Kilian není osel

Ještě nedávno pro mě byl jediný Kilian ten z knížky. Měla bych teda radši psát Kyliján. O čem knížka byla, si už moc nevybavuju; s jistotou ale vím, že o jednom z největších jmen současného ultra, Španělovi Kilianu Jornetovi, jsem ještě před dvěma lety nevěděla ani to, že existuje.
Předminulý týden jsem měla jakýsi nával úzkosti a smutku, že neběhám, že mi to doma roste přes hlavu, že určitě už nikdy běhat nebudu a tak dále a tak dále, že jsem si z toho musela koupit aspoň knihu o běhání.
Na překlad útlého svazku (188 stran) z katalánštiny se čekalo poměrně dlouho. Předem je třeba nakladatelství MF zatleskat za to, že nesáhla, jak u nás bývá špatným zvykem, po anglickém překladu originálu, ale rovnou po něm samotném, byť je psaný jazykem, jenž u nás překladově k těm hojně zastoupeným rozhodně nepatří. Další plusové body putují za snahu o eliminování nesmyslů odbornou revizí v podání Sama a Anny Strakových. Bezva. Potud vše dobré. Chválit se ale nechystám.
Překladově kniha nijak z "běžecké řady" MF nevyčnívá. Je tam pár zjevných nesmyslů a ten první hned na přebalu. Tak jak se vlastně kniha jmenuje? Na deskách stojí Běhej, nebo zemři uvnitř je pak ale všude Běžet, nebo zemřít. Taková decentní minela, zdá se... K těm dalším, překladovým pak namátkou přidám, že maminka mění píchlou pneumatiku na kole a Kilian padá v autobuse do chodbičky. Ehm.

Kostrbatost textu, která mě osobně při čtení dost rušila, ale zjevně na rozdíl od výše jmenovaných lapsů nejde na hlavu překladatele a redaktora. Na bídnou úroveň textu si totiž stěžují i angličtí čtenáři na Amazonu (tam to pro změnu hází na bedra překladatele do angličtiny), jsou však záhy ujišťováni španělským(i) čtenářem, že kniha nemá valnou úroveň ani v Kilianově mateřštině.
Totiž, byť jedním z nejlepších současných ultraběžců, je pořád ročník narození 87 a co byste museli mít v životě za sebou, abyste mohli v nějakých pěta, šestadvaceti sepisovat paměti? Tam, kde měl Jurek v Eat and Run možnost zhodnotit svou kariéru a vlastně celý život z pozice člověka, který některé bitvy vyhrál a jiné prohrál, tam Kilianovi prostě teče mlíko po bradě a sráží se v pseudolyrickofilozofickém traktátu o horách, vyhraných závodech, jedné milence a životních osudech kluka, kterému se v životě vlastně přihodilo "jen" to, že je dříč a má veliký sportovní talent.
Možná, kdyby se mi kniha dostala do ruky před deseti, patnácti lety, vnímala bych ji jinak. Stárnu, cyničtím a bude hůř. Kilian svým dílem aspiruje totiž na minimálně vyšší literaturu, neřku-li rovnou na tu hoch. Není to prachsprosté povídání o sportu, o tréninku, závodech, kámoších a soupeřích, o rodině a o tom, jak těžké je skloubit dráhu profi-sportovce s osobním životem. Ne, je to dílko, které si hraje s časovými linkami, dějovou v podstatě žádnou nemá - najdeme v něm pár vágně popsaných závodů, u některých chybí i název, asi aby autor zdůraznil, že není důležité co, kde a za kolik běžel, ale co přitom prožíval. A já mám problém mu ty oduševnělé a hlubokomyslné pasáže uvěřit. Chlapec od Salomonu lačnící po vítězství po něm vlastně ani tak nebaží, protože i cesta je cíl, a noční les k němu promlouvá a on nohama lehkýma jako gazela tančí tanec pradávných reflexů a smyslů, aby si sáhl na dno a pak zvítězil za staccata dešťových kapek bubnujících na listy kapradin uplakanou sonátu všedně nevšedního dne a blabla pořád dokola.

Přijde to jen mně, nebo vážně vypadá
tak strašně strhaně?

Možná - určitě- tkví můj problém v tom, že jsem od knihy čekala něco jiného. Čekala jsem popis velkých bojů na velkých závodech (třeba ten, který jsme viděli v Unbreakable), čekala jsem trochu toho hloubání o dětství, o rodičích, kteří je nechávali se sestrou bloumat samotné po horách, což by nejen ta česká sociálka neviděla úplně ráda, možná krapet bulvárního sebezpytování, kde se v člověku bere takový hlad po vítězství. Seznámení a balení pozdější přítelkyně působí snad ještě naivnějc. To je tam proto, abychom věděli, že už měl babu?
Kiliane, Kiliane, běhá ti to parádně, o tom žádná. I se na tebe vcelku dobře kouká, ale dovolila bych si navrhnout pro příště trochu jinou taktiku boje: a) počkat ještě nějaký ten pátek, než vydáš pokračování; b) najmout si ghostwritera; c) pokud se ti do béčka nechce, najmout si pořádnýho a tvrdýho redaktora, který ti některý ty "měkký" místa seškrtá a přiměje tě přidat trochu "tvrdých" faktů. Minimálně jeden čtenář to určitě ocení!