T-12D - protože můžu

Čím delší je prodleva mezi jednotlivými zápisky, tím hůř se navazuje. Obzvlášť, pokud se neděje nic, o čem by stálo za to psát nebo o čem bych chtěla psát. 

Za dvanáct dní se postavím na start, budu se třást, bud mít ledový ruce a nebudu cítit nohy. Srdce mi bude tlouct jako vzteklý, zmocní se mě pekelná únava a poslední, co budu chtít, bude někam běžet. Mám to takhle pokaždý. Na každým startu mi je hrozně. A pak mi je první kilometry ještě hůř.

Letos se přidává nesmírně intenzivní pocit, že nejsem připravená. Nemůžu být. Objektivně prostě nemůžu. Zranění, který se vlekly od prosince až do května, mi znemožnily naběhat to, co jsem si předsevzala. Přinutily mě naučit se plavat kraula a sundat poprvý od UB kolo z háku, ale moc dobře si uvědomuju, že na sto sedmdesát kilometrů to prostě stačit nestačí. Ale stejně tak už vím, že hlava je mocná. A taky vím, že nejen závodní úspěch často závisí na jediným: jak moc to chci? A když to nechci dost, jsem proti vší síle, která se tlačí zvenku, bezmocná. A naopak. 

A já chci moc. To je neochvějná jistota, s níž do Lakes pojedu. Za těch víc jak dvanáct let, co běhám, jsem nikdy nic nechtěla víc. A to bude stačit. Minimálně na to, abych sebrala odvahu, postavila se na start a nechala se po dlouhých dvou letech (ano, naposledy jsem v závodě startovala přesně před dvěma lety na Kladně) strhnout davem. 

Bude to boj. A bude to boj mě samý se mnou samou. Nikdo mi nebude bránit postavit se na start a běžet. Nemusím se nikoho dovolovat, jestli můžu odjet. Jestli se o to můžu pokusit. 

A je dobrý si připomínat, jaký privilegium to je a jak šťastná jsem, že můžu. Že můžu v zásadě cokoliv. 

A je to jenom na mně.

Nezapomínejme, prosím, na ty, který to tak nemají.

#3

Lenka Elbe

URANOVA

Jedna z variací na podobenství o věčném zlu dřímajícím v temných koutech kolektivního vědomí lidstva - oné esence, která tráví duši a kvůli které máme i v jednadvacátém století války, přestože se v podstatě jednomyslně shodneme, že jsou špatné, kdy lidé trpí a umírají mnohdy zcela zbytečně a často jen pro potěchu (ať už přímou nebo nepřímou) někoho dostatečně zvráceného. Zrůdy se rodily a rodit se budou. A jejich výskyt a to, čeho jsou schopné a čeho zhusta dokážou dosáhnout, je nakonec vlastně absurdnější než existence takových jedněch jáchymovských lázních provoněný makovým závinem.

Uranova je svěže zelená jako rádium, je to takové finské podivno v českých kulisách, které mě rozhodně bavilo, ale nakonec mu chybělo cosi stejně neuchopitelného, kvůli čemu po mně jen neškodně sklouzlo a zaplulo do odpadu docela jako ten sliz.

Má ovšem úžasnou obálku (dílo autorky), na tu se nemůžu vynadívat. Ta fakt nemá chybu.

#4

Tana Frenchová

SLÍDIL

Cal Hooper má dost - po celém životě u policie chce mít na důchod konečně klid. A kde jinde by ho mohl najít, když ne v zapadlé irské vesnici? Cal se stěhuje z rušného Chicaga do zapadákova na opačné straně oceánu, chce si svépomocí opravit starou chalupu, chodit s místňáky do jediné putyky široko daleko, rybařit a lovit králíky a hlavně se do ničeho nemotat, do ničeho nešťourat, nešlapat na žádná kuří oka.

Jenže pak se u Cala na zahradě objeví kluk a jeho starost se postupně stane i tou Calovou a než se naděje, bude z jeho klidného důchodu šlapák po kuřích očích.

Slídil mě nesmírně bavil - napínavý detektivní příběh se skvělou atmosférou překrásného irského venkova, svéráznými postavami a hlavním hrdinou, který mi sedl jako už dlouho nikdo ne. Jo, život je pes a realita je krutá - i na místech pohádkově krásných.

Knížku jsem překládala vloni na jaře a musím říct, že mě společnost Cala Hoopera opravdu těšila. Strávili jsme spolu pár měsíců a je to opravdu dobrej chlápek. Zkuste, uvidíte!

#5

Zuzana Říhová

CESTOU ŠPENDLÍKŮ NEBO JEHEL

Tohle není knížka o životě na českém venkově. Nesnaží se zobrazit, jak se u nás žije v Horní Dolní pod Smrkem, Kdo si chce přečíst knížku o životě na českém venkově, sáhne po jiném autorovi či autorce - po takovém, který si za cíl klade zasadit děj na český venkov.

Toliko řečeno, vyrazme do Podlesí.

Na místo odtržené od světa a zároveň kousek od Hradce a vlastně i od Prahy. Na místo, kam když jedete, nepotkáte velmi dlouho (podezřele dlouho) žádné jiné auto. Není to Shyamalanova vesnice, ze které byste nemohli jen tak odejít, ale tak trochu vlastně je. Není to načinčané místečko jako v Hot Shots, ale vlastně taky tak trochu je. Není to reálná vesnice jako ta ve Slídilovi od Frenchové, ale taky tak trochu je.

Je to místo, které budete poznávat. Nejen jeho kulisy a obyvatele dávné, nové i dočasné, budete poznávat to, co je pod povrchem, to co vás obklopí, to co není vidět, ale vy to vnímáte, ach bože, jak moc to vnímáte, smrdí to a ten smrad, to není kravín, to je něco mnohem horšího. Z toho se nezvedá jen žaludek, z toho se svírá krk i srdce.

Bohu nemilý Bohumil a bohu stejně tak nemilá Bohumila přijíždějí začít znovu. Jsou spolu a jsou si cizí, někdo přešlápl a někdo nepodržel, někdo mluvil, někdo mlčel, všichni to známe. Přijíždějí do chalupy v rokli, v temné, hluboké rokli na okraji vsi, kde se chlastá, kouří, bije, šmíruje, kde se zahušťují představy pěkně hustou jíškou z přepuštěného sexu vymíchaného bolestí. Kde se na utrpení nahlíží z odstupu kroku, dvou, tří. Kde se na všechny kolem nahlíží spatra, přestože se žije ve sklepě. S bohu nemilými přijíždí Kluk. Kluk jako defekt, jako závaží, jako něco, co se nepovedlo, jak mělo, co nedopadlo, jak mělo a prozradilo toho o nás tolik, že to, co teď víme, se nám hnusí víc než rození nebo inseminování krav. Je to smrdutá rána, která se nezhojí, kterou si zas a znovu rozryjeme, vytrháme stehy, sledujeme, jak hnije. Kluk neobtěžkaný jménem. Tak jako ona nebohá Karkulka, které se vlastně říkalo kapuce nebo klobouček, o níž nevíme, jestli to byla Maruška nebo Jarmilka. Karkulka. Kluk.

A v hlavní roli zvíře v nás. Vlk, kterého v duchu krmíme, vlk, kterého bychom tolikrát chtěli nakrmit ve skutečnosti. Společnost, která se krmí - schovaná za monitory, za obrazovkami, za displeji, kochá se bolestí, utrpením a násilím, rochní si v trápení jiných. Tohle není horor, kde se slastně bojíme. Tohle je obžaloba a my jsme vinni ve všech bodech.

A v hlavní roli jazyk. Vyprávění. Promluva. Symboly. Všechno má v knize Zuzany Říhové hlas, všechno. I to, o čem pro klid vlastní duše tvrdíme, že je to němé. A každé slovo tu má své místo. Četba toho jazyka bolí, fyzicky bolí - čtenář se s první stránkou vydává na cestu do lesa a musí si zvolit: jehly nebo špendlíky? Tak honem, babička čeká. A vlk taky.

#6

Lloyd Alexander

KRONIKY PRYDAINU - KNIHA PRVNÍ

Americká klasika, která v první knize a v polovině druhé vychází z Tolkiena tak moc a tak neobratně, že mě to od dočítání málem odradilo. Mladší potomek naštěstí pokračovat chtěl značně zarputile, že jsme to dočetly - za což jsme jí nakonec i se starší potomkou vděčné, neb konec druhé knihy (od trojice čarodějek) a celá třetí kniha byly výborné.

Zkraje jsem nemohla značně nesourodé skupince hlavních hrdinů přijít na chuť - však si to vezměte: frackovitý Frodo, který se chová velice často jako totální dylina, protivný Gimli, chlupatý nenažraný Glum, který má mluvit vtipně, ale jakmile přesáhnete jistou věkovou hranici, bude vás to akorát iritovat, k tomu princezna se zlatou tretkou dost nešťastně do češtiny přeloženou jako šidítko (vzkaz do překladatelského nebe panu Medkovi: šidítko je dudlík!), kdy jsem se nemohla zbavit představy mladé dívky s dudanem v ruce; nechybí Saruman v ženské verzi, Sauron v mužské verzi, který místo skřetů vaří v kotlíku zombíky... jinak jsou tu samo i čarodějové a bitvy a taky dost podezřele (ano, pedofilně, tak já to napíšu) působící bard, který se rád podřídí rozmarům partičky dětí a věčně hladového člověkopsa...

Jejich dobrodružství v The Castle of Llyr mi ale přišlo už natolik originální a zábavné (obzvláště přerostlá kočička se mi líbila), že se vrhneme i do druhého dílu. Schválně, jestli se autorovi podařilo se definitivně odpoutat z nesmírně silného gravitačního pole LOTR. Vzhledem k tomu, že mě se zbývajícími dvěma knihami a sebranými povídkami čeká spousta večerů, si držím palce.

Perlička na závěr: Prydain znamená welšsky Velká Británie a (g)wen(yn) bílá.

#7

Junot Díaz

KRÁTKÝ, LEČ DIVUPLNÝ ŽIVOT OSKARA WAJDA

Chodíte rádi na pouť? A jaký je váš nejoblíbenější blitkostroj? Twister? Centrifuga? Pořádná horská dráha?

Tak si představte, že jste právě spořádali cukrovou vatu, grilovanou klobásu, želé hady a langoš s kečupem a sejrem a zalili to jedním pětipivem a samozřejmě vám přišlo jako supr nápad vlízt na ten nejlepší blitkostroj, kterej matějská nabízí.

Hudba huláká, puberťáci se smějou, atrakce se dává do pohybu.

Otevíráte první stránku a Díaz vás chytá do svých spárů a už se vezete.

Oskar Wajd je pekelná jízda, která vám zamotá hlavu i žaludek a který se zároveň nebudete moct nabažit, protože má sakraprácedohájezelenýho absolutně všechno, co má hustej román mít.

Junotův styl je naprosto zběsilej a jde hlavou přímo proti zdi a pak znovu a znovu a vy, protože jste si koupili žeton a obsluha za váma zacvakla řetízek, se prostě vezete s ním.

A dostane se vám všeho (historie Dominikánský republiky, Trujillova diktatura, život Dominikánců v newyorským exilu, rodinný vztahy, skvělá práce s popkulturními odkazy, využití poznámek pod čarou způsobem, že mi z toho pomalu tekly sliny - všechno v překladu, nad kterým jsem se tetelila blahem) a na konci vám autor bez špetky sentimentu zakroutí krkem a hodí vás na hnůj - a vy mu ještě poděkujete, protože tuhle jízdu jste namoudušinapsíuši navzdory tomu, že jste si během ní párkrát nablili do pusy, pekelně užili.

A netvrďte mi, že jsem vám to teď totálně neprodala!