Modrou nebo červenou?

Ultramaratonské běhání zažívá stejný boom jako před pár lety zažilo to maratonské. Jestli je to proto, že maraton už nestačí, že to vypadá dobře na sociálních sítích, že pro lidi kolem jste pak bláznivý machr (anebo jenom blázen) nebo proto, že máme hlubokou potřebu překonávat sebe sama a zároveň prchat z přetechnizovaného, lidmi, starostmi a povinnostmi přeplněného světa do lesů, k sobě samým a k onomu prostému levou před pravou, pravou před levou, nádech - výdech, těžko říct.
Moc dobře si vzpomínám, jak posvátnou hrůzu ve mně maratonská vzdálenost probouzela.
A pak první padesátka.
Jak já se bála - že to nezvládnu, že to tělo a hlava prostě nevydrží.
Ale zvládly to a já vydržela. Ne vždycky, ne všude, ale většinou ano.
A jak se říkává, s jídlem roste chuť - po každém závodě se člověk v závislosti na rozsahu poškození vnější schránky začne dříve či později ptát: Kam dál? Kam teď? Kam příště? (A když to neudělá on, udělají to za něj kamarádi.)
Tak kam příště? Kam teď? Co dál?
Stejně, jako ti nikdo nemůže říct, jaké to je, běžet pět hodin v kuse, deset, patnáct, dvacet, nemůže ti ani nikdo přesně popsat, jaké to je, když se neseš na křídlech bezbřehé euforie, kdy všechno šlape a naopak jaké utrpení se nachází za branami oné "pain cave" nebo-li jeskyně bolesti, v níž - a o tom jsem přesvědčená - všichni při ultra dřív nebo později skončíme a rozdíl je jen v tom, jak dobře nebo blbě si s tím stavem umíme poradit, jak se nám daří se s případnými komplikacemi vypořádat a jestli nás zlomí nebo si zvládneme uchovat přesvědčení, že (dříve či později - ano, opět v závislosti na rozsahu poškození vnější schránky) z ní zase vylezeme ven, jen vydržet běžet. Nebo aspoň jít.
To jsou věci, které si buď musíš prožít sám na vlastní kůži nebo prostě usoudit, že to si můžeš v klidu v teple a suchu domova vrážet pod nehty párátka, protože to je asi podobně dobrý a příjemný nápad.

Rozhodnutí zkusit to, vědomě se vystavit mnohahodinovému nepohodlí, které dost možná skončí neúspěchem, není jednoduché.
Můžete si vzít modrou pilulku, pustit to z hlavy a žít a běhat jako doposud.
Nebo si vezmete červenou a pak bude zapotřebí zjistit, jak hluboké máte rezervy a kolik jste schopní a ochotní jednomu malichernému a v podstatě - v případě amatérských běžců z hlediska zodpovědného života normálního dospělého jedince - naprosto zbytečnému cíli obětovat.

 

Když jsem si vloni psala Ježíškovi o knihu Iana Corlesse Running Beyond, netušila jsem, co na jejích stránkách najdu.
Jako první na mě vykoukl Crib Goch, stačil jediný pohled, aby se mi roztřásly ruce a srdce a já věděla, že tam jednou musím být.
O pár stránek dál začínalo povídání dalším závodu. Jen o kousek vedle. Jen o kousek zvládnutelnějším. Jen o kousek méně šíleném.
"Rovnou ti říkám, že si stejně budu myslet, že nebudeš dostatečně připravená," napsal mi mistr jedi, když jsem ho seznámila s plánem a ochotou udělat cokoliv, abych se tam podívala do cíle a on mi na oplátku v hrubých rysech načrtl, co to bude znamenat.
Když jsem hodila své jméno do loterie, srdce mi bušilo jako vzteklé.
Jaké nervy to byly, když přišlo o dva dny později podvečer samotného losování, je nepřenosné.
Modrou nebo červenou?
Jakou mi vylosují?

Nikdo ti nemůže říct, jaké to je běžet sto mil v kuse.
To je něco, co musíš zažít na vlastní kůži.