"...zázrak se nekoná, ne-ko-nááá..." zpívala blahé paměti v jedné z písniček z alba Folclore Znouzectnost.
I mně, stejně jako kašpárkovi v téhle Divné písničce o divné popravě, tahle divná doba plná divných nařízení srazila hlavu. Nebo mi spíš strašák do zelí Boris zabouchl dveře před nosem a ukázal vztyčený prostředníček.
Před dvěma hodinama přistálo v Londýně moje letadlo. A já sedím doma v Praze, protože ač česká média spustila palbu o tom, jak nám Británie po netrpělivě vyhlíženým zasedání vlády 12. července mohutně rozvolňuje, pravda je trochu jinde. Ano, Británie skutečně rozvolnila, ale na rozdíl od nás v ní platila až do pondělka tohohle týdne podstatně tvrdší opatření. Ta, kterých my se zbavili už na jaře, Britové museli dál dodržovat. A spolu s povolením restaurací a klubů a shromažďováním skupinek čítajících víc než šest lidí u někoho doma, vyhlásili prasopsa, který mě nepřestává žrát.
Totiž: od chvíle, kdy UK vystoupila z EU, to působí, jako kdyby si nejradši ty svoje ostrovy omotali ostnatým drátem a nechali zbytek světa, ať se točí bez nich. To, že jsme na semaforu EU zelený a tím pádem neškodný už dva měsíce, UK vůbec nezajímá. Pro ně jsme dál oranžoví neboli amber. Zelený jsou jen země Commonwealthu a pak ty, kam Britové jezdí rádi na dovču, protože nepustit je druhý rok k moři, by mohlo politikům zlomit vaz. Pro cestující do UK z oranžových zemí dál platí povinnost desetidenní karantény v místě pobytu (případně zkrácený pětidenní, kdy ovšem musíte být na místě plných pět dní a zaplatit si ještě jeden test navíc), je fuk, kolik máte očkování a jestli jste si svůj čip už v pohodě sesynchronizovali s internetovým bankovnictvím a chytáte teď signál z Proxima Centauri. Pokud jste ale plně očkovaný v rámci NHS - ergo očkovali vás v Británii, po návratu z oranžového státu do karantény nemusíte. Dává vám to smysl? Vidíte v tom rozdíl? Chápete to? Já ne.
S testy jsem počítala. Na očkování jsem naběhla natěšená, jak jen to šlo, protože jsem přesně tohle očekávala - že to bude potřeba. Že ale britští vládnoucí populisti udělají něco takovýho, to mě překvapilo. Tohle je prostě nefér, je to sprostý a ať jdou s tímhle cirkusem do háje.
Lakeland 100 zítra v šest večer normálně odstartuje. Já jsem sice připravená, jak jen být můžu, na startu ale nebudu. Protože si nemůžu (a ani nechci) dovolit sedět někde zavřená deset dní. Mám vztek a je mi to hrozně líto.
Jasně, je to jen závod, když nejde o život, jde o hovno, bude za rok, můžu si zaběhnout něco jinýho, neděláme to přece pro závody, baví nás trénink samotný atd. atd. Jenže ne. Tohle pro mě nebyl jenom závod. Byl to TEN závod. V září to budou od loterie už dva roky. Je to TEN závod, na který jsem se dvaadvacet měsíců těšila, připravovala, snila o něm. TEN závod, na který jsem se (ano, nezdravě) upínala celý ten podělaný rok a půl, kdy jsem ryla držkou v zemi stylem, že jsem si to ani neuměla představit a pevně doufám, že se do tý samý situace už nikdy nedostanu, protože už prostě nemám kde brát - ani fyzicky, ani psychicky. Ale vždycky, když už to šlo od nuly do záporných čísel, tu byl TEN závod, těch pět dní mimo realitu, pět dní, kdy mě měli pustit z toho kolotoče, na kterým už mi došly všechny blicí pytlíky, a já měla aspoň na těch pár desítek hodin nechat všechno ostatní zmizet.
Že se rouhám? Tak ať. Pro někoho byly covidový měsíce snazší, pro někoho těžší, někdo trpěl samotnou, jiný přemírou kontaktu. Ano, samozřejmě, že jsou na tom lidi mnohem hůř. Ale ne, jejich utrpení mi nijak neulehčí, nejsem ten typ. A není to tak, že bych nebyla vděčná za to, co mám - pozor, já jsem velmi, velmi vděčná - neznamená to ale, že toho prostě nebylo moc. A že ono moc zmizí mávnutím proutku. Protože vyčerpaný rezervy se přes noc nezaplní. Ani za týden. A čert ví, jestli se vůbec někdy.
V duchu jsem běžela a šla každý úsek trasy, viděla všechny videa, četla všechno, co jsem našla, psala si s lidma, který to absolvovali. V duchu jsem mnohokrát uspěla i selhala. Vychutnávala si cestu i trpěla. Byla jsem na dně a vstávala z něj. Nikdy mě ale nenapadlo, že tam nebudu vůbec.
Je to JEN závod a zároveň je to všechno, jen ne "jen".
Poté, co mi přišel e-mail z český ambasády (ano, psala jsem i na ambasádu), který definitivně udělal za mým letošním snažením tlustou čáru, která ohlašovala, že do Connistonu se nepodívám, zavládlo divný vzduchoprázdno. Někdo mi vzal něco, co jsem nikdy neměla. Pobrečela jsem si. Zanadávala si. A další den odjela na Závist, protože jsem tam měla odběhat hodinu a půl.
It's ain't over 'till it's over, prohlásil Rocky.
It's ain't over yet.
V sobotu mi ten úplněk na cestu bude přece jen svítit. Jen na trochu jinou.
#81
Petra Soukupová
VĚCI, NA KTERÉ NASTAL ČAS
:)... urcite je dobre se k tomu, co se nam deje.. nejak postavit.
OdpovědětVymazatPVLH je dobra lokalni odpoved na krajinu Boba Grahama... Popreju hodne stesti, i kdyz uz je tajenka znama...
Slovy mych oblibenych westernovych hrdinu... Nikdo mi nemuze hodit moji pusku k noham a rici tak jdi..:)..
12:)
Ta hláška je skvělá, tu si musím zapamatovat - a děkuju! :-)
Vymazat