
(s. 14)

#71
Jared Diamond
ROZVRAT
Rozvrat je komparativní studií krizí a selektivních změn, které v moderní době probíhaly v jednotlivých zemích. Autor už v úvodu jasně stanoví, že tentokrát nám bude vyprávět. Zapomeňte na grafy, zapomeňte na obsáhlý poznámkový aparát, zapomeňte na citace. Hezky se usaďte a nechte se unést Diamondovým vyprávěcím géniem.
Navzdory vážným tématům se Diamondovi daří držet většinou lehký tón a místy vysloveně pobavit (například při obhajobě větrných elektráren proti kritikům z řad milovníků ptáků, kdy uvádí, že stejné množství ptáků jako větrné turbíny zlikviduje ročně pouhých 150 volně žijících koček. „Ve prospěch větrných elektráren a neprospěch koček… hovoří to, že kočky nám škody na ptačí populaci nevynahradí poskytováním energie…“ (s. 323)).
Žádný z obecnějších závěrů, k nimž Rozvrat dospívá, vás nejspíš nepřekvapí. Dost možná byste si výsledný obrázek prezentovaný Diamondem zvládli poskládat i sami. Jenže byste museli udělat ony kroky vzad a zamyslet se správným směrem, což většina z nás prostě v běžném životě nedělá. Naštěstí existují polyhistoři se záběrem Jareda Diamonda, kteří se toho ujmou za nás. 
(Regulérní recenzi jsem o knížce napsala do čaopisu Ekonom - kdyby někoho zajímala, tak TADY)

#72
Jack Kerouac
KNIHA HAIKU
Podrážky
mám čisté,
jak jsem šel v dešti
(s. 17)

Kerouacovy "západní haiku" jsou jako momentka: okamžik navždy zachycený na fotografickém papíru slov. A stejně jako fotky i ony vás dokážou přenést do zlomku času; do situace, kterou jste sami možná nikdy nezažili, a na místo, které jste možná nikdy nenavštívili a přesto, když jim to dovolíte, vás v oné vteřině dokážou podržet klidně celou věčnost.
Krásné jsou.

V lékárničce mi
zimní moucha
umřela na sešlost věkem
(s. 22)

Místo do dveří od ledničky
jsem kopl do prázdna
stejně se zavřely
(s. 31)

#73
Auður Ava Ólafsdóttir
VÝHONEK OSMILISTÉ RŮŽE
Dřív než Výhonek osmilisté růže jsem přečetla autorčiny pozdější Listopadové motýly. A ti mi přišli kouzelní.
A teď se mi stalo to samé jako v případě Naivní. Super od Loeho. Pozdější román je v podstatě derivátem předcházejícího, ale pocit, že čtete derivát máte nevyhnutelně spjatý s dílem původním, protože ho čtete později. Ještě jste se neztratili? Tak vězte, že v případě Audur je to naopak než u Erlanda a její ranější román je lepší než ten pozdější.
I Výhonek je v podstatě road movie a i tady jsou rozkresleny zvláštní rodinné a osobní vztahy, je tu hlavní hrdina, který prožívá svět tak trochu jinak, než (hádám) většina z nás, a hraje tu zásadní roli dítě (byť menší, ale přesto obdobně podivné a pro milovníky realistických postav extrémně iritující). I tady se autorce podařilo vybudovat až nadpozemskou atmosféru tak trochu jiného a přesto známého světa.
Škoda, že na rozdíl od druhých společných nocí, do stejné směsi příliš zvláštních motivů, než aby mohly fungovat univerzálně, úspěšně dvakrát nevstoupíš.

#74
Čo Namdžu
KIM ČIJONG - ROČNÍK 82
Jihokorejský, leč pro mnohé z nás v mnoha okamžicích až děsivě známý příběh o tom, co to znamená být holčičkou, dívkou a ženou ve světě, kde jsme si sice na oko rovní, ale ve skutečnosti nás vlastně celý život žere, že nemáme penis a měly bychom si to přiznat (protože bez něj nikdy nemůžeme být úplný, leda na pár minut - hahaha... dobrej fór? Ne? Ne?! Tak to asi nemáte smysl pro legraci. Ehm).

Kim Čijong přišla na svět v podobné době jako já a je fuk, jestli je to Korea nebo Československo, i tady byly - a nenechte se mýlit, stále jsou! - jasně dané role pro chlapečky (ale no tak! To JSOU prostě kluci! Nechte je být! Oni mají prostě jinou energii!) a pro holčičky (chovej se slušně! Nekřič! Nelítej! Jak se to chováš! Co si o tobě lidi pomyslí!). Jistě nebylo a není tu tak okaté, ale dvojí metr je tu stále. A tím myslím dodnes. 

Dokumentární styl vyprávění funguje skvěle, slabší pro mě byly ony vložené faktické poznámky - nemohla jsem si pomoct - text se pro mě měnil ve slohovou práci na dané téma. Inu, máme tu nerovnost platů, sexuální obtěžování, neschopnost postavit se k mateřské roli, ke vzdělání, k nerovným příležitostem atd. tak copak se asi Čijong stane, abychom to ilustrovali v reálném životě?
Postavy jakoby říkaly jen modelové věci a ocitaly se jen v modelových situacích. Neumím si moc představit, že by se v tak silně patriarchální společnosti, jakou autorka vykresluje, mohla například starší sestra vyjadřovat tak otevřeně a prošlo by jí to. Anebo sama Čijong.

Přes veškeré výtky je to dobré a velmi dobře přeložené čtení, které vám připomene, že nic jako rovnost pohlaví (doufejme, že jen zatím) nemáme. A že bychom se neměli (to měkké i je důležité, protože skutečně MY VŠICHNI) přestat snažit, aby se to změnilo. Ne proto, že je to nefér, ale proto, že je to od základů naprostá zhovadilost.  

Modřanská mind game

úterý 9. března 2021

O partigiano portami via,
o bella ciao, bella ciao, bella ciao ciao ciao
o partigiano portami via
che mi sento di morir.
Naposledy jsem běžela závod v červenci loňskýho roku. Taky vám to přijde absolutně neskutečný? Rok v háji - určitě nejsem jediná, kdo má pocit, jako by loňský březen vůbec neskončil. Jak je možný, že už tu je ZASE? 
Před dvěma týdny jsem si přišla jako dítě před cukrárnou, který místo slíbený zmrzliny dostalo akorát tak pár facek: místo rozvolňování a snad konečně i návratu dětí do škol, se zavřely instituce kompletně a rovnou i s okresy a tak mám doma zase první a třetí třídu, jako bonus ovšem už krajně zpruzenou a totálně umořenou. Všichni jsme už totálně umořený. 
Do toho přišel mail z Lake Districtu, který nás informoval, že premiér Johnson zavřel zemi až půlky května a tím pádem se ruší naše velikonoční rezervace ubytování (ano, ta přesunutá z loňských Velikonoc) a máme si ji někam šoupnout. T. navrhoval za klobouk, já v návalu lehce hysterickýho optimismu (optimistický hysterie?) rozhodla, že to teda dáme na datum závodu (který stejně nebude, ale co kdyby) a uvidíme. Že jo. Co taky jinýho?
Předminulý víkend se konala zkrácená Pražská stovka v podobě měřenýho tréninku trasy Praha - Slapy. Kluci a holky běželi a klouzali bahnem a já jim záviděla natolik hlasitě, že pár dní na to mi šéftrenér posílá odkaz na Modřanskou šedesátku - sobotní legrácku hezky v rámci nastavených hygienických / bezpečnostní pravidel pod taktovkou nikoho menšího, než samotného Olafa Velkého loutkáře. Prý je dobrý nápad, si připomenout, o čem že to ultra je.
Uvezu to, pane Lorenc?
Uvezeš. A tentokrát žádné vzdávání. Ani zkracování.

Od Kladna jsem běžela vkuse maximálně něco málo přes čtyřicet kilometrů, poslední dva měsíce stály vůbec za velký kulový. V lednu se mi nahromadila práce tak, že jsem kvůli ní dokonce týden neběhala - to jsem neudělala za těch jedenáct let, co běhám pravidelně, nikdy. Opravdu. Ani jednou. V únoru následovala další pauza, tentokrát zdravotní. Ne, neměla jsem covida, jen obyčejnou virózu a stejně mi bylo zle jako psovi a trvalo přes týden, než jsem byla schopná zase nějak normálně běhat, takže čtrnáct dní v trapu. 
Nenormální režim ale nějakýmu intenzivnějšímu tréninku nesvědčí a já čím dál obtížněji hledám důvody, proč o víkendu běžet dvakrát třicet a ne jen třeba pětadvacet nebo dokonce dvacet. Proč to šponovat, proč se šponovat, proč vlastně... Ten všeobecný zmar je jako bažina nebo pohyblivý písek. Nejdřív ani nevnímáte, že se něco děje a když si to konečně uvědomíte, jste už zapadlí tak hluboko, že se je stěží vyškrábete ven. 

Vyrazíme brzy, vyzvednu tě v 5:10.
Ale mě bolí noha, má být hrozná zima a já vůbec nevím, jestli to zvládnu?! Co když to nezvládnu?!
Prosím tě, všechny pořád něco bolí.

A tak se v pátek večer balím. Protože jsem nenašla důvod, proč neběžet. 
Batoh. Bunda. Gely. Nabít hodinky.
V noci toho moc nenaspím. Jsem strašně nervózní. 
Nedivte se, je to už dlouhých osm měsíců. Za tu dobu skoro vznikne lidský život. 

Budík mě vysvobodí z marnýho převalování. Navzdory naspané hodině jsem nabuzená. Snídám, balím poslední věci. Venku je tma. Před barákem se mi do nosu zakousne mráz. Nebe je černé a září na něm hvězdy. Domů se vrátím, až když bude už znovu pomalu tmavnout.
Na startu jsme za chvíli. Vyrážíme nakonec podstatně pozdějc, než bylo v plánu a pro velký úspěch se ještě jednou vracíme, to abychom to náhodou neměli moc krátký. 

Čeká nás dvaašedesát kilometrů s převýšením lehce přes 1800 metrů.
Trasa je neznačená, nejsou tu žádný kontroly, svojí účasti jsme nahlásili zapsáním se do excelový tabulky. Punk's not dead!
Mapu má Petr v hodinkách a v mobilu, já mám Petra a to by mělo pro dnešek stačit. 
Pravidla jsou jasně daný, je potřeba na ně přistoupit a hrát pěkně až do konce: z mapy je zřejmý, že to bude jedna velká mind game - do kopce, z kopce, cesty vedoucí těsně vedle sebe, tam a zase zpátky, návraty na téže místo; cílem je dostat se daleko a zůstat přitom na pětníku. Kdo se nechá otrávit, končí. 

Svítá, nebe modrá, rozšlapané bahno pokrývá vrstva jinovatky. Hra může začít.
Klesáme do Modřanský rokle a vzápětí stoupáme na opačný straně. Dolů. Nahoru. Dolů. Špatně uhnout a správně se vrátit. Cesty plný spadanýho listí, jedna jako druhá. Všechny krásný.
Pak se ale dostaneme na dohled kopce, na jehož vrcholku je kaplička, ke který jsem se už mockrát šplhala.
Tam ale dneska vůbec nepůjdeme. Celá trasa se totiž točí výhradně po katastrálním území Prahy 12 a Hradiště je už na Praze Západ. Míjíme policejní hlídku strážící výjezd z Prahy a stoupáme do kopce. Nahoře potkáme Olafa. Chvilku jdeme s ním, dozvíme se, že na Závisti bývalo největší keltský hradiště v Evropě. Dvacet tisíc lidí. Dvacet tisíc! Terénní vlnky skrývají zbytky někdejšího opevnění. 
Sbíháme zpátky k silnici, abychom se o nějakých dvacet metrů dál vraceli zase zpátky do svahu. Nahoře se cesta topí v oslňujícím ranním slunci. Petr přede mnou mizí ve zlatým světle, který mě nutí mhouřit oči. 

Proč že tohle děláme? Tak třeba pro tyhle okamžiky. Pro tyhle vzácný momenty absolutní svobody, která tváří v tváří všemu kolem působí až drze.

Probíháme vesničkama a znovu se noříme do lesů. Postupně začínáme potkávat lidi. Zatím jen tu a tam někoho, pár cyklistů, pár pejskařů. S postupujícím dnem a trasou mířící pryč z prudkých kopců do lesů na těsným okraji pražských sídlišť bude hustota lidí růst až za hranu snesitelnosti. Modřanská rokle (do který se ještě několikrát vrátíme) bude odpoledne připomínat obchoďák před Vánoci.
Během prvních třicet kilometrů nastoupáme přes 1200 metrů. Je to masakr. Ale nádherný masakr. 
Kdybych jen neměla takovou žízeň a nebolela mě levá pata. 
V Cholupicích si v sámošce koupíme svačinu a pití a hned je veseleji.
Teda, mělo by být. Ve skutečnosti mi je pekelná zima a bolí mě nohy a kristepane, proč nemůžu běžet rychlejc, když je tu asfalt a ještě z kopce? 
Zuřivě zaháním černý myšlenky, ne, dneska ne, dneska na vás nejsem zvědavá. Pomalu a jistě se suneme vpřed. Bahno, a že je ho požehnaně, povolilo a na spoustě míst jdeme, protože běžet se prostě nedá. Zlatýho Jóžina z bážin za sobotu 6. března získává pole za Točnou (nebo u Točný nebo tam někde), kde bahno lepí tak, že stahuje boty. Plácám se v něm snad dvě hodiny (nebo mi to tak aspoň přijde). Jako držím se zuby nehty, ale nahoře tedy ty sociální pracovnice lítaj! Vtipně se pak vzápětí vracíme dolů v podstatě souběžnou cestou.
"Tvař se vesele, ať je vidět, jak skvěle se bavíme!"

Pak je další vesnice někde po čtyřicátém kilometru. Další svačina, další pití. "Škoda, že nemůžu běžet rychlejc, já vím," nadhazuju v naději, že se dočkám pochvaly, že ne, nejsem smraďoch, a běžím přeci moc hezky. Ó má ty hrůzo, jak jsem stará, tak jsem blbá (a naivní). "No jo, to jo, jsme tam mohli být aspoň o hodinu dřív!" 
Průvody lidí, kočárků a psů houstnou; blížíme se k Praze. Po definitivním vymotání se z Modřanský rokle po nějakých padesáti kilometrech, kdy je jasný, že nám to bude trvat mnohem dýl, než jsem já tvrdila, i než podstatně rozumněji odhadoval Petr, nás čeká finální legrácka v podobě výzvy "every fuckin' trail" v Kamýku. Mapa opravdu vypadá tak, že proběhneme snad každou cestičku, kterou tam v lese mají. Jenže to by tu nesměli řádit lesníci. Cesty jsou plný kmenů a větví, některý tam snad vůbec nejsou. Motáme se tam jak vítr v bedně. Začínám být unavená. Nebere to konce. A přestává se mi to líbit. Vybaví se mi hláška Palonce, který Pražskou stovku označil za závod po pražských smetištích. Závěr Modřanské šedesátky je výživná tour de modřanské skládky. Proběhneme dokonce i kolem jedné mých alma mater.
To už se stíny protahují a já mlčím, protože jinak bych si musela stěžovat a to jsem si zakázala.
Tak si jen tu a tam fňuknu, jak jsem unavená a jak už mě bolí nohy. 
Kdykoliv mi je mizerně, připomínám si jednu z hlášek mojí milovaný Courtney - ...step by step and eventually you will get to the finish line (krok za krokem a nakonec se prostě dostanete do cíle). A tak i my se nakonec opravdu drápeme do posledního kopce naprosto mimo cesty, abychom zjistili, že tam na nás čeká Jarka s čajem a jabkama! Možná jsme měli nejdřív udělat těch pár kroků do cíle, vypnout hodinky, a pak se teprve občerstvovat. 
Ale tak co, není to závod.
A vůbec není důležité vyhrát.

A proto jsme nakonec obsadili krásné sdílené druhé a třetí místo, když jsme vyfasovali deset a půl hodiny penalizaci za vynechanou vyhlídku a motání se v Kamýku. Zlato si vysloužil Olaf, jeden ze tří účastníků, kteří jeho hru dokázali ten den dohrát do konce.

Bylo to skvělý. Bylo to vtipný. Bylo to náročný. 
Byla to parádní připomínka toho, o čem že to ultra vlastně je.


Knižní dluhy (říjen)

neděle 7. února 2021

 #64, 65

Andrej Sapkowski 

ZAKLÍNAČ

(POSLEDNÍ PŘÁNÍ, MEČ OSUDU)

Každý, kdo víc nebo třeba i hodně čte, má knížky, po kterých může sáhnout, když je toho skutečného světa prostě příliš a potřebujete z něj na aspoň na chvilku vypadnout.
Září a říjen byly dost šílené měsíce a přestože jsem měla číst úplně jiné věci, vrátila jsem se znovu (potřetí? Počtvrté?) do světa Andreje Sapkowského, který mě snad nikdy nepřestane bavit.
Geralta z Rivie mi představil T. krátce poté, co jsme spolu v šerém dávnověku začali chodit. A protože zkraje, když vám nový partner řekne, že tohle si prostě musíte přečíst (poslechnout, podívat se na), tak to uděláte, Sapkowského jsem si přečetla.
A bylo to skvělé.

Teď to bylo ještě mnohem lepší.
Sprostí trpaslíci, mocné a zároveň slabé čarodějky, zaklínači jako zmutovaní stroje na zabíjení příšer, kteří jsou ale všechno, jen ne nelidské zrůdy. A k tomu kulisy a tak trochu jinak zpracované zápletky klasických pohádek. Jak tohle může na někoho nefungovat? 

#66
Josi Klein Halevi
DOPISY PŘES ZEĎ
Knížka, jejíž první polovině jsem dělala redakci a druhou jsem překládala.
Josi Klein Halevi byl americký žid a posledních čtyřicet let je z něj Žid izraelský. Je to člověk, který od dětství snil návratu na Sion a který dlouho poté, co se do země předků vrátil, ani nepomyslel na ty, kterým onu zemi před osmdesáti lety vzali.
A pak mu to došlo - na druhé straně zdi, která oddělila Gazu, ale žijí také lidé a jejich verze historie, jejich verze pravdy, se možná liší od té jeho. Možná to není jen tupé, krvelačné stádo. Možná, pokud chceme, aby nejdelší konflikt v moderních dějinách konečně skončil, budeme muset začít poslouchat - a vnímat - hlas toho Druhého. 
A tak začal Josi poslouchat - a vnímat.
Výsledkem jsou jeho dopisy imaginárnímu palestinskému příteli, ve kterých vysvětluje dějiny izraelského lidu a předkládá svou verzi historických událostí.
V druhé půlce knihy mu jeho skutečně palestinští sousedé (a sousedé z větší dálky) odpovídají. A jejich verze se, samozřejmě, podstatně liší. 
Čemu a komu budete věřit vy, je na vás. Ale slyšet jen jednu stranu, slyšet jen něco, znamená vědět míň než nic. Znamená žít s pokřiveným obrazem složeným jen z části úlomků, který se skutečnosti podobá asi jako dvouhlavé tele žirafě.  

#67
Ičigo Takano
ORANGE 1
Vzácně autentický pohled do společnosti japonských náctiletých ve skvělém překladu. Víte, jak se vlastně takoví mladí Japonci baví? Jak se seznamují? Čeho si na sobě vzájemně cení a jak moc je jejich chování a myšlení svázané pravidly, která nám můžou připadat zcela nepochopitelná? (aneb ono "přál bych si, abys mi něco uvařila") Je to zároveň, hádám, neúmyslně realistický portrét výrazně patriarchální společnosti (co děláš? - většinou pomáhám máme s vařením), ve které se od žen očekává submisivita, pokora a skromnost.
A samozřejmě nutně potřebuju vědět, co bude s hrdiny dál!

#68
Kore Yamazaki
ČARODĚJOVA NEVĚSTA 1
Zpočátku až nepříjemná záležitost, kdy jsem trochu rozmrzele čekala, co z té úchylárny, kterou pro mě dražba patnáctileté Japonky byla, vyleze.
A vylezl z toho zajímavý začátek potenciálně fascinujícího příběhu, během kterého zvládl autor akorát rozložit šachovnici a rozmístit pár figurek.
Několik velice zajímavých nápadů, krásná kresba (jak jinak), skvělý překlad (ó my se máme, že máme A.K.!).
Tak uvidíme, jak se další díl(y) popasuje s pro mě dost vošajstlich motivem magickými schopnostmi nadaného bratra Bohuše Matuše a jeho japonské kočičky.

#69
Raymond Elias Feist
MÁG - MISTR
Zkraje se zdálo, že bude druhý díl zábavnější a zajímavější, než ten první. Postavy jsme už jakštakš znali, karty byly v zásadě rozdány a bylo na čase s nimi začít hrát. Jenže místo kanasty se autor rozhodl čtenáře nezatěžovat ničím náročnějším než zelenou loukou. Hlavní hrdina, který už je tentokrát aspoň skutečně jednou z ústředních postav, je dál k smrti nudný týpek, který se za celých devět set stran nikam neposunul. Jeho nejlepší kámoš prodělá jistou proměnu, která je potenciálně velice zajímavá, ale nakonec pro děj naprosto nepodstatná a kdyby se celá linka vyškrtla, vůbec nic by se nestalo. Variace na hrů o trůn(y) je naprosto bezzubá a v celé knize se objeví všehovšudy dvě napínavé a zajímavé scény.Ve zbytku času vedou toporné, naprosto nerealistické postavy toporné dialogy, záporáci jsou děsivě záporní (a budou po právu potrestáni - ale stále v rámci PG-7) a klaďasové se ještě zlepší, až budou úplně nejhodnější a nečestnější. Celé je to ve své šablonovitosti zoufale úmorné a pro dospělé čtenáře až dětinské, ale ne roztomile, jen nudně. Jenže co jsem taky čekala od knihy, jejíž hlavní hrdina se jmenuje Mops?

Knižní dluhy (září, říjen)

úterý 26. ledna 2021

 Září nám přineslo velké změny. K. nastoupila do první třídy, takže všechno jinak, všechno nové, nové prostředí, noví kamarádi, nová paní učitelka, družina, jídelna, nové kroužky... Já do toho překládala pro Argo poslední knížku Jenny Colganové, která píše takové limonády, ale vlastně docela hezké limonády, které neuráží intelekt. Aspoň tahle mi taková přišla.

#60

Jenny Colganová

KNIHKUPECTVÍ U JEZERA

V létě jsem dostala za úkol do srpnového vydání Mého Arga o Jenny a nové knížce napsat, tak místo obvyklého komentáře, si dáme článek.

Snění s Jenny

„Vůně ginu s tonicem v pátek večer. Přátelé, jak jinak – čím starší díl, tím lepší. Cesta na letiště, ať už někam mířím já, nebo jedu někoho vyzvednout – v obou případech jsou to chvíle plné vzrušujícího očekávání,“ psala Jenny Colganová před pár lety ve sloupku pro britský deník The Guardian. „Pro mě jsou nejdůležitější ony malé balíčky plné radosti, které nám pomáhají nedělat si příliš těžkou hlavu s opravdu závažnými věcmi.“

Její první knižní „balíček radosti“ vyšel v českém překladu v Argu poprvé v roce 2014 a následovalo šest dalších. Romány Jenny Colganové mají jedinečnou schopnost odpoutat čtenáře od každodenních starostí, odvést ho na krásná, čokoládou, čerstvým chlebem nebo třeba tiskařskou barvu provoněná místa a nechat ho tam snít.

Stand-up, papuchálek i Doctor Who

Jenny Colganová se narodila v roce 1972 v přímořském skotském městečku Prestwick. Po studiích na Edinburghské univerzitě pracovala ve zdravotnictví, ale už v té době si přivydělávala jako kreslířka a stand-up komička. Svým čtenářům je známá především jako autorka romantických příběhů, ve kterých nechybí vtip ani dojetí. Colganová ovšem píše také knihy pro děti o Polly a papuchálkovi a science-fiction. Je rovněž autorkou několika knih vycházejících z kultovního televizního seriálu Doctor Who. Jenny je vdaná, má tři děti a svůj čas dělí v současnosti mezi Londýn a Paříž.

Svůj první román Amandina svatba (Amanda’s Wedding) vydala v roce 2000. Její tvorba se dočkala opakovaného ocenění od Asociace autorů romantických románů. V roce 2013 si za Rosiin sladký krámek snů odnesla cenu za nejlepší román roku a o pět let později za Kavárničku na pobřeží cenu za nejvtipnější román roku.

Všechny autorčiny hrdinky mají jedno společné: život (ani láska) jim neleží u nohou a o své štěstí se musí poprat. Ať už je to třicetiletá Anna z Báječného krámku s čokoládou, která se po úrazu vydává ze severu Anglie do Paříže, nezaměstnaná zdravotní sestra Rosie, která v Rosiině sladkém krámku snů zamíří na anglický venkov pomoct pratetě prodat cukrárnu, nebo knihovnice Nina, jež se v Pojízdném krámku snů vydává na strastiplnou cestu za životem, který skutečně stojí za to žít. V Ostrovu s vůní čerstvého chleba a volně navazujícím Létě s vůní čerstvého chleba nepřekvapí, že se život hlavní hrdinky, která našla útočiště na ostrůvku v Cornwallu, netočí kolem kovoobrábění, ale kolem pekárny. Ta však stejně jako v další, volně navazující dvojici románů Kavárnička na pobřeží a Nekonečná pláž, hraje nakonec jen roli zajímavé voňavé kulisy. Hlavním poselstvím románů Colganové je důraz na hodnoty, které jsou klíčem ke spokojenému životu, a na nutnost budovat skutečné, pevné vztahy ať už v rámci rodiny nebo komunity.

Nacisty nečekejte

Nejinak je tomu i v jejím posledním románu Knikupectví u jezera (česky 2021), jehož děj se odehrává na Skotské vysočině, kde na břehu jezera stojí malé pojízdné knihkupectví. „Chtěla jsem napsat románovou verzi Za zvuků hudby,“ svěřila se Colganová The Sunday Post. „Můj nakladatel souhlasil, a tak vznikl příběh o vdovci, který má pár vlastních nevychovaných dětí, a o Zoe, jež přijíždí se svým vlastním dítětem, aby se o ně postarala. Žádné nacisty tu ale nečekejte,“ směje se autorka, kterou baví přivádět postavy, jež její rodné Skotsko neznají, do tamní nádherné přírody a nechávat je zamilovat se do ní.

„Každý den s knihou je o něco lepší než den bez knihy a já vám přeju ty nejšťastnější ze všech dnů,“ píše Colganová v předmluvě ke svému románu Pojízdný krámek snů. Pokud nehledáte čtení o palčivých otázkách současnosti, ale naopak něco, co vám umožní si od nich odpočinout, jsou to právě ony „balíčky radosti“ Jenny Colganové, které vám mohou pomoci, aby byly vaše dny o něco šťastnější.

 

V září odešel navždy pan profesor Oliverius. Loňský rok to kosil hlava nehlava a poté, co v únoru zemřel můj milovaný pan profesor Veselý, který u nás na katedře přednášel středověké dějiny, jsme se museli rozloučit s dalším z velkých pánů profesorů, u nichž jsem měla tu čest studovat a na které nikdy nezapomenu. 

Na to konto jsem se rozhodla podívat se na překladovou arabskou literaturu v češtině a slovenštině a něco si o starších kouscích napsala.

#61

Abdarrahmán Muníf

ŽIVÁ PÚŠŤ

Jedna z mála možností nahlédnout do tvorby jednoho z nejvýraznějších prozaiků pouště v téměř domácím jazyce.
Abdarrahmán Muníf byl považovaný za hlas, který představil nový žánr fikce zachycující reálnou sociální, ekonomickou a politickou podobu arabské společnosti.
Nejinak je tomu v útlounké Živé púšti, příběhu vesnice nacházející se v nejmenované pouštní zemi, která si žije svým každodenním životem a řeší každodenní problémy spojené s odchody mladých do měst a trpělivě čeká, až si na ni pohlavárové vzpomenou a postaví slibovanou přehradu, aby její obyvatele přestal sužovat nedostatek vody. Papalášům je však vesnice dobrá akorát k tomu, aby si sem přijeli zalovit.
Živou púšť (v orig. An-Niháját nebo-li Konce) bychom mohli bez nadsázky označit za ekologickou novelu, která jasně hovoří o tom, že pokud se lidé nepřestanou chovat k životnímu prostředí surově, nenasytně a bezohledně, staré pořádky zemřou a to co přijde pak, nebude lepší. Kdeže.
Je to i příběh o lásce ke zvířatům a o tom, jak nepochopitelně arogantně se k nim lidé dokážou chovat.V Munífově díle poušť ožívá a my máme díky němu jedinečnou možnost představit si i něco jiného, než jen wádí plná negramotů, ropy a plivajících velbloudů.
(Regulérní recenzi knihy jsem napsala pro iLiteraturu.)

Dvaašedesátou knihou byl Zbyněk, který si vysloužil samostatný příspěvek a další pak ze všech stran velmi doporučovaná Delphine de Vigan.
#63
Delphine de Vigan
PODLE SKUTEČNÉHO PŘÍBĚHU
Zábavné, napínavé, chytré, propletené, intertextové.
Kde v autorském procesu začíná realita a kde končí? Kolik je autor ochotný dát čtenáři ze sebe, ze svého soukromí? Opravdu je to tak, že nejen že zvedne pokličku, ale ještě vám ten hrnec nakloní a podá vám lžíci, abyste ho mohli vyškrabat? Kolik lidí kolem sebe beze studu vytěží, jen aby se proslavil? Jakou cenu je ochotný zaplatit? Jak daleko zajít?
Anebo to bylo všechno jinak?
Kniha, která zanechává spoustu rozkošných otazníků si zcela úmyslně vypůjčuje nejen z omílané Kingovy Misery (a třeba i jeho povídky Jahodové jaro), si se čtenářem krásně hraje - a já se s chutí nechala povodit.

Knižní dluhy (srpen)

neděle 24. ledna 2021

Na konci srpna se mi podařilo téměř srovnat krok se sdílením dojmů z přečtených knih tady na blogu se čtením v reálném čase. 
Je leden a já si budu muset nakročit zpátky do srpna, abych to tu dohnala.

V srpnu jsem od Romany dostala poslední Třeštíkovou se slovy, že v okamžiku, kdy se dostala k přirovnání stydkých pysků ke slimákovi na listu salátu, ji zaklapla a usoudila, že to nebude nic pro ni (pro mě asi teda jako jo). Já se po Bábovkách zařekla, že s R.T. končím, pánžto to prostě není autorka pro mě, nijak zvlášť se v negativní kritice nevyžívám, tak proč vyhledávat tituly, jež si o ni v mých očích říkají předem. Ale tak darované Třeštíkové na zuby nekoukej, Foukneš do pěny navíc rozdělilo čtenářskou obec na dva velké a několik menších táborů, a tak jsem si řekla, že přeci jen zkusím.

#56
Radka Třeštíková
FOUKNEŠ DO PĚNY
"Končím u přirovnání pysků ke slimákům," prohlásila kamarádka, "jestli ji nechceš zkusit, letí do popelnice!"
A tak jsem ji zkusila (ač jsem se po Bábovkách zařekla, že další už ne, díky pěkně, tohle není nic pro mě).
A musím říct, že jsem z toho vyšla překvapená.
A k mému překvapení ne nepříjemně.
V prvé řadě musím říct, že obdivuju onu míru arogantní drzosti a drzý arogance, kterou musela autorka předvést, když svým čtenářkám předložila tohle.
Protože ačkoliv i ve Foukneš do pěny se objevují oblíbený za vlasy přitažený/skalpovaný milostný mnohoúhelníky, bizarní situace, zbytečný dořečení a vysvětlení všeho - a nebojte, i tady ošuká kámen cihlu (prosím, prosím, čeští mainstreamoví autoři, už dost! Fakt už je toho příliš, jestli to kolem sebe takhle máte, jestli to vy sami takhle máte, oukej, ale netvařte se, že tohle je normální. Není. Teda doufám. Pevně!) - je to pro mě kniha o úplně něčem jiném.
Já v ní našla mapu zoufalých rodinných vztahů, determinaci zakuklenou v tak urputné snaze "nebýt jako ona", až se nakonec převáhnete přes hranu a skončíte opět v extrému spolu s děsivě přesnými obrazy ukřivděnosti, ublíženosti a z bezmoci pramenící ze zoufalství (a děsivé prázdnoty v období "poté").Zle jsem se těšila, že si nakonec budu moct napsat, že se kniha mohla stejně tak dobře jmenovat "(Jako když) prdneš do Kerska" a bylo by to příhodnější, ale nemůžu - a je to vlastně dobře. Knihy by se vyhazovat neměly (i když...).

Zároveň jsem si s sebou do Rakouska vezla výpůjční resty - to jsou knížky, který si v hromadících záchvatech k těm stovkám nečtených, co mám doma, půjčuju z knihoven a od kamarádů, protože v ten moment si je prostě děsně nutně musím přečíst. Obvykle je uložím do poličky "půjčené" a tam pak stojí jako němá výčitka, zatímco já se probírám jiným texty. Jednou z nich byla i prvotina norského spisovatele Erlenda Loeho zapůjčená jeho dvorní překladatelkou.
#57
Erlend Loe
NAIVNÍ. SUPER.
To je tak, když napíšete knihu, ve které použijete všechny skvělé nápady a pak litujete, že jste je nevytěžili jinak, více, lépe, šířeji.
Jedním z řešení je jednotlivé nápady (radikální, nepředvídaný únik ze stávajícího života, který je podle většinové společnosti naprosto v pořádku a tím pádem je vaše chování zcela nepochopitelné, lásku ke kolu, přátelství  s něčím malým živým - dítětem, losem, atp., volvo, cestování za poznáním, mentální výplach televizí, životní krizi a panickou úzkost ze života...) vzít, načechrat a udělat z nich trilogii. Pokud jste Erland Loe vznikne Doppler.

A já mám tu smůlu, že jsem nejdřív četla celého Dopplera až po něm Naivní. Super. To nevyhnutelně vychází z (nevyhnutelného) srovnávání jako beta verze Dopplera - ve své bizarnosti je stejně sice taky zábavný a ve své naivitě vlastně docela milý, ale onen efekt "co to...?!" se už jaksi nedostavil. 


Pak se prázdniny překlopily do poslední čtvrtiny, my se vrátili domů a já zjistila, že si konečně můžu po devíti letech při dozorování na hřišti číst. Zvláštní pocit.
#58
Milan Děžinský
OBCHÁZENÍ OSTROVA
Distichon

Dva kopce ponořené v tichém rozhovoru.
Tisíc důvěrných let za každou replikou.
(s. 26)

"Překvap mě," říkám si v duchu pokaždé, když beru do ruky novou básnickou sbírku. "Pojď a překvap mě," vyzývám autora. A když se mu to povede, když se při čtení zatají dech, když se objeví bezděčný úsměv nebo dokonce ono vrcholné: "Ach!", které vás přinutí přečíst si řády znovu a možná ještě jednou (dvakrát!), má autor vyhráno. Překvapil.

Jestliže vlak...

Jestliže vlak vyjede ze stanice a stále zrychluje,
až dosáhne rychlosti 140 km/h,
a z druhé strany přijíždí osobák od Hněvic,
zpomaluje k nule,
jakou rychlostí se budou oba vzdalovat vypouklému stínu
zvířete v březovém hájku,
zasaženému křížovou palbou jejich koncových světel,
pokud unavený cestující s odřeným kufrem
sáhne na kliku od nádražní toalety
a dveře budou zamčené?
(s. 18)

Pak mi vyšel překlad románu Balli Kaur Jaswalové Nečekaná dobrodružství sester Šergilových, který jsem překládala vloni v létě. Od stejné autorky jsem dělala už Erotické příběhy pro indické vdovy, které se mně osobně líbily víc, ale překvapivě jsem pozitivnější ohlasy zaznamenala právě na Šergilky.
Balli Kaur Jaswalová
NEČEKANÁ DOBRODRUŽSTVÍ SESTER ŠERGILOVÝCH
Tři sestry, každá úplně jiná (skutečně?) se vydávají na cestu poznání - svých kořenů i, jak už to tak u podobných příběhů bývá, i sebe samých.
Road trip do vlasti, která vlastně není vaší vlastí, s příbuznými, které vlastně nesnášíte a v době, kdy se vám to (z toho či onoho důvodu) absolutně nehodí, skýtá potenciál pro komedii i tragédii, jenž není tak docela využitý. Často jsem si říkala, že o sto stránek a dvě stě cliffhangerů míň a mohlo to být opravdu dobré.
Takhle je to prostě fajn odpočinkový román, který navíc poskytuje jistý vhled do kultury u nás zdaleka ne tak známé.

A pak jsem vzala do ruky knihu, kterou mám doma od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že zemřel pan redaktor Macháček z Paseky, se kterým jsme tak dlouho hledali arabskou knihu k překladu, až jsme žádnou vydat nestihli. Ta zpráva mě zvláštně zasáhla a já si tehdy nakoupila štos knih jako poctu člověku, který se o česká vydání spoustu krásných titulů zasloužil. Jednou z nich byly i Dny spálenišť. Snad na ně musel dozrát čas, ale staly se nejlepší knihou, kterou jsem v roce 2020 četla.
#59
Michael Stavarič
DNY OHŇŮ
DNY SPÁLENIŠŤ
DNY POPELA
Nesmírně nádherný příběh-nepříběh ze zvláštního bezčasu a nemísta zahalený do té nejjemnější krajky utkané z melancholie, kouzla, fascinace a divení (a s nejintenzivnějším doslovem překladatelky, s nímž jsem se zatím setkala).
Stavarič ústy (perem? klávesnicí?) Denemarkové spíše kreslí obrazy, než vypráví příběh. A víte vy, jak krásně je možné kreslit slovy? To chvílemi až nechápete, k čemu nám jsou vlastně barvy, když máme slova.
V osadě, která stojí odstřižená od světa uprostřed hor a u dříve věhlasných dolů, žije chlapec - náš hrdina. Žije nejprve se strýcem a tetičkou, protože maminka zemřela a ač je bolestně nepřítomná, její hlas k němu doléhá v dopisech, jež mu zanechala, velice silně. Po smrti tetičky zůstává jen chlapec a strýc, jeho průvodce životem, velký učitel, stavitel i ničitel.Jsou tu také koleje, které už nikam nevedou a lidé, kteří nikam neodcházejí, protože kam by šli? Copak na ně někdo někde čeká? Jsou tu vojáci, všudypřítomní a přitom existující v životě hrdiny jen na okraji. Je tu vzpomínka na příslib úžasné budoucnosti, která nikdy nepřišla. A jsou tu šachty. Tisíce chodeb, jež rozežraly zem a lačně spolykaly kdeco a kdekoho. Závoj mezi snem a skutečností je tu stejně propustný, jako kdyby žádný nebyl... Existuje vůbec něco jako skutečnost? A jako sen?
Už velmi dlouho jsem nečetla nic tak dobrého.

25 000

neděle 10. ledna 2021

Jen pár dní před koncem loňského roku mi na počítadle odběhaných kilometrů naskočilo 
25 000.

Dvacet pět tisíc kilometrů za necelých jedenáct let. 

A já bych je teď chtěla vložit do běžecké banky a zajistit si tak přízeň běžeckých bohů na dalších (alespoň) pětadvacet:

Tisíc za každou křeč, píchání v boku, bolavý žaludek a slzy v očích, které jsem dokázala rozdýchat a utřít a které mě nedokázaly zastavit.

Tisíc za každého hodného psa, který nekouše a chce si jenom hrát a který tohle ale nikdy předtím neudělal, no fuj!

Tisíc za můj první běžecký kočár, bez kterého bych se nikdy neproběhala k tomu, čím dneska jsem.
Tisíc za všechny roztrhané, sešlapané, prodřené a zdevastované boty. Všechny máte místo v mém srdci!

Tisíc za všechny nechutné supplementy, které se nedaly sníst a vypít a skončily v koši. Vy v mém srdci fakt místo nemáte.

Tisíc za každý okamžik počítačového hrdinství, který mě přivedl na startovní čáru.

Tisíc za každého dobrovolníka a organizátora, kteří mi umožnili cítit se aspoň na chvíli jako nezdolný hrdina.
Tisíc za to, že jsme se doma (snad) už naučili se kvůli běhání nehádat.

Tisíc za každé vypité pivo.

Tisíc za každý pád, který bolel a ze kterých jsem se zatím vždycky dokázala zvednout, oprášit a běžet dál.

Tisíc za každý okamžik, kdy jsem měla pocit, že už nemůžu udělat ani krok a udělala jsem ho.

Tisíc za každý běh, na který se mi nechtělo a stejně jsem šla.
Tisíc za každý příšerný běh.

Tisíc za každý úžasný běh.

Tisíc za všechny lidi, které mi běhání do života přivedlo.

Tisíc za ty, kteří mě svým přístupem a výkony inspirují a motivují.
Tisíc za ty, z nichž se stali přátelé.

Tisíc za ty, kteří jsou těmi přáteli i dnes.

Tisíc za toho nejlepšího. 

Tisíc za mé nohy, kvůli kterým se mi celou pubertu smáli a které jsem nenáviděla a teď jim skládám poklonu: jsou to nohy, které mě dokážou dostat přes hory.
Tisíc za každý okamžik, kdy jsem chtěla běhání nechat.

Tisíc za ten jeden, kdy jsem si uvědomila, že chtít sice můžu, ale už to nedokážu.

Tisíc za ty momenty, kdy se vám chce řvát štěstím.

Tisíc za ty, kdy štěstím řvete.

A tisíc za všechna ta místa, na která mě běhání ještě přivede, za všechny lidi, které díky němu ještě potkám, za všechny okamžiky, z nichž se stanou vzácné vzpomínky, za všechnu tu radost i bolest, za všechny ty vrcholy i pády, za všechno to dobré i mizerné, co teprve přijde. 
Už se nemůžu dočkat.