Kam to bude, paninko?

Tak co teď, kam teď? ptala jsem se sama sebe v zásadě vzápětí po Lužkách. Hlavu jsem tam nechala třikrát kompletně dokola, nohy jako by se odmítly účastnit, takže jim to běhalo v podstatě hned, jako kdyby se nechumelilo. 

No jo, ale tak co teda teď? Nejdřív jsem zkusila podnítit plameny velkých snů a přesvědčit T., abychom během třídenní výpravy do Skotska, která se měla konat tenhle víkend (a nekonala, protože jsme usoudili, že opravdu, ale opravdu ještě nezaplatíme pět tisíc za další covidový testy druhý den po příletu, když třetí den zase mizíme domů), sjeli do Walesu a já si odběhla jednu šílenou a šíleně nádhernou stovku tam. "Jak chceš, ale uvědom si, že z potenciálně klidnýho a hezkýho víkendu děláš zase harakiri, který bude bavit jenom tebe," pravil pan manžel. Ok. Tahle červená linie sobectví byla popravdě tak tlustá, že jsem ji moc dobře viděla i já a rozhodla se ji (aspoň pro jednou) nepřekračovat.

Tak ale co? Tak ale kam?

Zaujala mě Stovka podkrkonším. Na webu nic moc informací, ale parametry slibují slušný mordor. Posílám e-mail organizátorovi se sadou dotazů a čekám. Po téměř roce se schází ITB v hospodě a já se snažím tvrdé jádro, které se objevilo, přesvědčit, že rozhodně nutně a nezbytně chtějí být všichni zkraje října na startu. Nechce nikdo. Mé fluidum asi není dostatečné anebo jsme všichni zestárli a vyměkli a bláznivé akce nám už nic neříkají. Když se tak koukám, co kamarádi podnikají, bude to to fludium. Ještě, že mě neživí telemarketing, to bych se dávno pásla někde v parku.

Přichází odpověď a mně dochází, že jsem měla víc štěstí než rozumu, když jsem se hned nepřihlásila a že nedostatek espritu je asi spíš dobře. Letošní Stovka podkrkonoším bude punk par excellence - žádné značení, žádný itinerář, jen záchytné kontrolní body a běž. Tak na to musím ještě trochu dorůst.

Tak ale hergot už, kam?

Ze zoufalého hledání mě vysvobozuje Tomáš S., který mi píše, jestli bych nechtěla jeho startovné na Štefánik trail. Závod se přehazoval kvůli covidu už tolikrát, že teď, když se má konečně fakt konat, Tomáš se ho nemůže zúčastnit, protože má jinou akci. Koukám se na web. 145 km, 5500 m převýšení, 32 hodin limit, z Bradla do Bratislavy. Koukám se na videa na youtubu. A je to jasný. Tady není moc o čem přemýšlet.

Takže tam.

Do startu zbývá pět dní. Nevím zatím nic. Nevím, v kolik hodin odjíždí zaplacený autobus z Bratislavy na Bradlo, kde je start, takže si nemůžu koupit lístek na vlak, neb nevím, jestli ho stihnu. Nevím, jestli mi někdo odveze batoh s věcmi ze startu do cíle, nebo jestli budu muset jet jako magor v běžeckým z Prahy. Nevím, jestli se v prostoru cíle bude aspoň kde umýt. Nevím nic. Psala jsem hlavnímu organizátorovi a ze všech otázek jsem se dozvěděla jen, že autobus pojede možná v poledne, nejpozději ale o půl druhé a ubytování není zajištěné. Zbytek je vo hvezdach, mám vyčkat, přijde email (a nejspíš i kouzelník). Tak vyčkávám. 

Až bude někdo žehrat, že Olafův web je outdated, uvědomte si, že aspoň obsahuje všechny podstatný informace dostatečně dlouho dopředu (včetně toho, že se nemá spát v krmelcích a zdržovat se v katastru jedné obce déle než dvanáct hodin). Tady máme sice impresivní výčet sponzorů a na facebooku fotku se sluchátka phillips - novým sponzorem. Ale jestli bude drop bag nebo co je v povinný výbavě - a je vůbec nějaká? - to ví snad jen déšť a vítr kolem nás...

Bude to legrace. Moc se těším. Stýskalo se mi po dobrodružství a tady se mi ho nejspíš dostane vrchovatě!

#5

Noelle Setevenson

NIMONA

Nimona je zábavná, vtipná a neotřelá.

Dle devítileté majitelky je navíc "cool" a je "super, že mluví úplně normálně" (pochvala za překlad i ode mě). "A taky je hustá a mění se v draka a je to napínavý a nakonec do dopadne tak jako dobře, i když ne úplně dobře."

Tolik k prvnímu plánu, v němž jde o příběh wannabe zlosynky, která se chce učit u toho nejlepšího padoucha v království. Jenže se ukáže, že sovy nejsou tím, čím se zdají být, a i když je tu na první pohled dobro bílé (ok, tak zlaté) a zlo černé, rozhodně nakonec není černobílé.

V druhé rovině lze Nimonu obraz osudu člověka, kterému tak dlouho říkali, že je zrůda, až usoudil, že bude jednodušší zrůdou být, protože lišit se se nevyplácí. Je to příběh i o tom, že je těžké odpouštět, ale stojí to za to.

Vypichovaná LGBT tématika zjevně zaujme jen dospělé - a je to dobře, protože citované majitelce knihy na ní nepřišlo vůbec nic divnýho. 

#6

Jaz

OPRÁSKI SČESKÍ HISTORJE F KOZTCE

Tohle nedělám ráda, fakt ne, generalizace čtenářskýho vkusu je debilita a když má rád někdo vdolky, nemusej mu jet holky, to ví každej malej Zmikund.

Ale tohle, ciwe tohle, tohle přece musí bavit každýho.

Lidi, nebuďte Kundery, děják je super!

#7

William Faulkner

As I Lay Dying

Jedna z knih, které ve mně vzbuzují představu plavání pod ledem. Máte jen pár přesně určených míst, kde se můžete nadechnout, voda je temné, ledová, život vysávající, matoucí... A vy vytrvale kopete a děláte tempa a na určených místech se zhluboka nadechnete a pokračujete dál, až na samotný konec - u někoho sil, u jiného knihy.

Mně se u podobných knih osvědčilo nebojovat a vybrat si směr po proud; když se necháte unášet, jde to totiž všechno mnohem snáz.

Addie Bundrenová a její neobvyklé přání spočinout na hřbitově v rodném, čtyřicet mil vzdáleném městečku, se stala inspirací pro arabského romanopisce Chálida Chalífu a jeho knihu Smrt je dřina. Faulknerův polyfonní, halucinogenní proud volného myšlení je jako rozvodněná řeka, kterou musí rodina s Addieiným tělem v rakvi překonat. Máte jen pár možností, kdy se je čeho chytit a i to málo se láme a drolí. Kontrast světa tam venku, tam dole a života rodiny na odříznuté farmě, vztahy mezi jejími členy, sílící šílenství celé situace. 

Po příliš dlouhé době čtenářský zážitek.

Musím si začít zase trochu víc vybírat.

My mother is a fish.

#8

David Nicholls

US

Us je jednohlasá, britská (starší) verze Věcí, na které nastal čas.

Je příběh páru, ve kterém se jeden snažil příliš a druhý udělal rozumné, praktické rozhodnutí. Je to příběh, ve kterém se mísí nesmírná bolest s bolestí o něco menší, vyvěrající z jiného zdroje - z nepochopení, z marné snahy, z energie směřované snad vždycky špatným směrem.

Přes to přese všechno to není smutné čtení, naopak. Je to příjemné, místy až groteskní, ať už budete s hlavním hrdinou soucítit a budete v něm nacházet jisté paralely s vlastním životem nebo vám bude naopak naprosto cizí.

Douglas, přírodovědec, trochu suchar, ale ne bez smyslu pro humor, potká Connie. Malířku a bohémku a krásku, která mu vyrazí dech. Connie se rozhodne, že Douglas je po všech těch karambolech přesně to, co právě teď, na prahu třicítky, v životě potřebuje. Je pro ní racionálním rozhodnutím, asi jako když si řeknete, že byste toho mekáče už opravdu měli nahradit brokolicí. A tak Connie žvýká brokolici, protože je pro ni dobrá, a Douglas se snaží, aby to, co je, Connie stačilo, jenže jeho okraje prostě nesahají do jejích kruhů a s tím zkrátka někdy nejde nic dělat. Pak přibude do rovnice neznámá, aby zase zmizela a další, aby zůstala. Syn Albie je ale jen kružnicí uvnitř té Connieiny a veškeré Douglasovy snahy jsou od prvopočátku odsouzené k nezdaru.

A teď má Albie odejít na vysokou a Connie čtvrtstoletí soužití bez průsečíků a společné plochy asi stačilo. Asi chce od Douglase odejít. Jenže Douglas se bez boje rozhodně nehodlá své rodiny jen tak vzdát. 

#9

Jakub Szántó

Z IZRASTINY S LÁSKOU

Čtivě popsaná historie vzniku státu Izrael. Pro proizraelskou stranu skvělé čtení, které jí potvrdí to, co si dávno myslí. Pro propalestinskou stranu extrémně iritující, tendenční a stále se opakující sada polopravd a faktů, kdy se říká A, ale už ne B nebo naopak B, ale bez A. Pro stranu neutrální (je taková?) ideální materiál k tomu, aby se zařadila do první skupiny.

Od samého začátku je jasné, na kterém břehu v tomhle nešťastném konfliktu, kde nemá pravdu vůbec nikdo a mají ji všichni, leží autorovy sympatie. Ono to ani jinak není možné. Ve chvíli, kdy jste vírou i historií vlastního rodu neoddělitelně svázáni s jednou stranou, je jasné, za koho kopete.

Pokud by to byl osobní pohled autora na palestinsko-izraelský konflikt, bylo by to naprosto v pořádku. Pokud k tomu ovšem přistoupíte jako k populárně naučné práci prezentující fakta, je to špatně. Kniha je nezdrojovaná, čili vše, co je prezentováno, by měl laskavý čtenář brát jako holý fakt. Jenže takhle to nefuguje, pokud chci pracovat s fakty, měl by se o to do nejzazší možné míry pokoušet. A ne si vyzobávat, co se mi hodí. Nemluvě o tom, že je příliš snadné dát větší prostor jedné straně, ukázat ji v lepším světle, vysvětlit, proč je její verze ta správná. V tomhle případě je to Izrael, Židé a židé.

A je to škoda. To, že pro Palestince to není žádná Havaj, se dočteme až na straně 283 z 300. A z kontextu vyplyne, že si za to vlastně můžou sami.

Zbastlené přepisy arabských jmen a arabštiny nejspíš nakrknou jen hrstku čtenářů.

Zázrak se nekoná. Žádný netendenční grál mezi českými knihami o nejdelším konfliktu v moderních dějinách v rukou netřímáme. Je ovšem otázkou, zde se ho na šachovnici, kde nemáme ani černá, ani bílá políčka, jen různě šedá, můžeme vůbec dočkat.

(Celá má regulérní recenze na iLiteratura.cz TADY)

#10

John Morressy

KEDRIGERN A HLAS PRO PRINCEZNU

"Ja!"

Děti jsou dobré na spoustu věcí - třeba na to, že si konečně doplníte znalosti takové klasiky, jako jsou vyprávění o Kedrigernovi.

Keddie je dosud mladý, teprve stopadesátiletý čaroděj, který nesnáší cestování, lidi, společnost a hlavně a především alchymisty. Přesto usoudí, že je možná nejvyšší čas na zásadní krok: na svatbu. Kde ale najít tu pravou?Nečekejte literární skvost, toho se nedočkáte. Tady dostanete nepohádkovou pohádku, která se laskavě vysmívá žánru, plnou proradných pěvců, zákeřných princů, zkažených kouzel (nejprve ti dvanácti způsoby popíšu kvality marmelády, kterou máme k dnešní snídani!) a žabích Princezen.Po dočtení hrozí riziko touhy po vlastnictví jedné Eleanory z měděné hlavy a nejednoho domácího trola.

"Kvák," řekla něžně.