Běžím.

sobota 17. února 2024

Běžím. Dívám se na svůj stín kousek před sebou, kousek vedle sebe. Ty nohy nepoznávám. Jedna se lehce vlamuje dovnitř, nepřekvapuje mě to, sice ji nepoznávám, ale je moje a samozřejmě že vím, že to není ještě stoprocentní. Nevím, jak moc zdaleka nebo zblízka ještě ne. To zjistím za dva týdny. Ale vím, že se posouvám správným směrem.

Běžím. Většinou je už dávno tma, protože mám velký problém dostat běhání zpátky do běžnýho, každodenního provozu, někam mezi práci, děti, domácnost a skládání, protože kromě Valladolidu už se chystám i v květnu na otevřený mistrovství Německa a trávím tím spousty krásných hodin. Bojuju s tím, co dostane přednost a co bude muset počkat. Den má málo hodin. A já málo sil. Ale vím, že to nějak půjde.

Běžím. Sníh i led odtály. Chodníky jsou plný posypových kamínků. Kloužou, lezou mi do vzorku, iracionálně mě iritují. Snažím se nesledovat tempo ani kilometry. Snažím se být na sebe hodná. "Pochval mě!" píšu po skoro každým výběhu mistrovi. "Pochval mě, prosím." A on mě chválí. Protože je hodnej. A já vím, že si to zasloužím.

Běžím. Není to zadarmo. Není to jen tak. Je za tím spousta cvičení, spousta námahy a potu. Odchozený kilometry a kilometry na kole s pohledem u přeným do zdi. Není to jen tak, hledat pořád motivaci a začínat zas a znovu a ne od nuly, ale z hlubokýho mínusu. Abych mohla chtít velký věci, musím k sobě jednu po druhý naskládat ty malý. A já chci. Pořád chci ty nesmírně velký věci. Musím. Odvíst. Svůj. Díl. Práce. To vím.

Běžím. Je to pomalu nebo rychle? I ten nejpomalejší běh mi dává zabrat. A připadá mi, že se po týdnech a měsících absolutní nehybnosti pohybuju nesmírně rychle. A vím, že to je to jediný, na čem opravdu záleží. Nezastavit se. Nenechat se tou rozpínající se nehybností pohltit.

Běžím. V temnotě hlubin svýho já šátrám po onom divokým, nezkrotným stvoření, jehož vnitřní oheň mě poháněl pořád dál a dál a výš a výš, až tam, kam se jiní neodvažují ani pohlídnout. Všechny ty moje šílený sny a ještě šílenější plány. Jenže uvnitř je ticho. V temnotě cítím pod dlaněmi hrubou, drsnou srst, cítím ostrý drápy, jemnou kůži, chladivý šupiny, polštářky tlapek a špičky rohů. Je tam. Pořád tam je. Ale je tam takový ticho. Žije ještě? Žiješ ještě? Potřebuju vědět, že žiješ, potřebuju vědět, že všechno to, co dělám má smysl. Že to budu ještě někdy znovu upřímně a opravdu cítit. Tu touhu. To nezkrotnou touhu. Bez ní totiž nemůžu nic chtít tak moc, jak je to tam, kdesi daleko a vysoko nad mou hlavou, potřeba. A pak to konečně přijde. Dva tři lehký kroky. Jeden snadný úder srdce. A zvíře se pohne. Žije. Konečně to vím.

Běžím.

Chtěla jsem

pondělí 15. ledna 2024

"Já mám radost."

"Když máte radost vy, pane doktore, tak já ji mám taky."


Chtěla jsem trochu víc a líp monitorovat tu svoji velkolepou cestu k ještě velkolepějšímu uzdravení. Jenže jak se zázrak nekonal, nebyla moc chuť a vlastně ani síla psát. Co taky pořád? Jak věřím a nevzdávám se? Jak cvičím a čekám a doufám, jak jím hrsti doplňků, protože každý radí něco trochu jiného, tak z toho sestavuju koktejl? Jak mám dilema, co s těma použitýma injekcema, protože v lékárně je vzít nechtějí a jezdit někam k Čiernej Pričope, kde je sběr zdravotnickýho odpadu, se mi fakt nechce a tak je mám vesele dál na lince jak celoroční dekoraci? Nebo jak mezitím brečím a bojuju s návaly paniky, že už to nikdy nepůjde, že to nezaroste, že už mě to bude pořád bolet a nikdy nebudu běhat, že už to nikdy nebudu já - protože to je jeden z nejintenzívnějších pocitů spjatých s tímhle obdobím: tohle prostě nejsem já. Ani zevnitř, ani z venku. Mám psát o tom, jak moc mě trápí, jak jsem ztloustla a stejnou měrou mě trápí, že mě to trápí, protože je to vlastně úplně jedno - což vím, jen to prostě nedokážu opravdu upřímně přijmout za svý?

Chtěla jsem psát o tom, že jsem oslavila čtyřicítku. Panejo. Takže tuhle legraci tady píšu už jedenáct let. Mejdan to byl velkolepý a krásný, hodně se pilo a ještě víc smálo a já v ten den poprvé dojela MHD až na Jiřák a došla pak dobrých tři sta metrů do hospody. Bylo to jako výprava na Měsíc. Je to něco málo přes měsíc. Chvilka. A celá věčnost.

Chtěla jsem naspat, jak se ve mně rozhořela nová vášeň plamenem tak žhavým, že hrozí, že zachvátí celý můj svět. Už vloni jsem během rekonvalescence zjistila, že existuje mistrovství světa ve skládání puzzle na čas. Jo, čtete správně. A ano, ta velkolepá první věta má přímou souvislost s tou možná poněkud absurdní větou druhou. Jak to uzdravování z neznámých důvodů trvá letos dýl, dělám víc jiný věci: pracuju, možná až moc, zkraje jsem hodně četla, a jakmile jsem vydržela sedět u stolu, vyndala jsem svoje stoletý pětistovkový skládačky. A zjistila, že to vlastně zvládám docela rychle. Celý to pak vyeskalovalo velice rychle a skončilo to registrací na zářijové mistrovství ve Valladolidu, kterou jsem dostala od T. k narozeninám (tak jako na mistrovství republiky ve 24h, i na to v puzzle se můžete prostě jen tak přihlásit, když budete pomalý, nebudete si moc s velkýma klukama a holkama hrát dlouho, prostě se nedostanete přes čtvrtfinále a nazdar bazar).


Můj telefon teď neplní fotky ani dětí, ani axíků, ani knížek. Můj telefon je teď plný takovýchle fotek:

A chodí nám domů o něco větší krabice, než když jsem kupovala běžecký boty a hadry.
Já jsem prostě zastáncem toho, že člověk musí být pořád zamilovaný - a nenechte se mýlit, rozhodně tu nemluvím o omezeným konceptu lásky mezi lidmi. Milovat se dá kde co. Posedlý může být člověk kde čím.
Kdykoliv vysypávám další krabici, opakuju si: Taky by to mohl být kokain.

A trochu tu skládací obsesi začínám ředit. Abych se úplně nezbláznila.


#33
Ibn Battúta
CESTY

Ibn Battúta, OG travelblogerů, by dneska měl miliony sledujících na sociálních sítích. Jeho zápisky jsou neocenitelným zdrojem informací o světě a životě před 750 lety. Sedmi sty padesáti. Na cestu vyrazil zhruba v době vlády Karla IV. My tu sotva slezli ze stromů a v severní Africe a na Blízkém východě vrcholila civilizace, do níž měla slovutná Evropa teprve dorůst. Ibn Battúta musel být velice zajímavá postava. Kromě toho, že to byl hardocorový cestovatel, co dost vydržel a měl pro strach uděláno, byl taky očividně dost na prachy a měl rád holky. To první ho dostávalo pravidelně do průšvihů, kdy různě krachoval a panovníci v různých zemích, kteří ho brali jako vyslance marockého panovníka, pod svý křídla mu sháněli finanční poradce, aby ho z toho nějak vysekali. Holek se zjevně v té době zbavoval skoro stejně jako peněz a nové sháněl o poznání snáz. Zároveň byl ale silně věřící, dbal na dodržování náboženských povinností, nepil, modlil se a vykonával pouť do Mekky - a snažil se ke správné víře vést i všechny kolem. Jak říkám, zajímavá postava.
Ibn Battúta procestoval severní a subsaharskou Afriku, Blízký východ, Malou a Střední Asii, Indii, Srí Lanku, nějaký pátek pobyl na Maledivách (kdo by se mu divil) a nakoukl až do Číny.

V češtině vycházejí Cesty ve zkrácené podobě, nicméně netřeba ničeho želet, to, co Hrbek vypustil, nemá pro českého čtenář žádnou zásadní hodnotu - jsou to jen výčty místy, případně věcí, pokrácené popisy jeli jsme tam a tam, pak jsme pluli tam a tam a třetího dne se karavana naložená tím a tím vydala tudy tam... Čili nic, co by mělo jakýkoliv vliv na informační hodnotu. Žádný "milión přepisů" ani cenzura se nekoná.
Originál je navíc dostupný v otevřeném zdroji na internetu, kdyby se chtěl někdo místo blábolivého plácání nesmyslů na vlastní oči přesvědčit.

(Chystala jsem reedici pro nakladatelství Argo, kterou jsem opatřila doslovem o osobnosti Ivana Hrbka, letos už by snad měla vyjít, šílená mravenčí práce to byla. Šílena.)

#34
Saygin Ersin
SULTÁNŮV KUCHAŘ
Kouzelný pohádkový příběh, jehož největší síla se síla skrývá v bohaté chuti jazyka, jímž je vyprávěný.
Sultánův kuchař voní magickým orientem a má všechno, co si od dobrodružného příběhu vonícího kořením a dálkami můžete přát: hrdinu, jenž se chce po právu pomstít, vraždy, odhalení vyvoleného a jeho transformaci k velikost, lásku, odloučení, cesty do ještě větších dálek a možná happy end a možná také ne.
Krásné provedení jde ruku v ruce s famózním překladem.
Tohle jsem přesně potřebovala.

(Recenzi jsem psala pro iLiteraturu a přečíst si ji můžete TADY.)

#35
Josef Pánek
LÁSKA V DOBĚ GLOBÁLNÍCH KLIMATICKÝCH ZMĚN
"Tohle je o lásce. O globálních klimatických změnách. Atd. Láska v době globálních klimatických změn fakt."
Už tři roky jsem nečetla nic českýho, co by mě takhle zaujalo. Co by mě přinutilo přemýšlet, nakolik je to jenom póza a na kolik je to fakt dobrý. Anebo blbý. Už minimálně pět let jsem nečetla nic českýho, co by mě takhle zaujalo. Tak klaustrofobního, že jsem se musela ujistit, jestli mi tady, v Praze, jdou ještě pořád otevřít okna. Něco tak iritujícího, že jsem doteď nepřišla na to, jak to s tou pózou a (ne)dobrostí jako nakonec je. Už dobrých osm let jsem nečetla...

Anebo možná jo.

Kdo ví?

Když nic jinýho, vím, že se na Islandu dá stopovat.
A že v Čechách fakt vznikaj knihy, který dokážou překvapit. Hurá. Bum ho.


#36
Tomáš Kozák
TAM NAHOŘE UŽ NIKDO NENÍ

Je krásné, když si lidé plní sny a vydávají si knížky.

Odvrácenou stranou je to, že je pak musíme číst. Čekala jsem do samého konce, co z toho vyleze - a nevylezlo z toho bohužel nic víc, než životní osudy 3+1 kamarádů, právníka, matematika a už nevím čeho (a to jsem to dočetla dneska ráno), kteří si na stará (?) kolena otevřeli lezeckou školu. Jedna kapitola, která nás chaoticky přenese časem a místem do Francie druhé světové války (nicméně názvy skal se shodují s těmi v Českém Švýcarsku, tak asi nějaký šotek, bo co - stejný, jaký vyčaroval na svět takové= věci jako "afghánštinu", plete si Alžírsko s Alžírem, z al-Qá'idy (al-Káidy, chcete-li) udělal al-Ka'ídu - hodinky nebo holinky, dyť je to beztak jedno a z Himálaje Hamaláj...) je asi důvod, proč je to "povídkový román" a ne jen "román". Samotný nápad není špatný, jenže dialogy jsou zoufale kožené a všechny ženské postavy naprosto, třeskutě příšerné, chovají se jako pipinky po poloviční lobotomii a dodje i na jednu převychovanou lesbu (yesss! zářez! tleskáček!).
Snaha se cení, ale někdy prostě nestačí.

Jedna hvězda za skály, druhá za název a přebal.

#37
Petro Miďanka
UŽHORODSKÉ KAVÁRNY
"Kraj ukrajinný, modré podezdívky.
Zas plenit budou?! Věřit nechce se mi."
(s. 12)

Úžasný poklad, který jsem čirou náhodou objevila při zabíjení času v knihovně. Dvojjazyčný výbor z díla podle všeho nesmírně výrazného samorosta Petra Miďanky v, pro ukrajinštinou nepolíbeného čtenáře (čti mě), bravurním překladu Tomáše Vašuta. Vdechla jsem ho jako to horký kafe v užhorodský kavárně a chtělo se mi opilecky zcela střízlivě hulákat: "Hej, hospodo! Ještě jednu rundu! PRO VŠECHNY!"

"Vy Rusíni, i vy, milé Rusínky,
v krajině divů, zvláštních proměn,
přes nos vás praštit: Berlioz i s Poem,
cukráren vůně, cizokrajné drinky.

Sladší než naše sežehnutá zem
zámořská koření, příchutě, finesy.
Rumělka prešpurských secesí
není tu ani slabým příměrem.

Bukové zlátnou ještě v horách lesy,
ještě je slýchat sojka prostořeká.
Auta a hadry, to vás ještě čeká --
a kosti předků nebudou vás děsit.

A přijde den, kdy svatá hora hne se:
ať už Neneská, Apecká, Dohjanská...
O Velké noci vzplane Kristův paškál...
Pak pochopíte -- Bůh již seslal trest,

Když ani kapku touhy nalačno vám nedal,
a ani krůpěj zlatavého vosku.
Kdo přejde Tisu, aby v Sedmihradsku
modré a žluté barvy zhasnout nechal?"
(s. 24)

SLAVA UKRAJINI! HEROJAM SLAVA!

Dějství druhé, obraz třetí

pondělí 4. prosince 2023

Osm týdnů.
"Tak už jsi v pohodě ne?"
Nejsem.
"Tak už běháš?"
Ani omylem.
"Tak už chodíš, ne?"
Ne tak docela.

Kontrola po šesti týdnech (měla jsem cukaturu napsat po šestinedělí) nedopadla úplně podle mých představ. A zjevně ani podle představ pana doktora.
V úterý jsem byla na rentgenu, doma jsem ty obrázky otevřela a další dva dny jenom brečela. Co to kurwa jako je? To je moje noha? Co tam dělá ta strašná díra? Tohle nemůže nikdy zarůst. A jestli, tak za měsíce, rozhodně ne za týdny (o dnech se tu vůbec nebavíme).
Já a mých čtrnáct šroubů. Já a moje sny k smíchu. Vpravo je levá noha, ta z loňska, ta, kde bylo rozevření kosti ještě o dva milimetry větší, kam musela přijít výplň, protože zásah v menisku byl mnohem větší a která se hojila abnormálně skvěle. Vlevo je moje pravá noha. Moje nešťastná pravá noha ("Buďte na ni hodná!" nabádala mě minulý týden na první pooperační fyzioterapii Anička).
Koleno je ok, o tom ani nebyla řeč, ale to pod ním, to pod ním není optimální - ten tmavý trojúhelník je díra, kterou mám momentálně v holeni. Tam ji pan doktor rozřízl, otevřel, dal přes ni dlahu a přišrouboval. Představa, jak něco takovýho probíhá je dost na poblití. Představa, jak to někdo dělá vám, je ještě jiný level. To světle šedý v růžku je svalek, tím musí prorůst celá ta díra, aby noha přestala bolet, abych na ni mohla našlapovat, aby mohla - haha - běhat.
Běhat.
Jak se to dělá?

Propadla jsem panice. A zoufalství. Absolutně bezbřehýmu, bezednýmu zoufalství. Tam, kde jsem se celý ty týdny předtím držela, jsem najednou padala a padala. Co bude?

Nikdo neví. Nikdo mi nedokáže říct, co a kdy. Je to jako věštění z křišťálový koule.

Třetí den jsem se zvedla a vrátila se ke cvičení a kolu. Co můžu dělat jinýho?

A tak znovu čekám. Znovu se snažím být trpělivá. Nejde mi to. Nebaví mě to. Mám strašný vztek a prožívám nezměrnou bezmoc. Těžce nesu ten pocit, že tohle prostě nejsem já. A nejde jenom o běhání, jde o všechno, co nemůžu, co nezvládám, co je nad moje síly. Jde o to, jak unavená z tý permanentní, relativně mírný, ale neutuchající bolesti jsem. Jak nic nevydržím. Jak mě nic netěší. Tohle prostě nejsem já. A bojím se. Bojím, že až se na konci téhle cesty na tu nohu opravdu znovu postavím, nebudu tam na sebe čekat. Už nikdy se sama se sebou nepotkám.

Ve světě plném (falešné) pozitivity a věčné snahy být aspoň navenek veselý a šťastný a hlavně neobtěžovat okolí svými chmurami si dovolím tento příspěvek do debaty zakončit následujícími slovy:

Není to snadný období. 

Ani trochu ne.

#28
Princ Harry
NÁHRADNÍK
Princ Harry napsal paměti.
Napsal v nich hromadu skandálních (jak při čtení zjistíte z kontextu vytržených) věcí, které jsme si všichni mohli záhy přečíst vypíchnuté různě po internetu.

"Chtěl klid, tak co se takhle prostituuje?" říkala jsem si. 'No jo, maj spotřebu jak tryskáč, tak to chtělo prachy!" A vím, že jsem s tímhle názorem rozhodně nebyla jediná.
A pak jsem dostala možnost s tou knihou strávit několik velice intenzívních týdnů. Na nabídku jsem kývla a nestačila se divit.

Původní, nadmíru skeptický postoj mě velice rychle opustil.
Moehringer totiž umí vyprávět a Harry (k mému překvapení) co vyprávět má.

Je potřeba přistupovat ke knize s tím, že jsou to paměti - je to Harryho životní příběh tak, jak ho prožíval on sám, jak ho vnímal a jak si jej zpětně vybavuje. Vyčítat mu, že se narodil do královské rodiny je stejně absurdní jako mu vyčítat, že je zrzavý (což ze záhadných důvodů zjevně blbě nese).
Není to příběh královské rodiny, není to učesané vyprávění a o tom, kterak z malého roztomilého prince vyrostl velký šašek. Harry v útržcích vzpomínek vypráví o svém životě počínaje osudným srpnem, kdy přišel o matku do událostí loňského roku. A ty vzpomínky jsou zcela logicky krajně subjektivní.
Harry se narodil ze zlatou lžičkou v puse. Jistě. Nikdy nepoznal, co je hlad, jaké to je nemít střechu nad hlavou nebo nemít v kase dost peněz, aby příští týden nakrmil rodinu. Ale jaký má smysl mu to vyčítat? Nemluvě o tom, že on by zcela zjevně byl radši obyčejný kluk odněkud z Birminghamu nebo Leedsu než ten, jehož jedinou funkcí je se usmívat a v případě potřeby posloužit na součástky.

Harryho paměti jsou z velké části obžalobou - bulváru, který uštval jeho matku, a který nepřestává celý jeho život pronásledovat i jeho samého a jeho vlastní rodiny, jejíž studený odchov vedl k tomu, že se poprvé doma cítil v armádě.
Harry ze svých pamětí vychází jako utrápený kluk, který se zoufale snažil najít svoje místo ve světě nejvyšší šlechtické honorace, do níž nikdo z nás nikdy ani nenahlédne.
Jeho vzpomínky jsou unikátní - je to poprvé, kdy se někdo jeho postavení rozhodl navzdory všem a všemu použít vlastní hlas a zcela otevřeně říct, jak to podle něj všechno bylo.
Místy toho říká až moc (ty tři stránky o omrzlém penisu mě budou asi ještě chvíli pronásledovat), ale koneckonců to čtenáři chtějí, ne? Trochu té pikantnosti! To je přeci to, co prodává - a když o něm mohli celé roky lhát jiní, může on říct svou pravdu.

A přesně to jeho paměti jsou - jeho verze událostí a jeho pravda.

(Nikdy bych tomu nevěřila, ale skončila jsem s prací naprosto emočně investovaná - takže vám ještě řeknu, že teda jako tým Dokonalá Meghan rozhodně nejsem a nebudu!)

#29
Nicanor Parra
BÁSNĚ PROTI PLEŠATĚNÍ
TICHO
DO PRDELE

2000 let lží bohatě stačí!
(s. 116)

Ano prosím, přidejte mi ještě kopeček, dobrý věcí není nikdy dost - a posypku od nejúžasnější paní profesorky Houskové nakonec. Když nic, tak tohle. Když tohle, tak vrchovatě.

#30
Jennifer Egan
NÁVŠTĚVA BANDY RVÁČŮ
Doslov mě přiměl se na knihu podívat trochu jinýma očima a vidět i to, co mi při čtení zůstalo tak nějak ukryto.
Možná je to tím, že Egan od vydání pár jedinců úspěšně vykradlo nebo možná ona úspěšně vykradla někoho jiného, ale mám neodbytný pocit, že jsem všechno, co je v bandě rváčů obsaženo, už někde četla.
Provázanost osudů je zábavná stejně jako promísené časové linie, jen jsem pořád (spoiler: marně) čekala na ten whow moment, který jí vysloužil toho Pulitzera.
Nedočkala jsem se.
Vize budoucího světa je roztomile mimo.

#31
John Morressy
KEDRIGERN A SPLETITÁ VÝPRAVA
Jak se Keddiemu nikam nechtělo a Princezně ano aneb Jak chudáka mužského ženská paty z domu vytáhnout donutila, aby za to hořce zaplatila.
Milá fantasy, ve které se dostane na všechno fantastické zakletými ropuchami počínaje a potrestanými zákeřnými čarodějnicemi konče.
Oproti prvnímu dílu ubylo vtípků, ale pořád je to příjemný únik před realitou.

(Nevylezu do knihovny, abych vám ji mohla vyfotit, ale časem to třeba napravím.)

#32
Tomáš Přidal
SBLÍŽENÍ DVOU TĚLES
Celé je to něco jako dejme tomu, hm, třeba:

Noční odpoledne

Šel jsem po náměstí
a koukal se kolem

byli tam lidi a bylas tam ty
a pak jsi odešla

a ptáci odlétli
zmrzlina se roztekla
listí opadalo
cítil jsem se hluboký jako mělký hrob.

(autor já, doba vzniku minuta, právě teď, hlubokomyslnot - gig-antická)

Dneska už fakt vydají všechno a všem. Při čtení mi neodbytně v hlavě zpíval Fanánek "Bááásnííík, já sem báááásníííík..." Prosím, lidi, buďte soudní, chraňte naše lesy! Básninkám je stejně lépe v sešitě v šuplíku.



Something's gotta break, something's gotta give...

neděle 19. listopadu 2023

...I hope it ain't my heart, I hope it ain't my will 


Nedokážu moc psát, nechci moc myslet, hodně pracuju, protože to vždycky pomáhá, i když to třeba nejde tak dobře, jak bych si představovala.

Prvního listopadu uplynul rok od první operace. Chtěla jsem si k tomu něco poznamenat a nakonec jsem to neudělala. Co bych psala? Pozitivní řeči o tom, že ve všem zlým se dá najít něco dobrýho? Že i v tomhle se dalo? Že jsem z toho vyšla silnější? Trpělivější? Odolnější? Odhodlanější? Nevím. Občas mám pocit, že ano, ale většinu času ne, spíš mám vztek, že to nebere konce, že tohle musím prožívat, že už nechci, prostě a jednoduše nechci. Můžu už jít domů? Dlahu cítím i po roce, stejně tak koleno. Bude to někdy úplně dobrý? Nevím. Můžu jenom doufat.

A tak doufám. A věřím. Věřím, že ani tentokrát se nenechám zlomit. V září jsem obrečela přihlašování na Lakeland, který poprvé od roku 2019 proběhlo beze mě. Tak moc jsem se tam chtěla vrátit. Tak strašně moc. Místo toho jsem začala hledat alternativu. Něco kratšího. Něco jinýho. Něco, co by mě dokázalo aspoň trochu vzít za to moje paličatý srdce zahleděný jen jedním směrem.

Procházela jsem svůj to-run seznam a řešila, kdy a co a jestli něco. Nakonec padla volba na kratší variantu baskickýho Ehun Milak. Snažila jsem sama sebe přesvědčit, že to bude nádherný a že to chci a chci to moc. Některý sňatky z rozumu můžou vyjít. Tenhle byl od začátku odsouzený k neúspěchu. V den registrace jsem se utrhla od práce až sedmdesát minut poté, co ji otevřeli. Jako úplně nezkušený tele jsem tupě civěla na sdělení, že je plno a zařadí mě na čekačku. Cože?

A pak jsem brečela.

Hodinu.

Dvě.

Tři.

Protože zjevně nejsem vůbec v pohodě, i když jsem si myslela, že jsem. Zjevně je to všechno těžší, než mi to v běžným každodenním provozu připadalo. Jak to na mě nakládají už druhý rok, nějak mi to nedošlo. Vařila jsem se jako ta žába, aniž bych to registrovala. A najednou se ta bolest vyvalila a já brečela a brečela kvůli něčemu, o co jsem vlastně ani tolik nestála.

A pak zamrzlo peklo, protože mi T. poslal čtyři odkazy na různý závody, který mu přišly fajn a třeba bych si z nich vybrala?

Tak jsem si vybrala.

Nakonec něco úplně jinýho, ale to není podstatný.

Vím, že se něco může zlomit a něčeho se může nedostávat a já jen doufám, že to nebude moje srdce a moje vůle. A zpívám si s Darrenem Kielym v naději, že i já se dočkám svého úsvitu.


22
Samar Jazbik
HLASY NEZDOLNÝCH ŽEN
Absolutně fundamentální příspěvek do debaty "proč odtamtud jako utíkají" a "my je tady nechceme!" a "ať si tam zůstanou, je to jejich válka."
Autentické výpovědi dvaceti žen (dovoluji si do celkového počtu zahrnout i autorku), které si prošly absolutním peklem, aby se na druhém konci otočily, odplivly si a pokračovaly dál do světa, který zavřel oči, odvrátil tvář a dovolil diktátorovi zdevastovat jejich rodnou zemi a vyhladit tisíce a tisíce nevinných spoluobčanů.
Sýrie bývala překrásná země. Zbyl z ní prach a popel a trosky zalité krví a bolestí a slzami.
Syřanky a Syřané měli ideály a sny a sílu za nimi jít a víru v lepší zítřky, které přinesou demokratickou, občanskou společnost, v níž bude na prvním místě stát příslušnost k národu a ne vyznání. Kdy nebudete upozadění proto, že jste si dovolili narodit se jako žena - a nedej bože jako žena, která se chce vzdělávat, která se chce podílet na chodu své země.
To, co Asad způsobil, je nevyčíslitelné, neospravedlnitelné a neodpustitelné.
To, čím si všechny ženy v knize prošly, se vzpírá představivosti. A přesto.
Co je člověk člověku schopen udělat.
Co dokáže člověk z rukou jiného člověka vytrpět.
A co dokáže přežít.

Příběhy mohou působit úmorně a repetitivně, ale to je účel, bolest vrstvená na bolest, utrpení na utrpení, dokud se vám z toho nechce tak trochu a pak možná i víc zvracet, dokud vás z toho nesvrbí kůže a nepálí oči. Čtěte a čtěte čtěte a všechno si to zapamatujte. Dokud budeme zavírat oči a odvracet tváře, budou mít všichni Asadové světa volné pole působnosti k tomu, aby decimovali nevinné, aby vraždili své lidi, jen aby se nemuseli zříct moci.

Frustrace, deziluze, vykořenění. Ztráta snů a ideálů. Fyzická traumata, mučení, smrt, brutalita.

"Nežádali jsme mnoho, jen trochu důstojnosti, svobody a spravedlnosti." (s. 73)

Regulérní recenzi jsem napsala pro iLiteraturu - TADY.

23
Kate Elizabeth Russell
MÁ TEMNÁ VANESSA
Téma aktuální a důležité, promo obrovské, české vydání líbivé, překlad zdařilý, text čtivý... A přestože jsem knihu v kombinaci audio/text (žádné video) vdechla, nedostalo se mi za celých čtyři sta stran to, co jsem čekala.
Vanessa je jako postava skvělá - holka, kterou cíleně nemáte mít rádi a nemá vám být sympatická. Je to oběť, jež odmítá být obětí. A vy ji sice litujete, ale vlastně ji nelitujete. Je to obraz člověka, který si vytvořil kolem traumatické zkušenosti vlastní narativ, aby se z toho nemusel úplně zbláznit. Nicméně ať děláte co chcete, všechny "velké milostné příběhy" vás nakonec tak či ona doženou.
Vanessa je nesebevědomý jedináček, kterého si omotal kolem prstu úchylák se čtyřmi plus křížky na krku a přesvědčil ji, že to vlastně chce. Vždycky to chtěla a on se neochotně podvolil, protože tělo je, jak všichni víme, slabé.
Jenže Vanessou pro mě všechno víceméně zdařilé na milionté variaci na Lolitu začíná a končí. Všichni ostatní jsou nesnesitelně placatí. Hebefilik Jacob "Humbert" Strane je manipulativní úchyl, co má rád mladé holky v jahůdkových pyžamkách (ok, z téhle scény mi bylo dost zle). Rodiče jsou přítomně nepřítomní, objevují se jen tehdy, když se to hodí, ale jinak ve Vanessině životě nehrají žádnou roli. Dost zvláštní na to, jak ji měli mít podle všeho rádi. Dospělí jsou všichni zrádci, kteří drží při sobě. Nenajde se jediný člověk, který by se Vanessy nějak rozumně zastal. A další učitelé-muži jsou jen variacemi na Humberta Humberta. Ergo: chlapi jsou zrádci, úchyláci nebo ubožáci (případně si je můžete z těhle tří ingrediencí sami namíchat dle chuti, paraplíčko v libovolné barvě zdarma!).
Posedlost autorů Nabokovem mě začíná nudit. Stejně jako příběhy, který mizí do ztracena nejspíš proto, že už to chtěla mí autorka po osmnácti letech (!) konečně z domu.
Nakonec nejvíc mrazí z jejího úvodního prohlášení, kdy se zásadním způsobem distancuje od všeho, o čem píše - a přesto víme, jak to s těmi nespolehlivými vypravěči je (a kdyby ne, několikrát nám to v textu popíše, aby to neuteklo i těm v zadním řadám). Takže?

24
Christos Tsiolkas
BARAKUDA
Kniha o nesmírné vášni a o bolesti, která přichází ve chvíli, kdy se o to, co vás naplňovalo, sami připravíte. Je to kniha o touze vyvěrající ze vzteku, o vzteku vyvěrajícím z hanby, o následcích, které mívají nerozvážné činy, které se však rodily, formovaly a klíčily už dávno předtím.
Je to příběh rodin přistěhovalců, kteří přišli do Austrálie s prázdnýma rukama a s nadějí a jejichž děti vyrostly se stejně prázdnýma rukama, ale už bez naděje.
Tyhle věci se nečtou nikdy snadno, protože nenabízí úlevu ani útěchu.
No tak, Christosi, dej mu aspoň něco, žádala jsem.
A on mi, abych mu nekřivdila, pár drobků hodil. Když já ze země prostě nejím ráda.

Barakuda je příběh o tom, co se s člověkem stane, když celou své bytí napře jedním směrem a jako černá díra s sebou vtáhne i své nejbližší, aby jediným okamžikem všechno zahodil, popřel a vymazal. A odsoudil tak ve své sebestřednosti nevědomky k trvalé bolesti nejen sebe, ale i ty, co v něj celou svou duší věřili.

(Brutální sexuální scény byly na mě trochu moc, je mi fuk, kdo s kým a co, ale o tomhle číst nemusím, pěkně šukran - místy to skoro olizovalo paty Nahému chlebu nebo Než se setmí. A vlastně moc nechápu jejich smysl v rámci textu - další důkaz zoufalé Dannyho hrubosti a snahy si tu strašnou bolest nějak odžít? Fyzicky? Nevím. Pro mě celá tahle linie text zbytečně tříštila.)

25
Lukáš Palán
NULOVÝ SOUČET
Zdržuju se hvězdného hlasování, protože vůbec nevím, co si o tom celým vlastně myslím. Očekávání byla veliká (protože Surový tvar a páně P. komentáře na DK), leč zůstala jaksi nenaplněna.
Po slibně pálivém úvodu (patnáct z deseti čoklistů knihu rituálně obětovalo na oltář Maxipsa Fíka) následovala sáhodlouhá onanie na téma "jaký jsem to já ale marný čůro", hoho, hehe, jsem velký rebel a hodně piju a taky beru drogy a možná miluju svýho kámoše a možná jeho ženu a možná jsem úplně zdevastovaný, protože se mi zabili rodiče, ale to jenom možná (zdevastovaný i zabili se). Rád se taky pokouším masturbovat, ale většinou mě to neba natolik, abych to dotáhl, jako správný macho man chodím do bordelů a ženy jsou pro mě chodící vagíny a zadky a kozy, bliju a seru, protože to my kuci, co spolu chodíme, prostě děláme a hlavně o tom hodně píšeme, aby bylo jasný, jak moc beatnik sme. Ok. Má fiš muškila, budiž přáno. Já už mám na tyhle volný proudy všeho asi moc splacenou hypotéku. (heč)
Závěr trochu smrděl Agualusovou maltou, ale možná vidím něco, co tam vůbec není a naopak nevidím to, co tam je. To vůbec nevylučuju.
Suma sumárum mi z toho vychází pěkný Nulový Součet (když velký S, tak velký S!), gratulka.

26
Sabaa Tahir
VŠECHN MŮJ HNĚV
Střední škola v kalifornském Juniperu je na hony vzdálené nablýskaným institucím z amerických filmů. Je to zaprášený areál připlácnutý k zemi na okraje pouště, kde fouká a je buď moc velké vedro nebo moc velká zima a kde většinu dospělých živí práce na nedaleké vojenské základně. A kde žije Salahudin a Núr, dva Američané pákistánského původu, dvě duše poznamenané tragédií, které se musí na prahu dospělosti vypořádat s věcmi, jež by měla problém unést i banda životem zocelených dospělých. Jenže když jste ve vodě, musíte plavat, nebo se aspoň snažit šlapat, pokud se teda nechcete utopit. A i to může místy působit nesmírně lákavě.
Všechen můj hněv je příběhem o hlubokém poutu, které může vyklíčit z nejtemnějších okamžiků našich životů, o tom, že nad některými věcmi nemáme vládu a o tom, že nakonec bude všechno dobré, a pokud to není dobré, ještě to není konec.
Je to příběh, ve kterém je všechno: láska, nenávist, bolest, radost, smutek, štěstí. Je to příběh, ve kterém nedostane nikdo nic zadarmo a ve kterém se za chyby platí - někdy i cena nejvyšší.

Jsem nesmírně ráda, že jsem ji nakonec mohla překládat. Jedna z těch, které se mnou zůstávají ještě dlouho poté.

(Doporučuju dohledat playlist na Spotify, hudba tu hraje důležitou roli, stejně jako knihy a čtení.)

Dějství druhé, obraz druhý

pátek 27. října 2023

I think I've seen this film before

And I didn't like the ending

You're not my homeland anymore

So what am I defending now?

You were my town

Now I'm in exile, seein' you out

I think I've seen this film before...

zpívá Taylor Swift s Bonem Iverem a zpívají to o lásce a já to, jako tolik milostných písní předtím a tolik milostných písní potom, zpívám tomu svýmu bláznivýmu běhání. Protože mi chybí. Protože mi tak strašně zoufale chybí. Ten pocit, když necháte všechno za dveřmi, kdy se hodinky konečně uráčí chytit satelity a vy běžíte. A třeba to stojí za houby a máte těžký nohy a plícím se nechce a hlavě ještě míň. Jste pomalí a utrápení a možná vás to ani nebaví. Ale běžíte. Jste venku a jste svobodní a je jen na vás, jestli zahnete tady nebo tam, jestli poběžíte dlouho nebo jen chvíli, jestli to bude na pohodu nebo se třeba zmáčknete. Je to jen a jen na vás. A jste jen vy a krev tepající ve spáncích a vzduch kolem, krok, svist, krok, svist. Tělo ví, co má dělat. Asfalt. Listí. Hlína. Kameny. Nahoru. Dolů. Kořeny. Štěrk. Rovina. Tartan. Písek. Volnost. Ticho i hovory s přáteli, hluboké mlčení s těmi nejlepšími, ve kterém toho zaznívá nejvíc. Soumrak a úsvit. Slunce mizící v záplavě barev za obzor, vybuchující rudá, oranžová, žlutá když vychází. Husí kůže ze zimy i z velkýho vedra. Sluníčko olizující zátylek a pálící lýtka. Sluníčko, který v mrazu prosím aspoň o trošku síly. Zmrzlý prsty. Hektolitry potu. Voda v botách, sníh, mráz štípe v nose a na řasách se dělají ledový krystalky. Mlha, svatozáře lamp v nočním městě, temnota lesů. Světlo benzínek. Radost. Žízeň a prosté štěstí, když se ji konečně podaří uhasit. Banány a tyčinky a gely a chleby se sádlem. Záda bolavá od batohu, uši bolavý od sluchátek, srdce šťastný, protože jste to znovu dokázali. Rozkoš v okamžicích největší euforie, zoufalství v momentech, kdy to ale už opravdu nejde. A pak se po tom všem zastavit. A už nikam nemuset. Aspoň do dalšího dne ne.

To všechno je běhání.

To všechno mi strašně chybí.

Už zase se dívám na svoji nohu, na jizvu schovanou pod zelení tekutýho obvazu, kde se kdesi pod kůží schovává druhá dlaha a dalších osm šroubů a zase se ptám: "Ty budeš ještě někdy chodit? Ty budeš ještě někdy běhat? Opravdu? Jak bys mohla?"

Každý večer mi musí T. pomoct do stoličku usazenou ve vaně, protože spravenou nohu nesmím pořád ještě nijak zatěžovat. Sedím tam napasovaná v naší stodvaceticentimetrový vaně, natažená noha mi trčí ven. A každý večer si trochu fňuknu a pak si opakuju, že jsem silná. Jsem silná. Jsem. Silná. JSEM SILNÁ. Vydržím to. Vytrvám. Zvládnu to. Třeba když to budu opakovat dostatečně dlouho nahlas, opravdu tomu uvěřím. Zatím mám jen pocit, že tenhle film jsem už viděla a ten konec se mi vážně nelíbil. Připadám si jak ten poslední zoufalý lední medvěd unášený na zmenšující se kře proudem. Můj život zdaleka netvoří jen běhání, i když by to tak možná mohlo vypadat. Zároveň to pro mě není nic, čeho bych se chtěla jen tak vzdát, co by pro mě nebylo důležitý. Jestli mám skončit, chci, aby to bylo za mých vlastních podmínek. A já nechci. Chci zpátky. Chci zpátky do lesů, luk a strání, protože každý se kotvíme jinak a jinde. A já se kotvím tam.

Krok. Svist. Krok. Svist.

Snad bude mít tohle pokračování trochu jiný konec.

Dějství druhé, obraz první

neděle 15. října 2023

"The things we do for love." - Jamie Lannister


"No a pak budeme muset udělat druhou nohu." "Kdy?" "Tak za rok."

Milosrdná neúprosnost času mě zavedla zpátky. Kladenská nemocnice je pořád stejně hnusná. V pátek si odsedím tři hodiny na příjmu, abych se ve výsledku pětkrát podepsala. Propadne mi zaplacený parkování, protože kdo by čekal, že když jste objednaní na 9:30, dostanete se ven v 11:45? 

Pan doktor na příjmu konstatuje, že těch pět, šest měsíců, než jsem se vrátila do plnýho tréninku, "jsou normální, no." Mám chuť ho kopnout pod koleno, dokud můžu. Normálního na tom totiž nebylo nic. Byly za tím desítky hodin fyzioterapie, stovky hodiny cvičení, kola a protahování. A opatrnýho běhání. Pět kroků vpřed, tři vzad. Největší zkouška trpělivosti a disciplíny mýho života.

Ještě pořád nevím, jestli jsem prošla. Moje výsledky se nejspíš někde zatoulaly.

Ale jsem tady. Doma brečím pomalu každý večer, že tam nechci, ne, ne, ne. "Tak tam nechoď!" dokáže zastavit slzy tady a teď. "Jak nechoď? Copak mám, kurva, na výběr? Mám? Nemám! Moc dobře víš, že nemám!"

Nádech. Výdech.

Nemám.

Mám?


neděle 8.10. den před

V sobotu jsme ještě oslavili M. narozeniny. Mám doma fakt velkou holku. Je to zvláštní pocit. Krásný a děsivý zároveň. Zase ten čas. V neděli ještě umeju koupelnu a záchod, vyperu ručníky, rozepíšu úkol na velštinu, ale ten se už ukáže nad moje síly.

V jednu se hlásím na oddělení.

Dostanu svůj vlastní pokoj. Výhoda dlouhodobého plánování.

Stejně jako v závodech, kdy jsem se několikrát účastnila tý samý akce, i tady pořád srovnávám. Pořád. I teď, když tohle píšu. Odpoledne trávím sama na pokoji. Je ticho a klid. Nikdo po mně nic nechce. Přijde anestezioložka, rázně odmítnu možnost spinální analgezie a odkývu všechny drogy na spaní a nervy, který mi nabízí. Chemie je pro dny příští můj kámoš, perte to do mě, co vydržím.

Na řadu bych měla jít druhá kolem devátý hodiny. Hudba pro mé uši. Čím dřív tím líp, včera bylo pozdě. Hlavně ať je to za mnou!

Přečtu Věž Tristana Hughese, ujistím se, že budu i další týden v duolingu v diamantový lize, sním chleba s náhražkou másla a šunkou, který mi přinesou k večeři, zaškrtnu si na zítřejší večeři chleba se sýrem (mohla jsem si dát ještě čočku nakyselo a filé s br. kaší).

Píše mi Jirka H., kterýmu se nechtělo dobíhat těch posledních šestadvacet kiláků v Řecku a aby se měl fakt na co vymluvit, pořídil si únavovou zlomeninu kyčle (?) a teď leží v Pardubicích s gigantickým šroubem v noze. Kurwabober. Tak snad abysme se poohlídli po nějakým bezpečnějším koníčku, třeba pro začátek plavání se žraloky nebo free solo.

Spolknu prášek. Dobrou noc.


pondělí 9.10. den D

Spala jsem překvapivě dobře. Vlastně celou noc. Probudila mě sestra v pět ráno, kdy mi změřila tlak a mohla jsem se naposledy napít. Pak mi najednou v pokoji v půl sedmý rozsvěcí vizita, jsem zblblá a projevuji tak nadprůměrný intelekt - mžourám a nechápu, kde se tam těch deset postav v bílém zjevilo. "To je Frantovo, on si to vyřídí," konstatuje ten lamač nohy z loňska.

Sprcha, prášek na nervy.

Franta se na to svoje to opravdu přijde podívat. Přítomnost známý tváře, byť letmá, je nesmírně uklidňující. Kdy naše zdravotnictví pochopí, jak velkou roli hraje v podobně kritických situacích pacientova psychika? Všem bych nám přála lidský přístup. Všem.

Ke svýmu překvapení úplně klidně klimbám. Možná je to tím pokojem pro jednoho, možná jistotou, že vím, co přijde, možná tím, že jsem konečně ve druhým kole, po kterým bych měla těžit z toho, že jsem se pro tuhle bolestnou, zdlouhavou objížďku rozhodla. Anebo je to zásluha chemie. Nevím. 

Ve tři čtvrtě na devět se objeví sestra. Vezou mě na sál. Tentokrát mlčím. Před sálem čekám jen chvíli. Operační košile. Přelézt na operační stůl. Ostrý světlo a zima. Doktorka se mě ptá, proč dělám arabštinu, že se to dočetla v papírech. Nevím, kde se tam ta informace vzala, ale přijde se mě na to zeptat ještě pár lidí. "Máte doma Araba?" vyzvídají všichni.

Koktejl do kanyly. Maska. Spinkej, drahoušku, spinkej.

Budím se. Hodiny na zdi ukazují čtvrt na jednu.

Noha mě bolí. Je těžká. Sestra mi něco píchá. Bolí to, ale jsem tak zpitomělá, že to není nic hroznýho.

Vezou mě na pokoj. Volám Tomovi. Jsou skoro tři hodiny.

Jak jsem se dostala do postele? Kdo mě převlíkl? Nemysli na to.

Spi, drahoušku.

Spím.

Večer sním kousek chleba. Dostanu injekce. Na noze mám obrovskou, těžkou ortézu. Spím. Pořád spím.


úterý 10.10. den první

Kolem čtvrtý ráno už to nejde vydržet, zvoním na sestru. Potřebuju něco na bolest a potřebuju čůrat. Je to moc intimní? Tak to se omlouvám. Ale tohle byla jedna z věcí, která mě ve vzpomínkách naplňovala čirým děsem. Jak to nešlo. Jak to bolelo. Jak mi vyhrožovaly. Bezmoc. Zoufalství. Strach.

Přichází vizita. Řeknu jim, že je to bezva, že se cítím asi adekvátně tomu, co mi dělali. Nikdo na mě ani nesáhne, přenechávají TO Frantovi, který se za mnou zastaví krátce poté. "Všechno proběhlo dobře, povedlo se to. Výplň má deset milimetrů, bylo to v lepším stavu, než ta levá noha. Tam máte těch milimetrů čtrnáct. Tady máte ale osm šroubů. Meniskus je zašitý. Nesmíte to pokrčit. Běhat? Tak když poběžíte opravdu dlouho, dlouho a dlouho, může vás to bolet." Pane doktore, když běžíte opravdu dlouho, bolí vás už úplně všechno, to mi můžete věřit.

Ze snídaně nic moc nesním. Než přijede Tom, poprvé se pozvracím. Tentokrát jsem měla naštěstí pytlík po ruce. Překvapeně čumím na brčálově zelenou vodu, kterou ještě před chvílí obsahoval můj žaludek. Je to lepší, ale ne o moc. S Tomem toho moc nenamluvím. V pokoji se objeví rehabilitační sestry, doskáču s nimi na záchod. Chodbu nedám. Jen co se vrátím do postele, znovu zvracím. Zelená je tráva i obsah pytle. Nedivím se, že se to žaludku nelíbilo. Dostávám injekci proti blití.

Z oběda nesním nic. Volá mi Radek B. Slyšel mě v rádiu mluvit o mým posledním překladu, tak si na mě vzpomněl. Odpoledne se stavuje Petr. Vypráví mi o Spartathlonu. Budu ještě někdy běhat? Dokážu se znovu vrátit? Pokolikátý už? Jak moc musíte něco milovat, aby vám to za to všechno stálo?

Druhá noc byla vloni zlá. A letos je taky. Nemůžu spát. Noha v ortéze bolí. Bolí mě i záda. Zmocňuje se mě strašlivá panika, že mě zítra nepustí domů. Chvíli brečím. Volám T., brečím mu do telefonu, že chci domů, že už tam nechci být, že už nechci. "Zítra tě pustí." "Nepustí." "Pustí!"

Celou noc jsem vzhůru, nevím, jak se srovnat. Proskáču nějakou absurdní španělskou reality show na netflixu, kde páry pošlou svůj protějšek do sexy vily a pak se diví, že jim dotyčný zahne. Jediní gayové strašlivě brečí a odpouští si. Izrael v reakci na brutální útok Hamásu bombarduje Gazu. Dejchej.

Nemůžu ležet.

Nemůžu sedět.

Nemůžu se jít projít.

Čekám na ráno.

Už zase.


10.10. den třetí a ty po něm

Už před sedmou se v pokoji objeví doktor. Zeptá se, jak mi je. Já se zeptám, jestli můžu domů. Poví mi, že nevidí důvod, proč by mě tam měli držet. Chce se mi radostí brečet. Bleskově se balím. Všem hlásím, že jdu domů. Volám T. Je sedm hodin. Teprve vstává. Musí vypravit holky do školy a pak přijede.

Sedím na posteli a čekám.

Najednou přijde velká vizita. Primář shrnuje, co mi Picek dělal. "Bolí vás to?" "Míň než vloni, přijde mi, že mě bolí spíš koleno, než holeň." "Tak to vám fakt jenom přijde, to vás bolí ta přeříznutá kost. Tohle vídáme jen málo. Málokdo má odvahu absolvovat i druhou nohu. Bolí to a dlouho se to hojí." Odvážná si nepřijdu. Celou dobu jsem brala jako hotovou věc, že tohle musím absolvovat. Jiná možná nebyla. "A co jsem měla dělat?" Neběhat. Vykašlat se na to. Přestat být tak zatraceně paličatá. Zamilovat se jinde. Nechat to plavat a smířit se s tím, že mi tohle prostě není souzeno.

Ale copak můžeme, když to celou svou bytostí víme, nechat toho pravýho jít bez boje? A mohla bych se na sebe podívat, kdybych věděla, že jsem neudělala opravdu všechno? Hm?

Ve čtvrt na deset přijíždí Tom. Před pavilonem chirurgie není jediná lavička. Sedím mezi odpaďáky a vajgly na špinavý zídce a čekám, až mě vyzvedne. Nahatý prsty mi okamžitě zfialoví, jak mi steče otok. Noha bolí. Bolí i cesta domů.

Bolí všechno, ale bolí to jinak. Snesitelnějc. Večer se poprvé píchnu. Netěší mě to. Ale ani neděsí.

Musím spát s ortézou. Je to hrozně nepohodlný, ale vím, že nemusím ležet na zádech, takže sice přerušovaně, ale spím. Zátěžová deka, kterou jsem si pořídila před pár měsíci, je nejlepší vynález na světě.

Zkouknu Backhama a přečtu Třeštíkovou, kterou mi dala Z. do nemocnice spolu s andělským prasátkem a dobrotama. "Buď ti to bude připadat tak blbý, že zapomeneš na bolest nebo tě to bude tak bavit, že zapomeneš na bolest." Přečtu Herzla. Rozkoukáme poslední sérii Lupina. Spím. Jím. V neděli mě T. odveze ke kamarádům a já se konečně osprchuju.

Nebaví mě to, bolí to, ale druhý dějství zatím nehalí stejná temnota jako to první.

Doufám, že jsem si to teď nepřivolala.

Děkuju moc všem, kdo jste mi psali, povzbuzovali mě, podporovali a mysleli na mě. Děkuju.

O odvaze

úterý 3. října 2023

Co je to odvaha? Odvaha je jít a udělat to, čeho se bojíme. Odvaha je jít a udělat to, čeho se bojíme, i když víme, že můžeme selhat. Že to nemusí vyjít. Že můžeme prohrát. Že to bude bolet. Na těle. Na duši. Na obojím.

Odvaha je to napsat. A poslat. Předat. Odevzdat. Odvaha je to říct. Nahlas. Do očí. Odvaha je zvednout telefon a vytočit to číslo a nepoložit dřív, než se na druhé straně někdo ozve a vy vyřídíte to, co jste potřebovali. Nebo to alespoň zkusíte.

Odvaha je vylízt na samotný vrchol. Až tam, kde končí svět a pak už je jen nebe. Odvaha je podívat se odtamtud dolů. Odvaha je se o to i jen pokusit.

Odvaha je jít vstříc světu s bradou zvednutou a jasným vzkazem: Tady mě máš! 

Odvaha je každý den vstát a znovu se pokusit být. Někde nejlepší verzí sebe sama, někdy prostě jenom být, protože i to je někdy víc, něž kolik se zdá zvládnutelné.

Odvaha je stanout na startu, aniž bychom věděli, že se dostaneme do cíle. Odvaha je pouštět se do nových věcí. Do nových vztahů. Do všeho nového. Cizí a neznámé je totiž stejnou měrou vzrušující jako děsivé. 

Odvaha je věřit. Sobě. Ostatním.

Odvaha je snít a ty sny plnit a neztrácet víru, když se nedaří. Když to začne být těžké. Když to vypadá nepřekonatelně.

Odvaha je to, čeho se mi teď nedostává.


17

Kateřina Rudčenková

AMÁLIINA NEHYBNOST

Amálii táhne na čtyřicet, pak jí je čtyřicet a pak jí je přes čtyřicet.
Chce dítě, ale nechce dítě, protože by se pak nemohla jen tak válet a hnípat se v sobě.
Chce chlapa, ale nechce chlapa, protože pak by se musela dělit o prostor a věci a existenci a to se jí taky vlastně asi nechce.
Souloží, nic moc nedělá, jezdí do Japonska, jezdí na Vranov nebo kam a žere houbičky.
Bydlí v matčině bytě, ale musí se odstěhovat, protože matka si dovoluje jí nosit jídlo.
Taky jí umře otec, který od nich odešel, když byla malá a ona se nikdy neodvážila zeptat, proč.
Takže to musí řešit teď, když už se nemá koho zeptat.
Na terapii.
Protože tam teď chodí všichni a potřebují ji všichni.
Amálie se ve všem plácá, kromě Japonska, protože Japonsko je dokonalý, tam se místo plácání koupe.
A za všechno může její máma. Protože jí řekla, že je debil, když nechápala matiku. A protože jí nechala byt a nosí jí jídlo a má potřebu jí kecat do života.
Děsný.
Stejně jako celá společnost, která chce, aby ženy měly děti a muže a konformní životy.
A všichni, kdo takhle žijeme, jsme zmanipulovaný a podřizujeme se diktátu společnosti.
Tak jo no.
Ještě že je to vždycky na koho hodit.
A co mají pořád všichni s tím Japonskem?!

18
Fuse
JAK JSEM SE REINKARNOVAL COBY SLIZ 1-5
Ááá, tohle bylo přesně podle mého gusta. Hlavní postava je navenek úspěšný třicátník, který se jednoho dne nechá úplně hloupě a šlechetně zapíchnout na ulici (to není spoiler, stane se tak na druhé stránce) a reinkarnuje se - kdo uhádne? Ano? - jako SLIZ!
A protože je celý příběh koncipovaný jako klasické RPG hry, sliz navazuje přátelství, leveluje, sbírá zkušenosti, bojuje, pomáhá levelovat ostatním členům družiny a moje nerdovské já slintá blahem.
Dračí dovětky jako bonus.
(A seriál, který podle komiksu vznikl, je taky super, hodnocení hry přenechám jiným.)

19
Jan Skácel
HODINA MEZI PSEM A VLKEM

Podzim za městem

Jak ohýbači železa se postavily dny
k dřevěným stolům.
Ve vlasech mají rez a plavovlasé dýmy
spíš splývají. Už není žízeň,
ač ke studnám je blízko.

Vyrostlo plno plotů z ticha
a podle plotů mnoho přelízek.

A kdo dnes zná
hliněná jména králů asyrských,
tak mocná, že to bolí
o čtvrté ráno v rovinách?

A co zátopolí?

Kradeným koněm podzim rzá.

20

Neil Gaiman

VRAŽEDNÁ TAJEMSTVÍ A DALŠÍ PŘÍBĚHY

Nebylo to špatné a nebylo to ani nijak oslnivě dobré. Bylo to, bohužel, značně zapomenutelné. Obzvlášť Dcera sov a eponymní Vražedná tajemství kolem mě proplula jak papírová loďka v řece krve. Harlekýnův Valentýn by o něco zajímavější, leč mi pro změnu nekonvenovala vizuální stránka (se mi taky nikdo nezavděčí, co?). Cena a slečna Finchová celý svazek zachraňují, kočkám bez ohledu na tvar zubů zdar!

21
Terry Pratchett
THE AMAZING MAURICE AND HIS EDUCATED RODENTS
Milá pohádka s pár hlubšími momenty, která si bere na paškál tradiční legendy i vyprávění a staví je do trochu jiného světla. Vtípky jsou trochu dětinského rázu, takže jsem se výborně pobavila.