Březen, do kecek vlezem

Kontrola na konci února, necelé čtyři měsíce po výkonu, dopadla na výbornou.

"Je tam ještě pan V.?" volá doktor na sestru a dožaduje se mého spolutrpitele, se kterým jsem popíjela den před operací před nemocnicí kafe a se kterým jsme teď strávili v družném hovoru v čekárně nějakých pětačtyřicet minut. Porovnali jsme si ke zděšení ostatních čekajících jizvy, dojmy i stav.

"Takhle to má vypadat! Taky by se mu takhle hojilo, kdyby nedělal takový brikule... A on mi řekne, že chce v dubnu jet skákat padákem. PADÁKEM!!"

Mlčím.

"Jak jde běhání?" Ptá se doktor téměř jedním dechem, asi když jsme u těch brikulí.

Já: "Opatrně?"

Doktor: "Víte co, vám se to pěkně hojí, nevidím důvod, abyste nešoupala nohama. Ale S ROZUMEM!"

Jen co vylezu ven, píšu mistrovi jedovi a dožaduju se, aby sehnal nějakýho Rozuma, co by byl ochotný se mnou chodit běhat.

Musím říct, že mi to udělalo radost. Naprosto upřímnou radost. Tělo moje šikovný.

A pokud jde o rozum, ono mě stejně nikam moc dál nepustí. Čas je nicméně neúprosný, takže makat se musí! Léto se blíží.

Jestli jste ještě neviděli druhou sérii Golden Trail Series, vřele doporučuju!

#29

Dylan Thomas

VÁNOCE JEDNOHO KLUKA Z WALESU

Úchvatně okouzlující, hebké vzpomínání na ten nejmagičtější čas v roce, kdy mezi zuby skřípe cukr a pod nohama to křupe a zebe, nos studí a za nehty zalézá, kdy je moře černočerné a když běžíte, vzduch bodá a plíce píchají. Ten čas v roce, kdy se může přihodit úplně všechno.

Knížka docela jako andělské zvonění.

Knížka docela jako prskavka.

#30

Sarah Waters

NÁKLONNOST

O manipulaci, lásce, vzdychání a drogách ve viktoriánském Londýně.

Historický příběh, v němž se o drama stará především doba samotná a poměry, které v tu dobu vládly. Umdlévající dámy, drzí džentlmeni, temné vězení, spiritistické seance a trochu moc opia tvoří kombinaci, která není ani mizerná, ale ani nijak zázračná.

Máme tu sice zakázanou lásku, ale je příliš uvzdychaná a příliš náznaková, než aby mnou mohla pohnout.

Máme tu sice temné, studené vězení, v němž dřepí a často i umírají ženy, které si rozhodně nezasluhují tam dřepět (a už vůbec umírat), ale autorka mě nepřesvědčila, abych do nich investovala byť špetku náklonnosti.

Ústřední dvojice je v kombinaci naivní/vypočítavá (s otazníkem) a hysterická/ukňouraná tak protivná, že nebýt tam Zvědavost, jak z toho autorka vybruslí, asi bych nedočetla.

Na konci zbyl jen pocit: dobře jim tak.

Všem.

#31

Viktorie Hanišová

DLOUHÁ TRAŤ

Rychlé čtení, rychlé črty, celé životy na pár stránkách - ale ubíhají tak zběsile, že neměly šanci se byť i otisknout, natož zarýt - tématům navzdory.

Na vině je totiž uchopení sebevraždy, která je tu - tak jako často - prezentovaná jako cosi, co se děje jen lidem defektním, lidem, kteří mají nějaká zásadní, letitý problém, lidem neúspěšným - postupně si tu sahá na život fanatička, která nemá nic jiného (a vy jste to jako pochopili? Se nedělejte!), žena celoživotně stíhaná pocitem provinilosti do té míry, že roky nefunguje, jak by měla (navíc je z dysfunkčního prostředí, takže si nese zátěž jako prase, takže je to přece jasný), násilník a manipulátor, kterýmu to - chachá, ty hajzle! - tentokrát konečně vyšlo, pošahaná bydlenka, která buď leží na gauči před tyrkysovou zdí nebo na oranžovým gauči (tu by jako někdo litoval?), ubožák (ten nebude nikomu chybět), feťák a možná ještě někdo mezitím, kdo mi vypadl úplně.

Stigma sebevraždy je tu jenom přiživený a krásně se posílil v lidech pocit, že nám se tohle stát nemůže - ani nikomu kolem nás, u nás jsou všichni veselí a v pořádku!

Jenže takhle to právě nefunguje.

Nebo aspoň ne vždycky.

#32

Ilan Pappé

DESET MÝTŮ O IZRAELI

Hvězdy za odvahu - na mnoha frontách nejen na té autorské, ale i překladatelské (za tu obzvlášť) a vydavatelské.

Ilan Pappé říká věci, které se majoritnímu českému čtenáři odkojenému izraelskou propagandou nebudou ani trošičku líbit. Vyvrací tolikrát omílané "pravdy" o tom, co předcházelo vzniku židovského státu, o podobě někdejší i dnešní Palestiny - "pravdy", které slýcháme pořád a odevšud a stává se tak protiváhou běžnému českému narativu, který posilují osoby typu J. Szánta.

Bohužel tak činí až agresivním, místy zbytečně demagogickým způsobem, který odrazuje a vyvolává pochybnosti. Na rozdíl od výše jmenovaného ale svoje pravdy hutně zdrojuje a má tak potenciál čtenáře alespoň trochu zviklat, když ne rovnou přesvědčit.

Moc bych Pappému přála Szántovy prodeje. Jeho kniha by si je zasloužila o poznání více. Stejně jako Palestinci.

Regulérní recenzi jsem napsala pro iLiteraturu.

#33

Ivan Wernisch

LUNOJASNO, KDYŽ KOLOVRÁTKY

A

...

Ach.

Psss. Tiše, ať je nevyplašíš.

Můžu se ještě chvíli dívat?

Už končíš?

Ale ne. No tak! Prosím...

Experimentální básně a Ajvazův rozbor stojí těsně pod nedobytnými vrcholky Geniality a se zvrácenou hlavou (a poťouchle rozšklebenou hubou od ucha k uchu) se jimi kochají.

Přečtu letos ještě něco lepšího?

Těžko říct.

...