Killing me harshly a zavři oči, padá hvězda

V pátek jsem s pobavením sledovala, kdo všechno z mých známých čte Hospodářské noviny.
Na podobný sociální experiment stačí, aby vám redaktorka páteční přílohy napsala, že chystá článek o běhajících ženách, a jestli byste jí neodpověděla na pár otázek. Inu, proč ne, ego je zapotřebí občas pošimrat - tak proč ne Egem? Vždycky jsem si říkala, podle čeho do podobných článků ty lidi vybírají. Pořád tomu nerozumím, ale budiž všem, co by o něco podobného stály/i, nadějí, že když jsem tam mohla skončit já (he?), tak rozhodně můžete i vy.

Ve stejné době, kdy známí a kamarádi nevěřícně zírali na můj cukry nadopovaný maniakální obličej zachycený v okamžiku těsně před cílem Kaisermarathonu, mě můj pan manžel drtil na záběhlickém kurtu.
Po šesti letech jsme totiž vyrazili na squash. Kdysi, v době B.C. jsme ho hrávali i vcelku pravidelně, ne že bychom byli nějací přeborníci, nejspíš jsme nikdy nebyli ani průměrňáci, ale bavilo nás to oba. T. na rozdíl od mě v poslední době hrát chodil, ale já si děsně věřila, koneckonců polykám bez žvýkání ty B2B, že jo, jsem teď děsně drsná, že jo, tak mě přece fotr od počítače neporazí! No. Tak. Ehm.
Smázl mě jako zpocený vokno.
Namazal si mě na chleba.
Sfoukl mě jak svíčku.
A ani se při tom nezapotil!
Potvrdila jsem si, že mě to 1. baví a za 2. stále ještě neumím prohrávat.

"Co se divíš, squash není s během kompatibilní," konstatoval mudarrib druhý den, když jsem mu brečela po whatsappu, že jsem při dvacce málem chcípla, že mě všechno bolí, že jsem ani netušila, jaký svalový skupiny na prdeli a nohou mám. Naposledy jsem se plazivými přískoky vpřed pohybovala po B7. Bolelo mě fakt naprosto všechno. Po doběhu mě musel T. svlíct, protože jsem nedokázala zvednout ruku. Štítivě mě z toho potem nasáklýho kusu lycry vysvobodil.
Poníženě jsem musela požádat, aby mě zbavil i spodního prádla.
Do vany jsem se nějak vyškrábala sama, protože víc munice na to, aby si ze mě dělal zbytek víkendu srandu, by už ani neunesl.
Jo... jsem drsná. Nejdrsnější. Dneska se už třeba dokážu i sama oblíct!

#21

Christopher Moore

ŠPINAVÁ PRÁCE

Špinavá práce je kombinace humoru černočerného jako peří kanálové harpyje a správně odvážené dávky kulturních stereotypů, dojemnosti a laskavosti.

Charlie, čerstvý vdovec a stejně čerstvý otec, beta-samec každým coulem a antikvář najednou zjistí, že kromě toho, že v jeho světě najednou nic nedává smysl, stal se z něj jako bonus ještě pomocník Velkého Smrtě. Nebo že by byl možná Velkým Smrtěm on sám?
Každopádně síly Temnoty se hlásí čím dál intenzivněji o slovo a Charlie Asher bude tím, kdo se jim nakonec postaví - aby zjistil mimo jiné i takové bizarnosti, jako jaké to je, když vám ručně pomůže jedna z Morríghan nebo co všechno se (ne)vešlo do truhlíku paní Lingové.
Moore je pestrobarevný a zabijácky zábavný - jako kosatka posypaná flitry

#22

Christopher Moore

POUŽITÉ DUŠE

Moore se po letech rozhodl vrátit ke jedné ze svých nejúspěšnějších knih a vzniklo volné, podstatně umírněnější pokračování Špinavé práce, které – v mých očích – na svou umírněnost trochu doplácí. Nemá to ten švih, ten spád, tu slinu - prostě už to není ta flitry posetá kosatka. Mytologií se mísí dohromady až příliš, takže koktejl trošku ztrácí na výraznosti, ale i tak je to furt fajn, oddechové čtení, které rozhodně ani v nejmenší neuráží inteligenci a toho si já cením.

"Ty jsi jeptiška?" zeptala se Sophie.
"Ale zajisté, drahoušku, my všechny," odpověděla sestra.
"Jeptišky v mojí škole jsou protivné."
"Já jsem trochu jiná jeptiška."
"Létající?"
"Ne, ale díky za optání." Sestra zamávala křidélky.
"Tak rajcovní?"
"Nevím sice, co to je, zlato, ale líbí se mi, kam tím míříš. Ne, my jsme spíš jako - jako víly."

"Víly?" Otevřela pusu dokořán a ukázala na prázdné místo ve spodní řadě zubů. "Tak to mi, svině, ještě pořád dlužíte prašule za tohle." (s. 205).

#23

Fredrik Backman

MEDVĚDÍN

Ove - Babička - Britt-Marie, tři Backmanovy předchozí, skvělé knihy, u nichž můžeme dlouho debatovat, která je nejlepší a proč.

A pak je tu Medvědín. 

Že je to kniha o hokeji nebo že je stejná jako Backmanovy předchozí romány, jak jsem se všude možně v uživatelských komentářích dočetla, může napsat jen ten, kdo ji ne(pře)četl. Protože Medvědín je docela jiný a docela jinde. Je mnohem výš. Je to Backman v plné formě a plné polní.
Vyprávění o městečku kdesi na severu, kde dávají medvědi dobrou noc a kde celá komunita stojí a padá na hokeji, se nejdřív jeví jako příběh o vášni, o lásce, o tom, kolik jsme té své posedlosti ochotní věnovat, jak moc dokážeme dřít a co to o nás vypovídá. A ano, je tam hokej, ale klidně ho nahraďte fotbalem, jízdou na koni nebo třeba pletením či šachy. Nejde o to, že je to hokej, jde o to, jak moc je něco tak zbytného vlastně nezbytné.
Jenže pak se příběh začne rozvíjet dál, Backman bravurně přemísťuje pro mnohé autory absolutně nezvladatelné množství postav po šachovnici, kterou snad radši ani nechcete vidět, ale musíte otáčet stránku za stránku, protože cosi vás pohání vpřed. Snad víra, že to nakonec všechno dobře dopadne.
A tak sledujeme vyprávění o životě po životě, o síle stesku, smutku, ale i rodičovské lásky, bezmoci a nejistoty. Backman je mistr emocí a do krátkých obrazů dokáže vyskládat láhve s jejich hutným koncentrátem do výšky, že se až hlava točí.
Ale to není všechno. Nemůže být. Dva lidi totiž udělají největší chybu svého života. A zaplatí za ni, tak jak nás dějiny učí, nakonec mnohem víc ten, komu už všechno vzali. V době, kdy jsme se naučili hashtagu metoo spíš vysmívat než ho brát vážně, je Backmanův hlas jako šlehnutí bičem přes obličej. Tvář po něm pálí a sliny chutnají po kovu.
Vyjmenovat všechny překrásné postavy by stálo příliš mnoho času, mě i vás, co tohle čtete. Místo toho si raději přečtete Medvědín. Není to laskavé ani příjemné čtení, je to čtení palčivé, hrubé, ve své otevřenosti a přímosti kruté. A zároveň tak krásné.
(Audioverze v podání Pavla Soukupa je skvělá. Po dlouhé době jsem nevydržela jen poslouchat a knihu jsem tak částečně slyšela, když jsem nemohla číst, a pak dohltla v papírové podobě... aby mi došlo, že to ona zhltla mě.)