Finish strong!

 V sobotu 11. května se v městečku Köditz poblíž českých hranic uskutečnilo první otevřené mistrovství Německa ve speed puzzlingu. Nevěděli jste to? Chyba! Chyběli jste tam? Dvojitá!

Říkáte si, že skládání puzzle na čas není v žádným případě vůbec nic pro vás (protože přesně tohle speed puzzling je) a nic nemůže být běhání vzdálenější! Chyba potřetí! Nevěříte? Tak vydržte. Nejdřív se vrátíme trochu v čase.

První puzzle se mi dostaly do rukou někdy kolem roku 93. Dodnes je mám (kompletní!) doma - 101 dalmatinů a Mickey s Goofym v loďce. Bavilo mě to a posunula jsem se dál. Následovalo tehdy smrtících 1500 kousků od firmy Ravensburger, která dodnes puzzlerskému trhu v Evropě dominuje a v kamenných obchodech u nás obvykle seženete je a pak zástupce české firmy Dino. Na obrázku byl tehdy vlčák se štěňaty na louce. Pekelná věc, kterou bych dneska skládat rozhodně nechtěla. Dělala jsem to hodně, hodně dlouho. O pár kostiček jsem přišla (vysvětlete psovi, že tyhle kostičky nejsou ty, o který stojí dřív, než je ochutná) a v rámci estetiky devadesátých let vlčáci skončili zarámovaní a zasklení. Stejně jako část následujících puzzlí (což mě zpětně hodně mrzí, kolik jsem jich teď mohla mít!).

Poslední puzzle jsem dodělala během víkendových návštěv u rodičů při vysoký škole. Opět 1500 kousků. Opět mazec. Tentokrát lední medvěd s medvíďaty na sněhu. Všímáte si toho vzorce, podle kterýho si to dělám v životě lehký? A pak jsem nějakou dobu neskládala vůbec.

V posledních letech následovala tu a tam kapka. Třítisícový panorama Hongkongu. Dvoutisícový planety (jedny Vánoce, kdy jsem se nedokázala zvednout). Tisícová vtipná kostra s nápisem Happy Wife, Happy Life! Pak dárek v podobě šestitisícovýho černobílýho panoramatu Londýna, který jsem si chytře sesypala dohromady a mám ho rozdělaný už tak šest let - zbývá mi cca 1500 kousků výhradně šedošedýho nebe. Během pandemie jsme objednali pár puzzlí pro Máju a něco málo stavěly spolu. Bylo to fajn.

Jak říkám. Vždycky mě to bavilo.

Nikdy mě ale nenapadlo, že by se v tom a) dalo soutěžit a za b) jsem v tom mohla být relativně dobrá.

Na to mi musel František přeseknout holeně.

Po první operaci jsem začala znovu stavět. Nemohla jsem chodit, ale mohla jsem sedět. A tak jsem seděla a dávala kostičku ke kostičce a vychutnávala si to naprostý ticho, který se mi ve chvíli, kdy se na tuhle činnost soustředím, rozhostí v hlavě. Je velice, velice vzácný. Občas se k němu proběhám, když jsem venku opravdu dlouho. U skládání je téměř zaručený. Obzvlášť když se snažím mít to hotový rychle. Jen z toho bolí zuby, jak na ně bezděky tlačím jazykem.

Někdy v tý době jsem zjistila, že se ve Španělsku odehrává mistrovství světa a že se ve skládání puzzle dá soutěžit. Někdy v tý doby jsem ale taky začala znovu pobíhat a pustila to z hlavy.

Až do loňskýho podzimu. Tehdy jsem s nohou nataženou na kuchyňský lavici znovu vytáhla krabice a tentokrát začala řešit, jaký jsou tam teda limity a jak rychle to ty lidi dokážou složit? Chyběl mi adrenalin, chybělo mi napětí, chybělo mi těšení se na něco velkýho, něco, co je dost možná mimo můj dosah, ale já se o to nejdřív poperu, než to zjistím.

Sehnala jsem si puzzle, který na loňským šampionátu byly a zkusila je párkrát postavit. A zjistila jsem, že zvládnu limit.

V tu chvíli bylo jasno: tohle chci někdy zkusit.

Že bude někdy dřív než později jsem se dozvěděla na oslavě narozenin, kdy jsem startovný na týdenní šampionát dostala. V září poletíme do Španělska a kromě jednotlivců budu soutěžit s M. v párech, protože to moje veliký dítě je dost šikovný. Když chce.

Králičí nora mě vtahovala dál a dál. Začala jsem sledovat ostatní skládající, dostala jsem se díky zakladatelce webu MySpeedPuzzling do komunity nejlepších speedpuzzlerů u nás (a že mám sakra dobrý speedpuzzlery, naše holky patří k absolutní špičce a aktuálně jsou to úřadující mistryně světa v pátech; rychlost, s jakou skládají, je omračující). A když se v únoru objevila možnost přihlásit se na první německý mistrovství, vlastně nebylo moc o čem uvažovat.

A tak jsme tady. V Köditzu v sobotu ráno.

Jsem nervózní jak před startem, ale na rozdíl od běžeckých závodů jsem spala jako mimino (ne, neprobudila jsem se uprostřed noci s řevem, protože jsem se počůrala a měla jsem žízeň).

Naopak společný jsou hloučky lidí v týmových tričkách a lidí posedávajících v otevřených kufrech kombíků, který jsou plný potřebnýho vybavení. V tomto případě ne batohů, kecek, gelů, hůlek a kýblů s vazelínou, ale krabic s puzzlema. Lidi se zdraví, protože - stejně jako na menších závodech - se mnozí znají, vracejí si složená puzzle a půjčují si nová.

Na stěně předsálí tělocvičny, kde se šampionát koná, visí listina. V 11 hodin začíná soutěž párů. Hledáme naše startovní číslo, teda číslo stolu, u kterýho budeme s Madlenkou sedět. 

Ve Španělsku bude krabice v látkovém pytlíku, takže motiv uvidíme teprve ve chvíli, kdy bude odstartováno. Tady je krabice jen obrázkem dolů, takže posledních deset minut samozřejmě zkoumáme obrázek na netu a snažíme se domluvit strategii - co kdo bude stavět a čím začneme.

Pak to moderátorka odpočítá. 

Skoro po roce slyším ono magický pět - čtyři - tři - srdce mi tluče jako zběsilý - dva - jedna!

Tělocvična na okamžik vybuchne, jak všichni otevírají krabice, trhají pytlíky a vysypávají kostičky.

A pak zavládne absolutní ticho.

Snažíme se, seč můžeme. Na složení máme 60 minut. Okraj, hlavní motivy. Skleník je jeden velký chaos. Chvílema vůbec nevím, co dělám. Mája si stěžuje, že nic nevidí. Utěšuju ji a najednou skládám jako drak. Pak si stěžuju já, že nic nevidím. Mája utěšuje mě a skládá jako drak. Jsme jako dva opilci potácející se z hospody. Jeden vždycky musí být střízlivější, aby toho druhýho dotáhl domů. Táhneme se vzájemně. Jsme tým. A je to fantastický.

Po 24 minutách se halou rozlíhá potlesk. Markéta s Terezou, český mistryně, právě svoje puzzle dokončily. S Májou jim krátce zatleskáme a vrátíme se k naší skládačce, ze který nemáme ještě skoro nic.

Čas neúprosně běží. To taky známe. Jsme na místě, ale hlava uhání sto kilometrů v hodině.

Padesát minut.

Tyjo. My to snad nestihneme!!

Padesát tři minut.

To nemůžeme stihnout!!!

Padesát pět minut.

"Finish strong!" velím jako vždycky, když doma stavíme a blížíme se ke konci v duchu jednoho z mých navždy nejoblíbenějších pořadů The Amazing Race.

A pak zbývají už jen tři, dvě jedna a je to. 57 minut, 45 vteřin. Nemůžu tomu uvěřit.

Jsem zpocená a zadejchaná a šťastná.

Jsme v prvním cíli, doběhly jsme společně a je to euforický pocit!

Pauza.

Probíhají kvalifikační kola puzzlových šachů, kterých se neúčastním. Ty fungují tak, že se skládá 99dílkový puzzle, postaví se okraj a pak už jen ve dvojici dáváte každý jeden dílek na místo - musí být přidělaný - a přepínáte přitom šachový hodiny. Kdo má na konci kratší čas, vyhrál. Limit je deset minut.

Snažím se něco sníst, ale moc toho do sebe nedostanu. Co mi to jen...? Hm. 

Od dvou hodin startuje individuální soutěž.

Znovu si hledám svoje místo. Tentokrát sedím přímo u zábrany, za kterou stojí diváci, naštěstí zády k nim, kdyby mi koukali přímo pod ruce, nevím, co bych složila.

O stůl se dělíme dvě. Prostředek vymezuje lepenka a z poměrně malého místa jsem nervózní. Doma skládávám pětistovky v kuchyni, kde máme teda větší stůl.

Obrázek neznám, ale zase víme chvilku dopředu, co nás čeká. Googlím a přemýšlím, čím začít a jak si to rozvrhnu. Spočítám zvířata, rozhodnu se vytřídit hlavní motiv a začít vodou, střechou, trávou...

Tentokrát máme na složení 90 minut, stejně jako na MS. Po 33 minutách se ozývá poprvý potlesk, to Tereza dokončila svoje puzzle a vyhrála. Vzápětí se tleská podruhý, protože dokončila skládačku Markéta. Chvíli na to následuje hlavní organizátorka Kati. Tleskání mě ruší míň, než jsem čekala. Na rozdíl od párů tady totiž vím, že v pohodě stíhám. Obrázek se mi skládá dobře, nemám žádný velký zásek, ve finále mě nejvíc potrápí hlavní motiv a nakonec po 58 minutách vypínám hodinky v antiklimatickým závěru, kdy mi jedna kostička přebývá (ta byla nejspíš kolegyně) a jedna chybí (byla schovaná po papírem s mým jménem přilepeným na stole). Dostávám deset vteřin penalizaci za chybějící dílek.

Hotovo. Cíl podruhý. Můžu se zastavit a vydechnout a začít zpracovávat, co že jsem to právě zažila?

T. mi ukazuje svýho oblíbence. Ob dva stoly sedí kluk, který nemá po hodině složenýho v podstatě nic. "Ten je jak já!" raduje se T. při pohledu na zachmuřenýho chlapíka. "Tváří se i stejně nadšeně!" I tady jsou tací, kteří se tu ocitli možná omylem, možná se nechali vyhecovat nebo prostě jen přecenili svoje síly. Po hodině a půl má kus okraje a pár spojených kostiček z obrázku. Po limitu si ti, kdo nedostavěli, spočítají, kolik kostiček jim chybělo a ty se pak odečtou od celkovýho počtu (uvnitř musíte mít spojené alespoň čtyři, aby se neodečítaly) a tím se určí pořadí všech zúčastněných.

Český holky čeká ještě semifinále a finále šachů. Tereza nakonec vyhrává všechny tři kategorie.

Předávám Simoně z MySpeegPuzzling velkou tašku z Ikea plnou puzzle, který si ode mě půjčuje a z jejího kufru kodiaqu zarovnanýho krabiceme a taškama s puzzle si vybírám já. Je to trochu jako burza nebo pokoutný prodej fejkových kabelek.

Jedeme domů.

S časem 57:45 v párech jsme se s Májou umístily na 29. místě z 50.

Já s časem 58:40 skončila 35. ze 100.

Bavíme se, jestli je speed puzzling sport. Myslím, že moje skóre stresu jasně vypovídá o tom, že ano. Je. Pokud jsou šachy sport, pak není důvod, aby skládání puzzle na čas sport nebylo.

Pozdě v noci pod vlivem událostí, adrenalinu a mýho štěněcího nadšení T. konečně souhlasí, že se ve Španělsku přihlásíme i do týmů. Čeká mě tam tím pádem 500 kousků v singlech, 500 kousků v párech (na oboje je limit 90 minut) - nicméně na rozdíl od Německa bude kvalifikace, semifinále a finále, už teď je přihlášeno přes tisíc účastníků z celýho světa - a 2000 kostiček s tříhodinovým limitem pro týmy. T: "Ale budu opravdu jenom otáčet!" Jasně, že jo.

Ráno se probouzím a musím se smát. Na gauči po včerejším mejdanu nemám ani dopravní značku, ani krabici od kebabu, o kterým ani nevím, že jsem ho koupila, natož snědla, dokonce ani úplně cizího člověka ne, ale metr puzzlí.

A pak je neděle.

Návrat do reality je stejně nemilosrdný jako po dlouhým výletu v horách.

Tak zpátky do práce.

Do šampionátu zbývá 127 dní.