Kilianovy vrcholky

Existuje tenká hranice mezi genialitou a šílenstvím, mezi odvahou a bláznovstvím, mezi štědrostí a rozmařilostí, mezi zápalem pro věc a posedlostí, mezi životem... a smrtí.

Když jsem psala o Kilianově knížce Běhej nebo zemři, posteskla jsem si, že měl s psaním pamětí navzdory tomu, jak fenomenální je běžec, pár let počkat. Možná by pak z toho nevzešlo takové pseudofilozofickolyrické blábolení o krásách hor, vesmíru a vůbec. Možná, kdyby měl za sebou nějakou ránu, ztrátu, něco, co vás uvnitř zlomí a přes veškeré lepení ta prasklina už nikdy nezmizí nebo vás to alespoň ohne a ten ohyb už bude navždycky patrný, byť dané místo s nezměrným úsilím časem narovnáte - možná by kniha nakonec vypadala jinak. Třeba by nebyla tak k smrti nudná (to je totiž jediná spojitost mezi smrtí v názvu a obsahem).
Jenže to jsem nevěděla, co vím teď. Ta rána tam je. Ta ztráta, ten šok, to utrpení... to všechno si prožil, ale v knize se dočtete maximálně tak o zraněném kotníku.

Nekupujte ji. Vykašlete se na ni. Přečtete si místo ni radši Hala a v mezičase si pusťte první část Killianových "vrcholků", protože ať už hledáte motivaci, odpovědi na otázky, co je tenhle UFO (nebo spíš URO?!) týpek vlastně zač, a jak to sakra dělá, Summits of My Life: A Fine Line vám v prvních deseti minutách zodpoví víc, než celá kniha.

 Ani od dvaapadesáti minutového dokumentu však nečekejte klasický životopis, narodil se, běhal, studoval, zúčastnil se, plánuje. Kdepak. Diváci, kteří se s filmu tak či onak vyjádřili v kybernetickém prostoru, často zmiňují, že je to spíš než dokument o Kilianovi reklama na Alpy. Kamera vám skutečně přinese úžasné, dechberoucí záběry z přeletů alpských vrcholků. Ústřední postavou dokumenty jsou totiž ony, Kilian-skialpinista jim jen zdatně sekunduje.

Kilianova maminka a sestra nám dovolí trochu nakouknout do soukromí prý tak plaché a introvertní hvězdy. Když si dáte dohromady jedna a jedna - to, že se narodil v horské chatě ve dvou tisících metrech a ani ne jako dvouleté děcko vydržel ťapat sedm hodin v kuse (my, co máme nebo jsme měli doma dvouleté děti víme, že tohle je skutečně unikátní záležitost!) v kombinace s přístupem rodičů, je zřejmé, odkud vítr vane. Kilian má nandáno od přírody a v horách je doma. Navíc mu to dynamo, jímž disponují dětičky, zjevně během dospívání nezaniklo, což mu v tvrdém tréninku nahrává.

Na ostatní otázky ale odpověď znovu nepřichází. Naopak se jich objevuje v průběhu dokumentu víc a víc a chaotický výběr mluvících hlav (kdo je ten blogující voyer, co tam dělá ten útrpný Carlos Puyol a co je zač ten skialpinistický týpek, co vypadá, že nemá vychozenou ještě ani základku?!) tomu moc nepomáhá. Salomoní product placement je místy až úsměvný (např: Kilian mluví o svém seškrtaném seznamu závodů v karavanu uprostřed lesů, u toho si chystá výbavu, jež se pochopitelně skládá ze salomoní boty a salomoního ochranného návleku...). S postupující stopáží jsem se nemohla zbavit sílícího pocitu, že tady něco nehraje. Tak jak to tedy je: podle všech chce být Kilian sám v horách, je mu nejlíp, když kolem sebe nemá lidi, když můžu polykat kilometry, jíst bobule a pít z potůčků... Jasně, proč ne. Jak to ale koresponduje s klukem, který má za sebou enormně populární série videí o sobě samém, který o sobě a svých projektech točí další a delší dokumenty a vydává v mnohatisícovém nákladu autobiografickou knihu? Natlačily ho do toho sponzoři? Nebo mu ta popularity zase až tak nevadí?

Nejsilnější okamžik celého dokumentu - smrt kamaráda a parťáka při pokusu o přechod masivu Mt. Blancu na lyžích, naprosto zaniká. Když jsem se dívala poprvé, musela jsem si obraz vrátit, abych se ujistila, že jsem to pochopila správně. První polovina dokumentu je zkrátka vystavěná líp, než ta druhá. Ta se drolí do série akčních záběrů z - nejspíš - tréninků a místy zdlouhavých přeletů nad trojicí překonávající alpské hřebeny v přeskáčích s lyžemi na zádech. Jasně, je to super, je to obdivuhodný, ale jako materiál na desítky minut to prostě nefunguje. Mluvící hlavy téměř vymizí, občas se tam mihne někdo, kdo opět hraje v K. životě nějakou roli, jež ale není blíž specifikovaná (třeba vlasatý horský průvodce) a useknutý konec, kdy najednou běží titulky a vy nevíte, jak se to stalo, už je jenom (červavou) třešničkou na závěr.

Škoda té nevyváženosti, škoda té nekonzistence. Originální hudba nádherně podkresluje magické záběry hor, Kilian pobíhající s jistotou kamzíka v místech, kam by mně stačilo podívat se dalekohledem a už bych zvracela, je obdivuhodný, neskutečný a k těm skalám snad přilepený a určitě ve vás vzbudí touhu vyrazit si zaběhat, byť to třeba bude po asfaltu kolem sídliště. Když ale necháte dokument uležet a podíváte se na něj znovu, tentokrát trochu kritičtějšíma očima, zjistíte, že je to další promarněná příležitost. A stejně jako kniha, i Summits of my Life: A Fine Line nakonec nerozhodně balancují na tenké čáře a nejsou schopné se rozhodnout, čím vlastně chtějí být.