Vánoční zázrak

Cvičně si každý rok píšu Ježíškovi o startovný na nějaký závod. Můj Ježíšek mi totiž zatvrzele odmítá podobný prezent nadělit, ač jinak je rozhodně velmi velice štědrý. Od Kátina narození jsem už zvládla vytrucovat dodatečný startovný na Kaisermarathon Söll (2014), bianco šek na běžecky víkend bez dětí (2015; jeli jsme s Pavlem na B7) a nic (2016; koupila jsem si o 14 dní později startovný GGUT sama pod heslem "jaký si to uděláš, takový to máš").
Letos jsem nemohla porušit tradici a napsala jsem si o startovný na Transvulcanii. O pár týdnů později mi ji kluci v předvánoční běžecký hospodě začali vymlouvat, že je tam moc horko, moc lidí, letenky jsou drahý a suma sumárum to prostě za to nestojí a ať jedu radši na Transgrancanarii. Bezva počasí, bezva všechno. Cestou domů jsem přes smsky Ježíškovi navrhla případnou změnu, kdyby o tom třeba jako náhodou uvažoval, že ano. Ježíšek odpověděl: "Ne." Hm. No. Tak nic.
Ale nevadí, začala jsem spřádat plány na nějakou domácí akci a užívala si první Advent s dětmi dostatečně velkými na to, aby vnímaly a chápaly, která bije a dostatečně malými na to, aby veškeré magično, kouzlo, tajemno, napětí spjatými s Ježíškem prožívaly na sto procent.

Nakonec jsme se všichni dočkali. Stromeček svítil, dárky se pod ním kupily, zvoneček cinkal a harpyje se dokázaly udržet a rozbalovat tak klidně a rozumně, jak jen to můžete v šesti/třech letech zvládnout.
A pak přišla řada na mě a já dostala diář. Krásný, růžový, motivační diář.

A na založené stránce na konci srpna stálo...

Koukala jsem na to jako vyvoraná myš a nechápala. Nebo se spíš neodvažovala chápat, protože sice co je psáno, to je dáno a měla jsem to před sebou modré na bílém, ale přeci jen, co kdyby?
Ale jo, je to tak.
Je to tak!

Na vánoční zázraky se totiž vyplatí věřit - když to nevzdáte a nenecháte se otrávit (a budete dostatečně vytrvale otravovat okolí), může se stát, že se vám i to největší přání splní.

A mně teď nezbývá, než začít trochu systematičtěji běhat a pustit se do pití žabích hlenů, neb jsem, dle předpokladu, od léta neshodila ani prd. Tak na zdraví!

# -9 (59)

William Blake

NAPÍŠU VERŠE KYTKÁM NA LISTY

Buď vždy ochoten říci, co si myslíš,
a nízký člověk ti půjde z cesty.
Vše, čemu lze věřit, je obrazem pravdy.
Orel nikdy netratil tolik času,
jako když se snížil k tomu, aby se učil od vrány.
Nutně potřebuju Blaka v originále. Překlad je těžkopádný, kostrbatý, při letmém nahlédnutí na původní podobu veršů, je zřejmé, že se Blakův génius nenávratně ztratil v překladu a zbylo cosi, co je místy zajímavé, co má potenciál a příslib, ale tím to taky končí. Plus zoufale chybí doslov nebo předmluva, která by tvorbu komentovala a zasazovala do až už kulturněhistorického rámce nebo literárního kánonu.

# (60)

Åsne Seierstad

DVĚ SESTRY

Kniha norské novinářky Åsne Seierstad u mě skončila na odborné revizi. Åsne možná znáte jako autorku Knihkupce v Kábulu. Kdysi jsem ho četla, mám tu knížku dokonce i doma, ale pamatuji si jen to, že se mi to tehdy líbilo. 

Dvě sestry jsou mrazivou výpovědí o osudech rodinu somálských imigrantů v Norsku. Sadiq a Sara, manželé a rodiče, přišli do Norska, aby unikli před občanskou válkou a mohli v klidu a bezpečí vychovat svých pět dětí. Všechno bylo na nejlepší cestě, děti hodné, chytré, rozumně ambiciózní, obzvláště nejstarší dcera byla dívka s velkým potenciálem. Jenže cestou se něco zvrtlo, něco, co nikdo nedokáže dodnes přesně definovat, ale jak ona, tak posléze i její mladší sestra, se postupně přikláněly k čím dál radikálnějšímu islámu, až nakonec jednoho dne zmizely z domova a rodičům poslaly email až z Turecka, kde se chystaly překročit hranice a v Sýrii se připojit k bojovníkům Islámského státu.

Otec se vzápětí vydal dcery hledat, ale najděte dvě dívky, které nechtějí být nalezeny, uprostřed válečného konfliktu...

Åsne není žádná amatérka a začátečnice, její kniha plyne i díky skvělému překladu Kateřiny Krištůfkové. Autentická emailová a smsková komunikaci děvčat s přáteli a rodinou, jejich statusy na facebooku a zprávy na twitteru doplňují vyprávění tak, jak se Åsne podařilo ze zpráv od všech, s nimiž dívky přišla do kontaktu, sestavit. Děj konkrétních jedinců v přesně uměřeném poměru střídají faktické informace o událostech spojených se vznikem Islámského státu a jeho následnou existencí. 

Není to příjemný čtení, je to svíravá výpověď o tom, že jako rodiče můžete udělat všechno správně nebo se o to alespoň snažit a stejně to nemusí vůbec stačit. Je to kniha o tom, že radikálové nejsou jen potomky fanatických radikálů a o tom, že jednoduché odpovědi na složité otázky prostě neexistují. 

Knížka vyjde po novém roce ve vydavatelství Absynt a vřele ji doporučuju.

# -10 (61)

Sajjid Kašua

TANČÍCÍ ARABOVÉ

Sajjid Kašua se definitivně zařadil mezi mé nejoblíbenější autory. Palestinec izraelského původu se ve své prvotině složené z obrazů a črtů z běženého života Arabů v Izraeli zabývá otázkami, které jsou pro jeho tvorbu tolik typické: Je tu otázka identity a příslušnosti, je tu touha zapadnout, být jako "oni", fascinace "Tím Druhým" a odpor k vlastnímu národu. Je tu tápání, pohrdání tradicemi a zároveň touha někam konečně patřit, být někdo. Čtenář znalý zbytku autorovy tvorby najde v knize základ téměř všech postav Druhé osoby singuláru. A stejně jako ostatní Kašuovy knihy (vedle zmiňované Druhé osoby... vyšlo v českém překladu ještě A bylo jitro), i Tančící Arabové jsou svíravým svědectvím, které vydá za víc, než celá hromada odborných publikací na téma palestinsko-izraelského konfliktu. Je to vzácný, kritický a autentický pohled zevnitř. Dětství plyne, dospělost je dusivá, tíživá a bezvýchodná. Knize navíc velmi pomáhá skvělý překlad. Pokud vás jen trochu zajímají druhé (a třetí a čtvrté...) strany mincí, které obvykle můžeme nahlížet jen z jednoho úhlu, směle do toho. Zklamaní určitě nebudete.

# (-62)

Rhys Thoms

THE UNLIKELY HEROICS OF SAM HOLLOWAY

Další z knih, kterou jsem dostala z práce na přečtení a posouzení, jestli by stálo za to vydat její český překlad.

Po dlouhé době jsem četla něco, co jsem nedokázala odložit.

Je to kniha, kvůli které jsem nešla běhat. Musím dodávat ještě něco dalšího?

Je to spolu s Ukulele Jamem a Slibem jedna z nejlepších knih, které jsem letos četla.

Samovi je šestadvacet a je to stoprocentní geek a nerd. Je to taky Phantasm, hrdina bez bázně a hany, jenž po nocích hájí slabé a zabraňuje zákeřným chuligánům páchat zlo. Je to superhrdina zachraňující zaběhlé psy, vytahující nákupní košíky z řeky a zabraňující puberťákům házet šutry na projíždějící vlaky. Kromě toho je to ale nesmírně osamělý a nešťastný člověk, kterému běh života udělal na duši taky obrovské šrámy, že jen pod maskou superhrdiny se cítí být zase živý. 

Pak se v jeho životě ale objeví Sarah. Stejně pošramocená a zoufalá.

Jestli to zní jako klišé, pak věřte, že je a je přiznané a všechno na základní zápletku nabalené jsou syrovými emocemi nabité úžasné obrazy a nádherné vyprávění.

Tohle stojí za to. Tohle sakra stojí za to.

A pokud máte rádi superhrdiny, tak dvojnásob.

Agatha Christie

ZÁHADA NA ZÁMKU STYLES

Po všem tom pseudobestsellerovém, rádobythrillerovém balastu, na nějž jsem měla v poslední době při poslechu audioknih smůlu, byla Agatha jako pohlazení - a myslím skutečné pohlazení, ne to řemdihem.
Záhada na zámku Styles je prvním vyprávěním, v němž vystupuje Hercule Poirot, vlastník fenomenálních šedých buněk mozkových, které i tentokrát vyřeší na první pohled krajně zapeklitý případ vraždy. Takhle má, vážení, totiž vypadat audio-detektivka. Napínavá, zábavná, inteligentní. Když k tomu navíc připočtete naprosto bezchybnou interpretaci Jaromíra Meduny, vyjde vám perfektní oddychová záležitost.