Masochistko!

Co na běhání bolí nejvíc?

Začátky, když pálí plíce a svaly v kyslíkovém dluhu úpí s každým krokem?

Zrušené závody?

Odvolaná setkání?

Nesplněná očekávání?

Nepřekonané rekordy?

Odumírající nehty?

Zarostlé nehty?

Žaludek, který už v sobě nedokáže nic udržet?

DNF?

DNS?

Ztracení běžečtí přátelé?

Nohy?

Nohy po dvaceti kilometrech?

Nohy po sto dvaceti kilometrech?

Nohy po dvě stě dvaceti kilometrech?

Nohy v blbých botách?

Rozkrok v zaříznutých kalhotách?

Odřeniny od švů ve sprše?

Omrzlé části těla ve sprše?

Odběhaný trénink, u kterého jste neodpauzovali na prvním semaforu hodinky?

Odběhaný trénink, u kterého se vám hodinky vybily?

Pády?

Rány?

Hlava, když zapomenete ve třiceti stupních pití?

Záda, když táhnete hodiny batoh?

Achilovky?

Kolena?

Svaly?

Holeně?

Ne.

Víte, co na běhání bolí nejvíc?

Nejvíc bolí, když nemůžete běhat.

(dnes den padesátý třetí bez běhu)

#46

Atík Rahímí

ZEMĚ A POPEL 

Subtilní vyprávění, které toho mezi řádky prozradí o životě v Afghánistánu po ruské invazi víc než příběhy mnohonásobně objemnější. Bolest, strach, nejistota, síla tradic, slabost člověka, křehkost života. Prach a smrt na místě, jež poté, co přišlo na svět, navštívila snad jen jediná sudička a nepředpověděla mu nic jiného než neštěstí.

Jeden otec putující za synem s nejčernějšími zprávami, jedno dítě, jehož svět, tak jak jej znalo, už neexistuje, putující za otcem, jeden syn a otec, který nesplnil, co měl.

Vyprávění stejně smutné, jako pohled na zaprášeného motýla, který uvízl mezi okny.

#47

Johana Fundová

HEZKÝ, ALE NAROVNEJ SE

Hořkosladká vzpomínka na dobu, kdy začínaly vysílat soukromé televizní stanice a my pospíchali na šestou domů, aby nám neutekla Manuela, ze školy na rozhalené košile Nicka Slaughtera a na muže, kterého měli zabít, ale místo toho zabili ženu, kterou miloval, a těšili se na večerní knír Toma Selecka a nedělní čágo bélo, šílenci! Škola byla celý svět a spolužáci alfa a omega bytí a všechno bylo strašně snadné a zároveň strašně těžké a dospělost byla neskutečně daleko.

Dětská rovina by se bývala obešla bez určitých klišé, ale funguje pořád o poznání líp, než rovina ze současnosti, která by, vypreparovat z ní všechna klišé, neexistovala vůbec.

Hezký, ale narovnej se je vyprávění z tehdy a teď o třech lidech, kteří spolu v dětství sdíleli nějaký čas onen "celý svět", aby se pak během chvíle jeden druhému na dlouho ztratili, než se jejich trajektorie na okamžik zase protnuly, a které se v současné rovině bojí být podobně přirozené, jako bylo v té minulé. A je to škoda, protože nemusíte hned žít v dysfunkčním vztahu s kreténem nebo mít dramatický poměr, aby o vás stálo za to vyprávět. Naopak. Toho za vlasy přitaženého dramatu máme v literatuře už tak zbytečné haldy.

#48

Tereza Boučková

ROK KOHOUTA

Silná výpověď o věcech, které, hádám, v mnohých ženách v určité životní fázi zarezonují tak silně, že se až budou muset občas opřít.

A nemusíte mít za sebou ani disidentský roky, perzekuci zločineckým režimem, tuny a tuny lásky, kterou jste dali a která prostě nakonec stejně nestačila, zamykaný peněženky, mříže na oknech, stání před soudem, zmar, zmar, zmar... abyste některé věci prožívali stejně. Protože  i když se děti "vyvedou", vynoříte se nad tu mateřskou hladinou najednou o tolik opotřebovanější a méně potřebný, o tolik starší a zároveň pořád lidi, jedinci, individuality, individua, a to že vám je najednou o deset, patnáct, dvacet let víc, vůbec neznamená, že už nemáte nárok, že už nechcete, že už netoužíte, že už si nepřejete. Že jste všechny ambice a sny utřely spolu s posranými zadky.

Vztahy plný dětí ty děti pak jednoho dne přerostou, prorazí a zmizí z nich (v nejlepším případě se budou dál zdržovat ve vašem gravitačním poli - a rádi, ale dovnitř, zpátky, tam už je nenacpete) a najednou co. Co se vším tím prostorem? Tak máme se dost rádi a máme se ještě dost rádi?

T.B. dostala naloženo k tomu všemu "normálnímu" ještě nekonečný nákladní vlak všeho, co si neumím ani představit a jen z pokusu o to dosedá na hrudník slon.

Klobouk dolů. Vydržela. Přečkala. Zvládla.

Psala.

A jak.

#49

Kiley Reid

TAKOVÝ PRIMA VĚK

Příběh o lidech, kteří to mysleli dobře a o těch, kteří nejspíš nemysleli vůbec nebo málo nebo já nevím.

Partička nesympatických jedinců, kteří dělají z komára velblouda obtěžkaná tématikou rasismu v podobě, v jaké ho v našem kulturním prostředí můžeme asi jen horko těžko chápat (nebo aspoň já ho fakt nechápu). Ze všech se nakonec vyklubou hysterky definovaný buď jedním momentem nebo tak nějak ničím a na to, abych sledovala, jak se lidi chovají jako naprostí pitomci, mi stačí si pustit jednání ze Sněmovny a jsem během pěti minut saturovaná na měsíce dopředu.

Jako bonus mě strašně vytáčela česká Briar, protože takhle žádný dítě nemluví. Jako fakt ne.

Ale obálku to má pěknou. To zase jako jo.

#50

Klára Svobodová

TĚHOTNEJ BUDDHA

Těhotnej Buddha je útlý, civilní vyprávění masivní zkušenosti, kterou nechceš udělat.

Je to upřímný a otevřený příběh o tom, že co se může posrat, to se taky posere - a je fuk, jak moc silný a dobrý člověk jste a kolik jste si vložili do karmickýho fondu čokoládových mincí (za každý dobrý skutek jednu). Občas se "to" prostě stane.

A vy s "tím" pak musíte žít - protože alternativa (tedy nežít) je pro vás, jakožto bojovníky a rváče, příliš jednoduchá a rychlá. A ty my nebereme, díky pěkně. Ani se slevou. 

Klára si prošla zkouškou trav a tak jako Ged prchala před svým stínem, aby se mu nakonec postavila, a přestože boj to byl podobně lítý, i ona z něj nakonec vyšla vítězně.

Klára čekala nečekané dítě - v holobytu, s klukem, který si dodělával prezenčně maturitu, alternativní a od pohledu "problémová" (protože každý člověk s dredy je kedra, to dá rozum) a do morku kostí svá. A pak se stalo to, co máme všechny, co vláčíme ta břicha, zasuté vzadu v hlavě a co nás občas straší a co víme, že se může stát, ale proboha, nemysli na to! Hlavně na to nemysli nebo si to přivoláš!! A ona najednou byla ne-máma. Rup zug haluz. 

Co s tím? Co s bolestí, která vás cupuje na kousky - naráz a po částech zároveň, vytrvale, urputně, bez oddychu? Co se světem, který se sakra měl přestat točit, vždyť mně se rozpadl život!, ale nepřestal, protože je v tom, jak moc jsme mu u prdele, nemilosrdně milosrdný? Klára našla svojí cestu, a přestože se to nemusí všem zamlouvat, byla ta její cesta tou správnou pro ni a vedla tam, kam měla.

Kam vedla? K dalšímu miminku, k další naději - nemysli na to, hlavně na to nemysli, ale jak na to nemyslet, když to musíte furt všem opakovat? - a dalšímu kolotoči zdravotnické mašinérie, tentokrát většímu a zbytnělejšímu se závěrem dramatickým, děsivým, nadějeplným...

Popisy přístupu lékařů, sester a fungování v Podolí mi připomněly velice živě to, co jsem před deseti lety vědomě pohřbila někam hluboko a čemu vévodí absolutní zmatek a totální bezmoc. A to jsem, prosím, přišla, přirozeně porodila zdravé dítě, a po třech dnech zase odešla, a stejně...

Klářin příběh příchodem dračí holčičky na svět nekončí. Mrzí mě, že nepokračovala ve vyprávění dál, protože ten ostnatý drát, kterým je minimálně místy omotaný její život-mazel, vnitřnímu Buddhovi zasadil další ránu. A já bych si ráda přečetla, jak i tuhle bitvu vybojovala nebo jak nepřestává bojovat a když dochází síly, odhrne si zkrvavenou zpocenou ofinu z očí, přihne si vína a znovu zvedne meč. Silných, inspirativních žen totiž není nikdy dost.