Na hory a blíž

V posledních letech to vychází tak, že dvakrát do roka vyrážíme do hor. Nikoho nepřekvapí, že to není na jaře a na podzim, ale v zimě a v létě. 

Nejinak tomu bylo i letos. Napakovali jsme lyže a děti a zvesela vyrazili do Niedernsillu (taky kam jinam, že ano).

Sněhu v údolí bylo pomálu, což mi ale vůbec nevadilo, už jsem se viděla, jak spokojeně a nadšeně pobíhám po okolních kopcích a dostanu se díky odtátému bílému podkladu i tam, kam běžně v zimě nemůžu. 

Kromě asi milionu tašek jsem si s sebou z Prahy přivezla i neustupující kašlík. Ano, přesně ten, o němž jsem psala už při POPu. Ale tak alpský vzdoušek vyléčí všechno od deprese po rakovinu, i vyrazila jsem hned první večer.

Kolem vsi se valila mlha a mlhou a tmou jsem se velice, velice vystrašeně valila i já. 

To, že jsem sotva vlekla nohy a na těch sotva vlekoucích se nohách jsem vláčela ještě sebe, jsem sváděla na celý den v autě, na stres kolem odjezdu a kolem příjezdu, na vybalování a vůbec všechny radosti spojený s takovou pořádnou rodinnou dovolenou. 

Když jsem druhý den ráno na Nagelköpfl lezla dýl, než drtivá většina místních důchodců, pořád ještě jsem nechtěla uvěřit. 

Nahoře bylo krásně, a já se sklouzala do údolí akorát včas, abych popakovala děti a mohli jsme vyrazit poprvé na lyže. Teda, děti na lyže, my dělat vlek a zuby nehty zachovat usměvavou tvář v okamžiku, kdy čelíte stopadesátému hysteráku usopleného potomka.

Druhý den ráno jsem už nevstala. Teda vstala, chvíli jsem se motala po kuchyni jako vítr v bedně a pak jsem lehla. Naměřila jsem si zvýšenou teplotku a vyhlásila se za nemocnou a nemohoucí. 

Tímto okamžikem moje zimní běžecká dovolená skončila.

Ano. Jsou určité věci, které ani tak nezamrzí, jako naserou.

A tak jsem dva dny ležela, jedla holandský paraleny značka Kurvadrát a doufala, že mi bude líp. O něco bylo, na běhání sice ne, ale vlek jsem K. dělat mohla, takže jsem byla přeci jen trochu užitečná mašinka. 

A pro jednou jsem nevezla domů víc nepřečtených než přečtených knih.

Protože zatímco někteří trávili večery takhle:

 

Já ležela / seděla / s úpěním hledala jakoukoliv polohu, ve které by mě svinsky nebolely záda a četla.

#2

Neil Gaiman

SEVERSKÁ MYTOLOGIE

Veliké zklamání. Od mistra vypravěče jsem čekala neotřelé zpracování severských mýtů. Něco, co tu ještě nebylo. Jenže velké jméno prostě vyskladnilo něco, co mu doma zbylo a zástupy tleskají, protože Jemu se nikdo nic vyčítat neodváží. Pobavila akorát Tórova cesta do země obrů a to je málo. Vždycky dám raději přednost buď samotné Eddě nebo na opačném konci pole Dlouhým nocím Vikingů, ty jsou totiž neotřelé a zábavné. Jako doopravdy, ne jen proto, že je jejich autorem Dream King.

#3

William Faulkner

STROM PŘÁNÍ

Pro captu lectoris habent sua fata libelli - knihy mají své osudy podle schopností svých čtenářů. Kouzelný, pohádkový, imaginativní a poutavý příběh v duchu Alenky za zrcadlem ve skvělém překladu Hany Zahradníkové a s výborným doslovem Petra Onufera. Čtení rozhodně nejen pro děti navíc doplněné krásnými perokresbami.

#4

Erlend Loe

DOPPLER

Doppler je skvělý a úplně cítím, že bych z něj mohla být ještě mnohem víc nadšená, jenže to bych musela být větší (tedy alespoň malinkatá) anarchistka a to nejsem. Pak bych jeho vzdor chápala líp. 

Doppler je muž ve středních letech, který jednoho dne spadne v lese z kola a v okamžiku, kdy leží potlučený v borůvčí mu najednou dojde, že celý jeho život je lež a že chce žít sám v lese. A to taky udělá, sebere se a odejde žít do stanu do lese, kde se spřátelí s losím mládětem. Tolik k základní zápletce.
Doppler je jedna velká nadsázka a stejně jako manželka ústřední postavy, i autor miluje absurditu, kterou bez váhání dotahuje ad absurdum. Celé vyprávění o muži s velikým penisem, tak velikým, že jeho velikost považuje za jeden ze svých charakteristických rysů, je výsměchem norské společnosti, tak pilné a vzorné. Je to příběh o tom, že nacházíme vůli a chuť poznat a pochopit druhé až ve chvíli, kdy už to není možné. Doppler je plejádou paradoxů a kritikou stavu mezilidských vztahů, kdy si snáz porozumíte s losím mládětem, než s vlastní dcerou, a kdy je pro vás snazší přivázat švagra k umyvadlu a utéct od novorozeného syna, než zůstat. 

A to v tu chvíli ani nejde o nízkotučné mléko a tobleronku.

#5

Libora Oates-Indruchová (ed.)

ŽENSKÁ LITERÁRNÍ TRADICE A HLEDÁNÍ IDENTIT

Výborný úvod do problematiky. Skvěle vybrané a sestavené eseje, které se snadno čtou, jsou doplněné rozsáhlou doporučenou literaturou k jednotlivým tématům, což zájemcům o další studium jednotlivých témat notně usnadňuje pátrání po adekvátních pramenech. Velký obdiv editorce, která odvedla velký kus práce. Pro mě osobně byl nejzajímavější příspěvek Showalter a Radway.
(A nenechám se otrávit ani oblíbenou minelou doslovného překladu Middle East a patvarem šíitismus.)

#6

Mohammed Dib

AFRICKÉ LÉTO

V bezejmenném alžírském městě panuje dusivé letní parno, které udává tempo běžnému životu běžných lidí v neběžné době. Sedmnáct obrazů z jejich životů zachytil v útlém románu, který vyšel v originále v roce 1959, alžírský francouzsky píšící spisovatel Mohammed Dib, a přestože od vydání českého překladu uplynulo už bez mála šest desetiletí, hutná atmosféra jeho Afrického léta zůstává stále živá... celou recenzi najdete na webu iliteratury - TADY.

#7

Paul Knight

UMĚNÍ VÍTĚZIT

A tahle bude úplně bokem spolu s odkazem na recenzi na BB, z níž mi akorát ještě vypadla připomínka, že mi v knize naprosto zásadně chybí obrázková příloha. Chybí mi, že jsem se nemohla podívat na to, jak vypadaly první boty, které Knight prodával, jak vypadaly první výrobky Nike, ani jak vypadali jeho kolegové a on sám. Myslím, že v autobiografii má mít něco podobného místo naprosto automaticky.