Knižní nářez s vejci

Původně jsem si říkala, že napíšu něco málo o tom, že mě teď tréňa nechal na pospas mě samé a jaký je to nezvyk a jak si na to ale vůbec zvykat nechci (prý mám měsíc odpočívat, běhat, ale podle sebe, bez tepáku, hezky v klídku, ale zase ne v moc velkým klídku, abychom nemuseli začínat od nuly, no jo, to se to kecá, že jo, když vám tohle jde tak nějak samo...), jenže jsem teď zjistila, že jsem vás skoro celé léto ochuzovala o dojmy ze svých čtenářských zážitků a teď je těch knih tolik, že to stejně zase nikdo nepřečtete, protože kdo má tolik času, aby ty moje grafomanský záchvaty četl. Takže pro ty nejstatečnější z vás je tu pořádný letní knižní nářez.

#50

Sarah Janet Maas

DVŮR RŮŽÍ A TRNŮ

Panejo, já ani nevím, kde začít. Je toho tolik! Protože tohle je TAK špatný, až je to vtipný.
Začnu tím pozitivním, protože tak se to ve slušných společnostech dělá - takhle luxusně jsem si mozek nevypláchla ani nepamatuju! Čili na škále nula až pět hvězd dle úžasnosti díla, jedna hvězda za dokonalý intelektuální klystýr a druhá za autorčinu odvahu vykrást absolutně všechno, co ji jen napadlo a to zjevně beze strachu, že se s ní všichni slavnější a podstatně zkušenějších a lepší autoři budou soudit a za to, že z týhle roztomilý blbosti kvalitativně na úrovni blogu (kam taky patří a měla to tam zůstat) dokázala udělat bestseller. Před tím je skutečně zapotřebí smeknout. A zbytek už je jen Maaso (haha).
Takže, co že to tu máme: Příběh se oficiálně hlásí k tomu, že je novodobým převyprávěním jedné z nejstarších indo-evropských pohádek, které nám v první/nejznámější verzi na papír hodila v 18. století francouzská spisovatelka Jeanne Marie Le Prince de Beaumont. Jí je ovšem příběh Maasové podobný asi nejméně a ty motivy jsou opravdu jen fragmentární. Autorka se nicméně zjevně domnívala, že když se přihlásí k jedné inspiraci, další vykrádačky jí jen tak mimochodem projdou. Prvních sto stran jsem se bavila tím, že jsem počítala, co všechno a odkud vzala a naházela na jednu hromadu propojenou tak jalovými dialogy, že se k nim ještě budu muset vrátit. Po prvních sto stranách jsem litovala, že jsem to nepojala jako barovou hru a za každou vykrádačku si nedala panáka, protože bych byla solidně namazaná. Počítejte se mnou (jen namátkově): Zeď a rozdělení země na část lidí a část nadpřirozených tvorů (Gaimanův Hvězdný prach, Martinova Hra o trůny, Nixova Abhorsenka) – a ta mapa? No tak, troška invence!; hlavní hrdinka (Hladové hry od nevím-kdo-je-napsal); pozdrav jdoucímu do arény (Hladové hry); písečný červ (Herbertova Duna); proměna v jinou živočišnou formu (Avatar); hodný a zlý nápadník (veškeré filmy a seriály ze střední školy) a tak dále a tak dále.
Hlavní hrdinka Katniss, pardon Freya, pardon Freyre, přináší dospívajícím dívkám opravdu rozkošný návod na to, jak si získat srdce nejhezčího kluka v Prythian Hills 90210: stačí být (pod)průměrně hezká, dost omezená a hloupá a navíc protivná, vzteklá a cíleně nepříjemná osoba, zabít jeho kámoše, chovat se jako omezená, hloupá, protivná, vzteklá a cíleně nepříjemná slepice a bum! Láska jako trám je tady! A nejen to, budou vás chtít vlastně docela všichni, hodní, zlí, bohatí, mocní... (Ne, tohle skutečně není sada vlastností, které by kdokoliv na komkoliv mohl ocenit. Ne. Bez ohledu, kolik Maasových vám to bude tvrdit. Fakt ne.)
Co na tom, že v téhle pohádce je krásný ten, kdo je zároveň milý, chytrý, laskavý a bohatý. Jak říkám, prostě ho zabte a je vymalováno! Její vyvolený, jeho kámoš i jejich nepřítel, který je vlastně ale – nebudu spoilerovat, ono je to totiž TAK napínavý – jsou všechno kočičáci totální, navíc jsou děsně svalnatý a sexy a vlasatý a ještě víc sexy a všichni žijí stovky let, ale není pro ně problém zamilovat si tohle zvířátko, které si sem přivedli. To, že jí vycinkají na první dotaz všechno, zatímco ona jenom háže zadkem a uráží se jako fracek s půlkou mozku, dává přece rozum (kdo necítí závan středoškolských chodeb, ten má asi poruchu čichu nebo nevím). Dialogy jsou rozkošně nepochopitelný a nesou se v duchu: On řekl: „Jsi krásná a úžasná a já ti dám všechno!“ A ona na to: „Ty seš ale debil!!“ I on pravil: „Ach, jak jsi krásná a úžasná, dovol mi tě hostit v mých krásných a úžasných komnatách!“ A ona zase: „Zabiju tě!!“ On se rozzářil: „Super, tak domluveno, dám na tebe pozor.“ Ona se naježila: „Vůbec ti nevěřím, zabiju tě, uteču, seš debil!“ ... atd. atd. Ústřední sprgimrgitygr mě teda iritoval i tím, jak pořád vrčí (tu více tu méně nahlas, asi že když už nemůže mít tu řádně vytuněnou kárku, vrčí aspoň sám?) .
Vyvrcholení je vůbec lahůdka, ona je blbá jak daleko vidí a morální stanovisko autorky (obětujeme jednotlivce v zájmu masy) mě decánko děsí. Děti, tohle není správně!
Chtěla bych věřit, že současná cílová skupina - teenageři – chtějí aspoň Harryho Pottera nebo dejme tomu i ty Hunger Games. Podle hodnocení se ale šeredně pletu. Na druhou stranu za mých mladých let byla největší pecka fotoromán v prostřední dvojstraně bravíčka a Lanczovky, čili svůj šutr nechávám hodně hluboko v kapse. Ale stejně si radši přečtěte třeba ten Hvězdný prach.

#51

Christos Tsiolkas

ARI

"Po zbytek svýho života budu souložit, poslouchat hudbu a dívat se na filmy. Tady jsem, žiju svůj život. Nezamiluju se, nezměním ani ň, a až umřu, ani pes po mně neštěkne. Můj epitaf; spal, jedl, píchal, chcal, sral. Běžel, aby unikl dějinám. To je jeho příběh.
Zmáčkni stop. Kazeta je u konce." (s. 210)
Jeden den v životě devatenáctiletého Ariho, australského Řeka žijícího u rodičů uprostřed australské, řecké komunity. Polovina devadesátých let, ohýbaná pravidla komunity, bolest, žal, bezcílnost. No future! Spousta drog, spousta náhodného sexu s náhodnými chlapy, kluby, mejdany, ještě víc drog, alkohol, další chlapi. Mrtvé mámy, nemocné mámy, rány a zneužívání. Naděje na lásku; zahozená, protože láska neexistuje. Zní to jako koktejl skvělé sociální sondy? Zapomeňte! Ari je všechno, jen ne postava, která by vzbuzovala lítost. Snad odpor. Možná znechucení. Ale ne lítost. A stejně jako frčí on na speedu, frčí s ním i čtenář. Děj-neděj se valí brutální rychlostí vpřed, ještě jednu lajnu! Ještě jednoho panáka! Ještě jedno péro! Naturalistické popisy náhodných styků, drsnost předměstí, mladí lidé, kteří od života nechtějí a nečekají absolutně nic. Rozháraný pocit celou četbu. Rozháraný pocit po dočtení. Co si o tomhle mám myslet? Co si o tomhle vlastně myslím? A víte, že pro jednou vůbec nevím?

#52

Petra Soukupová

NEJLEPŠÍ PRO VŠECHNY

Petra Soukupová je 100% moje nejoblíbenější česká současná autorka a moc dobře jsem věděla, proč si mám na její poslední knihu udělat čas - resp. proč si ji nebrat, když jsem čas neměla, pánžto o jejím díle platí, že si na sebe ten čas prostě udělá.
Všem, kdo její knihy znají, bude stačit, když napíšu, že je to Soukupová v plné síle. Tentokrát dopřála ve vší autentičnosti běžného, každodenního, rodinného života prostor i příběhu a rozhodně to neubírá na síle výpovědi. Znovu jsou tu postavy tak lidské, že je to jako číst dokument, jsou v mnohém jako vy a já, jsou rodiči, prarodiči, dětmi, vnoučaty, snaží se žít, jak nejlíp dovedou, snaží se dělat všechno, co je v jejich silách a ono to, jak jinak - nezapomínejte, že tohle je opravdový život! - někdy vyjde a jinde ne, a taky to je občas fakt velkej průser, ale čas plyne a každý zítřek bude jednou včerejškem a je potřeba jít dál, i když se občas zdá, že není kam...

#53

Petra Dvořáková

SÍTĚ

Těžko uvěřit, že všechny tři příběhy napsal stejný člověk. Tak nevyváženou sbírku jsem snad ještě nečetla.
Příběh první, příběh nejslabší. Příběh mladé matky, která sebou nechává smýkat chronickým manipulátorem a její cesta psychoterapií k sobě samé. Postavy černobílé a tak klišovité, že snad ani klišovitější už být nemohly. Dialogy šustí papírem, kulisy jsou otřepané, metafory rádobypoetické a hlubokomyslné, nicméně celé to působí jako výplod zdatnější gymnazistky.
Druhý příběh už je o poznání lepší. O ženě, jejíž muž se najde ve striktním katolicismu a to samé očekává od ní - nevím, jestli to bylo prostředím, které mi je naprosto cizí, ale vyprávění mělo o poznání lepší spád, bylo sevřenější, postavy už nebyly jen ano nebo ne a já začala být ráda, že mám tak zásadní problém s odkládáním rozečtených knih, protože o tuhle povídku bych nerada přišla.
Poslední povídka je vysloveně skvělá. Hrdinka, zdravotní sestra, kterou semele systém a její vlastní představy o ideálu a způsobech, jak ho dosáhnout, je ve všech směrech lidská a tím i snadno přístupná a tím, jak autorka popisuje prostředí zdravotnictví, mě naprosto dostala.
Všechny tři příběhy jsou prokládány odstavečky, které mají v prvních dvou povídkách sloužit jako vodítko či výklad (toho, jak to chodí u psychologa v případě prvním a situace, kdy dospělý člověk projde náhlou konverzí k nějaké víře v případě druhém), ve třetím jsou to pak (skutečné?) výňatky z odborných textů doplňujících jednotlivé jevy v povídce zakomponované. Asi měly podpořit děj a dodat mu nějaký přesah, což se jim tak docela nedaří - pro mě zbytečně narušovaly plynulý tok textu a vzbuzovaly (nechtěný) dojem, že příběhy jsou jen cvičením na dané téma.

#54

Amie Kaufmanová, Jay Kristoff

GEMINA

Po prvním dílu, jenž mi vyrazil dech, veliké zklamání. 

Příběh byl tou slabší částí už v Illuminae, ale zachraňovala ho postava Hala 6000 (pardon Spira), jenže tentokrát je vyprávění pouhou variací na předchozí knihu. Ano, jsem věkově blíže k rodičům hlavních hrdinů a možná proto mi nedochází ten epický rozměr zápletky o megalásce jako vystřižené z kterékoliv podprůměrné americké romantické komedie pro náctileté se všemi zásadními (rozuměj naprosto plytkými) zvraty. Postavy jsou ploché, děj předvídatelný, záporáci záporní, klaďasové kladní a Heimdall se otáčí...
Kopírák prostě nefunguje nikdy a je fuk, že tenhle je růžový, blyštivý a totálně cool.
Pochvala za formu, jež mě pořád ještě baví a za skvělý překlad.

#55

Petra Dvořáková

DĚDINA

Prosté vyprávění prostým jazykem o prostých lidech, kteří na mě byli možná... no... až příliš prostí. Snad proto, že jsem na dědině nevyrostla, snad proto, že mám pár přátel, kteří ano, nějak se mi nechtělo uvěřit, že by všichni obyvatelé vesnic byli takoví chudí a omezení lidé, jen zem a závist, hrabivost a pomlouvání. Jasně, nedělám si iluze, že to nejsou hnací síly většiny z nás bez ohledu na PSČ, ale přeci jen toho na mě bylo asi moc.
Což ale vůbec - a to myslím v plném rozsahu - neznamená, že kniha není velice dobrá, že postavy nejsou živé a že jejich jednání není naprosto srozumitelné, pochopitelné a - ve vší té mnou kritizované prostotě - vrcholně lidské.
Nářečí se navíc stará o autenticitu nejtěžšího kalibru
Dědina stojí nad mainstreamovým čtení, je to obraz jedné části naší země i nás samých. Je to obraz doby. Je moc dobře, že vznikla.
(A trochu mě děsí, že si tolik lidí stěžuje, že jí nerozumí - to jsme vážně pro všechny rofl, omg a lol zapomněli vlastní jazyk?)

#56

Sylvia Plath

THE BELL JAR

Autentická výpověď o jednom bytí, jež se v závodu za bytím nejdokonalejším a nejúspěšnějším přerodilo, vyžralo zevnitř a najednou z něj zbyla jen slupka, s níž se její majitelka už nechtěla vláčet. A tak se ji rozhodla zahodit. Zalezla do kouta a chtěla zemřít. Jenže se to nestalo a ona se místo toho ocitla tam, kde se ocitají všichni, které život vysál a zbyly z nich jen na kontury a oni najednou nevědí, čím se vyplnit a proč to vlastně dělat. To všechno zkraje padesátých let.
To všechno tak, jak se to skutečně stalo.
Není to jen pohled do vědomí člověka, který před sebou viděl tolik cest, po nichž se mohl vydat a po nichž se vydat chtěl, aby si najednou uvědomil, že nad jeho sílu je i zvednout ruku a nechápal, proč by se měl byť jen převlékat z pyžama, když si večer půjde zase lehnout; je to i nesmírně cenný obraz společnosti, jejich postojů, názorů a fungování, která nám dnes mohou připadat nesmírně legrační a zastaralá a jež máme stereotypně svázané spíš s jinými částmi světa. A přitom je to teprve nedávno, co byl život jasně nalajnovaný a nešlo vlastně o nic jiného, než o naplňování očekávání okolí - nejen v tom, co děláte, ale i jak, kde, kdy a s kým.
A když jste se vymykali, když jste se odhodlali se vymykat, když jste odmítli přijmout svou roli, mohlo vás to nehezky semlít.
On totiž ten poklop může dopadnout na kohokoliv z nás, na někoho s větší pravděpodobností, než na jiného, ale kdo pod ním někdy byl, ten bude přesně vědět... I když by asi raději nevěděl a může jen tiše závidět těm, kdo v Esther vidí "znuděnou, rozmazlenou, středostavovskou paničku, která roupama neví, co by."

#57

MABINOGI - KELTSKÉ POVĚSTI

Už jen za to, že máme možnost si větve Mabinogi v češtině přečíst, si kniha zaslouží plný počet, byť je to čtení náročné, zdlouhavé a vlastně vás odmění jen tím, že se stanete součástí zástupu těch, kteří za staletí, kdy vyprávění o Pryderim, Rhiannon, Pwyllovi a mnohých dalších, existují, jejich příběhy slyšeli nebo četli, zapisovali či vyprávěli dál. 

Některá vyprávění jsou pouhými výčty, jiná obsahují i usledovatelnou dějovou linku (především to obsahující obzvlášť výživný trest za znásilnění schovanky mi učarovalo). Všechna jsou svým způsobem fascinující a pro dnešního čtenáře (rozuměj mě) ubíjející zároveň. 

Velké díky za závěr, tabulku výslovnosti, doporučenou literatury a vůbec za celý aparát, který pomáhá dosadit si text do historických a společenských souvislostí.

#58

Jonathan Stroud

GOLEMOVO OKO

O druhém dílu se dá v podstatě napsat to samé, co o prvním - zábavné fantasy pro dospívající z alternativního Londýna (a pro nás, samozřejmě, velmi vtipně i Prahy), kde vládnou mágové za pomoci všemožných nadpřirozených bytostí. Hlavní postava je ještě méně černobílá než v prvním díle a jeho parťák, džin, znovu vtipný a hláškující a hubatý. Takže suma sumárum fajn odpočinková pohádka, tentokrát místy o poznání napínavější a opět velice zdařile přeložená.

Erik Tabery

OPUŠTĚNÁ SPOLEČNOST

Z lásky k Masarykovi, z lásky k Havlovi, mohl by znít podtitul Taberyho knihy, jež bohužel propásla potenciál něco změnit. 

Psát pro ty, kteří se mnou souhlasí je totiž velice snadné, ale pokusit se pádnými argumenty přesvědčit ty, kteří váhají nebo dokonce ty, kteří stojí na opačném názorovém konci, to je skutečná výzva. Tabery ale nezabíhá ani k tématům, jež by se potenciálně nemusela líbit ani těm, kdo s ním souhlasí (třeba taková inkluze) a záhadně se mu podaří v knize, v níž je opakovaně zmiňovaná "uprchlická krize" nevyslovit "islám" snad ani jednou. 

A přestože mně osobně v drtivé většině témat stoprocentně konvenuje a souhlasím s ním, byl pro mě poslech (po všech stránkách perfektně načtené) audioknihy mnohdy utrpením. Tabery z ní totiž vychází jako poslední spravedlivý a Respekt, který vede, jako jediné schopné a spravedlivé médium. Často ztotožňuje deníky s jejich šéfredaktory, jako kdyby noviny netvořilo nic jiného, než domácí zpravodajství. Navíc je lehce ubíjející i repetetivnost, kterou lze přičíst na vrub, jak jsem se dočetla níže, tomu, že se alespoň část textů už objevila v úvodnících Respektu. 

Mé výtky jsou nicméně vedle poselství knihy jako takového marginální a skutečně bych si ze srdce přála, aby si knihu přečetli nebo poslechli všichni a alespoň na okamžik se skutečně zamysleli na tím, co čtou. A zkusili zauvažovat o tom, že to možná JE pravda a co znamená. 

Jako žába si totiž v té čím dál teplejší vodě hovíme až příliš pohodlně. Vážení, ale tohle není vířivka, tohle smrdí fakt velkým průserem!

Audioknihu je možné koupit například na audioteka.cz - poslechněte si UKÁZKU a uvidíte, co vy na to.

Různí autoři

PRAHA NOIR

Na Prahu Noir jsem byla skutečně hodně zvědavá - když se vám v jedné povídkové sbírce sejde v zásadě kompletní výkvět současné české prózy a děj příběhů s tajuplnou, temnou atmosférou se má navíc odehrávat ve vašem městě, je to minimálně příslib slušného titulu. Jenže ouha touha.

Skutečně zajímavá a napínavá mi připadala jen povídka Petry Soukupové, ta se mě dokázala dotknout, zaujmout mě a vyvolat ve mně nějaké emoce. 

Zbytek? Zbytek vlastně ani nevím, o čem byl. A ty, co si pamatuju, za to nestojí. Jestli tohle je dílo naší stávající literární elity, tak je to trochu smutné. Anebo čtu moc Fabera.