Ne, nebudu znovu psát o Careyho kouzelné zombie dystopii, ale na nějaké knížky (jak už jinak?) samozřejmě taky dojde.
Tentokrát to bude o Běžíškovi, který chodí v srpnu.
Minulý týden totiž postupně přišlo:

Recenzní výtisk - 1 ks

Velice, velice zajímavý testovací pár bot - 1 ks

S nimiž je to zatím láska na první obutí.

A pak malá krabička.
Tak trochu jsem ji čekala.
A stejně...
...stejně jsem byla dojatá jak stará bába poté, co se ve třem tisícím osmistém padesátém šestém díle její oblíbené telenovely pravnoučata původních ústředních hrdinů konečně setkala a vzala.
Bylo v ní totiž tohle:

(A ne, moje děti mi nikdo poštou neposlal.)
No jo, vidíte dobře.
Po závodu jsem totiž psala organizátorům děkovný e-mail o tom, jak to všechno bylo nádherný, jak krásný den v horách nám nachystali, a jak se mi to navzdory všem protivenstvím a DNF líbilo. Jako doušku jsem ze srandy připojila do PS lehký stesk nad tím, že jediný, co mě mrzí, je to, že nemám tu nádhernou medaili, kvůli který mě děti nepřestávají otravovat ("A jak to, že nemáš medaili, mami? Jak to, že jsi nevyhrála? To ses málo snažila?!").
Tak už ji mám.
Někdo si dal tu práci, že ji zabalil, odnesl na poštu a poslal.
A já ji beru jako závazek, že se tam vrátím a skutečně si ji zasloužím.

Taky jsem objevila úžasnou libanonskou kapelu, o kterou se musím podělit:

#-3 (43)

Chaim Potok4

SLIB

Tohle je obrovské překvapení. Podle všeho jsem jedna z mála, kdo o Chaimu Potokovi ještě donedávna ani neslyšela, natož abych od něj něco četla a musím rovnou přiznat, že je to veliká škoda (moje). Při svém posledním knihovním relapsu jsem kromě M. Fabera ukořistila i Potokův Slib. Měla jsem zafixováno, že jsem na něj četla nedávno na iLiteratuře recenzi, a tak mě dost překvapilo, když jsem zjistila, že kniha vyšla už před patnácti lety. Až doma jsem přišla na to, že je to volně navazující druhý díl, nicméně ono "volně" je zde natolik namístě, že není třeba se obávat, že by čtenář byl vržen do rozbouřený vod přetrženého děje. Vůbec ne. (Navíc jsem teď ke svému překvapení přišla na to, že Potok na iLit. vůbec zrecenzovaný není, spooky!).

Slib je neuvěřitelná kniha o neuvěřitelném, možná už neexistujícím, možná stále kdesi za hranicí a zároveň v samotném nitru společnosti existujícím, světě. Rovnou říkám, že o světě chasidských expatů nevím vůbec nic, snad i proto nebo možná právě proto byl pro mě Potok takový čtenářský zážitek. Nevzpomínám si totiž, kdy jsem naposledy četla knihu, která by mě dokázala vtáhnout snad ani ne od první strany ale od první věty. A přitom se nejedná o žádné drama nebo thriller. Autorův styl je natolik podmanivý, že jsem Slib v podstatě nedokázala odložit a pár hodin tak prožila v poválečném New Yorku mezi chasidskými židy, prostředí a postavy mě natolik fascinovali, že do reality jsem se vracela jen velmi nerada a přišla si ní v zásadě jak na návštěvě. 

Slib je kniha o střetu starého s novým, o otázce postavení náboženství ve století vědy, o přehodnocování a o tom, že se i samotná židovská komunita těžko vyrovnávala s přílivem přeživších koncentrační tábory. Toliko na vyšší, obecnější úrovni. Na té osobní, je to niterný příběh o lásce, přátelství, obětech, nenávisti, bolesti a smíření. Je to příběh o emocích, které jsou pro nás v dnešní, často nejen navenek, vyprázdněné době až neuvěřitelné, o jejich síle a vlivu na psychiku. 

Postavy jsou bez výjimky půvabné a krásné, jsou to živí lidé z masa a kostí a i ti, kdo jednají na první pohled nelítostně, mají ke svým činům jasně definované, pochopitelné motivy, navíc to vůbec neznamená, že jsou to zlí lidé. 

A ten jazyk. Ach, ten jazyk!

#-4 (44)

Stephen Chbosky

THE PERKS OF BEING A WALLFLOWER

Už při čtení jsem si říkala, že tahle knížka, to nebude při hodnocení oříšek, to bude ořech. Para ořech. 

Ona je totiž stejnou měrou dobrá jako slabá. Proč? Protože na jednu stranu to máme velice čtivý text, který nás svou formou (román v dopisech adresovaný neznámé osobě) i stylem (krátké věty), nutí neustále pokračovat (tak už jen jeden dopis a jdu spát/pracovat/dělat_to_co_dělat_musím), na druhou se tu vrší závažná témata způsobem, jenž ve čtenáři nevyhnutelně vzbudí pocit, že je tam autor naházel vidlemi, nebo si napsal seznam "všeho zlého" a postupně ho odškrtával. A právě to nakonec knize podtrhává nohy. 

Chbosky nacpal do svého románu snad všechny tíživé situace, které mohou v lidském životě nastat a aby toho nebylo málo, nechává jej vyprávět ústy 15letého, psychicky narušeného hrdiny, který nejspíš trpí nějakou formou PAS, možná i PTSD, což ovšem, ke škodě knihy, nikde nezazní. 

Dál už budu konkrétnější, takže bacha, přijdou *SPOILERY*, kdo knihu nečetl a číst chce, dál nečte, protože riskuje, že mu vykecám pointu, a pak na mě bude naštvaný (což je, jak známo, blbý pro karmu, Ježíška i Aštara Šerana). 

Na dvou stech stránkách stránkách se tu stihne semlít sexuální zneužívání, nepřiznaná homosexualita, přiznaná homosexualita, tragické úmrtí v rodině, znásilnění, agresivita, sex mladistvých, narušené rodinné vztahy, sebevražda, šikana, potrat, násilí na ženách, násilí na dětech, zneužívání drog a alkoholu mladistvými, a pak i takové ty normální věci jako osamocení, odcizení, nejistota, prázdnota, nepochopení, nesaturované základní emoční a fyzické potřeby etc. Přijde vám ten výčet brutální? On taky je. Navíc volba postavy, osoby, která vše pouze sleduje, umožňuje autorovi témata jen nadhazovat, ale vůbec nijak se jimi dál nezabývá. Což ale znamená, že vlastně vyznívají do ztracena. V plejádě tragédií pak pointa úplně zapadá, protože je z ní, no, jen další, jen tak mimochodem, konstatovaná tragédie. 

Pak je tu propastný rozdíl mezi tím, jak mluví a uvažuje ústřední hrdina, který vám nejspíš mnohdy připomene trochu ukecanějšího Rainmana a jak se vyjadřují a chovají jeho o tři roky starší přátelé. On má uvažování a vyjadřování desetiletého děcka (byť s libidem toho patnáctiletého), oni působí, jako kdyby se chystali odevzdávat diplomku na filosofii. 

Schizofrenní postoj ke knize mi zůstává, líbila se mi a nelíbila, těšila jsem se, až se k ní zase dostanu a nespokojeně jsem mlaskala při každém dalším klišé, v něž se ona těžká témata nevyhnutelně měnila. Možná jsem na to už moc stará, před patnácti, dvaceti lety by mě The Perks určitě naprosto dostaly, teď už ale ne. Takhle mi nezbývá, než hodnocení zprůměrovat. Přes to přese všechno je to zajímavá kniha, které mimo jiné ukazuje, jak moc a kam jsme se za těch téměř třicet let posunuli - dneska si patnáctiletý kluk na lavičce ve školním areálu asi jen tak nezapálí. Aspoň v Americe ne. 

Švadlenka Madlenka aneb nebojte se píchnout (a taky nějaký ty knížky)

Prožívám silnou pozávodní kocovinu. Opravdu silnou. Po každým velkým závodě, na který jsem se dlouho chystala, o kterém jsem dlouho snila, převracela ho v hlavě, představovala si ho celý hodiny a hodiny během tréninku (a upřímně - i mimo něj, ano, běžci jsou paka a Oldové a na běhání myslíme často. Hodně často), se nevyhnutelně dostaví prázdno. A otázka: a co teď? Co dál? Kam teď? Zatím to bylo jednoduchý - kam dál? No ke stovce. Do hor. Do vysokých hor. Na Grossglockner. Kam jinam? Jenže co teď? Co dál? Kam teď?
Jsou to tři týdny a mně se o těch horách pořád ještě zdá. A nejsou to vůbec ošklivý sny. Vůbec. Všechny pocity spojený s tím dnem v horách jsou úžasný a všechno zlý je zapomenutý a já si jen říkám, proč jsem trochu nepřidala? Proč jsem to nezkusila urvat? Proč...? (No, prostě proto, dělala jsem, co jsem v danou chvíli mohla a uměla, už jen to, že jsem zvládla z kopce podél lan běžet a ne jen jít je v mým běžeckým CV ku*va skok vzhůru (ta hvězdička je pro tebe, MM :-).)
Před třemi dny zveřejnil na svým blogu zážitky a video Pavel, se kterým jsme běželi B7. Snad se nebude zlobit, když sem to jeho nádherný video především z první části trati dám:

Připadám si jak po dechberoucím one night standu, kdy víte, že toho druhýho už nikdy neuvidíte a ani to nečekáte a stejně na to nedokážete přestat myslet (ne že bych s tím měla nějaký velký zkušenosti, ale tak hodně čtu, no...).
Ale nenadělám nic, čas letí jako splašený, čekají mě další bitvy, do nichž je třeba se vyzbrojit a vyjet se standartou a bradou vysoko zdviženou. Snad vám o nich budu moct brzy napsat víc.

Závod mi kromě spoustu zážitků a zkušeností pomohl prolomit jedno zásadní tabu: na výstroj a výzbroj se nesahá, neb co nezvládli borci v daných sportovních firmách udělat dokonale, to já bych mohla leda dokurvit. Jenže pak Honza píše o tom, jak si přešívá batoh a kluci v hospodě dávají k dobru celou řadu historek, kterak si na horolezení ušili snad všechno spodním prádlem počínaje a mačkami konče, a já tváří v tvář faktu, že budu bojovat o limit, a když půjde všechno ideálně, strávím v horách cca 28 hodin, ustupuji ze svého přesvědčení a začínám řešit, JAK proboha sbalím všechno, co bych mohla potřebovat? Anebo spíš DO ČEHO?
Po jedné z hospod zakupuji přes ebay extrémně výhodně starší 20litrový model od Salomonu, kterýžto měl Veverka Pražský ve stravovacím zařízení s sebou a já si ho tím pádem mohla vyzkoušet. Tam se jevil jako boží. Když přijde, je boží do chvíle, než s ním vyběhnu. Zděšeně zjišťuju, že i pro jedince s mojí ne dvakrát subtilní konstitucí je moc velký. I když všechno utáhnu na doraz, pořád mi hopsá na zádech, nepříjemně se mi zařezává do krku, prostě na výlet super, na třicetihodinový boj o život už méně.
Ale protože jsem geneticky spřízněný s lakomou Barkou, odmítám investovat do čehokoliv jinýho a rozhodnu se jít do rizika jako Nohavica v Milionáři. Má teorie pracuje s přesvědčením, že téměř prázdný batoh sedí na zádech podstatně hůř než batoh nacpaný. Naštěstí se ukáže, že tahle hypotéza byla správná a jakmile je sklenice (či v tomto případě batožina) zpola plná, sedí podstatně lépe. Při neplánovaný celodenní túře s dětma na Weissee mám dostatečný prostor si to ozkoušet v praxi.
Další potíží u batůžku jsou láhve. Neumím pít z camelbaku. Na tom se nic nezměnilo. Furt zoufale saju jako vzteklý novorozenec dožadující se mlíka a ono prd. Takže základním požadavkem na batoh byly kapsy na láhve dosažitelný z venku. Což sice jsou, ale to byste ho nesměli mít utažený na maximum... atd. Prostě ač hypermobilní, nedosáhnu na ně. A co s tím? Inu, když se v rodině rozdávaly talenty, trocha toho šicího od mé sestry odpadla, a když jde do tuhýho, jsem schopná si jehlou i nevypíchnout oko.
Padly na to elasťáky na podoma z lidlu, trocha barevný nitě, jedna výprava o nervy ("Nesahej na to! Polož to! Co to děláš? Ne-sa-hej na to! Co to děláš?!?...") s holčičkama do Stoklasy a o zábavu na cestu jsem měla postaráno:

Kdesi na rakouské dálnici

Z horní strany elasťáků, tam kde je guma, jsem vystřihla obdélníky a ušila z nich ponožky odpovídající velikosti půllitrových softflasků. Přidala jsem gumičku a ten plastový hajzlík, jehož název jsem už zase stihla zapomenout, a pak jsem to celý přišila na batoh. Překvapivě to drží a ještě větším překvapením je, že to a) funguje b) se z toho dá pít, aniž byste tu flašku museli vyndávat, což je tím pádem ještě lepší, než můj velmur a to už je co říct.

A tady jsou v akci. 

Závěr?
Nebojte se do toho píchnout. Já už si plánuju, jak by se mi šiklo batůžek přepažit a udělat si dvě 10litrový komůrky, abych nemusela vždycky, když něco chci, vyhrabat celý batoh (protože je to v souladu s Murphyho zákony vždycky na samým dně).

V mezidobí samozřejmě kromě spousty piv padly i nějaký ty knihy, tak jen pár, ať vás (opět) nezahltím.

#0 (40)

Michel Faber

FAHRENHEITOVA DVOJČATA

Michel Faber, v Holandsku narozený britský spisovatel, vešel do širšího povědomí českého čtenářstva svým historickým opusem Kvítek karmínový a bílý z viktoriánské Anglie, kterému navíc pomohlo promo v podobě předního českého překladatele, kterému trvala práce tak dlouho, že mu vydavatel hrozil odebráním rukopisu. Inu, překladatel nelenil, a protože mu na tomto díle natolik záleželo, práva na vydání českého překladu odkoupil. Tolik praví legenda. 

Kniha je to údajně velmi dobrá, já se k ní z nějakého vnitřního odporu, kterýžto mám tendence k téměř jakékoliv v dané době extrémně populární a zmedializované knize a priori cítit, nedostala. A pak jsem si při svém knihovním relapsu, odnesla domů Fabery hned dva, aniž bych tušila, jaký zajíc se v pytli nachází. A jelikož se o zajících ví, že mají sklony k rychlému množení, nikoho nepřekvapí, že se posléze ukázalo, že to není co kniha, to jeden příběh, ale že jsou to hned dvě sbírky povídek. 

A protože mám šťastnou ruku, sáhla jsem nejprve po té, která vyšla jako druhá a... A... Ano, pane Fabere, ano. Kdo umí, umí. 

Nutno zároveň říct, že tyhle povídky nejsou pro každého a finské podivno se tváří v tvář podivnu Michela Fabera může jít stydět do kouta. Všechna jeho vyprávění jsou do jisté míry znepokojivá a vzbuzují ve čtenáři celou škálu, obvykle ne zrovna příjemných pocitů. Autor dokazuje, že zvládá pracovat s takřka jakoukoliv kulisou - ať už místní, či dobovou a svá na výsost originální vyprávění bez začátků a konců zalidňuje tak rozmanitými charaktery, že by každý vydal na samostatný román. 

A je jedno, jestli zrovna vykresluje tíživou dystopii, sociální drama bývalé feťačky snažící se znovu sblížit s malým synem, partnerské vztahy - ty rodící se, fungující, zanikající nebo už dávno zaniklé nebo vztahy sourozenecké.

Suma sumárum se jedná o výborně přeložený výjimečný povídkový soubor pro každého, kdo se vyprávěním nechá rád vyvést z rovnováhy.

#-1 (41)

Michel Faber

NĚKDY PROSTĚ PRŠÍ

Koukám, že už jsem zase v mínusu... No, co nadělám.

I druhý, chronologicky první, povídkový soubor M. Fabera stojí rozhodně za přečtení. Po přečtení Fahrenheitových dvojčat jsem věděla, že Někdy prostě prší nebude krokem vedle. Autor se ve své tvorbě pohybuje na rozdíl od mnohých jiných směrem vzhůru a lituji jen toho, že jsem knihy nečetla tak, jak vznikly. V "Někdy..." se totiž teprve objevují náznaky toho, co mě ve "dvojčatech" naprosto uchvátilo - úsporně vykreslené emoce, mohutný tematický rozsah od enviromentální témat přes sociální kritiku, rodinné vztahy až po téma emigrace a úchvatná práce s jazykem. Povídky na malém prostoru opět dokáží ve čtenáři vyvolat celou škálu emocí, tíseň z očekávaného, neklid z nevyhnutelného, naději z možného. Pokud potřebujete, aby bylo řečeno A, B i C, aby měl příběh úvod - zápletku - rozuzlení a závěr, budete nevyhnutelně zklamáni. Faberovy povídky nejsou jako maso+příloha+obloha, jsou spíš jako položka na degustačním menu - rozhodně se nepřecpete, ale ono mísení chutí, ono testování palety, vás sice nezasytí, ale rozhodně vás může uspokojit výrazně více, než kačena se šesti (byť na ní také není nutně něco špatného). Navíc překladatelsko-redaktorské duo Janiš+Podaný se jako jako vždy starají o nejvyšší kvalitativní standard a i díky nim se kniha čte lehce a plynule. (Jen jedna hnidopišská poznámka - i ve "dvojčatech" se objevoval slovo miasma, kteréžto jsem neznala a musela se tudíž poradit se slovníkem cizích slov. A ten můj tvrdí, že toto slovo označuje nepříjemný pocit, nákazu či znečištění - a v obou sbírkách se objevuje spíše ve významu "směsi", tak nevím, zda je chyba na přijímači či na vysílači...)

#-2 (42)

Cheryl Strayed

WILD

Komu vadí, když jsem na knížky ošklivá, přestane číst.

Komu se Wild líbilo, přestane číst (nechci se hádat, na to je moc vedro).

Tahle kniha mě dlouhou dobu stejnou měrou odpuzovala jako přitahovala, a když jsem potřebovala novou knihu do čtečky, abych si ukrátila čas při uspávání harpyjí, byla volba nakonec jasná. Vždycky mám totiž rozečtenou minimálně jednu e-knihu a tu si šetřím skutečně jen na chvíle, kdy potřebuju číst potmě. Takže jsem se Cheryl strávila nakonec poměrně dost času. A celou tu dobu jsem se nedokázala rozhodnout, jestli mi přijde drsná a skvělá nebo debilní a sobecká. Nakonec musím říct, že jsem se nevyhnutelně přiklonila k druhé variantě. Ono totiž postavit si pseudoliterární kariéru na tom, že se veřejně přiznáte k tomu, že jste sebestředná, omezená, labilní a bezohledná slepice se sklony k závislosti, to může fakt jenom blbá blondýna (nic proti blondýnkám).
Wild má být kniha o mladé ženě, která se vyrovnává s traumaty (jež si většinou způsobila sama) tím, že projde část Pacific Crest Trail.
Cheryl se usilovně pokouší z knihy vyjít jako upřímná drsňačka (a mně je fakt fuk, kolikrát a jestli si na trailu klikala myšku...), ale pokud si někdo na podobnou cestu není schopný ani pořádně sbalit nebo se naučit používat kompas (!), nemá tam co dělat - představuje totiž riziko nejen pro sebe, ale i pro případné osoby podílející se na záchranné akci. Jenže to by drahoušek Cheryl nesměla být takový stupidní sobeček, aby si tohle dokázala uvědomit.
Co jinýho taky je, když o*uká všechno, co se hýbe, přestože má milujícího, chápající a podporujícího manžela? To je ale děvče charakter - co se třeba rozejít, než se nechám zbouchnout od feťáka? A kolik z nás ztratilo (nečekaně) rodiče a muselo se s tou situací nějak smířit a jít dál? Řešením asi nebude začít si píchat heroin, že jo - maminka totiž Cheryl sice vychovala tak, že by nikdy u nikoho cizího nevyryla nic do nábytku, ale že by ji naučila, že zahánět smutek buchnou není zrovna top nápad, na to už asi nedošlo...
Autorka se navíc považuje a krásku (ne, fakt nevypadá jako Reese Whiterspoon z přebalu), o čemž ji bez ustání ujišťují všichni, koho na své cestě potká. Kromě toho jsou z ní všichni úplně auf, protože, ó můj ty Tondo kolenatej, ona jde SAMA! Opakuje se to v knize tolikrát, že už jsem na božskou podstatu Cheryl měla dost velkou alergii. Protože - a co jako? Tak jde sama, no. Osobně spíš obdivuju všechny, kdo tohle dají s někým, aniž by se vzájemně nepozabíjeli - to musí být panečku ponorky... Kromě toho při každý příležitosti stezku opouští, nechává se hostit od cizích lidí, vozit autem a ulehčuje a zkracuje si to, jak jen může. Ve snaze se změnit a přestat chrápat s každým se téměř v samém závěru trailu zase vyspí s naprosto cizím chlapem, aby dospěla k závěru že: je v pohodě být tím, kým jsme!
Kniha navíc není ani tak o cestě jako takové nebo o tom, jaké to je, podniknout takhle dlouhý trek, je to spíš o tom, kterak autorka zvorala všechno, na co sáhla (ať už dřív nebo i během cesty samotný) a o jejím dost chudičkým vnitřním životě, kde se střídají akorát vzpomínky na rodinu, vzpomínky na chlapy, který vojela, vzpomínky na herák, myšlenky na chlapy, který by vojela a tak pořád dokola. Jo a taky přesvědčení, že je velká spisovatelka. Není.
Knížka není vyloženě špatná. Jsou to prostě zápisky bývalý trosky, která už nevěděla, co by a místo, aby si to dál proháněla žílou, se začala prohánět po lesích. Tak jako jo, no. Bestseller hodný zfilmování? Tak to fakt ne.

Za dámičku

(a nějaké to čtení, bez toho už to asi ani nejde)

Maruška mi v komentáři pod předposledním příspěvkem připomněla můj dávný slib, který jsem jí dala - taktéž v reakci na jeden z jejích milých komentářů pod nějakým dávným příspěvkem. Slibovala jsem jí, že jí dokážu, že běhat může jako dáma. Že fakt, že normálně nevychází jinak než v sukni a balerínkách není důvodem proto, aby v něčem hodně podobném nemohla vyběhnout.

Předesílám, že jsem módní negramot. Trendy mě nechávají chladnou v duchu oblíbené básničky mé puberty: Já mám holku frigidní, ta mě lehce uklidní, když je jen tak bez trička, mrazí jako chladnička! Inu i já zůstávám ve vztahu k módě kovanou frigidou. Neznamená to, že bych chodila jako hastroš (doufám!), jen si prostě vybírám to, co se mi líbí no matter what. Takže žádné aktuální běžecké hitovky nečekejte - nicméně doufám, že se někdo v módě sběhlý třeba najde a můj výběr doplní o to, co se teď nosí, případně se těším na tipy na věci a značky, které mi dosud unikaly.

Tílka, trička, mikiny - těch je opravdu nepřeberné množství a věřím, že i ta nejnáročnější dámička si mezi nimi vybere. Pár kliknutí myší a jsou tu hromady vrchních částí oděvu s různě velkými a tvarovanými výstřihy, upnuté nebo volnější, s různě dlouhými rukávy, v bezpočtu barevných kombinací, s nápisy - motivačními, reklamními i vtipnými.

Ale co dolů, když nechci elasťáky? Existuje šalamounské řešení a tím je běžecká sukně. Tu tvoří spodní elasťáky a - překvapivě - sukně.

V poslední době jsem si opravdu hodně oblíbila polskou značku Nessi. Její produkty jsou nesmírně barevné, a jelikož jsem si před pár lety vzala k srdci radu Štefana K., který tehdy na behej.com psal, že běžec by měl nosit barevné oblečení, aby na své okolí působil pozitivně, v jejich pestrobarevném oblečení jsem našla. Ono ostatně není moc dalších značek, které by je v barevnosti trumfly. Nutno dodat, že jsem před dvěma lety dostala na testování pro BB jejich dlouhé legíny a tílko a obzvláště první zmiňované už muselo být práno víc jak stokrát - barvy skutečně trochu vybledly, ale zdaleka ne tak dramaticky, jak by se dalo čekat (je to přeci z Polska!), švy drží a běhá se v nich pořád dobře (a tohle není žádná reklama, ani otevřená, ani skrytá, to je čistě moje zkušenost).

Tu nahoře jsem dostala od Běžíška a konečně jsem v ní i vyběhla - a zatím jsem z ní nadšená. U Nessi je jen třeba dát pozor na to, že jejich S je poměrně veliké, takže i mně je jejich eSková sukně skutečně velmi pohodlně.

Před pár lety měla v Salomonu vlastní řadu dámského běžecké oblečení ultramaratonkyně Anna Frost. Její sukně, tílka, kalhoty, trika a mikiny byly opravdu hezké - navíc v mých barvách, takže Aničko, palec hore, ale úžasné byly hlavně její šaty. To je totiž něco, co se moc často nevidí.

Mají jen jednu zásadní chybu - nejspíš už se nikde neprodávají. Ale třeba se pletu a budu jen ráda, když je někdo někde najde.

V poslední době hodně pošilhávám po značce Kari Traa (a nemá s tím nic společného fakt, že je její ambasadorkou mimo jiné i Zuzka Urbancová, jíž jsem věrná fanynka). Ta sice nemá v nabídce sukně ani šaty, ale má naprosto originální barevné kombinace a jejich koncepce je mi natolik sympatická, že jen co budu bohatá, hned si od nich něco pořídím.

"The art of not givin' a fuck" - heslo Kari Traa

Třeba tyhle... jak by se mohly někomu nelíbit?

Takže sukni máme.

Teď ty balerínky.

Boty jsou při běhání snad největší téma. Všichni neustále řeší, jaké boty si mají koupit, jaké boty si koupili, jaké boty mají jejich kamarádi a jaké boty si koupí příště. Obuvnická běžecká alchymie je vybavena vlastním slovníkem a běžci se podle druhu bot, které obouvají, dělí do několika skupin - máme tu běžce s botami tlumenými a s botami minimalistickými, máme tu běžce docela bez bot, máme běžce, kteří mají dvacet párů kecek - na každý druh tréninku a povrchu jiné a ještě docela jiné na závody, máme takové, co mají jedny a bohatě jim to stačí. Máme boty s vysokým dropem a s dropem nulovým, s drapáky jak kopačky a boty hladké jako dětskou prdýlku.
To nás ovšem ve chvíli, kdy jsme dámička a na autě nám jezdí barva (ergo: "Jaký máš auto?" "Červený!"), nemusí vůbec zajímat. Zajímá nás fakt, že nechce žádný blbý ády ani najky, nechceme na nohou kopyta. Chceme dámskou botku samochodku.
Tady ovšem narazíme na můj barevný a vlastně i keckový problém. Já totiž v těch keckách chodím i normálně, jasně, že ne do města, ale vzhledem k tomu, že většinu času trávím někde po lesích, hřištích, pískovištích a dalších -ích, a tak obvykle obouvám na běh už příliš sešlapaný boty, který ovšem ještě drží... Ale třeba tyhle, ty by přeci obstály i jako boty-boty, ne?

Anebo tyhle krásný F-Lite 250 od Inov8, to je přeci vyloženě hezká bota (ano, mám pro design Inov8 slabost, kdybyste si toho náhodou ještě nevšimli):

A co vy? Nějaké tipy pro dámičky, které nechtějí běhat, protože se odmítají vzdát svého statutu "vždy upraven"?

Zjevně čtu rychleji, než píšu, a tak se pohodlně usaďte, druhá část programu po přestávce začíná.

#3

Favel Parrettová

AŽ PŘIJDE NOC

Na útlou knížku Australanky s českými kořeny Favel Parrettové jsem se těšila od chvíli, kdy si ji Tom přinesl na překlad domů. Obvykle čtu jeho texty v sazbě, tentokrát nevyšel čas a tak jsem čekala a čekala...

A dočkala jsem se vyprávění plného lyrických, imaginativních obrazů z australské Tasmánie, kterou má asi většina z nás spojenou maximálně tak s tasmánským čertem a já jsem, nevím ani proč, vždycky myslela, že tam musí být strašlivé horko. Opak je pravdou... Vzduchu je v knize chladný a počasí lezavé, domy studené a život prostý, těžký a plný prostých radostí a bolestí. Je to život chudých, tvrdě pracujících lidí. Až přijde noc není tradiční vyprávění, jsou to obrazy vnitřního světa malé Isly a velkého Bo. A také Nelly Dan, která se ve stínu obřích ledovců zdá být jen malou, červenou lodičkou, a jež byla pro všechny námořníky, kteří se na ní - mnohdy i mnoho let - plavili, mnohem víc.
Pokud ke spokojenosti potřebujete, aby bylo řečeno A, pak B a nakonec C, aby vše bylo vyřknuto doslova a bez nosného příběhu pro vás není kniha knihou, pak se Parrettové vyhněte. Jestliže se rádi necháváte při čtení zajmout slovy, pocity a imaginací, vypravte se do daleké Tasmánie i o něco bližšího Dánska. Bude se vám tam líbit.

"V mrazu se těžko dýchalo, každý nádech pálil v plicích - pod promrzlýma nohama jsem cítila tvrdý kámen a beton.
Brávala jsem bratra za rukáv a táhla ho za sebou po liduprázdných ulicích Battery Pointu. Nejdřív jsme šli rychle. Všude vládl obvyklý klid - byli jsme tam sami. Námraza na oknech zaparkovaných aut, silná a neprůhledná.
Mona Street, Francis Street, Hampden Road. Na konci Kelly Street vedly schody do temnoty, zadní trakt Salamanky, zchátralý a pobořený. Hrany kamenů zakulacené, obroušené. Kamenná pevnost, brána, kterou jsme museli projít.
Utíkej, utíkej - Kellyho schody.
Některé schody byly ohnuté a flekaté. A ty skvrny připomínaly starou zaschlou krev, která časem vybledla do oranžova. Krví nasáklé kameny. Pokaždé jsme scházeli schod po schodu, co nejrychleji to šlo. Dolů, dolů a usilovně jsme se snažili nedívat se dopředu do tmavé uličky. V chladném dlážděném přítmí na úpatí schodiště nám přesto tahali duchové za šaty, snažili se nás popadnout za vlasy a kamennou ozvěnou nám šeptali.
Můžeš mi pomoct?
Vidíš mě?
Nenechávej mě tady.
Vždycky jsem bratra pevně chytila za ruku a běželi jsme a běželi, bez dechu, dokud jsme nevyběhli ven. Dokud jsme nebyli na druhé straně..."

Donia Bijan

THE LAST DAYS OF CAFÉ LEILA

Donia Bijan je jednou z mnoha íránských imigrantek do Spojených států, na rozdíl od většiny se vyučila kuchařkou v Paříži a dnes pracuje jako šéfkuchařka - spisovatelka. Její druhý román The Last Days of Café Leila u mě skončil v rámci posuzování, zda by jej stálo vydat v českém překladu či nikoli.

A dojmy z něj mám rozporuplné.

Obvykle při čtení rovnou vím - jasně, tohle se bude prodávat, ne, tohle nemá šanci. A tady vážně nevím. Na mě knížka působila jako takové neškodné vyprávění o třech generacích rodiny usazené v Íránu - o imigraci z Ruska, následném zapouštění kořenů, o situaci po Revoluci, o další vlně emigrace - tentokrát do USA a o návratu zpět. Autorka nakousně pár velkých a silných témat (smrt dítěte, tradice, brutalita ájatolláhovského režimu, odeslání dětí do zahraničí pro jejich vlastní dobro, útoky na ženy, segregace pohlaví, úmrtí rodiče, rozpad manželství, ztráta pouta s vlastním dítětem během jeho dospívání atd.), ale jejich potenciál je ponechává až trestuhodně nevyužitý a její vyprávění klouže (s výjimkou jedné, dvou silných scén) po povrchu. Jedno klišé se vrší na druhé a všechno nakonec v rámci možností dobře dopadne. Postavy jsou dost ploché a místy až nudné (ústřední hrdinka je zdravotní sestra, její manžel kardiochirurg - ona (jak jinak) zjistí, že ji celé roky podvádí se sestřičkami, odejde od něj, aby mu nakonec odpustila, neboť on si uvědomí, že miluje jen ji a blablabla - ono ve chvíli, kdy vám chlap 20 let zahýbá (a dělá z vás vola ve stejném špitálu, kde pracujete i vy) je přeci jasné, že stačí jedny psí oči a všechno je zapomenuto... (ehm); pubertální dcera je vzdorovitý fracek, který by zasloužil pár facek, ale pod vlivem íránského prostředí se promění v tolerantní a chápavou slečnu; sirotci jsou hodní, Íránci chudí, policisté agresívní, všechny vztahy jsou nějakým směrem vyhrocené, kulisy malebné...). Na mě je tu zkrátka příliš mnoho černé a bílé. Takhle nějak představuji "čtení pro ženy", které nechtějí vyloženě tupý příběh, ale zase ne nic moc extra těžkého, trochu toho dojetí, exotické kulisy, postavu, s níž se mohou ztotožnit - nebo si to alespoň tak nějak představuji. Plus tu najdete všechny oblíbené motivy rodiny, lásky, utrpení, odpuštění, vaření... Jestli bude časem i česky zůstává ovšem otázkou.

#2

Sarah "Scribbles" Andersenová

DOSPĚLOST JE MÝTUS

To se tak běžně stává, že jedete do obchoďáku pro prací prášek a vrátíte se domů se dvěma novými knihami... a bez prášku (vám snad ne?)

Sarah určitě nemusím představovat. Její kresba je specifická, jednoduchá a skvělá. A to samé platí o jejích - obvykle jednostránkových - příbězích, v jejichž pointách se mnozí (ne-li všichni) najdeme - stačí se nebrat moc vážně. Jediné mínus je značně omezený rozsah, 112 stránek je hodně málo a mnohé mé nejoblíbenější komiksy se tím pádem do výboru nedostaly...

#1

Patrik Girgle

VERTIGO

Jsou knížky, které na mě v knihkupectví mrkají, kdykoliv tam vkročím (což je, přiznávám, dost často) a které mě vábí jako Sirény. Kolem Vertiga jsem chodila několik měsíců a nakonec jsem neodolala. A Vertigo je jako ony Sirény, zrádné, krásné na pohled a špatné uvnitř. Autor sice umně buduje tísnivou atmosféru hormony zmítaného dospívání, ale ve výsledku působí jako Petra Soukupová bez talentu. 

O co jde? Je to až trapně prosté: Dušanovi je sedmnáct, a tak jako spousta sedmnáctiletých kluků před ním i po něm, i on touží konečně zasunout. Jenže je romantik a intelektuál, taky pytlačí ryby a zamilovává se do dost divných typek. Nakonec se mu to samozřejmě podaří, ale vám to bude nejspíš jedno. Knihu nezachrání ani výpravy do budoucnosti, které nám v letmých výjevech osvětlí, co se s hrdiny stalo "pak" (rozuměj: po gymplu a po létech dravého kapitalismu), byť jí dost pomáhají. Ale jelikož jsou jen letmé, mohou ji podpírat jen... letmo.

Plytký děj bych knize i odpustila, stejně jako po tisící omílané téma rozervaného mladíka, kdyby přinášela v nějakém - jakémkoliv - směru něco nového, kdyby bylo její čtení zážitek. Jenže není. Hlavní postava jako by vyskočila z Džínového světa (nebo podobného titulu), ale na rozdíl od Johna se Girgle snaží tvářit jako autor pro dospělé. Výsledek je ve své snaze o uvolněnost toporný, o originální vykreslení sexuálních scény, oné směsi vulgarity a romantiky, legrační a o existenciální motivy hloupý. Postavy jsou šablonovité a některé vyloženě odfláknuté (rodiče, plejáda kamarádů s přezdívkami, v nichž se začnete ztrácet, protože jeden je jako druhý). Ne, závrať z tohohle Vertiga rozhodně nebyla příjemná. Kniha má navíc tu smůlu, že se mi ve čtení sešla s poslechem audioverze Fanánkova Tak to bylo, tak to je, které je vlastně takový jazykově brilantním a nesmírně zábavným Vertigem, v porovnání s nímž nemá Girgle absolutně žádnou šanci. 

Tak to bylo, tak to je

LOU FANÁNEK HAGEN

Taky milujete češtinu? Tu její úžasnou rozmanitost od božských složenin jako je hnidopich (ten, co píchá do hnid) nebo třasořitka (ten, jemuž se klepou hýždě), po její úchvatnou vulgaritu? A máte rádi Tři ségry? Opili jste se někdy? A dělali jste v pubertě bordel? Kývete? Tak nemá cenu nic dál číst - teda kromě týhle knihy. Anebo si, tak jako já, pusťte její audioverzi. Jestli jsem se u Ládíka Zibury při běhání smála, u Fanánka jsem prskala, chrochtala a hýkala. No jo, život je takovej a jinej nebude... A jako bonus se dozvíte, jak přišel Fanánek o nohu, co nosil za účes v patnácti, jak se mu dařilo s holkama, jak chutná v Tatrách trenčianský parek s fazuľom z plechovky, jak to vypadalo Na kovárně a Na bábě a kdo je to krmelec. 

(A to jsem si myslela, že jsem v dospívání byla hovado... nebyla, ježiš nebyla, byla jsem vzorná holčička v roláčku s aktovkou na zádech. Mami, přísahám, mohlo to bejt mnohem horší! :-) 

Černé ovce sem tam... nutrend

Na první pohled to vypadá jako kondom, nenechte se však zmýlit. Je to tableta carbonexu nebo aspoň měla být.

To si takhle balíte sváču na delší víkendový běh a zjistíte, že nutrend už zjevně pokročil tak daleko, že prodává výživný vzduch. (Kdyby to nebylo zřejmé - balíček je zavřený a úplně a dočista prázdný.)

Chybička se holt vloudí. (A jsem vážně zvědavá, co mi na to řeknou na prodejně...)

PS: Slečna na prodejně nestačila zírat. Po chvíli telefonování se mi dostalo omluvy a poloviny balíčku Carbonexu náhradou. To by šlo :-) Díky!

Obrazem: Nové bo-py!

(jak by řekla K.)

Doufám, že vydrží aspoň o něco málo dýl než ty poslední kupovaný v říjnu...

PF 2016

Jaká je Merrell All Out Peak

Před měsícem a půl mi domů přišel balíček. Jeden z těch, co dokážou udělat tu skutečnou radost. Byl v nich můj první testovací pár bot. Vybírala jsem z aktuální nabídky Merrell a volba padla na trailovou All Out Peak.
Jak jsem s ní (ne)byla spokojená a jaké jsou mé dojmy, se můžete dočíst ZDE. Tak se nebojte a klikněte.
Dál už jen pár fotek.

Pochopitelně prošly drsným testováním:

VYPADAJÍ SUPER!

 A tady jsou v akci:

Pane doktore, vy jste se zase kochal...

Drží dobře, jen s navigací nepomůžou (rovně? doprava?)

Na plný Brdy

Zítra. Se. Ukáže.

Uf.

Jojo, před víc jak rokem jsem se nechala slyšet, že Brdská stezka 2015 je moje, že to prostě dám a bastafidli. Jedna věc je něco takovýho vykřikovat s pětiměsíčním břichem a druhá si pakovat den předtím a necelých deset měsíců po akci Rozdvojení batůžek směr Mníšek pod Brdy. On to totiž není ledajaký závod. První poporodní vůbec a druhé ultra. Ach já bláznivá! Já se na to totiž strašně těším. A taky se hrozně bojím.
Protože má být teplo... protože vím, že jsem dala přípravě vše a možná ještě něco navíc, co v daný situaci můžu... protože si věřím... protože se předem bojím, že budu zklamaná... že začne bolet kyčel... koleno... cokoliv. Že že že...

Ideální situace zabavit se vytvářením playlistu. Už před časem jsem slibovala, že dodám ten aktuální. Takže tady je: zbrusu nový, brdský playlist. Vřelé díky patří běhací kamarádce, babické Renatě, na kterou jsem se - ostatně jako vždycky předtím - mohla obrátit o radu. Její tipy jsou skvělý!
Zbytek je zrecyklovaná, často tucavá a popová průměrnost, ze který se fajnšmekrovi zvedne kýbl. Mně se na to dobře běhá. To jen, že jste byli varováni! A protože doma už hudbu, která by se líbila mně, nemám nárok pouštět, a protože jsem se dostala už do stejnýho stádia, jako chudák Marge Simpsonová (určitě si na ten díl vzpomínáte: Homer s Bartem odletí na údajné předávání Nobelovy ceny Šášovi Krustymu do Evropy. Líza je zdrcená, protože to ona má přeci letět do Švédska, ne dutohlav Bart, a tak ji Marge odveze na umělecký tábor. Po týdnu pro ni přijede a Líza je zoufalá. Na odjezdu říká Marge: "Na táboře jsme dělaly tolik úžasných a stimulujících věcí! Hráli jsme divadlo, četli poezii, poslouchali hudbu!" Marge: "V autě máme spoustu cédéček s hudbou! Tohle nazpíval Maggiin oblíbený zpěvák Roofie!" zastrčí cédéčko do přehrávače: Chceš-li mít zdravý chrup jabko chroupej chrupy-chrup... a nadšeně se s Maggie pohupují do rytmu...), kdy jsem se dneska přistihla, jak si při ranním poklízení nadšeně prozpěvuju jeden z Madlenčiných nesmrtelných šlágrů,

nemůže se nikdo divit, že se těším i na to, že si pár hodin poslechnu hudbu, která mě tak či onak baví. Jako bonus u toho na mě nebude nikdo ječet, že se mu to nelíbí, ať to vypnu a pustím Jóžina z bážin. Hurá!

Sia - Elastic Heart
Edwar Sharpe & The Magnetic Zeros - 40 Day Dream
Airplanes - I Want You Back
George Ezra - Budapest
Years & Years - King
George Ezra - Blame It on Me
Years & Years - Take Shelter
Loch Lomond - Wax and Wire
MFÖ - Milli Park
Awolnation - Sail
Glend Hansard a Markéta Irglová - When Your Mind's Made Up
The Jezabels - Easy to Love
The Jezabels - A Little PieceToba - 4 Trails
Shpat Kasapi - Valle kosovare
Kodaline – Honest
Of Monsters and Man - Crystals
Of Monsters and Man - King and Lionheart
Of Monsters and Man - Little Talks
Snow Patrol - In The End
Awolnation - Not Your Fault
Antonio Banderas & Los Lobos - El Mariachi
Taha, Khaled, Faudel - Abdel Kader
Tarkan - Sevdanin Son Vurusu
Tarkan - Adimi Kalbine Yaz
Woodkid - Run Boy Run
Avicii - The Night
Avicii - Hey Brother
Avicii feat. Aloe Blacc - Wake Me Up
Rise and Shine
Loreen - Euphoria
Avicii - The Days
Anna K - Noc na zemi
David Guetta - Titanium
Example - Midnight Run
Fun - Tonight We Are Young
David Guetta - Lovers On The Sun
Gnarls Barkley - Crazy
Gotye - Somebody That I Used To Know
GusGus - Over
Lana Del Rey - Video Games
Nelly Furtado - Forca
Nightwish - Bye Bye Beautiful
Nightwish - Amaranth
Nightwish - Last of the Wilds
P.O.D. - Alive
Robyn - With Every Heartbeat
Ruslana - Wild Dance
Sunshine - Vicitm Is Another Name For Lover
Sunshine - Lower Than Low
Edward Maya & Vika Jigulina - Stereo Love
Amazing Race Theme
Shakira - Waka Waka
Eiger Ultra Trail Anthem

A na závěr dvě, který jsou horší než hrozný, ale vždycky mě 100% rozesmějou a to se počítá
LMFAO - Sexy And You Know It 
Gunther Pleasure Man - Ding Dong Song

Jak jsem testovala běžecké kočárky - týden třetí, čtvrtý, pátý...

...a jestli se z toho nezbláznila, běhá s nima a píše o tom dodnes.

Moji milí zlatí, nějak nám to naB.O.Btnalo, a protože si prd pamatuju a vás to stejně nejspíš nijak extra nezajímá, vezmeme to telegraficky.

Týden třetí
V pondělí mi přivezli BOBy (ty tečky si za B a O domyslete, nemám nervy je pořád vypisovat). Dva kluci se k nám kodrcali až odkudsi zpoza Ostravy a jestli google maps nekecají, trvalo jim to k nám přes čtyři hodiny. No to by se mi teda chtělo. Kačenka spala na balkoně a než jsem uvařila kafe, stáli oba v obýváku. A jak jsem tam s těma hrnkama napochodovala, poprvé jsem ho uviděla. Možná jsem si bezděčně i trochu uslintla. Něco tak krásně podivnýho jsem snad ještě neviděla. Oranžový, s šestnáctipalcovýma terénníma pneumatikama širokýma jak moje pěst. Ach bože. Dej, ať je ten kočár aspoň z poloviny tak dobrej, jak vypadá.

Vedle oranžovýho Utility Sport, parkoval ještě zelený Revolution Pro, který by měl být vlastně jako univerzální kočár o něco lepší. Vždyť je to v zásadě rodný bratr, jen přední kolo má aretovací, rozkládá se pomalu ještě snáz, na tři tahy je z něj hromádka (kostí). Na US potřebujete ty tahy čtyři. Kluci povídají, ukazují, předvádí. Mezitím se budí Kačenka. Hosté jsou statečný, aura bezdětný nervozity je lehoučce patrná jen na jednom z nich, to teda klobouk dolů a během chvíle se pakují a odjíždí. Nechtějí nic podepsat, nepotřebují otisk krvavýho palce, ani přísahu na holý pupek, že jim to všechno v pořádku zase vrátím. Asi mám tak důvěryhodný ksicht (nebo je to možná tím, že vědí, kde bydlím), ale klidně mi tu nechají kočáry úhrnem za pětatřicet tisíc a jsou pryč. Jeden zaparkuju do chodby, druhý rozložím v ložnici a začínám si říkat, že T. asi nebude nadšený, až si ten samý týden ještě dovezu Red Castle Shop'n'Jogg.

Pro ten jedu do Nupak ve čtvrtek. Paní v obchodě sídlícím v přízemí firmy Trendy Baby ví, kdo jsem, co po ní chci a neváhá mi to splnit. Kočárek vypadá moc hezky, vzhledem k tomu, jak dlouho s RC běhám, mám pro tuhle značku prostě slabost, byť jsem k S'n'J krapet skeptická. Přeci jen je sakra rozdíl mezi 12 a 16 palci, ale uvidíme. Očíhnu ještě sortiment v krámě, paní prodavačka je žena na svém místě, ten typ, co by prodal i mrtvýmu zimník (samozřejmě neodjíždím domů s prázdnou, mám houby pevnou vůli) a co se už moc často nevidíš. Ví, co prodává, ví, jak na to a na kterou strunu zabrnkat, aby ten zpěv lapanému ptáčkovi lahodil natolik, že tu peněženku prostě nakonec vytasí.
Kočárek doma vynosím, složím a zaparkuju v obýváku. Je pěkný. Moc pěkný.
Mezitím ještě domluvím převzetí Benecyklu Kozlíka, který paní ochotně cestou vyhodí v Pze. Nemá problém sjet k T. do práce, nemá problém vlastně s ničím. Prostě spolupráce na jedničku. Ten už jsem domů fakt ani nechtěla, protože bych ho vážně neměla kam dát. Odvezli jsme ho k mamce a hurá do toho, půl je hotovo, že.

Týden čtvrtý
Běhám teda s Bobama a někdy v týhle fázi mě to už přestává tak úplně bavit. Do toho zjišťuju, že mi úspěšně spadla komunikace s distributorem TFK a xLanderu do spamu a já je tím pádem dost trapně popoháním o něco, co už dávno mám. Na rovinu přiznávám, že jsem ve finále vděčná, když na dvojí písemnou a telefonickou urgenci není o účast v testu zájem ze strany BabyJoggeru, poslední značky na trhu. Na mail vůbec neodpoví, v telefonu mi jakási paní nebo slečně sdělí, že ale šéf tam není a ona nic nemůže rozhodnout a ať zavolám znovu. To tak. Jestli chcete, aby se o vás psalo, volejte vy. Nevolali.

Snažím se postupně psát, ale valí se na mě práce, blíží se Vánoce, běhám jak blbá jenom s kočárama, což mi začíná pít krev. Ideální směsice pro spousty instantního optimismu.
Začíná mi to splývat. Všechny ty kočáry mi připadají vlastně stejný. Nebo skoro všechny. Chudák RC. Chudák já. Z první společnýho běhu se vrátím servaná jak borůvka. Kočár u mě skončí hned v první "pravá 90", kdy ze zvyku sevřu madlo pravačkou, zatlačím a místo, aby ta bestie bez námahy zahnula, pokračuju setrvačností já a bořím se po páteř do rukojeti. Na další ostrý zatáčce si už dávám pozor, zato si málem urvu šlachy v zápěstí.

Místo, kam si dítě odkládá nohy, je totiž u S'n'J nad předním kolem na železný nebo jaký konstrukci. Prostě čumák to má snad stejně těžký jako zadek pravidelná americká zákaznice fastfoodů zadek. Domů se vracím s hromadou sociálních pracovnic na rtech, po endorfinovým úsměvu není ani stopy. Jak se blbě ovládá, tak se mu blbě aretuje přední kolo a prostě celkově byla chyba ho do testu řadit. Ostatně to píšu v recenzi, nebylo to ode mě vůbec fér a stejně nefér je na něj nahlížet stejnou optikou, jako na běžecký "speciály".

Týden pátý, šestý, sedmý, co já vím kolikátý...
Kozlík je bezva, Kozlík je fajn, ale teda seřídit mu zadní kola tak, aby to jelo/nezahýbalo to fest do jedný strany, je teda kumšt. Není nad to, když se to dělá venku, v ledovým větru a vy na sobě máte jen to, v čem jste chtěli (okamžitě) vyběhnout a dalších dvacet minut marně posíláte vozík po příjezdovce, abyste zjistili, kam to zase (ne)zahne. Jinak prima, M. v něm dokonce usnula, v terénu se mu líbilo, inu, proč ne. Jen ta cena je teda HC.

Před svátky jedu vrátit RC a tuším, že někdy v tý době jsem jela pro xLandera a TFK do Dětského ráje ve Vysočanech, s nímž má distributor takové vztahy, že mi tam kočáry mají půjčit, abych si pro ně nemusela až kamsi k Čiernej pri Čope anebo je oni nemuseli vézt mně. Bezva, proč ne, kde obchod je, vím moc dobře (v létě jsme tam jely s M. pro věčně tekoucí kohoutek do vany - byla to jízda smrti, venku pařák, já buben, že jsem skoro nedosáhla na volant a samozřejmě od křižovatky s Průmyslovou zácpa jako prase - poskakovaly jsme tam dobrou hodinu), stejně jako si moc dobře pamatuju, jak "příjemný" byl tamější personál. Cesta proběhla tentokrát bez problémů, za to personál byl stále stejně "prima". Kdo jsem a co po nich chci, tušil snad z tuctu otrávených lidí jeden pán. Podepsala jsem jim dobrozdání, že když to zničím, tak si to taky zaplatím a odvezla jsem si kočáry domů. Sestavili jsme TFK.

První dojem byl dost otřesný. Přišel mi neskutečně obrovský. Ve skutečnosti je ale poměrně úzký (do výtahu s ním vjedete v pohodě) a běhá se s ním parádně. Být o něco vyšší, asi bych hodně zvažovala, jestli si ho nepořídím.
Už mi zbývalo si jen zaběhat s xlanderem, kočáry a vozík vrátit a všechno to sepsat. Třikrát uf. XLander se projel v Polabí a na to, co za něj chtějí, to je fajn kára. Žádná extratřída, ale pokud by ji někdo za ty prachy čekal, je sakra naivní.

Kočáry jsem sbalila a v první novoroční neděli je vezla zpátky. Bylo to dost krkolomný, ale jednou to stálo na tom papíru, co mi dali, tak se nedalo svítit; co je psáno, to je dáno. Tam jsem ovšem nevycházela z údivu. Nejdřív nikdo nevěděl, kdo jsem a co po nich chci. A protože jsem neměla kopii toho podepsanýho papíru, byl velkej problém kočárky vrátit. Ovšem největší problém byl, že měly kola a spodek košíků od bahna. No do háje zelenýho, modrýho, červenýho, stála jsem tam jak solnej sloup. Bylo to jako celá akce "reklamuju VFF s prasklou podrážkou po 120 km" nanovo. "Já ty kočáry testovala. V obýváku jsem s nima asi těžko mohla běhat. Sami jste říkali, že si je pak očistíte." Pán se ostentativně sklání nad kočárem. "No snad to nějak půjde!" Vlezte mi na hrb! Celá ta sranda mi sežrala přes dva měsíce, nedostala jsem za to ani korunu, naopak jsem jich dost projezdila a protelefonovala a ještě budu poslouchat takový blbý kecy?! Jsem nas*aná jak jetel a začínám se klepat. To není dobrý. Vyklízím pole, protože ještě pár podobných perel a začla bych být hnusná, jak to umím jen já, když mě někdo vytočí. Jako správná sojka práskačka na ně pak bonzuju distributorovi a zaříkávám se, že navzdory dobrým cenám, si od nich už nic nekoupím. Konkurence je spousta a chovat se k zákazníkovi hůř než ke psovi? Kurnikšopa, kdy tomuhle typu obchodníků dojde, že oni nám ale žádnou milost nedělají?! Uklidní mě až zjištění, že podobnou zkušenost nemám s tímhle krámem jenom já a omlouvající se distributor je už jen třešnička na dortu. Každopádně Dětský ráj nebrat, nakupujte jinde, s jejich přístupem si vaše peníze nezaslouží.
Tenhle týden jsem konečně odeslala poslední recenzi. V počítači mám devět složek plných fotek a textů, je ze mě chodící encyklopedie běžeckých kočárků dostupných na našem trhu. Jsem zvědavá, na jak dlouho. Dávám si měsíc, maximálně dva.

Suma sumárum to byl zajímavý projekt. Na začátku bylo slovo a na konci spousta práce, která mě bavila, pak míň a pak už vůbec, jak to tak s prací bývá. Optimisticky věřím, že to aspoň někomu pomůže při výběru kočárku na běhání, že si třeba někdo řekne: ale jo, ono to by to i s tím miminkem mohlo jít; a zkusí běhat, protože ono to jde. Jasně, není to tak pohodlný a bezstarostný, jako běhání osamotě, na druhou stranu to prostě je frajeřina, nemluvě o tom, že to fakt funguje jak ta Tichonovova pneumatika, akorát vy ji netaháte za sebou, ale tlačíte před sebou. Doufám, že to pomůže dostat do trochu širšího povědomí i další značky, než je jen nejrozšířenější xLander. Doufám, že to k něčemu bude. U mě bylo. Mému kontu to ulehčilo o pár tisíc, protože toho terénního Soumara jsem jim prostě vrátit nemohla. Zatím se nám spolu běhá krásně. Snad nám to vydrží.

Jak jsem testovala běžecké kočárky - týden druhý

Co tomu předcházelo?

Vrátíme se v čase na konec listopadu. Nastal druhý týden mého velkolepého projektu, jehož výsledkem měl být největší a nejkomplexnější test běžeckých kočárků. Vrhla jsem se do něj po hlavě, obepsala jsem a obvolala všechny distributory běžeckých kočárů a vozíků, kteří mě jen napadli. Ti co mě nenapadli, ty jsem si vygooglila. O kontakt na distributory B.O.B.u se postaral sám pan šéf.
Mezitím jsem si dojela do Komořan pro Thule Glide. A jala jsem se cpát krychličku do kuličky (což mi vůbec, ale vůbec není podobné, rozhodně tímhle stylem běžně nefunguju a jestli vám to bude

někdo tvrdit, tak lže!). Glide na první pohled vypadá fórově a vachrlatě. Má stejně blbý systém pětibodových pásů jako třeba B.O.B, tak do něj normální fusak nedáte. A nemá hlubokou korbu. Kačenka samozřejmě na necelém půl roce neseděla, takže včil co s tím? Navzdory vlastnímu přesvědčení jsem vystlala kočár dekama, do dalších dvou zabalila Kačku a strčila ji do kočáru sklopenýho tak moc do lehu, jak jen to šlo (naštěstí to šlo dost). Pamětliva hrůzostrašné historky o chlapečkovi, který tatínkovi na běžkovýletě umrznul ve vozíku, kterou mi Franta jednou vyprávěl, jsem trnula hrůzou, aby mě nastupující zimní chlad nepřipravil o dítě. Hystericky jsem ji tudíž co chvíli kontrolovala. Vůbec ji má hlava narvaná v kočáru a soustředěné naslouchání, jestli dýchá, nebudilo. Ani trošičku. (Aspoň jsem mohla být nakrklá jen sama na sebe.)
Při běhu byl kočár v zásadě fajn, taková odlehčenější, odpružená a dražší mutace toho mýho. Dá se jako jediný ze všech kočárů, co jsem doma potom měla složit jednou rukou, do kufru byste ho možná hodili i přes ulici. Kolem a kolem byl vlastně fajn, ale... Nějak je ten výsledný dojem strašně inertní, neurazí, nepotěší. A ta brzda, co vypadá jako z tlustšího drátku zakončená v plastových komponentech mě prostě nepřesvědčila. Nevěřím, navzdory ujišťování distributora, že se během pár měsíců nevylomí. Na druhou stranu kdybych chtěla běhat jenom asfalt a měla sedící dítě, proč volit něco jiného, když tohle má v zásadě všechno? Je lehký, úsporný, pohodlný a složíte ho i s dítětem na ruce nebo v ruce, což takhle napsaný nevypadá jako žádný velký terno, ale jakmile vrátí realita úder, oceníte to bezpočtukrát.

Ve čtvrtek jsem jela Thule vrátit a vyzvedla jsem si Croozer. S naivitou a suverénností amatérskýho blbečka jsem nedávala moc pozor na (jako se ukázalo příliš) bleskovou instruktáž, co se kde a jak vyndává a zandává, jak se to složí a rozloží, lup miminovník, lup další výbavu, tady máte tohle, sem podpis, hodím vám to do auta a už jsme na odjezdu. Je konec listopadu, venku fičí ledový vítr, Kačenka je nevrlá a usíná mi cestou. Před barákem se málem zlomím, když vozík bafnu a jmu se ho vytahovat z kufru (prostor fabie combi zabíral beze zbytku). Jakmile je tělo venku, vytáhnu nástavce na přední kolo. A do hajzlu. Jak se to? Kam se to? No do prdele... Začíná mi být kosa. Mrznou mi ruce a prsty a asi na osmý pokus konečně jeden z nástavců končí kde má a jak má. Placatím se na silnici dobrou čtvrt hodinu. Kačenka se probouzí a okamžitě začíná hystericky řvát. Jenže co já můžu dělat? Nahoru to nějak dostat musím, ji samotnou doma nechat nemůžu, abych to šla skládat potom... Takže dál méně než více úspěšně skládám vozík a kurvuju pod vousy. Nakonec se mi ho podaří sestavit, vytáhnu Kačenku s autosedačkou, batoh na záda a hurá domů. Anebo ne? Nejdřív se zasekneme ve vchodových dveřích. Ježíš, to je ale obrovská těžká kráva. Jak s tím mohla Denisa běhat? Jak s tím může někdo dobrovolně běhat? Otevírám druhý křídlo dveří, Kačenka řve, já jsem zmrzlá a zároveň mi od nervů stékají čůrky potu po spáncích a za límeček. Výborně!intermezzo: U nás v paneláku máme abnormálně velký výtah - na panelák. Je dlouhý, má široký dveře, no prostě zn. ideál nejen na stěhování.

Přijíždí výtah, otevírám dvoukřídlý vnitřní dveře a... zarážím si madlo do žaludku, zpětný ráz mě odhodí i s autosedačku o pár kroků vzad. Jakmile znovu nabudu rovnováhu, zjišťuju, kde se stala chyba (už jsi čet' Mladý svět?). Nemusím být žádný velký počtář, abych viděla, že dveře jsou prostě užší než je rozchod croozeru. Do hajzlu. Co teď? Když to složím, nebude mi to k ničemu. Když sundám kolo, bude mi to k tomu samýmu. Vozík má totiž vepředu narázníky jak tank na šířku zadních kol. Bafnu teda tu věc (která to u mě tímto okamžikem prostě prohrála, i kdyby byla sebelepší), nakloním ji jak jeptiška citroena v Četníkovi ze Saint Tropez a soukám ji do výtahu. Je těžká. Je sakra těžká. A velká. Větší než já (což není tak těžký). Našoupu ji nějak dovnitř. Jednou nohou držím otevřený dveře a snažím se překonat fyzikální zákony a dostat do výtahu i stranou odloženou Kačenku. O pár pater výš scénku opakuji opačným směrem. Když se za mnou konečně zaklapnou dveře bytu, jsem vyčerpanější než po dvacce v tempu.

Croozer ve finále nebyla žádná tragédie. Nebo alespoň ne taková, na jakou to po prvních společných chvílích vypadalo. O víkendu jsem ho vzala s sebou k mamce a povozila v něm Madlenku. Ta po několika měsících, kdy doma po obědě prostě nebude a nebude spát, to zalomila a chrněla zkroucená jak paragraf zachumlaná v péřový dece skoro hodinu.
Letošní model croozeru je dražší než ten starý, protože je nově vybavený odpružením. S Madlenkou znát bylo, s Kačenkou ne. Je to vážně spíš řešení pro cyklisty, co si jdou sem tam zaklusat. Běžecký krok to neumožňuje a pořizovat si to jako běžecký kočár je nesmysl. Je dražší než všechny běžecký kočáry a i o polovinu levnější xlander udělá lepší službu.
Mezitím mi původně zábavný charitativní projekt nabobtnal do obřích rozměrů. Z pár kočárků se mi rodil seriál o devíti dílech. Vzhledem k tomu, že jako správný workoholik nepřestávám pracovat ani s dětma, měla jsem nadějné vyhlídky na naprosto klidný a pokojný Advent. Budiž mi tak!