Hurvínek v Lužkách aneb Babičko, proč máš tak velký batoh?

Tak si dáme místo LL Lužky, co? 

Navrhl před dvěma týdny mistr jedi, aby mi spravil náladu, protože je to hodný chlapec a i ti snesou jen určitou míru kvílení a sebelítosti. Jsou nabídky, které se neodmítají a nemusí vám je dělat ani chlapík s knírkem, fedorou a v obleku s úzkým proužkem. 

Myslela jsem, že to bude taková náplast na zlomený běžecký srdíčko, pár hrubých stehů. Že to bude den venku a že to v pohodě zvládnu, vždyť jsem teď přece skvěle připravená. Trasa? Mapa? No jo, tak si půjčíme tu, kterou tuhle běžel Pavel Fenyk (díky!), dal Lužky už podevátý, tak to bude určitě v pohodě. Dva drop-bagy a v neděli odpoledne si pak hodím lehký tenýsek. 

Nejdřív by bylo asi dobrý říct, co to vlastně to PVLH24 je za akci. Vy všichni, kdo víte (což jste asi skoro všichni) nebo jste to dokonce už absolvovali (dtto), tenhle odstavec s klidným svědomím přeskočte, o nic nepřijde. PVLH24 neboli Prominentní vrcholy Lužických hor je výzva, kterou běžcům předložil Martin Bláha a její základní princip kopíruje Bob Graham Round (to už si kdyžtak vygooglete). Máte stanovených 18 vrcholů v Lužických horách a máte 24 hodiny na to, abyste je všechny oběhli a vrátili se do výchozího bodu. Jak prosté, milý Watsone. Trasu si můžete vymyslet sami, jak to udělá s pitím a jídlem, je jen na vás, stejně jako kdy poběžíte. Musíte se akorát nahlásit, zaplatit drobný poplatek na provoz klubu a pak už jen doufat, že se do něj dostanete. Na to, abyste se dostali do členský tabulky, musíte celou tu srandu stihnout v limitu. Úmrtnost je zhruba každý druhý, takže to není nic, co byste dali s prstem v nose.

Dlouho bylo PVLH akcí pro, řekněme, specifický okruh lidí. Já je měla zasuté v poličce: jednou určitě, teď asi radši ještě ne. Vloni se s příchodem korony a karantén a uzávěr roztrhl pytel s úspěšnými absolventy a klub se masivně rozrostl. Někteří je dali už několikrát, protože dlouho nebyly žádný závody, nebylo, co jinýho podniknout a tady? Tady nebyl problém. Museli jste se sice v některých obdobích vyhnout zabíhání do Německa a nemělo vás asi jít hodně, protože se měl udržovat social distancing, ale to je tak všechno.

V tu chvíli jsem si řekla, že když to dělaj všichni, tak já to dělat - aspoň teď - nebudu a pustila je z hlavy. 

Martin mi pár dní před startem napsal, že se jim tam hezky množí vlci. Vlci? Panebože, co když skončím tak, že mě sežerou v Lužkách vlci?! V úterý před závodem jsem si na poslední chvíli objednala nový hadry, když trpět, tak u toho aspoň dobře vypadat (nedorazily) a píšu Petrovi, že budu fakt kočka, načež přichází odpověď: "To ty vlci tam určitě děsně ocení. A babičko, proč máš tak velký batoh?"

No, a jsme tady. Je sobota odpoledne, rozvezli jsme pití na 15. km, a dva drop-bagy s proviantem na 45. a 80. km ("Proč máš v tom pytli ty věci ještě pytlíkách?" "Aby to nevyhrabalo a nesežralo nějaký zvíře!" "Hahaha, to chci vidět!" - kolem čtvrtý ráno vytahuje Petr svoji látkovou tašku a zjišťuje, že mu ji něco rozkousalo a to něco mu sežralo půlku tatranky (pak se to asi podívalo na složení a zbytek mu nechalo) - děti, pokud se nechcete s lesní faunou dělit o sušenky, věřte igelitu!), dokonce jsme našli ve Svoru místo, kde se dá zaparkovat a je čas dobalit a vyrazit.

Že bude tahle akce ještě veliká sranda, mi mělo být jasný už ve chvíli, kdy jsem řešila, jestli si s sebou brát původní vložky do bot, kdyby ortopedický nefungovaly, jak mají, a zjistila, že jsem si sbalila dvě levý ze dvou různých bot. ("To nevadí ne?" "Vypadám snad, že mám dvě levý nohy?!") Lehce po šestý hodině vyrážíme.

Říká se - velice moudře a velice pravdivě - že kdo je připraven, není překvapen. Ó, jak já se divila! 

Nebojte, nebudu vás mučit popisem osmnácti kopců. A ne, rozhodně to není proto, že se mi, obzvlášť ty bez přístupových cest, slily v jeden velký nekonečný kopec plný šutrů, listí, klacků, vysoký trávy, vysoký trávy plný šutrů a klacků, po kterých se buď snažíte vydrápat nahoru nebo opatrně slízt dolů, protože jsem všechno, jen ne technický bombarďák, který by to dokázal prát v něčem takovým hlava nehlava.

Prvních pár kopců je v zásadě pohoda. Nahoru se jde, dolů se běží, všechno mezitím se řídí stejným heslem. Když teď koukám na seznam prvních vrcholů, mám pocit, že nebyly až tak hrozný - ale nejspíš je to důsledek přetížení paměti, kdy raný vzpomínky překryly ty pozdější plus jsem samozřejmě byla o poznání čerstvější a ještě mohla běžet. 

Popová skála

Příliš záhy se dostávám do divnýho stavu, se kterým budu bojovat vlastně až do konce: do paniky, že mi dojde voda. Totiž, tady si nemáte, kde co koupit, jestli tu jsou nějaký prameny a studánky, nenarazili jsme na ně (příprava, kočičko, pří-pra-va!) a já piju jako houba, protože se prostě pekelně potím. Přestože jsem u sebe většinou měla třeba ještě půllitr a Petr se se mnou hojně dělil o svoje zásoby (on nesl od začátku dva litry, já nejdřív litr a půl, od 45. už taky dva litry a pak jednu chvíli k tomuhle ještě skoro litr v ruce), stejně jsem se týhle obsedantní myšlenky nedokázala zbavit.

Petr, Hvozd a kočka ("Přestaň mě fotit, musíme jít!")

Vyvrcholilo to pod Luží, kde jsem už nedělala nic jinýho, než mlela o tom, že mi dojde voda a umřu žízní a co jako budu dělat a proč tu nemají studánky, Lužky jedny *nepěkný*, to je děs, až to Petr nevydržel a těsně pod kopcem se mě vyrazil zachránit před jistou smrtí, která by po další půlhodině podobných keců nejspíš - jeho rukou - nevyhnutelně nastala. Zaplul do Kinder und Familien hotelu, kde to podle dunící hudby a salv smíchu i před půlnocí pěkně žilo, s cílem sehnat pití. Sedla jsem si na kámen venku, zavřela oči a začala se poddávat představě, že si nahoře na Luži na chvilku lehnu. Na pět minut. Nebo na dvě. A usnu si. Petr se záhy vynořil s litrem vody. "Všichni jsou tam vožralý a na záchodech trvalo sto let, než se odpustila teplá voda!" To bylo radosti na Starém bělidle! (A ne, lehnout mě nenechal, v tu chvíli mi to přišlo na úrovni zločinu proti lidskosti!)

Sestup z Luže je jedna z věcí, kterou si budu asi dlouho pamatovat. Po šutrech dolů, potmě, to bylo opravdu výživný. Stejně jako celý den i tady to probíhalo tak, že Petr šel o kus přede mnou, tak, aby na mě viděl, ale ne dost na to, aby mě slyšel - a když jsem začala ztrácet, zastavil se a počkal. Jen co jsem ho došla, znovu vyrazil. Zní to jako dobrý mindfuck? Tak věřte, že nebyl zdaleka jediný. 

Kromě absence občerstvovaček, kterou jsem začala vnímat už docela brzo - a který jsou opravdu skvělá věc, protože nejen, že nemusíte táhnout dvacet kilo věcí, ale krásně vám celý závod rozbijí na menší úseky, je vlastně samotný základní formát výzvy náročný na hlavu. Jdete do kopce - na část z nich nevede žádná cesta, takže se drápete prostě někudy - a jen co se vydrápete nahoru, otáčíte se a často jdete stejnou cestou dolů (jdete, protože už nemůžete běžet, že jo, nebo je tam takový terén, že byste to stejně neběželi, i kdybyste mohli - a který se záhy postará o to, že stoprocentně nebudete moct) a znovu a znovu... a znovu. Jste tam dobrovolně, jste tam proto, že jste tam chtěli být, jste tam proto, že vás tohle baví - ehm?

Na 45. jsem se těšila děsně moc, nakonec to byla jen další z mnoha následujících shitshow. Nesnědla jsem v podstatě nic, něco málo jsem zvládla vypít, nevěděla jsem, kde mám levou a kde pravou, natož co dělají. Čelovka vážila snad tunu, dala se do mě hrozná zima, protože jsem byla durch propocená, bolela mě problematická pata a říkala si, že tohle bude asi ještě legrace.

Měla jsem pravdu. 

Nakonec se dočkám svítání. Pod jedním z oněch vrcholů nahoru les a šutry, dolů les a šutry, no to mi ho teda vyndej! ji konečně můžu sundat. Na padesátým kilometru zvracím. Všechna pečlivě vypitá cola a voda jdou pápá lálá grci grci, ale je mi líp. Takže vysmrkat a jde se dál. Esteticky příjemný sport je to, to říkám pořád. Kolem sedmý ráno dorážíme do Chřibský. Zbývá nám 46 kilometrů. Ještě netuším, že je půjdeme dvanáct hodin. 

Nanuk a fanta, snídaně šampionů!

S každým dalším vrcholem roste moje přesvědčení, že tohle nedám. A v hlavě se mi rozjíždí oblíbený obávány kolotoč debilních keců: na to nemáš! Na co si tu hraješ? O co ti jde? A to jsi chtěla běžet sto mil? Vtipálku! Měla by ses na to už konečně vykašlat! atd. atd. Sluníčko stoupá a připaluje, já se peču ve vlastní šťávě a těch osmnáct hodin ve sračkách, co jsem nakonec strávila, bylo opravdu výživných. Na druhou stranu je holý fakt, že když to jde skvěle, je to strašně snadný. Když to nejde, je to teprve ten správný boj. 

A já bojuju. Čím dál víc.

Kdyby Petr dostal pětikorunu pokaždý, když jsem mu na jeho: "Tak popoběhneme." odpověděla: "Ale já se snažím!", byl by milionář. Kdyby za každý: "Já už ale opravdu nemůžu. Já už nemám, kde brát!" mohl by do vesmíru vyslat vlastní raketu, který by ani trochu nevypadala jako penis. Teď, den poté, nechápu a nesmírně ho obdivuju za to, že mě nehodil ani z jedný skály nebo nestrčil ze svahu. 

Den postupuje. Prodíráme se lesem. Zakopávám o klacky a vrážím si je do nohou. Vypadám jak kdybych si vyrazila užít do BDSM salonu a ne do přírody. Ještě víc šutrů, luk, lesů, klacků. Vyhlašuju soutěž o největšího klíšťáka. Kdo si po návratu najde víc klíšťat, vyhrává a stává se Velkým klíšťákem (vyhraje Petr). Morálka se zvedá vždycky cestou z kopce a pak jde zase do háje. Drop-bag na 80. Aspoň něco sníst, dolejt vodu, birell, cola, do ruky flašku s Jardou (to je totiž nealko pití letošního léta - to příšerný spojení nápoje s Jágrem je prostě tak bizarní, že teď zásadně běhám někam pro Jardu a pak s Jardou) a jde se dál. 

Střední vrch je ukázkový. Jdete milion let do kopce po cestě, z tý uhnete na pěšinu do lesa, která vede do ještě prudšího kopce, abyste se na konci museli vyšplhat na skálu. Tam kolega dovolí se akorát napít a už zase musíte dolů, protože se vám povedlo nabrat takový zpoždění, že budete muset zabrat, jestli chcete stihnout limit. 

Tohle byl můj breaking point. Cestou dolů jsem zvládla ještě aspoň trochu běžet, ale věděla jsme, že tím končím. Dole v Nových mlýnech sděluju Petrovi, že na žádný další ***** kopec už nelezu, že toho mám dost a že končím, finoto, ende, schluss! "No, ale stejně jsme od Svoru dvacet kiláků..." "Jezdí tu vlak!" Sedáme na lavičku před nádražím. Petr se mě snaží namotivovat mapkou - hele, kolik už máme hotovo. Teď to přece nezabalíš! Zabalím, jasně že zabalím! Seru vám tu na to. Nakonec se stejně zvednu a jdu dál. Ale fakt už jen jdu. A zbytek dne to nebude vypadat o moc jinak.

Běžně se stává, že máte při podobných akcích chvíle, kdy to nejde a pak to zase jde a pak to nejde a tak furt dokola. Já se z toho dna už nevyhrabala a musím říct, že boj, který jsem svedla v dalších hodinách byl jeden z nejtvrdších a nejtěžších. A jestli je ultra o překonávání sebe sama a všemožných hranic, pak jsem jeho ideu naplnila beze zbytku.

Při slejzání z Malýho buku ztratíme cestu. Nechtěli jsme jít napřímo lesem, protože jsem prošitá jak péřovka, jenže cesta, která měla z Medvědího vrchu podle mapy vést, tam prostě nebyla. Místo ní jeden z mnoha polomů. Za ním houština, za ní les. Brečím, nadávám, zapřísahám se, že mi celý Klíč může vlízt někam, protože JÁ na něj rozhodně lízt nebudu. Ozývá se hrom. Předpověď strašila přívalovým deštěm. No to je teda ale super! Tak co ještě? Zasekávám se tam tak, že když se konečně ocitneme na silnici, máme za sebou čtyřiadvacet hodin a tím pádem i limit.

Dojdeme pod Klíč. Petr: "Tak co, jdeme rovnou k autu?" Já: "Nevím." Petr: "Tak kam odcházíš?" Já (mimo sebe): "No, nahoru."

Taktika našeptávače, kterou Petr ke konci zvolil, prý fungovala jak hadr na bejka. Moc nevěděl, co už se mnou a tohle zafungovalo. Těsně pod vrcholem Klíče se zasekávám. "Já už nemůžu, já už nemám sílu, bééé." P: "Tak jdeme dolů?" Já - du du du.

Jsme nahoře. Hotovo. Fakt že jo. Dokázali jsme to. Dokázala jsem to. Tak moc jsem to chtěla zabalit a tak moc jsem byla přesvědčená, že to prostě nedám, že jsem to dala.

Teď už jen k autu.

 

Jedna z mých oblíbených hlášek (nepřekvapivě od mé velké oblíbenkyně Courtney) zní: "One step at a time and you will inevitably cross the finish line." A je v tom všechno, co musíte o závodění vědět. A druhá, tentokrát od Garyho Robbinse, doplňuje: "It's not supposed to feel good."

A tak jsem jako tak želvička z Oprásků z českích dějin nakonec šla, šla, šla, až jsem se k tomu autu ve Svoru znovu dostala. 

Hodinky jsem vypnula po šílených 25 hodinách, 45 minutách a 55 vteřinách.

Že jsme nestihli limit? A? 

Ne, zatím mě to fakt nemrzí, Petr měl pravdu v tom, že kdybych nedokončila bez ohledu na čas, byla bych strašně zklamaná. Že nejsem v tabulce a nedostanu náramek? No jo, jsou horší věci.

V téměř jakýmkoliv okamžiku během toho nekonečnýho dne bych vám řekla, že ne, že to nestojí za to, že je to hrozný a příšerný a ne, nevím, proč to sakra zas a znovu dělám. Nějaký šváb na mozku? Nejspíš. 

Teď - necelých 24 hodin poté si říkám, že to bylo vlastně nesmírně brutální a plný okamžiků a situací, který mi zase umožnily zjistit, co jsem zač, potvrdit si, že mám toho nejlepšího kámoše a mistra na světě a že na tom občasným utrpení uprostřed všeho toho pohodlí moderního života fakt něco je.

Martine, díky, žes tomuhle dal vzniknout!