Protože nakonec jsme hlavně - a jenom - lidi.
Vloni jsem psala na BB recenzi na knížku Aleše Dvořáka Z hospody na maraton. Aleš není žádný špičkový běžec a na (při vší úctě, neměj mi to za zlý) na stupně vítězů by se podíval, leda kdyby přišlo opravdu hodně málo lidí. Ale běhá. A běhá rád. Takových nás je spousta, že ano, a neznamená to hned, že o tom musíme psát. Z hospody na maraton má ale jednu zásadní přidanou hodnotu, protože to není další z mnoha knížek o tom, jak jsem se rozběhal a tak nějak uběhl maraton (jako kdyby to bylo takový terno, že je na to zapotřebí plácat papír a kácet stromy), Aleš je totiž biochemik a jeho první kniha je tak půl na půl jeho "milý deníčku, dneska jsem uběhl deset kilometrů" a vážnější povídání o tom, co se v našem těle děje a proč, když ho přinutíme k pohybu. Knížka mě bavila už jen proto, že přinášela nové informace, které se běžně v běžecké literatuře neobjevují.
Zkraje roku se mi Alše ozval s tím, že napsal druhou knížku, a protože jsem si u té první stěžovala na chyby a stylistiku, byl by rád, kdybych se ujala redakce.
(Pozn. Redakce moc nedělám, je to něco, co se prostě nevyplatí. Neumím to šolíchat, takže to stojí člověka hromadu času a nikdo vám to adekvátně nezaplatí. Po poslední, nad kterou jsem strávila skoro čtyři neděle, jsem se zařekla, že už to NIKDY nebudu dělat.)
A tak jsem kývla.
Měl bys běžet, jestli to chceš stihnout, sází na to, co vydělovalo Z hospody na maraton z davu: Na fakta, která se běžně v populárně-naučný literatuře věnovaný sportu neobjevují. Nenajdete tu žádný trenýrkový plány, žádný recepty, ani povzbudivý citáty a motta. To koneckonců najdete ve všech ostatních, pokud po tom vaše srdce prahne. Měl bys běžet... je o tom, JAK naše tělo funguje uvnitř, PROČ se některé věci dějí a jak, CO celý ten geniální stroj, jakým lidské tělo beze vší pochybností je, pohání a CO mu tím pádem (ne)máme dávat, aby se nám nezadřel. Není to univerzální návod. Není to tak, že si knihu přečtete vyhrajete PIM.
Jednotlivé kapitoly uvozuje nějaký osobní zážitek Aleše, tentokrát nejen z běhu, ale třeba z potápění nebo vysokohorské turistiky. Osobní rovina je proti předchozí knize potlačená, což je podle mě naprosto v pořádku.
Řeší se kromě stravování a pitného režimu taky tréninková zátěž, skladba, ale i mnohem širší témata - civilizační choroby, genetické předpoklady a vše, co může ideální chod těla narušit a co ho také narušuje - a zase: a proč?
Vznik knihy nemá ale jen literární a osvětový rozměr. Poté, co Aleš knížku dopsal, zjistil, že jeho kolegyni v práci, mladé mamince tří dětí, diagnostikovali rakovinu. Běla má v současné době za sebou operaci, při níž jí lékaři museli odebrat plíci, část pohrudnice, osrdečník a šesté žebro. A před sebou dlouhou onkologickou léčbu - a doma puberťáka a dvouletá, vymodlená dvojčata.
Aleš se rozhodl, že se pokusí kamarádce a kolegyni pomoct alespoň materiálně, když už jinak, stejně jako my všichni ostatní, může tváří v tvář rakovině jen sedět se svázanýma rukama a čekat.
Ve spolupráci s HitHitem by proto rád vybral finanční částku, z níž polovina půjde Běle a její rodině. Všichni, co jsme na knize pracovali, jsme se vzdali honoráře a přestože je to na dobrou věc, věřte mi, že kdybych si nemyslela, že ta kniha stojí za přečtení, nepsala bych o tom - nebo psala, ale nepsala bych o té knize.
A tak to zvažte.
Prosím.
Protože na konci dne je fuk, za kolik máme desítku nebo kolik maratonů máme na kontě.
Záleží jen na to, že tu jsme, a že můžeme - když chceme - běhat.
Že jsme pořád ještě lidmi.
A že si dokážeme vzájemně pomoct.
Vloni jsem psala na BB recenzi na knížku Aleše Dvořáka Z hospody na maraton. Aleš není žádný špičkový běžec a na (při vší úctě, neměj mi to za zlý) na stupně vítězů by se podíval, leda kdyby přišlo opravdu hodně málo lidí. Ale běhá. A běhá rád. Takových nás je spousta, že ano, a neznamená to hned, že o tom musíme psát. Z hospody na maraton má ale jednu zásadní přidanou hodnotu, protože to není další z mnoha knížek o tom, jak jsem se rozběhal a tak nějak uběhl maraton (jako kdyby to bylo takový terno, že je na to zapotřebí plácat papír a kácet stromy), Aleš je totiž biochemik a jeho první kniha je tak půl na půl jeho "milý deníčku, dneska jsem uběhl deset kilometrů" a vážnější povídání o tom, co se v našem těle děje a proč, když ho přinutíme k pohybu. Knížka mě bavila už jen proto, že přinášela nové informace, které se běžně v běžecké literatuře neobjevují.
Zkraje roku se mi Alše ozval s tím, že napsal druhou knížku, a protože jsem si u té první stěžovala na chyby a stylistiku, byl by rád, kdybych se ujala redakce.
(Pozn. Redakce moc nedělám, je to něco, co se prostě nevyplatí. Neumím to šolíchat, takže to stojí člověka hromadu času a nikdo vám to adekvátně nezaplatí. Po poslední, nad kterou jsem strávila skoro čtyři neděle, jsem se zařekla, že už to NIKDY nebudu dělat.)
A tak jsem kývla.
Měl bys běžet, jestli to chceš stihnout, sází na to, co vydělovalo Z hospody na maraton z davu: Na fakta, která se běžně v populárně-naučný literatuře věnovaný sportu neobjevují. Nenajdete tu žádný trenýrkový plány, žádný recepty, ani povzbudivý citáty a motta. To koneckonců najdete ve všech ostatních, pokud po tom vaše srdce prahne. Měl bys běžet... je o tom, JAK naše tělo funguje uvnitř, PROČ se některé věci dějí a jak, CO celý ten geniální stroj, jakým lidské tělo beze vší pochybností je, pohání a CO mu tím pádem (ne)máme dávat, aby se nám nezadřel. Není to univerzální návod. Není to tak, že si knihu přečtete vyhrajete PIM.
Jednotlivé kapitoly uvozuje nějaký osobní zážitek Aleše, tentokrát nejen z běhu, ale třeba z potápění nebo vysokohorské turistiky. Osobní rovina je proti předchozí knize potlačená, což je podle mě naprosto v pořádku.
Řeší se kromě stravování a pitného režimu taky tréninková zátěž, skladba, ale i mnohem širší témata - civilizační choroby, genetické předpoklady a vše, co může ideální chod těla narušit a co ho také narušuje - a zase: a proč?
Vznik knihy nemá ale jen literární a osvětový rozměr. Poté, co Aleš knížku dopsal, zjistil, že jeho kolegyni v práci, mladé mamince tří dětí, diagnostikovali rakovinu. Běla má v současné době za sebou operaci, při níž jí lékaři museli odebrat plíci, část pohrudnice, osrdečník a šesté žebro. A před sebou dlouhou onkologickou léčbu - a doma puberťáka a dvouletá, vymodlená dvojčata.
Aleš se rozhodl, že se pokusí kamarádce a kolegyni pomoct alespoň materiálně, když už jinak, stejně jako my všichni ostatní, může tváří v tvář rakovině jen sedět se svázanýma rukama a čekat.
Ve spolupráci s HitHitem by proto rád vybral finanční částku, z níž polovina půjde Běle a její rodině. Všichni, co jsme na knize pracovali, jsme se vzdali honoráře a přestože je to na dobrou věc, věřte mi, že kdybych si nemyslela, že ta kniha stojí za přečtení, nepsala bych o tom - nebo psala, ale nepsala bych o té knize.
A tak to zvažte.
Prosím.
Protože na konci dne je fuk, za kolik máme desítku nebo kolik maratonů máme na kontě.
Záleží jen na to, že tu jsme, a že můžeme - když chceme - běhat.
Že jsme pořád ještě lidmi.
A že si dokážeme vzájemně pomoct.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!