"A nejsou jednodušší způsoby, jak si dělat bolest? Třeba se nechat mlátit tyčí přes nohy?"
(I., který nás přijel vyzvednout na letiště)
"Zapomeň, že bys nestíhala cuty! Za tenhle kolotoč jsme zaplatili už tolik, že se na něm budeš vozit, dokud se nepobliješ!!"
(z T. motivační řeči před startem)
pátek 29.7., Coniston, John Ruskin School - registrace
Jsem tady. Musím se štípnout, abych tomu uvěřila a stejně mi to moc nejde. Stojím na louce, na který už teď, čtyři hodiny před startem stomílovky, parkují desítky aut. Je teplo a dusno, sluníčko svítí, ale nad okolními kopci se kupí černý mraky a slibují počasí tak typický pro Lake District (čili déšť a pak ještě víc deště). Nade mnou se tyčí Old Man of Coniston a před mnou se táhne přes hory a doly vidina sto sedmdesáti kilometrů, na jejichž konci bych se měla ocitnout znovu tady.
Tady.
Konečně.
Po všech těch týdnech, měsících a nakonec i letech čekání jsem opravdu tady. Make legends not war vybízí v barvách ukrajinský vlajky vyvedený letošní motto závodu, který se nese v duchu hipísáckých festivalů. V zázemí místní školy to opravdu působí jako na fesťáku: stánky s občerstvením, kadibudky, spousta lidí, stanů, psů, dětí, obytňáků, vevnitř pípy a dobrá nálada.
Organizátoři 50LL100 jsou všeobecně věhlasní tím, že do téhle akce dávají víc než jen trochu sebe sama. Byla jsem už na spoustě běžeckých akcí, ať už v roli toho, kdo se snažil se dostat do cíle nebo toho, kdo pomáhal do cíle jiným, ale od začátku do konce se nic nikde a nikdy nevyrovnalo zážitku, který nám připravili tihle lidi. Jestli o někom můžu říct, že jsou to totální srdcaři, jsou to místní marshalové.
Ve stanu, kde se mám nahlásit a předvést masivní povinnou výbavu, ve který chyběl snad už jen vrtulník a náhrdelník od Cartiera, je vedro a fronta se vine skoro až ven. Odbavujících je ale tolik, že jsem za chvíli na řadě. Paní si mě odškrtne, pán v důchodovém věku v kytičkatým klobouku, pestrobarevných kalhotách a s obrovským symbolem míru na krku mě nechá vybalit celou pracně napěchovanou krosničku, pečlivě kontroluje všechno včetně lepených švů na nepromokavý bundě a kalhotách. Ještě číslo, tracker, fotku a můžu jít.
Venku se fotím u tabule. Směju se na celý kolo, ale vevnitř je malá dušička. Nevěřím si totiž ani za mák. Od prosince jsem v podstatě nic nenaběhala. Strachy jsem se na svoje měsíční objemy radši ani nedívala. Od prosince do března jsem neběhala vůbec - jedno koleno v háji, pak pár opatrných výběhů a druhý koleno v háji. V dubnu výsadek a v květnu výron kotníku. Nakonec jediný těžší a delší trénink představoval výlet s mistrem jediem do Krkonoš a noční výšlap z polský strany na Sněžku. Příprava, o který bych řekla, že mě může dostat možná do cíle maratonu, rozhodně ne závodu v těžkým terénu, který tvoří čtyři maratony za sebou.
A kdyby šlo jen o vzdálenost! Kromě ní jsou tu ještě neúprosný cut-offy - časy, kdy se musíte dostat na check-point - kontrolní stanoviště, kde se můžete najíst, doplnit si pití, obstarat, co potřebujete a pak si pípnete odchod. Pokud se na další CP nezvládnete dostat ve vymezeným čase, končíte. Strašně jsem se bála, že nezvládnu ani první cut (pět hodin v Bootu), natož pak ty další.
Ležím ve vlhký trávě. Mám za sebou brífink, na kterým nám hlavní organizátor Marc (kterýmu jsem za ty roky napsala spoustu mailů a musela jsem být tím neojtravnějším účastníkem, který se pořád ještě nezúčastnil) mimo jiný řekl, že nejvyšší úspěšnost za čtrnáct konaných ročníků byla 64 procent. Sedíme na podlaze v tělocvičně školy, je nás tu skoro šest set, a Marc pokračuje: dřív jsem vždycky říkal, abyste se podívali na člověka nalevo, podali mu ruku a domluvili se, kdo z vás nedokončí, protože statisticky to bude téměř každý druhý. Letos, vzhledem k tomu, co se děje, to ale uděláme jinak. Vždycky jsem mluvil o tom, že jsme tu jedna velká lakelandská rodina a chci, abyste se teď podívali na člověka vedle sebe a řekli mu - vítám tě do rodiny, až nebudeš moct, udělám všechno pro to, abych tě dostal do cíle. Podávám si ruku s klukem vedle mě a slibujeme si, že až se najdeme na nějakým CP ležet s hlavou na stole a/nebo v jídle, pomůžeme si vstát a pokračovat.
Cestou z brífinku potkávám Sabrinu Verjee (kdo neví, kdo je Sabrina, googlí a pak se jde stydět do kouta), ale neodvažuju se ji poprosit o společnou fotku (čehož posléze lituju). Je maličká a hubená a jinak vypadá stejně jako na všech videích, který jsem s ní viděla (další den poběží padesátimílovku, která startuje v Dalemainu, a dá ji za osm a půl hodiny; zabiják, ta holka).
Ležím ve vlhký trávě. Připadá mi, že všechno sleduju očima nezúčastněnýho člověka. Necítím najednou nic. Ani strach, ani nervozitu, ani radost, nic. Jsem prázdná schránka obalená hromadou lycry.
A pak je čas. Nahodím krosničku, rozloučím se s T. a jdu na start. Já, robot. Stojím v houfu lidí. Moc přátelská atmosféra tu teda nepanuje, obzvlášť dívky a dámy působí dost nabroušeně. Nessun dorma není skoro slyšet a vůbec netuším, jestli celou tu srandu někdo odstartovával. Najednou se ale dali lidi přede mnou do pohybu, a tak jsem zmáčkla start na hodinkách a vydala se za nima.V Seathwaithu jsem překvapivě rychle. Tak fajn. Všechny minuty navíc ukládám do banky, pořádně se napiju, doplním lahve a vyrážím dál.
Teda holka, kytickovanej kloboucek dolu, jsi neuprosny zvire 👍. Verim, ze to jednou das cely 💪
OdpovědětVymazatDěkuju moc :-) Vrátím! Slibuju! A pak to bude teprve epický!
VymazatJak se píše v Lavondyss:
OdpovědětVymazat"Oheň hoří v zemi Ptačího ducha.
Z mých kostí se kouří.
Musím tam jít."
Lakeland je určitě dobrá země Ptačího ducha.
Až mě z toho zamrazilo - ano! Přesně tak - země Ptačího ducha, v níž se z mých kostí kouří a kam prostě musím jít...
VymazatJitko, úžasný výkon, legendární už teď!
OdpovědětVymazatDěkuju moc, děkuju...
VymazatDíky, na konci jsem taky brečela 🙈
OdpovědětVymazatAch :-) ale jestli tě to uklidní, tak já taky! (A od tý doby ještě pákrát) A já děkuju
VymazatŠílený, šílený! Fakt jsem asi třikrát málem přestal číst, jak se mi nechtělo běžet dál. :-D Ale řekl jsem si, že když jsi pokračovala ty, musím taky. Navíc i moje žena po přečtení Honzovy knížky ocení pasáže se slezlými nehty a zvracením, tak jsme si čtení užili oba. Jsme teď takoví gaučoví milovníci ultra.
OdpovědětVymazatKaždopádně příště už to bude tutovka! A do těch bažin by možná byly fajn sněžnice. :)
Náčelník
Zdravím soudružku manželku a děkuju za podporu :-). Bylo to epický, ale ten konec tomu chyběl, ale já se jen tak lehce nevzdám...
OdpovědětVymazatTeda Jitko to je opus magnum, závod i spisek. To bys tam fakt měla ještě jednou zajet abys nám tady v blogosféře dopřála to počtení znova. No né kecám, je to totálně za hranou tenhle koníček, velká gratulace že ses kousla až na 123+km v těch jezerních podmínkách. Tak ať se zhojí šrámy na těle i duši co nejlépe, filé a prsty kapitána Igla ať se zas hýbou, je třeba se zas začít znovu těšit na nová krásná běžecká utrpení!
OdpovědětVymazatNaprostý opus magnum - a zajedu tam určitě, o tom jsem už pevně přesvědčená a rozhodnutá a vůbec, jen co se znovu kvalifikuju, dotáhnu to do konce! Prsty už se hýbou vcelku dobře, na pravé noze se do nich už i kompletně vrátil cit... Je to takový krásný, zdraví prospěšný koníček, to naše běhání :-) Těším se, až nasdílíme zážitky osobně!
VymazatKrásně napsaný, není co dodat. Vezmi si, že jsi poslední půl rok kvůli zranění zvládla naběhat sotva čtvrtinu toho, co jsi naběhat měla. A přesto jsi zvládla tři čtvrtiny trati. Takže dát se kompletně dohromady a příště to dáš - můj typ - za 30 hodin :-)
OdpovědětVymazatTřicet hodin... víš, kolik času ta představa potřebovala, aby zasekla drápky? Vím, že víš :-) děkuju - za všechno a vždycky
VymazatReport stejně hustej jako závod - vstávají mi chlupy, chce se mi brečet, a nemůžu přestat číst. Vyčekanej a hezky krutej zážitek, vůbec se nedivím, že tam musíš znova :-). Teď držím všechny palce na rychlou a kvalitní regeneraci !!!
OdpovědětVymazatJaru, moc děkuju! :-) V pondělí jdu konečně ke svý fyzio, tak uvidíme, co jsem si s těmi koleny (ne)provedla, ale doufám, že nic... rok uteče jako voda, nejvyšší čas začít se připravovat :-)
Vymazat