...někomu snáz, někomu hůř, někomu rychleji, někomu pomaleji, ale jde to.

A každá, která je zdravá a tvrdí, že ne, si lže do kapsy.

Menší výlet do minulosti: S Madlenkou jsem během devíti měsíců přibrala 26 kilo. Během dalšího roku jsem naběhala 1800 kilometrů 31 kil shodila. Roční rozdíl vypadal nějak takhle:

S Kačenkou jsem začínala na své historicky nejnižší zdravé dospělé váze. Malovala jsem si, jak tentokrát tolik nepřiberu, budu běhat, budu zdravě jíst, budu si těhotenství užívat, budu... ha ha, ha.

I tohle miminko mi ukázalo, že plánovat si můžete ledacos, poslední slovo bude ale nakonec vždycky mít dítě. Takže jsem během dalších devíti měsíců opět zmutovala v giganta, který s sebou k porodu vláčel navíc 28 kilo. 28!!

V porodnici jsem jich nechala všehovšudy osm. Čekalo mě úplně nová životní (dvoj)role a taky spousta dřiny a odříkání, pokud jsem ještě někdy chtěla vypadat jako dřív. A běhat jako dřív. Protože ono se rozběhnout s dvaceti kily navíc, to není jen tak. To mi můžete věřit. Běhání je naštěstí fér a když se snažíte, výsledky se dostaví. Na všech frontách.

Vlevo začínám 39. týden těhotenství a ještě netuším, že za jedenáct dní porodím

Rozdíl jednoho roku, 28 kilo a 2186 kilometrů

Jo, jsem na sebe pyšná. 

Fakt že jo.

Má druhá padesátka

V září 2013 jsem běžela Baroko maraton. Stejně tak i 12Honza a Běžící stín, který byl tou dobou v Čechách a já měla tak možnost poznat další ultralegendu. První dvě kola kolem louky jsem se kluků srdnatě držela a dozvěděla se tak, že každé dítě se na ultra počítá za 50 km. Stín dal k dobru historku o vyhrané čtyřiadvacetihodinovce, kde zvládl, jakožto poměrně čerstvý dvojnásobný otec uvyklý nočnímu bdění, jako jediný nespat. Před šestadvaceti hodinami se po devětatřiceti týdnech a pěti dnech (oficiálně) vyklubala na svět MOJE druhá padesátka.

Ale pěkně popořádku.

Stejně jako s Madlenkou, i tentokrát jsem si nemohla odpustit: zvracení, přibírání rychlostí blesku (rodit jsem šla s vražednými devadesáti a půl kilogramy živé váhy - tedy s osmadvaceti kily navíc), otejkání, funění a ve finále - poslíčky. Nebo-li Braxtony-Hicksovy kontrakce, které směřují kam? Kamkoliv jinam, jen ne k porodu. Posledních čtrnáct dní jsem téměř denně od rána do noci měla různě intenzivní pocit, že už rodíme a že už to bude. Jednou jsem zalarmovala Toma, aby přijel z práce, že se určitě něco děje. Moje sestra, která se měla tentokrát zhostit Moničiny role, byla jako na trní, protože jsem ji zásobovala hutnou dávkou zpráv o tom, že už možná, asi, já nevím, uvidíme... Stejně na trní byla i moje maminka, která se v celé show měla zhostit role hlídačky prvorozené nositelky DNA. Aby toho nebylo málo - a drama dostalo pořádný říz, od 8.6. do 16.6. se v Podolí, kde jsem chtěla znovu rodit, uzavíraly kvůli malování sály. Tentokrát jsem byla odhodlaná rodit v případě, že bude všechno v pořádku, ambulantně, a proto mi pediatrička ochotná Kačenku po ambuporodu převzít do péče odjíždí 18. na dovolenou. Je naprosto evidentní, na který den připadl vypočítaný termín porodu. Nebo snad není? Vzhledem k tomu, že statisticky se v tento den rodí jen 2% všech dětí, se sedmnáctým nebylo radno počítat, a tak jsme začali spřádat náhradní plány. Nejdřív jsme si řekli, že budeme rodit v Nymburce, to jsme nakonec vzhledem k vývoji událostí zavrhli a já se rozhodla pro vychvalované Neratovice. Byla jsem se tam podívat, tamější PA mě svým přístupem nadchla a ruka byla v rukávě. Anebo ne?

Je pátek 13.6. V noci bliju jak šakal. To tu dlouho nebylo. Ráno znovu. Je mi divně. Tom je nadšený, protože pátky jsou v práci nejnáročnější a tenhle pátek je ještě výrazně libovější. Nicméně zůstává doma, snaží se pracovat odtud a nakonec po obědě odjíždí pro mamku, protože mně je ouvej a poprvé mi nevadí, že budu v porodnici kdyžtak za hňupa, který nepozná druhý porod. Vyrážíme. Neratovice najednou nejsou tak příjemné, jak mi napoprvé přišly. Sestra natočí monitor, tam se ukážou dvě nepravidelný, nijak extra velký kontrakce. Doktorka mě prohlídne a konstatuje, že se nic neděje a že se miminku vede dobře. Jedeme domů. Je mi hrozně. Kromě toho, že jsem teda ten hňup, co nepozná druhý porod, mě navíc všechno doopravdy, vážně, na mou duši na psí uši na kočičí svědomí, bolí a nevím, co s tím budu dělat. Co by. To, co vždycky. Zaspím to. V sobotu je klid. Umyju poslední okna v bytě, ať to mám hotový, byť se sotva valím. V noci mě ve dvě ráno budí kontrakce, kterou nejde zaspat. Za deset minut přichází další. A další. V půl čtvrté rezignuju na spaní, vykutálím své mohutné já z postele a jmu se ho pěchovat do sto dvacet centimetrů dlouhé vany plné horké vody. Poučka praví, že voda to buď uspíší nebo rozežene. Z vany slyším, jak T. chrápe, M. funí a já se záhy co sedm minut a pak co pět navzdory fyzikální nemožnosti daného úkonu v naší miniaturní vaně kroutím jak žížala. Po čtyřiceti minutách dávám sprchu a lezu ven. Madlenka chce k mamince, tak mi ji Tom nese do postele. Já nevydržím ležet, chodím po obýváku, jsem unavená jako pes a nakonec si lehnu na gauč, kde se interval protáhne znovu k deseti až dvanácti minutám a já mezitím upadám do bezvědomí. Jsem tak unavená. Ne, nechci rodit. Chci spát! Jenže to mám zřejmě smůlu. Průběžně píšu Alče co a jak, znovu napouštím vanu a lezu do ní. Mezitím vstává Tom a po něm i Madlenka. Že jde asi do tuhýho si uvědomím ve chvíli, kdy mluvím ve vaně s Alčou, do toho chci zapnout měření další kontrakce a v tu chvíli se hovor přerušuje. Začínám nadávat na telefon a rozpláču se, že je to krám, že potřebuju, aby to fungovalo a tohle mě ne-po-slou-chááá, bééé. Lezu teda z vany a dávám Alče zelenou, aby nabrala mamku a přijely. Mezitím se oblíkám, Tom krmí Máďu a sebe snídaní, chystá se na odjezd.

Holky přijíždí a rovnou se pakujeme k odjezdu. V autě je sranda, zjevně se rozhodli, že ze mě to mimino nevyklepou jenom jízdou po českých Padesáti odstínech šedi, ale posichrujou to i pár záchvaty smíchu. Při kontrakcích si klekám na zadní sedadla, funím. V Neratkách mě PA připojí v koupelně na monitor, mám ještě dost humoru komentovat křivky, který z něj lezou - vypadají jako profil UT4M. Pak ale přichází službu konající doktor. O panu M. jsem četla, ale... je mi nesympatický od první chvíle. Vyšetření a způsob, jakým se mnou posléze komunikuje můj pocit jen prohlubují. Nikdy jsem se ve zdravotnictví nesetkala s někým, kdo by mi byl tak strašně proti srsti. Nejdřív mi vynadá, že jsem nezačla užívat okamžitě lék, který mi v pátek večer doporučila jeho kolegyně (T. ho měl to dopoledne na nákupu, na který už neodjel, obstarat), pak mi sdělí, že tam není žádný pokrok, že nerodím. Poté dalších dvacet minut čekám, než jedním prstem naťuká zprávu. Je to ubíjející. Říkám si, že by všichni doktoři a policisté měli povinně absolvovat kurz psaní na stroji a dokud nebudou umět aspoň osmi, neměl by je nikdo zaměstnat. Kontrakce chodí a já trpím. Nechápu to. Pak mi sdělí, že kvůli pozitivnímu streptokokovi a onomu zásadnímu léku, který jsem si nevzala, mě hospitalizují na čtyřlůžáku, budou mi natáčet monitor a pozorovat mě. V tu chvíli se mi chce brečet. To ne! Já nikde sama nebudu. Mám tu Toma a Alču a potřebuju je mít celou dobu s sebou, proto tu přeci jsou! Nechci být někde s cizíma. Je 11:30. Jdu za nima ven a domlouváme se. A. přichází s plánem: projdeme se po parku a uvidíme, buď se vrátíme nebo pojedeme domů, případně můžeme jet domů, a když se to rozjede, sbalíme se a vyrazíme do Nymburka. Budeme u mamky a kdyžtak porodíme tam. Venku se kroutím, nemůžu moc chodit, hodně to bolí. Jdeme do parku, kde to na mě padá a začínám plakat, že už nechci zpátky, že už nechci, aby na mě ten člověk znovu sahal. Tom mě objímá a říká, že přeci nemusím, že teda jedeme pryč. Strašně se mi ulevuje. Cestou do Phy většinu času klečím, srandičky mi došly a začínám kňourat. Doma se rychle pakujeme. Já se zavírám v ložnici, aby mě Máša neviděla v tomhle stavu a tam se snažím na čtyřech prodýchávat, což se mi moc nedaří. Během chvíle vyrážíme. Tom bere do auta mamku a Madlenku, já si klekám na zadním sedadle k Alče. Je 13:10 a A. píše švárovi, že vyrážíme do Nbk a budeme asi rodit tam. Bolest je čím dál horší. Je mi fuk, co si o mně musí ostatní účastníci silničního provozu myslet, křičím si a na střídačku se zakusuju do středovýho opěráku na hlavu. Sestra to valí po dálnici. Mezi kontrakcema si povídáme, řešíme Vraždy v Midsomeru a podobně podstatný záležitosti, na nichž beze vší pochybnosti stojí a padá osud lidstva. Sjíždíme na Lysou. Tehdy prý došel Alče humor, protože já přestala mluvit. Začala jsem jinak křičet a ona vyhlížet obzvlášť hezký místo u krajnice, kde bychom kdyžtak mohly porodit. Koneckonců kvete luční mák, fotky by z toho byly hezký.

Zastavujeme jen krátce před barákem, aby Alča vyběhla pro moji peněženku - mám v ní doklady a obavu, že budou potřebovat kartičku pojišťovny. Stavíme před porodnicí, drápu se z auta, bolí to jako tisíc čertů a jako na potvoru postává na parkovišti dost lidí. Nemám nejmenší chuť se v tomhle stavu někde producírovat. Tom parkuje vedle, zvládám mu ještě sdělit, ať kameru netahá s sebou, že pro ni v klidu dojde, jestli nás přijmou. JESTLI. Haha. Dušeme schody do druhýho patra - porodnictví totiž vtipně sídlí vysoko v mracích, kam výtah nejezdí. Cestou mě lámou dvě kontrakce, visím na zábradlí. Alča zvoní nahoře na sestru. Přichází PA. A. jí sděluje, že jede se ségrou. PA: "A kde je?" A: "Někde na schodech, asi tam rodí!" Je 14:10 a A. píše Honzovi, že jsme v porodnici, jinak to už nejde a jdeme na příjem. Jakmile se dostanu PA do zorného pole, strhne se šrumec. Okamžitě si bere průkazku a prohlašuje, že to bude rychlý. Mám se svlíct a lehnout si na lehátko. To s díky odmítám a kácím se na všechny čtyři. Přichází sestra a svorně mě s PA během kontrakcí nutí funět místo mého tvrdého tréninku hrdelních mongolských zpěvů. Jenže to nejde, mám strašnou žízeň a krátký dýchání rovná se smrt udušením. PA prohlašuje, že monitor už nestihneme a taky že mi musí rychle rychle dát kvůli pozitivnímu streptokokovi ATB. Já si furt říkám, co vyšiluje, ještě mě neprohlídla, třeba se to nikam nehnulo a pošlou mě zase domů! Napíchává mi kanylu a během dvou, tří minut mám ATB v sobě. Pak mě prohlíží. Hlásí zbytek lemu a volá na sestru, ať přivede doktorku, že jdeme rodit. 14:23. Švagr dostává od své ženy smsku: Rodíme. Teda ne teď, ale už to frčí. Převlíkají mě do eráru a pomáhají vstát ze země (kam mi před chvílí přinesli žíněnku). Bolí mě záda jako prase, o zbytku těla ani nemluvě. Potácím se ke křeslu, cestou míjím místnost s vanou, kterou znám z Alčiných fotek od porodu s Vojtíškem.

Lezu na křeslo. Nejdřív se vzpírám nohám na opěrkách, že v týhle poloze ale rodit nechci a pak už mi to je jedno. Zavírám oči a snažím se dělat, co mi říkají. Zaznamenám, že přišel někdo další. Drobná, hezounká, mladá holčinka v zástěře. Kdo to je? Sanitářka? Ale houby, je to paní doktorka a ukáže se, že je naprosto skvělá. Drtím ruku Tomovi a PA, Alča mi otírá čelo. Kačenku už drží jen voda. Takže píchnout vodu a jde se tlačit. Cokoliv, co dělají, jakýkoliv kontakt kohokoliv se mnou... Abú Ghraíb hadr! Bolí to jak tisíc čertů. PA: "A to má paní třístránkový porodní plán, který si nikdo ani nestihl přečíst!" Doktorka si ho mezi kontrakcema přináší a u okna bokem čte. Najednou je tu tlak. Od Mádi si pamatuju, že tohle už bylo rychlý velký finále. Finále zahalený těžkou mlhou předchozích dvou hodin. Teď mám pocit, že mám smysly naprosto zostřený, vnímám každou vteřinu a každá další kontrakce a tři zatlačení jsou naprosto nekonečný. Tlačila jsem prý tak vehementně, až jsem fialověla, říkal Tom. Prý se o mě docela bál. Vím, že mi říkal: "Proboha, nadechni se!!" PA se ptala, jestlipak není paní potápěčka, když takhle zadržuje dech. A: "Ne, ultramaratonec!" (Ok, jen jednou a jen na třiapadesát, ale ten titul se mi prostě líbí). Doktorka chce, abych si lehla na bok, že takhle hlavička sestoupí a pak se mimo kontrakci vrací zpátky. Prosím, abych nemusela, nechce se mi hýbat, nechci nikam dávat nohu, jak mi je najednou v týhle poloze líp. Nakonec se hecnu a přetáčím se na bok. Mám pocit, že mě ten tlak rozerve. Tlačím, tlačím, přichází ono památné "To pálí! To pálí!" bez něhož by už asi žádný můj porod nebyl kompletní. Doktorka mě ujišťuje, že to jsou vlásky a že už to bude dobrý. Že nemám tlačit, jen zhluboka dýchat, že teď už to půjde samo. Stíhám ještě prosit, aby mě nestříhali. A taky že jo, hlavička, ramínka a je tu. 14:58. Kačenka, 3630g dokonalosti.

Je fialová, stříhají ji a nesou odsát. Lokla si plodovky, ale během chvíle zrůžoví. Tom s Alčou jsou celou dobu s ní, zastaví dětskou, aby ji neoblíkala, že si ji dáme do ručníku. Nejdřív se jí to nelíbí, pak souhlasí. Nesou mi ji, zabalíme ji a paní doktorka mě kontroluje. Bez poranění. Kačenka se přisává a já rodím placentu. Nechávají nás o samotě. PA přinese papíry k vyplnění, Alča Tomovi vítězný pivo. Posíláme smsky a já furt nechápu, že je to za mnou. Že jsme všichni. Vždyť jsou tři hodiny! V poledne mi tvrdili, že nerodím. Tak jak, kdy?! Po dvou hodinách se znovu objevuje PA s tím, že mě ubytují na sedmnáctce, tatínek dojde teď pro postýlku a... T: "My na vás máme ještě jedno přání. Rádi bychom šli domů." PA vykulí oči, ale zachová dekorum a sdělí nám, že to ona ale nemůže rozhodnout, že zavolá paní doktorku a pediatričku. Na vyjednávám s pediatrou teď nemám kapacitu, opouštím scénu a jdu do sprchy. Během chvíle přichází Alča i Tom s Kačenkou a hudbou pro mé uši: odcházíme.

Balím věci, převlíkám to malinkatý, perfektní stvoření, úžasnýho člověka, kterýho jsme stvořili. Podepisujeme revers. Všichni jsou přesto, že jsme první, kdo kdy v Nymburce porodil ambulantně, milí. Nikdo ničím nevyhrožuje. Nikdo nás ničím nestraší. Všichni se usmívají a nejvíc ze všech já.

Je šest hodin a my odjíždíme domů.

Jsem v cíli.

Stojíme na startu.

Tři mušketýři

Nějak se nemůžu dívat na to, jak mi svítí jako poslední poslední zápisek.

Tak trocha aktuálního zpravodajství z fronty aneb jak válčím se třemi mušketýry, Atosem, Portosem a Obelixem.

Nejdřív jsem si říkala, že to na sebe prásknu, až když budu moct upřímně říct, že to není další z chabých pokusů, který končí ve ztracenu, ale tak... Jak jsem se jim usilovně bránila, neubránila jsem se. Neběhám, chodím. O holích. Naštěstí ne těch francouzských, ale nordic walkingových (resp. trekových, ale na tom nesejde).

Před třemi týdny jsme s Madlenkou vyrazily během upršené neděle do místního obchoďáku. Po dlouhé době se nám v megasportu podařilo natrefit na člověka, který nejen že věděl, kde co mají, ale dokonce věděl něco i o tom, co to je a k čemu se to používá. Sbalila jsem pár těch nejlevnějších, protože - a to je právě ten paradox - chůzi fakt nemám ráda a nehodlám se jí věnovat o nic dýl, než bude nezbytně nutný.

Atos

Chůze (a sportovní chodci a nordic walkeři a všichni ostatní, co chodí rádi, mi prominou mou ignoranci) je totiž maximálně tak prostředek pro přesun z bodu A do bodu B, když už není zbytí. Může být fajn, když jdete s někým. Ale sama? Nudááá. Přesně proto jsem sama třeba s kočárem nikdy nešla. Vážně. Ani jednou. Naběhaly jsme toho spolu opravdu hodně. Nenachodily nic. Takže to, že se teď nasoukávám do elasťáků a funkčního trika (konečně jsem pochopila, proč ženy dostávají na závodech velikost L - jako když najdete!), s funěním si zavazuju tkaničky a venku chytám satelity, abych pak šla (!!), je opravdu vzácný úkaz. Aby bylo jasno, zatím jsem vyrazila jen pětkrát, protože aktuálně vyšší frekvenci, než aktivita dvakrát týdně, nezvládám. Blbě spím, blbě jím, stojím prostě celkově za ho*no, ale snažím se úplně neshnít a aspoň jakštakš fungovat jako dřív.

Pár poznámek: běžci se tváří, že chodce nevidí. Chodci se mezi sebou tváří, že se nevidí. Věkový průměr lidí chodících s hůlkama je zhruba dvojnásobek mého věku plus něco málo navrch. Chodí se ve všem možném. Potkala jsem dokonce i slečnu v silonkách a sukni. Chodci chodí bez sluchátek, zato s batožinou. Málokdo z nich vypadá, že je jeho cílem propotit triko. Většinou se pohybují ve dvojicích, či trojicích.

Když není možný běžet, není morál jít, nezbývá než jet. Ježíšek obohatil naši domácnost o červený šlapací stroj. A protože ona domácnost nečítá víc jak sedmdesát metrů čtverečních, je navíc rozkládací a spí za dveřma do ložnice.

Portos

Kolo mě na rozdíl od chození k srdci přirostlo. Ono vám ostatně, když se narodíte v úrodném Polabí, nic jiného ani nezbývá. U nás se totiž jezdí na kole všude. V jednom krátkým životním mezidobí jsem dokonce dělala kurýra na kole. Jo, toho, co jezdí po Praze s batohem na zádech a vozí obálky a balíčky. Akorát já měla na rozdíl od všech těch kluků kolo ze supermarketu za sedm tisíc i se zvonkem. Mohli se počůrat smíchy, když ho viděli poprvý. Za ty dva měsíce jsem víc propila a vrazila do kola, než vydělala, ale zkušenost to byla vpravdě zajímavá. Navíc jsem si mohla odškrtnout jedno z povolání, který jsem si říkala, že musí být super zkusit (už mi zbývá z dětství jen ten řidič tiráku ;-). Každopádně když už nechodím, šlapu. Problém začal ovšem nastávat zhruba poslední měsíc, kdy už nejsem schopná se přes břicho držet řidítek, aniž bych přitom Kačenku nemačkala a ta mi to nedávala s gustem sežrat. Takže jezdím frajersky bez držení (ho, hó! To je třeba něco, co jsem se na kole nikdy nenaučila), potím se jako prase, pouštím si videa o běhání a sním o chvíli, kdy se z červeného Portose stane jen doplněk ke kmitání nohama.

To, že musím při obou aktivitách co dvacet minut čůrat, to snad radši ani zmiňovat nebudu.

Do party už zbývá jen dnešní Obelix. Začínáme osmý měsíc. Břicho žije vlastním životem. Vlní se, boulí a nadskakuje. Ve dne, v noci, v sedě, v leže, za volantem, při chůzi, prostě pořád. Do porodu zbývá 63 dní...

O snech, převážně těch bláznivých

H. zvedá železo, L. odhazuje cenťáky jako na běžícím páse...

...a na mě padaly chmury, že už se nikdy nerozběhnu, že už navždy zůstanu koulí, že si to (podle toho, jak se k tomu staví pan manžel) druhý a poslední těhotenství vůbec neužívám, že se nejsem schopná na to miminko, co už nějaký ten den pravidelným (zatím jen decentním a veskrze roztomilým) kopáním hlásí svou přítomnost, vůbec naladit a vlastně ani moc těšit. A k tomu nadějné vyhlídky na zákrok někdy v době po porodu, kterému asi neuteču, neb mi pan doktor na poslední poradně zabodl prst do pupíku a prohlásil: "Je tam!" Já v naivní víře, že to něco je adresováno potomkovi se s přitroublým úsměvem otázala: "A co?" Zpražil mě jak brazilskou kávu: "Pupeční kýla! To bude chtít výhledově spravit."
Doma jsem se zeptala googlu, co že to vlastně znamená. Odpověď mi, ačkoliv jsem to asi měla čekat, vyrazila dech a nahnala do očí slzičky. Operace, anestezie, dva až tři dny ve špitále, čtrnáct dní rekonvalescence, dva měsíce klidu. Panebože. Abyste rozuměli, nejzávažnější lékařský zákrok, který jsem v životě absolvovala, bylo vytržení krčních mandlí před dvanácti lety s lokálním umrtvením. A předtím možná rovnátka. Ne že by byl porod procházka růžovým sadem, do toho orgasmického měl asi tak daleko jako ty krční mandle do "banálního a díky anestezii bezbolestného zákroku", jenž mi byl slibován (omdlela jsem jim už na sále, pak cestou na pokoj, a pak ještě jednou a bolelo to jako svině). Jenže co má být jako tohle?
Doma miminko, k tomu neutahatelnou Madlenku a já se mám nechat někde řezat? A ležet? A BÝT V KLIDU?! To se, prosím, dělá jako jak? O velkých plánech na návrat k předtěhotenský běžecký rutině ani nemluvě. Stejně jako o závodech, které jsem si už stihla naplánovat a dalších, na něž jsem si troufale začala myslet.
Chtěla jsem si stěžovat. Chtěla jsem se litovat a doufala jsem, že na oplátku politujete vy mě. V neděli jsem podruhé v minulém týdnu vyrazila na těch svých momentálně standardních pět až šest kilometrů. Venku naštěstí pučelo jaro v plném proudu, takže nevadilo, že se už nevejdu do normálních dlouhých kalhot a že už se ke slovu dostaly ty, které jsem si kupovala, když jsem čekala M. Jsou totiž naprosto geniální neb nemají v pase ani gumu, ani šňůrku, ani nic. Buď se zaseknou a drží nebo padají. Teď se mají sakra o co zasekávat, takže se z nich rázem stal nejpohodlnější kousek běžeckýho šatníku.

Nezdá se to, ale přírůstek na váze se nebezpečně blíží dvoucifernému číslu. Když si vzpomenu, jaký peklo bylo tahat tu skoro třicetikilovou krosnu, v níž se transformovala kila s M., je mi mdlo. O tom, jaká fuška byla je shodit ani nemluvě. Nelíbí se mi to. Ne, oprava. Děsí mě to a štve mě to a furt čekám, kdy přijde ten všemi příručkami a chytrými weby slibovaný příval energie v druhém trimestru. Jsem v půlce pátého měsíce a ne a ne se dočkat (jako dneska ráno, kdy jsem okýnko využitelné ke krátkýmu běhu - navíc v jednom z nejmilovanějších počasí - prvním sněhu, prachsprostě prospala...). V celé téhle ne zrovna pozitivně laděné atmosféře mi přišel jako na zavolanou mail od R. a ta chmura se tak nějak samovolně rozpustila. Však ono to půjde. Však ono se to poddá. Jak říkal Jan Werich: "Všechno se přečká. Tečka."
Takže místo na věci příští-děsivé jsem začala zase myslet na události, který si odmítám nechat ujít. Proč? Protože chci, moc chci.
Honza měl tuhle na blogu pocit, že má příliš velký, bláznivý a odvážný cíl. Já jsem oproti tomu přesvědčená, že ten jeho je naprosto reálný a v jeho podání i splnitelný a to ještě s velkou rezervou. Aby (nejen on) věděl, jak takový příliš velký, bláznivý, odvážný a nejspíš i nesplnitelný sny vypadají, tady je můj, postupně krystalizující, seznam - plán na příští pětiletku:

- První je na řadě Brdská stezka, ideálně 2015; odvážně ji řadím mezi ty splnitelné, reálné, zvládnutelné a doma odsouhlasitelné. (YES, SIR!)

A dál už to půjde jen z tlustých do tenčích a tenčích a tenčích...
- Silva Nortica 103 km, drze sním o tom, že když o tom budu doma hodně hodně mluvit, třeba mi to bude dopřáno, aniž bychom si kvůli tomu museli jít po krku (a pak je tu, pochopitelně, takový zanedbatelný detail, jakože na to zvládnu natrénovat tak, abych bídně nezhynula už před polovinou)

- Silva otvírá pole snům bláznivým. Po jejím boku stojí Kaisermarathon Söll a Jungfrau marathon; tady to bude ještě větší boj (přípravu ponechme stranou :-), už se moc těším na sáhodlouhé debaty o tom, že zase jedeme na dovolenou jenom kvůli mýmu běhání, že je to šílenost, blbost, sebevražda.

- na konci téhle cesty snů se vypíná má osamělá hora (i s tím drakem). Dokud se o ní vloni nezmínil Stín v jednom z komentářů, ani mě nenapadlo na ni myslet. Od té doby při přemítání kam dál, vždycky skončím u ní. U Ereboru. 168 kilometrů do dýlky a skoro deset do výšky v limit 46 hodin.

A pak čí sny jsou šílené!

Runner Reloaded

Kdybychom u nás měli rozšířené spolky anonymních setkávačů bojujících s různými hroznými a ještě horšími návyky, mohla bych se z fleku přidat do toho se zkratkou AP. Anonymních poblijónů. Na dnešním setkání bych vystoupila před dav z části zeleno-šedo-bílých zhroucených postav a hrdě prohlásila: "Ahoj, jmenuji se Jitka a už devět dní jsem nezvracela!"
S návratem mezi ty, kteří se každé ráno (a několikrát za noc) neutvrzují hodně zblízka o tom, že "sakra, zítra už ten záchod fakt musím umýt!", začala vystrkovat růžky i má lehká běžecká obsese. V pátek dorazila maminka hlídat M., abych si mohla (konečněpovícjakdvouletechnofuj!) umýt pořádně kuchyň. Poté, co jsem se téhle bohulibé činnosti věnovala osm a půl hodiny a ještě furt byla schopná mluvit, jsem usoudila, že co je proti tomu pár kiláčků pseudoběhu?
Abych si to náhodou nerozmyslela, roztroubila jsem plán zítra vyrazit, do všech (třech) stran. Když jsem po obědě začala štrachat v regálu s běžeckými věcmi, uvědomila jsem si, že to možná nebude až tak jednoduché. Totiž, když tak nějak trochu víc a pravidelnějc běháte, vypadáte nějak. Když běhat přestanete, cpete do sebe prasárny, v břiše máte mimino velký jako citron a k tomu vám hormonální smršť nadělá paseku s jistými (do té doby takřka neexistujícími) partiemi, vypadáte jinak. No a běžecký oblečení ač elastický, není (bohužel) roztahovací donekonečna.
Naprala jsem se do spoďárů, který se mi nelítostně zařízly do počínajícího převisu na bocích a na zadku stvořily cosi, co tvořit fakt nemají. Zaúpěla jsem. Poté jsem se pokusila nafutrovat nezvyklé vnady do podprsenky. Šlo to ztuha. Na zádech se mi vylouply další dva jezevčíci. Začala jsem funět. Ještěže aspoň ty ponožky jsou mi furt stejně. Nasoukala jsem se do trika, který Kačku decentně spláclo. Dobře, to není nejhorší. Pak ovšem přišly na řadu elasťáky. Rozhodla jsem se zahájit bojkot zrcadel. Větrovku jsem taktak dopla, nezbylo, než se opásat technikou a vyrazit.
Funěla jsem jak mašinka Tomáš, užitečnější jsem byla o poznání méně. Párkrát jsem nevěřícně ťukla do garminího sklíčka a snažila se mu naznačit, že by ty hodnoty TF mohl třeba přehodnotit. Nepřehodnotil. Čas o půl minuty na kilometry horší než v listopadu, tepy ovšem v průměru o deset vyšší. A tady teda rozhodně neplatí, že čím víc, tím líp.
V neděli jsem si spravila náladu. 12Honza si jen tak, protože byla neděle a vlastně to není tak daleko, zaběhl dvacet kiláků do mého revíru vyzvednout zásadní, literárně vysoce hodnotný a hmotnostně ještě hodnotnější svazek. A protože jak zpívá Janek Ledecký, sny se mají plnit, aspoň o Váánocííích, mně se jeden běžecký splnil a já si necelou hodinku mohla s Honzou zaběhat. Což bylo naprosto skvělý. Probrali jsme život, vesmír a tak vůbec a říkám si, že v takovýhle společnosti to ultra prostě MUSÍ utíkat (skoro) samo!
Doma jsem byla dotázána, co jsem si šlehla, že se směju jak šťastnej debil. Sedm kilometrů v tempu sedm třicet a svítila jsem až do večera :-).

PS: Scénky z manželské života:
Já (stojím před zrcadlem a zoufale cpu běžecký triko do elasťáků): "Vypadám jak jitrnice. Strhaná jitrnice!"
Můj muž: "Co se divíš? Ještě před týdnem jsi byla čiperná dvacítka, teď už ti táhne na čtyřicet!"
Jo, já se prostě uměla vdát ;-)

Pátý až dvanáctý týden

Z předsevzetí, že si budu zapisovat, co se každý týden dělo, evidentně nic moc není. Když ono ani nebylo moc o čem psát.
Běhat jsem přestala poměrně rychle, o to jistěji. Párkrát jsem vyběhla do lesa na slabých šest kilometrů, vždycky jsem se vracela nadšená a přesvědčená, že další den určitě vyběhnu, ale většinou jsem se donutila (ano, donutila, ani jednou se mi nechtělo) dvakrát týdně. Naposledy jsem vyrazila před měsícem, protože tehdy se rozpoutala apokalypsa. O blicí historky vás ochudím (jedna z věcí, o kterou bych docela ráda ochudila i sebe samu), stačí, když přiznám, že jsem byla tři neděle ráda, že jsem se z gauče doplazila do kuchyně. Nemohla jsem nic jíst, nemohla jsem nic pít. Z obyčejný vody, která spolu s birellem běžně tvoří skoro sto procent mýho pitnýho režimu, se mi navalovalo jen při představě, že bych ji do sebe mohla nalít. Co šlo líp, byly vody s bublinkama. Ale ne samotný. Vrátila jsem se o dvacet let v čase a milou sodovku pila se šťávou. Ale až po třech dnech strávených čistě na kompotech. Další retro - kompot jsem naposledy jedla před pěti (?) lety. Holt sranda musí být. Strava složená převážně z čehokoliv sladkýho, pokud možno s marmeládovou náplní se záhy projevila a já bobtnám jako ježík obecný.

Ráda bych naprosto upřímně napsala, že mi to ale vůbec nevadí. Jenže vadí. Ale co nadělám, svět je plnej marmeládou plněných věcí čekajících na to, až je sním. A já je přeci nemůžu zklamat!
Po třech týdnem mi začalo být o něco líp, přestala jsem po nocích budit všechny sousedy sdílející s námi stoupačky v jednu, ve tři a v pět ráno dávivými zvuky, abych jim dopřála ještě dohru kolem sedmý, kdy vstáváme. Byla jsem schopná vypít sodovku bez šťávy a objevila absolutní manu v podobě jablečnýho džusu.
Z módu: můžu se ještě vůbec považovat za běžce? Jsem plynule přešla přes: byla jsem vůbec někdy běžec? Do: jak mě to mohlo někdy bavit? Abych, když mi teď už trochu otrnulo, začala zase zvažovat, že bych to přeci jen ještě zkusila. Můj pan doktor je vtipnej. Na otázku, jestli můžu po měsíční pauze znovu začít nebo jestli bych neměla radši plavat, mi řekl, ať začnu kreslit. Na poznámku, že tím se těch endorfinů moc nevyplaví a navíc mě M. nic podobnýho dělat nenechá, dodal, že teď už je to jedno, hlavně ať sebou nikde neříznu a jestli běhám aspoň po lese? Běhám a řezat nic nehodlám, sebe už vůbec!
Tenhle týden končí první trimestr. Dneska jsem byla u doktora na kombinovaným genetickým ultrazvuku, na němž se zjišťuje, jestli netrpí miminko Downovým, Edwardsovým a ještě jedním příšerným syndromem, jehož jméno jsem radši už zapomněla. Zdá se, že netrpí. Naopak. Hopsá si v břiše nahoru a dolů. Ruce před očima, nožky ležérně pokrčený, s žaludkem, játry, páteří, očima a horním rtem tam, kde má být.

A je to holčička :-)

Týden pátý: Tepovka

(kolem 26.10.2013)

Testy zdá se nelžou. Hádám, že když je ta druhá čárka na čtyřech, bude i na pátém a rozhoduji se za další neutrácet (čehož následně lituji, protože co když zmizela?!? Jak jen se to dozvím?). Takže se poměr x-nožců v domácnosti zvýší na 4:1 ve prospěch těch hloupých, po zadních chodících a nelovících. Znamená to taky, že mě čeká pár měsíců běhu podle úplně jiných pravidel. Odmítám si připouštět, že by to mohlo dopadnout jako s Máďou, kdy jsem ani tak nedoběhala, jako ani běhat nezačala. Leden 2011, léčím ITBS a následně zjišťuji, že bude miminko. Koleno jsem doléčila v době, kdy už jsem blila jak šakal a byla ráda, že jsem ráda... na všechny čtyři jsem před porcelánovým božstvem přestala (později už jen po ránu, ó jaká úleva) padat až v osmnáctým týdnu a to už jsem tak dlouho neběhala, že začínat mi přišlo jako šílenství.

Běhání v těhotenství se, zdá se, dle všech chytrých článků, publikací a zatím jedné jediné knihy, která na toto téma vyšla, řídí v zásadě třemi zlatými pravidly: POSLOUCHEJ SVÉ TĚLO, ZPOMAL a PIJ!

Pokud jste na tom jako já a vaše tělo vám tak maximálně říká: Přidej, lemro!... Koukej, jak všichni koukaj!... Makej, makej, makej!!... Tomuhle ty říkáš běh?!... atp. bude se vám hodit ještě čtvrtá prostá rada, běhejte vždycky s tepovkou pod 80%maxTF.

Takže vyrážíme do garminu - chystám druhý pokus o koupi prémiového hrudního pásu. Ten první jsem provedla na začátku září. Našla jsem si na Heurece, kde ho mají nejlevnější, a protože jsem v tom krámě už zjevně někdy něco kupovala, s klidným srdcem ho objednala a zaplatila, Ach já hloupá! Čekala jsem týden, dva, třetí se tam snažila dovolat. Nikdo to nebral. Tak píšu mail. Za dva dny mi přichází odpověď, že čekají na doskladnění a že když to do pátku nebude, vrátí prachy. Žádný balíček nedorazil, na účet nic nepřišlo, telefony nikdo nebere, maily mi MailerDeamon obratem vrací. A na webu? Na webu mají jen nápis: Je nám líto, žádáme o zařazení do insolvenčního rejstříku. No nemám já štěstí? A takhle, takhle se vážení šetří, hned mě ty dvě stovky, o který to bylo lacinější, než všude jinde, hřejou víc v kapse! Ehm.

Korunu tomu nasazuje borec v garminu.

Já: "Vy jste tu měli takovou hezkou akci, že byla sleva na nový zařízení, když člověk vrátil to starý. Vztahuje se to i na ty doplňkový?"
On: "Jojo, třeba u navigací do auta je to..."
Nečekám až odpoví a lovím svůj starý hrudní pás.
Já: "A co na tohle?!"
On: "Na tohle bohužel ne. Ale já vám ho můžu dát za tisícovku!"
Já: ":-DDDD!!!!!"

A takhle, takhle se vážení dělají nadšení zákazníci ;-).

Novej hrudní pás se od toho starýho liší asi jako dámský plavky z dvacátých let od těch z letošního roku. Je parádní, lehoučký, v pračce pratelný (!) elastický proužek, na hrudníku krapet vystuženější. Tam, kde jste u starého modelu měli od žeber k žebrům plast, je teď materiál, který stočíte do roličky. Snímač je o něco málo větší než moje 310 a rozhodně tenčí. A čísla ukazuje jako o život.

Takže běhám s pásem. Hlídám si tepy. Zapomínám si brát pití, což je zásadní chyba. V neděli je nádherně a já se vydávám, ač se mi nejdřív vůbec nechce, na dvacku podél Labe. Klušu závratným tempem 6:30-6:50, i tak se držím na zhruba 75%maxTF. Dávám si za úkol zjistit, jestli se tepovka v těhotenství nezvyšuje, protože to by byla teda trénovaná jak stehno. Na pátým kiláku lovím mobil a volám T., který v garáži natírá police a knihovnu Madlence do pokojíčku. Prosím, jestli by mi nepřivezl vodu, že jsem ji zapomněla a že se mi krásně běží a nechce se mi to otáčet. K mému překvapení (nutno dodat, že samozřejmě příjemnýmu), mě neposílá do háje. Místo toho se potkáváme na jedenáctým kilometru, kdy už se vracím. "To je nechutná dálka!" brblá a duše na kole, jehož přehazovačka se dávno vypravila do věčných lovišť. Myslela jsem, že si budeme třeba povídat, ale mlčí, tak ho pět kilometrů před domovem posílám napřed. Maluju si, jak budu tyhle delší běhy aspoň jednou týdně provozovat. Haha. Kdybych jen věděla...

Druhá padesátka

aneb O mé zodpovědné přípravě na ultra

Rozhodla jsem se, že přípravu na první pořádné ultra rozhodně nepodcením. A protože věřím radám ultra-matadora Běhajícího stína, který pravil, že co dítě, to padesát kiláků, představuji vám svou druhou Padesátku:

vpravo je hlava (černý flek je čtvrtá mozková komora :-), vlevo tělo, mezi tělem a hlavou jsou ručičky, úplně nalevo nožičky ;-)

A jelikož jsme spolu zatím naběhali nějakých 170 kilometrů a doletěli na tiskovku do Milána s americkým spisovatelem afghánského původu, je jasný, že to bude pořádný světo-běžník, kterého náš globalizovaný svět jen tak nezaskočí a právem mu náleží pracovní jméno Hilarius Rambo (Hilarius je oficiálně uznaný český jméno a kdysi jsme, na jedný z předlouhých hodin arabštiny odehrávající se v knihovně páně Petráčka, jižto po smrti odkázal našemu slovutnému ústavu a kterou halí desetiletí neuklízená vrstva prachu, s kamarádkou Martinou objevily mezi všema těma odbornýma publikacema stařičkou edici Jak se bude jmenovat? od nesmrtelný paní Knappový. Při listování (ano, přesně proto neumím arabsky tak, jak bych chtěla :-) jsme narazily kromě Polykarpa, Neptuna, Oceána nebo Mstislava i na Hilaria... M: "Hej, to je super jméno. By se představoval: 'Hi, I'm Hilarious!!'" No kdo by to nechtěl? :-)

Měří 18,52 mm, srdéčko mu tluče jako o závod a když se nic nepodělá, uvidíme se s ním v polovině června ;-).