Playlist tempový

úterý 29. ledna 2013


Co mě teda dokáže zaručeně nakopnout?
Aneb playlist tempový, momentálně používám i na rovinky, neb těch 100 metrů nadoraz uběhnete na cokoliv.

Every You Every Me - Placebo (písnička, kterou budu mít navždycky spjatou s Velmi nebezpečnými známostmi a pár lidmi, kteří se - ať už v dobrém nebo zlém - poměrně výrazně podíleli na tom, že jsem teď tím, kým jsem)
Desert Rose - Sting (i proto jsem studovala, co jsem studovala)
Precious Things -Tori Amos
A Sorta Fairytale - Tori Amos (Tori je prostě Tori, tam netřeba komentovat)
Marry You - Bruno Mars Doo-Wops & Hooligans (jednou jsem její kousek chytla při přepínání kanálů na kabelovce, tak dlouho mi nešla z hlavy, až si našla cestu do nejfrekventovanějšího playlistu a skvěle do něj zapadla, vždycky mám při ní tendence vesele poskakovat)
Download David Guetta feat Sia Titanium (písnička z rakouského rádia vloni v létě, při výběhu na Malnock mi zněla celou dobu v hlavě)
Somebody That I Used To Know - Gotye (vsadím se, že každý jeden z vás jednoho takové "somebodyho" ve skříni má)
Firework - Katy Perry (laciný, ale funguje to)
Daughter - Loudon Wainwright III (týden před Madlenčinýma prvníma narozeninama jsem se při pobíhání Milíčákem u týhle písničky rozbrečela, stala se součástí toho mikrookamžiku absolutní spokojenosti s vlastním bytím a pokaždý, když ji slyším, se mi podaří jeho zlomek vybavit)
I Would Do Anything For Love - Meat Loaf (klasika, kdo by neznal)
Masquerade - Nicki Minaj (další absurdita, přes reklamu na Adidas, pokaždý, když zazpíva let's masquerade, mě jako správnýho zamrzlýho puberťáka samozřejmě napadne let's masturbate a musím se culit... v rámci víry v teorii, že smích prodlužuje život, tu prostě být musí)
Last of the Wilds - Nightwish (osobní píseň mýho vnitřního prvobyťáka)
Sparring partner - Paolo Conte (kdo by Jeho nechtěl za sparing partnera?)
Who Knew - Pink (Who knew?)
With Every Heartbeat - Robyn (ústřední píseň z filmu Boy A, jednoho z nejsilnějších snímků, jaký jsem kdy viděla)
1979 - Smashing Pumpkins
Edward Maya&Vika Jigulina - Stereo Love (Aysunino vyzváněcí melodie, Ankara vměstnaná do čtyř minut)
Carmina Burana_Edvin Marton
Carl-Orff-Carmina-Burana (ideální munice na vystřelení mozku na oběžnou dráhu)
Perfect - Smashing Pumpkins (I promise!)
You Got The Love - Source Feat. Candi Staton (závěr mojí guilty pleasure (Sex and the City) a čitýho guilty (Gossip Girl))

Jen tak si nechat vystřelit mozek...

... ne, nebudu psát o kratochvílích Kurta Cobaina a jemu podobných. Původně jsem měla v plánu se podělit o zážitek z laktátový křivky a fyzioterapie, ale to počká, protože...

... jsem dneska večer otevřela krabice se starýma kazetama a cédéčkama, který jsem si před časem přivezla od rodičů neb jsem si v tchibu pořídila bazmek na digitalizaci kazet a usoudila jsem, že je načase, abych převedla kromě všech audioučebnic veškerých svých bizarních jazyků (včetně čtyř hodin Irish!) i starý kompilace písniček. Jsou mezi nimi opravdu úžasný věci včetně fenomenálních interních Zemanových songů (s naším novým "prezidentem" nemají nic společnýho, označení schytaly podle kamaráda mé sestry, jež je jejich původcem a bohužel i jmenovcem výše zmíněné ropuchy). Dneska jsem se teda po uspání M. ponořila do krabic. A zatlačila kroupu nad prvníma cédéčkama, který jsem si kdy koupila, prvníma, který jsem kdy dostala od rodičů k Vánocům, k patnáctinám, nad hudbou mýho gothickýho období a vůbec nad celým soundtrackem mýho dospíváním. Perlou jsou obzvlášť tajemný cédéčka označený jen jako Mp3 (v tý době revoluční formát, nezapomínejte!), který jsem promptně přetáhla do itunes, splácala dohromady a vznikl tak playlist, který se jinak než oldschool, ani jmenovat nemohl.

Vlezla jsem si s ním do naší 120 cenťáků dlouhý vany, neb je to jediný způsob z trenérova seznamu regenerace, který můžu provozovat (blbý je, že buď můžu mít ponořený torzo nebo nohy, s obojím se pod vodu nevejdu ani já) a nevěřícně přecvakávala. Páni, na to se zítra poběží.

On totiž playlist v případě, že jste zvyklí běhat se sluchátkama, dokáže neskutečný divy. Postupem času jsem si jich vytvořila několik, a i když jejich sílu znám, ještě pořád se mi stává, že vybíhám klusat s hudbou sestavenou na tempo. O umění vykalibrovat správně doprovod k rovinkách ani nemluvím. Písničky (pokud tedy nejsem jako můj tatínek, kterýmu je to naprosto jedno, "hlavně když to hraje", jak sám říkává - ačkoli si teda nedávno stěžoval, že jsem mu omylem do itunes nakopírovala Hurvínkova strašidýlka a předchozí mp3 přehrávač se mu zásadně pouštěl s památným songem Alkeholu "Radek"...) vás můžou táhnout vpřed, když už se nohy i hlava odmítají na něčem tak šíleném, jako je běh, podílet nebo vás můžou naopak pěkně zákeřně podrazit.

Stejně tak může být problém, když vyrazíte na závody bez sluchátek, protože jste se dočetli, že se neslučují s pravidly Atletické federace (nebo jakže se za instituce jmenuje), ačkoliv bez nich normálně neběháte.

To jsem sama sobě udělala vloni v Poděbradech a po přepáleným startu si poslední tři kilometry hrubě vyčítala, že jsem vůbec ráno vstávala z postele. Nějakou pořádnou skočnou do uší a podobný chmury by mě ani nenapadly. Podobně školáckou chybu jsem udělala na 1/2M v Plzni. Vzít si na závod zbrusu nový neotestovaný playlist je stejný riziko jako vzít si nový boty. Oboje vám může srazit vaz. Já měla starý vibramy, nový playlist, blbě přepnutý repeat na itouchi a DNF po 14 kilometrech. Shit happens, řekl by Forest.

Samozřejmě se vždycky najde hodně takových, kteří vám budou vysvětlovat, že nejlepší je stejně běhat na ticho, na zvuk vlastního dechu, nohou dopadajících na zem, na klid, na zvuky okolní přírody. Jo, souhlasím, pokud sedíte celý den v práci a chcete vypnout, je to asi ideální způsob. Já půl dne zpívám o nanynkách, panenkách, myslivcích a zahradníčcích, kteří kamsi jdou, o různé domácí zvířeně, která někam leze, přes něco skáče nebo je nucená tahat povozy v nepříznivém počasí, o všemožných městech luhů českých, moravských i slovenských a jejich okolí atd. a tím pádem upřímně přiznávám, že tu hodinu (dvě, tři), kdy si můžu pustit SVOJI hudbu a některými písničkami si s vybuzenou hlasitostí nechat vystřelit mozek, prostě miluju a zatím mi přináší výrazně víc relaxu, než ticho. (Občas nemám chuť poslouchat vůbec nic a pak taky nic neposlouchám, to dá rozum.)

A co vy? Běháte s hudbou? A pokud ano, co vás dokáže stoprocentně přinutit přidat do kroku nebo při čem se přistihnete, že váš běh začíná připomínat spíš hudební vložku bollywoodského filmu?

Týden čtvrtý

neděle 27. ledna 2013



Plán / plenění:
Pondělí 28.1.
VOLNO

Úterý 29.1.
8km klus + rovinky / začíná nám obleva, první kilometr mi garmin ukazoval absurdní tepy (220+), takže avg. TF tentokrát odhadem 145, 6:48 min / km; 10x100m po zledlý hrázi (nejrychleji tentokrát za 3:31 min / km) a dva kiláčky ostřejším poklusem domů

Středa 30.1.
3x1km do kopce s mk dolů, ostřeji / venku je 10 stupňů! Takže jednu vrstvu a vibramy, který včera konečně!!!! přišly. Ach. ACH! Byla jsem jak pták, už vím, proč jsem se jich držela zuby nehty a nechtěla je nahradit botama. Minimusky jsou sice fajn, ale tohle je prostě jinej "fíling" (jak by řekl Johny). avgTF 154, 5:55 min / km a domů s úsměvem šťastnýho debila :-)














Čtvrtek 31.1.
10km klus nebo VOLNO / 8km klus s kočárkem; po doběhu zhebl garmin a zdá se, že tentokrát si v tý komoře s nožkama nahoře poleží asi dýl, ach jo. Každopádně mě potěšilo, že to běželo docela lehce a rychle na to, že tepy kroužily kolem 130, Madlenka se neustále dožadovala dalších a dalších křupek a piškotů a cestou zpátky jsme si ještě střihly Hledání ztraceného dudlíku (nalezen!). Jen ten protivítr a fakt, že se mi chtělo moc a moc a ještě víc čůrat to trochu pokazil. I proto z plánovaných deset jen osm.

Každopádně za leden do dohromady nasypalo 300 km ve 22 trénincích

Pátek 1.2.
4x1km do kopce s mk dolů, ostře / toto ovšem bolelo, kapitáne. Garmin stále mrkev, ještěže mám ty kopečky od středy přeměřený. Přestože celou noc pršelo, rozmrzlá země to všechno v zásadě vsákla a tudíž nebylo vyhnutí a když ostře, tak ostře. Takhle už mě výběh hodně dlouho nebolel a při třetím a čtvrtým vzhůru jsem se musela hodně hecovat, abych nezpomalovala. Nakonec je to v průměru za 5:33min / km, avg.TF 160, max 181. Po druhým kopečku jsem si říkala, že mě ta zalepená noha nějak dře a ono ejhle! Už jsou z nás pokrevní bratři, ani to netrvalo a v zásadě víc bolí puchejř, kterej se mi udělal na vnější straně pravý paty.

We row 'till the first blood flow... and than we row some more


Sobota 2.2.
14-16km TF 150-170 - 16 km s kočárem, garmin zdechl, takže žádný další údaje nemám, na 10. km se vzbudila M. a začal nekonečný kolotoč buzerace: dudu, sušenku, napít, srovnat čepici, piškot, napít - a s co dvouminutovou zastávkou se ta tepovka nahoře i s kočárem drží prostě blbě. Ale čert sper tepovku, horší (nejhorší?) je, že mě od 12. kiláku začalo pekelně bolet koleno. S každou další zastávkou to bylo ještě horší.    Navíc se mi chtělo (zase!! Jak to?!?!) děsně čůrat. Koncentrovaný utrpení. 

Neděle 3.2.
16-22km dch(délka dle únavy). Tak jo. Koleno trochu bolí. Takže namasírovat, protáhnout, zatejpovat. S novým playlistem jsem byla odhodlaná nenechat se nas*at. To zvládnu. Když si řeknu, že to půjde, tak to půjde. No ne? Ne. Na devátým kilometru - v Milíčáku - jsem se přistihla, že kulhám jak Jofrey, zatím zuby i pěsti a od očí se mi s každým krokem derou slzičky. Tudy cesta nevede. Potupně jsem si zavolala odvoz. Dolezla jsem na obrátku busů, T. mě tam s M. vyzvedli a já doma napsala zoufalý mail mudarribovi s tím, že je to se mnou fakt zlý, hrozný, nejhorší a co teda s tím?? Reagoval promptně - plno rad, lehký týdenní plán a uvidí se.

Po hlavě do neznáma aneb začátek čtvrtého věku

pondělí 21. ledna 2013

Na podzim jsem se v rámci euforický vlny, která se strhla na DailyMile, přihlásila do PIM Women's Challenge. Nabyla jsem jistýho dojmu, že jsem vlastně děsně zajímavý běžec a že by mě tudíž mohli vybrat. Při přihlšování do W's Ch. se musíte, pochopitelně, přihlásit taky na některý závod PIMu. Přiznávám, že jsem na maraton 2013 klikala se staženým žaludkem a směsí hrůzy hrůzoucí a přesvědčení, že JÁ zvládnu přeci cokoliv. Vybrat mě nevybrali, ale přihlášená jsem, startovný je zaplacený a přede mnou 42 195 metrů, který bych měla uběhnout a nevypustit přitom duši. Nebyla bych to já, kdybych si navíc nestanovila pomyslnou hranici čtyř hodin. Samozřejmě se svět nezačne točit doprava, když to půjdu za čtyři deset, čtyři dvacet, atd. Samozřejmě, že je pro mě, jakožto prvomaratonce, nejdůležitější vůbec dokončit. I když... Známe se.

Ke konci roku jsem začala mít pocit, že se mi hůř a hůř hledá motivace, že se vlastně vůbec nezlepšuju, že je pro mě čím dál obtížnější se za ty dveře vystrčit. Vloni na jaře, ještě než jsme s Milošem Škorpilem udělali takovou zkušenost, jakou jsme udělali (o tom snad někdy později), jsem si slíbila, že když zhubnu na 65 kilo, zaplatím si u něj individuální tréninkový plán. Kila mizely, ze sedmičky se stala šestka, já se konečně vešla do starýho oblečení a postupem času mi začalo být velký i to. Najednou jsem byla na svoje poměry dost hluboko pod mýtickou pětašedesátkou, jenže Škorpil už nepřicházel v úvahu. A na co vlastně trenéra, vždyť stejně běhám na hranici možností. Ach ouvej, má ty prostoto!

Nakonec mě nalomily úspěchy jednoho spolupisatele z DM a já se rozhodla kontaktovat jeho trenéra. Po zkušenostech s MŠ (ne, není to zkratka mateřské školky, alespoň v tomhle případě ne) neznalo mé nadšení mezí, když se mi během večera ozval a vzápětí mi sestavil plán, podle kterýho už třetí týden běhám. Je to teda masakr, musím přiznat, že jestli jsem si někdy myslela, že si sama na sebe pletu hodně ostrý bič, mýlila jsem se. Ulevovala jsem si, kde jsem mohla - žádný rovinky, tempa jenom po hranici radosti a mírný (a stále ještě) příjemný bolesti. Kde jsou ty časy. Ale jelikož mám velkou slabost pro tabulky, plány, oblečení srovnaný do komínků a Zajícovu variantu Bronštejnovy metody rozmístění předmětů na pracovním stole, nemluvě o přijímání výzev, chrochtám si, kdykoliv vyplňuju excelovskou tabulku.

Zároveň musím přiznat, že místy pochybuju, jestli je tohle opravdu trénink na čtyři hodiny? Trošku PN podezírám, že se ze mě snaží vymáčknout, co to dá. Tenhle týden jsem už musela poníženě poprosit, jestli bychom nemohli trochu zvolnit, protože jsem popravdě stahaná jako pes. Nevím, na kolik za to může uklouzený přemrzlý sníh venku a nakolik je za tím, že tohle je na mě v současný době prostě moc velká zátěž (ráda bych věřila první variantě, ale obávám se, že to bude minimálně nus-nus). Sedm dní volnějšího režimu by prý mělo stačit. Tak uvidíme. Držte mi palce. Já si je držím.

Týden třetí

neděle 20. ledna 2013


Plán/Plnění:
Pondělí 21.1.
Volno

Úterý 22.1.
6 km klus + rovinky / 40:05 tempem 6:38 min / km, avgTF 141; překvapilo mě, že je šestý kilometr docela daleko od hráze, ale překvapení to bylo v zásadě příjemný; zastavit, protáhnout a rovinky - ty mě od chvíle, kdy je běhám podle PN, baví. Sto rychle, sto výklus a desetkrát. Top speed tentokrát 2:44 min / km a pak domů a do sprchy. Venku je zima. 

Středa 23.1.
8 km TF 153-169 / 43:18, 5:24 min / km
15:53.81.005:54
25:23.31.005:23
35:09.31.005:09
45:11.71.005:12
55:11.11.005:11
65:08.41.005:08
75:43.81.005:44
85:30.41.005:30
9:06.30.024:36
ty krátký běhy mají něco do sebe, avg TF 166, musela jsem brzdit, od 4.km lezla tepovka přes 170, ačkoliv pocitově jsem neběžela na doraz; o to víc mě ty průměrný časy na rovině na km těší. Jsem moc zvědavá, co se mnou tahle skladba tréninku provede, až sleze sníh.

Čtvrtek 24.1.
10 km klus / poprvé jsem nedodržela plán, M. usnula až v 9:30, v noci strašila od 4:30 a já bych musela hodně hnát, abych se stihla vrátit, než půjde T do práce - což nebyl účel dnešního běhu. Takže dneska volno a klus zítra. 

Pátek 25.1.
Volno / 10 km klusem, 1:08 nevím kolik a nevím jak - po připojení hodinek k počítači se garmin (opět) odebral za řeku Styx. Mám vztek a jsem zoufalá, zrovna teď, když potřebuju hlídat tepy, když potřebuju znát vzdálenosti, ach jo... 

Sobota 26.1.
10 km TF 153-169 / venku -13°C, garmin mrtvej, takže po sto letech se sigmama, tepy šplhaly zatraceně vysoko, vadí mi, když nevím alespoň orientačně aktuální průměrnou rychlost na km, omrzal mi zadek a stehna, ale cestou zpátky jsem si kupodivu musela sundat rukavice, průměrná TF cca 169, 5:24 min / km
Nastěnku chci za ženu... krapet jsem omrzla
Neděle 27.1.


12 km klus / avg. TF 140, 6:51 min / km, všechno bylo dneska takový celý šedivý, z výsledku prezidentský volby je mi na blití a po dlouhý době se mi všechny ty negativní emoce s tím spojený nepodařilo vyběhat, ach jo

Mé tempo je vražedné, mým revírem byla Šárka

úterý 15. ledna 2013


(ze 14.11.2012)
... aneb jsem poprvé běžela ŠUTR.

Pro ty, kteří neví, co to vlastně ten ŠUTR je (jistě, šutr je německy Stein a dají se jím rozbíjet dobře okna a taky s těma správnýho tvaru a velikosti házet žabky, ale o tomhle šutru řeč nebude): ŠUTR nebo-li Šárecko-hanspaulský ultra trail, je, jak stojí v propozicích, trailový závod, který se běhá po trase o délce 18 kilometrů s převýšením 440 metrů. Můžete si ji dát jednou, dvakrát nebo, pokud jste fakt machři, třikrát.

Já jsem machr ve vývojovém stádiu krevety - tedy někdy na úrovni šestého týdne existence trpaslíka na světě, kdy už má v hotelu Děloha hezky vybaleno, ale na check-out si ještě nějakej ten pátek počká.

Momentálně mě trefnější přirovnání nenapadá - zjevně jsem zaseklá v mateřským módu, jestlipak je to vratný stav?

A protože jsem teda machr-kreveta, rozhodla jsem po neúspěšný Plzni, že si spravím chuť jedním šutráckým okruhem. Krokem číslo jedna, vedle běhání samotnýho (který zjevně ani není potřeba, zdá se, že stačí zdravá strava a dobrý pitný režim, jak pravil Mr. Stolár - nevíte kdo to je? Máte čas a už dlouho jste nevěřícně nevrtěli skutečně intentívně hlavou? Pokud jste alespoň na jednu otázku odpověděli "ano", čtěte zde) byl nákup nových bot. Classicy se mi nepříjemně prošoupali na prsteníčcích - dřou mi o ně malíčky, látka je děravá a gumová podrážka mi dělá krvavý puchýře, který praskají a jednak dost bolí a druhak mívám boty jak po nájezdu Švédů. Seeyi můžu chytit a hodit do kontejneru. Nesouhlas se zamítnutím reklamace nám byl k ničemu, boty teď leží v Rejoicu a jeden z nás pro ně musí dojet. Já to nebudu. Musela bych se tam nejdřív poblít a pak těma prasklejma botama někoho ubít k smrti (možná TO jsem s nimi dělala, když už jsem v nich teda "neběhala, nechodila a neprovozovala fitness"... grrr!). Na KSOčka z Číny jsem čekala, jak K. predikoval, měsíc. Dorazily a jsou krásný... a malý. Jo, čert v běžeckých botách se*e zjevně taktéž na jednu hromadu. No nic, stejně jsem jsem si na zimu chtěla koupit "normální" boty, ve kterých budu moct běhat ve sněhu bez obav, že by mi umrzly palce. Výběr nakonec padl na minimusy od NewBalance (ještě jednou moc děkuju za profi přístup a pomoc při výběru, Evžene!) a s čistým svědomím posílám všechny, kdo by rádi minimalistický boty, do Trailpointu na Letný.

Kontrola kvality

Takže máme boty, máme termín a propozice. A protože bude-li nás víc, nebudeme se prvního trailovýho závodu v životě bát nic, přemluvila jsem (a tentokrát mi to nedalo vůbec žádnou práci) k účasti A.s H. Nakonec dorazila jen A. s tím, že H. má jednak nedoléčený zranění po maratonu ve Stromovce a druhak lehnul s chřipkou. Nicméně A. hájila jejich barvy víc než jen s dostatečnou grácií. Víme i, co nás čeká. Nebo spíš máme mapku, kterou T. v předvečer závodu studoval a kladl mi na srdce, abych si ji !hlavně vytiskla a vzala s sebou a nabila si mobil a pokusila se neztratit!



Ráno zvítězila pohodlnost nad strachem z parkování a já vyrazila z domova, abych byla na Hanspaulce na desátou, kdy jsme si domluvily sraz s A. Parkovala jsem až někde u Čiernej pri Čope, ale zase do řady (!! první úspěch dne, zadní řady se přestanou chechtat, já vás slyším!), Anička mi přišla naproti a do zázemí to byl i tak kousek. Nebe slibovalo, že bude krásně, ale v deset ráno bylo zhruba tak, jak byste od desátýho listopadu mohli čekat. Zapsala jsem se a vylosovala si svůj vlastní osobní šutr:


Jelikož se na něm skvěla sedmička, kteroužto považuju za svoje šťastný číslo, usoudila jsem, že to bude dobrý. V tu chvíli probíhalo zázemím do dalšího okruhu čelo nejdelší varianty trati, který startovalo už v devět. Poprvý v životě jsem na vlastní oči viděla Dana Orálka a byla nucena uvěřit v jeho existenci a přesunout ho z mýtický kategorie "pegas, vodník, Ussain Bolt" mezi skutečný živý bytosti. Páni. (Ona to teda není až taková pecka, jezdí na spousty závodů a není tudíž takovou raritou... pro mě každopádně byl - a vypadá stejně jako na fotkách... jen je ještě vyšší :-)).

Na desátou jsme se přesunuly se (podle mě na to, co je to za akci) spoustou dalších lidí na pomyslný start a v celou nás vyslal hlavní organizátor, Michael Dobiáš, do šáreckých lesů. Lidi před námi se dali do pohybu a rovnou nás čekal první seběh, pod kopcem kousek po silnici (tepák hlásil na mě hodně rychlých 5:00-5:05/km) a pak rovnou první stoupání. Dost lidí před náma přešlo do chůze, my to vydržely vydusat. Nahoře teda hodinky ukazovaly alarmujících 170+, ale to mívám v prudších stoupáních s kočárem taky a furt jsem mezi živýma. Myslím, že právě kombinace kočár+kopečky+čím dál těžší Madlenka = stoupání můj klíč k předběhnutí těch, co mě potom vzápětí na první rovince vrátí do reality a míst závodního pole, kam (zatím!!! bojte se, bojte!) patřím. Prvních dva a půl, možná skoro tři kilometry jsem zvládala držet s A. krok. Pak jsem ji (jako správnýho divokýho koně) nechala jít. Celá první polovina ŠUTRu je v zásadě recept složený ze: stoupání, rovinka, seběh, táhlejší, prudší stoupání, seběh, rovinka, les, les, potůček, kousek asfaltu, cestička, les, stoupání, rovinka, úvoz, občerstvovačka!! (hurá!) - mají vodu a pivo, kluk s holkou jsou moc milí, usmívají se, i když jim je zjevně kosa, kolem postává pár běžců, někteří běží druhé ze tří kol, je mezi nimi i tři kola běžící expat, se kterým prohodíme s ostatními pár slov anglicky, i běžci jsou fajn, nikdo nic nerve, nikdo mi nedává koňary do žeber jako v Plzni, protože se zdržuju u stolečku a chlemtám jak utahaný Goro, je mi dobře, vím, že do cíle už je to jen devět, už se vlastně jen "vracím", to už zvládnu. Přiznávám, že v první polovině jsem si říkala, že to nedám, že je to na mě dlouhý a náročný, místy to dost bolelo, v jednu chvíli mě předběhlo až moc lidí najednou (včetně dvou dam a upřímně, přijít o skalp s chlapama mě nebolí tolik, jako s ženskýma... holt nejsem úplně materiál na čistě ženský závody) a morálka šla zase ke dnu. Ale u toho stolku se to celý nějak srovnalo. Vybíhala jsem kousek za expatem, předběhlo má pár bílých gazel a najednou jsem osaměla. Druhá část receptu byla podobná jako ta první, jen s tím rozdílem, že se po dvou (?) kilometrech otevřel nádherný výhled na Prahu, a pak následoval hodně ostrý seběh a vzápětí výběh s nejvtipnější cedulí závodu, která mě rozesmála nahlas.

(půjčeno z galerie 1bubobuba)

Konec závodu je drsnej. Rovinky skoro vymizí a vy drápete furt nahoru a doufáte, že žádný další seběh už nepřijde, protože by to logicky znamenalo, že vás čeká další kopec. A když si při poslední rovince po úzký stezce ve svahu zasypaným listím říkáte, že to vlastně docela šlo, že to nebylo tak hrozný, jak jste v koutku duše čekali, přijdou schody. Ano. Schody. Na posledním kilometru jsou nekonečný kamenný schody, pod kterýma jsem si musela dřepnout, vydejchat se a přestat se - krapet hystericky - smát. Je to ostuda, ale neběžela jsem je :-) snad v příštím životě. Nad schody jsme se na další z cedulek dozvěděli, že odtamtud to dá do cíle i Dobiášovic (momentálně 8 měsíční) Maya a taky že jo. Poměrně nečekaně přišel za další zatáčkou konec. Nechyběli borci, co běželi fakt neskutečně rychle, ani důchodci, kteří mi za zády poznamenali, že "tohle je vo zdraví!". V cíli u na mě čekala vymrzlá A. Nahlásila jsem číslo a odpotácela se k občerstvení. A. mi donesla čaj (ještě jednou moc děkuju!) a já až ve chvíli, kdy jsem se napila, zjistila, že jsem si nevypnula hodinky. Takže za kolik jsem to šla? Nevím a tudíž nepovím. Hodinky jsem s čajem v ruce vypínala o dvě hodiny a čtyři minuty později, než jsme vybíhali. Výsledky zatím nejsou, ale hádám, že to bude lehce nad dvě.

A jak to bylo dál? Dál už jsme si jen daly nealko pivo od jednoho z hlavních sponzorů, seznámila jsem se s Aničkou a Honzou z Dailymile, zjistila jsem, že zcepenělost má různé stupně intenzity a že mi natekly prsty tak, že jsem nezvládla pomalu ani poslat domů smsku, že jsem přežila. Bláhově jsme neochutnaly později vychvalované bagely, a protože A. vypadala jak warlock z města Qarth, vyrazily jsme k autu. Cestou jsme poděkovaly paní Dobiášový za úžasný závod, perfektní značení a skvělou organizaci a v teple se pak shodly, že na jaře do toho jdeme znovu. A taky že jeden okruh stačí.

Anebo ne?

Jarní ŠUTR ukáže :-)

Rok v obrazech


Začátek prvního věku: březen 2011 a RedCastle Sport Jogg


Věk druhý: věk vibramů, sportovní verze RC a prvních závodů




Věk třetí: věk hledání jiných bot, prvního ŠUTRu a nalezení prvního sparing partnera










Věk čtvrý: věk trenéra 











Žena v pokušení

neděle 13. ledna 2013

(z 9.5.2012)


... aneb jak přede mnou vyrostl chodník a o den později i zeď.

Minulý týden v pondělí jsem završila duben třináctikilometrovým výběhem a zaokrouhlila tak kilometráž na rekordních 260 v pětadvaceti trénincích. Při lustrování Běhej jsem narazila na pár jedinců, kteří se z různých důvodů rozhodli prodat startovní číslo na PIM. Jak jsem si tak pročítala kdo co a za kolik, zaplavila mě nic-blahého-nevěštící nervozita a v krku vyrostl knedlík. Bylo jasný, že je zle. No, zle... Nebyla to předzkoušková nervozita, hnusný pocit, když vás zastaví revizor a vy jako na potvoru jedete bez lístku nebo uděláte botu a někdo, kdo na to nikdy přijít neměl, to samozřejmě zjistí. Spíš ten knedlík silně připomínal pocit před prvním rande s potenciálním Panem Dokonalým nebo chvíle, kdy člověk před odjezdem na vysněnou cestu sedí doma na kufrech a počítá minuty. Ano, představila jsem si, jaký by to asi bylo v neděli běžet. Na pár hodin být jen sama se sebou, běžet a běžet a běžet... Nadchla jsem se. A všichni kolem mě věděli, že je zle.

Totiž, jsem palice dubová, jakmile si něco vezmu do hlavy, těžko se mi to rozmlouvá. Ano, argumenty, že jsem nikdy víc jak půlmaraton neběžela, že běhám pořádně dva měsíce a že na to prostě nejsem připravená, by v jiný situaci asi ani nemusely zaznít. Protože já to vím. Jenže... Jedna věc je vědět a druhá je něco moc moc moc chtít. T. mi to rázně zatrhl, respektive mi sdělil, že jsem magor a jestli se chci odrovnat, ať klidně běžím, ale on mě v tom rozhodně podporovat nebude. Nakonec jsme uzavřeli dohodu - jestli o víkendu zvládnu v pohodovým tempu dvaatřicet, nechá mě běžet a nebude mi to mít za zlý.

Vyrazili jsme k našim, protože jinde prostor pro podobný podnik není. V sobotu ráno jsem se vybavila veškerými nezbytnostmi a vyrazila. Šlo to krásně, sluníčko sice docela peklo, ale i tak se běželo moc hezky. Podle plánu jsem chtěla držet čas pod šest třicet na kilometr, což se mi dařilo. Proběhla jsem Poděbrady a pokračovala dál na Soutok, do Libice, až k jakési vesnici na K, jejíž jméno jsem plynule zapomněla. Na šestnáctým kilometru jsem zblajzla první gel v životě, vyslopala flaštičku ionťáku a otočila se k domovu. Překvapilo mě, jak mě poslouchaly nohy, jak krásně se mi běželo, jakou jsem z toho měla radost. Na osmnýctým kilometru a tří stém metru jsem se otočila za postarší dvojicí, která si vzájemně snažila oblíznout krční mandle. Než jsem se stačila pohoršit, oblízla jsem chodník.

Flaška s vodou odlítla do kopřiv a já rozpláclá jak žába v octě, jsem se začala sbírat a kontrolovat škody. Ipad hrál, takže dobrý. Horší bylo sedřený lejtko a koleno, rozervaný, týden starý tříčtvrťáky, naražený druhý koleno a lehce ošmirglovaný dlaně. Opláchla jsem se zbytkem vody a zjistila, že běžet s tím dál nepůjde. Takže nezbylo, než poraženecky zavolat odtahovku.

(válečný zranění - stáří: čtyři dny... modřinu na druhým koleni jsem vám nefotila... tu si určitě zvládnete představit docela v pohodě sami)

Aby toho nebylo málo, v noci jsem vylítla k plačící Madlence a o práh, jejichž existenci jsem jaksi odvykla, jsem si brutálně zkopla levý malíček. Když píšu brutálně myslím tím opravdu brutálně. Plakala jsem, kvílela jak Banshee a vůbec nechápala, jak tak malá (a v mém případě opravdu hodně malá) část těla může způsobit tak děsivou bolest. Malíček se do rána zdvojnásobil, zmodral a mě se při lustrování věrného přítele Googlu zmocnila panika, že jsem si ho zlomila, budu muset do nemocnice, tam mi ho budou chtít rovnat a lepit k prsteničku a zakážou mi běhání a s Poděbrady bude ámen.

Jelikož jsem z rodu, kde se na nějaký kňourání moc nehraje, rozsekla mou nerozhodnost, co teda s tím, maminka slovy: "Tak jdi běhat, buď to rozhýbeš nebo ne." (maminku před lety nutil tatínek rozchodit zlomenou kostrč... šlechtí ho jen to, že nemá rentgenový zrak a tudíž netušil, že si ten poslední obratel v páteři při pádu z kamenných schodů na chalupě ulomila... to jen aby bylo zřejmé, že tenhle postup není u nás v rodině nijak neobvyklý)

Nasoukala jsem nateklý malíček do vibramů a zjistila, že při běhu bolí výrazně méně než při chůzi. Na druhým kilometru jsem o něm už nevěděla. A běželo se krásně. Líp než v sobotu. Bylo chladnějc, sluníčko nepražilo, tempo jsem držela prvních pár kilometrů dokonce pod šesti a všechno bylo úžasný. Vydrželo to přes půlmaratonskou metu, kdy jsem si ještě nadšeně zrychlila. Na jednadvaceti kilometrech a sto metrech ukázaly hodinky čas 2:14:13, což vzhledem k tomu, že jsem cestou dvakrát stavěla (volání divočiny a občerstvení) a mohla v klidu pokračovat, považuju za úspěch. A šlo to docela parádně dál. Až do pětadvacátýho kilometru. Tam najednou začal bolet pravý kotník, vzápětí se přidalo pravý koleno, levý kotník a malíček a o pět set metrů dál bylo jasný, že je zle.

Někdo mi ukradl nohy a místo nich mi dal dvě neovladatelný dutý trubky. Voda došla už před pěti kilometry. Ionťák taktéž. Škrundalo mi v bříše a já se zoufale snažila dovlíct aspoň na kraj rodnýho města, zaokrouhlit to na třicet a opět poraženecky zavolat odtahovku. Za veslákem jsem se už jen plazila. Začalo foukat. A do mě se dala zima. Tom přijel docela rychle, naštěstí moje prohlášení, že měl pravdu, nijak zvlášť nekomentoval a odvezl mě domů.

Před vraty začala ta správná sranda. Vypadla jsem z auta, abych zjistila, že moje nohy jsou zpět a zatraceně bolí. Maminka se mě lehce zděšeně optala, jestli jsem cestou nechlastala inkoust - s modrou pusou a drkotajícíma zubama jsem vlezla do sprchy, která nijak extra nepomohla. Zabraly až teplý fusekle, polívka a odpolední dvouhodinový spánek.

Druhý den bolel kupodivu jen malíček a pravý kotník. V úterý jsem lehce popoběhla. Zatím bez pásu, neb se mi postaral o deseticentimetrový krvavý šrám, ze kterého je teda dneska strup, co už bolí, jen když mi do něj Majka při kojení zatíná drápky (což dělá podezřele ráda, sáďa můj mrňavej). Tak jo, je to oficiální - na maraton (zatím?) fakt zdaleka nemám. Dušička má pokoj. Na jak dlouho?

Už v tom zase lítám...

(z 23.11.2011)

... aneb horečka sobotní noci hadr.

M. výjimečně zabrala už v osm, v deset ji přetransportuju jak zkušený pyrotechnik hromadu trhaviny do postele, lehnu si k ní, že se konečně vyspím, jenže... V jedenáct koukám na telefon, nadávám si, že bych měla spát, když mám sakra tu možnost, že si budu zase v pět ráno drbat hlavu... O půlnoci přichází T. z práce, já jsem čerstvá jak rybička. T. se sprchuje, zalejzá do postele a během pěti minut chrápe. Já se dál převaluju z boku na bok...
... proč to? Jedna možnost je totálně rozhozenej rytmus, M. nám spurtuje, jí co dvě hodiny, nad ránem (tak od pěti) i co hodinu. Druhá je ta šestiproudá dálnice v hlavě, kterou ne a ne vypnout.
Jojo, je mi jasný, po kom je naše holčička těkavá a taky že na kojící demenci je toho ještě víc, než na tý těhotenský. Že se mi moje arabštinářský schopnosti smrskly na malou skomírající hnidu, to bych ještě (špatně, ale přeci) zkousla, že se mi podařilo poslat peníze za vánoční dárek na neexistující účet a bezdůvodně jsem tudíž prudila prodávajícího, je na pováženou, ale že jsem dneska nebyla schopná do telefonu ani říct "fakturační adresa", to už je fakt pecka.
Jelikož s mentálním stavem toho moc nenadělám (holt počkám, kam až to dojde, pak obhlídnu trosky a usoudím, co s tím), rozhodla jsem se, že je na čase začít něco dělat se stavem fyzickým.

Tréninkový plán je z už dřív zmiňovaný knížky Running and Pregnancy. Nejdřív jsem trochu netašťastně opisovala ty dlouhý chodecký "vložky" a říkala si, co na to asi Ego. No, Ego na gauči před telkou se může prsit jak chce, jakmile došlo na lámání chleba, zalezlo někam hodně hluboko, protože - první "výběh" ("východ"?) mu uštědřil solidní ťafku. Jak já byla vděčná, že jsou ty běžecký intervaly jenom minutový!
Nicméně popořádku - už když jsem vyndavala kecky ze skříně, přistihla jsem se, že se culím jak měsíček na pověstném hnojišti. Nasoukala jsem se oblečení, kritickým okem zhodnotila jezevčíka nad gumou kalhot a vyrazila. Celých předepsaných šestadvacet minut bylo naprosto úžasných. I když se nohám nechtělo těch pár desítek vteřin kmitat, svaly se vzpouzely, odmítaly se probudit z dlouhýho předlouhýho spánku, funěla jsem jak sentinel a tepovka šplhala do závratných výšin... bylo to prostě úžasný.
Druhej výběh bolel o něco míň, ale ve sprše jsem si pak říkala, jestli ještě budu vůbec někdy opravdu běhat? Totiž, i ty dvě minuty, co jsem měla běžet, mi přišly nekonečný. Na hodinky jsem se během nich podívala snad stokrát a modlila se, ať už je to u konce, jinak někde u tý cesty padnu.
A ten třetí dneska? Ten dokázal, že některý plány prostě fungujou - protože dvě minuty utekly neskutečně rychle a já chtěla běžet dál a dál a dál...
Tak proč nespím? Protože řeším, jak to udělám zítra, kdy T. musí nejpozději v devět odcházet, vrátí se v noci a já musím (prostě musím!) na tu půlhodinu ven... Tak mi holt nezbude, než vstát po krmení v sedm a vystrčit se za dveře. Bože, jsem já to ale masochistka. Už teď se těším!


1. týden
Den první – chůze 10 minut; běh 1 minuta; chůze 5 minut; běh 1 minuta; chůze 5 minut; běh 1 minuta; chůze 2 minuty (celkem 25 minut)
Den druhý – chůze 10 minut; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 2 minuty (celkem 26 minut)
Den třetí – odpočinek
Den čtvrtý – chůze 10 minut; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 2 minuty (celkem 26 minut)
Den pátý – chůze 10 minut; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 2 minuty (celkem 26 minut)
Den šestý – odpočinek
Den sedmý – chůze 10 minut; běh 10 minut; chůze 10 minut (celkem 30 minut)

2. týden
Den první – odpočinek
Den druhý – chůze 10 minut; běh 10 minut; chůze 10 minut (celkem 30 minut)
Den třetí – chůze 10 minut; běh 10 minut; chůze 10 minut (celkem 30 minut)
Den čtvrtý – odpočinek
Den pátý – chůze 10 minut; běh 15 minut; chůze 10 minut (celkem 35 minut)
Den šestý – chůze 10 minut; běh 15 minut; chůze 10 minut (celkem 35 minut)
Den sedmý – odpočinek

3. týden
Den první – chůze 10 minut; běh 17 minut; chůze 10 minut (celkem 37 minut)
Den druhý – chůze 10 minut; běh 18 minut; chůze 10 minut (celkem 38 minut)
Den třetí – odpočinek
Den čtvrtý – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut)
Den pátý – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut)
Den šestý – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut)
Den sedmý – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut)

4. týden
Den první – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut)
Den druhý – odpočinek
Den třetí – chůze 10 minut; běh 22 minut; chůze 10 minut (celkem 42 minut)
Den čtvrtý – chůze 10 minut; běh 22 minut; chůze 10 minut (celkem 42 minut)
Den pátý – odpočinek
Den šestý – odpočinek
Den sedmý – chůze 10 minut; běh 23 minut; chůze 10 minut (celkem 43 minut)

5. týden
Den první – odpočinek
Den druhý – chůze 10 minut; běh 25 minut; chůze 5 minut (celkem 40 minut)
Den třetí – chůze 10 minut; běh 25 minut; chůze 5 minut (celkem 40 minut)
Den čtvrtý – odpočinek
Den pátý – chůze 10 minut; běh 27 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut)
Den šestý – chůze 10 minut; běh 27 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut)
Den sedmý – odpočinek

6. týden
Den první – chůze 7 minut; běh 30 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut)
Den druhý – chůze 7 minut; běh 30 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut)
Den třetí – odpočinek
Den čtvrtý – chůze 7 minut; běh 30 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut)
Den pátý – chůze 7 minut; běh 30 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut)
Den šestý – odpočinek
Den sedmý – chůze 7 minut; běh 32 minut; chůze 5 minut (celkem 44 minut)

TENKRÁT POPRVÉ

(ze 14.6.2010)

Jitka (26) - Stalo se to teprve nedávno (pro pedanty předevčírem), takže to mám ještě v živé paměti. První setkání proběhlo tak dávno, že si na něj ani nepamatuju. Žijeme spolu vlastně celý život, pár let byl náš vztah opravdu intenzívní, pak nás na nějaký čas rozdělila studia, lenost a spousta výmluv. Před pár týdny (přijde mi to jako věčnost, ale podle vlastních záznamů je to opravdu teprve pár týdnů) jsme si padli do náručí a od té doby se od sebe nehneme - stanovili jsme si první společný cíl jako zkoušku ohněm našeho vztahu: závod na deset kilometrů, jen já a on - já a běh (a koho to nenapadlo hned, je cvok - co jste čekali?! :-).
V plané naději, že to zvládnu a zvládnu to dobře, jsem všem vyslepičila, na co se chystám, takže možnost z toho vycouvat nepřicházela v úvahu (přeci se nepřiznám k tomu, že jsem něco vzdala!). Díky všem dobrým duším z Běhej, jsem se začala dokonce těšit. Vzorně jsem se v pátek večer držela stranou chamru, šla brzy spát, ráno se nepřežrala, pečlivě zavázala tkaničky a s neblahým tušením při pohledu na oblohu (rosničkáři zatracený - hlavně že slibovali, jak se neochladí, kecy v kleci) jsme vyrazili směr Poděbrady. Všechno probíhalo hladce (teda až na fakt, že všude na webu byla psaná registrace do 9:15, ve skutečnosti probíhala až do 9:45 a představa, že se mohlo teda vstávat o půl hodiny pozdějc 50% výpravy notně rozladila). Ze stínu jsem sledovala houfující se běžce, hubený chlapíky s vyrýsovanými dlouhými svaly, pár holek (hubených s vyrýsovanými svaly) a nikde ani známka podobnýho diletanta mýho kalibru. Snažila jsem se utěšit tím, že to prostě nějak dopadne, jenže ve chvíli, kdy se všichni shlukli na startu, jsem kromě toho, že jsem neměla ani páru, kudy vlastně vede trať, zjistila, že je na sluníčku pekelný vedro a tep mi ve stoje lítá někam k horní hranici běžnýho vybičování se při běhu samotným. Sakra, sakra, sakra - jen co houf rozběhl, bylo to jasný: tohle bude průser.
První, krátký kolo jsem se držela zuby nehty nejstaršího účastníka závodu - dusali jsme s panem Plešingerem vedle sebe, na dotaz, za kolik to chci jít, jsem vyslovila naději, že doufám, že do 1:10, snovej čas je pod hodinu, ale s tím nepočítám - pan Plešinger s hodinou počítal (a skoro ji, ve svých dvaasedmdesáti letech (!!) dal), první delší kolo jsem mu ještě stačila, a pak nohy odmítly kmitat. Prostě usoudily, že tohle by stačilo a dál si buď poběží svým tempem nebo půjdou jinam. Tak jsem začala všem běžcům jistit z dálky záda (a ta dálka byla čím dál tím delší...).
Při druhým delším okruhu jsem byla zralá na ručník do ringu, snažila jsem si spočítat, kolik toho mám ještě před sebou - vědět v tu chvíli, že ještě nejsem v půlce, zouvám kecky, jdu si sednou do jezírka pod vodotrysk a utírat si nudle do rukávu. Když jsem doklopýtala třetí okruh v naději, že mám před sebou poslední, došlo mi, jak šeredně jsem se mýlila. Mezitím mě dvakrát předběhl vítěz závodu, který už stihl doplachtit do cíle a vlastně všichni účastníci (kromě opravdu hrstky nejpomalejších). Na poslední dva útrpný okruhy se ke mně připojil jeden z organizátorů na kole, díky němu a posléze jednomu z doběhnuvších běžců, který usoudil, že je fuk, jestli bude čekat, až se doplácám do cíle v cíli nebo se mnou poběží, jsem se nějak propotácela do finále. Přišla jsem si tak zoufalá, trapná a nemožná, že jsem v první chvíli ani neměla radost, že jsem to zvládla. Byla jsem prostě jen strašně ráda, že už nemusím nikam běžet.
Závěr: přežila jsem, nevzdala jsem to! Zjistila jsem, že když se chce, všechno jde - i v pekelným vedru. Obrovská podpora od opravdových běžců funguje jako kopanec do zadku, po kterým vás i totálně nespolupracující nohy poponesou deset, dvacet kroků, ani nevíte jak. I když jste diletanti, nikdo se vám nepošklebuje, naopak - což pro mě byla naprosto úžasná, nezpomenutelná a nepřenositelná zkušenost. Ráda jsem viděla, jak to vypadá, když se opravdu běží. Čas jsem měla hroznej, ale co, aspoň bude případný zlepšení o to patrnější. A dobrá rada pro ostatní diletanty: po závodě není dobrej nápad jet odpoledne na fesťák a dalších osm hodin stát, i když si tím empiricky ověříte jednu z mála životních jistot - co do tý doby nebolelo, to 100% bolet začne! :-)


Týden druhý

Run when you can, walk if you have to, crawl if you must; just never give up! - Dean Karnazes -

Plán/Plnění:
Pondělí 14.1.
Volno / tak to by mi šlo :-)

Úterý 15.1.
10 km klus + rovinky / dneska se snáz rvaly rovinky, než klusalo. Včera napadlo dobrých deset čísel sněhu, který byl dneska už samozřejmě udusaný a ještě ho uplácl traktor s čímsi, co vypadalo jak koště na úklid kurtů

Středa 16.1.
16 km TF 153-169 / první tempový běh v životě, TF 165 v průměru, nadřela jsem se jako pako, 5:33 min / km

Čtvrtek 17.1.
16-18 km klus s kočárkem / původně jsme měly jít s Deni, ta nakonec nemohla a může být ráda, tohle nebyl klus ani náhodou - resp. čas by tomu i odpovídal (7:36 min / km), ale tepy ani náhodou - avgTF 145. Takhle utahaná jsem už dlouho nebyla.



Pátek 18.1.
Volno (fyzioterapie)

Sobota 19.1.
10 km klus + rovinky - sraz s Deni na hrázi, klusaly jsme a kecaly a i zjistily, že i když se dostaneme k bodu, na kterým se názorově prostě neshodneme, vůbec to nevadí - což je skvělý :-). Nafasovala jsem objednaný fusekle od strejdy Icebreakera a při rovinkách pomalu a jistě rozmrzala. Při sedmý otočce se mě skupinka protahujících běžců ptala, na co to proboha takhle trénuju? Že na PIM pro ně nebylo zrovna informativní, jak by bylo, když to nebyli žádní běžci, ale místní ragbisti!Prý jestli nechci hrát s nimi? Že je to taky hodně atletický, že taky takhle běhají, ať se mrknu na jejich web :-) Ragby je těžkej a tvrdej sport a taky složitej, o tom žádná, ale díky, zůstanu u běhání (ale potěšilo mě to, ne že ne). Avg. TF 123, 7:40min/km; 10x100m s meziklusem (nejvyšší dosažená rychlost 2:, 2km výklus domů.

Neděle 20.1.
18-20 km TF 153-169 au au, dneska jsem si užila a odtrpěla. Od 10. km začaly stávkovat nohy, dvě zastávky na pití, padl jeden carbonex a na 15.km půlka enduro snacku. Od 18.km jsem si zkusila, jaký to je, když už nohy nejdou a rve to jen hlava. Bolelo to, ale jsem pyšná na to, že jsem se silou vůle dotáhla domů, i když měly nohy chuť padnout do závěje a počkat tam na jaro. 

Týden první

Shoot for the Moon.  Even if you miss it will land among the stars!

Pondělí 7.1.
8 km klus (avgTF 136) + rovinky (10x100m) + klus domů = 12 km

Úterý 8.1.
16 km svižně (avgTF 154) s kočárkem

Středa 9.1.
volno

Čtvrtek 10.1.
6 km klus (avgTF 145) + rovinky (10x100m) + klus domů = 10 km

Pátek 11.1.
laktátový test

Sobota 12.1.
50 min klus (avgTF 133) 7:34 min / km

Neděle 13.1.
20 km svižně (avgTF 151) 5:51 min / km