Půl roku. 

Dneska je to přesně půl roku. Šest měsíců. Sto šedesát jedna dní. 3864 hodin. 231 840 minut.

Velice živě si dokážu vybavit ten okamžik, kdy se to stalo. Včera jsem se po dlouhý době dívala na svoje video z Lakes a jako deka na mě padlo vědomí toho, co přišlo pak. To, že jsem zvládla dalších dvacet tři hodin bojovat s bolestí, abych nakonec podlehla a nedokončila (což mě pořád štve a mrzí a ne a ne mě opustit pocit, že jsem přeci jen ještě mohla a měla...). A všechno to potom - všechna ta bolest ve všech formách, tvarech a barvách. Celá škála - od té nejhrubozrnnější fyzické po tu nejjemnější psychickou, na kterou nepomůžou žádný léky, kterou nemáte jak utlumit, kterou se musíte prokousat, prodýchat, prožít, probýt. To, jak jsem brečela v autě po odchodu od prvního ortopeda, který mi řekl, že už nikdy nebudu běhat. To, jak jsem brečela v autě Petrovi, který mě vyzvedl po první konzultaci u pana doktora P., kdy jsem se dozvěděla, že ano, běhat budu, jen takový malý detail - nejdřív mi bude muset přeseknout kost, narvat do ní kus jakési hmoty, zašroubovat ji a až to hezky sroste, za pár měsíců, budu moct opatrně zase začít.

Ale já nechtěla čekat, já už nechtěla na nic čekat. Bolest z bezmoci. Z pocitu ztráty. Z pocit, že najednou nikam nepatřím, nejsem nic. Ani ryba. Ani rak. A do toho ty řeči. Tak co, už běháš? Určitě jo! Jestli ne, brzo budeš! Ty už běháš? Nějak brzo, ne? Co že máš v plánu? Seš magor? Měla bys ubrat! Měla bys to zrušit! Měla bys to přesunout! Najednou byl svět plný odborníků na moje fyzický a duševní zdraví. Všichni absolvovali to, co já nebo aspoň znali někoho takovýho. A všichni měli pocit, že přesně vědí, jak mi je. Tak určitě.

Zním dotčeně? Uraženě? Ufňukaně? Otravně? Věřte, že všechno tohle jsem byla (a nejspíš ještě nárazově jsem). A přestože jsem neustále pochybovala o tom, že budu ještě někdy doopravdy běhat, nikdy jsem ani nezapochybovala o tom, že se o to budu ze všech sil snažit.

A tak se snažím. Snažím se ze všech sil. Díky Radkovi B. jsem se dostala ke skvělýmu chirurgovi a díky mojí fyzio/kouzelnici Aničce pořád držím pohromadě fyzicky. Ty, kterým vděčím za to, že držím pohromadě psychicky, nebudu jmenovat, protože oni vědí. A po roce, který byl běžecky úplně marný, se jako fénix s jedním křídlem přeraženým a sešroubovaným a s druhým ve stavu, že ho přerazí a sešroubují v říjnu, zvedám z popela a běhám. Jsem těžká, protože měsíce, kdy jsem nemohla pořádně nic dělat v kombinaci s mým apetitem, si vybraly svoji daň. Jsem tristně z formy. Ale vím, že až se mě poslední červencový víkend všechny ty kameny, kopce a mokřady zeptají, co jsem dělala během toho roku, co jsme se neviděly, budu jim moct s čistým svědomím odpovědět, že všechno, co bylo v mých silách.

Legendy se totiž nemůžou zrodit snadno, jak by to pak mohly být legendy?

T-89D.

#34

Jaroslav Kuboš

LOPATY A VYKOŘISŤOVATELÉ

Zábavná hříčka, která mnohými pointami připomene kongeniálního Šimka s Grossmanem:

„A když se ty dva platy složej, je to k přežití. Koupím děckám vopravdický zimní boty, občas si i zatopíme a maso bude dvakrát tejdně i bez toho, že ho musím vyzvedávat v psím útulku. Stejně už na mě koukaj divně!“ s. 117

Do extrému hnané výroky a názory bude poznávat každý - a nemusíte na to ani dělat v nějakém tom holdingu. Vykořisťovatel s Lopatou se s námi dělí o svoje stoprocentně nekorektní pohledy na celou řadu témat od pracovní morálku, přes dovolenou po postavení žen a každou kapitolku pak výživně doplňuje třetí, nezúčastněný hlas (Pýthie, dítě s rakovinou nebo třeba hrobník).

Ke konci už sice dochází textu trochu dech (což se není čemu divit, vzhledem k formátu a malému manévrovacímu prostoru pevně vymezenému prostředním), ale hvězda navíc za to, že jsem se zasmála (hned několikrát!) nahlas. To se mi stává u knih málokdy.

Králikárnám a nanukům zdar a slávu!

(Recenzi na knihu jsem psala do týdeníku Hrot.)

#35

Leena Krohn

VYSNĚNÁ SMRT

Lehce črtané obrysy těžkých morálních témat se o mě při čtení jenom mírně otřely a byly pryč. Snad že jich bylo příliš mnoho, než abych je na tak omezeném prostoru dokázala všechny dostatečně vstřebat, nebyl dojem při čtení nijak strhující. O to zajímavější je sledovat, jak pomalinku si po dočtení sedají a kolik se jich zatvrzele drží u hladiny a nedávají mi pokoj a dožadují se, abych o nich ještě - aspoň chvíli - přemýšlela. A to mám ráda.

Na první dobrou byla pro mě nejpůsobivější obžaloba stávajícího stavu umění, to jsem si úplně chrochtala blahem jak prase zabité v přímém přenosu na pódiu.

Ale všechny další motivy - postupný rozklad, trest společnosti posedlé mládím v podobě virového stáří, deformace vztahů, narušení přediva reality, jsou ve své nevýraznosti - a normálnosti - o to víc alarmující.

#36

DRAK MÁ DVOJÍ JAZYK

Promarněná příležitost.

To byla téměř po celou dobu čtení moje hlavní myšlenka.

A přitom by stačilo málo.

Vyrovnanější překlad.

Lepší předmluva.

Lepší medailonky.

Celkově lepší koncepce.

Takže vlastně ne až tak málo, ale není to zas tolik...

Třeba když už se neustále opakuje v knize, že autoři píšou cynghanedd (což je neustále vysvětlováno týž způsobem), možná by stálo za to aspoň v předmluvě jasně ukázat, jak takový cynghanedd vypadá.

Jenomže to by velšské básně musely být překládané z velštiny a ne z angličtiny!

Z šestnácti zastoupených autorů mě zaujali tři (Robert Minhinnick, Duncan Bush a především Gwyneth Lewis), ale i ti trpí místy těžkopádným překladem. Jako odrazový můstek do světa velšské poezie asi dobré. Na hlubší ponor je skokánek příliš malinký a příliš daleko od bazénu.

Z velšské špionáže

Gwyneth Lewis

V

Velština byla matčina, angličtina jeho.

Fetišistickou hrou učil ji znát tělo,

otec s dcerou dole pod schody:

"Dy benelin yw loket, dy wallt di yw vlasy,

brada yw dy en di, hlava yw dy ben."

Zapomínala, tak opakoval jen.

Zavřel jí dwrn a nazval ji pěstí,

ukázal na kůstky na zápěstí.

"Mamince ani muk, překvapíme ji.

Llygaid jsou oči, Gwefusau jsou rty."

Každé části těla dotkl se při jejich tajné hře,

rozechvěn, když slyšel ji anglicky šeptat je.

Když zjistila to matka, nebyla nadšena.

"Řekli jsme, do čtyř let bude jenom velština!"

Naslouchala nahoře, tváře zmatené.

Být tatínkova holčička, cožpak to je zlé?

(s. 49)

#37

Noam Chomsky

O PALESTINĚ

Hodnocení neodráží míru, do jaké s autory názorově souzním. Odráží výhradně a jen můj dojem z knihy.

Který by lehce shrnulo podrážděné / zoufalé skřípění zuby.

A ano, jsem o poznání menší levičák než pan Barat a rozhodně si nemůžu dovolit zůstat sedět doma na zadku a extenzivně si číst, abych porazila kapitalismus... (to ho živila manželka nebo jak to jako dělal? Mně se to totiž taky moc líbilo!)

Po předmluvě vím, že s panem Baratem bych na pivo nešla, nevadí.

Dál.

Halabala posbírané články a projevy jsou naházené na jednu hromadu s rozhovory, které se zhusta točí na pětníku, chybí chronologie a nějaká jednotící linka, která by tomu celému dala nějaký tvar. Co je cílem? Říct, že Izrael je špatný a Palestina dobrá. Ok, na tom se shodneme. Vysvětlit, že Izraelci dělají hrozný věci a Palestinci sice taky, ale je to míň hrozný, protože trpí víc. Ok, na tom se taky shodneme. Forma ale nevyhnutelně sklouzává k dojmologii a k tomu, co u podobných titulů nesnáším: já to říkám, a proto to je pravda!

To, že kniha neprošla odbornou revizí a jména a názvy jsou přepisované opravdu neskutečně halabala a špatně, radši ani nekomentuju. Tahle arogance zaměňovaná se sebevědomím mě nepřestává fascinovat. Chybějící redakce je extrémně znát.

Pokud chcete vyargumentovanou polemiku s převládajícím českým proizraelským diskursem, sáhněte raději po nové Pappého knize Deset mýtů o Izraeli.

O Palestině by se nicméně dalo použít jako dobrá chlastací hra: kdokoliv najde JAR, apartheid nebo bantustan, musí vypít panáka. Každý, kdo by se dostal do třetí kapitoly, by byl king; obávám se ale, že na konci by byli všichni zralí na transplantaci JAteR.

#38

Arthur Machen

HRŮZA

Neznámý zabiják se prochází velšským venkovem. Jeho oběti nemají nic společného, výběr se zdá nahodilý, kdesi v dálce zuří boje první světové války a velšským venkovem se prochází smrt...

Pomalejší tempo, zdlouhavé teorie, které dnes ani nikoho nevyděsí a působí absurdněji, než vysvětlení samotné, byť ve své době hrůzný potenciál dozajista měly, a obzvláště ke konci hrubě odfláknutá redakce celkový dojem zanechávají kdesi ve středu škály dojmů.

Březen, do kecek vlezem

Kontrola na konci února, necelé čtyři měsíce po výkonu, dopadla na výbornou.

"Je tam ještě pan V.?" volá doktor na sestru a dožaduje se mého spolutrpitele, se kterým jsem popíjela den před operací před nemocnicí kafe a se kterým jsme teď strávili v družném hovoru v čekárně nějakých pětačtyřicet minut. Porovnali jsme si ke zděšení ostatních čekajících jizvy, dojmy i stav.

"Takhle to má vypadat! Taky by se mu takhle hojilo, kdyby nedělal takový brikule... A on mi řekne, že chce v dubnu jet skákat padákem. PADÁKEM!!"

Mlčím.

"Jak jde běhání?" Ptá se doktor téměř jedním dechem, asi když jsme u těch brikulí.

Já: "Opatrně?"

Doktor: "Víte co, vám se to pěkně hojí, nevidím důvod, abyste nešoupala nohama. Ale S ROZUMEM!"

Jen co vylezu ven, píšu mistrovi jedovi a dožaduju se, aby sehnal nějakýho Rozuma, co by byl ochotný se mnou chodit běhat.

Musím říct, že mi to udělalo radost. Naprosto upřímnou radost. Tělo moje šikovný.

A pokud jde o rozum, ono mě stejně nikam moc dál nepustí. Čas je nicméně neúprosný, takže makat se musí! Léto se blíží.

Jestli jste ještě neviděli druhou sérii Golden Trail Series, vřele doporučuju!

#29

Dylan Thomas

VÁNOCE JEDNOHO KLUKA Z WALESU

Úchvatně okouzlující, hebké vzpomínání na ten nejmagičtější čas v roce, kdy mezi zuby skřípe cukr a pod nohama to křupe a zebe, nos studí a za nehty zalézá, kdy je moře černočerné a když běžíte, vzduch bodá a plíce píchají. Ten čas v roce, kdy se může přihodit úplně všechno.

Knížka docela jako andělské zvonění.

Knížka docela jako prskavka.

#30

Sarah Waters

NÁKLONNOST

O manipulaci, lásce, vzdychání a drogách ve viktoriánském Londýně.

Historický příběh, v němž se o drama stará především doba samotná a poměry, které v tu dobu vládly. Umdlévající dámy, drzí džentlmeni, temné vězení, spiritistické seance a trochu moc opia tvoří kombinaci, která není ani mizerná, ale ani nijak zázračná.

Máme tu sice zakázanou lásku, ale je příliš uvzdychaná a příliš náznaková, než aby mnou mohla pohnout.

Máme tu sice temné, studené vězení, v němž dřepí a často i umírají ženy, které si rozhodně nezasluhují tam dřepět (a už vůbec umírat), ale autorka mě nepřesvědčila, abych do nich investovala byť špetku náklonnosti.

Ústřední dvojice je v kombinaci naivní/vypočítavá (s otazníkem) a hysterická/ukňouraná tak protivná, že nebýt tam Zvědavost, jak z toho autorka vybruslí, asi bych nedočetla.

Na konci zbyl jen pocit: dobře jim tak.

Všem.

#31

Viktorie Hanišová

DLOUHÁ TRAŤ

Rychlé čtení, rychlé črty, celé životy na pár stránkách - ale ubíhají tak zběsile, že neměly šanci se byť i otisknout, natož zarýt - tématům navzdory.

Na vině je totiž uchopení sebevraždy, která je tu - tak jako často - prezentovaná jako cosi, co se děje jen lidem defektním, lidem, kteří mají nějaká zásadní, letitý problém, lidem neúspěšným - postupně si tu sahá na život fanatička, která nemá nic jiného (a vy jste to jako pochopili? Se nedělejte!), žena celoživotně stíhaná pocitem provinilosti do té míry, že roky nefunguje, jak by měla (navíc je z dysfunkčního prostředí, takže si nese zátěž jako prase, takže je to přece jasný), násilník a manipulátor, kterýmu to - chachá, ty hajzle! - tentokrát konečně vyšlo, pošahaná bydlenka, která buď leží na gauči před tyrkysovou zdí nebo na oranžovým gauči (tu by jako někdo litoval?), ubožák (ten nebude nikomu chybět), feťák a možná ještě někdo mezitím, kdo mi vypadl úplně.

Stigma sebevraždy je tu jenom přiživený a krásně se posílil v lidech pocit, že nám se tohle stát nemůže - ani nikomu kolem nás, u nás jsou všichni veselí a v pořádku!

Jenže takhle to právě nefunguje.

Nebo aspoň ne vždycky.

#32

Ilan Pappé

DESET MÝTŮ O IZRAELI

Hvězdy za odvahu - na mnoha frontách nejen na té autorské, ale i překladatelské (za tu obzvlášť) a vydavatelské.

Ilan Pappé říká věci, které se majoritnímu českému čtenáři odkojenému izraelskou propagandou nebudou ani trošičku líbit. Vyvrací tolikrát omílané "pravdy" o tom, co předcházelo vzniku židovského státu, o podobě někdejší i dnešní Palestiny - "pravdy", které slýcháme pořád a odevšud a stává se tak protiváhou běžnému českému narativu, který posilují osoby typu J. Szánta.

Bohužel tak činí až agresivním, místy zbytečně demagogickým způsobem, který odrazuje a vyvolává pochybnosti. Na rozdíl od výše jmenovaného ale svoje pravdy hutně zdrojuje a má tak potenciál čtenáře alespoň trochu zviklat, když ne rovnou přesvědčit.

Moc bych Pappému přála Szántovy prodeje. Jeho kniha by si je zasloužila o poznání více. Stejně jako Palestinci.

Regulérní recenzi jsem napsala pro iLiteraturu.

#33

Ivan Wernisch

LUNOJASNO, KDYŽ KOLOVRÁTKY

A

...

Ach.

Psss. Tiše, ať je nevyplašíš.

Můžu se ještě chvíli dívat?

Už končíš?

Ale ne. No tak! Prosím...

Experimentální básně a Ajvazův rozbor stojí těsně pod nedobytnými vrcholky Geniality a se zvrácenou hlavou (a poťouchle rozšklebenou hubou od ucha k uchu) se jimi kochají.

Přečtu letos ještě něco lepšího?

Těžko říct.

...

Jak to bylo dál

Prvního února uběhlo čtvrt roku od operace.

Noha v zásadě bolí více či méně pořád, ale progres, samozřejmě, je a je velký, i když mám chvílema pocit, že není žádný, že jenom couvám a dopředu se posouvám minimálně.

Posledního prosince jsem se byla poprvé podívat na oválu. Odkulhala jsem v kuse jedno, možná dvě kola. 

A pak jsem se tam vrátila a vydržela patnáct minut, pak dvacet, pak dvacet pět... zatím jsem na hodině a půl, ale jsem po ní vyčerpaná jako dřív po druhé B2B třicítce. 

Po prvním bazénu se mi udělal ekzém na operovaný holeni a musela jsem nakonec na kožní.

V půlce ledna jsem přetrhla řemen v rotopedu.

Nevím, co se mi tím kdo snažil naznačit, ale já to odmítám poslouchat.

Tenhle víkend jsme strávili jednu noc u otce zakladatele PVLH24 v jejich Krabičce. A bylo to boží. Tak jsem tam v tom tichu seděla a pak ležela a říkala si, že bych to tam pár týdnů vydržela. Úplně jsem se viděla, jak si tam v klidu překládám Adonise a nechávám svět venku, aby se točil beze mě.

V sobotu jsme vylezli na uklouzanou zledovatělou Popovku. 

Bylo to krásný a byl to sakra blbej nápad.

Už zase ten boj - jde to dobře, hojí se to dobře, všechno nějak zvládám a zároveň vědomí, že mě zlikviduje desetikilometrová procházka, že jsem ještě nedávno zvládala úplně jiný objemy v úplně jiných podmínkách... 

Nedám se. I když je to teď často, jako kdybych si svlíkla kůži, obrátila ji naruby, znovu si ji oblíkla a musela teď fungovat takhle. Všechno sedí, ale vlastně ne, všechno trochu táhne, trochu mačká, jsem to já a nejsem.

Chtělo by to další léčbu krabičkou.

#24

Vojtěch Matocha

PRAŠINA

Nad Prahou se mezi Karlovým náměstím a Vinohrady rozkládá kolem dvou pahorků tajuplný čtvrť Prašina, v níž se z nevysvětlitelných důvodů zastavil čas na konci devatenáctého století. Na Prašině žije spolu s tisíce dalšími lidmi, kteří se tu buď narodili, anebo se sem utekli před příliš rychlým a zběsilým moderním světem, i dědeček hlavního hrdiny, třináctiletého Jirky. Ten se spolu se svými kamarády Tondou a En nechtěně zaplete do události, z nichž se vyklube dobrodružství, které jim všem změní nadobro život.

Děj se žene od první stránky zběsile vpřed a my se ženeme s hrdiny. Atmosféra Prašiny je skvělá stejně jako samotný nápad. Zhruba od poloviny se ale začnou vršit nelogičnosti, které knihu zbytečně sráží a čím víc o nich budete přemýšlet, tím víc vás budou zlobit (ať už jde o jednání postav a jejich motivaci, nekonečnou šňůru šťastných náhod nebo třeba nevysvětlitelné ohýbání prostoru a času). Cílová skupina je nicméně nadšená a to je hlavní.

Co je ovšem neodpustitelné, jsou naprosto otřesné, k ději totálně nepasující a otravně nabuzené hudební předěly v audioverzi. Jejich autora bych s chutí přivázala k židli a nechala ho aspoň dvě, tři hodiny vychutnávat tuhle jeho přeřvanou, migrénu indukující hnusárnu. A když je něco pitomý, je potřeba, aby toho bylo hodně, a tak jsou stejné i v dalších dvou dílech... super.

#25

Vojtěch Matocha

ČERNÝ MERKURIT

Návrat na Prašinu je od začátku poznamenaný nešvary, které se v prvním díle začaly objevovat až ve druhé polovině - příliš velké množství náhod, příliš nelogického jednání, příliš nepochopitelných reakcí, příliš velké oslí mosty a absurdní finále, které stojí a padá na čirém nesmyslu, Černému merkuritu zbytečně podráží nohy (aspoň, že už Jirka nevolá v naprosto nevhodných momentech a naprosto scestně o pomoc).

Svět ve světě, který autor v pokračování představuje, je zajímavý a znovu se potvrzuje to, co bylo zřejmé už v předchozí části: Matocha je pro mě suverénně nejsilnější v popisech prostředí a v budování atmosféry. Ta je pořád skvělá a za tu tleskám a smekám.

I tady platí, že děti byly nadšené, poslouchaly, ani nedutaly a to je nakonec to hlavní.

Co není to hlavní jsou ty otřesné, příšerné, nepříjemné a vrcholně otravné hudební předěly - a když je něco hodně blbé, musí to být i dlouhé! Jako třicet až čtyřicet vteřiny před každou kapitolou? Jděte s tím do háje...

#26

Vojtěch Matocha

BÍLÁ KOMNATA

Nejslabší díl celé trilogie plný nedovysvětlených situací a absurdních reakcí dětí i (ne)dospělých.

Začínáme tím, že si hlavní hrdinové na konci předchozího dílu zcela logicky slíbí, že už nebudou mít žádné tajnosti - a tak má En rovnou tak velkou tajnost, že se sebere a uteče z domova, kde nechá mladšímu bratranci papírek, aby ji nikdo nehledal. Tak určitě s něčím podobným půjdete za kamarádem a ne za rodiči nebo - panejo - na policii?

Menší odbočka: Prosím vás, milé děti, pokud se něco takového stane, poslední, co máte dělat, je jít za Jirkou nebo někým takovým! Máte jít za rodiči, učitelem, na policii, prostě to někomu hlavně říct!

Zpátky ke knize: Pak si velice dlouho říkáte, co se to jakože děje a máte minimálně hrstku nápadů, ale to celé najednou bez vysvětlení skončilo, hrdinové se nějak zachránili ze situace, z níž není záchrany, nedozvěděli jste asi ani zbla o hlavním tématu a většině postav, ale hurá do polí s řepkou!

Atmosféra stále stejně dobrá, hudební předěly v audioverzi stále stejně otřesné.

Mé děti tentokrát poněkud zmatené.

#27

Kamome Širahama

ATELIÉR ŠPIČATÝCH KLOBOUKŮ

Ateliér je snad nejkrásnější a nejpřístupnější manga, která se mi zatím dostala do ruky. Originální fantasy příběh se zajímavým nápadem ohledně toho, co vlastně magie je, jak vzniká a kdo a jak ji může ovládat. 

V češtině zatím vyšlo devět dílů a doma to žereme všechny tři.

#28

Brian K. Vaughan

SÁGA

K Sáze jsem se dostala při překládá All My Rage Sabaa Tahit (měla by vyjít teď na jaře v Hostu). Často se mi stává, že se nořím do králičích nor a knihy se mi mezi sebou začínají propojovat a proplétat.

Do rukou se mi zatím dostaly první tři díly, česky vyšlo devět dílů. První díl mě nijak zvlášť nezaujal. 

Přišlo mi to jako tisící padesátá osmá variace na Romea a Julii, aneb kterak čertík k děcku s netopýrem (?) přišel. Rasy interesantní, snaha šokovat a znechucovat (nebo co) sexuálním násilím na dětech otravná, děj se v zásadě nikam neposouvá, šukající televize mě nedojímají, představa sexu s pavoukem odpuzuje. Lžikočka dobrá, jednu hvězdu pro lžikočku, druhou pro kresbu. Zbytek díky, ne, už jsem jedla.

K druhému dílu jsem si napsala ale už o poznání nadšenější komentář: Málokdy se mi stává, že by u -logií byly další díly výrazně lepší než ten první (nebo ty předchozí). Sága je nicméně výjimkou potvrzující pravidlo, kterou si musím zapamatovat, abych se jí mohla propříště ohánět.

Druhá díl je dějově sevřenější, chování postav dává podstatně větší smysl a usilovná, otravná snaha šokovat šlápla prudce na brzdy. Kresba pořád boží. Inu, nezbývá, než zjistit, na kterou stranu se přidá další díl.

A třetí díl to zase rozkolísal k průměru. Pár obrázku je naprosto skvostných, příběh se posune jen o kousek, někdo umře, někdo přežije, někomu zkratuje hlava a někdo o ni přijde úplně. Tak schválně, co bude dál...

Reportáže psaná na kapačce (týden sedmý) a další letní knihy

V úterý jsem byla na kontrolním rtg. Napadl sníh - tři centimetry a u muzea čtyři - a Praha byla ochromená. Já taky. Máme půjčeného eniaqa, je to překrásný auto, super svezení, fakt že jo, silný jako kráva, doslova a do písmene suprzelený, jen by to nesměl být elektromobil. Jestli vám bude někdo tvrdit, že jsme připravení na elektromobilitu, tak minimálně v Čechách fakt nejsme. A ten, kdo mi to bude vyvracet, mi ho bude týden za odměnu nabíjet. 

Brodím se sněhem u Vojenský nemocnice. V areálu jsou neprohrnutý chodníky a silnice neposypaný. Velice opatrně stoupám do minikopečku a modlím se, aby mi to nepodjelo. Sestra, která mi dává cédéčko s vypálenými snímky, je na mě nesmírně milá. Nevím, jestli je to proto, že viděla, co v tý noze mám a je jí mně líto nebo jestli je to její obvyklý pracovní mód.

Když se doma podívám já, co v tý noze mám, chvilku trvá, než přestanu hystericky brečet - docela jako přátelská návštěva po přepadení v Lepší už to nebude.

Měla jsem velice naivní představu, jak taková sešroubovaná noha vypadá. Velice naivní a v porovnání s realitou značně úspornou. Doprkvančic, dyť to sou šrouby jak z OBI! (to samý řeknu ve čtvrtek na kontrole doktorovi: "Haha, akorát ty jsou za pětikačku, tady máte jeden zhruba za patnáct litrů!" - "Tak to mám slušně drahou nohou...") Přijdu si jak v pavilonu hadů a ještěrů. Běhá mi z toho mráz po zádech a nemůžu se od toho odtrhnout.

Dlouhý snímky nicméně jasně ukazují, jak křivá je druhá noha a jak nevyhnutelná je druhá operace.

Kontrola. Do ordinace nakráčím bez berlí. "Vy ale pěkně chodíte! Tak už choďte bez nich, když to nebude bolet." Znovu mi vysvětlí, co přesně mi dělal, co kde v noze mám. "A ta raketka tady, to je co?" ptám se bezelestně. "Tam máte seshora navrtaný a přišitý ten meniskus." Polknu. Oukej. "Teď je otázka, kdy uděláme tu druhou nohu," nadhodí pan doktor. "No, já si říkala že tak v říjnu?" Nepřiznám, že poslední červencový víkend mám zatvrzele v plánu znovu oběhnout celý Lake District - a zkuste mě zastavit. "Za mě ideální!" To se nám ten příští rok ale pěkně rýsuje.

První polovinu roku mi rozdělí práce, druhou skalpel. 

"A teď bych měla pár otázek. Můžu plavat?" "Ano." "Kolo?" "Ano. "Sauna?" "Ano." "A já vás poslouchala, všechno jsem vnímala, budu trpělivá - ale kdy můžu vyběhnout? Co se stane, když to zkusím? Můžu si ublížit?" "Zkuste rychle chodit. Všechno vás bude bolet. Až vás to nebude bolet, můžete to opatrně zkusit."

Všechno se lepší. Všechno se uzdravuje. Jde to ale k uzoufání pomalu. A bolí to. Rozhodně si nemyslím, že bych z tý zkušenosti vyšla silnější. Jestli něco, jsem nakřáplejší než kdy dřív. V pátek jsem se rozbrečela ženě, která mi měla v ORP udělat vložky do bot. Několikrát mi zopakovala, že nemůžu mít spravenou nohu delší a že mi podloží narovnanou levačku. Já jí opakovala, že to je nesmysl, že mám tu sešroubovanou pravou nohu kratší. Že to cejtím. Je to přece moje tělo. Jediný, který mám, jediný, který jsem kdy měla, jediný, který kdy budu mít. Kdo jiný ví líp než já, co se s ním děje? Neslyšela. A znovu ten pocit naprostý bezmoci, toho, že přeci nemůžu odejít s něčím, co mi bude k ničemu - proč mě nevnímá? Znovu ten pocit, že mluvíte jiným jazykem, pokud vůbec mluvíte. A pak slzy. A pak ten hrozný stud a pocit trapnosti, že tu bulím před cizí ženskou, panebože, co si o mně jenom pomyslí? 

Není to pěkný. Nic z toho, co mám za sebou není pěkný. Možná mě to časem někam posune, zatím to tak ale vůbec nevnímám. Ze všech stran se na nás sypou příběhu úspěchu a odhodlání a překonání obtíží, ale někdy ty sračky nejsou vůbec posilující, někdy, pro někoho, pro mě, je to jenom strašně vyčerpávající. Strašně moc. 

Vložky mám. Kopýtko mi nakonec nalepila pod pravou nohu, jak jsem chtěla.

Včera jsem ušla první čtyři kilometry v kuse.

Malé vítězství. Malá radost.

A velký smutek za vším, co bych chtěla a nemůžu. Není hezký, není to motivační, ale je to opravdový.

#21

Sanne Blauwová

ZRÁDNÁ ČÍSLA A JAK JIM STÁLE ZNOVU PODLÉHÁME

Nesmírně zajímavá a zároveň lehkou rukou psaná kniha o tématu, o němž bych nikdy nevěřila, že by mohlo být takhle čtivé (a ejhle!). Skvělá sada přitažlivých příkladů (ano ano, kombinace sexu, tabáku a historie nemůže nikdy zklamat), která čtenáře téměř mimoděk vyzbrojí sadou nástrojů, jež mu umožní vnímat mnohdy děsivě působící statistiky s tolik vítaným odstupem. Oceňuji seznam doporučené rozšiřující literatury - autorce se totiž daří (nebo alespoň u mě se jí to podařilo) probudit zájem o hlubší studium tématu a víc si asi ani nemohla přát.

(Recenzi na knihu jsem napsala pro časopis Ekonom)

#22

Mahmúd Darwíš

        PŘICHÁZÍM DO STÍNU TVÝCH OČÍ

Potenciálně dobrý výbor, který vznikal dozajista s dobrými úmysly, bohužel troskotá na tom, že je v mnoha směrech skoro, ale ne tak docela a často těsně vedle. Bohužel se na něm výrazně podepsal fakt, že všichni ti, kdo jsou pod knihou podepsaní, jsou akademici a nikdo z nich není ani profesionální redaktor, ani korektor, ani překladatel. Snaha se samozřejmě cení, pořád platí, že lepší něco než nic, ale...

Velkou část předmluvy z pera nadmíru povolaného profesora Drozdíka tvoří překlad rozhovoru Mahmúda Darwíše pro francouzské noviny - citelně tu chybí uvozovky, jasně graficky oddělené otázky a odpovědi a skutečně trestuhodně jméno autora/ky celého rozhovoru.

Samotné básně jsou často ve výrazivu těsně vedle - jsou skoro správně česky, ale ne tak docela (např. autobus nestaví ve stanici, ale na zastávce), místy jsou vyšinuté vazby, tu a tam se najde hrubka (např. mně a mě, jazyky v češtině nepíšeme s velkým písmenem) a bohužel často postrádají jakýkoliv rytmus.

Doslov je opět překlad, tentokrát novinového článku, a i tady se bohužel najdou chyby jak jazykové tak faktické (např. operace Ariela Šarona se nejmenovala Ochranný ale Obranný štít), které by snadno odstranila redakce. Ve výčtu děl se pak dočteme o sbírce nazvané Nástěnné noviny Mahmúda Darwíše, což určitě zaujme, protože cože, leč se jedná o sbírku Mural Mahmúda Darwíše.

Mohla bych pokračovat dál, ale zůstanu u toho, že Mahmúd Darwíš je po právu považován za jednoho z největších moderních arabských básníků a má láska k jeho poezii je nehynoucí.

#23

Orhan Pamuk

    COSI DIVNÉHO V MÉ HLAVĚ

Mám Orhana Pamuka v překladech PK opravdu ráda.

To je asi potřeba říct rovnou.

A tohle bylo celé takové hezké a milé a nostalgické a jako vždy krásně přeložené a zároveň to byl první Pamuk, který mě vlastně nebavil. Četla jsem to z jakéhosi slušnostního zájmu, nic mě nenutilo otáčet stránky, nežasla jsem na provázaností nebo hlubšími myšlenkami. Příběh je to v zásadě lineární - a je to primárně příběh jedné z podob města, jež vznikla na základech životních osudů jedné generace Turků a oni ve svých kulisách prožili část života, aby se jednoho dne probudili a uvědomili si, že jim kulisáci přestavěli divadlo a oni už do něj nepatří.

Onen hüzün se nad knihou vznáší jako křídla velikého ptáka a zanechává na patře trpkost jako silný, hořký čaj.

Pořád mám Pamuka moc ráda.

Jen ho mám ještě radši, když se trochu víc boří a míň klouže.

(Recenzi na Cosi divného jsem napsala pro iLiteraturu) 

2022 v knihách (léto)

#18

Jan Venca Francke

SÁM SOBĚ PSEM

Rozmohl se nám tu takový nešvar.

Každý, kdo zažil něco velkého, má pocit, že o tom může napsat knihu - protože každý může napsat knihu, když má o čem, že jo? No, ano a ne. Ano v případě, že si k ruce vezme šikovného ghostwritera, tak jako to v našich luzích a hájích udělal třeba Dan Orálek, nebo si pořídí aspoň opravdu šikovného redaktora, který bude mít čas a sílu a potřebné schopnosti na textu s autorem pracovat (a ten si do něj nechá sahat, protože bude moc dobře chápat, že jsou věci, na které prostě nemá).

V případě Jana Venci se bohužel nestalo ani jedno.

A tak se nám tu tlučou opravdu masivní a skutečně dechberoucí zážitky s dost zoufalým provedením.

Kniha na první pohled klame tělem, protože vypadá opravdu pěkně. Pevná vazba, parádní titul, hezká obálka, na první prolistování sympatické grafické provedení a barevné fotky. Jakmile začnete číst, přichází i ono "utrpení ryzí" slibované v podtitulu.

Stylisticky je text na úrovni průměrného blogu - čili autentické vyprávění plné vazby "když, tak" (jež nám byla tvrdě zakazována ve slohových pracích už na nižším gymnáziu), nepochopitelného mísení jazykových rovin (prdele vedle zření - toho je tam, mimochodem, tolik, že jsem si téměř jistá, že autor musí milovat Avatara), postpozic přívlastků (asi aby se textu dodal poetický ráz?) a šroubovanosti levelu milion. Snahu o slovní humor, případně o humor typu "když už odpočívám na záchodě, dám odpočinout i střevům" nebudu komentovat vůbec, tam jsem se trapností kroutila jak Krissy pod vlivem Vecny, ale možná jen nemám ten správný smysl pro humor, to samo nevylučuju. Nicméně stylisticky je to prostě průšvih, ale tady měla nastoupit paní redaktorka a text Vencovi upravit - za co v Jotě berou prachy, netuším. Ale je to teda ostuda, že tohle pustí do tisku a neváhají si za podobný text říct několik set korun.

O samotných závodech se toho moc nedozvíme - to je další z nepříjemně rozšířených nešvarů. Zase se vracím k blogům - to, co blog unese, neunese kniha. Možná čtenářům, kteří o podobných podnicích nikdy neslyšeli, stačí popisky toho, kde Venca sral (ano, doslova) a kde jedl, ale určitě nebudu jediná, kdo by uvítal aspoň mapu, informace o převýšení nebo třeba takovou drobnost, jako vysvětlení, jak probíhá proboha navigace v mínus třiceti a potmě, když se většina baterek vybije mrknutím oka i v teplotách lehce pod nulou. Prostě nějaká ta statistika a hrubozrnnější fakta by bodla.

Stejně tak fotky - aspoň část! - které opravdu něco ilustrují. V knížce se nám dostane spoustu obrázků Vencova omrzlého / oteklého a rozespalého obličeje a bot. Bezva. Hned mám lepší představu o tom, jak to tam vypadalo.

Nejvíc ve mně zarezonovala nakonec hláška "peníze se vždycky nějak seženou". Tak to bych ovšem ráda věděla jak?! Mně se jaksi na žádnou expedici v řádech desítek tisíc ještě peníze "vždycky nějak" sehnat nepodařilo a tak mi nezbývá, než o těch svých destinacích dál divoce snít. Ale což.

Po dlouhý době jsem je nechala zinfluencovat k nákupu knihy se sportovní tematikou. Sama sobě jsem pak byla psem, když jsem to celé od začátku do konce přečetla.

Budiž mi to výstrahou! Jsem Jitka! Běhám ráda po horách! A nerada čtu blogové zápisky v knižních podobách! Už dost s tím. Prosím. 

#19

přel., uspořádala a předmluvou opatřila Ludmila Motalová

NOC TISÍCÍ DRUHÁ - DESET ARMÉNSKÝCH BÁSNÍKŮ

Podobně připravené antologie se dneska už moc nevídají. Desítka v té době nejdůležitějších (a samozřejmě režimu na ruku jdoucích) arménských básníků je představena úvodním slovem, ukázkou z tvorby a v závěru pak medailonkem o životě. Každý úsek uvozuje grafika některého výrazného arménského umělce - a ty jsou nádherné všechny. Básně mě nijak extrémně neoslovily, ani nezasáhly, co mě ale zasáhlo je osoba překladatelky, která za souborem stojí. Ludmila Motalová totiž podle všeho zemřela jen krátce poté, co soubor dokončila, v pouhých čtyřiceti letech - a jednalo se zřejmě o naši přední arménistku, natolik výraznou osobnost, že se jejím znalostem arménštiny obdivovali i samotní arménští autoři.

Hlídej si světe svědomí,

ať neupadne v spánek jako my,

ať se nám jeho oko nezavře,

jinak se změníš v ránu, která vře,

projde tebou, jak dveřmi naruby,

tvůj osvícený plamen záhuby,

tvůj atom, kterým moře vypění,

tvůrčí čin, zákmit tvého myšlení,

a spálí tě, můj smutný rytíři,

má vdovo utrápená, ubohá...!

Hřib jedu po vesmíru zavíří,

ve zlomku vteřiny, můj světe, ti

promění v hrstičku popela,

v saze, co nad hlavou přeletí,

všechno, cos tvořil, sázel před domy,

cos vymýšlel ty milióny let...

Ať neupadne v spánek jako my,

hlídej si, světe, svědomí!

(Hamo Sahjan, s.50)

#20

Oliver Burkman

ČTYŘI TISÍCE TÝDNŮ

Kterak by si dobře situovaný bílý límeček čas rozvrhnouti měl.

A pak ještě pětkrát dokola.

Abych nebyla vysloveně negativní, určitě se tam najde jedna, dvě zajímavé myšlenky, zbytek není nic, co byste nevěděli - pokud chcete něčeho dosáhnout, soustřeďte se na jednu, maximálně dvě věci; všechno nikdy nestihnete, když budete mít kliku, stihnete aspoň něco; drtivá většina z nás je jen kapička v bezvýznamném plivanci na podlaze vesmíru - čím dřív se s tím smíříte a naučíte se s tím žít, tím líp pro vás; čím víc toho budete zvládat, tím víc toho na vás bude okolí valit; všichni umřeme!

Obzvláště pasáž věnovaná pohodičce během pandemie covidu-19 mě dojala skoro k slzám - Olivera bych vzala na dva týdny během téhle rodinné pohodičky k nám domů a nechala ho, ať se jakožto průměrná žena pokusí stíhat všechno: vzdělávání dětí, domácnost, práci a samozřejmě ty koníčky a příjemné trávení života ku vlastní satisfakci. Do tří dnů by přišel i o zbytek vlasového porostu a vsadím se, že jeho kniha by vypadala poněkud jinak.

Čili: hezké a milé čtení pro ty, kteří se nemusí honit, aby poplatili složenky, aby vydělali dost na to, aby měli co dát na stůl a mohli třeba děti poslat na lyžák - pokud bez problémů udržíte ve vzduchu všechny balonky, které v něm prostě musíte mít, v knížce se nejspíš najdete. Já mám s nima plný ruce pazourů a věčně mi některý padá na zem. A že bych některý zahodila, aniž bych kvůli tomu neskončila buď za mřížema nebo pod mostem nebo v kombinaci obého, tak docela nepřichází v úvahu. Takže milé, ale rozhodně ne pro každého.

Dva knižní vánoční tipy

Než se pustíme do "od(e)čítání" knih, o něž jsem od jara nepodělila, mám pro vás dva poměrně čerstvé vánoční knižní tipy. Oba tituly jsou moje děti a jsem přesvědčená, že s nimi nemůžete šlápnout vedle - ať už zvolíte jednoho, druhého nebo oba dva. 

Ahmad Saadáwí

FRANKENSTEIN Z BAGDÁDU

Frankenstein z Bagdádu se vzpírá jakékoliv škatulce - i adjektiva, kterými ho lze popsat, se rozpřahují napříč definující škálou. Je to mnohovrstevnaté makabrózní černohumorné vyprávění s prvky magického realismu, které nám přináší obraz Iráku po pádu režimu Saddáma Husajna. Je zároveň nesmírně silnou výpovědí o zemi, kterou zásah ve snaze zbavit ji zla, nevytáhl z pekla, kdeže, jen ji posunul do jeho jiného kruhu. Je to bolestné čtení odlehčované absurdními okamžiky, tragické postavy nejsou bez vtipu a všeobecná tíha doby se nadnáší na křídlech bizarních situací.

V jediném okamžiku se uprostřed noční bouřky střetne snaha upokojit rozbolavělou duši po ztrátě přítele, usilovná modlitba matky desítky let čekající na návrat syna, který nikdy nepřijde, a elektrický výboj. Zrodí se nástroj věčné touhy po pomstě, který v ulicích občanskou válkou zmítaného Bagdádu nakonec není o nic méně absurdní, než to, co se skutečně dělo.

Mnohohlasý text mistrně odhaluje nesmírnou diverzitu mnohdy svérázných obyvatel Iráku, jeho dějiny i současnost.

Saadáwí viděl a Saadáwí vypráví.

A my můžeme číst - máme totiž v češtině konečně první irácký román vůbec.

Na rozdíl od slovenského vydání se jedná o kompletní text přeložený z arabštiny, ne z osekaného anglického vydání, což je prasárna, bohužel k téhle praktice stále dochází - méně, ale ano. Pojďme dokázat nakladatelům, že Češi chtějí číst arabskou literaturu, že chtějí vědět, poznat, slyšet, vnímat, pochopit, porozumět... 

Tuhle jsem k překladu vybírala já a jsem přesvědčená, že je prostě a jednoduše skvělá. Nenechte si ji ujít.

David Attenborough

VÝPRAVY NA DRUHÝ KONEC SVĚTA: DALŠÍ DOBRODRUŽSTVÍ MLADÉHO PŘÍRODOVĚDCE

"Přál bych si, aby byla planete dvakrát tak velká a polovina jí byla stále ještě neprobádaná." pravil kdysi Sir David Attenborough.

A já bych si přála dokázat nahlížet na svět jeho očima, mít jeho odvahu a srdce stejně dokořán tak jako on, když se vydával před půl stoletím napříč světem, putoval deštnými pralesy Madagaskaru a australskými pouštěmi, sledoval iniciační rituály Paupánců a obdivoval aboriginské umělce. Chtěla bych mu stát tiše za zády a jen přihlížet tomu, jak tento velký muž dokázal s lehkostí a nesmírnou otevřeností objevovat pro miliony diváků a čtenářů zákoutí světa, kam s drtivá většina z nás nikdy nepodívá.

Stejně jako svět z předchozí trojice deníků, ani ten z Výprav na druhý konec světa, už neexistuje. Je to časová schránka, pozdrav z minulosti, krásná zpráva o věcech, které odvál čas a o přístupu k lidem a přírodě, který stále ještě můžeme přijmout za svůj, pokud se budeme snažit.

I mé druhé setkání se sirem Davidem bylo krásné, aktuálně pracuju na jeho další knize a i když se dají překládáním vydělat peníze podstatně snáz (i tím literárním), čas strávený v jeho společnosti je nezapomenutelný.

Reportáž psaná na kapačce (týden čtvrtý)

A taky poslední, protože o čem pořád psát, když se noha pomalu a snad i jistě hojí, žádný velký dramata mě nepotkávají, protože většinu času sedím / ležím doma a celkově teď musím být prostě jenom trpělivá. Což mi místy jde a místy ani trochu.

Kontrola. 

Dvě hodiny v čekárně, pět minut v ordinaci. Vypadá to dobře, konstatoval doktor. "Kdy budu moct šlapat na rotopedu?" "To už klidně můžete." "A kolik maximálně?" Doktor poulí oči, zjevně nechápe, co po něm chci. "Potřebuju, abyste mi dal strop, jinak je riziko, že z toho nesleze." Směje se. "Tak třeba hodinu?" zkouším to opatrně. "Ne! Deset minut! Tím začnete a do příští kontroly maximálně půl hodiny!" 

V pondělí se konečně dostanu k tomu, abych to zkusila. Mám jasnou představu, jak mi to půjde.

Má jasná představa je zcela zcestná.

Noha totiž absolutně neví, co má dělat - co to po ní jako chci?! Točivý pohyb se jí ani trochu nelíbí, vzpíná se, brání, má to blbý, nakonec ji přeperu, ale místo, abych měla ze sebe radost, to ořvu. V červenci jsem běhala po horách, v listopadu nedokážu šlápnou do pedálu. To bych se z toho...

Ty propady nálad jsou, naštěstí, jen dočasný. Překvapivě pomáhá sdílení, mám asi kliku na lidi kolem sebe - ty skutečný, i ty virtuální. 

Noha se hojí. Denně cvičím, přesně podle předpokladu mě to velmi rychle přestalo bavit, ale pro zábavu jsem to stejně nikdy nedělala. Jizva prý vypadá dobře, mně přijde šílený, ale prý ne. Tak věřím povolanějším a zkušenějším.

V pondělí se naposledy píchnu do břicha. Ta flaška plná použitých injekcí je něco, co bych v životě nevěřila, že zvládnu. Člověk si fakt dokáže v mnoha směrech poručit.

Jsem ale upřímně ráda, že už nemusím (a ano, vím, že jsou lidé, co si musí píchat injekce denně a mnohem dýl než já a ano, uvědomuju si, že o nic nejde - ale mně jo, mně bohatě stačilo tohle). 

Druhý točení nohama je o poznání optimističtější.

A příště už knihy - dost bylo sebelítosti a škaredých jizev.

Vyšel Frankenstein - připomínám.