Čekání na zázrak

 "...zázrak se nekoná, ne-ko-nááá..." zpívala blahé paměti v jedné z písniček z alba Folclore Znouzectnost.

I mně, stejně jako kašpárkovi v téhle Divné písničce o divné popravě, tahle divná doba plná divných nařízení srazila hlavu. Nebo mi spíš strašák do zelí Boris zabouchl dveře před nosem a ukázal vztyčený prostředníček. 

Před dvěma hodinama přistálo v Londýně moje letadlo. A já sedím doma v Praze, protože ač česká média spustila palbu o tom, jak nám Británie po netrpělivě vyhlíženým zasedání vlády 12. července mohutně rozvolňuje, pravda je trochu jinde. Ano, Británie skutečně rozvolnila, ale na rozdíl od nás v ní platila až do pondělka tohohle týdne podstatně tvrdší opatření. Ta, kterých my se zbavili už na jaře, Britové museli dál dodržovat. A spolu s povolením restaurací a klubů a shromažďováním skupinek čítajících víc než šest lidí u někoho doma, vyhlásili prasopsa, který mě nepřestává žrát. 

Totiž: od chvíle, kdy UK vystoupila z EU, to působí, jako kdyby si nejradši ty svoje ostrovy omotali ostnatým drátem a nechali zbytek světa, ať se točí bez nich. To, že jsme na semaforu EU zelený a tím pádem neškodný už dva měsíce, UK vůbec nezajímá. Pro ně jsme dál oranžoví neboli amber. Zelený jsou jen země Commonwealthu a pak ty, kam Britové jezdí rádi na dovču, protože nepustit je druhý rok k moři, by mohlo politikům zlomit vaz. Pro cestující do UK z oranžových zemí dál platí povinnost desetidenní karantény v místě pobytu (případně zkrácený pětidenní, kdy ovšem musíte být na místě plných pět dní a zaplatit si ještě jeden test navíc), je fuk, kolik máte očkování a jestli jste si svůj čip už v pohodě sesynchronizovali s internetovým bankovnictvím a chytáte teď signál z Proxima Centauri. Pokud jste ale plně očkovaný v rámci NHS - ergo očkovali vás v Británii, po návratu z oranžového státu do karantény nemusíte. Dává vám to smysl? Vidíte v tom rozdíl? Chápete to? Já ne. 

S testy jsem počítala. Na očkování jsem naběhla natěšená, jak jen to šlo, protože jsem přesně tohle očekávala - že to bude potřeba. Že ale britští vládnoucí populisti udělají něco takovýho, to mě překvapilo. Tohle je prostě nefér, je to sprostý a ať jdou s tímhle cirkusem do háje. 

Lakeland 100 zítra v šest večer normálně odstartuje. Já jsem sice připravená, jak jen být můžu, na startu ale nebudu. Protože si nemůžu (a ani nechci) dovolit sedět někde zavřená deset dní. Mám vztek a je mi to hrozně líto.

Jasně, je to jen závod, když nejde o život, jde o hovno, bude za rok, můžu si zaběhnout něco jinýho, neděláme to přece pro závody, baví nás trénink samotný atd. atd. Jenže ne. Tohle pro mě nebyl jenom závod. Byl to TEN závod. V září to budou od loterie už dva roky. Je to TEN závod, na který jsem se dvaadvacet měsíců těšila, připravovala, snila o něm. TEN závod, na který jsem se (ano, nezdravě) upínala celý ten podělaný rok a půl, kdy jsem ryla držkou v zemi stylem, že jsem si to ani neuměla představit a pevně doufám, že se do tý samý situace už nikdy nedostanu, protože už prostě nemám kde brát - ani fyzicky, ani psychicky. Ale vždycky, když už to šlo od nuly do záporných čísel, tu byl TEN závod, těch pět dní mimo realitu, pět dní, kdy mě měli pustit z toho kolotoče, na kterým už mi došly všechny blicí pytlíky, a já měla aspoň na těch pár desítek hodin nechat všechno ostatní zmizet. 

Že se rouhám? Tak ať. Pro někoho byly covidový měsíce snazší, pro někoho těžší, někdo trpěl samotnou, jiný přemírou kontaktu. Ano, samozřejmě, že jsou na tom lidi mnohem hůř. Ale ne, jejich utrpení mi nijak neulehčí, nejsem ten typ. A není to tak, že bych nebyla vděčná za to, co mám - pozor, já jsem velmi, velmi vděčná - neznamená to ale, že toho prostě nebylo moc. A že ono moc zmizí mávnutím proutku. Protože vyčerpaný rezervy se přes noc nezaplní. Ani za týden. A čert ví, jestli se vůbec někdy.

V duchu jsem běžela a šla každý úsek trasy, viděla všechny videa, četla všechno, co jsem našla, psala si s lidma, který to absolvovali. V duchu jsem mnohokrát uspěla i selhala. Vychutnávala si cestu i trpěla. Byla jsem na dně a vstávala z něj. Nikdy mě ale nenapadlo, že tam nebudu vůbec. 

Je to JEN závod a zároveň je to všechno, jen ne "jen". 

Poté, co mi přišel e-mail z český ambasády (ano, psala jsem i na ambasádu), který definitivně udělal za mým letošním snažením tlustou čáru, která ohlašovala, že do Connistonu se nepodívám, zavládlo divný vzduchoprázdno. Někdo mi vzal něco, co jsem nikdy neměla. Pobrečela jsem si. Zanadávala si. A další den odjela na Závist, protože jsem tam měla odběhat hodinu a půl. 

It's ain't over 'till it's over, prohlásil Rocky. 

It's ain't over yet.

V sobotu mi ten úplněk na cestu bude přece jen svítit. Jen na trochu jinou.

#81

Petra Soukupová

VĚCI, NA KTERÉ NASTAL ČAS

Knížky Petra Soukupové jsou jak strup. Víte, že byste si ho neměli strhávat, že byste do něj neměli šťourat, ale je to taková slastná bolest a bolestná slast, že to stejně děláte, i když víte, že vám pak poteče krev, že se vám pak udělá jizva, že se to celé bude hojit dýl, že je to blbost. Stejně vám to nedá. A nakonec zůstanete jen s posledním vláskem kůže, se štiplavým zabolením... A příště to uděláte znovu, protože si prostě nemůžete pomoct.

Ani Věci, na které nastal čas nejsou jiné - i u nich se všechno svírá. Ať chcete nebo nechcete, pokud jste žili nebo žijete ve stejném uspořádání, najdete v příběhu Alice, Richarda a jejich dětí střípky, které budou odrážet váš vlastní život. A možná i střepy. A možná hodně velké střepy. Čím větší, tím větší paseku napáchají.

Věci, které nastal čas jsou, stejně jako Petřiny předchozí knihy, jen prostým zachycením normálnosti v její holé, až surové běžnosti, ubíjející stereotypnosti, pomíjivosti, nevratnosti. Je to obrázek vztahu, ve kterém nebyl moc důvod spolu být, ale nebyl ani důvod spolu nebýt a tak spolu ti dva prostě zůstali a nechali se unášet líným proudem. A život šel tak, jak život chodí, děti, práce, oba pocit, že dělají maximum a že ten druhý by se mohl trochu víc snažit, trochu víc chápat, trochu míň prudit, trochu víc nechat dýchat - vždyť přeci nechci tolik?! A nakonec už daleko od sebe, příliš daleko a i když by se možná dalo doplavat zpátky k sobě, je otázka, jestli to má cenu? Petra Soukupová pro mě zůstává mou nejoblíbenější českou autorkou. Bez zaváhání. (Jen ten název jsem nepochopila.)

#1

Jan Tomeš

TRNY V ČASE

Nechodím do čajoven ani k Džoudymu, filosofii z povinného základu u "Hadíka" jsem měla blahé paměti za tři (nicméně k tomu, abych měla pocit, že čtu něco chytrého, mi ani tak nestačí, když autor ví, jak se píše Leibniz) a nevěřím, že když si něco moc přejete, celý vesmír se spojí, aby vám to splnil.

Zjevně jsme se s knihou ocitly každá na opačné strašně trhliny v čase, protože jinak si to naprosté minutí neumím vysvětlit (nebo umím, ale to by se asi neposlouchalo úplně dobře).

Nesedlo mi vlastně nic - ani plytký, nevypsaný styl, ani hlavní dvojice (ona je protivná, on je protivný), ani jejich drhnoucí dialogy (od cringe seznámení až po úplný závěr - takhle spolu skutečně nějací lidé mluví? Opravdu je možné holce, kterou vidíte dvě vteřiny nabízet počítač (aniž byste byl Alzák) a opravdu můžete klukovi, kterého jste viděli jednou, psát takhle osobní věci?), ani filozofické hopskurzy a už vůbec ne sportovní vložky a dávno vyexpirované popkulturní odkazy. Z "krucantů" a hanění Prousta se mi ježily chlupy, stejně jako z pasáží, které příliš okatě (a marně) snažily být děsně hluboké. Happy v end v duchu "však on to vesmírek všechno zařídí a pokud nezařídí, je to proto, že sis to málo přál", je fakt džouk on jů.

#2

Ičigo Takano

ORANGE. KNIHA DRUHÁ

#3

Kore Yamazaki

ČARODĚJOVA NEVĚSTA 2

Stále kouzelně roztomilé - sbližování Naho s Kakeruem je nesmírně křehké, působí jak z jiného světa. Netuším, na kolik odráží skutečnou realitu dvoření v Japonsku, ale na člověka z toho dýchá nostalgie. Kresba je krásná, překlad plyne a nezbývá, než si povzdechnout, že by bylo úžasné, kdyby i ve skutečnosti byli lidé ochotni obětovat tolik pro druhé.

V naprostém kontrastu je pro mě bonusový Astronaut, který je po oranžovém poupěti jak pěst na oko a místo, aby byl přidanou hodnotou, celkový dojem sráží - melancholie je rozcupovaná na kousky a navozená atmosféra nenávratně v háji. Nikdy bych nevěřila, jak dokáže černobílý obrázek nepříjemně vřeštět a scénář mi zůstává záhadou. O čem, že to je?! Jakože cože?

Krásná kresba, která mě nesmírně baví a okouzluje, nedokázala tentokrát vyvážit na můj vkus příliš slabý scénář, jenž děj v zásadě nikam neposouvá.

Škoda, že není k dispozici omnibus, to by mohl být dojem úplně jiný.

#4

Raina Telgemeierová

NERVY

Všichni, kdo mají Rainu T. rádi, budou víc než spokojení, protože se vám opět dostane kombinace milé a krásně kolorované kresby s vtipným a nadčasovým scénářem, který bude mít největší odezvu u dívek, jež se mohou v hlavní hrdince naplno vidět (tj. kolem desátého roku). Svět v tomhle věku ztrácí pevné kontury, přeskupuje se, mění se vztahy, měníte se vy, mění se zdánlivě (a skutečně) všechno. Není to lehká doba a je fajn vědět, že v tom nejste sami.

A kdo Rainu ještě nemiluje, ten si přečte Nervy, nikdy není pozdě zamilovat si dalšího autora!

Jo Nesbo

SPASITEL

První setkání s Harrym Holem (v audioverzi načtené D. Matáskem) dopadlo o poznání lépe, než jsem čekala.

Po pár zkušenostech se severskými detektivkami jsem se Nesbemu cíleně vyhýbala - samoúčelné násilí mi vadí a rozhodně ho nevyhledávám. A od nekorunovaného krále severské krimi jsem přesně tohle čekala. I proto mě Spasitel příjemně překvapil.

Hole je detektiv ze staré školy, drsňák, vochlasta, ale se srdcem na pravém místě, sice cynik, ale oddaný své práci. Nesbe netrpí zbytečným sentimentem a závěrečné rozuzlení bylo pro mě dostatečně uspokojivé. Pohled do fungování Armády spásy, o níž jsem dosud věděla jen to, že pomáhají potřebným, byl vítaný bonus.