Až do úplnýho zastavení

Když člověk začíná běhat, říká si, že to, že se dusí, že vypadá jako přezrálý rajče, že mu každou chvíli nejspíš exploduje vší tou tepající krví hlava, že kovová pachuť na jazyku a píchání v boku, že to všechno k tomu prostě patří. To, že ho bolí nohy jako prase, že ho berou křeče, že to prostě celkově stojí za exkrement jak od sousedovic rotvajlera, je naprosto normální. Oblíbená hláška koneckonců praví, že co bolí, sílí a silný přece chce být. Že když to vydrží, když bude trpělivý, když bude makat, výsledky se dostaví. A pak, pak bude tak silný, že uběhne desítku pod hodinu, a pak pod padesát minut a pak, ti šťastnější a šikovnější třeba pod pětačtyřicet nebo čtyřicet. Pak bude tak silný, že uběhne půlmaraton, a pak maraton, a pak ultra, a pak se dostane dál a výš. Protože plní domácí úkoly, protože jí ovoce, protože přeci MAKÁ. A tak se výsledky přeci dostaví, ne?
A já makám a makám a makám, kolikrát vlastně ani nevím, proč že to pořád ještě dělám, ale tak to dělám, protože to mýmu jinak děsně rozháranýmu - a co K. chodí do školky i neukotvenýmu - životu dodává jakýs takýs řád (nebo alespoň jeho zdání), dělám to, protože si při tom uklízím v zabordelený hlavě. Dělám to proto, že nepíšu o koťátkách, ani jednorožcích, protože většinu času přehazuju vidlema lidskou špínu, bolest, strach a děs. Protože se učím dýchat pod hladinou informací (a ne, tohle nesmí vyznít jako stížnost, mě to opravdu baví!) a místy se dost dusím. A i když je momentálním cílem udržet aspoň zdání nějaký rozumný kilometráže (teď brousím pravidelně tu spodní hranu objemu doporučovanýho MM - těch jeho 60-80 týdně a často ani na to nedostanu), stejně - stejně si pořád říkám, že se musím udržet aspoň na stejný úrovni, ne? Vím, že by mi to asi mělo být jedno (T: "No a teď se podívej na Gábinu Koukalovou, tu to živí a už pět měsíců netrénuje, na co si stěžuješ?"), ale není.
Poslední týdny - nebo možná i měsíce? Ztrácím přehled o čase - se trápím. Jak já se trápím! Vláčím svoje já podél přehrady, vláčím se pod lampami, protože je brzy tma a já najednou nestíhám vyběhnout za světla, i když mám přes dopoledne a kus odpoledne na starost jen sebe. Bojuju o každý kilometr. A pak už bojuju o každý metr. A najednou začínám prohrávat. Najednou není síla na nic. Vůbec na nic. Bezmocně sleduju, jak se moje běhání proměňuje v šourání. Jak se plazím. Plížím. Potácím.
Ještě chvíli a zastavím úplně.
Ještě chvíli a začnu couvat.
Ale jednu věc už po těch dnech, týdnech, měsících a letech, co tohle dělám, vím. Vím, že tohle prostě MUSÍM vydržet. Že když to teď vzdám, bude hotovo. Konec. Finito. Chalás. Už nikdy se nedonutím se k běhání vrátit. A tak se potácím, plazím a čekám. A čekám. Je to docela jako ta písnička od Jacquesa Brela, kdy víte, že když vydržíte, objeví se Frida, nádherná jako slunce.

A stejně tak přijde ten běh, kdy to bude zase dobrý. Kdy se bude zase dát dýchat a kdy nebudu mít pocit, že jste nejspíš někde blbě uhnula a narazila na partu gangsterů, kteří mi na památku zalili nohy do betonu. Musí. Protože já přece makám. A nějaká spravedlnost ve světě, kdy se po informační dálnici valí další a další lidská bolest, ještě být musí.

#-8 (56)

James Joyce

DUBLIŇANÉ

Přes veškerý vědomí dobového kontextu a přes urputnou snahu v něm text nepřestávat číst, jsem sklouzávala k očekávání něčeho - čehokoliv - třeba alespoň náznaku zápletky a pokaždé, když jedna za druhou, jednotlivé črty, vhledy a obrazy končily, jsem se nemohla ubránit jistému zklamání. Ano, vím, sám Joyce o stylu, jakým Dubliňany psal, hovořil jako o "úzkostlivě úsporném". A ano, v kontrastu s opulentností anglických románů 19. století je to dílo přelomové, fascinující, něco bořící a něco jiného budující. A přes to přese všechno, i přes ten nádherný jazyk Aloyse Skoumala (ve skvělé redakci Petra Onufera), jsem se nemohla ubránit tomu, že mě to prostě místy prachsprostě nudilo. Suverénně nejsilněji na mě zapůsobili Soupeři a Trapný případ. Zbytek, ten tak nějak žil, byl a zemřel.

#-7 (57)

Árni Thórarinsson

ČAS ČARODEJNICE

When I looked out my window many sights to see... 
Čas čarodějnice je detektivní příběh, jenž je na hony vzdálený tomu, co si dnes v boomu severského thrilleru, jehož lavinu spustil Larsson se svou ságou plnou zvrhlého sexuálního násilí, pod pojmem "severská krimi" nejspíš většina čtenářů představí.
Hlavní hrdina je obyčejný abstinující novinář, kterého dráha alkoholika dovedla až do regionální odnože velkého deníku, kde roky pracoval. Je to rozvedený muž, otec dospívající dcery, který žije s kanárkem a jenž prostě normálně funguje v normálním světě. Mrtvoly neumírají spektakulárně a ani je nevraždí blázniví fanatici nebo psychopati. Je to celé prostě takové - pro mnohé snad příliš - běžné.
A to je přesně to, co se mně na knize líbilo. Nejvíc ze všeho mi Árniho kniha připomněla ty Kena Bruena.
You got to pick out every stitch, yeh 
Beat me its eye to make it rich, oh no 
Must be the season of the witch

#-8 (58)

Olga Tokarczuková

SVŮJ VŮZ I PLUH VEĎ PŘES KOSTI MRTVÝCH

Hlavní Hrdinka je tak trochu Magor, no, možná tak trochu víc. Žije v osadě na česko-polské hranici a má podstatně blíž ke zvířatům než k lidem. Vzhledem k tomu, že zvířata nás lidi nestřílí, ani (většinou) nejedí, je jasné, kterou stranu si přecitlivělá, Chorobami trpící vegetariánka zvolí za svou a k níž bude mít podstatně blíž než ostatním dvounožcům. Jenže pak začnou umírat lidé a zdá se, že to možná s tou mírumilovnou zvěří nebude až tak horký. A pro čtenáře začne být rozplétání na první pohled jasného klubka o něco složitější. Hrdinka-Magor totiž není jen láskyplnou objímačkou stromů, je to dost otravná Bytost, kterou byste za sousedku nejspíš mít fakt nechtěli. Ale ti, kdo umírají, jsou taky pěkní prevíti a najednou si uvědomíte, že už vůbec není podstatné, KDO zabíjel (PROČ je zřejmé hned), důležité je, kdo je v PRÁVU. Celý děj se točí kolem elementárních otázek etiky soužití člověka s přírodou, kolem toho, KDO je nakonec vlastně Magor? Ten, kdo hájí právo všech na život nebo ten, kdo se automaticky staví nad druhého z pozice síly a moci? 

Nedávno jsem četla, že Svůj vůz... je autorčina nejslabší kniha. Byla od ní má první a pokud to tak je, nemůžu se dočkat těch "lepších", protože to bude teprve jízda. 

(Kniha má ke krásnému jazykovému stylu (a velice zdařilému překladu) ještě jeden bonus - úžasné ilustrace Jaromíra 99.)

A nakonec ještě jedna pozvánka.

Po dlouhý době mi vyšel překlad. Všechny barvy nebe jsou podle mě ženským protějškem Lovce draků Khaleda Hosseiniho. I tady máme tíživé rodinné tajemství, roztrhané rodiny a bolavé životní osudy. Hlavní hrdinka Tára se vrací po letech strávených ve Státech do rodné Indie, aby našla Muktu, svou kamarádku z dětství, která se u nich doma jednoho dne objevila odnikud, a stejně tak jednoho dne zmizela. Mukta, dítě vesnické prostitutky, dítě zasvěcené chrámu podle tradice devdásí - chrámových prostitutek - smířené se svým osudem. Obrazy vykřičené čtvrti Bombaje a kultury, která omlouvá násilí na dětech vírou. A ve středu toho všeho přesvědčení, že to, co jste rozbili, musíte slepit, i kdyby vám to mělo zabrat celý život. Na rozdíl od Hosseiniho Lovce tady můžu slíbit aspoň trochu šťastný konec.