Lakeland 100 - Go big or go home!

"A nejsou jednodušší způsoby, jak si dělat bolest? Třeba se nechat mlátit tyčí přes nohy?" 

(I., který nás přijel vyzvednout na letiště)

"Zapomeň, že bys nestíhala cuty! Za tenhle kolotoč jsme zaplatili už tolik, že se na něm budeš vozit, dokud se nepobliješ!!"

(z T. motivační řeči před startem)

pátek 29.7., Coniston, John Ruskin School - registrace 

Jsem tady. Musím se štípnout, abych tomu uvěřila a stejně mi to moc nejde. Stojím na louce, na který už teď, čtyři hodiny před startem stomílovky, parkují desítky aut. Je teplo a dusno, sluníčko svítí, ale nad okolními kopci se kupí černý mraky a slibují počasí tak typický pro Lake District (čili déšť a pak ještě víc deště). Nade mnou se tyčí Old Man of Coniston a před mnou se táhne přes hory a doly vidina sto sedmdesáti kilometrů, na jejichž konci bych se měla ocitnout znovu tady.

Tady.

Konečně.

Po všech těch týdnech, měsících a nakonec i letech čekání jsem opravdu tady. Make legends not war vybízí v barvách ukrajinský vlajky vyvedený letošní motto závodu, který se nese v duchu hipísáckých festivalů. V zázemí místní školy to opravdu působí jako na fesťáku: stánky s občerstvením, kadibudky, spousta lidí, stanů, psů, dětí, obytňáků, vevnitř pípy a dobrá nálada.

Organizátoři 50LL100 jsou všeobecně věhlasní tím, že do téhle akce dávají víc než jen trochu sebe sama. Byla jsem už na spoustě běžeckých akcí, ať už v roli toho, kdo se snažil se dostat do cíle nebo toho, kdo pomáhal do cíle jiným, ale od začátku do konce se nic nikde a nikdy nevyrovnalo zážitku, který nám připravili tihle lidi. Jestli o někom můžu říct, že jsou to totální srdcaři, jsou to místní marshalové. 

Ve stanu, kde se mám nahlásit a předvést masivní povinnou výbavu, ve který chyběl snad už jen vrtulník a náhrdelník od Cartiera, je vedro a fronta se vine skoro až ven. Odbavujících je ale tolik, že jsem za chvíli na řadě. Paní si mě odškrtne, pán v důchodovém věku v kytičkatým klobouku, pestrobarevných kalhotách a s obrovským symbolem míru na krku mě nechá vybalit celou pracně napěchovanou krosničku, pečlivě kontroluje všechno včetně lepených švů na nepromokavý bundě a kalhotách. Ještě číslo, tracker, fotku a můžu jít.

Venku se fotím u tabule. Směju se na celý kolo, ale vevnitř je malá dušička. Nevěřím si totiž ani za mák. Od prosince jsem v podstatě nic nenaběhala. Strachy jsem se na svoje měsíční objemy radši ani nedívala. Od prosince do března jsem neběhala vůbec - jedno koleno v háji, pak pár opatrných výběhů a druhý koleno v háji. V dubnu výsadek a v květnu výron kotníku. Nakonec jediný těžší a delší trénink představoval výlet s mistrem jediem do Krkonoš a noční výšlap z polský strany na Sněžku. Příprava, o který bych řekla, že mě může dostat možná do cíle maratonu, rozhodně ne závodu v těžkým terénu, který tvoří čtyři maratony za sebou. 

A kdyby šlo jen o vzdálenost! Kromě ní jsou tu ještě neúprosný cut-offy - časy, kdy se musíte dostat na check-point - kontrolní stanoviště, kde se můžete najíst, doplnit si pití, obstarat, co potřebujete a pak si pípnete odchod. Pokud se na další CP nezvládnete dostat ve vymezeným čase, končíte. Strašně jsem se bála, že nezvládnu ani první cut (pět hodin v Bootu), natož pak ty další. 

Ležím ve vlhký trávě. Mám za sebou brífink, na kterým nám hlavní organizátor Marc (kterýmu jsem za ty roky napsala spoustu mailů a musela jsem být tím neojtravnějším účastníkem, který se pořád ještě nezúčastnil) mimo jiný řekl, že nejvyšší úspěšnost za čtrnáct konaných ročníků byla 64 procent. Sedíme na podlaze v tělocvičně školy, je nás tu skoro šest set, a Marc pokračuje: dřív jsem vždycky říkal, abyste se podívali na člověka nalevo, podali mu ruku a domluvili se, kdo z vás nedokončí, protože statisticky to bude téměř každý druhý. Letos, vzhledem k tomu, co se děje, to ale uděláme jinak. Vždycky jsem mluvil o tom, že jsme tu jedna velká lakelandská rodina a chci, abyste se teď podívali na člověka vedle sebe a řekli mu - vítám tě do rodiny, až nebudeš moct, udělám všechno pro to, abych tě dostal do cíle. Podávám si ruku s klukem vedle mě a slibujeme si, že až se najdeme na nějakým CP ležet s hlavou na stole a/nebo v jídle, pomůžeme si vstát a pokračovat. 

Cestou z brífinku potkávám Sabrinu Verjee (kdo neví, kdo je Sabrina, googlí a pak se jde stydět do kouta), ale neodvažuju se ji poprosit o společnou fotku (čehož posléze lituju). Je maličká a hubená a jinak vypadá stejně jako na všech videích, který jsem s ní viděla (další den poběží padesátimílovku, která startuje v Dalemainu, a dá ji za osm a půl hodiny; zabiják, ta holka).

Ležím ve vlhký trávě. Připadá mi, že všechno sleduju očima nezúčastněnýho člověka. Necítím najednou nic. Ani strach, ani nervozitu, ani radost, nic. Jsem prázdná schránka obalená hromadou lycry.

A pak je čas. Nahodím krosničku, rozloučím se s T. a jdu na start. Já, robot. Stojím v houfu lidí. Moc přátelská atmosféra tu teda nepanuje, obzvlášť dívky a dámy působí dost nabroušeně. Nessun dorma není skoro slyšet a vůbec netuším, jestli celou tu srandu někdo odstartovával. Najednou se ale dali lidi přede mnou do pohybu, a tak jsem zmáčkla start na hodinkách a vydala se za nima.

Coniston - Seathwaith (11,3 km - 659 m up)

Prvních třicet kilometrů jsem znala, ty jako by se nepočítaly - a bylo to jedině dobře. 

Cukr času zaoblil místní kopce, narovnal terén, vymazal kameny i bahno, všechno bylo ve vzpomínkách snazší...

Stoupáme ve špalíru nad Coniston, sbíháme k parkovišti, tuhle cestu znám, tady se dá běžet, a tak jsem tady člověkem a tady běžím. Následuje první stoupání, je delší, než si pamatuju, prudší, kameny jsou větší, ale pak je tu vrcholek a dolů to můžu na rozdíl od jara pustit. Kolena jsou mi zatím nakloněna.
V Seathwaithu jsem překvapivě rychle. Tak fajn. Všechny minuty navíc ukládám do banky, pořádně se napiju, doplním lahve a vyrážím dál.

Seathwaith - Boot (22,4 km - 1044 m up)

Cestou do kopce za Bootem potkávám chlapíka, který mluví v jednom z lakelandských videí. Ptá se mě, odkud jsem - na startovním čísle na batohu mám českou vlaječku. "Já vás znám! Vy jste taťka Dave! To video jsem viděla snad tisíckrát!" smějeme se. Tuhle stovku běží už počtvrtý - a není zdaleka jediný, kdo se nepřestává vracet. Téměř všichni lidi, se kterýma prohodím pár slov, běží už poněkolikátý. Téměř nikdo z nich nemá za sebou všechny pokusy úspěšně, všichni mi říkají, že jsem si na první stovku nevybrala ani trochu lehký závod, ale že je to nejkrásnější, co kdy běželi. Postupně jim dávám čím dál víc za pravdu. Teď se ale šeří, cesty jsou plný vody a bahna, kousek před Bootem blbě zakopnu, něco mi lupne v levým koleni a najednou nemůžu došlápnout. Do hajzlu! 

Do hajzlu fialovýho modrýho zelenýho, tak krásně to šlo! Z kopce a po rovině jsem zvládala klusat, do kopců šlapat poměrně svižným tempem a najednou tohle. Jít můžu, běžet se nedá. Zatínám zuby, mířím na CP a doufám, že to přejde stejně rychle, jako se to objevilo.

Boot - Wesdale Head (31 km - 1341 m up)

Na stanici v Bootu je hromada lidí. Odkládám batoh a sahám pro čelovku. Tam, kde měla být, není. Oblívá mě horko. Že by mi někde vypadla? Co budu dělat? Klid. Dejchej. Půjdeš se záložní malou. Ale ta mi nevydrží! Vydrží. Klid. Nakonec velkou čelovku nacházím vevnitř v batohu, ale těch pár desítek vteřin bylo pekelných. 

Beru si flapjack, vdechuju gel, dolejvám vodu, piju colu a odcházím do noci. 

Zase špalír. Chlapec Christopher přede mnou se chová jako debil a nepodrží mi ani větvičku. Když pak zahučí po koleno do bažiny, přeju mu to. A protože být svině se nevyplácí, hučím poprvé - a jak se ukáže ani omylem naposled - do bažiny po koleno o pár kroků dál i já.

Cesta do Wesdale Head je vlastně strašně snadná - travnatá pláň, nějaký stoupání tu, samo, je, ale není to zdaleka tak hrozný. Jenže... Jenže to by to nesměly být Lakes. Země je jedno velký bahniště, na kterým stojí voda - liší se to jen poměrem voda/bahno. Co dvacet kroků zapadám po kotník, je to studený, snaží se mi to sežrat botu (pozor na světýlka, miláškové!), kleju jak starej námořník. Začíná pršet. Absolutní tmu krájí světýlka čelovek ostatních běžců. Špalír se roztrhal, pořád ale běžím v dosahu někoho a orientace tím pádem na jinak nijak neznačený trase není problém. 

Netrvá dlouho a sbíháme do kempu, od něj už jen po silnici, trávě, přes most a výprava do neznáma může začít.

Je to dlouhý? To mě mrzí... Tak si hezky poposedněte, protože zdaleka nekončíme. Věřte, že mně to přišlo ještě delší.

Wesdale Head - Buttermere (42 km - 2053 m up)

Místní marshalové jsou převlečený za 101 dalmatinů. Každý CP má svoje téma, někde to berou vážně víc, jinde míň, ale všichni jsou stoprocentně připravený pomoct absolutně s čímkoliv (jak později zjistím).

Mám necelý dvě hodiny na cut. O tom se mi ani nesnilo. Jím sendvič, piju kafe, budu potřebovat ještě dva bílý maurtení gely, abych zahnala strašlivou spací krizi, ale mám před sebou nejprudší a nejtěžší stoupání závodu. To, který jsem se na jaře kvůli kolenům rozhodla radši nejít - a jen co CP opustím a cesta se zvedne a já vysoko, převysoko nad sebou uvidím had čelovek šplhající na Black Sail Pass, uvědomím si, kolik rozumu jsem měla.

Záhy se chytám Stevena, který je podle vlaječky na čísle z Irska. Šlape naprosto mechanickým tempem, to mám od Petra nacvičený, to mi vyhovuje, zavěšuju se za něj jak na Tour. Vím, že měl modro žlutý hoky, černý ponožky, černý kraťasy a modrý tričko a číslo 376. Půjdu s ním další dvě hodiny, pomůže mi dostat se přes technicky nejtěžší pasáž závodu, ale kdybych teď vedle něj seděla, nepoznám ho. 

Šlapeme do kopce, kameny záhy začnou tvořit schody, serpetiny jsou nekonečný a prudký a já mockrát v duchu děkuju za výpravu na Sněžku, který jako by to z oka vypadlo. Na CP jsem si vzala bundu a teď jsem za ni nesmírně vděčná - prudký vítr žene ledový déšť, vedle cesty kus pod vrcholem sedí tři běžci a vedle nich leží někdo zabalený v oranžovým pytli i s hlavou. Není to hezký pohled.

Steven šlape jako stroj a já se ho držím, jako kdyby na tom závisel můj život. V duchu Marcovy výzvy se stávám Stevenovým otravným příbuzným, tím, kterýho se prostě nemůžete zbavit, ať děláte cokoliv. 

Přejdeme vrcholek a místo seběhu za odměnu nás čeká technická pasáž dolů. Mokrý kameny, proudy vody, kam šlápne Steven, tam šlápnu já, dýchám mu na záda, pořád tak trochu čekám, že se otočí a z toho půl metru, co nás dělí, mě požádá, jestli bych už laskavě nemohla jít do hajzlu. 

Neudělá to.

Cesta se dole narovná jen na pár metrů a následuje další stoupání a po něm další klesání. Celý svět se smrskl na hoky přede mnou.

Chce se mi spát, mám hlad, jsem hrozně unavená. Ale mám překvapivě hodně síly a žádný temný myšlenky. Jdu od CP k CP. Od jídla k jídlu. Od cutu ke cutu. Jdu. Levá před pravou, pravá před levou.

Stevena opravdu uvisím až na CP v Buttermeru. Těsně před ním mu děkuju a slibuju, že mu v cíli koupím pivo. Říká mi, že hlavní je přečkat noc, a pak už mi mizí z očí tak rychle, jak jen to zvládá.

Buttermere - Braithwaite (52,5 km - 2626 m up)

Tohle CP má jako motiv dio de los muertos. Dostanu tu vynadáno, že s plnou pusou (párku v toasťáku) se nemluví, ale jahodovej milkshake dostanu i tak. Mám chuť tý krásně vyzdobený paní něco říct, ale to bych musela znovu otevřít pusu plnou polorožvejkanýho párku a dostala bych nejspíš tím pádem další kartáč a na to jaksi nemám sílu.

A tak slopu nejdřív jahodový mlíko a pak čokoládový a jím toast a lebedím si, jak hezky se mi to bude pozdějc zvracet. Nikdo se nesměje. Zjevně nejsem ve formě.

Paní od koktejlů vyprovází svýho partnera, který taky běží. "Jdi si svým tempem. Nedovol nikomu, aby ti vzal tvůj závod. Dokážeš to. A teď zvedni prdel a koukej mazat!!"

Leje, promáčený boty začínají zavánět dost nepříjemnýma problémama s chodidlama, a tak se zvedám taky (obrazně, není si tu kde sednout - naštěstí) a mažu. 

Mám to štěstí (anebo smůlu, záleží na úhlu pohledu), že si pod čísly v road booku, který detailně popisuje trasu, neumím vlastně pořádně nic představit. Ale 573 výškových metrů, který mám teď nastoupat, jsou míň než 667, který jsme zdolali v poslední etapě, takže to přeci musí být snazší, ne? Dneska mi to s tím humorem ale opravdu jde...

Visím v holích a stoupám kolmo po bahnitý cestičce strání kamsi vzhůru. Vysoko nad sebou vidím řídký had čelovek, který putují po vrstevnici, aby se po chvíli stočily znovu kolmo vzhůru a takhle ještě několikrát.

Hloubku pod sebou jenom tuším. Místy se cestička na chvilku narovná, slezeme po kamenech, přelezeme strž, kterou se valí voda a znovu pěkně nahoru. V pár okamžicích si uvědomuju, že by stačilo, aby mi to podjelo a čert ví, kde by mě sebrali. Zakazuju si na to ale myslet. Mám před sebou úkol, mám před sebou cestu, vede na vrchol a je to jediný, co teď na světě existuje. Moje bytí se smrsklo na kužel světla vrhanýho čelovkou. Zatím se mi daří lidi předcházet, vím, že to nebude trvat dlouho a jen co se to trochu narovná, začnou si mě zase mazat zpátky na chleba oni. Kluk přede mnou klouže v bahně a padá. Říkám si, že má teda pěknou smůlu a musím být opatrná. V dalším stoupání se pode mnou urve převis a já padám taky - naštěstí na cestu a do bahna, takže do měkkýho. Bude to můj jediný pád za celý den.

Nepřestává pršet.

A fičet.

Jako bonus se přidá mlha. Tuším v ní vrchol a tak jí to ani nemám za zlý.

Na vrcholku míjím Stevena, který hrabe bundu. Trošku škodolibě zařazuju rychlost O neboli Odvaha a pouštím se z kopce. Daří se mi běžet až do vesnice, kde mě čeká první velký CP v teple.

Braithwaith - Blencathra Centre (66,2 km - 3104 m up)

Najednou jsem z deště v suchu, je tu hromada světla a taky lidí. Sedí u stolů, jedí, převlíkají se, ošetřují bebíčka, dávají se dohromady před další cestou, končí... Já rozhodně končit nehodlám. Mluvím sama se sebou nahlas a drze využívám toho, že nás startovalo jen pět cizinců a nikdo mi tím pádem nerozumí. "Dojdeš se vyčůrat, namažeš se." ... "Supr, šikulka. Vezmeš si těstoviny a kafe." ... "Sníš to a zuješ si boty." ...notyvole. Že to není úplně dobrý mi bylo, samozřejmě, jasný - koneckonců jsou to moje nohy. To, co mě ale čekalo, když jsem sloupla (doslova) ponožky, mě poněkud šokovalo.

Tzv. "wet feet" znám jenom z běžeckýho porna. Vím, že je to problém a vím, že dokáže zlikvidovat i ty nejlepší z nejlepších. Teď sedím durch v místnosti plný smrdutých mokrých psů, který se tvářej jako lidi, a čumím jako bluma na dvě vrásčitý, úplně bílý rozbředlý filé ze školní jídelny, který kdysi bejvaly mýma chodidlama. 

Stačí jeden pohled na nehty a je jasný, že bude rychlejší dopočítat se těch, který zůstanou (dva). "A kurva." Ok. Takže vazelínu, suchý ponožky a co nejrychlejc mazat do Dalemainu, kde mám náhradní boty. Zjišťuju, že na filé se mi udělaly bonusový puchejře. Rvu nohy zpátky do bot. "Jaká rozkoš!" ulevuju si hlasitě. Nahážu do sebe trochu jídla, jeden hrnek kafe, jeden něčeho jinýho, dolít lahve, krosničku na bolavý záda a odchod, než mě začnou napadat nějaký kraviny typu, že už to možná stačilo.

Venku parkuje autobus připravený odvízt DNF chudáky domů. Věnuju jim tichou myšlenku a posilněna jejich bolestí (jednou svině, dycky svině) se vydávám vstříc úsvitu.

Čeká mě dlouhý, v podstatě rovný úsek po asfaltu. Nejsem schopná běžet. Jakmile zahneme do lesa, cejtím, že se mi otevřel batoh a než se naděju, celej jeho obsah se válí na zemi. Tak super! S použitím značnýho množství hrubý síly rvu všechno zpátky. Proč toho jenom táhnu tolik?! Předejde mě hromada lidí a mně to z nějakýho neznámýho důvodu furt vadí. Jako kdyby na tom jakkoliv sešlo.

Cesta se zvedá a příjemný stoupání se vine vzhůru. Začíná pršet. Cesta se vlní a pak vede téměř po vrstevnici na virtuální CP, který má ohlídat, že si to nikdo nezkrátí a opravdu obejde celý údolí. Je to krásný, ale teď už neprší, teď už regulérně leje. Krátce před CP mě předejde jakýsi Dave. Hodinky mě navádí na travnatou cestičku dolů, Dave to obchází o pár metrů delší kamenitou cestou, na kterou se ta moje napojuje. Vehementně na mě mává, že jdu jako blbě a musím se vrátit a obejít to! Tyvole Dave, ty seš taky debil, co?  Ale tak ok, tak se teda těch dvacet metrů vracím. Dave mi mezitím utíká, snad ho to zahřálo u osrdečníku.

Popobíhám, co jen to jde. Na hlavu mi padá proud vody ze sprchy, nohy mam ponořený v mělce napuštěný vaně plný kamenů.

Cejtím, jak se filé drolí a bobtnají na něm další puchejře. S každým krokem z kopce se fialový, odlupující se nehty dotknou látky bot. S každým krokem se mi propocená, promáčená látka kraťasů otře o rozedřený třísla. Každý krok se stává mým vlastním malým vnitřním peklem. Kolotoč se roztáčí.

Máte dost? Věřte mi, že já měla taky. Teď ale neodcházejte. Teď to začne bejt napínavý. Teď totiž začínám opravdu trpět.

Blencathra Centre - Dockray (78,5 km - 3521 m up)

Tenhle CP má rockový téma. Hudba tu hraje dobrá, ale tácy jsou vyžraný a marshalové po celý noci zjevně dost unavený. Já jsem v kopci zjistila, že mám - aniž bych si to uvědomovala - totálně ledový předloktí, venku dál leje, a tak vyndávám suchý triko s dlouhým a nepromokavou bundu. Složitě se soukám z nacucaných hadrů do suchýho. 

Venku začal nový den.

Než se vyhrabu, už jen mrholí a dělá se teplo. To triko s dlouhým byl ale blbej nápad.

Nevadí! Co vadí, je zjevně změna v trase proti loňsku a můj fail v podobě starý gpx. Naštěstí jsou kolem lidi a tak se jich zoufale držím. Oni, na rozdíl ode mě, jsou ale schopní po zbrusu nový cyklostezce běžet, já mám krizi, chce se mi spát, nohy mě bolí a cítím, jak se mi na vnější straně levýho chodidla rodí zjevně třetí noha (na puchejř je to moc velký).

Na chvíli osamím a vůbec si nejsem jistá, kam mám jít dál. Předchází mě houf lidí. To jednomu nepřidá.

Stoupáme loukama, sálá z nich dusný horko - vykouklo sluníčko a určitě nejen já jsem v tu chvíli začala znovu prosit za déšť. Po stínu tu totiž není nikde ani památky. Jdete po otevřených pláních a kopcích a paprsky vás nemilosrdně olizují. Nejsem ale sama, komu není úplně nejlíp. Je krásně vidět, jak se každýmu ta sinusoida vlní jinak - sbírám ty, co mě předběhli před deseti dvaceti kilometry a naopak mě sbírají ti, co jsem je naposledy viděla hluboko v noci.

Cesta do Dockray nepatří k těžkým částem trasy, ale táhne se jak smrad. Snažím se popobíhat nebo aspoň rychle jít. Snažím se udržet si dobrou náladu. Jsem za polovinou. No tak, dobrý je to, dobrý je to! 

Dockray - Dalemain (94,8 km - 3891 m up)

A na chvíli tomu i sama věřím. Ve stanu na parkovišti uprostřed ničeho sežeru tác mandarinek. V životě jsem jich na posezení (postavení? Sednout si se neodvažuju) nesnědla víc a v životě mi nechutnaly víc. Před odchodem volám Tomovi, cítím se překvapivě dobře. V týhle fázi ještě věřím.

Chvíli to ještě jde. Běžím s jakýmsi Alexandrem. Chvíli si povídáme (lidi jsou tu dost nepovídaví, což mi nijak zvlášť nevadí, ale je to nezvyk, to přiznávám). Je tu už popátý, třikrát dokončil. Vypráví mi, jak to poprvé bral jako přípravu na UTMB, že se považoval za dobrýho běžce, ale dolezl to tu za 38 hodin - podle něj je to těžší než ikonický francouzský ultra a zároveň je to jediný závod, na který se vrací, protože má prostě jedinečnou atmosféru a kouzlo.

Běžíme poprvý za celý den lesem. Potkáváme hodně lidí. Cestička se najednou drápe vysoko nad jezero. Kolem kvete vřes. Země je černá, kapradí sytě zelený, vřes hraje všemi odstíny fialový, kameny jsou šedý. Ta krása mě nutí zastavit a chvíli se jenom dívat.

A pak to začne jít prudce z kopce. Nohy namočený dobrých osmnáct hodin ve vodě začínají soupeřit s krvavými třísly o pozornost. Dostává se jí oběma. Nemůžu běžet, nemůžu ani rychlejc jít. Jako bonus se mi chce pekelně čůrat a není prostě totálně kam! Po obou stranách cesty roste tak hustý kapradí, že se do něj nedá zalízt. Alternují ho ploty, zídky, velice řídký les, v němž se prochází davy lidí. Teplota stoupá a moje zoufalství s ní.

Já se do toho Dalemainu snad nedostanu. 

Předcházejí a předbíhají mě další a další lidi.

A já se na spirále zoufalství propadám níž a níž.

A pak je tu sklep. 

Jestli si myslíte, že tím dno končí, jste na omylu.

Sotva pletu nohama. Mám před sebou ještě minimálně pět kilometrů na CP, nemůžu došlápnou ani na jednu nohu, třísla a stehna mám v jednom ohni. Snažím se nesoustředit na nic jinýho než na na mantru levá před pravou, pravá před levou a nevyhnutelně se dostaneš na konec. 

Na dně je poklop.

A pod tím poklopem je další prostor.

Rovná cesta k panství, kde je velký CP, odkud startuje 50mílová varianta závodu, kde mám jediný drop bag na trase a tím pádem suchý boty a oblečení a kde čeká Tom, nebere konce.

Lidi jdoucí proti mně mi fandí a chválí mě. První ještě ustojím, u druhých už brečím.

Brečím, protože jsem si jistá, že končím, tohle prostě nejde, neumím si představit, jak bych mohla takhle pokračovat? Mám sice cca dvouhodinový náskok na cut, ale doteď jsem zvládala jít v tempu kolem pěti a půl kilometru v hodině, když jsem popobíhala, celý se to ještě zrychlovalo, ale tohle je opravdu mizérie.

Před stanem potkávám Toma. Ten má dobrou náladu, protože mi to jde hezky a věří, že budu pokračovat. V pár větách o informuju o tom, v jaký prdeli jsem. To ho nepotěší. Na stanici za mnou nemůže. Chvíli se tam motám, převlíkám se, pak si poponáším křesílko, který mi tam dali, k pásce, za kterou je T. a řešíme, co teda teď. 

Chodidla teď vypadají jako filé, který někdo nestrávený vyblil.

Fialovočerný odchlíplý nehty zdobí koruny puchejřů. Nejhorší je ale na levý noze hned pod palcem a ukazováčkem, táhne se v ohybu a mezi prsty, je hluboký, nedá se k němu dostat a hlavně se nedá pořádně zalepit. Mutant na vnější straně je tak velký, že nemůžu narvat nohu zpátky do (suchý) boty. Pravá noha nemohla zůstat pozadu a její puchejřová výstavka je taky monstrózní. 

T. se opatrně ptá, jestli teda končím. Já sedím v koutku sklepa pod sklepem a jsem na dně se silama. Jak s tímhle můžu pokračovat? Každý krok je čirý peklo - bez ohledu na množství vazelíny a pudru to bolí jako svině. Jdu si pro něco k jídlu, ale nedovedu si představit, že bych cokoliv snědla.

A pak se přede mnou objeví chlapík, který moje zmatený já odkáže zpátky na křesílko s tím, že za mnou pošle zdravotníka.

U křesílka mě odchytne další marshalka, má hipísácký kalhoty a znak míru a čelenku a je na mě tak hrozně hodná, že se znovu rozbrečím. "To zvládneš. Ošetříme nohy a to půjde. Odtud do Conistonu se to dá dojít. A víš, proč to vím? Protože jsem to šla!"

Přichází nejdřív jeden kluk, co mi okoukne nohy. Je mi ho upřímně líto. Ale prý těch zrasovaných nohou bylo dneska fakt hodně. Pak ho vystřídá jiný. Ten se pustí do lepení. Nevím, jestli u toho mám křičet nebo radši rovnou omdlít. Oba kluci jsou zlatý. "To cos dokázala je neuvěřitelný!" "Není," vzlykám. "To teda je! Tohle, co děláte, nevydrží skoro nikdo. Minulý týden jsem šel na tříhodinový trek a musel jsem to vzdát!" Ještě chvíli mi olepují nohy a valí mi do hlavy, že to dám.

Až se zvednu, mechanicky sbalím věci, dám Tomovi drop bag plnej smrdutejch věcí a zkusím udělat pár kroků. "To nejde. To prostě fakt nejde." - "Dobře, tak půjdeme tady kousek po louce a pak uvidíš. Kdyby to nešlo, dojdu pro auto a odvezu tě."

A tak jdeme.

Každý krok bolí, ale náplasti poskytují přeci jen trochu úlevy. 

Po pár set metrech se T. ptá: "Tak co?"

Nadechnu se. Vydechnu. Kam až jsem ochotná zajít? A kam až můžu?

"Vím, že toho budu strašně litovat..." - vidím, jak se T. nadechuje, aby mi řekl, že to nevadí, že jsem došla daleko - "...ale uvidíme se v Conistonu!" 

Takhle překvapenýho jsem ho za těch bez mála osmnáct společných let ještě neviděla.

Dalemain - Howtown (106,3 km - 4185 m up)

Louka je mokrá a opečovaný nohy jsou během pár minut zase namočený. Kdosi mi říká, že Howtown je jenom osm kilometrů - čemuž z neznámého důvodu uvěřím a pak mi to přijde, logicky, hrozně dlouhý.

Už zase potřebuju čůrat. Už zase není kde. Nakonec objevím jeden zakrslý keřík a pod heslem "Paula Redcliff peeing and winning" kašlu na poslední zbytky zábran. Oč to mají pánové jednodušší...

Krátce poté musím zout botu, protože mám pocit, že se mi to, čím mi chlapec obložil puchejř pod palcem, shrnulo - neshrnulo, jen jsem se připravila o dalších deset patnáct minut...

Snažím se kmitat nohama. Chvíli si povídám s chlapíkem, který v Dalemainu odložil zraněnýho kamaráda a má sil na rozdávání. Je to demoralizující. 

V Howtownu se pokouším nahodit systém mandarinkama. To, co zabralo v Dockray, ale tentokrát nezafunguje. 

Labutí píseň se chýlí ke konci.

Howtown - Mardale Head (121,5 km - 4950 m up)

Zpětně nevím, kdy přesně se to zlomilo. Z praskliny trčí ostrý třísky a zabodávají se mi do každýho kousku těla. Nejspíš jsem málo jedla, což v kombinaci s chodidly, třísly a kopcem jako prase, který mě teď čekal, vedlo k tomu, že jsem na dně pod dnem našátrala ještě jeden poklop - a zvedla ho.

Visím v hůlkách. Kopec nade mnou je prudký, bahno klouže, vím, kam jdu, byla jsem tu o Velikonocích, vím, že má několik falešných vrcholů. A taky vím, že zásobárny jsou do mrtě vyprázdněný.

Nemám co dát. 

Pod poklopem je skála. Zarývám do ní nehty.

Počítám kroky. Po deseti pauza.

Pak po dvaceti.

Pak zvládnu dvě stě naráz. 

Pauza.

Pauza.

Já. Už. Nemůžu.

Skála odmítá povolit, nehty se trhají, plní se krví...

Cpu do sebe na sílu tyčinku, žaludek se bouří, rvu do sebe gel. To nemůžu ustát.

Nakonec se vydrápu nahoru. Zvlněný hřeben je delší, než jsem si pamatovala. A totálně rozrytý od téměř tří tisíc účastníků pasedátimílovky.

Jako ze sna potkávám na cestě stádo koní. Nevím, jestli můžu jenom tak běžet mezi nima a tak je zdlouhavě obcházím.

Z kopce to bolí snad ještě víc než nahoru.

A pak je tu nekonečný sešup bahnem, kameny a kapradím na cestu nad jezerem.

A tam je to místo, kde jsem si uvědomila, že tuhle míru bolesti už snášet nedokážu. 

Každý máme nějaký limit. Hranici.

Tohle byla ta moje.

Vyhrabu telefon. K mýmu překvapení mám signál. Volám T. Bulím jak malej smrad. Říkám mu, že v Mardale Head končím. 

Bulím pak ještě chvíli. Dovolím si ten svůj veliký, převeliký sen oplakat a pak jdu dál.

Už nespěchám.

Už nikdy nebudu běhat. Je to strašně hloupý koníček. Budu dělat marmelády. Budu jezdit s dětma pomalinku na kole. Na prahu čtyřicítky dospěju a budu rozumná.

Je to nekonečný. Smráká se. Vím, že mám na cut necelou hodinu. A vím, že bych to měla zkusit. Vím, že bych to neměla vzdávat. Ale skála se ani nehnula. Kolotoč se točí tak rychle, že už nechci nic jinýho, než z něj vystoupit.

CP Mardale Head - 27 hodin 39 minut od startu.

"Jsi v pohodě?" ptá se mě marshal s brejličkama.

"Nejsem. Končím." Už zase ty slzy.

Bere mě podpaží a vede mě ke stanu. Chce vědět proč. Chce mi pomoct - něco sníš a půjdeš dál! Už je to jenom kousek!

Nepůjdu. Nemůžu. Nejde to. Ne. Jsem fakt rozhodnutá. Vím. že mám čas. 

Postupně se u mě vystřídají tři zaříkávači. Nikomu z nich se nepovede postavit mě na nohy.

Pak mi konečně někdo odstřihne tracker a kolotoč se zastavuje.

... ... ...

Jedna z marshalek mi pomáhá se kompletně převlíct. Nechápu, kde se v těch lidech bere tolik ochoty a empatie. Jsou strašně zlatý. Vedou mě do autobusu plnýho mrtvol. Smrdí to tam k zalknutí. Svezu se vedle holčiny, co si něco provedla na padesátce s kyčlí. 

Není tu signál. Jsme na konci světa. Nikdo tu nežije. Končí tu silnice. Leje. Už zase. Nakonec chytám na chvíli autobusovou wifi a píšu Tomovi, aby pro mě přijel. Čekám tam přes dvě hodiny, ale čert to vem.

V tu chvíli nelituju vůbec ničeho.

Když se konečně před půlnocí objeví, s úlevou se svezu do auta a okamžitě usínám.

V hotelu ze sebe sloupu věci. Strhám tejpy. Ve sprše se mi zatmí před očima, pobliju se a pak upadnu na čtyři hodiny do komatu.

V šest mě vzbudí pekelný hlad. 

Celou neděli strávíme tím, že spím a v mezičase mě T. vozí na jídlo. 

Večer ležím v posteli. 

V televizi pobíhá Will Smith s pomrkávajícím robotem a pak Gerard Butler s americkým prezidentem.

A já píšu hlavnímu organizátorovi Marcovi, abych mu poděkovala.

Maratonci říkají, že nebe je limit.

Ultramaratonci říkají, že na Měsíci jsou stopy.

A já mu děkuju, že nám dovolil jich na něj pár set přidat. Děkuju mu za to, jak úžasnou akci přivedl k životu a píšu mu, že už chápu, proč mi tolik lidí říkalo, že se sem nepřestávají vracet.

Píšu taky, že běžet LL100 byl můj veliký sen a on a všichni ti, kdo se na jeho realizaci podíleli, jsou už navždycky jeho součástí.

A že ten sen nekončí. Že vím, že se sem jednou vrátím a stanu se lakelandskou legendou.

A myslím to naprosto vážně.